Pátek 4.4.2003
Svátek má Ivana

Literatura
Film
Povidky
SF akce
Akademie SF
SF&F workshop

Archiv vydání


HISTORIE: seriál Jak to je s dějinami fantastiky u nás doopravdy?
>>>


CONY: seriál Pořadatelem snadno a rychle
>>>


TV zaklínač - rešerše třináctidílného seriálu
>>>


přehled životopisných medailonků na Sardenu
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných v roce 2002
>>>


seriál o přednášení - spousta postřehů pro přednášející, několik rad pořadatelům a něco málo pro zasmání nakonec
>>>


Přehled článků o Euroconu 2002 v Chotěboři
>>>


Pod tímto odkazem najdete seriál paní Freiové o jazyku naší fantastiky.
>>>

 
 
SARDEN: sci-fi sekce NP + deník o SFFH
šéfredaktor: Pagi, redakce: Zdeněk Rampas (Interkom), Vlado Ríša (Ikarie)
kalendář SF akcí, Pagiho fotoalbum, NOVÉ KNIHY, UKÁZKY

 HLAVNÍ STRÁNKA

4.4. UKÁZKA: Jiří Kulhánek, Noční klub 2
Jiří Kulhánek

Noční klub 2
Jiří Kulhánek

Jak ono to jen bylo. Ach ano.

Předešlý rok byl nabytý množstvím událostí, které vyvrcholily tím, že jsem nad Francií vyskočil z letadla, vloupal se do opuštěné milionářské vily a snažil se zapomenout sám na sebe. Trochu jsem se totiž bál - a možná i víc než jen trochu -, ale kdo by se nebál, mít v patách pány Wriese a Van Vrena.

Až jsem si jednou naladil internetové vysílání Radia 1, a zjistil, že jsem nezůstal tak osamocený. - Přesněji, že při tragickém zániku Nočního klubu nezemřeli všichni. Takže jsem neváhal, sedl na motocykl a vrátil se do Prahy - jak říká Ten druhý, poslouchat rádio je nebezpečná věc.

Minulou noc jsem tedy strávil ve svém takzvaně veřejném bytě, poslouchal houkání autoalarmů, hlavou táhly sentimentální vzpomínky, a když jsem ráno odcházel, potkal jsem paní sousedku z nejoblíbenějších. Ano, je to jedna z těch sousedek, kvůli kterým nás všechny mrzí, že jsme takoví roztomilí a sympatičtí lidé. A přestože já už tak úplně člověk nejsem, stejně jsem ji nezastřelil - za tuto laskavost jsem se dozvěděl, že se po mně v uplynulých dvanácti měsících intenzivně sháněli nějací pánové. Jací, neřekla, ale s téměř stoprocentní jistotou se dalo odhadnout, že jim neprodleně zatelefonuje, že jsem se vrátil. Někdy mne vážně brzdí, že jsem pan Hodný - už nikdy se kvůli ní do bytu nemohu vrátit, babě.

Rozloučil jsem se (ne s paní sousedkou - se zabouchnutými dveřmi) a co nejrychleji odešel na tramvajovou stanici.

Stál jsem na zastávce a tramvaj samozřejmě nejela - to už je taková základní vlastnost všech tramvají: buď vám ujedou před nosem, nebo čekáte - čím víc pospícháte, tím déle.

Ranní dopravní špička pomalu prokulminovala, ale aut i lidí bylo pořád víc než dost. Koupil jsem si Respekt a dokud moje jednička nepřiřinčela, maskoval se za ním. Vlastně jsem ani nevěděl, kam spěchám, ale věděl jsem, že nejlépe je nejdále, a čím rychleji, tím vůbec nejlépe.

Takže jsem přišel o veřejný byt, o svou trvalou adresu, bez které nemůžete chodit do školy, nemůžete mít účet v bance, účet, na který vám chodí honoráře, které z vás dělají bezúhonného pracujícího občana, nemůžete…

Tramvaj zastavila a já se s miliardou ostatních nacpal do prvního vozu.


"Kam se dereš?!"

"Omlouvám se," zasadil jsem mlaďochovi s kšiltem dozadu druhou ránu loktem, ještě jeden omluvný úsměv a protlačil jsem se na strategické místo těsně za řidičem.

"Příští zastávka Větrník," řekla tramvaj melodickým hlasem a dveře se zavřely.


Po dvou stanicích smrkání, kašlání a mobilních hovorů se k všeobecnému ruchu přidal i řidič:

"Kurva!!!" ozvalo se z kabinky docela nahlas a souprava začala ostře brzdit. Mé strategické místo se sice ukázalo strategickým, ale ne až tak pohodlným, protože všichni se káceli na mě.

Brzdné elektromagnety hoblovaly koleje a vozem zavoněl hořící kov. Byť jsem na svých cestách pražskou hromadnou dopravou zažil ledacos, podobné manévry nejsou dvakrát běžné.

"Kurva!!!" Znova řidič.

Lidé ječeli, pán v šedém klobouku poulil oči, dusil se, u rtů se mu dělaly bubliny, a s každým vyděšeným lapnutím po dechu mi jich několik prasklo do obličeje - pán se mne ke všemu pokoušel probodnout aktovkou, a navíc byl nalisovaný tak blízko, že jsem mu mohl počítat bakterie v pórech na nose. Když jsem se napřel do nejhustší skupiny u předního skla, ječeli ještě trochu víc, ale já ven prostě vidět musel.

Pán s bublinami přestal dýchat.

"A kurva," řekl jsem tentokrát já.

A ne že by mě mrzelo, že ty bakterie nedopočítám.


Přes koleje stál černý mercedes a kolem stáli čtyři muži v černých kuklách, na sobě tradiční špatně padnoucí parkery z lesklé černé kůže plus světle rezavé tesilky - Rusové to nosí jako uniformy.

Navíc měli stejně tradiční kalašnikovy a mířili na tramvaj. Takže paní sousedka se dovolala, někdo pozoroval, do které soupravy nasedám, a pánové se mnou asi chtějí mluvit docela dost.

"Šlápni na to, modrá vesto!" vytrhl jsem dvířka k řidičovi. "Teda spíš VOLUME doprava, nebo jak se tu přidává proud."

Protože jsem mu mířil do ucha, začal kvičet, ale poslechl.

"Pořádně!" přidupl jsem mu koleno, takže jeho pravá podrážka sešlápla pedál až k podlaze. Elektromotory se nádherně rozkvílely a tramvaj se rozezmítala jako lochneska.

Rusové pochopili, že asi nezastavíme, tak začali střílet.


"K zemi!" zařval jsem do davu, ale dokud si v nich kulky nezačaly razit krvavé tunely, nikdo mne neposlechl.


Glock desítka je výborná zbraň.

Sundal jsem tři střelce, ještě než tramvaj narazila do mercedesu - ten čtvrtý měl zřejmě největší mozek, takže včas přestal pálit a pokusil se s autem ujet - smrticí traverza zachytla jen zadní nárazník, vůz se s vytím pneumatik roztočil a zmizel mi z pistolnického úhlu.

Vyměnil jsem zásobník a řidič zbaběle ubral.

"Spěchám. Pořád," znovu jsem mu přidupl koleno. Řidič zaťal pěsti do madla a zavřel oči.


"Lepší než Matějská, co?" řekl jsem, když jsme další zatáčku řízli po dvou, nebo kolik má tramvaj na jedné straně kol. Přesto se v proudu aut napravo objevil černý čumák německého vozu.

Potřeboval jsem střílet, jenže kolem kabinky byla pořád nalisována spousta lidí. Pravda, někteří už byli po smrti, ale někteří ještě ne - pán s aktovkou se zas rozbublal, a navíc jsem nechtěl, aby nám krev vyzkratovala motory.

