Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 26.8.2005
Svátek má Luděk




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Brouk Pytlík Paroubek
 >SPOLEČNOST: Orwelovština ministra Sobotky
 >SPOLEČNOST: Potíže s pochopením, natož překladem do jakéhokoliv jazyka
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Holčičí kufříčky
 >PRÁVO: Dvojí metr - Kulínský a katarský princ
 >GLOSA: Otazníky nejen nad Kanyzou
 >POLITICKÝ CIRKUS: K zářezu skalp
 >USA: Setkání v KOA
 >HISTORIE: Atlantida, jedna z největších hádanek
 >PSÍ PŘÍHODY: Kde je les?
 >LITERATURA: Výtečné knihy o něčem jiném
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 13.)
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (19)
 >TISKOVÁ ZPRÁVA:: Členové bývalé RRTV zákon neporušili
 >PENÍZE.CZ: Potřebuji životní pojištění? Je to produkt pro mě?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
26.8. USA: Setkání v KOA
Petr Motyka

Proti mně běží po silnici kůň. Je už šero, zpomalil jsem, že sotva lezeme. Kůň si kluše po své straně silnice. Když nás míjí, ani se na auto nepodívá. Jsme tu na prérii sami, on, kůň, a já s Alenou v našem autě. Slunko už je dávno za sněhovými špičkami hor. Kůň má vážný, soustředěný výraz, určitě má v hlavě nějaký důležitý plán. Vidím ho ve zpětném zrcátku, je menší a menší. Nejbližší vesnice ve směru, kterým kluše, je asi třicet kilometrů, mezitím je prérie. To by vlastně koňovi nemělo vadit, benzin roste všude v příkopě a peřinu na spaní nepotřebuje. Kůň běží mlčky, zato my dva řehtáme. Vlastně řehtáme se.

KOA. Rozsvícená značka se objevila za ostrou zatáčkou; jsme doma. Jsi v kempinku na noc, na dvě, někdo zůstane i týden. Kej, ou, ej. Tak se to řekne americky. My říkáme koa. Privátní malý fór. Kemp nám doporučil náš kamarád. Nikdy se neobtěžoval s maličkostmi, americká výslovnost mu život nekomplikuje. Je však šikovný. Kdykoliv letí do vesmíru nová raketa, je v ní něco, co Jirka vymyslel. Vymyslel taky nějaké součástky na mašině, za kterou dostal profesor Heyrovský Novelovu cenu. Výkresy, které čte a také rýsuje, na výslovnost nehledí.

KOA! Vždycky spěte v koa! Tak mně radil, něž jsme s Alenou vyjeli. Poslouchám ho, když se mluví o cestování. Projeli totiž s Helenkou, jeho ženou, všech padesát amerických států. Všude autem, jen na Havaj letěli. Měli psa, vlastně psici, jmenovala se Nora. Byl to druh psa, který tahá na severu saně. Aby Nora věděla, odkud pochází, vzali ji s sebou na Aljašku. Neříkala prý nic, s nikým známým se na severu nepotkala. Jinak je tam všechny tři poštípali komáři.

Dobře nám poradili. KOA je roztroušená po všech pěkných místech v Americe. Táborníky však příliš rozmazluje, správný tramp by se jim vysmál. Čisté sprchy s horkou vodou a neméně čisté záchody. Ti, kteří mají velké karavany nebo přívěsy, se připojí na elektriku a vodu. Mají všechno vlastně jako v domě na kolečkách. My s obyčejným stanem však máme víc legrace. Nesmí však pršet. Déšť je otrava. Sedět večer u ohníčku a povídat, nebo se jen dívat na hvězdy. Co chceš víc?

Stojím v malém obchůdku, který je zároveň kanceláří kempu. Místo jsem si telefonicky zajistil ráno. Jedna KOA zavolá do další, kterou máš na cestě. Přede mnou se registruje nějaká paní. Za pultíkem stojí obr. Směje se, jak si s paní povídá. Jeho angličtina má cizí přízvuk. Řehtá se teď na celé kolo. Jmenovka na kapsičce košile říká jeho jméno: Jan. Je tak velký, že se i na jmenovku dívám nahoru.

„Ahoj,“ říkám česky, když na mě došla řada. Nezabral. Mrkl se na mě dolů a říká:

„Hi! Haj - jak se máš?" Standardní americké oslovení. Není to tedy Janek od nás. Škoda. Převeksluju tedy do angličtiny.

„Mám tu zamluvený kempink."

Našel kartičku se jménem, které dostal po telefonu od holky ve včerejší KOA v Idahu. Dobře mé jméno zkomolila, rezervace tam však byla.

„Poslyš, odkud jsi? Máš neobvyklé jméno.“ Říkal mně to svrchu, jinak nemohl. Musel by si kleknout.

„Z Československa. A ty?“ říkám mu nahoru. Jan vyskočil a zahulákal:

„Znáš Ludvu Daňka?“

„Samo. A ty?"

„Házel jsem diskem za Holandsko. Ludva je můj kamarád.“ Obešel pultík a podal mně ruku. Byla jako lopata na sníh. Jan byl rád, bylo mu jedno, jestli zaplatím za kempink. Určitě znovu slyšel potlesk diváků na stadionu, pochvalný výkřik trenéra po zdařilém hodu. Chvilku jsme kecali. Styděl jsem se, že neznám přesně rekordy, učitel tělocviku by je měl znát. Už přes dvacet roků však čtu na sportovní stránce výsledky v těch zpropadených stopách a palcích; v centimetrech a metrech jsem ztratil přehled.

Jan však všechno ví, Ludvu Daňka obdivuje i dnes v jeho KOA v Montaně. Ptám se:

„Poslyš, jak jen tak velký chlap jako ty může udělat složitý obrat a půl a nevypadnout z vrhacího kruhu?“

„Jednoduché,“ říká Jan.

„Podívej se!“ Načrtne nohou diskařský kruh na podlaze. Stoupne si do pozice, zády ke směru vrhu. Podřepne, v pravé ruce potěžká pomyslný disk. Nad levé rameno a zase dolů a najedenkrát hop a skok, obr přeskočí z nohy na nohu, točí se dokola, ruka s diskem letí nahoru. Jenže v tu ránu se otevřely dveře a vešla paní, která se registrovala přede mnou. Vešla zrovna do rány. Svištící ruka s diskem najednou zastavila, nohy ztratily rytmus. Jan zakopl a vlítnul do věšáku plného triček se značkou KOA na prsou. Když z toho chumlu vylézal, trička mu visela nepořádně z jeho obrovských ramen. Řehtal se jako pominutý a já s ním. Ta paní tiše odešla, pohlednici pro sestru si koupí zítra. Doufala jen, že v zítřejší KOA nebudou takoví blázni. Já jsem se, vlastně nás, zaregistroval na tři dny. S Janem je legrace a taky blízko kempu teče krásná pstruhová řeka. Aleně se zamlouvá nekonečná obloha. Ne nadarmo říkají Montaně Big Sky, Velká obloha. Já říkám Velké nebe.

Pozn. red.: KOA je zkratka "Kamping of America". Ano, píše se to s "K" na začátku.


Další články tohoto autora:
Petr Motyka

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku