Pátek 9.5.2003
Svátek má Ctibor

Literatura
Film
Povidky
SF akce
Akademie SF
SF&F workshop

Archiv vydání


HISTORIE: seriál Jak to je s dějinami fantastiky u nás doopravdy?
>>>


CONY: seriál Pořadatelem snadno a rychle
>>>


TV zaklínač - rešerše třináctidílného seriálu
>>>


přehled životopisných medailonků na Sardenu
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných v roce 2002
>>>


seriál o přednášení - spousta postřehů pro přednášející, několik rad pořadatelům a něco málo pro zasmání nakonec
>>>


Přehled článků o Euroconu 2002 v Chotěboři
>>>


Pod tímto odkazem najdete seriál paní Freiové o jazyku naší fantastiky.
>>>

 
 
SARDEN: sci-fi sekce NP + deník o SFFH
šéfredaktor: Pagi, redakce: Zdeněk Rampas (Interkom), Vlado Ríša (Ikarie)
kalendář SF akcí, Pagiho fotoalbum, NOVÉ KNIHY, UKÁZKY

 HLAVNÍ STRÁNKA

9.5. UKÁZKA: China Miéville, Nádraží Perdido (prolog)

Nádraží Perdido
China Miéville

(prolog)

Step, pak křoviny, pak pole, pak statky a pak tyto první polorozpadlé domy čnící ze země. Už dlouho je noc. Chatrče, které pokrývají břeh řeky, vyrostly ve tmě kolem mne jako houby.

Houpáme se. Házíme sebou v silném proudu.

Lodník za mnou neklidně trhá kormidlem a člun se narovnává. Světlo se zmítá, jak se kýve lucerna. Ten člověk se mě bojí. Vykláním se přes příď tohoto malého plavidla nad temně plynoucí vodu.

Přes olejnatý rachot motoru a ševelení různých říčních zvuků sílí zvuky domů. Fošny šeptají a vítr hladí došky, zdi se sesedají a podlahy se posouvají na uvolněná místa; z desítek domů se stávají stovky, tisíce; táhnou se od břehů a vrhají světla po celé pláni.

Jsou všude kolem mě. Rostou. Jsou stále vyšší, mohutnější a hlučnější, střechy mají z břidlice, zdi ze silných cihel.

Řeka se klikatí a stáčí k městu. To se náhle přede mnou tyčí, vyraženo do obzoru. Jeho světlo se do okolních skalnatých kopců rozlévá jako krev v podlitině. Jeho špinavé věže září. Jsem ponížen. Jsem přinucen vzdávat úctu této jedinečné bytosti, která vznikla z naplavenin na soutoku dvou řek. Je to ohromný zdroj znečištění, puch, ječící siréna. Tlusté komíny i teď hluboko v noci dáví do nebe špínu. Netáhne nás proud, nýbrž město samo, vleče nás jeho váha. Slabý křik, občas vřískot zvěře, oplzlé bučení a rachot továren, kde říjí ohromné stroje. Železniční tratě vykreslují anatomii velkoměsta jako vystupující cévy. Červené cihly a temné zdi, podsadité kostely podobající se troglodytům, potrhané, třepotající se baldachýny, dlážděná bludiště ve starém městě, slepé uličky, kanály provrtávající zemi jako světské krypty, nová smetištní krajina, drcený kámen, knihovny dmoucí se zapomenutými svazky, staré nemocnice, věžáky, lodě a kovové pařáty vyzvedávající náklady z vody.

Jak jsme si blízkosti něčeho podobného mohli nevšimnout? Co je to za úskok topografie, který dovolí, aby se tato rozvalená příšera skrývala za rohy, aby mohla na cestovatele znenadání vyskočit?

Na útěk je příliš pozdě.

Lodník zahudrá a říká mi, kde jsme. Neobracím se k němu.

Tomuto pustému mraveništi kolem nás se říká Havraní brána. Zpuchřelé budovy se k sobě vyčerpaně naklání. Řeka pomazává slizem cihlové břehy, městské zdi, jež povstaly z hlubin, aby řeku udržely na uzdě. Vše je prostoupeno obludným puchem.

(Přemýšlím, jak město asi vypadá z výšky, nemělo by šanci ukrýt se, kdybyste se k němu blížili ze vzduchu, viděli byste je na míle daleko jako špinavou skvrnu, jako kus mršiny prolezlé červy, neměl bych na to myslet, ale už to nezastavím, mohl bych se vznášet ve vzestupných proudech, které se valí z komínů, plachtit vysoko nad pyšnými věžemi a kálet na všechny, které poutá země, plout na chaosu, přistát, kde se mi zlíbí, nesmím takto uvažovat, nesmím to dělat, musím přestat, teď ne, toto ne, ještě ne.)

Stojí tu domy, z nichž kane bledý hlen, organický maz, který špiní nízké fasády a mokvá z horních oken. Nová patra se zvedají ze studeného bílého svinstva, které vyplňuje prostory mezi domy a slepé uličky. Krajina je zohyzděna čeřinami, jako by tu roztál vosk a najednou ztuhl nad střechami. Tyto lidské ulice si přivlastnila nějaká cizí inteligence.

Přes řeku a od střech se táhnou napnuté dráty ukotvené v mléčných chuchvalcích šlemů. Hučí jako basové struny. Něco nám cupitá nad hlavami. Lodník si odporně odchrchlá do vody.

Flusanec se rozpustí. Masa pojiva nad námi se zmenšuje. Objevují se úzké uličky.

Ozývá se hvízdání vlaku přejíždějícího nad námi řeku na vyvýšených kolejnicích. Vzhlížím k němu, jihovýchodním směrem, a vidím čáru světélek ubíhajících do chřtánu této noční krajiny, tohoto monstra požírajícího vlastní obyvatele. Brzy budeme míjet továrny. Z temnoty se zvedají jeřáby jako vyzáblí ptáci; tu a tam se pohybují, aby udržely své noční, půlnoční směny při práci. Řetězy se houpají vlastní mrtvou vahou jako odumřelé končetiny a pouštějí se do trhavého pohybu tam, kde do sebe zapadnou ozubená kola a otočí se setrvačníky.

Po obloze se kradou vypasené dravé stíny.

Ozve se zadunění a ozvěna, jako by město mělo duté jádro. Černý člun si sípavě razí cestu zástupem svých druhů naložených koksem a dřevem a železem a ocelí a sklem. Na vodě se odrážejí hvězdy ve smrduté duze nečistot, splašků a chymikálií, jež jí dodávají na těžkopádnosti a znepokojivosti.

(Ach, vylétnout tak nad toto všechno, abych nemusel cítit tuto špínu tyto kaly tento hnůj abych nevstupoval do města touto latrínou ale musím přestat, musím, nemůžu pokračovat, musím.)

Motor zpomaluje. Otáčím se a dívám se na muže za sebou, který odvrací zrak, kormidluje a tváří se, jako bych tu nebyl. Veze nás do doku za skladištěm tak přecpaným, že jeho obsah vyhřezává za ochranné zdi ve změti obrovitých beden. Opatrně manévruje mezi dalšími plavidly. Z řeky se noří střechy. Řada zatopených domů, postavených na špatné straně zdi, namačkaných na břehu ve vodě, jejich živičné černé cihly mokvají. Řeka je pod námi neklidná. Kolotá víry zrozenými v hlubinách. Mrtvé ryby a žáby, které vzdaly boj o nadechnutí v této hnijící směsce splašků, se horečnatě otáčejí mezi plochou stranou člunu a betonovým břehem, jako vězni ve zčeřeném víření. Mezera se uzavírá. Můj kapitán skáče na břeh a přivazuje člun. Mučí mě, když vidím jeho úlevu. Nadšeně chraptí, rychle mě odvádí na břeh a pryč a já vystupuji, pomalu, jako bych našlapoval na žhavé uhlí, a opatrně procházím mezi odpadky a rozbitým sklem.

Raduje se z kamenů, které jsem mu dal. Jsem ve Smogrově, jak mi říká, a já se musím dívat pryč, když mi ukazuje cestu, aby nevěděl, že jsem ztracený, že jsem ve městě ještě nebyl, že se bojím těchto temných a hrozivých budov, z nichž se nedokážu vymanit, že se mi zvedá žaludek klaustrofobií a neblahými předtuchami.

Nedaleko na jih se z řeky tyčí dva mohutné sloupy. Brána do Starého města, kdysi velkolepá, teď rozežraná a znetvořená lupénkou. Vytesané příběhy, které se kolem těchto obelisků ovíjely, zahladil čas a kyselý déšť, takže na nich přežívají jen hrubé spirály podobné závitům na starých šroubech. Za branou se klene nízký most (Drudí přechod, říká mi). Neposlouchám lodníkovo netrpělivé vysvětlování a odcházím touto vápnem vybělenou oblastí, kolem zejících dveřních otvorů slibujících útěchu opravdové tmy a únik od říčního smradu. Z lodníka zbyl už jen slabý hlásek a trochu mě těší, když si uvědomím, že ho už nikdy neuvidím.

Není zima. Na východě lze spatřit příslib městského světla.

Půjdu podél železničních kolejí. Budu se plížit v jejich stínu, když budou ubíhat nad domy a věžemi a kasárnami a úřady a městskými věznicemi, budu je sledovat podle oblouků, jež je poutají k zemi. Musím najít cestu dovnitř.

Plášť (těžká látka, cizí a zraňující mou kůži) mě stahuje k zemi a já cítím i váhu svého měšce. Ten mě tu chrání; ten a iluze, kterou se kojím, zdroj mého žalu a mé hanby, muka, která mě dovedla do této megalopole, do tohoto prašného města vysněného z kostí a cihel, do tohoto komplotu průmyslu a násilí, prosáknutého historií a utlučenou mocí, do těchto zlých končin mimo dosah mého chápání.

Do Nového Krobuzonu.


Typ: Fantasy
Název: Nádraží Perdido
Autor: China Miéville
Nakladatelství: Laser
Překladatel: Milan Žáček
Obálky: Edward Miller
Redakce: Tomáš Jirkovský, Helena Šebestová, Jolana Čermáková, Jan Vaněk, jr.
Stránek: 608, Cena: 279 Kč
Provedení: Brož
http://knihkupectví.krakatit.cz
Rozměr: 130 X 200
Datum: 29.4.2003

(fotografie z besedy s Tomem Jirkovským a ze křtu knihy na Taurconu)




Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku:




Výběr z vydání

  • RECENZE: 2101: Česká odysea, antologie českých povídek

  • UKÁZKA: China Miéville, Nádraží Perdido (prolog)

  • ÚVAHA: víra, náboženství, SFFH...

  • (NE)RECENZE: Jiří Kulhánek, Noční klub 2

  • CON: Taurcon podruhé, tentokrát jinýma očima

  • DRBY: X-Men 2 při své premiéře zazářily

  • VYŠLO: nové i již známé tituly a časopisy k tomu

  • RECENZE: Cordwainer Smith, Znovuobjevení člověka I.

  • LITERATURA: Komiks v dubnu: Pozitivní přeháňky

  • CENY: Akademie SFFH v nedbalkách

  • AKCE: Taurcon poprvé a věřím, že nikoliv naposledy

  • RECENZE: Brian Aldiss, Superhračky vydrží celé léto

  • AKCE: herci ST v Praze - poslední připomínka

  • ÚVAHA: Star Trek na rozcestí - kterým směrem se vydá?

  • AKCE: Letem světem Eroticonem

  • Na okraj
    2002-05-06 18:00 Krakatit: vernisáž výstavy Bohuslava Šíra „Snad se pan Verne nebude zlobit“
    Melkorovy fotky z Taurconu
    Dárečkovy fotky z Matrix party, z předávání cen Akademie a z Taurconu
    Pagiho fotoalbum z Taurconu

    upgrade Pagiho fotoalba - Martin Šust, Porada Fandomu, KJV, Akademie SFFH

    ohlasy na ceny Akademie SFFH (by JVjr)
    Novinky / Právo
    MF Dnes
    iHNed

    2002-05-01..04 Nymburk: Taurcon
    2002-04-29 18:00 Bratislava Brloh: křest Nočního klubu

    2003-04-26 13:30 Výstaviště: ceny Akademie SFFH
    2003-04-25 19:00 Krakatit: maškarní
    2003-04-24 17:00 Krakatit. křest Crwe 2