"Jedna-dvě-tři, tady orel," foukl jsem do mikrofonu palubního rozhlasu: "Prosíme cestující, aby si neprodleně lehli na zem." Protože mne nikdo neposlechl (opět), vyklonil jsem se a vystřelil jim nad hlavy. Je to v uzavřených prostorách docela ohlušující, takže zalehli. Zvláštní pohled - jak byl vůz narvaný, ležící cestující sahali skoro po vršky opěradel. Druhým důsledkem bylo, že se souprava pěkně stabilizovala.


Tramvaj ramplovala a vibrovala, až se mi rozostřovaly oči - ukazatel rychlosti se dávno protočil za doraz.

Dávka prošila kabinku, a kupodivu zleva.

Druhý stroj byl velký Nissan Patrol a byl plný posil - takže pánové věděli, pro koho jdou, ale nevěděli, co se se mnou mezitím stalo - to by si vzali tank.

Takže to Wries s Van Vrenem definitivně nejsou.


Nemohl jsem pořádně mířit, protože tramvaj chvílemi snad i nadlétávala, a přece jen, nevinní lidé by to odnášet neměli. Rusové se s podobnými detaily nezatěžovali: Řidič byl profík, tak dvouapůltunovým nissanem rozhrnoval protijedoucí auta jako pluhem - v zrcátkách jsem viděl apokalypsu, kterou to za námi působilo.

Pravda, ani my jsme nebyli bez viny. Ne že bych se vyznal v tramvajových semaforech, a dvě světýlka vedle sebe asi znamenají něco jako stůj, dej přednost v jízdě.


Zrovna jsme před sebou hrnuli červenou toyotu a od plechů troucích se o asfalt létaly snopy jisker. Právě když se řidič odvážně vyškrábal na střechu svého masakrovaného vozu, Rusům vlevo se podařilo najet na koleje, takže se jejich bok ocitl sotva dvacet centimetrů od našeho. Tak blbý nápad, jako že se nás pokusí vykolejit, naštěstí nedostali, ale na druhou stranu, měli strašně moc nábojů.


Práskavé zvuky, s nimiž kulky trhaly plech, sedačky a těla, byly ještě hlasitější než vytí rozbrušované toyoty.

Dvě střely mi prolétly kolem obličeje a přerazily tyč nad předními dveřmi. Další dávka přilétla z druhé strany, a jak z boku zasáhla přední okno, vzduch byl rázem plný skla. Řidič toyoty toho využil a statečně přeskočil z ubývajícího vraku dovnitř.

"S jízdenkou si nedělejte starosti," zazubil jsem se na něj.

Kupodivu se nesmál.

Vykopl jsem boční okénko, vyvěsil se jako hrazdař na plachetnici a vypálil jednou dlouhou dávkou celý zásobník do předního skla nissanu. Okno se pokrylo houštinou černých koleček a bílých pavučin - z těch koleček na mnoha místech vystříkla krev.

Vítr mi hvízdal v uších a límec bundy hlasitě frčel.

Patrol lehce narazil do boku tramvaje, zazmítal se a stočil napříč - čili přesně to, čemu jsem se chtěl vyhnout a proč jsem s opětováním palby tak váhal.


Těžký terénní vůz se do osobáků zakousl jako torpédo. Vzduchem zavířila urvaná kola, kusy plechu a kusy lidí. Zhoupl jsem se do kabinky, tak jsem detonaci paliva zahlédl jen v zrcátku. Byla tak silná, že se i tramvaj málem převrátila.


Protože jsme jeli z kopce, souprava stále zrychlovala. Pochvalně jsem poplácal řidiče (ječel do vysílačky, ať před náma sakra kurva vykliděj koleje!), nasadil si černé brýle a vzal z hromady těl tmavofialovou kšiltovku - kameře televizního přenosového vozu jsem zamával až pak.

"Jste blázen!" zařval do vytí větru řidič.

"Vyléčili mě!" I když, pravda, i mě trochu znepokojovala další křižovatka. Policajti se ji sice pokoušeli uvolnit, ale kdo kdy viděl pražského taxikáře, aby se nenacpal, kam chce.

Blížili jsme se fakt víc než rychle.


Vypadalo to tak ošklivě, že se ruské vozy stáhly za tramvaj - místo aby jich ubylo, kupodivu naopak - přidržel jsem si uvolněné zrcátko: ale ne, naštěstí ne všechny byly ruské - byla tam i dvě neoznačená policejní auta, teď s magnetickými majáčky na střechách.

Jak uklidňující.

Vzápětí chytla nádrž již téměř ubroušené toyoty, tramvají prošlehly plameny a naplnil ji kouř.


Na křižovatce jsme o japonský vrak přišli: Předváděl spolu s několika (mnoha) dalšími vozy, které rozdováděl náš průlet, nádherné synchronní kotrmelce a ničil auta zaparkovaná u chodníků. Střepy z výloh tryskaly jako horizontální gejzíry, lampy se kácely, jiskry létaly, hořící benzín stříkal, ženy lomily rukama…

Disneyland hadr.

Pak nám nějaká nepřející svině vypnula proud.


Tramvaj začala automaticky brzdit, a zastavila, ještě než jsme narazili do pětadvacítky stojící na zastávce.

V tichu bylo slyšet vytí sirén, nesmělé hlasy pasažérů (spodní vrstva se ozývala hlasitěji) a hukot zkázy za námi.

"Strossmayerovo náměstí. Vzhledem k drobným technickým potížím prosíme cestující, aby si vystoupili - a to tak, že rychle," zvedl jsem hlas, protože změť plechu a ohně se ulicí Milady Horákové valila jako lavina.


Sám jsem nelenil a uposlechl své výzvy - v chaosu si mne nikdo nevšímal.


Zahodil jsem kšiltovku do koše a rychlým krokem došel na Vltavskou, kde jsem u bankomatu nejprve zakryl kameru a pak se proklel, že jsem si dal jen pětitisícový limit na jednorázový výběr.

Potřeboval jsem se dostat za řeku, přičemž metrem to stihnu, ještě než poldové uzavřou okolí. Lidé se na mě dívali divně, když jsem obcházel halou, abych se nedostal do zorného pole objektivů - při sjezdu na eskalátoru se musíte za někoho schovat.

Vystoupil jsem na Muzeu a koupil si telefonní kartu. Nahoře se všichni tlačili na pravé straně Václaváku a dívali se na černý sloup kouře stoupající nad střechami - musí to být vidět z celé Prahy. Na všech televizích v obchodě s elektronikou běžel přímý přenos, a pohotoví reportéři už vymysleli i neotřelý název: PRAŽSKÁ APOKALYPSA.

Z nízkých šedých mraků začalo mrholit a dlažba se studeně zaleskla. Zaklínil jsem se v budce a našel ve Zlatých stránkách rubriku RÁDIA.

"Radio 1?" ozvalo se po osmi zazvoněních.

"Dobrý den, Havelka. Mám takovou… takovou zvláštní prosbu."

"Od toho tu jsme."

"Nejde o hudbu… nemluvíme k národu, náhodou?!"

"Žádnej strach."

"Víte, jak vám volá - vždycky večer - jmenuje se Nočník, vždycky chce zahrát pro veselý pumprlíky… Není tam někde nějakej vzkaz pro někoho, kdo by se o to zajímal? Nebo tak něco?"

"Sto padesát lidí denně se zajímá o veselý pumprlíky, žádná soutěž to ale není," mladý hlas zazněl unaveně.

"To je jasný, ale není u toho nějaký jméno, telefon, nebo tak?"

"Hele, takovejchhle dotazů máme fakt stovky, já…"

"Co noční klub?" řekl jsem.

Překvapené ticho.

"A sakra - vy to víte! Už skoro rok nám to tady visí!"

Pochopil jsem, že za tím musely být nějaké značně emocionální pohnutky, aby si to moderátoři pamatovali takovou dobu.

"Takže?"

"Moment, momentíček," v sluchátku se rozcvakala klávesnice počítače, "momentíček… kde to jen…," venku se hustě rozpršelo. Doufám, že si nikdo nevšimne, že se mi nezapocují skla.

"Haló?"

"Ano?"

"Pane… pane…"

"Havelka."

"Máte něco na psaní, pane Havelka?"

"Ne."

"Je to telefon, budete si ho pamatovat?"

"Ne. Okamžik…," rozdrtil jsem ukazováčkem černého vajgla na odkládacím pultíku, "můžete."

Hlas mi diktoval číslo a já ho špinavým prstem psal na jednu ze zlatých stránek.

"Máte to?"

"Jo. Díky. A nashle."

"Nasly," ve sluchátku klaplo.

"Nasly?!" zamyslel jsem se. Člověk je rok pryč a přestává rozumět vlastní mateřštině. Nasly. Pomalu jsem si otíral prst páchnoucí nikotinem o kalhoty. Nasly.

"Tak co je?! Vypadneš už?!"

Konečně jsem si uvědomil, že někdo drahnou dobu lomcuje dveřmi, které držím nohou. Vytrhl jsem si číslo a vyndal z přístroje kartu.

"Zdržuješ naschvál, co hajzle?!" pán měl promočené vlasy a byl brunátný.

"Omlouvám se, špatné zprávy."

"A eštěs roztrhal seznam!" chytil mě za bundu a vytáhl na déšť. Je zvláštní, kolik lidí považuje slušnost za slabost.

"Omlouvám se," řekl jsem ještě jednou - to už se mnou začal cloumat.

"Někdo se vám tam cpe."

"Cože?!" pán mne odstrčil a odbrunátněl k budce; docela hezká dívka mne počastovala pohledem typu chudinko.

Nechápu, skutečně tu lidskou agresivitu nechápu.


Našel jsem si jinou budku v klidnější uličce za Václavákem a rozložil vytrženou stránku. Číslo se trochu smazalo a trochu rozpilo, ale mé oči si s tím poradily - podle předvolačky to je mobil.

Z vyzváněcího tónu už mne začínalo brnět ucho a zrovna jsem si říkal, že jestli jsem jel z Francie jen kvůli tomuhle, tak teda nic moc, když to někdo vzal.

Nic neřekl, slyšel jsem jen dech.

"Ano?" řekl jsem.

Zase nic, jen k dechu se přidalo vzdálené řinčení a hulákání.

"Tomislave?"

Dech se zadrhl, až jsem si myslel, že člověk na druhém konci zemřel.

"Kdo, kdo…?!" hlas se třásl, ale po těch dvou slovech a krátké odmlce se obrovským vypětím vůle uklidnil: "Nemůžu mluvit, zavolejte v deset večer." Telefon s klapnutím ohluchl.


Samozřejmě, že jsem věděl, kdo to je - přišel jsem na to už předevčírem v noci ve Francii - on jediný slyšel špásy tenkrát u snídaně a jeho jediného jsem neviděl mrtvého. Nepravděpodobné konstrukce typu Hanako a drtič hlasu, případně jiné složité intriky, jsem vyloučil.

Zavěsil jsem, dopnul zip bundy, zvedl límec a vyšel do deště. Mokré kočičí hlavy klouzaly a desítky psích exkrementů se pod agresivními kapkami rozplývaly do páchnoucí neexistence. Bylo teprve půl jedenácté, takže času víc než hodně.


Stál jsem ve frontě v papírnictví a Evropa 2 vysílala nejnovější zprávy z ulice Milady Horákové. Všichni v obchodě napjatě poslouchali, i prodavačky hovořily tlumeně, takže bylo dobře slyšet. Hasičům se podařilo zabránit šíření požáru a lidé z celé republiky byli vyzváni, aby darovali krev, protože raněných jsou stovky. A teď si dáme písničku!

V papírnictví vybuchly vzrušené diskuse, Madonna zpívala Báááj báj, miss amérikan páááj! a já přemítal, proč se mne to nějak nedotýká - ne ten song, ale ti mrtví a ranění. Dříve jsem ubližování nevinným nesl velmi těžko - ostatně, na podobných pocitech byl vystavěn Noční klub. Asi je to tím, pokud se snaží ubližovat vám, začnou být ti ostatní takoví nedůležití. Nebo jsem plavbou na lodi paní Dao poněkud okoral. Nebo…

"Diář a támhletu propisku, prosím," konečně jsem se dostal na řadu, zaplatil a ještě v obchodě si přepsal číslo ze zlaté stránky. Žlutý papír jsem sežmolil do kuličky, a znovu na déšť.

Ve vzduchu byl cítit kouř a z dálky houkali záchranáři a sanitky.

Přesným hodem jsem zasáhl veřejný odpadkový koš, a když jsem zvedl zrak, zjistil jsem, že hledím do očí ramenatého chlapa v černém koženém parkeru a světlých tesilkách - zrovna něco říkal do malé nokie. Rychle sklonil pohled a poodvrátil se, ale já to rozrušené "Da! Da! Da!" slyšel pořád.

Že je ruský organizovaný zločin efektivnější než česká policie, ví každý; když je ale efektivní až takhle moc, je třeba se nad tím vážně zamyslet. Otočil jsem se a vyrazil dolů do starých čtvrtí.


Šel jsem zvolna, zastavoval se u výloh a vůbec se tvářil neznepokojeně - aby to vypadalo skutečně opravdově, potřeboval bych deštník, ale zabijákům, kteří se shlukovali v mých stopách, to nepřišlo. Domlouvali se mobilními telefony a spřádali kolem mne síť černé kůže, tesilu a nakrátko ostříhaných hlav. Zřejmě dostali rozkaz, když to půjde, tak živého.

Co proti mně můžou mít, Rusové? Že by…


Mrkl jsem přes rameno. Byl jsem (byli jsme) v jedné z úzkých uliček Starého Města a jich bylo tolik, že vypadali jako tematický zájezd z Alma-Aty. Přede mnou se objevila podobně hustá skupina, a krom mne a čtyř šedovlasých Němců byla ulička prázdná.

Tušil jsem, že zaútočí na nějakém podobném místě, tak jsem si vybral toto konkrétní - je tu jeden z vchodů do katakomb.

Když Rusové sáhli pod parkery, zatvářil jsem se vyděšeně a jakoby náhodou zapadl do nejbližších starožitných vrat. Toho, jak snadno jsem prostým šťouchnutím ramene rozlomil zámek a otevřel přetěžkou veřej si v houstnoucí situaci nikdo nevšiml.

Zabijáci se usmívali, jak jim to dneska jde snadno.


V temnotě za dveřmi páchla staroba, plíseň a netěsnící kanalizace. Už jsem tu několikrát byl, ale vyšlapanost schodů ze čtrnáctého století mne nepřestává fascinovat.

Místo abych zmizel v podzemí, stoupl jsem si hned za neotevřenou veřej, a Rusové se zachovali přesně, jak jsem čekal - v přesvědčení o své převaze se navalili do té otevřené. Jako kreténi.


Prvního jsem zlehka klepl do spánku a on ztěžka klepl nosem do podlahy. Potřebuju někoho, abych si s ním později popovídal.


Krátkým obloučkem jsem glockem přejel dveře, a je to věc, když vám upíří svaly umožní kompenzovat zpětné rázy tak, že vždy střílíte, kam chcete. Z černých parkerů létaly cáry černé kůže, tesilky zrudly krví a Rusové ve dveřích vytvořili něco jako němou barikádu.


Někdo venku si to ale nechtěl nechat líbit, tak začal starožitná vrata porcovat kalašnikovem - nezaměnitelný to zvuk.

Ten hloupý nápad jich dostalo víc, a přidávali se další a další.

Krčil jsem se v rohu a úkosem sledoval, jak ve veřeji vyskakují kolečka světla a jak z prken létají dlouhé třísky a ze spár prach. Desítky kulek se s vytím odrážely ode zdí a od schodiště, vzduchem létaly kusy omítky, úštěpky kamene a úlomky žhavého kovu. Zamyšleně jsem hleděl na zdeformovaný projektil, pod kterým syčela má mokrá stopa, a uvažoval, kde sehnat neprůstřelnou vestu.

To už jsem měl v glocku nový zásobník.


Ještě chvilku jsem počkal - přesně tak dlouhou, dokud nebylo skrz průstřely ve dveřích vidět, kde je kdo.

"Hop-hop-hop," cvičně jsem přejel po siluetách a přepnul glock na střelbu jednotlivými ranami.

Když jsem střílel, nebylo to hop-hop-hop slyšet.


Někoho jsem netrefil, jak jsem chtěl, protože se ozýval hlasitý křik. Někdo jiný to utnul za mne.

Čas na protiútok.


Přeskočil jsem zával ve dveřích a ještě v letu přepnul zpět na DÁVKOU.


Poněkud nadrcenou ruskou obranu jsem prolomil víc než snadno - neohrabaní svalovci neměli nejmenší šanci; až teď jsem si uvědomil, jak vycvičená a výkonná byla ochranka na lodích v Jihočínském moři.


Posledních sedm statečných (přeživších) se rozhodlo pro ústup. Musel jsem ale jejich šéfům vyslat jasný signál (začínám myslet politicky), že se mnou není žádná sranda.

Bohužel, v cestě se mi pletli ti čtyři němečtí turisté: se zarytou neústupností pravých dokumentaristů všechno točili a čtvero videokamer hlasitě bzučelo - jejich názory na Divoký východ se víc než potvrdily. Spolu se všemi dokumentaristy-amatéry byli zároveň přesvědčeni o své absolutní nezranitelnosti.

Tasil jsem automag.


"Stalingráááád!!!" zařval jsem a Germáni zareagovali přesně tak instinktivně, jak jsem předpokládal… i když: tak plavmé skoky na mokrou dlažbu bych od tak šedých hlav nečekal.

Vrásčité ruce zašmátraly po závěrech schmeisserů - na kamerách závěry naštěstí nejsou.


Jiří Kulhánek: Noční klub - díl druhý
Copyright © 2003 Jiří Kulhánek
Illustrations © 2003 Luis Royo / Norma Editorial
Publisher © Klub Julese Vernea Praha 2003
ISBN 80-85892-65-0
Počet stran 380, brožované, cena 248 Kč
Kniha vyjde v polovině dubna 2003




Další články tohoto autora:
Jiří Kulhánek

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku:




Výběr z vydání

  • LIDÉ+FILM: Robert Zemeckis

  • UKÁZKA: Jiří Kulhánek, Noční klub 2

  • MEJLEM: chystá se opět maškarní v Krakatitu

  • RECENZE: Neal Stephenson, Velké U

  • UKÁZKA: Isaac Asimov, Roboti úsvitu

  • DRBY: další P. K. Dick na velké plátno!

  • UKÁZKA: Neal Stephenson, Velké U

  • (NE)RECENZE: Jaroslav Veis, Den na Kallistó

  • DRBY: kletba jménem Superman?!

  • VYŠLO: Jordanovo Kolo času VIII, Kingovo Osvícení a Ikarie 4/2003

  • RECENZE: Neil Gaiman, Koralina

  • FILM: Dnes neumírej, Jamesi Bonde!

  • ÚVAHA: CKČ aneb není anonymita jako anonymita? (reakce na protest p. Semeráda)

  • VYŠLO: Stephensonovo Velké U, komiks Meteor 2 a Fantázia #25

  • FILM: Kdo chce zabít Jessii?

  • Na okraj
    2003-04-11..13 ŠUMPERK, porada Čs. Fandomu

    Pagiho fotky ze křtu Valhaly

    Pagiho fotky z Opatconu
    fotky SFK Palantír z Pragoconu
    Melkorovy fotky z Pragoconu

    2003-03-13 16:00 Krakatit: křest nového dílu Valhaly Františka Novotného

    2003-03-07..09 Opatcon, Broumov
    Pagiho fotoalbum: Trpaslicon, Pragocon