Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 30.8.2005
Svátek má Vladěna




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Jak ČSSD likviduje na Univerzitě Karlově studenty z regionů
 >DLOUHÁ CESTA 11: Hlavní město a největší město
 >POLITIKA: Poslanecká imunita
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Velké pokušení
 >SPOLEČNOST: Kanyza, Jandák a StB
 >MÉDIA: Velký bratr bodoval, Paroubek prohrál
 >POLITICKÝ CIRKUS: Ministr údajné spravedlnosti
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Ikarie XB 1, CzechTek a utajování informací
 >SPOLEČNOST: Radost ze zla
 >PSÍ PŘÍHODY: Případ ztracené rukavice šťastně skončil
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Srpen
 >ARCHITEKTURA: Fenomén Ještěd
 >OSOBNOST: Robert Moog
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Autor novinové zprávy neuvedl důležité sdělení BIS
 >PENÍZE.CZ: Důchodové pojistky - jehla v kupce pojistného sena

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
30.8. SPOLEČNOST: Radost ze zla
Jan Beneš

Povídání obecné

Radost ze zla

...agent, bonzák, donašeč, fízl, informátor, práskač, udavač, vejška...
aneb Pavka Morozov

Ke všem těmto epitetonům podlosti nutno zajisté přiřadit ještě i členy KSČ měli udávání nejen za znak uvědomělosti, ale přímo v popisu členství. Nebylo jistě náhodou, že mládeži tak zvaně fungl nové a tudíž Gottwaldově, byl přihrán co vzor spratek jménem Pavka Morozov (snad od něj zvolil poruštění jména svého druhdy i Pavel Kohout) a nebude náhodou, že opravdu prvým výrazným znakem jakési Gorbačovovy snahy změnit Rusko bylo již roku 1987 úřední zrušení tohoto symbolu uvědomělého nového mládí, toho jména Gottwaldova, tak vřele nám podstrkované i Marií Majerovou a Jorge Amadem. Samotným Hoffmeistrem do naší tehdejší školičky v Dejvicích dovedeným. Gorbačov dopustil se i zveřejnění skutečných okolností případu, více než značně lišící se od propagandistické verse. Spisy byly nalezeny. Realita byla taká, že Pavkovu dědečkovi chtěl sovchoz zabavit saně a děd je tudíž ukryl někde v lese. Ten úkryt Pavka hlídal. Saně se však rozhodl ukrást i kdosi jiný – jistě také na úkor sovchozu. Pavku saně střežícího zabili, neb to je odedávna v Rusku to nejjednodušší řešení.

V době a zemích kde nástup nové epochy dějin vždy následoval nedostatek, neb „bohatým brát a chudým dávat“ jaksi nepřinášelo dříve ohlašovaný blahobyt, pak udavačství bylo motivováno zejména snahou o získání nějaké té výhody, anebo řešení osobní nevraživosti. Z basy znám případ muže, který – co přidruženou výrobu JZD a tedy zcela legálně pěstoval nutrie a „pakoval se na tom“ a dopřával si. Na rozdíl od těch družstevníků, kteří nejen nepěstovali nutrie, ale ani nějak jinak se nevěnovali práci užitek přinášející. Base neušel a nutrie péči vyžadující stihly bez jeho opatery v JZD vychcípat.

Svůj díl jistě sehrávaly i plebejské pocity velkých aspirací (třeba literárních, viz ten vzpomenutý případ předního básníka našeho stalinismu) ale malých schopností a získání statutu někoho, kdo nad režimem získáním jakési té výhody vyzrál. A přiznejme v případech jiných i míru donucení, ve chvíli vězeňské tísně a beznaděje.

Nebude asi náhodou, od počátku nové epochy polistopadové, že máme k disposici seznamy těch, kdož podepisovali, ale silně postrádám seznamy těch, kdož podepisovat dávali. Ačkoli jméno na seznamu ve skutečnosti neznamená opravdu nic jak dovodím později. Jen právě to jméno na seznamu. Obraz charakteru dodá jen nahlédnutí do svazku. Nikoli všecky se nám zachovaly, že ano?

To vše podepřeno naším zákonem lustračním, jež nejen sankcí postrádá, ale navíc je ještě opatřen nápisem s cedulkou Nejsme jako oni, případně Dost bylo kádrování! Navíc tu máme ministry povolující výjimky, neb odborníků je nám třeba a pokud to kdo nepochopil, pak nechápe ani to, že nejlepším ředitelem mateřské školky bude sexuální deviant, stýská se mu po totalitě a dobách, kdy sexuální devianti mohli být jen vedoucími Domu pionýrů (například v Brně). Oni přece nejlépe vědí, co takové dítě potřebuje. Nádherně tomu vyhověl náš Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinu komunismu, kterýž co vyšetřovatele těch zločinů zaměstnal jakéhosi pana Moslera. Ten opravdu věděl jak na to. Roku 1975 udal svého kolegu Kyráška (a další) za výrok, že je mu husa na pekáči milejší než Husák na Hradě. Kyráškovi bylo pykat a tohoto vyšetřovatele ÚDV možno právem považovat za odborníka na předmětné zločiny.

Lustrační zákon, tedy cos jako paměť, ledva tehdy před lety schválen, ihned novelisován, aby ho nebylo možno vztáhnout na Václava Havla. Hnedlinko taktéž týmž bagatelisován, například v případě odborářského předáka, který na tom vnitru přece jen učil jazyky, či co,.. (Ověřte si to, přátelé. Nahlédli jste do jeho svazku?) Pan Falbr však, podle velmi hodnověrných svědectví, v době kdy ještě netušil jak se doba vyvrbí, v prosinci 1989 měl podanou žádost o asyl ve Švýcarech.

Škála těch, kdož se uveřejněním svého jména cítili potrefeni, je až trapně shodná. Ten estébák si potřeboval udělat čárku, například pan režisér Krejča. Výmluvnější by bylo zveřejnění svazku. Což učinila třeba paní Bohdalová a z něho právě zjišťujeme, že podle svého kontaktu StB dotyčná sice podepsala, ale odmítá spolupracovat.

Část svazků, celkem 22 000 jmen, vyvezl na svém útěku major Josef Frolík a jméno pana režiséra Krejči, ale třeba i právě vyznamenané Dany Zátopkové, je už tam a padla tato jména i v pod přísahou učiněném Frolíkově slyšení v US Senátu. V Americe se pod přísahou nesmí lhát a je to trestné. Chodí se za to bez pardonu pykat. A tak se Frolíka některé potrefené husy pokusily žalovat. Včetně jisté českoamerické filmové hvězdy, šťastně se ze světa socialismu vyvdavší do světa ovládaného třídními nepřáteli. Tehdy (tuším) třetí pan choť zajišťoval svými příjmy to nejlepší právní zastoupení. Žaloval rovněž jeden britský poslanec a časopis Stern. Své pře prohrály (Brit a německý časopis) či od nich po předložení důkazů těm na pomoc povolaným právníků dotyčná hvězda raději odstoupila. Ošklivé překvapení připravili naší nejvýznamnější šansoniérce v Německu, kde v TV a před kamerou, konfrontována se svými svazky s udáními nikoli triviálními. Dala se slyšet, že do Němec už nepojede. Bude účinkovat jen doma. Hle jaké vlastenectví se nám tu objevilo.

Nesmyslnost výroku o estébácích, kteří si potřebovali udělat čárku ostatně opakovaně veřejně vyvrátil i šéf archivu MV Frolík (synovec toho uprchlého, mimochodem). Zopakujme však, že faktorem není to jméno na seznamu, ale obsah svazku.

Nicméně sháňku po čistém lustračním osvědčení, jež vskutku dosud tu a tam vyžadováno, to neumenšilo. Takže se jím pyšní třeba i dáma, jež se nám ke svému agenství a práskačství již roku 1968 sama v slzách přiznala (práskala na nás) neb se tehdy domnívala, že to na ní prasklo. Žádala si o naše pochopení, přece potřebovala výjezdní doložku do Francie a bez donášení by ji nedostala. Můžeme se zlobit snad jen proto, že by ji jinak než jako agentkaprovokatérka nezískala? Nějak jsme to nepochopili... tehdy a nechápeme to dodnes. To už chápu, taktéž uskutečněnou výměnu podpisu za opatření povolení na plynová kamna. Mrznout v zimě i doma je opravdu nepříjemné a další, za vyhrazení místa k parkování před bydlištěm – šlo o invalidu na automobilu závislém. To pochopení nás arciť ani v těchto případech nepřimělo k udržování přátelských vztahů.

Hezká řádka agentů je mezi proslaveným disentem. Tady se občas dozvídáme, že vlastně šlo přímo o hrdiny, kteří sestupovali ku svému boji s režimem přímo do jámy lvové a ovlivňovali StB zevnitř. Jenže i zde je to samozřejmě pouhý žvást. Nahlédnutím do svazku snadno ověřitelný. Například přítel presidentův a výtvarník, pověřený tímto vytvořením nového státního znaku (co světový unikát ho opatřil svým copyrightem) podepsal výměnou nepodmíněného trestu za podmíněný. V trestní věci právě za své disidentsví. Otázkou tudíž zůstává, proč se do toho „boje s režimem“ pouštěl (a pouštěli) když nepočítal s tím, že za to bude zavřen. Což je v jiné rovině zase uznání, že si počínali způsobem režimu škodícím. Opisuji od Maxima Gorkého, že vězení je pro revolucionáře vyznamenáním. Jiný známý výtečník, dokonce kandidující za naše socany do Senátu (neúspěšně, ač měl být dle svého volebního sloganu „kladivem na kriminalitu“) zase tvrdí, že udával (například na Hutku a Mertu) jen věci nedůležité a triviální. Což tedy činí spolupráci se zločinci trivialitou.

Další hezký důvod (zvláště u umělců) vězí v tvrzení co vlastně prý mohli udávat? Zajisté, co třeba mohl udávat takový ředitel Národní knihovny? Nevíte ? Povíme.

Takže nahlédněme do svazků. Do doby před srpnem 1968 a tudíž i přednormalisační. Již tehdy, budete se divit, se udávalo. Však leckterý člen KSČ těch dob dodnes uvádí své vyloučení ze strany do výčtu svých nezasloužených utrpení.

Dne 26. března 1955 (hledal jsem namátkově, veden svým březnovým datem narození) navštívili soudruzi od StB, jmenovitě major František Ježek, kapitán Gula a operační technik tehdejší VI. správy jenž jménem neuveden, ředitele národní knihovny v Praze. Návštěva byla předem ohlášena, třebaže soudruh ředitel předstíral před svou sekretářkou překvapení. Do toho se náhle a taktéž překvapivě, vynořil čísi požadavek, cosi přepsat a tak tam ředitel sekretářku vyslal, že si mezitím se soudruhy promluví a poradil jí, ať si v kanceláři nechá kabelku. Nač by to sebou nosila.

Ta sekretářka se jmenovala Staniewitzová.

Ledva odešla, soudruh ředitel nedělal už nic, ale soudruzi od StB jí prohlédli stůl i kabelku a udělali si otisky klíčů, které měla ve svrchníku. O ty totiž hlavně šlo. Potřebovali jí v bytě umístit odposlech. Do toho bytu chodil i jistý pan Novák z ministerstva financí. Jakýsi jiný „zdroj“ upozornil, že se snad ti dva chystají k emigraci. Roku 1955 se do ciziny jaksi nejezdilo. Hlavně jen utíkalo. Odposlech to potvrdil a skončilo to pěti a osmi lety pro ty dva. Samá trivialita. (doložka ředitelem byl Milan Jungmann).

Soudruh ředitel na seznamu není, byl jen až do roku 1968 dobrý komunista a věděl, co se od něj očekává. Jeden z lidí zvláštního ražení. Že se mouchám netrhají nožičky věděl, že se nedělají ty věci jež učinil, nikoli. Nikdy nepocítil potřebu omluvit se svým obětem.

A pak jsou tu případy opačné, a byl to v NP publikovaný příběh maminky pana Volarika, který mne k sepsání těchto řádků vyprovokoval. Neb hovoří o těch, kdož tak jako jeho maminka věděli, že něco jiného je pod nátlakem podepsat a něco jiného je podmínky této vynucené „spolupráce“ zachovat.

Jistý Petr je hlavně zloděj, podvodník a lhář. Vůbec člověk, jehož si pro jistotu nepouštíme přes práh obydlí. Taktéž horlivý sportovní fanoušek, ač mu hodně přesmetráková nadváha už od mládí v jakékoli sportovní aktivitě bránila. Jednou chtěl vyjet (když už se občas jezdilo) na jakási basketbalová klání do Bruselu. I povolali si ho k sobě dva soudruzi a přemlouvali ho. „Abychom vám mohli věřit.“ Pokud jde o víru, byl Petr ochoten ji stvrdit jakýkoli závazkem včetně toho požadovaného, ale vymlouval se, že bohužel už je ten typ, který všecko vykecá. Nakonec ho přesvědčili, že nevykecá a podepsal. Téhož večera se dostavil do Violy na jistou partou provozovanou pravidelnou večerní sedánku a prohlásil“

„Dejte si na mne bacha, hajzlové, právě jsem se stal agentem StB.“ (Petr Gryner)

Byla to táž Viola, kde pozdější vídeňský starosta a tehdejší západní redaktor na poznávací misi zpovídal tamtéž se shromažďující umělce z jejich vztahu k socialistickému státnímu a společenskému zřízení. Což pak hezky s plným jménem a případně fotografií, otiskl ve svém listě. Dotyční měli co vysvětlovat. Zeptejte se třeba básnířky Machulkové.

Ve Viole bylo vždy (umělecké shromaždiště) dost těch, kdo dávali přednost tomu nevykecat to na sebe a tak dnes Petr není ani v tom Cibulkovi.

O cosi horší to měla jistá Vilma. Ta v době když ještě Tito nebyl krvavý pes, vyjela do Jugoslávie a pracovala co česká hlasatelka Radia Zagreb. Kdež jí měli dost roku 1951 z důvodů o nichž netřeba uvažovat, a tak se vrátila domů k mamince. Ze života, který si naplánovala roku 1946, kdy jí bylo 19, zbylo málo a v Praze měla rodiče. Zahájila studia na vysoké a dva pánové si s ní dali schůzku v kavárně. Taktéž si hlavně přáli důvěřovat jí.

„Určitě, ale dejte mi uniformu, třeba tu nejnižší hodnost. Chci aby každý viděl, že jsem na vaší straně.“

Marně ji přesvědčovali, že každý to vidět nemusí. Chtěla to manifestovat mundurem. Pochopitelně hrála blbku a soudruzi věděli, že ji hraje. Po čtyřech hodinách to vzdali. (Zoja Schmitter)

Asi v nejtěžší situaci byl kamarád Mirek. (Kácha) Po 13 a půl roce ho propustili na amnestii z Leopoldova. Ta byla, nezapomínejme, podmíněná. Snažil se dát svůj život, či to, co mu z něj zbývalo – propustili ho těžce nemocného dohromady. Nalezl si zaměstnání kulisáka, oženil se. Přibližně po roce ho navštívili dva páni. O nějakém přesvědčování, že by mu chtěli věřit slova nepadla. Padla jen možnost mezi podpisem a návratem do Leopoldova.

O den později fingoval v divadle těžký úraz (pád do provaziště) jež spojen se ztrátou paměti. Úraz byl vážnější než plánoval, ale o to uvěřitelnější se pak jevila i ta ztráta paměti.

Samé triviality.

Ve skutečnosti jde případ od případu jen o radost ze zla (takto specifikoval už v době útlaku rakouského a tehdejších donašečů jistý Viktor Dyk). Doba byla zlá a mnozí v tom shledávali rovněž všechny důvodu k tomu, že sami nemusí být dobří. Dnes se po nás přece nechce víc, než jen udělat tlustou čáru za minulostí. K prznění mláďátek došlo tak dávno, že nemá smysl hovořit o něm. Což nemusíme. Leč nemůžeme se tvářit, že nebyla. Jinak se totiž hlásíme ku zpitvořené morálce všech těch, kdož mají proč tvářit se tak.

Konec konců, už Gorbačov přišel na to, že Pavka Morozov, ve versi donašeče na vlastní rodiče, nemůže být sovětské mládeži vzorem. Neb stojí psáno: Cti otce svého i matku svou, abys zdráv byl a dobře se ti vedlo na zemi.

Co by mělo stát psáno u těch, kdož z udávání otce i matku vyjmuli, ale jinak zábran neměli, ponechávám na čtenáři.

Vyprávění konkretní

Mám čisté lustrační osvědčení

Jan Beneš

To o tom lustračním osvědčení zní přímo rozkošně, skoro jako prohlášení, dokonce i soudu v případě pana Kavana, že nelze prokázat vědomou spolupráci. Což opravdu nelze. A staví nás to do jedné řady. Neb nikdo z nás neví co koná když spí, a třeba jsme ve spánku opravdu nevědomě spolupracovali s StB. Taktéž jsem se z tisku dozvěděl, že očistil se pan Srp. Což překvapuje, neb jeho závazek, který jsem viděl, jest psán jeho vlastní rukou.

Pokud jde o ty negativní lustráky, tak nám vzkázala jistá paní Lamarová 051130, krycí jméno Jiřina, že ho má taktéž. Chyba vězí v tom, že se nám už roku 1968 v slzách přiznala, že na nás fízlovala. Žádala taktéž o pochopení, neb jinak by nedostala tu výjezdní doložku do Francie a tuze se jí tam chtělo, neb měla novou průsvitnou blůzu.

Což bylo tak, že jednou takhle v srpnu 1966 nás ufackovala, že k ní musíme na večeři a my tehdy ještě neuměli říci ne. Takže jsme tam šli a tamtéž u večeře poznali pana doktora Nesvadbu, pana doktora Plzáka a paní doktorku Vlkovou Svého řemesla všichni psychiatři. Taktéž na Seznamech. U Dry Vlkové, neznaje data narození si nemohu být jist.

O pár dní později mne zavřeli skrze vlastizradu a v době tohoto hodování už jsem byl docela bezpečně „pod poklopem“.

Ty slzy a přiznání pí Lamarové se týkaly právě oné večeře. Včetně informace, že pochutiny tam předložené, tehdy zaobstarala taktéž StB. Soudruzi mysleli na všecko, ale význam této akce mi zůstal až dodnes utajen. Když opatřovali tu krmi, jistě byl jejich i výběr hostů. Pracovali tam jako team na mně, anebo psali hlášení i na sebe navzájem?

Pokud jde o ty výjezdní doložky z tisku víme, že hrály v milostech udílených StB svou roli. Udílely se třeba panu dru Plzákovi a taktéž cestování dra Nesvadby neobešlo se (jako veškeré cestování tenkrát) bez souhlasu StB, že?

Nicméně nezůstal mi dnes utajen význam docela jiné večeře, rovněž v době trávené už „pod poklopem“. To jsme si s manželkou zašli na večeři do Nekázanky k Markýzovi. Tam se pak u baru objevil jakýsi človíček a vrchnímu i barmanovi v jedné osobě cosi nabízel.

Pan vrchní to vzal a odkráčel s tím k našemu stolu osvětlenému jedinou svící. Byl to obraz. Vrchní ho k té svíci nastavil s otázkou, zda to má koupit.

Byl to obrázek. Prý je to ToulouseLautrec a prý je za 5000 Kčs. Soudil jsem, že pokud je to doopravdy Lautrec, je za 5000 levný, a že bych ho tedy koupil. Pravost si je však nutno dát ověřit. Vrchní s obrazem odešel a my mohli dál večeřet.

Nu a pak mne tedy zavřeli a nýbrž politický zločinec musí nutně páchat i činy kriminální, ocitl se v obžalobě a později v rozsudku i pokus o podvod, který byl spáchán tím, že jsem doporučoval ke koupi obraz o jehož pravosti jsem nebyl sám přesvědčen, jak to dosvědčují má vlastní slova: „Dejte si to ověřit!“ – což je citace z rozsudku pana doktora Fajstavera. (Však pokud neodešel do pense dosud pilně soudí).

Dobrá, chtěli to udělat a udělali to. Ale jak k téhle episodě vlastně došlo? Ten človíček nabízející falešného Lautreca, se jmenoval Konstantin Sochor a je na Seznamu 170 421 508, krycí jméno Kosťa. Na Seznamu je zajisté i pan vrchní (kdo jiný by mohl dělat vedoucího v podniku jako U Markýze) pan Trhlík, pod krycím jménem Kalivoda.

Oba to zajisté měli za způsob jak svrchované moci vyhovět, ale nikoho vědomě nepoškodit. Pan Sochor však, na rozdíl ode mne, za žádný pokus o podvod nikdy odsouzen nebyl. Zřejmě toho Lautreca nabízel v dobré víře a nikomu nedoporučoval, aby si pravost dal ověřit.

Tuhle mne na půdě českého PENu oslovil jeden z jeho členů (taktéž na Seznamu) a pln dobrého humoru se mne otázal, zda ještě kšeftuju s obrazy. Tuze se divil, když jsem mu chtěl dát přes držku a namítal, že nerozumím legraci.




Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku