Při přípravě jedné úvahy jsem si připomněl klasickou SF detektivku Isaaca Asimova Ocelové jeskyně - Caves of Steel. Román byl poprvé publikován časopisecky v roce 1953 (Galaxy Science Fiction), o rok později vyšel knižně. U nás se poprvé objevil v roce 1970 s typicky žlutou obálkou mladofrontovské edice Třináct.

Tahle edice byla zajímavou ukázkou toho, jak se i u nás v šedesátých letech plížila inflace - původně totiž měly knihy v této edici stát právě 13 Kčs, dlouho to ale nevydrželo. Stále ale tyhle žluté knížky patřily k levnějším a dost často se do ediční řady vplížil i kvalitní titul. To byl i osud Ocelových jeskyní.

Newyorský detektiv Lije Baley nemá rád pozitronické roboty. A také nemá rád obyvatele Vesmírného Města, příslušníky Vnějších Světů. Jeho šéf komisař Julius Enderby ho pověří vyšetřováním. Komplikovaným. Zavražděným byl Vesmířan. A spolu s Lijem povede vyšetřování R. Daneel Olivaw. Buch.

Lije Baley je zvláštní člověk. Vyzná se ve Středověku, ví, co to je okno a brýle, kouří dýmku, četl Shakespeara. Déšť viděl poprvé ve svých dvaačtyřiceti letech. Vůbec není geniálním detektivem typu Sherlocka Holmese nebo Hercule Poirota, je dříčem, který si své případy a úspěchy doslova vyšlapal. Teď se musí srovnat s přítomností robota, který je Vesmířany brán jako jemu rovnocenný vyšetřovatel. Daneel s ním chodí po výsleších, do kantýny, domů. Najednou ale začnou problémy - R. Daneel je sice nevyvolává, ale přivolává, či snad je někdo na něj posílá? Detektiv Baley tak řeší dva případy naráz. Ten první, oficiální, i ten druhý, pro něj ještě mnohem znepokojivější. Nakonec ale pochopí, kde oba problémy mají průsečík.

Lije Baley je čtenáři sympatický už jen svojí nedokonalostí. Váhá, dělá chyby, čas od času mu pomůže štěstí. Nakonec celou mozaiku složí dohromady a dává tak čtenáři naději, že i on může být úspěšným, když se Baleymu tak podobá. Pocitu z knihy mi hodně pomohlo to, že se Lije vyvíjí, že s R. Daneelem komunikuje a že se oba navzájem poznávají a toto poznání čtenáři sdělují. Isaac Asimov se snažil prostředí Ocelových jeskyní vybudovat jako funkční svět budoucnosti. Nezastavil se u samotných pozitronických robotů, zkoušel extrapolovat i další prvky - energetiku, výživu, ale také společenské chování.

Kdyby Asimov podobným způsobem vybudoval klasickou detektivku (= detektivku v současném prostředí), asi by to nebylo nic moc. Dokonce se domnívám, že milovníci detektivek tuto knihu většinou ani neznají. Oživení SF detektivní zápletkou - dokonce zápletkou rovnocennou SF složce - však tehdy bylo výraznou kvalitou a pro československé čtenáře dokonce objevem i v onom roce 1970.

Ocelové jeskyně si dodnes zaslouží čtenářskou pozornost. Jednak pro svoji žánrovou srostlici, ale také pro autorské mistrovství a v neposlední řadě proto, že patří k vrcholným dílům určité etapy vývoje SF a že pomáhalo vychovávat dokonce několik generací dalších autorů - i když třeba takových, kteří píší jinou SF, než tu hard.