Děj knihy začíná druhého ledna roku 1865 v prostředí, které je autorovi důvěrně známé - ve víru války Severu proti Jihu. William R. Forstchen se specializoval na vojenskou historii USA devatenáctého století, a inspirace i děj románu jsou na tyto události americké historie úzce navázány. Šestsetjedenatřicet vojáků pětatřicátého mainského pluku se onoho osudného dne nalodilo na parník Ogunquit. Spolu s posádkou lodi a se skupinou dělostřelců ze čtyřiačtyřicátého newyorského pluku lehkého dělostřelectva odpluli z Virginie a mířili zpátky na sever. Plavba ale neskončila tam, kde měla, světelným tunelem se tato prapodivná archa Noemova dostala na jakou si vzdálenou planetu, kde již dávno před nimi skončili Mayové, Kartagiňané a další a další národy.

Tugarové, původní obyvatelé planety, ztratili svoje technologické znalosti, a nakonec se začali živit právě těmito lidmi, kteří se na jejich planetě objevili jako mana nebeská. Měli to vymyšlené dobře - jednou za dvacet let navštívili lidský kmen, vybrali si pětinu jeho členů a zbytek nechali, aby se během dalšího období rozmnožil na původní stav. K tomu si mezi lidmi vybírali vládce, mezi jejichž práva patřilo určit si své "chráněnce". Strach, odměna, ale také filozofie "raději někteří, než všichni", naděje na to, že mezi těmi čtyřmi zbývajícími budu já, můj syn, dcera či manželka, to je tmel tohoto podivného světa.

A do tohoto prostředí, které překypuje krutostí a feudálním uspořádáním, je přeneseno více než šest stovek vojáků Unie - lidí, jejichž motivací byl boj za rovnost lidí a za demokracii. Brzy se setkávají s jedním z lidských kmenů - s Rusy z jedenáctého století. Podivní cizinci, kteří ovládají hrom, by mohli rozhodujícím způsobem ovlivnit mocenský boj mezi světským vládcem Suzdalu a církví. Do toho se zamíchává zneuznaný mladší bratr, konkurenční Novroďané a nakonec také Tugarové, kteří nepotřebují, aby se jim dobytek vzbouřil.

Osou a hnacím motorem příběhu je právě kontrast a vztah mezi feudální sinekurou, organizovanou Tugary, a ideály demokracie, reprezentovanými vojáky Unie. Ti si vedle svého demokratického cítění s sebou přivezli výzbroj a výstroj, původně určenou pro vedení dlouhé války, znalosti a dovednosti poloviny devatenáctého století - od kovářství až po bankovnictví. Plukovník Keane, který velel mainským, zorganizoval jejich malou společnost způsobem, který byl kompromisem mezi vojenskou organizací a kapitalistickou demokracií. Dost jim pomohl náklad lodi Ogunquit, ale to byl jen startpaket. Řemeslníci se pustili do práce a vrcholem technologické pyramidy byla železnice s parní lokomotivou a zbrojovka, vyrábějící zbraně a střelný prach. A také ještě třeba papírna a tiskárna bankovek...

Příběh je čtivý, hodně mu pomáhá střídání prostředí a tak některé drobnější nedostatky zapadnou v pestrém kaleidoskopu děje. Autor se poměrně dobře vyrovnal s problematikou znovuvýstavby výrobní základny - to důležité, totiž znalosti a dovednosti, si unionisté přivezli s sebou zároveň se soutěživostí.

Obálka Milana Fibigera navozuje atmosféru příběhu a ukazuje kontrast mezi světem Tugarů a unionistických vojáků. Text spojuje reálie z doby války Severu proti Jihu s feudálními prvky Rusi jedenáctého století a patří tak k překladatelsky náročným. (Například mušketa, kterou jsme si zvykli spojovat především s mušketýry Alexandra Dumase, skutečně do výzbroje unionistů patří, i když to už není přesně ta zbraň s vidlicovou opěrkou, jak ji známe z ilustrací a filmů.) Dana Krejčová se s úskalími textu vyrovnala dobře, jen ruské věty přeložila volněji, než by bylo odpovídající při blízkosti tohoto jazyka s češtinou.

hodnocení: autorské 8/10, překlad "=" (čtivý), redakce 7/10

William R. Forstchen: Unie ve zbrani
překlad: Dana Krejčová
obálka: Milan Fibiger
Klub Julese Vernea - Poutník, 2001
496 stran, 238 Kč, brožované