Do archivu palety
Paleta  
Zpět  Zpět     PALETA - kulturní příloha webového deníku Neviditelný pes, která se zabývá především výtvarným uměním, dále pak literaturou a vůbec celou kulturou. Paletu vede Věra Jirousová, pracovnice NG Praha. Můžete jí napsat do redakce, která jí Váš dopis předá.     
 
9.2.
Eliška Jakubíčková - V prostoru mezi (Věra Jirousová)

Minule bylo:
13.1.
Umění pro nemocnici (Věra Jirousová)
Archiv rubriky PALETA

Eliška Jakubíčková - V prostoru mezi

V pražském policejním muzeu na Karlově jsou do 15. února k vidění obrazy Elišky Jakubíčkové, malířky, která si z otevřené škály možností současné malby zvolila prostor mezi přemětnou a abstraktní malbou. Kompozice jejích velkých obrazů jsou založeny na přesné kresbě lidské postavy, zachycené v tělesném nebo monumentálním měřítku. Zhruba v polovině 90. let, kdy Eliška J. absolvovala studium na Akademii výtvarných umění, odvážně se odrazila od základu realistické kresby a vrhla se plnou silou vitálního gesta do abstraktní malby. Načas se odvrátila od předmětnosti, aby se pokusila intuicí objevit a zobrazit, co je pro ni v současném světě významné, co dokáže zobecnit a co přesahuje meze každodenního pohledu.

Když stojíme před řadou jejích monumentálních obrazů, napadne nás nejspíš podobná otázka: co je vlastně ve světě, v němž žijeme ze dne na den, skutečně významné? Kdo se na ni pokusí odpovědět, pravděpodobně dospěje k téže otevřené a nedefinitivní formulaci určité zkušenosti, kterou vyjadřuje Eliščina gestuální malba. Její výrazný malířský rukopis jako by chtěl ukázat, že v každodenním proudu času jde přece vždycky o události, v nichž se lidé rozhodují a v jejichž okruhu se tvoří všechny významy našeho světa.
Eliška Jakubíčková, Pieta, 1998 (12 kB)
Je však zřejmé, že malířce jde víc než o samu událost o setkání s tím, co je přirozeně lidské, a tudíž tělesné, a co katapultují její představivost ze zdrojů společně sdílené skutečnosti a přitom se zřetelně odvracejí od světa iluzí. Spoléhá se na tíži reality a na pozemské síly, aby mohla k setrvačné energii všeho reálného přidat váhu svého malířského gesta. V jejích převážně černobílých a šedých obrazech se jako ve virtuálních modelech střetávají různé roviny skutečnosti. Pokud do procesu abstraktní malby zapojí i barvy, tvoří v ploše obrazu volné prostředí, kde se nad obzor vynořují tvary, vyplavené cestou k významu.
Považuji za produktivní, že se Eliška Jakubíčková spoléhá na reálné proporce a vztahy a přitom malířskými prostředky odkrývá labilitu souřadnic, jimiž je všechno zakotveno v realitě. Buduje obraz jako místo, v němž by se mohla událost stát svobodným vyústěním smyslu. Zároveň nás smiřuje s tím, že se takový pevný bod nenajde v objektivním světě, že může být vyjádřen jen na rozhraní vnějšího a vnitřního, třeba jako vizuální metafora Piety, která propojuje tělesnou a nepředmětnou formu, aby vrátila do přítomnosti možnost setkání.
Malba Elišky J. respektuje míru a důstojnost člověka. Pokud jde o udoucnost, ukazuje, nakolik je objektivní pohled člověka na konci tohoto století neosobní a nepřiměřený celku našeho prožívání. Ponechává z něho jen figurativní základ jako kosti, které by měly být znovu oživeny v přítomnosti.
Ve světě, ovládaném zvěcňujícím pohledem, poukazuje na dvojí disparátní rámec věcí. Téma Piety v něm působí jako magnetická skála. Její postavy nesou váhu tělesnosti a jsou vytrženy do prázdna na okraj veškeré předmětnosti. Do prostoru mezi, v němž pocítíme blízkostí sakrálního a spolu s ním radost z poznání společného základu věcí.

Věra Jirousová