Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 25.8.2005
Svátek má Radim




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Podřadní sprosťáci
 >NÁZOR: Porozhlédnutí v rodné zemi 2005
 >PRÁVO: Soud skončil, spor pokračuje
 >RODINA A PŘÁTELÉ: A voda stoupá
 >IZRAEL: Vyklizení Gazy je jen začátek
 >REAKCE: Zpracovává se...
 >POLITICKÝ CIRKUS: Kdo není princ má smůlu
 >MÉDIA: Komerční televize - válka na třech frontách
 >FOTO: Tornádo
 >PSÍ PŘÍHODY: Pes s oteklou tlamou
 >POVÍDKA: Inspekce
 >ESEJ: O životě ve vesmíru
 >EKONOMIKA: Letní růst v USA je u konce
 >PENÍZE.CZ: Poslední záchrana pojišťovny? Vlastní kapitál
 >POLITIKA: Finance popírají svého šéfa

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
25.8. POVÍDKA: Inspekce
Zuzana Malaťáková

Člověk se od narození učí vnímat a chápat význam slov. Paměťové stopy, které se tak během života vytvářejí, jsou tím hlubší, čím intenzivnější byl zážitek vážící se k určitému obsahu slova.

Zkuste před kantorem říct slova jako inspektor, inspekce. Před chvílí ještě suverénní osobnost se změní na bytost shrbenou, rozklepanou, blednoucí, roztěkanou, koktající, evidentně neschopnou soustředění a jaksi bez lidské důstojnosti. To proto, že onomu kantorovi (v českém školství spíše kantorce) okamžitě v hlavě začne běžet film, ve kterém se promítá, jaké že úkoly ještě nesplnil/a, která lejstra musí zařadit do správné hromádky, co honem odevzdat, zkontrolovat, podepsat, vyplnit, roztřídit, uspořádat, jaké předpisy se doučit, na co se raději neptat a na co naopak ano. Jedna moje kolegyně to komentuje slovy , že „lítá jak bezhlavej pes“. Prosím, existují výjimky. Jsou tací, kteří suverénně prohlašují, že se žádné kontroly neobávají. Přece inspekce „přijít může, odejít musí“! Těm se dá jen tiše závidět, ovšem potud, pokud jejich jednání není spíše póza, která má jediný účel - zakrýt stejné obavy, jako mají ti druzí.

Učila jsem kdysi na základní škole v jednom malebném městečku na Vysočině, tehdy se říkalo „středisková obec“. Ale to není podstatné. Zkrátka a dobře, ředitelka nás na jedné narychlo svolané poradě informovala, že tehdy a tehdy se musí uskutečnit několikadenní branné cvičení. A co víc, přijede kontrola z okresu a taky inspektorka. V ten moment zavládlo u starších kolegů zděšení, které jsme my, začínající učitelé, prostě nechápali. Po poradě jsme se rozešli, a protože už bylo dávno po vyučování, na chodbě se tvořily hloučky pedagogů diskutujících velmi vzrušeně a rozčíleně o tom, co naši školu v nejbližší době čeká a bohužel nemine.

Napětí a zjitřené city ovládly nakonec úplně všechny učitele. My nezkušení jsme byli „starousedlíky“ informováni o tom, jak nám příslušející inspektorka je nekompromisní, přehnaně zásadová, všechny předpisy dokonale ovládá, vyžívá se v detailech, no prostě nikomu nic nedaruje. Navíc prý má zvláštní nadání vyhmátnout okamžitě sebenepatrnější slabinu, třeba požadovat právě to jedno jediné chybějící lejstro, když předešlých sto dvacet bylo v pořádku. Kolega matikář hned dodával, jak má ve škole pro případ inspekce pět náhradních košil, protože za každou inspekční hodinu jednu dokonale propotí hrůzou.

Nezbývalo, než se co nejlépe připravit jak na část praktickou, tak teoretickou. Každý vyučující dostal určité téma na zpracování a s tím pak měl chodit ze třídy do třídy podle předem připraveného zvláštního rozvrhu.

Nastal den teoretické výuky brannosti a ohlašované inspekce. První hodina proběhla v očekávání, o přestávce jsme se snažili vyzvědět, zda inspektorka dorazila, leč marně, nikdo nic nevěděl, a chodit se vyptávat do ředitelny by bylo přinejmenším netaktické. Začala druhá hodina, třetí, situace se opakovala, ale byl relativní klid. Ve čtvrté vyučovací hodině jsem právě cosi horlivě psala na tabuli o první pomoci, když se ozvalo zaťukání. „A je to tady!“, problesklo mi hlavou cestou ze stupínku ke dveřím. Myšlenkový trysk mi dal zpětnou vazbu, že mám všechny pomůcky nachystané, děti že pracují - vzájemně se učí obvazovat, nafukovací „Andula“ je taky připravená, ve třídě je pracovní atmosféra. Otevřela jsem dveře v očekávání avizované kontroly. To, co jsem tam spatřila, byl šok. Za dveřmi stál totiž můj manžel. Během jedné vteřiny stačil můj mozek vyprodukovat všechny emoce, jaké existují. Přes úlevu, strach, obavu, radost, vztek a já nevím co ještě, přešel až k záplavě adrenalinem.Vší silou jsem se zapřela do člověka-chlapa o tři hlavy vyššího, s hlavou skloněnou, rukama do něho zabodnutýma a zadkem vystrčeným jsem ho dostrkala napříč chodbou asi tak, jak se strká těžká almara, a mrštně ho přikovala na protější zeď. On tuto moji reakci samozřejmě nečekal, takže stačil jen vykulit oči a nesměl se otázat: „Co dělááš ?!?“ A já jen zlobně syčela skrze zaťaté zuby: „Vypadni, máme tady inspekci!!!“ Periferním viděním jsem ještě stačila zaregistrovat mihnuvší se stín, ale byl to jen kolega, který měl volno a zrovna se tam ochomýtnul. Rychle jsem se vrátila do třídy a celá rozklepaná dokončila hodinu. Další, vlastně už poslední, hodina proběhla sice normálně, podle plánu, ale já byla stále ve stresu. Konec vyučování jsme všichni přijali s ulehčením.

Druhý den mi onen kolega, který byl svědkem mého konfliktu s manželem, trochu domlouval, že můj muž to jistě nemyslel špatně, když se za mnou ve škole stavil.

Inspektorku ani jinou kontrolu nikdo během branného cvičení neviděl. Mohu se jen dohadovat, zda to byl dobrý tah ředitelky na nás, kantory. Nebo prostě ta kontrola musela jinam, na jinou školu, nebo že by to byl tah té pověstné inspektorky na naši ředitelku?? Jo, to už se nikdo nikdy nedoví.

A víte, proč tenkrát za mnou můj manžel do té školy vlastně přišel? Chtěl mi sdělit, že náš syn je po prodělané angíně v pořádku, může tudíž do školky a on do práce. To víte, mobily tenkrát nebyly…




Další články tohoto autora:
Zuzana Malaťáková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku