Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 29.8.2005
Svátek má Evelína




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Socialismus mnoha tváří, jedné podstaty
 >SVĚT: I mistr tesařský se utne...
 >POLITIKA: Jaruzelski a sudetští Němci
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Stávám se zvolským občanem
 >PRAHA: Olympiáda? Ať rozhodnou Pražané!
 >SPOLEČNOST: Celebrity a ti druzí
 >POLITICKÝ CIRKUS: Klaus v poločase
 >FEJETON: Radio Jerevan o kauze „katarského prince“
 >MÉDIA: Kam spěje televizní předvádění reality?
 >PSÍ PŘÍHODY: Pustit Irdu do hospody
 >DETEKTIVKA: Agentura Nepol
 >VĚDA: Nechtěné pohlaví aneb Přejete si kluka nebo holku?
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 14.)
 >ESEJ: Jak se máš?
 >PENÍZE.CZ: Nekývněte v září na první banku

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
29.8. DETEKTIVKA: Agentura Nepol
Lydie Junková

I.
Romantický příběh číslo jedna

Ozval se ostrý hvizd píšťalky. Dívka stojící na mramorovém stupni Parthenonu se otočila.
Hlídač prudce gestikuloval. Z nejbližší skupiny turistů řekl někdo anglicky:
"Měla byste jít dolů, slečno! Tam nahoru se nesmí!"

Schod byl vysoký. Mladý muž, který stál poblíž, podal dívce ruku a pomohl jí seskočit.
Hladké volné šaty s úzkými ramínky se kolem ní na okamžik vzduly jako padák. Mladík se usmál. Rychle pustila jeho ruku a poděkovala mu odměřeným kývnutím. Dva kroky na výstředních podpatcích ji málem připravily o rovnováhu.
"Tady je chůze pro vás obtížná!" řekl s nepatrným cizím přízvukem.
Tentokrát mu věnovala pohled. Vysoký, široká ramena v moderní košili, hnědé vlasy zastřižené podle poslední módy - a ten obličej?
"Dovolíte, abych vám pomohl?"
"Jsem tu s tetičkou!" řekla upjatě. "Někde se mi ztratila." Rozhlédla se. Když bezděčně učinil totéž, upoutal ji jeho profil; rovný nos mohl bezpochyby soutěžit se sochami, které před chvílí obdivovala v muzeu.
"Mohu vám býti nápomocen, než objevíte paní tetu?" navrhl jí tázavě. "Nepřál bych si ovšem vtírati se."
Jeho angličtina byla k smíchu. Nesmála se. Naštěstí si včas uvědomila, že by se tím mohl snížit odstup, který považovala za přiměřený. Mladá, bohatá, domýšlivá. Nikdy ji nenapadlo, že by obdiv, jímž ji muži zahrnovali, měl co do činění s otcovými milióny.
Mladík k ní shlížel temně hnědýma očima. Teď jí připomněl toho chlapce proslulého za starověku svou krásou; jeho jméno si nepamatovala. "Vůbec nevím, kdo jste!" řekla zvysoka. "A proto -"
"Henri Sorell, slečno. Student. Konkrétně posluchač práv. Jsem z Paříže, studuji -" Ani on nedokončil větu. Tak mezi nimi zůstalo od samého začátku něco nevyřčeného.
"Renáto!" ozvalo se totiž za nimi, rezolutně a s vervou.
Oba se otočili. Mladík se uklonil. Teta ho prozatím ignorovala. "Prosím tě, kde jsi zůstala?" pronesla nespokojeně k neteři. "Hledám tě už hezkou chvíli."Nyní uznala za vhodné podívat se na mladého muže. Mírně zvedla jedno obočí. V jasně modrých očích jí zajiskřilo. "Renáto?" protáhla významně.
Henri Sorell se představil. "Dovolil jsem si pomoci slečně přes tyto - pozůstatky," ukázal na trosky sloupů a hlavic, které ležely kolem . "Je škoda, že se po tom vůbec smí choditi!"
Renáta se dotkla dvěma prsty tetiny paže. "Pan Sorell studuje v Paříži, teti!"
Stará dáma si lehounce vzdychla. Sama měla čtyři semestry Sorbonny. Připomnělo jí to, proč musela přerušit studia a jak ji tehdy urychleně odvezli zpátky, do Států. Lehounce se uchichtla. Zachytila mladíkův udivený pohled. Kdyby ho aspoň to domýšlivé budižkničemu dokázalo ulovit, pomyslela si. "Jsem unavená," řekla. "Chci se vrátit do hotelu!"
"Když dovolíte, velice rád vás doprovodím," nabídl se Henri Sorell.
Zavěsila se do něj.Pomalu přešli několik metrů. "Co je tohle?" ukázala před sebe.
"Této stavbě se říká Erechteion. Kdysi byl někde v těchto místech hrob mytologického krále Kekropa. Doloženo to ovšem není." Henri Sorell se podíval na dívku a dodal: "Bohyně
Athéna tu podle mýtu zasadila olivu."
"Opravdu už chceš jít do hotelu, teti?" zašveholila Renáta.
"Musíme se přece naobědvat! Půjdete s námi něco pojíst, pane Sorelle?" Stará dáma postřehla, že zaváhal. "Ráda bych vás pozvala, když jste se nám tak věnoval." Lehce do něho žďuchla loktem, vůbec ne důstojně, a dodala francouzsky: "Já přece vím, jak to chodí na studiích! Ještě si to pamatuju. I když je to - už dávno!" Pak rozmrzele a zlomyslně dodala:
"Má neteř nám nerozumí! Nedokáže se naučit žádnou cizí řeč!"

O hodinu později si Henri Sorell otřel ústa lněným ubrouskem s korunkou vyšitou v každém rohu.
"Půjdu teď nahoru a na chvíli se natáhnu," oznámila teta, když dopili kávu zvanou skétos, silnou a bez cukru. "Vy dva se běžte zatím vykoupat. A dřív než v pět hodin pro mne nechoďte!"

Když nastupovali do vozu, bleskl Henrimu do očí odraz vyleštěných obrovských oken; byl to jeden z nejpřepychovějších athénských hotelů. Zadumaně si prohlédl stylizované geometrické ornamenty kolem okázalého mramorového vchodu. Renáta mezitím zapnula neviditelný větrák. Když se k ní otočil, slabě se jí zachvěly koutky úst.Už mu nepřipadala tak protivná a sebejistá jako nahoře, na Akropoli. Mělké dolíčky ve tvářích působily mile, nevýbojně.
Ujížděli po široké třídě směrem k jihu, po levé straně se rychle vrhaly dozadu luxusní restaurace, vily, moderní, hranaté obytné domy. Teprve na pláži ocenil její postavu, útlou, ale ženskou a půvabnou.
"Musíte si mě tak prohlížet?" ohradila se, zase už tím svým sebevědomým způsobem.
"Ovšemže musím," řekl škádlivě, "již po několik hodin nečiním přece nic jiného!"
Plavala před ním, rychle, mrštně, obratně držela hlavu nad mírným příbojem. Voda kolem nich byla čistá, modrá a zelená, jenom podél břehu se přeléval žlutavý pruh, jak se moře nepřetržitě a plynule mísilo s jemným pískem.
V půl šesté našli tetu Moniku zabořenou v kavárně do objemné klubovky. Prohlížela si pestrý francouzský časopis.Před ní stál ovocný pohár. Henri ji pozdravil svou mateřštinou. Odpověděla mu stejně. Jako by se z nich určitým nedefinovatelným způsobem stali spojenci. Renáta se jenom něžně usmívala; do svého úsměvu zahrnula i číšníka a palmu v květináči.
Z rozsáhlé terasy hotelu pozorovali pozdě večer rozsvícenou Akropoli. Vzadu, za řadou palem ve velikých kameninových nádobách, zapuštěných do mramorové podlahy, hrála nevtíravá hudba.
Renátin úsměv byl den ode dne něžnější. Jednou, když teta Monika už odešla spát, vzal Henri dívku za ruku. "Za čtrnáct dní mi začíná semestr," řekl.

Za čtyři týdny byla svatba. Dobře režírované, impozantní představení pouze pro zvané, korunované velkolepou hostinou, po níž mladí novomanželé odjeli na svatební cestu. Henri s nastávajícím tchánem se již předem dohodli na nenáročné okružní jízdě Evropou. Renáta se nezajímala o to, kam pojedou; záleželo jí jenom na tom, aby měla Henriho výhradně pro sebe.
Když vystoupili z letadla, byl večer. Zabořeni v měkkých polštářích široké limuzíny pluli barevnými vlnami světel a pohyblivých reklam, odděleni skly vozu od všeho, co by z hlubin velkoměstské noci mohlo narušit jejich idylu.

První dny se vsákly jako mořská pěna do vysušeného písku. Henri se poddával souvislé sérii přepychu, který pro něj byl něčím novým. Ceny luxusních apartmá v něm zřejmě neměly význam. Finanční aspekty sňatku mu Renátin otec vyložil ještě před svatbou, ale nezdálo se, že by v něm vzbudily větší zájem. Zároveň mu naznačil, že až skončí studia, zvolí si povolání podle libosti; jde pouze o to, aby byl společensky vhodně zařazen. Henri se k tomu nevyjádřil. Důležité bylo, že zatím dostal odklad všech zkoušek na půl roku.

Renáta si nepamatovala, kde všude byli: každé prostředí bylo pouze kulisou k jejímu štěstí. Dokonce i Vatikán a celý Řím, kterým ji Henri nemilosrdně vláčel, nadšený starou architekturou. Když viděl, že je unavená, zamířili k severu. Najali si pohodlný vůz; Henri řídil sám, k volantu Renátu nepustil. "Jen si odpočiň!" smál se.
Zastavili se na dva dny v termálních lázních s romantickým jménem. Renáta zatelefonovala večer domů.
"Nezapomeň, že dvacátého října má matka narozeniny!" připomněl jí otec.
"Co dělá teta Monika?"
"Představ si, už se zase vypravila do Egypta!"

"Neměli bychom za tetou zajet?" navrhla druhý den Renáta. "Určitě by nás ráda viděla!"
"Vždyť se brzy uvidíme doma!" namítl Henri."A moře už mám dost. Rád bych se podíval do Alp."
"Ty už jsi tam byl?"
"Jenom týden - s rodiči," odpověděl nezvykle úsečně. "Ale to už je dávno."
Dál se ho nevyptávala. Věděla, že jeho rodiče se rozvedli, otec že pak zmizel někam do Skandinávie a přestal se s rodinou stýkat; matka za několik let nato zemřela. Henriho a jeho dva bratry si rozebrali příbuzní. Ostatně Henri toho o sobě příliš nenamluvil. Pouze jednou se zmínil, že strýc, u něhož vyrůstal, neměl žádné jmění, zato čtyři vlastní děti. Henri si musel všelijak přivydělávat, aby mohl chodit na gymnázium. I na univerzitě se zprvu dost obtížně protloukal, než ho začal podporovat nějaký příbuzný z otcovy strany.

V čistém podzimním vzduchu se začaly v dálce zvedat z krajiny ostré obrysy zalesněných vrchů. V Renátě ta působivá scenérie probudila zapomenutou zálibu ve fotografování. Henri s ní horlivě vybíral novou kameru a objektivy. Připadal jí však najednou trochu zasmušilý, trochu příliš vážný.
V podhůří rakouských Alp si najali apartmá v nevelkém hotelu; měl jenom tři patra, hořejšek celý ze dřeva a úzkou verandu pod okny pokoje.
Když jeli vzhůru nesčetnými serpentinami, sledovala Renáta zaujatě, jak travnatá úbočí šplhají k výškám, kde převládalo kamení.Nahoře, na Hochtoru, vál slabý vítr. Opřela se o zábradlí a nastavila obličej slunci. Za tunelem se vyšplhali na stráň, až k souvislému poli sněhu. Henri před ním musel vydržet tak dlouho, dokud ho nevyfotografovala ze všech stran.
Před malým bufetem na dřevěné lavičce se pustili do mléčné čokolády s obrázkem dobře živené, zdravě vyhlížející krávy na obalu.
"Líbí se ti tu?" zeptal se Henri. Vstal a šel hodit papír do koše na odpadky. "Mám rád takovýhle klid!" řekl "Víš, když se vůbec nic neděje."

Druhý den zavolala zase domů. Sotva vyslechla dvě věty, zvedla dlaň k ústům a strašlivě zbledla.
"Co se stalo?" zeptal se Henri a vzal jí telefon z ruky. Chvíli jen mlčky poslouchal rozčilený hlas. "Přiletíme nejbližším letadlem!" řekl poté pevně."Zítra budeme doma."
"Jak se to stalo?" plakala Renáta.
"Otec neví podrobnosti. Snad nějaké dopravní neštěstí!" Odkašlal si. "Teta Monika prý byla - na místě mrtvá."
"A kde - kde -"
"Muselo se to stát někde na té dlouhé trase do Assuánu."
"Chudinka teti!" nepřestávala naříkat a utírala si slzy jeho vázankou. Podal jí kapesník a objal ji. Utěšoval ji, ale v jeho tváři se nepohnul asi sval. Byla nehybná jako tváře antických soch.

Pozůstatky tety Moniky převezli domů v zaletované rakvi.
Třetí den po pohřbu se rodina dostavila k notáři. První věty poslední vůle ani všichni neposlouchali, až od páté to začínalo být zajímavé. Kromě menších, i tak štědrých částek nejbližším příbuzným a služebnictvu, odkázala bezdětná Monika Stuteová veškerý svůj majetek Renátě a Henrimu, každému polovinu. Bylo to zachyceno v šroubovaných právnických formulacích, ale přesto naprosto srozumitelně. Ozval se tichý šepot. Drahá Monika byla vždycky - o mrtvých jen dobré - poněkud originální…
Renáta srdceryvně plakala, jí byly peníze lhostejné. Zato její matka se podívala s povytaženým obočím na svého manžela a on na ni. Pak shodně pohlédli na Henriho Sorella; ten se však tvářil zachmuřeně a bezvýrazně.

Za týden rozruch utichl. Za dva měsíce si na tetu Moniku vzpomněl už jen málokdo. Později se o ní, stále ještě se slzami v očích, občas zmínila už jenom Renáta.Henri při těch poznámkách mlčel, nebo se urputně zabýval svými knihami. Hodně nyní studoval. Po Novém roce se chystal do Evropy na zkoušky. Vypadalo to, že se těší, že se dokonce nemůže ani dočkat. Bryskně odmítl Renátin nesmělý návrh, že pojede s ním: nemůže se přece při tolika zkouškách rozptylovat!
"Za měsíc budu zpátky!" utěšoval ji, "v únoru nebo v březnu si spolu zajedeme na ostrovy, nezapomeň si pořídit nějaké apartní plavky," usmíval se. Úplně zřejmě zapomněl, že v pátém měsíci těhotenství už bude s plavkami minimálních rozměrů konec.

Celý příběh si můžete přečíst zde.


Další články tohoto autora:
Lydie Junková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku