Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 29.8.2005
Svátek má Evelína




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Socialismus mnoha tváří, jedné podstaty
 >SVĚT: I mistr tesařský se utne...
 >POLITIKA: Jaruzelski a sudetští Němci
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Stávám se zvolským občanem
 >PRAHA: Olympiáda? Ať rozhodnou Pražané!
 >SPOLEČNOST: Celebrity a ti druzí
 >POLITICKÝ CIRKUS: Klaus v poločase
 >FEJETON: Radio Jerevan o kauze „katarského prince“
 >MÉDIA: Kam spěje televizní předvádění reality?
 >PSÍ PŘÍHODY: Pustit Irdu do hospody
 >DETEKTIVKA: Agentura Nepol
 >VĚDA: Nechtěné pohlaví aneb Přejete si kluka nebo holku?
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 14.)
 >ESEJ: Jak se máš?
 >PENÍZE.CZ: Nekývněte v září na první banku

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
29.8. FEJETON: Radio Jerevan o kauze „katarského prince“
Martin Stín

Po rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve prospěch postupu ministra Pavla Němce v kauze „katarského prince“ se rozlehlo na internetu a částečně i v „kamenných“ sdělovacích prostředcích reptání. Do boje za domněle ohroženou mravnost národa se nechali zavléci i váleční veteráni, kteří se jinak pro vysoký věk obvykle neangažují ve vystoupeních veřejnosti na obranu svobody, demokracie a spravedlnosti. Jejich prohlášení kupodivu uveřejnily Lidové noviny, které v přístupu k různým peticím a prohlášením bývají dosti zdrženlivé. Je stejně zvláštní, že údajně pravicový tisk podporuje výrazně levicovou nejvyšší státní zástupkyni s nepřehlédnutelnými zásluhami o zachovávání socialistické zákonnosti protiprávního předlistopadového režimu proti pravicovému a předlistopadovou minulostí nepoznamenanému ministrovi spravedlnosti. Na všech těchto projevech je pozoruhodné, že se vlastně vůbec netýkají předmětu, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR. Ten totiž vůbec nezkoumal vlastní ministrovo rozhodnutí, vědom si toho, že mu to nepřísluší. Posoudil pouze tu část děje, která se začala odvíjet až od vydání jeho rozhodnutí. To ovšem nespokojenci nemohou pochopit, protože je zaslepuje zuřivost z představy, že české věznici unikl nestoudně bohatý a vlivný Arab, který si u nás za své peníze dopřával sexuálních služeb mladičkých příležitostných prostitutek. Jejich hněv zesílila víra, že Pavel Němec jistě dostal za své nepochopitelné rozhodnutí pořádně zaplaceno a s nikým z reptalů se nepodělil o kořist.

Jasno do věci vneslo Rádio Jerevan, které předložilo překvapující, ale zcela logické vysvětlení událostí. Samozřejmě, že královská rodina hned při prvním kontaktu s ministerstvem zahraničí naznačila, že se za vydání ohroženého člena štědře odmění. První, kdo bral, byli úředníci ministerstva zahraničí. Sami v té věci ovšem nic nemohli udělat, pouze vyjednali rozmluvu s Pavlem Němcem. Proto dostali každý jen „pár drobných“ asi tak do 10 tis. USD/osobu. Ale protože jsou od přírody skromní, nestěžovali si ani tehdy, ani později, když se kvůli skutečně velkým penězům rozpoutal požár. Věděli, že jejich zásluhy jsou nepatrné a malé všimné chápali jako celkem nezasloužený dar. Jinak tomu bylo u Pavla Němce. Když slyšel nabízenou částku, zezelenal. Byla tak velká, že pojmy jako „čest“, „poctivost“, „neúplatnost“, ale i strach z trestu v případě prozrazení úplatku ztratily rázem váhu. Za ty peníze by si mohl v Dubaji koupit hotel, v němž nedávno strávil svatební noc. Potíž byla jinde: žalobce dosud nepředložil obžalobu, proto pravomoc předat trestní stíhání do Kataru měla nejvyšší státní zástupkyně. Musel by se s ní domluvit. Jenže ona ho zuřivě nenáviděla, protože se domnívala, že neoprávněně zabírá křeslo, na kterém by se daleko lépe vyjímala ona sama. Věděl, že nemá vůbec naději, že by mu z obrovského úplatku nechala sebemenší provizi. Protože je chytrý chlapec, rychle našel východisko. Katarský generální prokurátor, který vedl vyjednávání, nevěřil svým uším a uklonil se až k zemi, zmaten naprosto neslýchanou velkorysostí, s kterou se ministr vzdal třetiny nabízené částky, již by si vyjednavač samozřejmě mohl ponechat pro sebe. Ministr mu pak vysvětlil, že v daném okamžiku má klíč od cely šejka Hamada v rukou Marie Benešová. Ta ale jako zakuklená komunistka nenávidí feudály, takže ani bohatý Katar nemá tolik peněz, aby ji uplatil. Nezbývá, než aby měla královská rodina pár týdnů strpení a vyčkala, až podáním obžaloby přejde pravomoc do jeho rukou. Pánové se snadno dohodli. Prokurátor se rozloučil a při odchodu zapomněl v ministrově kanceláři kufřík se zálohou. Z té si ministr obratem koupil sportovní letadlo.

Když pak Pavel Němec o několik týdnů později oznámil své rozhodnutí o předání trestního stíhání „katarského prince“ do Kataru, pro změnu zezelenala Marie Benešová, která ihned pochopila, že jí uteklo nejen ministerské křeslo, ale také pěkný ranec peněz. Měla přitom štěstí, že netušila, jak velkorysí jsou Katařané, uchránilo ji to od jinak nevyhnutelného záchvatu mrtvice. Závist ji vedla k rozhodnutí zabránit předání obžalovaného do Kataru stůj co stůj. Neváhala zneužít své pravomoci a zahájila proti ministrovi vyšetřování v domnění, že nasazením policie ho zastraší a zastaví. Když už utekl úplatek jí, proč by měl spadnout do klína nenáviděnému mladíčkovi? Jenže v té chvíli vstoupila do hry nenápadná mladá soudkyně Monika Křikavová, které byla věc přidělena. Rychle pochopila, že na sporu uvnitř moci výkonné může vydělat. Byla si jista, že královští příbuzní obžalovaného za vstřícnost královsky zaplatí. Domnívala se, že ministr se neodváží svůj záměr uskutečnit, čímž ztratí nárok na úplatek. A Marie Benešová vypadla ze hry tím, že jí nebyla vůbec dána příležitost využít své pravomoci a v běhu za penězi tak předstihnout Pavla Němce. Vyjednavači tak vlastně nebudou mít možnost utratit připravené peníze, z nichž část by si samozřejmě ponechali pro sebe. Pochopila, že přišla její příležitost: pokud Araba odsoudí dříve, než ti dva vybojují svůj souboj, předání už nebude možné. Jediná cesta pro „prince“ do Kataru a tudy ke svobodě povede pak přes kladné vyřízení žádosti o vydání do vlasti k vykonání trestu v tamní věznici. O tom už by rozhodovala sama, takže královi vyjednavači by jistě našli cestu do její kanceláře. Nemýlila se. Vyjednavač přišel hned, jakmile nařídila první stání. Dohodli se velice rychle. Paní soudkyně pak hnala řízení k cíli neuvěřitelnou rychlostí. „Princův“ obhájce měl ovšem úplně jiný zájem. Čím delší řízení, čím větší počet stání, tím více peněz, proto předkládal další a další návrhy, jejichž přijetí by protáhlo proces až o několik měsíců. Ale měl to marné, soudkyně Křikavová jela jako buldozér. Cokoli navrhl, vše odmítla, byť v některých případech věděla přesně, že Ústavní soud ČR jí řádně osladí krácení základních práv obžalovaného, např. odepření nároku na přeložení obžaloby do jeho mateřského jazyka. Tradiční loudavost českých soudů se tak „princovu“ procesu vyhnula. Jenže nakonec se ukázalo, že paní soudkyně podcenila protivníka. Za zdvořilými způsoby ministra, jenž jí připadal jako nesmělý chlapec, se ve skutečnosti skrýval vychytralý dravec, ochotný porvat se o kořist třeba i s peklem, natož s mladou soudkyní. Pavel Němec podal stížnost Nejvyššímu soudu ČR. Nenechal nic náhodě. Netroufl si uplácet soudce Nejvyššího soudu ČR přímo, ale naklonil se je drobnými pozornostmi: přihrál soudu peníze na tři nová osobní auta a jednomu, jenž se u svých kolegů těšil velké úctě a mohl je ovlivnit, umožnil trávit noci s jeho pražskou milenkou tím, že ho pozval na stáž na ministerstvo. V této situaci Moniku Křikavovou nechal na holičkách dosavadní spojenec, soudce odvolacího soudu Petr Stutzig. Byl přece jen podstatně zkušenější než mladá soudkyně, vždyť začínal svou kariéru ještě za totality. Bylo mu jasné, že soudkyně se tolik nesnaží jen pro „princovy“ chlípné oči a neviděl důvod, proč by jí měl pomáhat, když mu nenabídla podíl na zisku. Dověděl se o ministrově stížnosti k Nejvyššímu soudu ČR a naslouchal diskusím v odborných kruzích, které na rozdíl od mudrování bulvárního tisku a politologů vyznívaly jednoznačně v ministrův prospěch. Byl si ostatně vědom, že se nepostavil na stranu práva a pravdy a začal mít strach, že další podporou tažení Marie Benešové a Moniky Křikavové proti ministrovi by si mohl vysloužit nežádoucí pozornost: ještě by mohl ministr začít přemýšlet nad tím, jak je možné, že pan soudce stále soudí, když má za sebou dlouholetou službu protiprávnímu předlistopadovému režimu, jemuž sloužil oddaně a z hlubokého vnitřního přesvědčení. Soudce Stutzig by přece jen rád sloužil ještě pár let po sedmdesátce, proto se rozhodl nedráždit „vrchnost“ a s nařízením odvolacího řízení nespěchal.

Ostatní je jasné. Nejvyšší soud nařídil „princovo“ propuštění a ten opustil Českou republiku. Když se reportér Rádia Jerevan před jeho odletem loučil s katarským generálním prokurátorem, který si přijel pro „prince“, neodolal a zeptal se ho, kde se v něm vzala odvaha nabízet úplatky českým úředníkům, ministrovi spravedlnosti a dokonce paní soudkyni, když ti všichni jsou proslulí čestností a zápalem pro boj proti korupci, a jsou schopni hnát před trestní senát každého, kdo by se pokusil je podplatit. Pan prokurátor se pobaveně usmál a vysvětlil reportérovi, že použil metodu, kterou přece vymysleli a do dokonalosti dovedli Češi, když se snažili zachránit z kubánského vězení pány Pilipa a Bubeníka. Jejich počínání se tehdy také zdálo šílené a psychologové dodatečně vysvětlili, že Petr Pithart se lehkomyslně pokusil podplatit Fidela Castra, protože mu vůbec nenapadlo, že by se někdo mohl vymknout z obvyklých vzorců jednání, na které byl z vlasti zvyklý. Také Fidel se vydával za nepodplatitelného, a kdyby takový byl, naivní předseda senátu by se zcela určitě přidružil k zachraňovaným a dožil by v kubánském vězení. Pokud Češi volili takový iracionální postup a nebyli si vědomi jeho riskantnosti, znamená to, že mají sklon k uplácení a přijímaní úplatků zakotvený hluboko v genech a považují korupci za jediný účinný způsob řešení podobných situací, jenž je mravně neodpuzuje.

Reportér Rádia Jerevan namítal, že nikdy neslyšel, že by Petr Pithart podplatil Fidela Castra, a nevěří, že by vůbec kdy někoho uplácel nebo sám přijal úplatek. Vždyť riskoval, že ho Fidel bude považovat za provokatéra a nechá ho také zavřít. Teď se již pan prokurátor rozesmál nahlas a sdělil mu, že katarská tajná služba Pithartovu dobrodružnou výpravu velmi pečlivě zkoumala, zná podrobnosti a má v rukou důkazy. Celá záležitost proběhla úplně jinak, než nám zde nakukali zmanipulovaní novináři a politici. Pánové Pilip a Bubeník neplnili na Kubě žádné tajné poslání ve prospěch proticastrovské opozice. Ve skutečnosti se tam vydali za sexuální turistikou a užívali si služeb vášnivých mulatek takovým způsobem, že vzbudili pozornost tajné policie. Neuvědomili si, že snědé krásky dospívají rychleji než studenokrvé Češky. Z počátku vůbec netušili, že nejméně polovina jejich společnic je „pod zákonem“, a když už to zjistili, bylo pozdě: mladé maso jim tak zachutnalo, že se ho nedokázali vzdát. Policie chvíli přihlížela, ale když už toho bylo příliš, od jejich přechodných lásek je nemilosrdně odtrhla a dopravila je za mříže. Hrozil jim trest až 20 let odnětí svobody za prznění mladistvých prostitutek. Petr Pithart pochopil, že mimořádná situace si žádá mimořádné prostředky. Usoudil, že Fidel Castro jistě sdílí myšlení a mravy, jež byly čtyřicetiletou komunistickou výchovou vštípeny Čechům a jistě je možné si jeho přízeň koupit. Jeho vstřícnost si vykoupil demižónkem dobře vychlazené Jelínkovy slivovice, kterou si přinesl na audienci i s pohárky z broušeného skla. Když ji Fidel ochutnal, vyhrkly mu slzy. Ale protože je chlap „con cojones“ (totéž co valašsky „s gulama“), nechal si nalít další pohárek, pak ještě jeden a další a začal roztávat. Když mu Petr Pithart s šibalským mrknutím oka sdělil, že v přístavu má té dobroty celý kontejner jako dar české vlády, lehce obluzený el Comandante zapomněl na ostražitost a zavelel službě, aby poslala do přístavu tahač. Pak se začal zajímat o úspěchy demokratizace naší země. Velmi se podivoval, že jsme v listopadu 1989 nepostříleli všechny komunistické aparátčíky, špičkové politiky, tajné policisty, prokurátory a další verbež. Vzdychal, že by si to jistě zasloužili stejně jako jeho podřízení, ale na Kubě to bohužel po jeho smrti tak hladce neprojde, čehož lituje. Choval se vlídně, ale o propuštění dvou prostopášníků nechtěl vůbec mluvit. Petr Pithart tedy přihodil: vyřídil osobní pozvání prezidenta republiky k měsíčnímu inkognito pobytu v Interhotelu Pupp s plnou penzí a předplacenými deseti nocemi v nejlepším místním erotickém klubu. O této nabídce se před jeho odletem na Kubu konaly tajné porady vedoucích představitelů státu. Pozvat velkého vousáče do České republiky bylo téměř totéž jako vyhlásit válku U.S.A. Proto se nakonec dohodlo, že půjde jen o inkognito pobyt. Předplacené pobyty v erotickém klubu měly umožnit konspirační sbližovací setkání našich státníků s nebezpečným hostem. Fidel zazářil, ale vzápětí rychle vyhasl. Vysvětlil, že takový dar nemůže přijmout, protože by neměl jistotu, že během jeho nepřítomnosti nedojde na Kubě k převratu. Teprve pak se předseda senátu vzmužil. Bleskově otevřel kufřík se stodolarovými bankami, opět jej zavřel a zastrčil pod křeslo, na kterém seděl Fidel. Pak svému hostiteli podal pouzdro s deseti platebními kartami a posunkem mu naznačil, že každá karta otevírá přístup ke kontu v eBance, na kterém je stejná suma jako v kufříku. Fidel karty beze slova popadl a někam na chvíli zmizel. Když se vrátil, nesl si deset tisíc dolarů a spokojeně se usmíval. Popleskal Petra Pitharta po rameni, usedl k psacímu stolu a napsal propouštěcí rozkaz pro oba vězně. Než jej předal, zvedl výstražně ukazováček a oznámil předsedovi senátu, že jediným důvodem, proč dva nemravy propouští, je přesvědčení, že se Česká republika v případě potřeby zachová stejně velkoryse ke Kubáncům, kterým by na jejím území hrozilo odsouzení k trestu odnětí svobody. Na to si s Petrem Pithartem plácli a ještě jednou si připili. Tím se uvolnilo napětí a státníci se přestali ovládat. Společně padli pod stůl. Oba se ráno pořádně vyděsili, než si vybavili večerní jednání, protože vousatá tvář neznámého protějšku v nich vyvolala dojem, že se právě probudili po první noci v pekle, kam – jak sebekriticky uznávají – oba patří.

Zpráva Rádia Jerevan je obludná a hloupá. Věřit, že by motivem jednání Pavla Němce, Marie Benešové nebo Moniky Křikavové byl přijatý úplatek nebo neukojená touha po něm, či že by si dovolil Petr Pithart nabídnout Fidelu Castrovi úplatek a ten jej přijal, může jen ten, kdo si jinou motivaci svého vlastního jednání v obdobné situaci neumí představit, čili kdo promítá vlastní mravní ubohost do pohnutek jiných. Záměrně jsem v dřívějších článcích nikdy nepoužil srovnání záchranné akce katarského generálního prokurátora s výpravou Petra Pitharta na Kubu, protože jsem nechtěl pány Pilipa a Bubeníka ani vzdáleně srovnávat s nějakým sexuálním maniakem. Ale ve skutečnosti jsou oba případy velmi podobné až na to, že z hlediska trestní politiky Kuby bylo provinění pánů Pilipa a Bubeníka závažnější než z našeho hlediska mravnostní trestný čin šejka Hamada. V obou případech státní zájem na vytažení významného občana z potíží vyvolal záchrannou akci. Druhá strana si byla vědoma, že ústupkem prosebníkovi, jenž je v tísni, se kupuje vděčnost, proto z diplomatické zdvořilosti zavřela oči a nechala viníka uniknout trestu, který by byl z jejího hlediska spravedlivý. Fidel Castro byl vůči nám velkorysejší než my vůči Kataru: nežádal, abychom oba provinilce po návratu do vlasti zavřeli do vězení a odsoudili. Pavel Němec neudělal pro Hamada al Thani tolik, jako Fidel Castro pro pány Pilipa a Bubníka. Jednou jsme dobrodiní přijali, teď jsme je sami poskytli. To se ve vztazích mezi státy stává, není třeba za tím hned hledat nějakou špinavost. Nemá ani smysl se zlobit kvůli nerovnému nakládání s významnými provinilci ve srovnání s neurozenými zákazníky justice. Víme přece, že rovnost občanů před zákonem je sice krásný slogan, ale jinak iluze. Vidíme to na příkladu: pánové Vladimír Mlynář a Pavel Němec se museli podrobit policejnímu vyšetřování pro neurčitá podezření, ale trestní oznámení proti Stanislavu Grossovi a Marii Benešové pro zneužívání pravomoci veřejného činitele používáním policie k jiným účelům, než pro které byla zřízena, skončila v koši.

Martin Stín, Praha


Další články tohoto autora:
Martin Stín

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku