Pondělí 30.6.2003
Svátek má Šárka

Literatura
Film
Povidky
SF akce
Akademie SF
SF&F workshop

Archiv vydání


HISTORIE: seriál Jak to je s dějinami fantastiky u nás doopravdy?
>>>


CONY: seriál Pořadatelem snadno a rychle
>>>


TV zaklínač - rešerše třináctidílného seriálu
>>>


přehled životopisných medailonků na Sardenu
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných v roce 2002
>>>


seriál o přednášení - spousta postřehů pro přednášející, několik rad pořadatelům a něco málo pro zasmání nakonec
>>>


Přehled článků o Euroconu 2002 v Chotěboři
>>>


Pod tímto odkazem najdete seriál paní Freiové o jazyku naší fantastiky.
>>>

 
 
SARDEN: sci-fi sekce NP + deník o SFFH
šéfredaktor: Pagi, redakce: Zdeněk Rampas (Interkom), Vlado Ríša (Ikarie)
kalendář SF akcí, Pagiho fotoalbum, NOVÉ KNIHY, UKÁZKY

 HLAVNÍ STRÁNKA

30.6. UKÁZKA: Odom Mel, Diablo - Černá cesta
Odom Mel

Jedna

     Darrick Lang se opřel do vesla a zároveň zkoumal nocí zahalené útesy, jež se zvedaly po obou stranách řeky Dyre. Doufal, že se mu podaří skrýt se před zraky pirátů, které pronásledovali. Zároveň mu však také bylo jasné, že by případné prozrazení zjistil až v okamžiku nenadálého útoku. A piráti v žádném případě nebyli známí svou velkorysostí vůči westmarchskému námořnictvu. Tím méně mohli nějaké slitování očekávat oni, kteří je pronásledovali na přímý králův rozkaz. Představa, že by padli do zajetí těch hrdlořezů, nebyla vůbec příjemná.
     Člun se pomalu prodíral ne příliš silným proudem, ale jeho trup byl tak štíhlý, že téměř vůbec nebylo slyšet, jak rozráží vodu. Hlídky rozmístěné na okolních útesech by jistě vyhlásily poplach, i kdyby třeba jen slyšely něco podobného lodi, a pak by námořníci za svou neopatrnost draze zaplatili. Darrick si byl jistý, že kdyby k tomu došlo, nikdo z nich by se nedokázal vrátit na Osamělou hvězdu, která je čekala ve Westmarchském zálivu. Kapitán Tollifer, který lodi velel, byl jeden z nejostřejších královských námořních velitelů v celém Westmarchi, a nerozpakoval by se odplout, kdyby se Darrick se svými muži do setmění nevrátil.
     Darrick se ohnul v zádech, nahnul se dopředu, vytáhl veslo z vody a tiše řekl: "Pomalu, chlapci. Jen tak dál a bude to hračka. Proklouznem tam aj i zpátky, než ti zatracení piráti vůbec přijdou na to, že existujem."
     "Jo, esli nám štěstí vydrží," zašeptal vedle Darricka Mat Hu-Ring.
     "Štěstí beru," odpověděl Darrick. "Nikdy sem proti němu nic neměl a vypadá to, že ty ho taky máš skoro furt."
     "A to ti eště nikdy štěstí nezachránilo kejhák," řekl Mat.
     "To ne," souhlasil Darrick, který se navzdory nebezpečí, v němž byli, cítil celkem sebejistě. "Ale moc dobře si pamatuju, komu jo."
     "Jo tak proto's mě vzal na tudle výpravičku?"
     "Jo," odpověděl Darrick. "A kromě toho jsem ti minule zachránil krk, takže mám u tebe jeden schovaný."
     Mat se ve tmě zašklebil, takže mu v tmavém obličeji zasvítily bílé zuby. Stejně jako Darrick měl obličej pomazaný sazemi, aby lépe splynul s černou nocí. Ale zatímco Darrick měl vlasy trochu přizrzlé a pleť bronzovou, Mat byl velmi snědý s černými vlasy.
     "Ale nehodláš to štěstí dneska moc pokoušet, že ne?" zeptal se Mat.
     "Mlha se drží." Darrick ukázal hlavou směrem k stříbrošedým oblakům, které se válely po hladině řeky. Vítr a voda si spolu dneska dali schůzku a mlha se pomalu valila směrem na moře. V ní ta vzdálenost vypadala ještě daleko větší. "Třeba bychom se mohli spolehnout na počasí víc než na štěstí, co říkáš?"
     "A třeba, když budete pořád mlít pantem, tak jak doteďka," zabručel starý Maldrin hrubým hlasem, "tak vás ty strážný, co teď zrovna nespěj, uslyšej a pak si na nás počíhaj. Jako byste nevěděli, že hlasy sou na vodě slyšet víc."
     "Jo," souhlasil Darrick. "Ale taky vím, že se asi těžko dostanou až na tamty útesy. Dyť je to dobrých dvacet metrů."
     "Ty blbej hillsfarskej suchozemče," zavrčel Maldrin. "Eště ti teče mlíko po bradě a u nosu máš nudli, a dostaneš takovou práci. Kdyby se mě někdo zeptal, řek bych mu, že starej kap´tán Tollifer nemá všech pět pohromadě."
     "Jo, a to je přesně ono, Maldrine," řekl Darrick. "Tebe se, sakra, nikdo na nic neptal."
     Pár ostatních mužů ve člunu se na účet starého lodníka zasmálo. Přestože měl Maldrin pověst drsného námořníka a vojáka, považovali ho ti mladší z posádky za jakousi druhou mámu a vrbu zároveň.
     Maldrin byl malý muž s rameny širokými nejméně na délku sekery. Šedinami prolezlý plnovous si zastřihával celkem na krátko a dlouhé vlasy, které však začínaly až skoro na temeni hlavy, kde končila postupující lysina, si svazoval do culíku. Na černých kalhotech a promočené tmavé košili se mu leskla vlhkost z řeky a mlhy.
     Darrick i ostatní muži ve člunu byli oblečení podobně. Všichni si omotali meče kusy starých plachet, aby se ve světle měsíce neleskly. Zároveň je tak chránili před vodou. Řeka Dyre měla sice i u svého ústí vodu sladkou, ale bylo těžké zbavit se starých zvyků námořníků Královského loďstva.
     "Drzí fracci," mumlal si Maldrin pod nos.
     "Jo, ale máš nás rád, i když to nechceš přiznat, Maldrine," řekl Darrick. "Jestli si myslíš, že máš kolem sebe samé blbce, tak si představ, jak by ti bylo, kdybych tě nechal na palubě Osamělé hvězdy. Taky's mohl klidně strávit noc rozebíráním problémů těch bábovek. A tohle mám za to, že sem tě toho ušetřil."
     "Vono to tady taky nebude taková sranda, jak si myslíš," řekl Maldrin.
     "Jo tak todle tě žere, Maldrine? Těch pár pirátů?" Darrick vytáhl veslo z vody, letmým pohledem zkontroloval, jestli veslují všichni stejně, pak ho znovu co možná nejtišeji ponořil a zabral. Člun si čile razil cestu proti proudu. Malý ohýnek první hlídky už byl víc než půl kilometru za nimi. Přístav, do kterého měli namířeno, nemohl být daleko.
     "Todle nejsou jenom tak nějaký piráti," odpověděl Maldrin.
     "Ne," řekl Darrick, "To s tebou souhlasím. Tihle piráti jsou ti, kterým máme podle našeho kapitána Tollifera trochu znepříjemnit život. Až to s nima vyřídíme, tak ti doufám bude konečně jasné, že už nejsem žádný mlíčňák."
     "A ani já ne," vložil se do rozhovoru Mat. "Myslím, že už sem taky ukázal, že za něco stojím."
     Několik dalších mužů souhlasně přikyvovalo a zároveň se tiše zasmálo.
     Nikdo, jak si Darrick všiml, se však ani slovem nezmínil o chlapci, kterého piráti unesli. Vzhledem k tomu, že jeho tělo na místě, kde došlo k přepadení, nenašli, všichni pevně věřili tomu, že ho chtějí vyměnit za výkupné. Nehledě na to, že před tím, než proniknou do pirátského tábora, by se měli spíš vyhecovat, nedokázali se ubránit myšlenkám na chlapcův osud.
     Maldrin jen zakroutil hlavou a soustředil se opět na své veslo. "Seš ty ale hřebík zapíchnutej pěkně hluboko v prdeli, Darricku Langu. U velkýho Světla a všeho, co je tu svatý, fakt jo. Ale esli je v posádce kap´tána Tollifera někdo schopnej toho kluka vodtamtaď dostat, mám pocit, že to fakt musíš bejt ty."
     "Smekl bych před tebou, Maldrine," řekl dojatě Darrick. "Teda, kdybych měl co."
     "Jenom rači nos jenom tu svoji šišatou hlavu, sluší ti víc," zabručel Maldrin.
     "Si piš, že jo," řekl Darrick. "Nic jinýho taky nemám v úmyslu." Opřel se pořádně do vesla. "Zaberte, chlapi, dokud tu není moc velký proud a mlha je s náma." Když se zadíval na okolní hory, uvědomil si, že jedna jeho část se skoro těší na nadcházející bitvu.
     Piráti chlapce nedají lacino. A kapitán Tollifer, na příkaz krále Westmarche, rovněž vyžadoval krvavou odplatu.
      
     "Zatracená mlha," řekl Raithen a pak zaklel ještě daleko hůř.
     Kapitán pirátů tak vytrhl Buyarda Cholika ze zamyšlení. Starý kněz přes únavu, která ho zmáhala čím dál víc, zamrkal a pohlédl na urostlého muže, jenž stál vedle něj osvětlen mdlou mihotavou září loučí z vedlejších místností. "Co se děje, kapitáne Raithene?"
     Raithen stál jako skála u zábradlí na balkóně, odkud měl výhled přes alabastrové ruiny malého přístavního města, kde už tábořili několik měsíců. Zatahal se za bradku zdobící jeho masivní bradu a nevědomky si sáhl na hlubokou jizvu u pravého koutku úst, jež vytvářela na jeho tváři trvalý studený úsměv.
     "Ta mlha. Vůbec přes ni nevidím tu zatracenou řeku." Bledé měsíční světlo se odráželo od černé kroužkové zbroje, kterou měl Raithen oblečenou přes tmavě zelenou halenu. Co se oblečení týkalo, byl kapitán vždy dokonale upraven, i takhle brzy ráno. Nebo tak pozdě v noci, napadlo Cholika, který netušil, co může být příčinou pirátova znepokojení. Raithenovy krátké černé kalhoty byly perfektně zastrčeny do vysokých holínek s ohnutým lemem. "Stejně si myslím, že sme z naší poslední práce neunikli tak hladce."
     "Díky té mlze musí být i navigace na řece nesmírně riskantní," řekl Cholik.
     "Možná pro tebe, ale pro chlapa zvyklého na všechny úskoky a triky otevřeného moře," řekl Raithen, "je ta řeka úplně ideální místo pro noční plavbu." Znovu se zatahal za bradku, podíval se směrem k moři a přikývl. "Kdyby to bylo na mně, zaútočil bych na nás dneska v noci."
     "Jsi pověrčivý," řekl Cholik a nedokázal skrýt náznak opovržení. Založil si ruce na prsou. Na rozdíl od Raithena byl Cholik jednoduše řečeno vychrtlý až na kost. Dnešní neočekávaný chlad, předpovídající blízký příchod zimních měsíců, jej zastihl zcela nepřipraveného. Kapitánovy roky měl už taky dávno za sebou. Uvědomil si, jak se mu studený vítr dostává pod černorudou róbu.
     Raithen se k Cholikovi otočil, výraz tváře naznačující, že přemýšlí, jestli vzít knězova slova jako urážku.
     "Nepokoušej se hádat se mnou," řekl rozhodně Cholik. "Vidím to na tobě moc dobře. Nemám ti to za zlé, věř mi. Ale raději věřím věcem, které mají poněkud pevnější základ než nějaké dojmy nebo pocity."
     Raithenova tvář se zkřivila. Jeho vlastní nedůvěra v to, co Cholikovi stoupenci dělali v podzemní části města, kterou objevili pohřbenou pod opuštěným přístavem, byla všem známá. Tohle místo bylo daleko na sever od Westmarche, daleko z dosahu jeho krále. Cholik si myslel, že kapitán z něj bude nadšen, a to přesto, že bylo vlastně zcela zničeno. Ale kněz zapomněl na to, že v ostatních přístavech si piráti mohli navíc užívat relativního pohodlí i bezpečí pramenícího z toho, že je tam nikdo neznal - nebo nechtěl znát, protože utráceli zlato a stříbro daleko snadněji než jiní lidé. Tady nic ze všeho toho pití, jídla a jiných rozkoší nebylo.
     "Žádná z tvých stráží nevyhlásila poplach," pokračoval Cholik. "A předpokládám, že jsou všichni na svých místech."
     "Jsou na svých místech," souhlasil Raithen. "Ale já bych přísahal, že jsem zahlédl plachty nějaké lodi plující nám za zadkem, když jsme dneska odpoledne vpluli do ústí řeky."
     "Tak jsi to měl prověřit."
     "To jsem udělal," zamračil se Raithen. "A nic jsem nenašel."
     "No. Vidíš? Tvoje starosti jsou zbytečné."
     Raithen pohlédl na Cholika pohledem člověka, jenž ví své. "Za to mě přece platíš, abych si dělal starosti, ne?"
     "To ano, ale ne abys s nimi otravoval mě."
     Na Raithenově tváři se navzdory jeho pochmurné náladě mihl náznak úsměvu. "Na to, že jsi kněz zakarumské církve, která je známá svou laskavostí, moc přívětivý nejsi."
     "Jen když si mou přívětivost někdo nezaslouží."
     Raithen si založil ruce na mohutných prsou, opřel se o zábradlí a pobaveně řekl: "Ty mě fakt fascinuješ, Choliku. Když jsme se před všemi těmi měsíci potkali a tys mi řekl, co chceš, abych udělal, měl jsem tě za blázna."
     "Legenda o městě pohřbeném pod jiným městem není šílenství," řekl Cholik. Neřekl však už, že ze všeho, co musel udělat, aby vypátral a pak utajil posvátné a téměř zapomenuté texty Dumala Lunnashe, vizjereiského čaroděje, jenž byl před tisíci lety svědkem Jere Harashovy smrti, skutečně málem zešílel.
     Před tisíci lety byl Jere Harash vizjereiským akolytou, který objevil moc, jež mu umožňovala poroučet duchům zemřelých. Mladý chlapec tvrdil, že mu ten dar byl seslán ve snu. Nikdo nedokázal zpochybnit schopnosti, kterými vládl, a jeho moc se zakrátko stala legendární. Ten hoch přivedl k dokonalosti proces, pomocí kterého čarodějové vysávali energii z mrtvých a jejím použitím se stávali mocnějšími než kdokoli před nimi či po nich. Výsledkem bylo, že se Vizjereiové - před tisíci lety jeden ze tří základních klanů ve světě - stali známí jako Klan Duchů.
     Dumal Lunnash byl historik a jeden z těch, kdo přežili poslední pokus Jerea Harashe zcela ovládnout svět duchů. Ve stavu jakéhosi transu, který byl nezbytný, aby mladík převedl energii na kouzla, která spřádal, se jeden z duchů zmocnil jeho těla a vydal se na cestu za krví. Teprve později se Vizjereiové dozvěděli, že duchové, které tak bezděčně přivedli na svět, byli samotní démoni z Horoucích Pekel.
     Dumal Lamash byl jako obyčejný kronikář značně přehlížen, ale jeho texty přivedly Cholika na spletitou stezku, která končila v rozpadlém zapomenutém městě na řece Dyre.
     "Ne," řekl Raithen. "Takových legend je všude spousta. Sám jsem dokonce několika uvěřil, ale nakonec se ukázalo, že žádná z nich nebyla pravdivá."
     "Pak se divím, že jsi vůbec zde," řekl Cholik. Tomuto rozhovoru se vyhýbali už několik měsíců a kněz byl překvapen, že k němu došlo zrovna nyní. Ale jen určitým způsobem. Cholik ze znamení, jež nalezli minulý týden, zatímco Raithen někde drancoval a plenil, nebo co to vlastně se svými piráty dělal, když byl pryč, poznal, že jsou velice blízko odhalení největšího tajemství tohoto ztraceného města.
     "To tvoje zlato," připustil Raithen. "To byl důvod. Teď už vidím, že tví lidé dělají pokroky."
     Cholik pocítil směs hořkosti a pocitu zadostiučinění. Přestože byl potěšen, že v kapitánových očích stoupl, bylo mu zároveň jasné, že Raithena už začaly napadat myšlenky na ukrytý poklad. Snad by dokonce se svými muži mohl zničit, co Cholik se svými pomocníky toužil získat.
     "Kdy předpokládáte, že najdete, co hledáte?" zeptal se Raithen.
     "Brzy," odpověděl Cholik.
     Urostlý pirát se zamračil. "Pomohlo by mi, kdybych aspoň tušil. Jestli nás dneska sledovali…"
     "Jestli vás dnes sledovali," vyštěkl Cholik, "pak je to jenom vaše vina."
     Raithen vrhl na Cholika pohled plný hněvu. "Jak to?"
     "Hledá vás celá westmarchská flotila," řekl Cholik, "za zločiny spáchané na králi i jeho lidech. Pověsí vás okamžitě, jak vás najdou, a budete se houpat v Diamantové čtvrti."
     "Jako nějaký obyčejný lapka?" Raithen zvedl obočí. "Jo, možná se budu houpat na šibenici jako špatně uvázaná plachta na stěžni, ale nemáš pocit, že bude král mít pro kněze zakarumské církve, který zradil jeho důvěru a donášel pirátům informace o lodích, které vezou královské zlato Westmarchským zálivem na druhou stranu Velkého moře, nějaký speciální trestík?"
     Raithenova poznámka Cholika bodla jako nůž. Archanděl Yaerius osvítil mladého asketu jménem Akarat, aby založil církev oddanou Světlu. A krátký čas zakarumská církev skutečně svůj úkol na tomto světě plnila. Ale během let a nesčetných válek se vše změnilo. Jen několik málo smrtelníků z řad jejích nejvyšších představitelů vědělo, že zakarumská církev byla svedena na temnou cestu zla démony. Zakarumská církev byla rovněž pevně propojena s Westmarchem a Tristramem, moc skrytá za mocí králů. Tím, že vyzradil pirátům, kudy královské lodi vozí zlato, poškodil Cholik zároveň i zakarumskou církev. Její kněží byli ještě daleko pomstychtivější než král.
     Cholik se od kapitána odvrátil a rychle několikrát přešel po terase sem a tam, aby se v nočním chladu zahřál. Věděl jsem, že to jednou dojde až sem, říkal si v duchu. Tohle jsem musel čekat. Zhluboka, dlouze a jakoby zoufale vydechl a nechal Raithena, aby si myslel, že se dotkl jeho slabé stránky. Za roky povolání kněze Cholik zjistil, že lidé dělají až nepochopitelné chyby, když je někdo pochválí, ať již za inteligenci nebo kvůli jejich moci.
     Cholik věděl, co je skutečná moc. To byl vlastně důvod, proč přišel sem, do Taurukova přístavu, aby našel dávno pohřbený Ransim, jenž padl během Válek hříchu, které se odehrály před několika staletími, když Chaos tiše a zákeřně udeřil na Světlo. Tyhle války se odehrávaly daleko na východě, dříve než se Westmarch stal mocným a civilizovaným královstvím, jakým je nyní. Mnoho měst bylo v těch dobách vypáleno a srovnáno se zemí. Většina z nich byla samozřejmě vydrancována a oloupena o všechno cenné. Ransim však byl před válkami ukryt. I když normální lidé o Válkách hříchu nevěděli nic kromě toho, že občas proběhla zpráva o vybojované bitvě, o Ransimu nevěděli vůbec. Toto přístavní město bylo záhadou, něčím, co nikdy nemělo existovat. Ale někteří z východních čarodějů, kteří si tohle místo zvolili za své útočiště, po sobě zanechali tajemství. Texty Dumala Lunnashe byly jediným zdrojem, ze kterého se Cholikovi podařilo vypátrat cokoli o Ransimu, a i v jeho knize našel spíše jen návod, jak se prokousat tou hroznou spoustou lží, na kterou při svých výzkumech narážel. Vše bylo pečlivě ukryto v polopravdách.
     "Co chcete vědět, kapitáne?" zeptal se Cholik.
     "Co tady hledáte," odpověděl bez váhání Raithen.
     "Myslíš, jestli to je zlato a šperky?" zeptal se Cholik.
     "Když se řekne poklad," řekl Raithen, "tohle jsou první věci, které se mi vybaví. Jo, o tohle mi jde."
     Cholik zavrtěl hlavou v úžasu nad tím, jak krátkozraký a omezený tenhle pirát je. Bohatství bylo jen pozlátko, ale moc - moc byla tím, po čem kněz skutečně toužil.
     "Co?" divil se Raithen. "Pro tebe jsou zlato a šperky málo? Na člověka, který zradil vlastního krále, máš celkem zvláštní názory."
     "Moc hmotného bohatství je velmi pomíjivá," řekl Cholik. "Je možné ji změřit i spočítat. A velmi často zmizí, než si to vůbec uvědomíš."
     "Jasně, člověk si vždycky musí něco nechat na horší časy."
     Cholik zvedl hlavu k hvězdami posetému nebi. "Lidská rasa je pro Nebe ostudou, kapitáne Raithene. Nedokonalá loď, navíc ne příliš zručně zhotovená. Hrajeme si na všemohoucí, víme, že možná máme potenciál takovými být, ale nikdy ho nevyužijeme."
     "Vy tady nehledáte žádné zlato, že ne?" Raithen skoro vypadal, jako by se cítil podveden.
     "Nějaké se snad najde," řekl Cholik. "Ale skutečně to není důvod, jenž mne sem přivedl." Otočil se a pohlédl znovu na pirátského kapitána. "Šel jsem za vůní moci, kapitáne Raithene. A zradil jsem krále Westmarche i zakarumskou církev, jen abych mohl využít vaši loď ke svým cílům."
     "Moc?" Raithen nevěřícně zakroutil hlavou. "Dejte mi pár stop dlouhou jako břitva ostrou ocel a ukážu vám, co je to moc."
     Cholik, nyní už rozzlobeně, zamáchal rukama. Kněz viděl, jak se mu z napřažené paže uvolnila slabá mihotavá síla a udeřila Raithena. Paprsky se obtočily kolem pirátova krku jako nějaká ohromná ocelová mašle a zbavily ho přístupu ke vzduchu. Pak nechal Cholik kapitána zvednout ze země. Žádný kněz podobnou mocí nikdy nevládl a bylo načase, aby se tenhle pirát dozvěděl, že on není obyčejný kněz. Už ne. Už nikdy ne.
      
     "Země!" volal kdosi z posádky člunu z přídě. Hlas se však snažil držet nízko, aby se nenesl daleko.
     "Vesla z vody, chlapci," nařídil Darrick a zároveň tak učinil s tím svým. Puls se mu zrychlil, cítil ho tepat ve spáncích. Postavil se a hleděl na horu táhnoucí se notný kus přímo před nimi.
     Vesla se jako jedno zvedla. Pak je námořníci položili na dno člunu.
     "Záď," zavolal Darrick, zatímco upřeně hleděl na zářící kruhy, které musely vycházet z luceren nebo ohňů nedaleko před nimi.
     "Pane," odpověděl ze zádi Fallan.
     Nyní, když vesla nepoháněla člun vpřed, nezařezávala se jeho příď do vody, ale naopak se zdálo, jako by se celý člun poněkud vynořil a přizpůsobil se proudu.
     "Ke břehu," nařídil Darrick, "mrknem se, co je na těch zatracených pirátech tak zvláštního, že za to náš král chce utrácet. Nasměruj nás na nějaké pěkné místo."
     "Rozkaz, pane." Fallan se chopil kormidla a natočil člun k levému břehu.
     Proud nesl loďku zpět, ale Darrick věděl, že ztratí jen několik metrů. Daleko víc záleželo na tom, aby našli nějaké bezpečné místo, kde by člun mohli přivázat a dokončit tak úkol, který jim kapitán Tollifer dal.
     "Tady," zavolal Maldrin a ukázal na místo na levém břehu. Přes svůj věk měl lodník nejlepší oko na palubě Osamělé hvězdy. A taky viděl nejlépe ze všech v noci.
     Darrick se snažil prohlédnout tmou a mlhou, ale viděl jen skálu. Vypadala rozdrolená, jako by někdo ze skalnatého útesu uštípl gigantickou sekerou kus, který se zhroutil do vody.
     "Tak tomu říkám pěkně blbé kotviště. Vůbec jedno z nejhorších, co jsem viděl," komentoval Maldrinovu volbu Darrick.
     "No, kdybys byl kamzík, tak by to ušlo," řekl Mat.
     "Tenhle výstup by se nelíbil ani zatracenými kamzíkovi," řekl Darrick a snažil se odhadnout, jestli něco takového vůbec zvládnou.
     Maldrin přimhouřenýma očima pozoroval útes. "Esli dem tudy, tak si asi fakt zašplháme."
     "Pane," volal Fallan od vesla, "co mám dělat?"
     "Vem nás ke břehu, Fallane," řekl Darrick. "Prubnem to tady." Usmál se. "Bude to tak složitý se tudy dostat nahoru, že tu piráti určitě nebudou nikoho čekat. To beru jako další důkaz, že máme dneska štěstí."
     Fallan zkušeně dokormidloval ke břehu.
     "Tomasi," řekl Darrick, "kotvu, jak nejrychleji dovedeš."
     Námořník přitáhl kamennou kotvu zprostřed člunu ke kraji a s vypětím všech sil ji převalil přes palubu. Kotva žbluňkla do mělké vody. Loď se ještě o několik metrů posunula a pak se zastavila.
     "Je tam skála," šeptal Tomas, když se mu lano v rukou napjalo. "Žádné bahno."
     "Tak doufej, žes ji zachytil o něco pevného," odpověděl Darrick. Už byl celý nedočkavý pustit se do nebezpečné práce, kterou měli před sebou. Čím dřív se do toho pustí, tím dřív budou zpátky na palubě Osamělé hvězdy.
     Jsme daleko vod břehu," prohlásil Maldrin.
     "Že bychom si hned ze startu trochu zaplavali?" odpověděl Mat.
     "Z tý studený vody budu mít smrt," vrčel Maldrin.
     "Však voni tě ty piráti z tý tvý senility dostanou," řekl Mat. "Nebo že by nám to donesli, kdybychom na ně zavolali?"
     Darrickovi se sevřel žaludek. "To", co piráti drželi, byl největší důvod, proč kapitán Tollifer poslal Darricka s ostatními námořníky ve člunu, místo aby sem připlul s Osamělou hvězdou.
     Platilo nepsané pravidlo, že piráti, kteří se pásli na králových lodích vyplouvajících z Westmarche, nenechávali nikoho naživu. Tentokrát nechali žít jednoho obchodníka s hedvábím z Lut Gholeinu. Měl vyřídit králi, že jeden z jeho královských synovců byl vzat do zajetí a bude vyměněn za tučné výkupné.
     Byl to první kontakt, který vůbec kdy piráti s Westmarchem navázali. Po všech těch měsících úspěšných útoků na královské obchodníky ještě stále nikdo nevěděl, kde berou informace o trasách lodí. Pokud někoho nechali naživu, byli to jen lidé z Lut Gholeinu, což naznačovalo, že se bojí, aby je někdo z Westmarche neprozradil.
     Kotva začala pomalu škrábat o kamenné dno a centimetr po centimetru je vzdalovala od možnosti vylodit se. Pak se lano v Tomasových rukou znovu napjalo. Pevně ho mozolnatými dlaněmi uchopil a zapřel se.
     Člun se zastavil, ale dál se pohyboval v proudu sem a tam.
     Darrick přehlédl pohledem břeh vzdálený nyní nějaké dva metry. "No, buďme rádi za ty dary, chlapci." Otočil se na Tomase. "Jak je to tu hluboké?"
     Tomas zkontroloval uzly uvázané na laně ke kotvě. "Je potopená na dva a půl metru."
     Darrick si znovu prohlédl břeh. "To dno se musí dost prudce svažovat."
     "Je dobrý, že nemáme žádnou zbroj," řekl Mat. "I když by nebylo zlý mít na sobě ňákou drátěnku, až se s nima budem dohadovat."
     "Šel bys ke dnu jak sekyrka," odpověděl Darrick. "A třeba k boji vůbec nedojde. Mohlo by se nám povést vklouznout na palubu a vysvobodit toho mlaďocha bez nějakého kraválu."
     "Jo," zamumlal Maldrin, "tak to by bylo poprvé, kdy bych tě viděl něco takovýho udělat."
     Darrick se navzdory obavám skrytým někde hluboko v mysli zazubil. "Teda Maldrine, to znělo skoro jako výzva."
     "Přeber si to, jak chceš," zavrčel lodník. "Já se tady snažím z dobrý vůle radit, ale jako bych hrách na stěnu házel. Ale abyste věděli, voni mají ňáký pakty s mrtvejma nebo něčím takovým."
     Lodníkova slova donutila Darricka se zamyslet. Připomněla mu, že přestože měl tenhle úkol spíš za zajímavé dobrodružství, nebyla to až tak úplná hračka. Někteří kapitáni pirátů opravdu vládli magií.
     "Jdeme tu po pirátech," řekl Mat. "Sou to jenom piráti. Normální chlapi, který můžeš normálně rozpárat a poteče z nich krev."
     "Jo," řekl Darrick a snažil se nevšímat si sucha, které měl najednou v krku jako výsledek Maldrinových slov. "Normální chlapi."
     Ale stejně, ani ne před měsícem se námořníci střetli s lodí plnou nemrtvých. Boj byl brutální a děsivý a stál život mnoho jeho kamarádů, než konečně všechny oživlé mrtvoly i s jejich lodí poslali ke dnu.
     Mladý velitel se otočil na Tomase. "Kotva drží?"
     Tomas přikývl a na důkaz zatahal za lano. "Jo. Aspoň zatím."
     Darrick se zašklebil. "Byl bych celkem rád, kdyby tu ten člun byl, až se vrátíme, Tomasi. A kapitán Tollifer dokáže být celkem nepříjemný na lidi, co mu ztrácí svěřený majetek. Jak budem na břehu, tak ho, prosím tě, laskavě přivaž."
     "Rozkaz. Spolehněte se."
     Darrick z kupy zbraní svázaných na dně člunu vylovil svou šavli a opatrně se postavil, aby člun nerozhoupal. Naposledy pohlédl nahoru na útes. Poslední hlídku minuli víc než sto metrů směrem zpět k moři. Strážní oheň stále hořel a jeho světlo se líně rozlézalo hustou mlhou. Podíval se před sebe na světla zářící v dálce a k jeho uším dolehly zvuky vrzajících stěžňů a lan.
     "Vypadá to, že nám nic jiného nezbývá, chlapci," řekl Darrick. "Trochu si zaplavem." Všiml si, že Mat už rovněž třímá v ruce meč a Maldrin své kladivo.
     "Po tobě," řekl Mat a pokynul volnou rukou směrem k studené vodě.
     Darrick beze slova sklouzl co možná nejtišeji do řeky. Ledová voda mu na chvíli vzala dech a on rychle plaval proti proudu ke břehu.
      

     Dvě

     Raithen se kroutil a svíjel, máchal rukama ve snaze zbavit se neviditelné síly, jež ho uchvátila. Proti Cholikově kouzlu však neměl šanci. Ve tváři se mu zračil strach i překvapení a Cholikovi bylo jasné, že si tenhle muž konečně uvědomil, že proti sobě nemá toho starého slabého kněze, se kterým vždy mluvil s náznakem opovržení. Pirát otevřel ústa se zřejmým úmyslem cosi říct, ale žádná slova z nich nevyšla. Cholik jednoduchým gestem přesunul Raithena přes balkónové zábradlí nad čtyřicetimetrovou propast. Hluboko pod kapitánem nyní byly jen zvětralé skály a zřícené zbytky budov, jež kdysi bývaly Taurukovým přístavem.
     Z pirátovy brunátné tváře zmizelo překvapení a zůstal jen strach. Teď už zanechal všech snah vyprostit se z Cholikových pout.
     "Moc mne přivedla zpět do Taurukova přístavu," promluvil Cholik, zatímco dál držel kapitána v magickém sevření a vychutnával si blažený pocit, jenž v něm použití tohoto kouzla vyvolávalo, "a k Ransimu pohřbenému pod ním. Moc, kterou ty nikdy nemůžeš ovládnout. A i tak by ti byla k ničemu. Nevěděl bys, jak s ní naložit. Loď, na jejíž palubě tato moc popluje, musí být požehnaná a já se hodlám takovou lodí stát. Toho ty nikdy nebudeš schopen." Kněz otevřel dlaň.
     Raithen lapající po dechu připlul zpět a spadl na kameny dlážděnou podlahu terasy vystavěné nad řekou a opuštěným městem. Svalil se na záda, zoufale se snažil nabrat dech a levou rukou se držel za zhmožděný krk. Pravá ruka sáhla k pasu, kde měl těžký meč.
     "Jestli ten meč tasíš," prohlásil Cholik, "budu muset povýšit tvého zástupce na kapitána. Nebo se jím stanu sám. Třeba bych dokonce mohl oživit tvé tělo, i když pochybuji, že to by se tvé posádce líbilo.Ale upřímně, asi by mne příliš nezajímalo, co si zrovna ona myslí."
     Raithenova ruka se zastavila. Zíral nad sebe na kněze. "Potřebuješ mě," zachraptěl.
     "Ano," souhlasil Cholik. "Proto jsem tě nechal žít tak dlouho. Nebylo to kvůli nějakým mým osobním sympatiím nebo z nějakého slaboduchého smyslu pro čest." Přistoupil blíže k pirátovi nyní sedícímu se zády opřenými o zábradlí.
     Na Raithenově krku už se začaly objevovat fialové pruhy.
     "Jsi nástroj, kapitáne Raithene," řekl Cholik. "Nic víc."
     Hromotluk na něj vyděšeně zíral, ale neřekl nic. Jen polkl, což bylo očividně velmi bolestivé.
     "Ale v tom, co dělám, jsi velice cenným nástrojem." Cholik začal znovu dělat rukou podivná gesta.
     Když Raithen uviděl, jak knězova ruka znovu kreslí ve vzduchu neviditelné mystické symboly, trhl sebou. Pak překvapením vytřeštil oči.
     Cholik věděl, že příčinou byla skutečnost, že vůbec nečekal, že by mohl být zbaven bolesti. Kněz znal spoustu hojivých kouzel, ale poslední dobou ho napadala spíš ta, která bolest způsobovala. "Prosím, vstaň, kapitáne Raithene. Jestli jste sem někoho zavedli a mlha skryla jeho přítomnost, budete si s tím muset poradit."
     Raithen se velice pokorně a opatrně postavil.
     "Rozumíme si?" Když Cholik pohlédl do kapitánových očí, bylo mu jasné, že si z něj právě udělal nepřítele na život a na smrt. Byla to škoda. Původně měl v úmyslu nechat Raithena žít o něco déle.
     Aribar Raithen byl u Westmarchských námořních sil rovněž známý jako Kapitán šarlatových vod. Jen velmi málo lidí přežilo zajetí na jeho lodi a většina z nich končila na dně Velkého moře a v poslední době ještě konkrétněji ve Westmarchském zálivu.
     "Jo," zavrčel Raithen, ale jeho ochraptělý hlas nezněl tak drsně, jak si představoval. "Hned se o to postarám."
     "Dobře." Cholik se postavil a přehlédl zrakem rozbité, rozpadlé budovy, které byly to jediné, co zbylo z Taurukova přístavu. Předstíral, že si nevšiml Raithenova odchodu, a nedal znát ani to, že podle zvuku pirátových kroků poznal, že kapitán chvíli zvažoval, zda nevrazit knězi čepel do zad.
     Ozval se zvuk kovu otírajícího se o tvrdou kůži, ale Cholik věděl, že to se jen meč vracel do pochvy.
     Cholik zůstal sedět na terase a chytil se za kolena, aby se mu netřásla zimou a vyčerpáním, které na něj nyní z použití kouzla dolehlo. Kdyby musel vyplýtvat jen o trochu energie víc, byl by jistě omdlel vydán na milost Raithenovu meči.
     U Světla, kam se ten čas poděl? Kde je všechna má síla? Cholik se zahleděl na jasně zářící hvězdy a cítil se slabý a starý. Ruce měl nyní téměř ochrnuté. Většinou je dokázal ještě celkem slušně ovládat, ale bývaly chvíle, kdy ne. Pokaždé když na něj taková chvíle neočekávaně přišla, snažil se schovat ruce do záhybů své róby a co nejrychleji zmizet z dohledu ostatních. Vždycky to nakonec přešlo, ale pokaždé to trvalo déle a déle.
     Ve Westmarchi by netrvalo dlouho, než by si někdo jeho nemohoucnosti všiml a oznámil to představenému knězi. Cholik věděl, že v tom okamžiku by byl z církve vyloučen a poslán, aby pomáhal starým a nemocným pomalu umřít, zatímco by on sám ještě pomaleji kráčel do vlastního hrobu. I pouhá myšlenka na podobný konec byla pro něj až příliš.
     Taurukův přístav s Ransimem pohřbeným pod ním, ta informace daná dohromady z posvátných textů - to byla Cholikova spása. Temné síly, s nimiž se během několika posledních let spojil, se o to postarají.
     Obrátil zrak od hvězdami zalité oblohy k mlhou přikryté řece. Ta bílá hedvábná hmota se pomalu valila přes rozbité skály tvořící zdejší pobřeží. Být poněkud dále na sever, tak by jim mohly dělat potíže tamní barbarské kmeny, ale tady v pustině, zcela mimo Westmarch i Tristram, byli v bezpečí.
     Tedy byli by, napadlo Cholika, nebýt Raithenova posledního výletu za lodí plnou královského zlata vyplouvající z Westmarche, kterým na sebe upoutali až příliš velkou pozornost. Znovu se zadíval do hustých oblaků mlhy, ale viděl jen vysoké stěžně pirátské lodi trčící ze stříbrošedého oparu.
     Lucerny na palubě vrhaly bledé žlutooranžové světlo a na tu dálku připomínaly světlušky. Chraplavé mužské hlasy, které patřily pirátům a ne vycvičeným akolytům, jež si Cholik sám vybral, něco pokřikovaly. Cholik zachytil něco o ženách a zlatu, které těžce vybojovali a které teď můžou utratit. Nikdo neměl ani ponětí, co všechno leželo jen kousek od nich, skryto hluboko pod městem.
     Jediný Raithen začínal být trochu víc zvědavý. Ostatní piráti byli spokojení se zlatem, kterého měli čím dál víc.
     Cholik proklel své chromé ruce i studený vítr, jenž se hnal z Hor jestřábích zobáků na východ. Kéž by tak byl mladší, kdyby se mu tak podařilo najít ty posvátné vizjereiské texty dříve…
     "Mistře."
     Cholik byl tak zabrán do svých myšlenek, že se trochu lekl, ale okamžitě se vzpamatoval a otočil se. Nemohoucí zkroucené ruce okamžitě skryl v záhybech róby. "Co se děje, Nullate?"
     "Odpusťte mi, že ruším vaši samotu, mistře Choliku," uklonil se Nullat. Bylo mu něco málo přes dvacet, měl černé vlasy i oči. Jeho róba byla pokryta špínou a prachem. Na jinak hladké tváři a na pravé ruce měl několik škrábanců z nehody, která se stala před několika dny během vykopávek a která stála život další dva akolyty.
     Cholik přikývl. "Sám víš nejlíp, že mne smíš vyrušit, jen když je to důležité."
     "Ano. Bratr Altharin mne požádal, abych pro vás zašel."
     V Cholikově staré hrudi se rozbušilo srdce. Přesto stále navenek ovládal všechny své emoce. Všichni akolyté, které k sobě připoutal, se ho báli. Báli se jeho moci, ale zároveň toužili po darech, které od něj měli slíbeny. To byl jeho záměr. Zůstával zticha. Nepoložil otázku, kterou nechal Nullat viset ve vzduchu.
     "Altharin si myslí, že jsme se dostali k poslední bráně," řekl Nullat.
     "A zastavil Altharin práci?" zeptal se Cholik.
     "Samozřejmě, mistře. Všechno je přesně, jak jste nařídil. Pečeti nebyly poškozeny." Nullatova tvář se zachmuřila obavami.
     "Je snad něco v nepořádku?"
     Nullat na chvíli zaváhal. Hlasy pirátů a zvuky doléhající sem z lodi byly nyní to jediné, co rušilo nehybný noční klid.
     "Altharin si myslí, že na druhé straně brány slyšel hlasy," řekl Nullat. Nevydržel Cholikův pohled a sklopil oči.
     "Hlasy?" opakoval Cholik a jeho vzrušení rostlo. Ruce se mu roztřásly náhlým přílivem adrenalinu do svalů. "Jaké hlasy?"
     "Zlé hlasy."
     Cholik zíral na mladého akolytu. "Copak jste čekali něco jiného?"
     "Nevím, mistře."
     "Černá cesta není pro slabé duchem." Ve skutečnosti vyčetl Cholik z posvátných vizjereiských svitků, že byla dlážděna kostmi mužů a žen, kteří vyrostli ve vesnici, kde neznali hádky ani jiné zlo. Nikdy nepoznali, co je chtít a potřebovat, dokud se jejich počet nerozrostl natolik, aby to posloužilo potřebám démonů. "Co říkaly ty hlasy?"
     Nullat zakroutil hlavou. "To nemohu říct, mistře. Nerozuměl jsem jim."
     "A Altharin ano?"
     "Pokud ano, mistře, neřekl mi to. Nařídil mi jen, abych vás přivedl."
     "A jak ta poslední brána vypadá?"zeptal se Cholik.
     "Přesně jak jste nám ji popsal, mistře. Ohromná a děsivá." Nullatovy oči se rozšířily. "Nikdy jsem nic podobného neviděl."
     Ani nikdo jiný už více než sto let, pomyslel si Cholik. "Sežeň novou louči, Nullate. Půjdeme se podívat, co bratr Altharin našel." A modli se, aby posvátné texty měly pravdu. Jinak nás zlo, jež vypustíme zpoza brány, zabije všechny.
      
     Uprostřed stěny mlhou zahaleného útesu, na špičkách, drže se ztuhlými prsty jedné ruky, se Darrick Lang pokoušel najít další úchyt pro druhou ruku. Neustále se snažil vnímat lano, jež měl přivázané kolem pasu a beder. Jeho druhý konec byl připevněn ke skobě zabodnuté do praskliny ve skále asi metr pod ním. Kdyby uklouzl a všechno fungovalo, jak má, zachrání ho lano před smrtí pádem na kameny nebo do řeky, která byla nyní už nějakých dvacet metrů pod ním. Jestli ne, mohl by s sebou strhnout i dva muže, jež ho zajišťovali. Mlha byla tak hustá, že člun už vůbec neviděl.
     Měl jsem s sebou vzít Carona, pomyslel si Darrick, když prsty sevřel kamenný výstupek, který vypadal, že by mohl unést jeho váhu. Caron byl ale ještě chlapec a v takovém nebezpečí ještě neměl co dělat. Na palubě Osamělé hvězdy byl králem lanoví. I když tam vlastně nebylo jeho místo, našli byste ho tam téměř stále. Caron měl vrozený talent pro pohyb ve velkých výškách.
     Darrick si musel na chvíli odpočinout. Cítil, jak se mu svaly na zádech i na krku chvějí. Vydechl a zhluboka se nadechl vlhkého vzduchu plného zvláštního pachu mokrého kamene a hlíny. Nemohl se zbavit dojmu, že je to, jako by přičichl k čerstvě vykopanému hrobu. Šaty měl promočené vlhkostí z řeky i z mlhy a bylo mu zima, ale nehledě na to jeho tělo stále ještě produkovalo pot, což ho překvapilo.
     "Nechceš se tu náhodou utábořit, že ne?" volal směrem k němu Mat. Znělo to celkem vesele, ale kdo ho dobře znal, dokázal by v jeho hlase rozeznat stopy napětí.
     "Kochám se výhledem," odpovídal Darrick. Žasl nad tím, že se chovali jako na nějakém výletě, a ne jako na nebezpečné výpravě. Ale oni takoví byli vždycky.
     Oběma jim bylo dvacet, Darrick o sedm měsíců starší, a většinu svého života strávili jako přátelé, když oba vyrůstali v Hillsfaru. Žili mezi lidmi z hor, pomáhali nakládat lodě v místním říčním přístavu a učili se zabíjet, když je od severu čas od času napadali barbaři. Krátce po Matových patnáctých narozeninách se oba vydali do Westmarche a přísahali věrnost Královským námořním silám. Darrick proto, aby utekl svému otci, ale Mat doma nechal hodnou rodinu a jistou budoucnost v rodinném mlýně. Kdyby neodešel Darrick, Mat by asi ve vesnici zůstal navždy a Darrick si to někdy vyčítal. Zejména když Mat vzpomínal na všechny, které nechal doma a kteří mu nyní chyběli.
     Darrick se vrátil do reality a zadíval se přes popraskanou zem na přístav vzdálený ne více než dvě stě metrů. Přímo v cestě k němu, na útesu, se utábořila další pirátská hlídka. Její malý ohníček z řeky nebyl vidět.
     Pod ní bylo možno vidět zuby vysokých stěžňů trčících z husté mlhy, které patřily třem lodím s širokými trupy, postaveným tak, aby mohly plout po řece nebo mělkých pobřežních vodách spíše než na širém moři. Kotvily v přírodním přístavu umístěném přímo před rozbořeným městem. Mapy kapitána Tollifera to místo označovaly jako Taurukův přístav, ale nikdo o něm nevěděl nic víc, než že byl opuštěn před mnoha lety.
     Po palubách se pohybovaly lampy a louče, ale několik jich bylo vidět i v samotném městě. Darrick si byl jistý, že všechny patří pirátům. Ale proč byl všude takový pohyb tak brzy ráno, nedokázal pochopit. Hustá oblaka mlhy činila průzkum na tu dálku značně obtížným, ale Darrickovi se přesto podařilo rozeznat alespoň něco.
     V jejich člunu připlulo patnáct mužů, včetně Darricka. Podle množství luceren si spočítal, že byli piráty přečísleni tak osm na jednoho. Otevřený střet byl nemyslitelný, ale snad by se jim mohlo podařit králova synovce zachránit, a ještě při tom zapálit pár lodí. Darrick se na tuhle akci sám přihlásil a hodlal svůj úkol splnit, pokud možno živý.
     Tak jo, jdem na to, řekl si Darrick s úšklebkem na tváři.
     Přestože se bál, jednou částí svého já byl zároveň vzrušený z blížícího se střetnutí. Přitiskl se ke skalní stěně, zvedl levou nohu a začal znovu šplhat. Vrchol útesu nebyl výš než nějaké tři metry. Zdálo se, že odtamtud by mohli klidně bez dalších překážek dojít až k rozbořenému městu a skrytému přístavu. Prsty a chodidla ho z namáhavého výstupu bolely, ale snažil se na to nemyslet a postupoval dál.
     Když dosáhl okraje útesu, musel se přinutit potlačit vítězoslavný výkřik. Otočil se a podíval se dolů na Mata, který však náhle sevřel ruku v pěst.
     I na tu dálku dokázal Darrick rozeznat hrůzu, kterou měl jeho kamarád v očích. "Bacha!"
     Instinktivně se otočil a zachytil záblesk měsíce odrážejícího se v nabroušené oceli, která se svištěním letěla přímo proti jeho obličeji. Sklonil hlavu a na chvíli se pustil okraje skály, aby se rychle znovu chytil o kousek vedle.
     Meč se zasekl do kamene přesně do místa, kde ještě před chvílí byla Darrickova ruka, a zasypala ho sprška drobných kamínků. Darrick se nyní držel jen rukama a zoufale se snažil nalézt oporu i pro nohy.
     "Říkal sem ti, že sem tu někoho zahlíd," řekl muž nahoře, zatímco zvedl meč přistoupil opatrně k okraji útesu. Jeho okované boty skřípaly o skálu.
     "Jo," souhlasil druhý, který se k němu nyní přidal ve snaze najít Darricka. Ten děkoval Světlu, že piráti měli stejné problémy s terénem jako on. Nicméně jeho podrážky stále jen zoufale sjížděly po hladké stěně.
     "Usekni mu prsty, Lone," radil druhý pirát. Byl to malý muž s protáhlým obličejem a břichem, které se mu na několika místech dralo ven z těsné haleny. V očích se mu šíleně blýskalo. "Usekni mu prsty a von žuchne na ty svý kámoše pod ním. Než se vzpamatujou, stihnem to dolů k vohni varovat kapitána Raithena."
     Tohle jméno Darrick znal. Během let, kdy sloužil u námořnictva, už o Raithenovi několikrát slyšel. Dokonce si uvědomil, že kapitán Tollifer nedávno zmínil, že Kapitánský stůl, sněm vybraných lodních kapitánů z Westmarche, navrhl Raithena za cíl trestné výpravy proti pirátům. Tohle bylo nesmírně důležité zjištění, ale důležitější bylo přežít, aby se dostalo na správná místa.
     "Zpátky, Orphiku," zavrčel Lon. "Lítáš kolem mě jak vosa. Vypadni, nebo zapíchnu nejdřív tebe."
     "Uhni, Lone. Vyřídím to s ním." Hlas malého muže se chvěl vzrušením a nedočkavostí.
     "Zatraceně," zaklel Lon. "Říkám ti, uhni!"
     Orphik se mrštně jako lasička prosmýkl pod napřaženou Lonovou paží a sekl po Darrickovi dvěma noži s čepelemi tak dlouhými, že by je někdo mohl považovat za krátké meče. Zasmál se. "Dostal sem ho, Lone, dostal! Hele! Vsadím se, že bude ječet celou dobu, co bude padat!"
     Darrick rovnoměrně přemístil váhu a s novou silou, kterou mu nyní adrenalin hnal do svalů, se přehoupl z jedné ruky na druhou, aby na poslední chvíli uhnul před Orphikovým výpadem. Přesto ho druhá rána zasáhla do malíčku levé ruky. Celou paží mu projela bolest, ale Darricka víc trápila představa, jak asi skála potřísněná krví bude klouzat.
     "K čertu s tebou!" zaklel Orphik, když se Darrickovi znovu podařilo uhnout a čepel zaskřípěla o kámen. "Přestaň se na chvilku hýbat, ať to s tebou můžu skoncovat!"
     Lon náhle couvl od okraje útesu. "Bacha, Orphiku! Někdo tam dole má luk!" Větší z obou pirátů se chytil za rukáv a ukazoval šíp, který se v něm zachytil.
     Přeci jenom poněkud rozrušen šípem v Lonově rukávu a vědom si skutečnosti, že další by mohly následovat, Orphik poodstoupil od okraje útesu. Vzdát se ale nehodlal. Prudce kopl okovanou botou po Darrickově hlavě.
     Darrick uhnul a pokusil se chytit piráta za nohu zkrvavenou rukou, neboť nechtěl dát všanc jistotu, kterou mu dávala zdravá, pravá ruka. Podařilo se mu prsty chytit pirátovy kalhoty. Přestože byly zastrčeny do vysokých holínek, nad nimi byly dost volné. Zdravou rukou a zbytkem těla se zapřel o stěnu útesu a prudce trhnul.
     "Ten bastard! Lone, podej mi ruku, než mě ta krysa strhne dolů!" Orphik natáhl ruku k druhému pirátovi, a ten ji pevně stiskl. Zespod vylétl další šíp a narazil na skálu jen kousek od nich, takže se instinktivně sehnuli.
     Darrickovi bylo jasné, že lepší šanci už nemusí dostat. Vší silou se vyšvihl nohama nahoru, aby se dostal přes hranu skalní stěny. Kdyby se mu to nepovedlo, jistě by spadl dolů. Doufal, že Mat a ostatní nezapomněli povolit lano, které měl kolem pasu.
     Tělem narazil na okraj skály. Málo. Pomalu začal sjíždět zpět dolů. Zoufale se pokoušel zachytit se něčeho rukou. Na malou chvíli se zastavil přesně mezi pádem a udržením se, pak se mu podařilo o kousek posunout a nakonec se svalil tváří dolů na rovnou zem.
      
Copyright © 2002 Blizzard Entertainment
      

Odom Mel: Diablo - Černá cesta, překlad Jan Netolička, obálka Bill Petras, brož., 379 str., 199 Kč, FANTOM Print, Ostrava




Další články tohoto autora:
Odom Mel

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku:




Výběr z vydání

  • CON: Festival Fantazie: O conu při conu

  • RECENZE: David Langford, Děravý úřad

  • UKÁZKA: Odom Mel, Diablo - Černá cesta

  • VYŠLO: Kostiha, Wells, