Pavla Dudka trochu znám. Byl jsem v jeho svatostánku, když začínal se samostatným podnikáním a něco z jeho dílny i slyšel. Vím, že teď- v dobách více krizových -se má co ohánět.
Jeho doménou je reprodukční řetězec, především zesilovače, snaží se o konstrukci přístrojů kvalitních. Má, a také používá hudební sluch, což v této branži nebývá domovem.
A má i hudbě příznivé názory, což tu

už není běžné vůbec.

Asi bych měl říci něco sám za sebe, říká Pavel Dudek:

A teď už se zase ptám já:

Když si člověk čte o High Endu jdou na něj mrákoty už když se podívá na ceny: jdou do miliónů. Bývám přizváván k hodnocení takovýchto zařízení a používám k tomu svých muzikantských uší i paměti. Leckdy si pomyslím, že bych to či ono nechtěl ani zadarmo. Zvedá tu ceny nadměrná reklama či to je rovnou podvod?

Samozřejmě se do cen podepisuje i reklama - bez ní by se ovšem o dané věci nikdo nedozvěděl! Astronomické ceny účinné reklamy se snadno rozplynou do miliónových sérií jogurtů, sušenek, pracích prášků či různých "prdifuků", ale i do přístrojů "komerční" elektroniky. Snažíte-li se vyrábět něco výjimečného, není vývoj nikterak levná záležitost (jak z hlediska materiálových nákladů, tak i časové náročnosti). K vlastním nákladům výrobním musíte dále přičíst náklady režijní, několikeré zdanění, obchodní marže - výsledná cena není rozhodně žádný podvod. Leckdy se sám divím, jak je možné výrobek nabízet za tak "malou" cenu, respektive zda je výrobek vůbec rentabilní (z hlediska výrobce). Souhlasím ovšem s tím, že mnohdy výsledný produkt neodpovídá deklarované kvalitě, že se jaksi jedná o zbytečně vyplýtvané součástky a ani já bych ho nechtěl ani zadarmo.

Rozdíly v podání hudby - podle mne zkreslení - jsou i v High Endu dost neúnosné - je tak těžké vyrobit něco, skrz co lze hudbu poslouchat přijatelným způsobem?

Je samozřejmé, že slyšitelné rozdíly mezi přístroji jsou způsobeny zkreslením (čím taky jiným?). Teoreticky by šel zorganizovat poslechový test, který by byl při dostatečném množství "vzorků" a dostatečném proškolení posluchačů i objektivní. Myslíte si, že by na něčem podobném měl někdo zájem? Každá firma má za roky vybudované své místo na trhu, má i své "fankluby". Může pak (skončila-li by někde na chvostu startovního pole) přiznat, že to dosud dělala špatně a že to od této chvíle bude dělat zcela jinak? Skz něco hudbu poslouchat lze, avšak znalost "věrného a reálného" zvuku je u většiny posluchačů na prachbídné úrovni.Teď jsem pravděpodobně dost lidí naštval, nicméně jsem o tom hluboce přesvědčen (a mohu to na mnoha příkladech doložit) a myslím to zcela upřímně. Mnoho lidí si na víceméně zkreslenou reprodukci zvykla, přístroje nezkreslující jim připadají příliš fádní a "nemuzikální". Navíc, jsou-li přístroje vskutku věrné, dochází často k paradoxní situaci - přístroje odhalí, že značná část nahrávek nestojí za nic. Co pak? Mám tyto nahrávky vyhodit a hledat nové a lepší, nebo si koupit přístroj, který tolik nekřičí "Král je nahý"? Zkuste si tipnout!

Podobně je tomu s hudebními konzervami. Zatím z toho všeho - aspoň v mé situaci -vychází jako nejkvalitnější analogové dvoustopé stereo 38/sec na profi pásku - samozřejmě s využitím profesionální techniky. Dnešní komerční stupeň digitalizace se mi jeví po zvukové stránce stále ještě jako nedostatečný, co Vy na to? Podle mne pomůže jen vývoj techniky, určitě ne návrat....

Lze říci, že půlstopý záznam je při rychlosti 38cm/sec "dostatečně" kvalitní (je-li použit současně i kompanderový systém), z hlediska "záznamové hustoty" je ovšem beznadějně zastaralý (problematické je i pohodlí obsluhy). Za plnohodnotného nástupce považuji systém DSD, jehož objektivní parametry plně obstojí námitkám a kritikám odpůrců digitálního záznamu.O kvalitě systému DSD svědčí i to, že je schopen reprodukovat i zkreslení analogové nahrávky při modulačních špičkách, což klasický CD formát zahladí. Domnívám se,že bude-li tento formát firmou SONY prosazen, bude to konečně "zvuková konečná", i když asi bude ještě několik let trvat, než se technici naučí jej plně využít.

V oblasti posuzování kvality reprodukce hudby existuje řada pověr, pověry existují i v hodnocení těch či oněch částí reprodukčního řetězce....a zdá se, že pověry či spíš zaběhané postupy panují i ve sféře samotného návrhářství či konstruování těch či oněch přístrojů...

Zaběhlé návrhářské postupy jsou logické: vyrábí-li firma nějaký výrobek, vylepšuje ho po malých krocích.Razantní změny stojí příliš mnoho peněz, a což je nejdůležitější, mohou vést i ke ztrátě přízně "fanklubu", což si málokterý výrobce troufne riskovat. Obdobná situace je i u testů v odborných časopisech, neboť i testéři zpravidla k nějakému fanklubu patří (viz nikdy nekončící diskuse elektronky - polovodiče). Nelson Pass tvrdí: "nejlepší zvuk mají mosfety", Daniel d' Agostino (Krell): "jedině bipolární transistory poskytují kvalitní a nekompromisní reprodukci", já osobně používám ty i ony - kdo má tedy vlastně pravdu?

Velice důležitá je akustika poslechové místnosti, ta může mnohé zkazit, její vliv na výslednou kvalitu domácí reprodukce je doopravdy zásadní, nicméně mnoho pozornosti se soustřeďuje spíš na tvar nožiček, vlastnosti kabelů a tak podobě....

Akustika poslechové místnosti není důležitá, nýbrž superdůležitá. Mnohokrát jsem byl u svých zákazníků, abych si poslechl, jak u nich hrají přístroje z mé produkce, jejichž zvuk znám ze svého bývalého (akusticky velmi dobře upraveného) prostoru naprosto do detailu. Přiznám se, že ve valné většině případů jsem byl zklamán, což jednoznačně přičítám akustice místnosti. Naprostá většina lidí poslouchá v kratší ose místnosti, za hlavou mají holou zeď(!), reprosoustavy mají často příliš daleko od sebe, což jím "trhá" stereofonní obraz, strop je samozřejmě také holý, před poslechovým místem je často skleněný stolek atd. V takto "zmršeném" prostředí není většina lidí pochopitelně spokojena, mění přístroje, kabely, podkládá bedny tu žulou, tu sorbotanem. Typická odpověď na otázku, proč si vcelku obecně známými, dostupnými a levnými prostředky akustiku nevylepší, je: musím tady taky bydlet, to víš, ta moje by mě vyhodila. Případně: to by asi stálo moc peněz, ne? Zde je rada těžká, akustickou úpravu nelze přivézt, předvést a odvézt - lidé často argumentují tím, že "byli u kamaráda, který bydlí skoro ve stejném prostředí a u něj to hraje dobře a taky to nemá upravené". Že se jedná o věci dávno známé, spočítané a ověřené z nahrávacích studií, tyto lidi nepřesvědčí - stále hledají komponent (nejčastěji nějaké "zahořené" kabely), který jim reprodukci zázračně zlepší. Zbývá jen dodat: "sorbotanový puk na jejich hlavu".

Kdysi se největší část vynálezeckého důvtipu u nás musela vynaložit na to, jak obejít tu či onu nesnáz způsobenou nedostatkem či rovnou absencí těch či oněch zahraničních součástek. Dnes je situace jiná - co je dnes cílem českých konstruktérů?

Se sháněním součástek jsou podstatně menší starosti než dříve. Dovozních firem je dost, sortiment je slušný, problém je pouze v cenách některých klíčových komponentů (produkce českých firem není velká, množstevní rabaty jsou proto nevelké), případně i někdy v delších dodacích dobách. Zásadním problémem zůstává nedostupnost výrobních technologií pro výrobu mechanických dílů - dodnes zde není firma u které bych si mohl bez obav z výsledku objednat výrobu čelního panelu, který by splňoval alespoň základní kriteria světového standardu (kartáčovaný povrch, kvalitní elox a potisk). Já osobně už to po mnoha negativních zkušenostech vzdal - panely si nechám vyrábět v zahraničí. Cíle českých firem neznám - mým je vyrábět přístroje tak, aby byly plně konkurenceschopné na libovolném světovém trhu.

Stačí sestavit reprodukční zařízení - třeba jako stavebnici - z přístrojů sice významných značek, ale z produktů hromadné výroby, nebo je někdy výhodnější, nebo dokonce nutné, obrátit se na konstruktéry, kteří šijí své malé série "vlastnoručně"?

V této oblasti "ušít něco na míru" je skoro nemožné - vývojové náklady jsou obrovské. Na zakázku lze vyrobit jen drobnosti (výkonový nebo signálový kabel, případně "doladit" již vyrobený přístroj). Jestliže zákazník ví, co potřebuje, lze mu jednotlivé přístroje doporučit, případně mu "ušít na míru" celou sestavu, znovu ovšem zdůrazňuji, jen z již vyráběných komponentů. Kdysi jsem četl, že vývoj nového typu trvá japonským firmám dva až tři měsíce -ovšem v "zajetém systému", kdy na úkolu pracuje tým lidí. Dovedete si představit, že by si takový vývoj zaplatil jeden člověk na jeden výrobek?

Vašim ideálem jsou doopravdy kvalitní přístroje a chodíte, aspoň myslím, netradičními cestami - musíte se při tom uživit - co je vlastně vašim vyznáním?

Nedá se říci, že bych šel netradičními cestami.Věci dělám tak, abych se po čase nemusel sám před sebou za ně stydět. A co je vlastně rozumná cena? Jiná je pro dělníka, jiná pro manažera velké prosperující firmy, jiná pro Billa Gatese. Rolls Roys nelze udělat i pro dělníka, respektive pro všechny. Věci se nevyrábějí pro "rozumnou cenu", ale pro zisk - sladit přijatelnost ceny pro co nejširší okruh zákazníků s výrobními náklady je umění velkého kompromisu. Je to současně ale i velká "otrava", protože většina konstruktérů touží dělat věci nekompromisně. Přijatelně může hrát i relativně levný výrobek, leč za opravdovou kvalitu se musí připlatit. Kdysi jsem si spočítal, kolik by stály součástky na nekompromisně řešený řídící zesilovač - vyšlo mi, pokud se pamatuji, něco přes padesát tisíc. Rozumíte, pouze za součástky - v ceně není započítaný vývoj, režie, daně a marže - výsledný produkt by musel stát několikanásobně více - a to opravdu podobné přístroje stojí. Budu-li někdy v nebi, rád budu dělat věci "zadarmo", jen pro radost z nekompromisní práce a hlavně pro radost druhých. Howgh.

Jen dodávám, že jsem pana Dudka dost úpěnlivě žádal o logo jeho firmy a taky o fotku. On prostě dělá, konstruuje, podle mne doopravdy slouží muzice, ale ta propagace mu - podle mne - nějak nejde...
Ještě připodotýkám, že přístroje z dílny pana Dudka bývají v odborných časopisech hodnoceny velice dobře.