planeta mezi dvěma slunci
čtenář mezi akcí a tajemstvím

Vězeňská transportní loď zcela neplánovaně - zato o to důkladněji - ztroskotala na písčité horké planetě. Z hibernovaných účastníků letu - těch dobrovolných, posádky, i těch nedobrovolných - vězňů - se zachránila jen malá skupinka. Navíc není vězeň jako vězeň, ti se od sebe liší snad ještě víc, než by se dalo na první pohled čekat, a tak výsledkem je parta lidí, jakou by neposkládal snad ani Sigmund Freud.

Zatraceně rychle zjišťují, že přežít nebude nic lehkého. Planeta je bez fauny a flóry - prostě proto, že je bez vody. Rozkládající se zbytky těch méně šťastných cestujících postupně vytlačují robinzony vesmíru od zásob vody, které se navíc rozkládají skoro tak rychle, jako mrtvoly. Povahy i minulost jednotlivých lidí se postupně odkrývají, více nebo méně otevřeně či nápadně. A čím víc se před sebou obnažují, tím víc se nenávidí...

Ve vzduchu té planety je něco zvláštního. Vedle infekce, která posela těla postižených boláky, to je cosi nehmatného, neviditelného, znepokojujícího a  zřejmě všudypřítomného. Navíc i sama planeta dává signál, že není jen tak obyčejná - během krátké doby pozorují katastrofu další kosmické lodi, a po obtížném putování narazí dokonce na celé vrakoviště. Ačkoliv na planetě není jiný živý tvor, než oni sami, smyčka tajemství a smrti se okolo nich stahuje den po dni čím dál tím více.

Druhotina (aspoň podle publikačního pořadí) Roberta Fabiana je akčním příběhem, který ve mně vzbudil velmi rozporuplné pocity. Kladem je autorova schopnost zacházet se slovy - podle všeho měl být dávno po smrti, ale bezvládné tělo omotané svazkem drátů a senzorů na to asi mělo jiný názor či šílící šedavá masa bublala a vyvěrala ze země ne nepodobna jakési parodii na vodní gejzír, hučela zklamáním jako podivná hladová šelma. Stejně dobře ale dokázal popisovat akční scény. Jenže mi to připadalo, že se asi příliš spolehl na tuto stránku svého talentu a nedocenil potřebu výstavby a gradace textu.

Ačkoliv Robert Fabian psal akční román, nechal se často unést nadhozenou možností a tak je děj plný odboček, vsuvek a kudrlinek, které by bylo možné vypustit bez ztráty jediného bitu informace, potřebné pro fungování děje - například Graczykova etuda na téma ukradeného přídělu pitné vody byla jen jednou z více scén, které pouze opakovaly totéž sdělení o Graczykově charakteru, či Owenova odbočka se zastřelováním zbraně šla nahradit mnohem kratší vsuvkou do hlavního proudu děje. Tím byl přímočarý akční charakter příběhu rozmělněn a výsledkem je, že pětisetstránkový román by mohl podle mého názoru být zkrácen možná až na čtvrtinu či pětinu bez ztráty relevantní informace - zato s mnohem intenzivnějším účinkem na čtenáře.

Proti autorově prokázané schopnosti práce s jazykem stavím dvě silné výhrady: košatý až metaforický jazyk a neutrální až lyrické pasáže působí svojí rozvláčností a způsobem sesazení s akční složkou příběhu rušivě, a dále značný počet hluchých odboček oslabuje dějový spád - přestože tyto vsuvky jako samostatné texty jsou bezpochyby zajímavé. Domnívám se, že v tomto případě by razantní redakční zásah pomohl knize i autorovi, jsem přesvědčen, že škrtat by spisovatelé měli umět stejně dobře, jako psát.

hodnocení: autorské 4,5/10, redakce 5/10 (za zanedbané škrtání)

Robert Fabian: Planeta mezi dvěma slunci
obálka: David Spáčil
Straky na vrbě, 2002
518 stran, 225 Kč, 2,500 výtisků, brožované
ISBN 80-86428-27-3