Úterý 8.4.2003
Svátek má Ema

Literatura
Film
Povidky
SF akce
Akademie SF
SF&F workshop

Archiv vydání


HISTORIE: seriál Jak to je s dějinami fantastiky u nás doopravdy?
>>>


CONY: seriál Pořadatelem snadno a rychle
>>>


TV zaklínač - rešerše třináctidílného seriálu
>>>


přehled životopisných medailonků na Sardenu
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných v roce 2002
>>>


seriál o přednášení - spousta postřehů pro přednášející, několik rad pořadatelům a něco málo pro zasmání nakonec
>>>


Přehled článků o Euroconu 2002 v Chotěboři
>>>


Pod tímto odkazem najdete seriál paní Freiové o jazyku naší fantastiky.
>>>

 
 
SARDEN: sci-fi sekce NP + deník o SFFH
šéfredaktor: Pagi, redakce: Zdeněk Rampas (Interkom), Vlado Ríša (Ikarie)
kalendář SF akcí, Pagiho fotoalbum, NOVÉ KNIHY, UKÁZKY

 HLAVNÍ STRÁNKA

8.4. UKÁZKA: Elizabeth Haydonová. Rapsodie
Elizabeth Haydonová

Rapsodie
Elisabeth Haydonová

PŘEDEHRA

Meridion

Meridion se posadil ke střihačce času a dal se do práce. Zaostřil čočky a prohlédl si cívky průsvitných vláken, jejichž hustota se různila od pevných, jasných pásek Minulosti až k mlžným, pavučinově jemným pramínkům Budoucnosti. Naposledy otřel drobné nástroje, odvinul z cívky Minulosti silné vlákno, vsunul je do rámečku přístroje a umístil pod čočky. Pak začal opatrně oddělovat jednotlivé časové linie a propracovávat se staletími a roky až ke dnům a hodinám, dokud nedospěl přesně k tomu okamžiku, který potřeboval.

Usmíval se sám pro sebe, když pozoroval chlapce, který sebejistě a bezstarostně kráčel lesní cestou a jehož držení těla se velice lišilo od toho, jaké byl zvyklý vídávat. Krajina obklopující chlapce byla bolestně jasná a svěží; třpytivé letní ráno přímo volalo po obdivu, ale mladík mu očividně nevěnoval sebemenší pozornost. Meridion zastavil obraz.

Z duhového kotouče vznášejícího se vedle střihačky vzal malou lahvičku z černého nerozbitného kamene pečlivě vytvarovaného do podoby štíhlé fióly. Když ji odzátkoval, lehce ucukl hlavou, protože štiplavý zápach, který se z ní vylinul, byl jako vždy mnohem ostřejší, než očekával. Meridion několikrát zamrkal; nechtěl si slzy z očí vytírat rukama, neboť si byl vědom rizika náhodného použití, nebo ještě hůře, vyplýtvání i té nejmenší kapičky roztoku.

Jakmile se jeho zrak opět vyčistil, podržel zátku, z níž dole vyčníval jemný štěteček, nad hrdlem lahvičky a počkal, až se kapka pableskující tekutiny vpije do jemných chloupků. Pak s nesmírnou opatrností vťukal špičkou štětečku tekutinu do očí chlapce na znehybnělém obrázku a počkal, až se roztok rozptýlí ze safírově modrých duhovek až do očních koutků. Okno příležitosti bude malé a přesně ohraničené; bylo důležité poskytnout chlapci všechny možnosti, aby viděl věci jasně a zřetelně. Jakmile byl hotov, opět lahvičku zazátkoval a uložil zpět na zářící kotouč.

Meridion vyňal z časové střihačky cívku a nahradil ji jinou, o mnoho starší Minulostí. Tu odvinul s ještě větší péčí, kterou si zasloužila vzhledem ke svému obrovskému stáří a místu, z něhož pocházela, nyní zmizelému pod vlnami. Trvalo mu mnohem déle, než na této pásce našel přesné místo, ale Meridion byl trpělivý. Bylo důležité provést tuto práci správně; hodně na tom záleželo.

Když konečně našel kýžené místo, opět zastavil obraz a vzal do prstů jiný nástroj. Zkušeným pohybem vyřízl kousek z prvního obrázku a jemně jej umístil do druhého. Pak se podíval skrz čočky, aby zkontroloval svou práci.

Chlapec neztratil vědomí, jak očekával. Ležel tváří dolů na zemi, zmítal se a dlaněmi si zuřivě mnul oči. Meridiona tento pohled zároveň pobavil i zaplavil soucitem. Měl jsem vědět, že s tím bude bojovat, pomyslel si. Pohodlně se usadil a namířil promítačku na zeď, aby se podíval na výsledek své práce a počkal na okamžik setkání a zakončení.

Ztracený Ostrov
1139, Třetí věk

Bolest ustoupila stejně rychle, jak se dostavila. Gwydion vyplivl prach cesty, převalil se na záda a dovolil si tiše zasténat. Pohlédl na oblohu nad sebou a okamžitě věděl, že se změnilo nejen místo, ale i denní doba. Před okamžikem bylo časné ráno a nyní se ocitl v pozdním odpoledni sklánějícím se k večeru. To, že byl z místa, na němž se nacházel, přenesen někam jinam, mu bylo okamžitě jasné; neměl však ani tušení, kde se to ocitl.

Gwydion byl obdařen věcnou, střízlivou povahou, takže se sice chvíli vyrovnával s touto novou situací, ale pak vstal a začal přemýšlet, co by měl dělat dál. Jak a proč se mu tohle přihodilo, teď nebylo jeho hlavní starostí.

Vzduch byl na tomto místě řidší než doma a Gwydion si uvědomil, že mu bude nějakou dobu trvat, než si na něj zvykne. Rozhlédl se a nedaleko zpozoroval malý shluk stromů. Rychle k němu vyrazil.

Jakmile doběhl k úkrytu, klesl k zemi a začal dýchat krátkými mělkými nádechy, které postupně prodlužoval a prohluboval, dokud neucítil, že se jeho plíce přizpůsobují. Pak si dlaní zaclonil slzící oči, aby jim poskytl čas zklidnit se, a zkontroloval věci, které měl s sebou na své cestě do města: dýka a váček byly stále na svých místech stejně jako čutora s vodou a jablko. Rychle se napil, a když opět čutoru zazátkoval, ucítil, jak se země pod jeho tělem jemně chvěje. Musel se blížit vůz nebo něco podobného.

Jakmile spatřil oblak prachu, oznamující příjezd skupiny, přitiskl se Gwydion pevněji k zemi. Uviděl tři muže kráčející vedle vozu taženého dvěma voly, za nímž klusalo přivázané tele. Vůz byl naložen pytli s obilím a balíky slámy a řídil jej čtvrtý muž. Oděv těchto lidí Gwydion nepoznával, ačkoli mohl bez potíží uhodnout, že to jsou venkované, nejspíše sedláci.

Chlapec napínal sluch, aby přes skřípání kol zaslechl, o čem hovoří. V očích ho trochu zaštípalo a pak se jeho zrak jakoby sám od sebe stočil k jejich rtům, podivně zaostřený v mlze, která naplňovala jeho zorné pole. Náhle se jeho pohled dokonale vyčistil; bylo to, jako by přímo viděl slova, která se mužům tvořila na rtech, a slyšel je, jako by mu je říkali přímo do ucha. Když poznal, jakým jazykem hovoří, zatočila se mu hlava.

Mluvili starocymrianštinou. To není možné, pomyslel si. Starocymrianština byla v podstatě mrtvým jazykem, řídce používaným při posvátných obřadech jiných náboženství, než jaké vyznával on, nebo jako snobský způsob dorozumívání těch, kdo se chlubili cymrianským původem. Ale tady slyší, jak ji za běžného dne používají obyčejní sedláci, jako by to byla jejich rodná řeč. To přece není možné, pokud -

Gwydion se otřásl. Serendair, domovina Cymrianů, zanikl před více než tisíci lety, kdy se při pohromě, která zničila Ostrov i část sousedních oblastí, v žáru vulkanického ohně propadl do moře.

Jeho předkové odtamtud pocházeli stejně jako předkové oněch několik málo přátel, které měl, ale potomci těch, kdo tehdy unikli záhubě, byli rozptýleni po mnoha zemích a bylo jich velmi málo, protože se často stávali obětmi válek na územích, kde nalezli útočiště. Mohla by tam, kde se nyní ocitl, existovat uzavřená komunita, která vedla stejný život jako před třinácti sty lety?

Když mu vůz i se svým prachovým závojem odkodrcal z očí, vystrčil Gwydion hlavu z houští, aby viděl, kam míří. Zahlédl jej, jak namáhavě šplhá do pozvolna se zvedajícího kopce na západě a mizí za jeho vrcholem. Počkal, dokud si nebyl jist, že když vyjde na kopec, bude je mít stále v dohledu, zatímco on sám zůstane nezpozorován, rozhlédl se, jestli je cesta prázdná, a vydal se za nimi.

Krajina byla kopcovitá, a jakmile Gwydion dospěl na vrchol stoupání, na okamžik se zastavil, aby se pokochal pohledem na pastviny koupající se ve zlaté záři zapadajícího slunce. Zvlněná země byla nádherná a Gwydion s jistotou věděl, že do těchto končin nikdy v životě nezavítal, protože jinak by si to pamatoval. Žírná půda porostlá bujnou letní zelení naplňovala vzduch sytou vůní života.

Kam jen oko dohlédlo, se rozprostírala obdělávaná pole a louky, na nichž tu a tam rostl osamělý strom nebo remízek, ale nikde žádný skutečný les. Také nikde nebylo ani stopy po nějakém větším vodním toku; pole křižovaly jen malé potůčky a ve vzduchu nebyla cítit slaná příchuť moře.

Gwydion neměl čas přemýšlet, kde se nachází; začínalo se stmívat a vůz se mu téměř ztrácel z dohledu. Jeho cílem byla patrně malá vesnička, kterou viděl v údolí za dalším, menším kopcem. Mezi ní a místem, kde stál, bylo roztroušeno několik menších usedlostí a jedna velká. Rozhodl se, že se zastaví v první z těch malých a zkusí tam získat nocleh a s trochou štěstí i odpovědi na své otázky.

Stáhl si z prstu zlatý prsten s erbem a rychle jej strčil do váčku. Ještě jednou se rozhlédl a zhluboka se nadechl. Jeho plíce už si na zdejší vzduch zvykly; vznášela se v něm sladce sytá vůně pastvin a stodol, hovořící o štěstí, jaké ve svém krátkém životě dosud nepoznal.

V jeho duši se rozhostil klid. Neměl čas ani potřebu dumat nad tím, jak se sem dostal. Ať už byl důvod jakýkoli, teď tu byl a měl v úmyslu vytěžit z toho nějaké dobrodružství. Rozběhl se ke statku u cesty, kde v oknech už začínala hořet světla svíček.

Když došel k nevelkému stavení, nalezl tam skupinu mužů, kteří právě končili svou každodenní práci, vraceli pluhy do stodoly a odváděli zvířata do stájí. Zářivé paprsky zapadajícího slunce pokrývaly dům a ohrady kolem něj zlatorůžovými a karmínovými odstíny.

Čeledíni se smáli a žertovali; nálada konce tak dlouhého dne byla veselá. Gwydion se zaměřil na muže, o němž se domníval, že by to mohl být statkář. Byl výrazně starší než ostatní, jeho stále ještě silné a svalnaté tělo korunovala stříbřitá kštice a udílel pokyny tichým hlasem, který odporoval jeho statné, vysoké postavě.

Gwydion došel na konec příjezdové cesty k domu s nadějí, že upoutá statkářovu pozornost, aniž by působil výhrůžně. Chvíli tam stál, ale muži spěchali, aby byli co nejdříve hotovi s prací, a nevšímali si ho.

"Partchi!" ozval se nad jeho hlavou ženský hlas a Gwydion se otočil. Pod okapem domu stála starší žena, patrně statkářova manželka, ukazovala jeho směrem a volala na vysokého muže. "Vypadá to, že máme nového pomocníka." Usmála se na Gwydiona a on její úsměv opětoval. Bylo to jednodušší, než čekal.

Sedlák podal opratě posledního páru koní jednomu z mužů, otřel si dlaně o košili a vykročil k němu. "Buď zdráv, Same," řekl a podal Gwydionovi ruku. "Hledáš práci?"

"Ano, pane," odpověděl Gwydion a potřásl mu rukou. Doufal, že jeho výslovnost je správná. Statkáři však bylo okamžitě jasné, že nemluví svou mateřštinou. Začal tedy hovořit pomaleji a důrazněji, aby mu mladík snáze porozuměl. Pokynul jednomu z mužů, který okamžitě přiběhl, utíraje si ruce do kusu hadru.

"Aso, ukaž tady Samovi, kde je přístřešek. Můžeš si tam najít místo, ale obávám se, že večeři už jsi zmeškal, chlapče. Ale ve městě je dnes předsklizňový tanec a všichni tihle mladíci na něj jdou. Co kdybys šel s nimi? Bude tam spousta jídla, pokud máš hlad."

Žena nesouhlasně zamlaskala. "Máme ještě zbytky, které může sníst hned, Partchi. Pojď se mnou, chlapče." Otočila se a vešla do domu.

Gwydion ji následoval a přitom se užasle rozhlížel. Stěny domu byly kamenné, uvnitř obložené dřevem. Prostý, ale řemeslně velmi dobře zpracovaný nábytek nesl známky cymrianské výroby. Vřetenovité řezby na židlích a na schodišti se vinuly úplně stejným způsobem, jako tomu bylo u sloupků zábradlí před hlavním oltářem baziliky v Sepulvartě, svatém městě jeho domoviny, stoly se podobaly těm, které viděl ve Velké síni v Tyrianu.

"Tady máš, můj milý," řekla žena a podala mu talíř se zbytky. "Co kdyby sis to vzal s sebou do přístřešku a dal se trochu do pořádku? Předsklizňový tanec je v těchhle končinách velká věc - tam, odkud přicházíš, máte taky něco podobného?"

Gwydion si s úsměvem vzal talíř. "Ne, paní," odpověděl uctivě.

"Jsem si jista, že se ti bude líbit; je to poslední tanec před manželskou loterií, tak si jej raději pořádně užij, dokud můžeš." Zamrkala na něho a chystala se odejít po své práci.

"Manželská loterie?"

"Vy ji u vás doma nemáte?"

"Ne," řekl Gwydion a vykročil za ní ke dveřím. Otevřela mu je a vydala se zpátky ke dvěma mužům, kteří se s ostatními myli u studny.

"V tom případě rozhodně nepocházíš ze zemědělského společenství."

"Ne, paní," odpověděl Gwydion. Vzpomněl si na místo, kde bydlel, a zatajil úsměv.

"Tak se běž rychle připravit. Vypadá to, že všichni ostatní už se chystají k odchodu."

"Děkuji," řekl Gwydion vděčně. Vzal z talíře skrojek chleba, chvatně jej snědl a pak se dal Asou odvést k přístřešku, kde přespávali najatí pomocníci.

 

Gwydion seskočil z vozu hned, jakmile zastavil. Cesta byla příjemná, přestože to občas trochu nadskakovalo na kamenech, a čeledíni, s nimiž se vezl, byli přívětiví, třebaže ne příliš hovorní. Zpočátku cítil odstup a nebyl si jist, zda je to proto, že ho neznali, nebo pro jeho smíšenou krev. Všichni bez výjimky to byli čistokrevní lidé stejně jako statkář, jeho manželka a každý, koho zde dosud zahlédl. Všude ve světě převládali míšenci a místo s takto rasově čistým obyvatelstvem snad nemělo nikde jinde obdobu.

Vesnice byla bohatě osvětlená lucernami rozestavenými na sudech a zavěšenými ve větvích stromů, což vytvářelo slavnostní náladu. Tato společnost očividně neoplývala bohatstvím, ale zdálo se, že usedlosti jsou soběstačné a lidé vypadali dobře živení a oblečení.

Nápadné však bylo, že Gwydion nikde nezpozoroval ani náznak nějakého přepychu; veškerá výzdoba byla prostá a laciná - velký sál, který této komunitě očividně sloužil jako modlitebna, škola a poradní síň, zdobily čerstvě nařezané větve ze stálezelených stromů a kytice lučních květin. Podlahu z udusané hlíny lemovaly dlouhé stoly plné pečiva a plodů sklizně a všude visely mušelínové stuhy jako zástavy lásky.

Navzdory tomu, že byl zvyklý na mnohem nákladnější a kultivovanější život, Gwydion zjistil, že se mu tato venkovská slavnost líbí. Ve srovnání s nudnými a okázalými ceremoniály, jichž se doma musel účastnit, mu zdejší prostota připadala příjemná.

Přicházelo stále víc lidí, dívek v šatech z jemného plátna světlých barev, chlapců v čistých mušelínových košilí a ovzduší se začalo plnit vzrušením. Hudebníci, jeden se strunným nástrojem, který Gwydion neznal, a další dva s minarelly, vlekli do kouta za stoly několik soudků. Vesnice se chystala oslavit nadcházející sklizeň, a to jak úrody, tak mladých lidí připravených vstoupit do manželství.

Jak se místnost zaplňovala, uvědomoval si Gwydion, že nezůstane stranou pozornosti. Nejedna skupinka dívek kolem něho prošla, prohlédla si ho od hlavy k patě a pak se ponořila do vzrušeného šepotu doprovázeného perlivým smíchem. Trošku ho to znervózňovalo, ale jen chvíli; děvčata se buď rychle rozptýlila po místnosti, nebo šla dál, aby se připojila k jiným dívkám či chlapcům. Gwydion odhadoval, že jim je asi tolik let co jemu, tedy kolem čtrnácti, zatímco chlapci byli o čtyři nebo pět let starší, ačkoliv se mezi nimi nacházelo i několik mladších.

Přistoupil k jednomu ze stolů s občerstvením a starší žena ho pobídla, aby si vzal, na co má chuť, což s radostí učinil. Nikdo se ho neptal, kdo je, i když všichni museli vědět, že není místní. I mnoho dalších mladíků vypadalo, že jsou přespolní. Když se vesničané obraceli na mladého muže, kterého neznali, obvykle ho oslovili Jacku nebo Same; nyní Gwydion pochopil statkářovo dřívější přivítání.

Do místnosti vstoupil starší muž s velkou dřevěnou bednou a dav se vzrušeně rozšuměl. Muž došel ke stolu a žena, která u něho stála, na něm rychle udělala místo pro obsah bedny, jímž, jak se vzápětí ukázalo, byl velký počet pergamenových lístků, několik kalamářů, husích brků a rákosových per.

Dav se rozdělil na dvě skupiny podle pohlaví. Dívky pokračovaly ve švitoření, ale chlapci utvořili tlačenici kolem stolu, přehrabovali se lístky, až našli ten, který hledali, a pak do něj cosi napsali perem. Gwydion znal pojem tanečních pořadníků a měl pocit, že právě tím tyto lístky byly. Usoudil, že nastal příhodný čas jít se nadýchat čerstvého vzduchu.

Zatímco byl uvnitř, nastala noc a obloha úplně zčernala. Okolí ozařovaly lucerny a svíčky a lidé stále přicházeli a proudili do sálu, odkud se ozýval smích, hádky a další zvuky vzrušeného veselí. Míjeli Gwydiona, jako by tam nebyl.

Když je pozoroval, uvědomoval si vážnost tohoto slavnostního obřadu. Navzdory bezstarostné náladě se zde vznášel téměř hmatatelný podtón důstojnosti a důležitosti. Ve společnosti jako tato bylo uzavírání manželských svazků zásadní podmínkou přežití.

Gwydion poodešel dál od sálu a rozhlédl se po nějakém neosvětleném místě, odkud by mohl vidět hvězdy. Byl velmi dobře vzdělán v oboru astronomie a předpokládal, že jakmile se podívá na hvězdnou oblohu, bude schopen určit, kde se nachází.

Světlo luceren mu bránilo vidět na hvězdy, a tak musel urazit kus cesty, než konečně nějakou zahlédl. Ale i když se nad ním konečně rozzářila hvězdná kopule, nebylo mu to nic platné. Nepoznal ani jedno souhvězdí, natož některou z jednotlivých hvězd. Jedna velmi jasná visela přímo nad obzorem, ale i ta mu byla neznámá.

Zaplavila ho chladná vlna strachu. Do této chvíle byl přesvědčen, že bude poměrně snadné nalézt cestu domů, jakmile určí, kde přesně se nachází. Ale pokud zde i hvězdy byly cizí, ocitl se mnohem dále, než původně předpokládal, ačkoli roční doba určitě přesně odpovídala té, z níž byl přenesen. Nic nedávalo smysl. Gwydion se posadil na jeden z řady soudků tvořících okraj cesty a pokusil se spolknout paniku, která mu stoupala do hrdla.

Na druhé straně silnice se něco nepatrně pohnulo a Gwydion zvedl hlavu, aby se podíval. Za stejnou řadou soudků, jako byla ta, na které seděl, se někdo opatrně plížil, krčil se a občas vystrčil hlavu, aby vrhl kradmý pohled směrem k velkému sálu. Gwydion se rozhodl, že podivné chování oné osoby prozkoumá. Většinu svých věcí nechal na statku, ale dýku měl stále u sebe. Vytasil ji, tiše přeběhl cestu a obešel soudky na druhé straně.

Jakmile byl na místě, obezřetně se napřímil, opřel se rukou o jeden soudek a rozhlédl se po tajemném vetřelci. K jeho překvapení se ukázalo, že je to dívka, ukrývající se za soudky a pozorující přicházející a odcházející davy.

Do tváře jí neviděl. Měla dlouhé, téměř rovné vlasy s jen nepatrným náznakem zvlnění, které jí splývaly na záda jako hedvábná přikrývka. V temnotě se zdálo, že mají barvu bledého lnu, a Gwydiona náhle přepadla touha přejet po nich dlaní.

Namísto toho natáhl paži a poklepal jí na rameno. Polekaně vyskočila, zalapala po dechu a otočila se tak prudce, že jeden z prázdných soudků málem převrhla na silnici.

Vyděšený výraz v její tváři nemohl změnit nic na jeho dojmu, že je nepochybně tím nejkrásnějším stvořením, jaké dosud spatřil. Měla jemné rysy, velké tmavé oči zacloněné dlouhými černými řasami a horní ret ve tvaru luku. Na rozdíl od ostatních zdejších dívek byla očividně míšenka, stejně jako on, a velmi štíhlá. Couvla, až se zastavila o soudky, a vlasy, které jí přepadly přes rameno, jí zahalily celou hruď i kytičku zdobící výstřih jejích šatů.

"Neboj se," řekl Gwydion nejlaskavěji, jak uměl. "Omlouvám se, že jsem tě vylekal."

Dívka se zhluboka nadechla a její obrovské oči chvatně zapátraly v jeho tváři. Rychle zamrkala, jako by se pokoušela zbavit náhle vytrysklých slz. Chvíli jí trvalo, než byla schopna mu odpovědět, ale když promluvila, zněl v jejím hlase takový úžas, až se mu útroby sevřely vzrušením.

"Ty jsi Lirin," řekla a v těch slovech bylo tolik posvátné bázně, kolik se jí tam jen mohlo vejít.

"Ano, částečně, ale ty také, že?"

Pomalu přikývla.

Gwydion zakašlal, aby zamaskoval ruměnec, který se mu vkrádal do tváří. "Hm, a je vás hodně, myslím Lirinů, tady kolem?"

"Ne," odpověděla stále oním užaslým hlasem. "S výjimkou mé matky a bratrů jsi první, kterého vidím. Kdo jsi?"

Gwydion se zamyslel, co by jí měl odpovědět. Chtěl jí říct pravdu, ale zatím sám nevěděl, jaká ta pravda vlastně je.

"Říkají mi Sam," řekl prostě. "A tobě?"

Dívka se poprvé usmála a Gwydion pocítil zvláštní rozechvění, jaké nikdy dříve nezakusil. Byla v něm závrať a opojení a strach, to všechno najednou, a on neměl tušení, jestli dokáže ovládnout svůj hlas nebo výraz tváře.

"Emily," řekla a ohlédla se za sebe. Blížili se k nim dva mladí muži, kteří spolu žertovali a rozhlíželi se kolem sebe. Dívka couvla, až skoro vrazila do Gwydiona, a rychle si dřepla za soudky. Gwydion klesl vedle ní, aby i on zmizel z dohledu.

Společně se dívali, jak muži prohledávají okolí a pátrají pohledem po špinavé prašné silnici i přilehlých polích. Vzápětí se ve výbuchu smíchu a potlesku rozezněla hudba a muži se obrátili zpět k sálu. Emily počkala, až dojdou dovnitř, a pak dlouze vydechla.

"Ty je znáš?" zeptal se Gwydion a začal přemýšlet, co mu uniklo.

"Ano," odpověděla stručně. Zvedla se na kolena, aby lépe viděla. Jakmile zjistila, že je vzduch čistý, znovu vstala a oprášila si šaty.

Gwydion také vstal. Ženy jako takové pro něho příliš neznamenaly, mladé ani staré; vzhledem k tomu, že už neměl matku, s nimi málokdy přišel do styku. Ale tato dívka byla něco jiného. Z očí jí zářila přirozená inteligence společně s čímsi dalším, nepopsatelným a on cítil, že ho neodolatelně přitahuje. Možná to bylo proto, že byla jediným představitelem své rasy, kterého zde dosud spatřil. Nebo to mohlo být tím jemným chvěním v jeho očích a neschopností odtrhnout od ní zrak, přestat se na ni dívat. Ať už to bylo čímkoli, chtěl mít jistotu, že mu nikam neodejde.

"Proč se schováváš? Ty nerada tančíš?"

Opět k němu otočila tvář a on opět pocítil to zvláštní chvění. Začalo v útrobách a pak se rychle rozšířilo do hlavy a rukou, kde po sobě zanechalo lehkou slabost a zpocenou kůži. "Miluji tanec," řekla toužebným tónem.

"Tak půjdeme, ne? Myslím, kdybys chtěla." Jeho hlas zněl jemu samému hloupě a dutě.

Emily na něho vrhla lítostivý pohled a zavrtěla hlavou. "Nemohu," odpověděla smutně. "Ještě ne. Promiň."

"O co jde?"

Znovu se ohlédla za sebe. Když nezaznamenala nic znepokojivého, obrátila se zpátky k němu a zpříma se na něho podívala. "Nepřipadá ti tohle všechno, no, barbarské?"

Gwydion na ni chvíli užasle zíral a pak se zasmál. "Ano, vlastně ano," řekl se snahou nepůsobit hrubě ve chvíli, kdy se pokouší být čestný a pravdomluvný. "Ano, připadá."

"Tak si představ, jak se asi cítím."

Gwydion si uvědomil, že se mu líbí čím dál víc. Vztáhl k ní ruku. "Pojďme odsud."

Emily se ještě jednou ohlédla, pak přijala jeho ruku a dovolila mu, aby jí pomohl přelézt smetí kolem soudků. Poodešli kus po cestě a podívali se zpět k velkému sálu. Tanec byl v plném proudu, hudba břeskně vyhrávala do veselého výskotu rozjásaných hlasů, které naplňovaly noční vzduch. Ten byl teplý a voňavý, občas jím zavanul příjemný větřík; dokonalá noc.

Gwydion měl tolik otázek, že nevěděl, kde začít, ale rozhodně ji nechtěl vyděsit svou překotnou touhou po informacích. Ukázal na kytičku v jejím výstřihu.

"Jsi tu s někým?"

Emily se zamračila; pak si uvědomila, kam ukazuje jeho prst a na její tváři se rozhostil výraz pochopení.

"Ne," usmála se. "To je dárek od otce. Na předsklizňový tanec člověk nejde s někým, to by jaksi nemělo smysl."

"Aha," udělal Gwydion. Teď, když se ocitla ve světle luceren, využil příležitosti lépe si ji prohlédnout. Její šaty byly sametové, patrně tmavomodré s hlubokým špičatým výstřihem, hruď jí však až k hrdlu cudně zahalovala tenká bílá tkanina, lemovaná krajkou, s řadou drobných stříbrných knoflíčků. Dva prameny vlasů nad čelem měla staženy dozadu a svázány stuhou.

Její lirinská krev se projevovala zejména v křehké postavě a jemných rysech, ale na výšku musela mít nejméně pět stop, jen o tři nebo čtyři palce méně než on sám. Navzdory mozolům na rukou a drobné jizvy na zápěstí v sobě neměla nic z drsnosti některých jiných venkovských dívek; obklopovala ji aura jisté důstojnosti, která neodpovídala jejímu věku. Gwydion si přál zjistit víc o zbarvení její pleti a krásných tmavých očí, ale na to bylo světlo příliš slabé.

Poprvé v životě byl svému otci vděčný za to, že ho celé roky neoblomně nutil studovat cymrianštinu. "A co máš v úmyslu dělat teď?" zeptal se. "Protože je jasné, že dovnitř jít nechceš."

Emily se zahleděla směrem k sálu. "Myslela jsem, že tu počkám až do půlnoci, kdy pro mne přijde bratr," řekla a znělo to, jako by to už nepovažovala za nejlepší nápad.

"To mi připadá jako dost nešťastný způsob prožití letního večera."

"No, jsou různé stupně neštěstí. Mohlo to být horší."

Gwydion účastně přikývl. Viděl, že její rodina musí být na vyšší úrovni než většina ostatních, když si mohla dovolit krajky, které ostatní dívky neměly, přestože v jeho kruzích by byla považována za velmi chudé selské děvče, nebo přinejlepším obyčejnou statkářku. Ale poměrné bohatství její rodiny spolu s její krásou z ní očividně činily hlavní cíl mladých lovců, kteří se shromáždili v sále. Avšak ona na rozdíl od ostatních dívek odmítala stát se kořistí a on si jí za to vážil.

"Mám nápad," řekl a rozhlédl se kolem. "Nedaleko sálu, ale ne zase moc blízko, je kus hezké rovné plochy. Hudba je tam určitě dobře slyšet. Co kdybychom si tam zatančili jeden nebo dva tance? Kdybys ovšem chtěla, samozřejmě." Celá léta se učil dvorské etiketě a teď dopadl tak, že se potupně zakoktal a rozpačitě zmlkl.

Emily se celá rozzářila a Gwydionovi poskočilo srdce. "To je úžasný nápad," zvolala nadšeně. "Budu moc ráda. Děkuji ti."

Nabídl jí rámě a vedl ji přes silnici k místu, jehož si předtím všiml. Ze dveří sálu vyšlo několik lidí a oni museli rychle zaběhnout za budovu, ale podařilo se jim uniknout jejich pozornosti.

Když došli na pole, právě končila mazurka. Zůstali v rozpačitém tichu stát, dokud nezačal další tanec. Gwydion jí položil ruku kolem pasu a prudké zachvění, které mu vystřelilo od prstů přes paži do hlavy, ho málem vychýlilo z rovnováhy. Uchopil její dlaň do své, ona si volnou rukou nadzvedla sukni a začali se spolu otáčet do rytmu hudby, která k nim doléhala přes pole.

Téměř okamžitě vyvstal problém. Přestože tanec byl obyčejný twostep, Gwydion jej ovládal v klasickém vojenském stylu, zatímco Emily tančila základní jednoduchou formu, následkem čehož mu při čtvrté obrátce šlápla na nohu a její tvář zaplavil rozpačitý ruměnec. On tomu nevěnoval pozornost a pokračoval v tanci, ale na konci další krokové řady se to stalo znovu. Emily se zastavila a zahanbeně se odvrátila.

"Je mi to strašlivě líto, Same," řekla. "Musíš si myslet, že se pohybuji s půvabem dobytčete. Asi by ses měl vrátit dovnitř."

Gwydion ji uchopil za rameno a otočil zpět k sobě. "O čem to mluvíš? Vždyť jsem to já, kdo nezná správné kroky. Nedělej to, prosím."

"Co nemám dělat?"

"Chovat se ke mně, jako bych byl jedním z tamtěch." Mávl rukou směrem k sálu. "Je mi s tebou nesmírně krásně a nedovedu si ani ve snu představit, že bych tě mohl jakkoli srovnávat s dobytčetem. Víš, jaký tanec budou hrát teď?"

Emily se plaše usmála. "Asi valčík."

"Dobře, mohu to tedy zkusit ještě jednou? Myslím, že valčík bych měl zvládnout."

Přikývla. Gwydion si uvědomil, že nepustil její ruku a ona se nepokusila ji z jeho sevření vyprostit, a tak ji stále držel, zatímco stáli a čekali, až začne valčík. Když pak konečně spustil, omezil se Gwydion na základní kroky a dával si pozor, aby se nepouštěl do variací, které byly v oblibě na plesech u dvora.

Tentokrát se shodli a Gwydion doslova cítil její rozjařenost, zatímco se v dokonalém souladu vznášeli přes pole, dokud hudba nepřestala hrát. Když byla šťastná, odráželo se v jejích očích světlo, nebo si možná vytvářely své vlastní. V každém případě ve chvíli, kdy tanec skončil, zářily jasněji než kterákoli z luceren.

"Emmy, co tam děláš? Půjdeš už dovnitř?"

Prudce se otočila. Gwydion přes její hlavu spatřil skupinku stojící na kraji pole a hledící na ně dva. Mladík, který promluvil, byl tmavovlasý míšenec; Gwydion usoudil, že to musí být její bratr. Vedle něho stály dvě dívky a jeden z chlapců, kteří ji předtím hledali. V jejich tvářích se zračily různé stupně nelibosti.

"Všichni na tebe čekají, Emmy. Už jsi zmeškala tři tance a tvůj taneční pořádek je vzhůru nohama. Pojď."

Emily se napřímila. "Přijdu později, Bene," odpověděla podrážděným hlasem. "A můj taneční pořádek mi může být naprosto ukradený. Já jsem koneckonců do košíku žádný nedávala, takže bych ho ani neměla mít."

"Každý má taneční pořádek," odpověděl druhý mladík, jehož podrážděnost se vyrovnala té její. "A já jsem měl první tanec. A teď už pojď dovnitř."

Gwydion viděl, jak Emily tuhnou záda. "Neopovažuj se se mnou takhle mluvit, Sylve," řekla ledově. "Půjdu, až se mi zatraceně bude chtít." Gwydion spolkl smích, který se mu dral do hrdla při pohledu na zhrozené výrazy ve tvářích dívek a ohromení jejího bratra a Sylva. Ben se lehce usmál a otočil se ke svému společníkovi.

"Neříkal jsem ti to? Opravdu chceš riskovat, že budeš mít celý život na krku tohle?" Mrkl na ni a vrátil se spolu s děvčaty do sálu. Sylvus na Emily ještě chvíli hleděl a pak promluvil.

"Pospěš si, Emily, čekám." Otočil se, ale ještě než odešel, vrhl přes rameno nepřátelský pohled na Gwydiona.

"Jo, ty mě taky," zamumlala Emily tiše.

Gwydion sklonil hlavu k jejímu uchu. "To bylo dobré," řekl povzbudivě. "Nechceš jít na procházku?"

Emily nepřemýšlela o jeho otázce ani okamžik. "S radostí. Pojď, ukážu ti svoje nejmilejší místo na celém světě."

Právě vycházel měsíc, když přeběhli silnici a vydali se přes pole na protějším svahu vzůru do kopce. Hluk a světla slavnosti nechali za sebou.


(Triton, 656 stran, 299 Kč, právě vychází)




Další články tohoto autora:
Elizabeth Haydonová

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku:




Výběr z vydání

  • FILM: Daredevil

  • RECENZE: Štěpán Kopřiva, Mark Stone - Adarhargský jed

  • UKÁZKA: Elizabeth Haydonová. Rapsodie

  • SOUTĚŽ: O železnou rukavici lorda Trollslayera 2003

  • RECENZE: Neal Stepehenson, Velké U

  • UKÁZKA: Cordwainer Smith, Znovuobjevení člověka 1

  • DRBY: filmy - Ztraceni ve vesmíru, King, Já, robot a možná bude i Pullman

  • LIDÉ+FILM: Robert Zemeckis

  • UKÁZKA: Jiří Kulhánek, Noční klub 2

  • MEJLEM: chystá se opět maškarní v Krakatitu

  • RECENZE: Neal Stephenson, Velké U

  • UKÁZKA: Isaac Asimov, Roboti úsvitu

  • DRBY: další P. K. Dick na velké plátno!

  • UKÁZKA: Neal Stephenson, Velké U

  • (NE)RECENZE: Jaroslav Veis, Den na Kallistó

  • Na okraj
    2003-04-11..13 ŠUMPERK, porada Čs. Fandomu

    Pagiho fotky ze křtu Valhaly

    Pagiho fotky z Opatconu
    fotky SFK Palantír z Pragoconu
    Melkorovy fotky z Pragoconu

    2003-03-13 16:00 Krakatit: křest nového dílu Valhaly Františka Novotného

    2003-03-07..09 Opatcon, Broumov
    Pagiho fotoalbum: Trpaslicon, Pragocon