Čtvrtek 3.4.2003
Svátek má Richard

Literatura
Film
Povidky
SF akce
Akademie SF
SF&F workshop

Archiv vydání


HISTORIE: seriál Jak to je s dějinami fantastiky u nás doopravdy?
>>>


CONY: seriál Pořadatelem snadno a rychle
>>>


TV zaklínač - rešerše třináctidílného seriálu
>>>


přehled životopisných medailonků na Sardenu
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných v roce 2002
>>>


seriál o přednášení - spousta postřehů pro přednášející, několik rad pořadatelům a něco málo pro zasmání nakonec
>>>


Přehled článků o Euroconu 2002 v Chotěboři
>>>


Pod tímto odkazem najdete seriál paní Freiové o jazyku naší fantastiky.
>>>

 
 
SARDEN: sci-fi sekce NP + deník o SFFH
šéfredaktor: Pagi, redakce: Zdeněk Rampas (Interkom), Vlado Ríša (Ikarie)
kalendář SF akcí, Pagiho fotoalbum, NOVÉ KNIHY, UKÁZKY

 HLAVNÍ STRÁNKA

3.4. UKÁZKA: Isaac Asimov, Roboti úsvitu
Isaac Asimov

ROBOTI ÚSVITU
(1983)
ISAAC ASIMOV

Věnováno Marvinu Minskemu a Josephu F. Engelbergovi, kteří jsou ztělesněním (každý svým způsobem) teorie a praxe robotiky.

1
B A L E Y
( 1 )

Elijah Baley si mumlal ve stínu stromu, "No jasně. Potím se."

Když přestal, narovnal se a hřbetem ruky si setřel pot z čela. Se sveřepým výrazem přelétl i zbytek promáčeného těla. "Nechci se potit," prohlásil, jako by oslovoval samotný vesmírný zákon. Občas ho tyto nezbytné, nicméně nepříjemné, věci přiváděly do stavu rozmrzelosti.

Ve Městě, kde byla teplota i vlhkost dokonale kontrolována, se nikdo nikdy nepotil. Nanejvýš snad tam, kde se těmito pro člověka nutnými záležitostmi zabývali, tedy v oborech tepelné výroby a tepelné izolace.

A teď takovéhle zcivilizování.

Zalétl pohledem k poli, kde pracovala skupinka mužů a žen. Dalo by se říci, že Baley jejich práci řídil. Většinou to byli mladí, dospívající lidé, dali se však mezi nimi objevit i Baleyho vrstevníci, tedy lidé středního věku. Zkoušeli právě kypřit půdu, ale byli zvyklí i na jiné práce, které jim roboti plánovali. Ti by samozřejmě zvládli všechno mnohem lépe, ale neměli přikázáno nic víc, než jenom čekat opodál. Pro tentokrát je nahrazovali lidé.

Po obloze pluly mraky a jeden z nich právě zakryl slunce. Baley pátravě vzhlédl. To znamená, že žhnoucí pálava (a stejně tak pocení) na chvíli poleví, pokud nezačne rovnou pršet. I to by se mohlo stát.

Jako všechno, měl své problémy i Vnějšek. Člověk si všude může vybírat hned z několika nepříjemností zároveň.

Baleyho i tentokrát překvapilo, že tak malý mrak je schopen zakrýt hned celé slunce. Země, navzdory tomu, že obloha zůstane modrá, vždycky potemní. Od obzoru po obzor.

Stál tam, nad sebou listnatou klenbu stromoví (dalo by se říci, že stavebním, na dotyk příjemným, materiálem tohoto rádoby stropu, jakož i stěn, byla kůra) a znovu pohlédl na skupinu. Chodili sem pravidelně každý týden, počasí nepočasí.

Dnes se vesměs jednalo o nováčky, kteří se rozhodli rozšířit řady těch několika kurážných, co zde začínali. Svým dílem k tomu přispěla i Městská správa. Ne, že by jim sice nějak přímo pomáhala, spíš jim nijak zvlášť neškodila.

Po Baleyho pravici - směrem k východu, jak napovídalo postavení pozdně odpoledního slunce - se až k obzoru vypínala jehlanovitá, mnohaprstá kopule Města a pod ní bylo ukryto vše, co dělá život životem. Baley rovněž zahlédl malý, pohybující se bod, který byl ovšem tak daleko, že se o něm nedalo říct nic určitějšího.

Přesto si byl jistý, ať už podle způsobu pohybu, či podle nezřetelných znaků, že je to robot. Vzhledem však k tomu, že povrch Země, s výjimkou Měst, byl z větší části oblastí robotů, to nebylo žádné překvapení. Lidské bytosti zde zastupovala pouze tato skupinka, do níž patřil i Baley - všichni snili, že jednoho dne vyrazí ke hvězdám, na nichž se usadí.

Terčem Baleyho zájmu se opět stali jeho pracující kolegové. Dlouze se na každého z nich zahleděl. Znal jejich tváře a stejně tak i jména. Pracovali, učili se snášet podmínky Vnějšku -

Vtom se zamračil a zabručel, "Kde je Bentley?"

"Tady sem, tati," uslyšel za sebou zadýchaný hlas.

Baley se otočil. "Tohle mi nedělej, Bene."

"Nemám dělat co?"

"Takhle se ke mně plížit. I bez takovýchhle překvapení mám dost problémů, abych s celým tímhle Vnějškem vyrovnal."

"Nechtěl jsem tě vylekat. Ale uznej, že je hrozně těžké chodit po trávě tak, aby to rámusilo. To si jeden nepomůže. Ale tati, nechtěl bys už takhle začít přemýšlet o návratu? Jsi venku přes dvě hodiny a myslím že už toho máš tak akorát dost."

"Proč? Protože je mi pětačtyřicet, zatímco tobě, lidskému mláděti, je stěží devatenáct? Proto si myslíš, že bys měl na svého sešlého tatínka dohlížet?"

"Ano, myslím," odpověděl Ben. "Opět se ti, slovutný detektive, podařilo trefit hřebíček přímo do hlavičky."

Pak se upřímně zasmál. Měl kulatou tvář a v ní živé oči. Je hodně podobný Jessii,uvědomoval si Baley, své matce. Svému otci, jehož tvář byla podlouhlá a převážně zachmuřená, už tolik ne.

V čem ale Ben svého otce zapřít nemohl, byl jeho způsob uvažování. Když k tomu chvílemi ještě přidal vrásku důstojné vážnosti, jen stěží by o legitimitě jeho původu někdo pochyboval.

"Cítím se výborně," promluvil znovu Baley.

"Jasně, tati. Nikdo na tom není líp nežli ty, vzhledem-"

"Vzhledem k čemu?"

"Tvému věku, samozřejmě. A vůbec si nemysli, že bych třebas zapomínal na to, že patříš k těm několika, kteří tady začínali. Ale jak jsem tě viděl pod tím stromem, napadlo mě, - že už toho má starý muž zřejmě dost."

Baley se prudce napřímil. "Já ti dám starého muže," Robot, kterého si všiml před chvílí, když pozoroval Město, se mezitím přiblížil natolik, že mohl byt snadno rozpoznán, nicméně Baley již tuto záležitost pustil z hlavy jako nepodstatnou. Namísto toho vysvětloval, "Domnívám se, že je poměrně rozumné uklidit se na chvíli pod strom, jestliže slunce takhle pálí. Stejně jako se učíme snášet nevýhody Vnějšku, musíme umět využívati jeho předností. Á, slunce už nám zase vylézá."

"Jo, vylézá, to máš pravdu. -Ale stejně, nechceš raději dovnitř?"

"Neboj se, já vydržím. Když už je mi dopřáno strávit jedno odpoledne z týdne tady venku, tak ho tady taky strávím. Je to moje výsada. Od toho mám hodnost C-7."

"Tohle ale není otázka výsad, tati. To je záležitost případného vyčerpání."

"Snad už jsem ti řekl, že se cítím dobře."

"Ano. A jen co přijdeš domů, vlezeš si rovnou do postele, aby sis užil tmy."

"Přirozené to protilátky při zvýšeném ozáření."

"A máma se zase bude trápit."

"No tak ji nech trápit, když jí to dělá dobře. A kromě toho ty si tady připadáš jako nějak ublížený? Mně teda víc vadí, že se

potím , ovšem na to si musím zvykat. Před tím nelze utíkat. Když jsem začínal, tak jsem si takhle daleko od Města ani netroufl, abych se nemusel obávat, že se vůbec dokážu vrátit - nakonec, tys byl jediný, kdo mě doprovázel. A podívej se kolik toho máme dneska a jak daleko až můžu dojít, dá se říci, bez potíží. A té práce co zastanu. Vydržím klidně ještě hodinu. V pohodě. -A řeknu ti, Bene, že tvoje matka by udělala jedině dobře, kdyby se tady

občas objevila."

"Kdo? Máma? Žertuješ, viď?"

"No, tak trochu. Ale představ si, že za čas už nebudeme moci jít dál, jenom protože ona nebude chtít."

"A tebe to samozřejmě potěší. Tati, nic si nenamlouvej. Ono to takhle stejně nepůjde napořád - jestli si až dosud starý nepřipadáš, tak jednou si to beztak budeš muset přiznat. Tahle hra je pro mladé."

"Víš," podíval se na něj Baley, pěsti zpola sevřené, "jenom

jestli nejsi až moc přemoudřelý s těmi tvými mladými. Byl jsi někdy mimo Zemi? Byl snad někdo z těchhle lidí, z těch co jsou tady, na poli, někdy mimo Zemi? Pokud vím, tak jenom já. Před dvěma lety. Když ještě tenkrát žádná aklimatizace - a přežil jsem."

" Já o tom vím, tati, ale to byla přechodná záležitost. A navíc při služebním výkonu, kdy nad tebou držela ochrannou ruku vyspělejší společnost. To bylo něco úplně jiného."

"To nebylo vůbec nic jiného," vzdoroval Baley, ačkoli ani on sám o tom ve svém srdci přesvědčen nebyl. "A nemá cenu se o tom bavit, dokud nebude možné si to zkusit. Jenom kdybych dostal povolení k cestě na Auroru, aby se ta jednání dostala ze Země."

"Na to zapomeň. To zas tak jednoduché nebude."

"Ale zkusit to musíme. Nedostaneme-li zelenou z Aurory, pak

Správa nám odejít nedovolí nikdy.Aurora je největší a nejmocnější ze všech Vnějších světů a co tam řeknou-"

"Stane se. Vím. O tomhle všem jsme už mluvili nejmíň milionkrát. Ale proč bys musel pro to povolení přímo tam? Máme přece ještě takové věci jako třeba hyper-přenos. Klidně jim to můžeš říct odsud. Ale to už jsem ti taky říkal mockrát."

"Protože to neznamená totéž. My se s nimi potřebujeme setkat osobně - a tohle jsem zase už mockrát vysvětloval já tobě."

"Ať už je to tak, nebo onak," ozval se opět Ben, "stejně na to nejsme přichystaní."

"Připraveni ovšem nejsme jenom kvůli tomu, že nám Země nemůže dát lodě. Zato Vesmířané ano, a to včetně nutné technické pomoci."

"Víra hory přenáší, jak se prý říkávalo. Proč by to asi Vesmířané dělali? Kdy to bude, že se krátkověcí Pozemšťané dočkají jejich laskavosti?"

"Kdybych jim řekl -"

Ben se zasmál. "Tati, prosím tě. Vždyť ty chceš na Auroru jenom abys zase viděl tu ženskou."

Baley se zamračil, až mu jeho obočí převislo přes jeho hluboko posazené oči. "Ženská? U Jehovábela, Bene, o čem to mluvíš?"

"Dobře, tati, takže teď jenom mezi námi - mámě ani slovo - jak to bylo s tou ženou na Solarii? Už nejsem malý. Myslím, že už mi to můžeš říct."

"Na Solarii? S jakou ženou?"

"Jak to dokážeš, dívat se mi do očí a zapírat přede mnou ženu, kterou díky hypervlnnému vysílání znají všichni na Zemi. Gladii Delmarrovou. Tuhle ženu myslím."

"Tak s tou nebylo nic. Celá ta hypervlnná věc byla nesmyslem. I tohle jsem ti už ale říkal tisíckrát. Vůbec taková nebyla. Ani takový nebyl. Všechno to byl jenom výmysl a dobře víš, že to všechno dělali navzdory mým protestům. A jenom proto, že si mysleli, že to v očích Vesmířanů postaví Zemi do příznivějšího světla. - A sám si můžeš snadno ověřit, že ani tvé matce jsem nikdy nenaznačoval nic jiného."

"Nic takového by mě nenapadlo. Ale stejně, ta Gladia přece odcestovala na Auroru a ty tam chceš teď také."

"Tedy mi chceš říct, že si doopravdy myslíš, že to jediné, kvůli čemu chci na Auroru je - U Jehovábela!"

Syn se napřímil. "Co je?"

"Ten robot. To je R. Geronimo."

"Kdo?"

"Jeden z poslíčků našeho Oddělení. A teď je tady, venku. Mám volno a protože nechci, aby mě otravovali, nechávám svůj přijímač doma. To je výsada C-7. Tedy pro mě poslali robota."

"A proč si, tati, myslíš, že jde zrovna za tebou?"

"No samozřejmě díky mé důmyslné dedukci. Za prvé: kromě mě tady není nikdo, kdo by měl co společného s Policejním oddělením. A za druhé: ta mizerná kraksna si to míří přímo ke mně. Podle toho usuzuji, že jde za mnou. Možná kdybych zalezl za strom a zůstal tam -"

"No tak, tati, to není stěna. To by pak robot mohl strom obejít."

Ten už ale mezitím volal, "Pane Baley, mám pro vás vzkaz. Jste očekáván na Ústředí."

Robot zastavil, chvíli vyčkal a pak se ozval znovu, "Pane Baley, mám pro vás vzkaz. Jste očekáván na Ústředí."

"Slyším a rozumím," přerušil ho Baley bezbarvým hlasem. Kdyby to neudělal, robot by pokračoval až do omrzení.

Baley na něj upřeně pohlédl a lehce se zachmuřil. Jednalo se o nový model, který byl zase o kousek podobnější člověku, ve srovnání s typy staršími. Před měsícem ho vybalili z krabice a s fanfárami zapnuli. Správa pořád vymýšlela něco - cokoli - jen aby byli roboti co nejpřijatelnější.

Tenhle měl šedavý a matný povrch něčeho na dotyk pružného (snad cosi na způsob jemné kůže). Povětšinou neměnný výraz obličeje nebyl až natolik idiotský, jako u ostatních robotů. Tak tohle musel Baley chtě-nechtě uznat, nicméně jinak, tedy mentálně, si s nimi nezadal v ničem.

Na okamžik si Baley rozvzpomněl na R. Daneela Olivawa, robota - Vesmířana, s nímž se setkal při dvou svých úkolech. Jednou na Zemi, podruhé na Solarii, a naposledy, když s ním Daneel probíral problém zrcadlového odrazu. Daneel byl člověku natolik podoben, že s ním Baley jednal jako s přítelem, po kterém se mu potom mockrát stýskalo. Kdyby byli všichni roboti jako -

Raději řekl, " Ale já mám volno, chlapče. A necítím žádnou potřebu chodit na Ústředí."

R. Geronimo zůstal stát. Rukama mu procházelo mírné chvění.

Baley si toho povšiml a uvědomil si, že došlo k naplnění určité míry rozporu v jeho pozitronových obvodech. Ty měly být poslušny příkazům člověka, běžně se však stávalo, že dva různí lidé vyžadovali dva různé druhy poslušnosti.

Robot prováděl výběr. "Máte volno, Pane. - Jste očekáván na Ústředí."

Ben zrozpačitěl, "Jestli tě, tati, potřebují -"

Baley pokrčil rameny. "Nehloupni, Bene. Kdyby mě skutečně tak nutně potřebovali, tak by pro mě poslali auto, a to nejspíš s člověkem, dobrovolníkem, místo aby nařídili robotovi, aby mě tady popouzel svým vzkazem."

Ben zatřásl hlavou. "Nemyslím, tati, že by pro tebe chtěli posílat člověka, když ani nevěděli kam, ani jak dlouho by tě mohl hledat."

"Dejme tomu. Potom můžeme zkusit o jak silný příkaz se jedná. - R. Geronimo, jdi zpět na Ústředí a vyřiď tam, že přijdu zítra v 9.00." A rychle dodal, "Jdi nazpět. Je to příkaz."

Robot viditelně zaváhal, otočil se, vykročil, znovu se otočil, pokusil se vrátit k Baleymu a nakonec zůstal stát. Celý jeho trup se chvěl.

Baley pochopil proč a zabručel směrem k Benovi. "Musím tam. U Jehovábela!"

Robotici to, co robota právě roztřáslo, nazývali stejným potenciálem rozporu v druhé úrovni. R. Geronimo se ve své podřízenosti Druhému zákonu právě nacházel pod vlivem dvou rovnoprávných a protikladných příkazů. Normálně se tomu říkalo robotí zablokování, nebo ještě častěji jenom roblok.

Robot se pomalu otočil. Jeho původní příkaz byl sice silnější, ovšem ne až do takové míry, aby to nepoznamenalo jeho hlas, který nyní ztrácel na zřetelnosti. "Pane, mám příkaz, že pokud byste to řekl. Což jste učinil a já mám příkaz -" Zastavil, načež chraplavě dodal. "Mám příkaz vám to říct, až když budete sám."

Baley odměřeně kývl na svého syna a Ben bez váhání ustoupil. Věděl, kdy je jeho otec tátou a kdy policistou.

Chvíli se Baley popuzeně zabýval myšlenkou zesílit svůj vlastní příkaz a roblok v podstatě dokončit, ale nejspíš by došlo k takovému druhu poškození, že by to vyžadovalo pozitronovou analýzu a následné přeprogramování. Veškeré náklady by pak byly odečteny z jeho služného a docela lehce by se tato částka mohla rovnat jeho celoročnímu příjmu.

Nakonec řekl, "Ruším svůj příkaz. Co jsi mi to měl říct?"

Hlas R. Geronima se ihned vyjasnil. "Měl jsem přikázáno vám říct, že jste očekáván kvůli spojení s Aurorou."

Baley se otočil a zavolal na Bena, "Počkej ještě tak půl hodiny a pak ostatním řekni, že chci, aby se vrátili."

A potom, to když už se vzdaloval rychlými kroky, se netrpělivě obrátil k robotovi, "A proč ti nepřikázali, abys mi to řekl hned? A proč tě nenaprogramovali, abys pro mě přijel autem, abych teď nemusel pěšky?"

Ale proč tomu tak bylo, věděl dobře sám. Případná robotova nehoda by jen podmínila další vlnu protestů proti robotům.

Zvolnil. Od Ústředí je dělil ještě kus rušného provozu, ale ještě dřív se budou muset dostat za hradby Města a k těm jim zbývaly dva kilometry.

Aurora? Co za průšvih to bude tentokrát?




Další články tohoto autora:
Isaac Asimov

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku:




Výběr z vydání

  • RECENZE: Neal Stephenson, Velké U

  • UKÁZKA: Isaac Asimov, Roboti úsvitu

  • DRBY: další P. K. Dick na velké plátno!

  • UKÁZKA: Neal Stephenson, Velké U

  • (NE)RECENZE: Jaroslav Veis, Den na Kallistó

  • DRBY: kletba jménem Superman?!

  • VYŠLO: Jordanovo Kolo času VIII, Kingovo Osvícení a Ikarie 4/2003

  • RECENZE: Neil Gaiman, Koralina

  • FILM: Dnes neumírej, Jamesi Bonde!

  • ÚVAHA: CKČ aneb není anonymita jako anonymita? (reakce na protest p. Semeráda)

  • VYŠLO: Stephensonovo Velké U, komiks Meteor 2 a Fantázia #25

  • FILM: Kdo chce zabít Jessii?

  • UKÁZKA: Green, Simon R. - Krev a čest

  • CKČ: stížnost proti vyloučení příspěvku ze soutěže

  • FANDOM: pozvánka na jarní Poradu Čs. Fandomu

  • Na okraj
    Pagiho fotky ze křtu Valhaly

    Pagiho fotky z Opatconu
    fotky SFK Palantír z Pragoconu
    Melkorovy fotky z Pragoconu

    2003-03-13 16:00 Krakatit: křest nového dílu Valhaly Františka Novotného

    2003-03-07..09 Opatcon, Broumov
    Pagiho fotoalbum: Trpaslicon, Pragocon

    rozhovor s kaskadérem Petrem Jáklem ml. (xXx) na iDnes