Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 29.8.2005
Svátek má Evelína




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Socialismus mnoha tváří, jedné podstaty
 >SVĚT: I mistr tesařský se utne...
 >POLITIKA: Jaruzelski a sudetští Němci
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Stávám se zvolským občanem
 >PRAHA: Olympiáda? Ať rozhodnou Pražané!
 >SPOLEČNOST: Celebrity a ti druzí
 >POLITICKÝ CIRKUS: Klaus v poločase
 >FEJETON: Radio Jerevan o kauze „katarského prince“
 >MÉDIA: Kam spěje televizní předvádění reality?
 >PSÍ PŘÍHODY: Pustit Irdu do hospody
 >DETEKTIVKA: Agentura Nepol
 >VĚDA: Nechtěné pohlaví aneb Přejete si kluka nebo holku?
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 14.)
 >ESEJ: Jak se máš?
 >PENÍZE.CZ: Nekývněte v září na první banku

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
29.8. MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 14.)
Petr Žantovský

Pro větší názornost si zkusme krok po kroku projít jedním modelovým příkladem, jak také může probíhat kariérní motivace ve velkém stylu a s velkými výsledky.

Osoby a obsazení

Řekněme, že předseda strany A, která je členem vládní koalice, nemá rád předsedu strany B, která tuto koalici vede, neboť ve volbách získala třikrát víc hlasů než strana A. Součástí koalice je též strana C, která sice ve volbách nezískala skoro žádné hlasy, ale pro sestavení nadpolovičního věšinového kabinetu bylo nutno ji vzít do hry a koupit si její podporu za dva tři ministerské resorty.

Expozice

Předseda strany A se kamarádí s presidentem, protože je chytrý a správně tuší, že presidentova funkční životnost potrvá ještě i příští volební období, neboť rozhádané strany v parlamentu se na jiném jméně prostě neshodnou. Zároveň předseda strany B se s presidentem nekamarádí, protože si myslí, že president je nesvéprávná bytost, která nepatří do politiky, ale maximálně na katedru nějaké hodně abstraktní a nedůležité vědy. Předsedovi strany C je president víceméně ukraden, protože si sám o sobě myslí, že by byl lepším presidentem, avšak je realista a ví, že by se rozhádané strany v parlamentu na jeho jméně neshodly. Tak jako tak, měl-li by volit osobu sobě sympatičtější mezi presidentem a předsedou strany B, pak by to jistě byl president, minimálně proto, že mu nekonkuruje a na jednáních vlády ho nepeskuje, že přišel zase nepřipraven.

Zápletka

Předseda strany A se jednoho dne, po špatném kvartálu, kdy vláda v čele s předsedou strany B musela přistoupit k nepopulárním ekonomickým opatřením a tudíž její obecná popularita, jakož i popularita jejího předsedy právě nekvetla, rozhodl, že tuto vládu rozbije. Získal pro věc předsedu strany C, samozřejmě presidenta, jemuž je vcelku jedno, kdo vládne, jen když to není předseda strany B, jehož nesnáší, a též - což byl brilantní tah - místopředsedu strany B. Tento místopředseda byl dlouhodobě - i z pozice spoluzakladatele strany - vnímán jako nejbližší spolupracovník přesedy strany B, takže jeho přestup na loď zájmů strany A mohl být a také dočasně byl pro stranu B smrtící. Místopředseda strany B pár týdnů před hlavní bitvou o vládní koryto, vystoupil na veřejnost s drtivou kritikou strany B, jejíž byl po léta místopředsedou. Prohlásil, že strana B je zločinecká organizace, aniž to samosebou jakkoli doložil, a odešel středem - do ústraní. Alespoň tak se v Čechách říká teplé čekárně na další mocenskou trafiku.

Za vydatné motivační podpory předsedy strany A a druhotně též C, a též za pilné kooperace presidenta se rozjela mediální kampaň na téma Strana B = zločinecká organizace. Po několika týdnech trvání kampaně vystoupili na veřejnost další vysocí funkcionáři strany B s prohlášením, že se zločineckou organizací nechtějí mít nic společného. Na to předseda strany A, dosud se chytře držící mediálně v pozadí prohlásil, že jeho strana A vystupuje z vlády, protože přece nemůže sdílet společný úřad se zločineckou organizací. A že to je zločinecká organizace, přece ví každý. Vždyť o tom do novin píšou i poslední kandrdasové. Načež se vláda rozpadla.

Katarze

President, vědom si své dějinné odpovědnosti, pověřil promptně předsedu strany A sestavení nové vlády, která neměla mít stranický charakter - se stranami jsme přece učinili tak špatnou zkušenost - viz onu zločineckou organizaci! Proto do nové vlády usedli tři čtyři bezpartijní, doplnění o členy stran A a C - jak vidno, najdou se i dobré strany bez zločineckých charakteristik, zato s vysokou mírou afinity k presidentovi. Takto složená vláda získala okamžitě bezvýhradnou podporu většiny médií. Všichni ti novináři, kteří ve straně B ještě včera objevovali zločineckou organizaci, se rozplývali nadšením nad státnickou moudrostí presidenta a strany A a C, a zejména odpadlíků ze strany B, kteří sice tuto stranu zakládali nebo v ní měli po léta teplá místečka, avšak za nic zločineckého nezodpovídají. Byli to přece oni, kdo před národem tuto zločineckou organizaci odhalili!

Jednomyslnost tohoto mediálního názoru mohla v té chvíli být dána dvěma důvody. Jedním z nich teoreticky mohlo být to, že to prostě celé byla pravda, strana B skutečně byla zločineckou organizací a všichni novináři náhle osvíceni shůry tuto zločinnost odhalili víceméně naráz. Druhým důvodem byla perfektně připravená kariérní i jiná motivace, která nepřipustila sebemenší chybu a zádrhel. O kterou ze dvou možností jde, jistě posoudíte nejlépe sami, zejména když dodáme, že jeden ze šéfredaktorů, kteří byli nejaktivnějšími rozjížděči odhalování zločinecké organizace, se v nové vládě stal ministrem. Pro co? Pro informatiku!

Z popsaného příběhu je zřejmé, že kariérní motivace v mediální sféře dokáže divy. Je však třeba říci, že neprobíhá toliko ve zlomových, revolučních a převratových okamžicích, ač tam je na ni nejlépe vidět. Pokud ji provozují profesionálové, a dnes tomu tak v Česku nesporně je, pak se děje permanentně, souvisle a průběžně. A to právě proto, aby ona neustálost motivačního procesu a jeho stále sklízené plody vytvořily obecný dojem, že tak se to v moderním světě má a tak je to v naprostém pořádku. Čímž vlastně proces mediální motivace mizí do stálého pozadí událostí a stává se neviditelným, a teprve tak zcela dokonalým.

Uveďme si příklad průběžného děje tak, jak se odehrává za plného pracovního vytížení motivátorů a mediálních agentur, a pak si hypoteticky představme tentýž děj a jeho mediální obraz bez probíhajících motivačních procesů.

Řekněme, že parlamentní volby vyhrála politická strana D, která již v minulém období byla ve vládě, avšak pod vedením starého předsedy X, jenž byl mezitím nahrazen mladým předsedou Y. Je nutné podotknout, že předseda X opovrhoval médii a všemi procesy, které v nich probíhají, tedy včetně a možná především procesů motivačních. Zatímco předseda Y se obklopuje osobami, které plně doceňují historický význam mediální motivace a tuto dokážou ve prospěch svého chlebodárce bohatě užívat.

Strana D po vítězných volbách obsadila vládu. Okamžitě začala propouštět z exekutivních míst náměstků ministrů, poradců, tiskových mluvčích atd. všechny osoby, které byly tak či onak spjaty s bývalým předsedou X.

Shodou okolností se jedna z takových osob souběžně stala vysokým funkcionářem OSN, což - bez ohledu na to, jaká osoba se tím funkcionářem stala - představuje pro zemi tak titěrnou a ještě nedávno ryze totalitní docela významný mezinárodní úspěch. Protože však ona osoba afinovala více k bývalému předsedovi X než k současnému předsedovi Y, začalo se zcela vážně diskutovat o tom, že by dotyčná osoba měla na funkci v OSN rezignovat, dokonce zazněla pohrůžka, že vláda odmítne hradit funkcionářův pobyt v OSN, jak je zvykem, takže funkcionář si bude buď svou misi platit ze svého, ačkoli reprezentuje stát, a nikoli sám sebe, nebo se prostě vrátí s ostudou domů a k té rezignaci bude ekonomicky přinucen. Tak jako tak hrozí slušná mezinárodní ostuda.

Jiné z těchto nežádoucích a s bývalým vedením strany spjatých osob vláda dokonce začala docela tvrdě kriminalizovat případně rovnou vsazovat do šatlavy, ačkoli důvody k tomu užité byly přinejmenším sporné.

V jednom z takových případů dokonce vyjde najevo, že ministr obrany netuší, že velitel generálního štábu ozbrojených sil netuší, koho všeho zaměstnává vojenská rozvědka, tedy klíčový zpravodajský útvar armády.

Souhrnně řečeno: začátek vládnutí se straně D pod novým vedením moc nevydařil. Blamáž stíhala blamáž, průšvih šel za průšvihem. Za normálních okolností, tedy bez sebemenší účasti motivátorů, motivantů a zprostředkujících agentur (což by nastalo v případě, že by vládu a stranu D dosud vedl předseda X, nebo - v ještě vyhraněnějším případě - že by vládu sestavovala výše řečená strana B), by novinové titulky, zachycující první dny nové vlády vypadaly asi takto:

-

Vláda zahájila svou činnost bezprecedentními čistkami na ministerstvech! -

Bývalý ministerský úředník ve vazbě na základě jediné výpovědi hysterické notorické lhářky z Vimperka! -

Skandál v generálním štábu: ministr ani šéf armády netuší, kdo pro ně pracuje! -

Ústavní činitelé nutí našeho reprezentanta v OSN, aby se vzdal funkce: hrozí mezinárodní ostuda! -

Náš reprezentant v OSN vstoupí do Guinessovy knihy rekordů: bude prvním v dějinách, kdo si bude platit svou misi ze svého!

Protože však žijeme v epoše, kterou kdosi věciznalý nazval trefně médiokracií, což znamená, že mnohem větší hodnotu a pole působnosti má dobře motivovaná dezinformace než obyčejná informace, vypadá zpravodajství o týchž událostech zhruba takto:

-

Ministři si přivádějí s sebou do svých úřadů nové odborníky: kvalifikace vítězí nad stranickou loajalitou! -

Ministerský úředník je obviněn z přípravy atentátu na novinářku: potvrdila to jeho komplicka, která měla atentát zorganizovat! -

Ministr obrany provedl nutné personální změny v obranném zpravodajství: zvýší se tak profesionalita naší armády! -

Náš reprezentant v OSN by se měl zamyslet, zda jeho dosavadní činy nezakládají důvod k rezignaci z této funkce! -

Ministerstvo zahraničních věcí říká: nemáme s tím mužem smlouvu, nemusíme mu jeho pobyt v OSN hradit ze státních prostředků!

Pokud jste kroutili hlavou nad titulem této příručky a nebylo vám jasné, proč jsou zde média připodobňována k něčemu tak nevypočitatelnému, nebezpečnému a zrádnému, jako je minové pole, po přečtení těchto ukázek je vám snad jasněji. Vyznat se v houštině lží, polopravd, agitačně-propagandistických kampaní a odlišit je od informací, které nemají sloužit, ale právě jen informovat, je značně obtížné, vyžaduje to notnou dávku čtenářské praxe, insiderské informovanosti a hlavně zdravé skepse. Pokud si z četby odnesete aspoň to poslední, jste na dobré cestě, vedoucí k vašemu vítězství nad práskaným světem médií. A to není málo.

_____________________________________
(Kniha vyšla před časem v nakladatelství Votobia pod titulem Hrobaři, ratlíci a čáryfukové. Na konec letošního roku je plánováno její druhé doplněné a upravené vydání.)


Další články tohoto autora:
Petr Žantovský

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku