Čtvrtek 27.3.2003
Svátek má Dita

Literatura
Film
Povidky
SF akce
Akademie SF
SF&F workshop

Archiv vydání


HISTORIE: seriál Jak to je s dějinami fantastiky u nás doopravdy?
>>>


CONY: seriál Pořadatelem snadno a rychle
>>>


TV zaklínač - rešerše třináctidílného seriálu
>>>


přehled životopisných medailonků na Sardenu
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných v roce 2002
>>>


seriál o přednášení - spousta postřehů pro přednášející, několik rad pořadatelům a něco málo pro zasmání nakonec
>>>


Přehled článků o Euroconu 2002 v Chotěboři
>>>


Pod tímto odkazem najdete seriál paní Freiové o jazyku naší fantastiky.
>>>

 
 
SARDEN: sci-fi sekce NP + deník o SFFH
šéfredaktor: Pagi, redakce: Zdeněk Rampas (Interkom), Vlado Ríša (Ikarie)
kalendář SF akcí, Pagiho fotoalbum, NOVÉ KNIHY, UKÁZKY

 HLAVNÍ STRÁNKA

27.3. UKÁZKA: China Miéville, Nádraží Perdido (Perdido Street Station)
China Miéville

Tomáš Jirkovský připravuje k vydání román Chiny Miévilleho Nádraží Perdido (Perdido Street Station). Román se okamžitě po svém vydání v roce 2000 vyšvihl do čela zájmu kritiků. V roce 2001 získal britskou Cenu A, C. Clarka, v současnosti je nominován na Huga 2002. O tom, že se jedná o dílo syntetizující rysy SF i F, svědčí to, že kromě ceny ACC bylo nominováno na British Science Fiction Award a vyhrálo i britskou August Derleth Fantasy Award.

China Miéville: Nádraží Perdido
(Perdido Street Station)

Zakázky

Nad tržištěm se prudce otevřelo okno. Vyletěl z něho košík a obloukem se spouštěl k nic netušícímu davu. Ve vzduchu sebou zaškubal, pak se protočil a pokračoval k zemi pomaleji a trhavěji. Při sestupu nejistě poskakoval, jeho drátěné pletivo se zachytávalo a odíralo drsnou kůži budovy. Škrábal po zdi a posílal pod sebe spršku omítky a betonového prachu.

Slunce prozařovalo nepravidelný příkrov mraků jasným šedým světlem. Pod košíkem se jako neforemná kaluž táhly stánky a trakaře. Město smrdělo. Ale dnes se ve Zmijí díře konal trh a štiplavý puch hnoje a hniloby převalující se nad Novým Krobuzonem zušlechťovala, v těchto ulicích a v tyto hodiny, paprika a čerstvá rajčata, rozpálený olej a ryby, skořice, uzené maso, banány a cibule.

Stánky s potravinami se táhly po celé délce hlučné Šadrašské ulice. Knihy, rukopisy a obrazy zaplňovaly Selčitský průchod, uličku zubožených banyánů a drolícího se betonu nedaleko na východ. Silnice do Kasárnice na jihu byla obložená hrnčířským zbožím; strojní součásti se prodávaly směrem na západ; hračky o jednou kolmou ulici vedle; oblečení mezi dvěma dalšími. Bezpočet dalších výrobků vyplňoval všechny uličky. Řady zboží se hadovitě sbíhaly do Zmijí díry jako paprsky polámaného kola.

V Díře samé se všechny rozdíly smazávaly. Ve stínu starých zdí a nestabilních věží se tyčila hromada ozubených kol, stál tu rozviklaný stůl s rozbitým keramickým nádobím a hrubými hliněnými ozdobami i bedna plesnivějících učebnic. Starožitnosti, erotika, zásyp proti blechám. Mezi stánky dupali syčící konstrukti. V útrobách opuštěných domů se hádali žebráci. Příslušníci podivných ras si kupovali nezvyklé věci. Zmijí bazar: hlučící změť zboží, mastnoty a drobných obchodníčků. Platil tu zákon obchodu: kupující, dávej si pozor.

Prodavač pod sestupujícím košíkem pohlédl vzhůru do ostrého slunečního přísvitu a spršky cihlových úlomků. Promnul si oko. Ze vzduchu nad hlavou si podal otlučenou nádobu a tahal za šňůru, na níž se snášela, dokud nepovolila. V koši byl mosazný šekel a vzkaz vyvedený pečlivým zdobným rukopisem. Hokynář se při pohledu na papír poškrábal na nose. Chvíli před sebou hrabal v hromadách plodin, pak do nádoby vložil vejce, ovoce a kořenovou zeleninu a všechno podle seznamu překontroloval. Zarazil se a jednu položku si přečetl dvakrát, pak se oplzle pousmál a uřízl plátek vepřového. Když skončil, vložil si šekel do kapsy a začal šátrat po drobných. Při propočítávání nákladů na dodání zaváhal a nakonec k potravinám položil čtyři groše.

Otřel si ruce o kalhoty, na okamžik se zamyslel, kusem uhlu pak na seznam cosi dopsal a vhodil ho k mincím.

Zatahal třikrát za provaz a košík se vydal houpavou cestou vzhůru. Vystoupil nad nižší střechy okolních budov, jako by ho vzhůru tlačil i nesmírný hluk. Vyplašil hřadující kavky v opuštěném patře, a než zmizel v okně, z něhož byl vyhozen, stačil ještě popsat zeď dalším nečitelným klikyhákem.

Izák Dan der Grimnebulin si právě uvědomil, že spí a něco se mu zdá. Se zděšením zjistil, že je znovu zaměstnán na univerzitě a prochází se před obrovskou tabulí pokreslenou nejasnými nákresy pák, sil a tlaku. Úvod do nauky o materiálu. Izák úzkostlivě zíral na tváře studentů, když do sálu nahlédl ten úlisný syčák Vermišank.

„Nemůžu tu takhle učit,“ zašeptal Izák nahlas. „Na trhu je moc rušno.“ Ukázal k oknu.

„To je v pořádku.“ Odpověděl mu chlácholivými a odpornými slovy Vermišank. „Je čas na snídani,“ řekl. „Trochu si od toho hluku odpočinete.“ A jakmile Izák tuto absurditu zaslechl, s nesmírnou úlevou se probral. Při vstupu do nového dne ho provázely chraptivé kletby z bazaru a vůně připravovaného jídla.

Aniž otevřel oči, zůstával ve své mohutnosti nehybně ležet na posteli. Slyšel Lin, jak přechází po pokoji, a ucítil, jak se slabě prohýbají prkna na podlaze. Podkroví prostupoval voňavý kouř. Izákovi se seběhly sliny.

Lin dvakrát zatleskala. Poznala, kdy se Izák probouzí. Nejspíš kvůli tomu, že zavřu pusu, pomyslel si, a ještě se zavřenýma očima si odfrkl.

„Ještě spím, pšt, chudáček Izáček je pořád unavený,“ zakňoural a zachumlal se jako dítě. Lin znovu tleskla, jednou, posměšně, a odešla.

Zaúpěl a otočil se na bok.

„Dračice!“ Zasténal za ní. „Sani! Semetriko! Dobrá! Dobrá! Vyhrálas, ty, ty... jedna... megero, ty herdekbabo...“ Promnul si tvář, posadil se a rozpačitě se zazubil. Lin, aniž by se otočila, mu sprostým posuňkem ukázala, co si myslí.

Stála k němu zády, celá nahá, a uskakovala od kamen. Z pánve prskaly vařící kapky tuku. Izákovi z odulého břicha sjela pokrývka. Podobal se vzducholodi, byl mohutný, pružný a silný. Byl hojně porostlý šedými chlupy.

Na Lin nebyl jediný chloupek. Pod rudou kůží se jí vlnily pevné svaly, každý byl zřetelně vidět. Byla jako anatomický atlas. Izák si ji prohlížel s dovádivou žádostivostí.

Zasvrbělo ho na zadku. Nestydatě, jako pes, se pod dekou poškrábal. Něco mu prasklo pod nehtem a on vytáhl ruku, aby se podíval. Na špičce prstu se mu bezmocně svíjela malinká, zpola rozdrcená breberka. Byla to všice, neškodný malý cheprijský parazit. Tak moje výměšky jí musely docela zamotat hlavu, pomyslel si Izák a odcvrnkl ji pryč.

„Všice, Lin,“ řekl. „Je čas se vykoupat.“

Lin podrážděně dupla nohou.

Nový Krobuzon byl jedním ohromným vředem, semeništěm chorob. Cizopasníky, infekce a fámy v něm nebylo možné nikterak potlačit. Pokud se chtěly cheprijky vyhnout svrabu a bolákům, musely se každý měsíc preventivně smočit v dezinfekčním roztoku.

Lin sešoupla obsah pánve na talíř a postavila ho na stůl, naproti své vlastní snídani. Posadila se a pokynula Izákovi, aby se k ní připojil. Ten vstal z postele a překlopýtal přes pokoj. Opatrně, aby si nezadřel třísku, sklouzl na malou židli.

Izák a Lin seděli nazí na protějších stranách holého dřevěného stolu. Izák si uvědomoval jejich pozici, sledoval je pohledem třetí osoby. Napadlo ho, jak nádherně a zvláštně by se vyjímali na nějakém grafickém listu. Podkrovní místnost, smítka prachu vznášející se ve světle linoucím se sem malým oknem, knihy, papír a obrazy úhledně poskládané vedle laciného dřevěného nábytku. Snědý muž, velký, nahý a s ochablým břichem, svírající nůž a vidličku, nepřirozeně klidný, sedící naproti cheprijce, její drobné ženské tělo ve stínu, její chitinová hlava z profilu.

Nevšímali si jídla a chvíli na sebe hleděli. Lin ho posunkem přivítala: Dobré ráno, miláčku. Pak se pustila do jídla, přičemž z něho nespouštěla zrak.

Právě při jídle Lin vypadala nejcizeji a jejich společné stolování pro ně bylo výzvou i ujištěním. Když ji Izák pozoroval, cítil staré známé citové rozrušení: okamžitě potlačený odpor, hrdost na takové potlačení, provinilou touhu.

V Lininých složených očích se zablesklo světlo. Zachvěly se jí hlavonohy. Zvedla polovinu rajčete a sevřela je v kusadlech. Ruce pak položila a vnitřní ústní orgány nepřestávaly okusovat zeleninu, kterou si pevně přidržovala vnějšími čelistmi.

Izák sledoval, jak tento obrovitý skarab, kterého měla jeho milenka místo hlavy, požírá svou snídani.

Sledoval ji, jak polyká, viděl, jak jí poskakuje hrdlo v místě, kde se bledé hmyzí břicho hladce napojuje na lidský krk... jenže ona by s takovým popisem nesouhlasila. Lidé mají cheprijská těla, nohy, ruce; a hlavy oholených gibbonů, řekla mu kdysi.

Usmál se, zakomíhal před ní pečeným vepřovým, obtočil si ho kolem jazyka a utřel si mastné prsty o stůl. Zakřenil se na ni. Lin před ním zavlnila hlavonohama a zaznakovala: Ty moje obludko.

Jsem zvrhlík, pomyslel si Izák, a ona taky.

Rozhovory při snídani byly většinou jednostranné: Lin při jídle rukama dokázala znakovat, ale Izákovy pokusy mluvit a zároveň jíst vedly k nesrozumitelnému blábolení a poprskanému stolu. Místo toho si četli; Lin umělecký bulletin, Izák cokoli, co mu přišlo pod ruku. Mezi sousty se natahoval, sahal po knihách a papírech a nakonec zjistil, že čte Linin nákupní seznam. Byla na něm zakroužkovaná položka hrst vepřových plátků a pod jejím úhledným krasopisem stála otázka nadrápaná mnohem hrubějším písmem: Máš společnost??? Takový hovězí žihadlo by ti pod nos nešlo???

Izák zamáchal papírem Lin před očima. „O co tomu sráči jde?“ zařval, až kolem sebe rozprskal jídlo. Jeho vztek byl pobavený, ale opravdový.

Ví, že nejím maso. Ví, že mám u snídaně hosta. Hraje si s asociacemi na to vepřové.

„Ano, díky, miláčku, to mi došlo. Jak ví, že jsi vegetariánka? To se navzájem tak vtipně dobíráte často?“

Lin na něho chvíli mlčky zírala.

Ví to, protože maso nekupuju. Potřásla hlavou nad pitomostí té otázky. Neměj strach: škádlíme se jenom na papíře. Neví, že jsem brouk.

Izáka její úmyslné užití urážlivého výrazu popudilo.

„Kruci, já ti nic nepředhazuju...“ Lin pokývala rukou, což odpovídalo nadzvednutí obočí. Izák podrážděně zavyl. „Do chrchle, Lin! Ne všechno, co říkám, se týká obav z odhalení!“

Izák s Lin spolu byli už skoro dva roky. Vždycky se snažili příliš nepřemýšlet nad pravidly svého vztahu, ale čím déle spolu byli, tím více bylo patrné, že strategie vyhýbavosti nikam nevede. Dosud nevyřčené otázky si žádaly odpovědí. Nevinné poznámky a podezíravé pohledy jiných, příliš dlouhý dotyk na veřejnosti -- vzkaz od prodavače --, všechno jim připomínalo, že, v určitém kontextu, žijí na zapřenou. Všechno tím bylo prostoupeno.

Nikdy si neřekli: Jsme milenci, takže si nikdy nemuseli říct: Vztah nepřiznáme všem, před někým ho budeme skrývat. Ale už dlouhé měsíce bylo zřejmé, že situace se má přesně takto.

Lin začala jízlivě a kysele naznačovat, že Izákovo odmítání prohlásit se za jejího partnera je v lepším případě zbabělé, v horším pak bigotní. Tato necitlivost ho popouzela. Vždyť povahu jejich vztahu odhalil před svými blízkými přáteli přesně tak, jak to udělala ona před těmi svými. A pro ni bylo všechno mnohem, mnohem snazší.

Byla umělkyně. Pohybovala se v kruhu volnomyšlenkářů, mecenášů a příživníků, bohémů a přisluhovačů, básníků, pamfletistů a feťáků módních drog. Libovali si ve skandálním a výstředním chování. V čajovnách a barech Vilných polí bývaly Lininy eskapády -- o nichž kolovaly nepokryté narážky, které nebyly nikdy popřeny a nikdy ani výslovně potvrzeny -- tématem oplzlých debat a špičkování. Její milostný život byl jedním velkým avantgardním prohřeškem, uměleckým happeningem, jako jím minulou sezónu byla Konkrétní hudba či o rok dříve Vyměšené umění.

A ano, Izák dovedl totéž také. Byl v onom světě známý už dlouho předtím, než se seznámil s Lin. Byl koneckonců zneuznaným vědcem, myslitelem špatné pověsti, který odešel z dobře placeného učitelského místa, aby se pustil do experimentů příliš převratných a skvělých na to, aby je pochopily mozečky řídící univerzitu. Copak jemu záleželo na konvencích? Bude spát s kýmkoli a čímkoli se mu zamane!

Takovou roli hrál ve Vilných polích, kde jeho vztah s Lin byl veřejným tajemstvím, kde si dopřával relativní otevřenosti, kde ji dokázal obejmout v baru, když vysrkávala z houby silně slazenou kávu. Takový byl jeho příběh, a ten byl alespoň zčásti pravdivý.

Z univerzity odešel před deseti lety. Ale jen proto, že si ke svému zoufalství uvědomil, že je mizerný učitel.

Díval se po zmatených obličejích, poslouchal zběsilé čmárání vyděšených studentů a uvědomoval si, že s mozkem, který anarchicky těká, zakopává a vrhá se chodbami teorie, se sice občas náhodou něčemu sám naučí, ale závěry, které tak miluje, už nedokáže předat dál. Zostuzeně svěsil hlavu a prchl.

Další odchylka od tohoto soukromého mýtu souvisela s tím, že vedoucí jeho katedry, nestárnoucí a odporný Vermišank, nebyl pachtícím se epigonem, nýbrž mimořádným biothaumaturgem, který Izákovým výzkumům utnul tipec ani ne tak kvůli jejich neortodoxnosti, jako spíše proto, že nikam nevedly. Izák mohl být sebelepší, ale nebyl ukázněný. A Vermišank si s ním pohrával jako s rybou na ulici, nutil ho, aby u něho žadonil o práci za mizerný plat, avšak zároveň mu umožňoval omezený přístup do univerzitních laboratoří.

A právě tato práce Izáka vedla k obezřetnosti vůči jeho milé.

V této době byla jeho vazba na univerzitu sotva postřehnutelná. Deset let drobných krádeží se mu postaralo o vybavení vlastní kvalitní laboratoře; jeho příjmy vycházely především z pochybných dohod s méně spořádanými novokrobuzonskými občany, jejichž poptávka po sofistikované vědě ho nepřestávala uvádět v úžas.

Ale Izákův výzkum -- jehož cíle za všechna ta léta neprošly žádnou proměnou -- se nemohl odehrávat ve vakuu. Musel publikovat. Musel se účastnit debat. Musel se přít, jezdit na konference -- jako odrodilec, jako vzbouřivší se syn. Odpadlictví skýtalo velké výhody.

Ale univerzita si na staromilství jen nehrála. Xeničtí studenti byli v Novém Krobuzonu přijímáni ke studiu teprve posledních dvacet let. Otevřeně se přihlásit ke smíšené lásce by místo rebelské přitažlivosti, kterou si tak vytrvale pěstoval, znamenalo přímou cestu mezi vyvrhele. Neděsilo ho ani tak to, že editoři časopisů, předsedové konferencí a vydavatelé by o něm a o Lin zjistili pravdu. Děsilo ho spíš to, že ho spatří, jak se ji nesnaží nijak skrývat. Pokud se pokouší aspoň předstírat kamufláž, nemohou ho odsuzovat, že vybočuje z mezí slušnosti.

Toto všechno Lin nesla velmi těžce.

Skrýváš nás, aby mohl vydávat články pro lidi, kterými opovrhuješ, znakovala jednou, když se domilovali.

Izák se občas, když byl zvlášť rozmrzelý, sám sebe ptal, jak by reagovala ona, kdyby jí ostrakizováním hrozil její umělecký svět.

Toho rána oba milenci dokázali rodící se roztržku udusit vtipkováním, omluvami, komplimenty a vášní. Izák se na Lin usmál, když se snažil vměstnat do košile, a její hlavonohy se smyslně zavlnily.

„Co máš dneska v plánu?“ zeptal se.

Jedu do Újetce. Potřebuju několik barvulin. Zajdu si na výstavu do Lykantru. A dnes v noci budu pracovat, dodala s předstíranou zlověstností.

„Takže tě asi nějakou dobu neuvidím, co?“ Izák se zazubil. Lin zavrtěla hlavou. Izák odpočítal na prstech dny. „Hm... mohla bys přijít na večeři k Hodinám a kohoutkovi, řekněme v... bátek? V osm?“

Lin se zamyslela. Zatímco přemýšlela, uchopila ho za ruce.

Nádhera, znakovala ostýchavě. Nevysvětlila, jestli má na mysli večeři, nebo Izáka.

Nádobí a talíře poskládali do vědra se studenou vodou v rohu a nechali je tak. Když si Lin sbírala své poznámky a nákresy, Izák si ji k sobě zlehka přitáhl na postel. Políbil ji na teplou rudou kůži. Otočila se mu v náručí. Zvedla se na jeden loket, a zatímco ji sledoval, pomalu otevřela svůj temně rudý krunýř a roztáhla hlavonohy. Obě poloviny její hlavové schránky se jemně zachvěly a zůstaly otevřené co nejvíc to jen šlo. Z jejich stínu roztáhla svá krásná malá nefunkční hmyzí křidélka.

Opatrně si k nim přitáhla jeho ruku a vyzvala ho, aby ji po této křehké, maximálně zranitelné nádheře pohladil, čímž mu jako cheprijka projevovala tu nejvíce možnou důvěru a lásku.

Ve vzduchu mezi nimi to zajiskřilo. Izákovi se ztopořil penis.

Prsty přejížděl větvící se žilnatinu jejích lehce vibrujících křídel a sledoval, jak se světlo, které jimi pronikalo, láme do perleťových stínů.

Druhou rukou jí vyhrnul sukni a prsty jí přejel po stehně. Lin kolem jeho ruky otevřela a hned zase sevřela nohy, a uvěznila ho. Šeptal jí chlípné a láskyplné návrhy.

Nad nimi se posunovalo slunce a po pokoji se neklidně hýbaly stíny zrozené na okenní tabulce a v oblacích. Milenci si nevšímali, jak den ubíhá.

(Ukázka je ze začátku první kapitoly; před ní je ještě poetický prolog, který uvádí čtenáře do prostředí Nového Krobuzonu, ale stylem se liší od vlastního příběhu. Obálka bude převzata z britského vydání. Přeložil Milan Žáček.)




Další články tohoto autora:
China Miéville

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku:




Výběr z vydání

  • UKÁZKA: China Miéville, Nádraží Perdido (Perdido Street Station)

  • LITERATURA: služba nakladatelům i čtenářům - ukázky z knih

  • MEJLEM: Jana Rečková dnes podepisuje v Krakatitu Knihu prokletých

  • VYŠLO: od nového románu Jany Rečkové až po komiks Colby 2

  • ÚVAHA: český SF film - od desíti k X

  • RECENZE: Robert A. Heinlein, Hvězdná dvojčata

  • DRBY: Harry Potter a řád Fénixe již mají obálku, JKR syna

  • FILM: předávání Oskarů je za námi!

  • FILM: Cesta do fantazie - Spirited Away - s Oskarem v náručí

  • WEB: periodická tabulka science-fiction Michaela Swanwicka

  • VYŠLO: Vernovi Trosečníci lodi Jonathan a Sheldonova Akce soudný den

  • FILM: Madonna nebo Britney Spearsová? hořké Zlaté maliny rozdány!

  • AKCE: Neelix přijede do Prahy

  • DRBY: Nadace a Rama na plátna, Liga neobyčejných nově

  • LIDÉ: Alice Sheldonová = James Tiptree, Jr.

  • Na okraj
    Pagiho fotky ze křtu Valhaly

    Pagiho fotky z Opatconu
    fotky SFK Palantír z Pragoconu
    Melkorovy fotky z Pragoconu

    2003-03-13 16:00 Krakatit: křest nového dílu Valhaly Františka Novotného

    2003-03-07..09 Opatcon, Broumov
    Pagiho fotoalbum: Trpaslicon, Pragocon

    rozhovor s kaskadérem Petrem Jáklem ml. (xXx) na iDnes