Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 5.9.2005
Svátek má Boris




  Výběr z vydání
 >USA: "Pohněte svými zadky!" říká starosta New Orleans
 >SPOLEČNOST: Památník versus vepři boubelatí
 >POLITIKA: Trudná reality
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Na kolech v Brdech
 >MIMOCHODEM: Rovnost v houští
 >NÁZOR: Pár myšlenek ke Katrin
 >POLITICKÝ CIRKUS: Stěna z lepenky, stěna z betonu
 >MÉDIA: TV3 - nejvyšší čas k zahájení arbitráže
 >MOBY DICK: Jak psát a co nepsat
 >PSÍ PŘÍHODY: Návrat z výletu
 >CHTIP: Vážený spolupracovníku!
 >FOTO: Nuzný barák za pár babek
 >POVÍDKA: Náhoda?
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 17.)
 >PENÍZE.CZ: V jakých portfoliích pojišťovny rozmnožují zlaťáky?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Historie  
 
5.9. SPOLEČNOST: Památník versus vepři boubelatí
Jiří Wagner

Z času na čas u nás propukne horečnatá aktivita související s někdejším koncentračním táborem u vesnice Lety v jižních Čechách. Naposledy se naši politici snažili (ústně) situaci s vepřínem, jehož část zasahuje do areálu bývalého lágru, nějak vyřešit v dubnu. Stalo se tak díky odsudku poslanců europarlamentu, kteří se dožadovali zrušení velkovýkrmny. Úvahy o přemístění prasečáku spíš pramenily z připodělanosti našich zastupitelů před EU, než z vážné snahy o vybudování důstojného památníku a vytvoření pietního rázu tohoto dlouhá desetiletí záměrně nepřipomínaného místa.

Když jsem se nedávno zmiňoval o návštěvě naší chalupy v jižních Čechách, neuvedl jsem jednu zajímavou skutečnost. Cestou na Orlík jsme s dcerou Katy a jejím přítelem Vojtou museli projet vesnicí Lety a poté i kolem dnes už světoznámého vepřína - a pochopitelně tedy i okolo památníku rómského koncentráku. (Je mi srdečně jedno, že se to podle prezidenta Klause koncentrákem nazývat nemá.)

Protože jsem měl v paměti katastrální mapu se zakreslenou polohou tehdejšího tábora (viz obrázek), předpokládal jsem, že ještě před prasečákem bude k památníku nějaká odbočka, jenže první, na kterou jsme narazili, vedla přímo k vepřínu. Nezbývalo než tam zajet a poptat se.

Jeden ze dvou zaměstnanců, které jsme tam spatřili (byla sobota) nám ochotně cestu k památníku popsal: "Pokračujte po silnici podél rybníka dál až k odbočce na Královu Lhotu. Přímo naproti ní je cesta k památníku."

Nasedli jsme a za chvíli jsme byli v lese u křižovatky, z něhož na jednu stranu vedla zmiňovaná odbočka a naproti ní byla kamenitá lesní cesta s hlubokými kolejemi. Na tu ostatně mířila i šipka jediného ukazatele, který jsme za celou dobu spatřili - Památník Lety. Vjeli jsme do lesa a velice opatrně pokračovali dál. Kameny na cestě byly ostré a koleje místy tak hluboké, že Vojta měl obavy o výfuk. Po několika stech metrech jsme minuli zarostlou cestu směřující doleva, v tom okamžiku jsme jí ale nevěnovali pozornost a až po další jízdě jsme dojeli ke křižovatce s poněkud kvalitnější cestou. O té jsem ale usoudil, že vede zpět do Letů, takže jsme museli z auta vystoupit a jít se ptát znovu. Naštěstí před usedlostí (z mapy jsem se pak dozvěděl, že šlo o hájovnu Na Zeleném) zrovna kosila trávu jedna žena a ta nám poradila, že se máme vrátit, zastavit u oné zarostlé odbočky a po ní dojít k tomu památníku.

Popravdě řečeno, byli jsem už dost otrávení - takových řečí se kolem toho nadělá, každý druhý politik si na tom div nedělá kariéru, Evropský parlament nás za to sprdává, hovoří se o stovkách milionů na přemístění prasečáku a my to ani nemůžem najít! A jestliže tady bloudíme my, jak se sem asi můžou dostat případní cizinci (nedejbože soudruzi z europarlamentu!), jejichž domluva s místními skončí leda pokrčením ramen a nechápavými úsměvy?

Když už jsme tam ale byli, vzdát jsme se nechtěli. Vrátili jsem se k té travou zarostlé cestě a po ní se vydali na průzkum. Vyšli jsme po chvíli z lesa, v dálce u silnice jsme spatřili rybník s jednou labutí a zanedlouho nás čekala velká tabule oznamující, že jsme konečně dorazili k památníku, který "je situován v místech provizorního vězeňského hřbitova někdejšího cikánského tábora v Letech u Písku, ve kterém byly v době fašistické okupace soustředěny rodiny většiny českých Romů". (Dost podivné tvrzení, podle údajů prošlo táborem 1300 lidí, vesměs českých Romů, z nichž 326 zemřelo. V současnosti jich je v desetimilionovém Česku podle neoficiálních odhadů kolem 200.000, přičemž čeští Romové tvrdí, že je jich v ČR na 300.000. Že by třináct set lidí tvořilo tehdejší většinu romské populace, nebo byla poválečná a zejména polistopadová imigrace Cikánů do Česka tak vysoká?)

Za cedulí stojí dřevěný pravoslavný kříž s Kristem a pak už je jenom travou do pasu zarostlá mýtina s několika rozházenými balvany...

U několika největších, malebně uspořádaných na kamenné desce, je vyrytý nápis

"Obětem cikánského tábora v letech 1942 - 1943. Nezapomeňte. Ma bisteren."

Celé místo vypadá opuštěně a zanedbaně, skoro jako by je od roku 1995, kdy to tu Václav Havel za účasti popa a malé skupinky Romů slavnostně otevřel, nikdo nenavštívil, natož aby se namáhal aspoň s posečením trávy.

Památník tedy nestojí v místě tábora, ale někdejšího vězeňského hřbitova, vepřín je tudíž odtud poměrně daleko, za rybníkem a lesíkem (proto mě obrázek se zakresleným táborem zmátl). Jestliže o tuto památku stát tak "svědomitě pečuje", je otázka, proč chce vyhodit 800 milionů na odstranění vepřína a vybudování důstojného pietního místa ausgerechnet zrovna tam, kde nachází práci půlka obyvatel blízkých Letů (otázka, že by tito lidé museli dojíždět za prací - pokud by nějakou vůbec našli - do Mirovic, vzdáleného Milevska nebo ještě vzdálenějšího Písku, už evidentně nikoho netrápí).

Jediným výsledkem celého nákladného povyražení by asi byl zisk několika politických bodů na půdě Evropského parlamentu (to by nám určitě nesmírně pomohlo třeba při získávání dotací pro zemědělce či stavbu železničních koridorů...). Zdá se tedy, že mnohem rozumnější je nápad věnovat onu obrovskou částku na kulturní a sociální rozvoj žijící romské komunity, protože Romům by tyto peníze přinesly jistě větší užitek než přestěhovaný prasečák a na jeho místě postavený památník.

Těmito slovy nemá být zpochybněna myšlenka uchování důstojné památky na místě, kde vinou fašistů a jejich českých pomahačů zahynuli lidé. To rozhodně ne. Jenže jeden malý památník už tady stojí, nikdo se o něj nestará a jen málokdo si jej chce prohlédnout (a to ještě neví, jak obtížné je ono - v Evropě tak neblaze proslavené - místo najít). Proč tedy za cenu vysokých finančních obětí stěhovat a znovu stavět vepřín a budovat pompézní památník? (Podle zjištění Svatopluka Karáska žádný objekt pro přemístěný prasečák beztak k dispozici není a kupovat volnou louku by byl patrně dost drahý špás.) Kvůli několika pochvalným slovům od evropských poslanců, kteří tady beztak v životě nebyli a nebudou? Dost vysoká cena, ne?

Závěrem ještě jedna poznámka: Když jsem se v kavárně U Rybky přátelům pochlubil, že jsem jeden z mála novinářů, kteří památník v Letech navštívili, překvapila mě otázka Vaška Vlka:
"A jak jsi tam šel? S ucpaným nosem nebo s plynovou maskou?"

Uvědomil jsem si, že jedním z hlavních důvodů, proč má být vepřín odstraněn, je údajný nesmírný zápach. Teprve v tom okamžiku mi došlo, že jsme tam vlastně žádný smrad necítili. Faktem je, že památník leží od vepřína dost daleko, navíc odstíněn stromy a že zrovna ve chvíli naší návštěvy mohl vát vítr opačným směrem. Jenže až mnohem později mně napadlo, že jsme vlastně před návštěvou památníku procházeli i areálem vepřína - a ani tam žádný smrad nebyl! Nelze to svádět na můj špatný nos, Katy ani Vojta si na nic nestěžovali rovněž, přitom zejména moje dcera má, soudě podle některých jejích reakcí, čichové buňky až abnormálně vyvinuté.

Možná jsou tam ale místní nečistá prasata z pietních důvodů denně koupána, drhnuta a myta šampónem, takže se z nich stali voňaví vepři boubelatí, kteří vskutku zhatí jakékoliv plány...

Vpravo v lese památník, za rybníkem v lese vepřín



Další články tohoto autora:
Jiří Wagner

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku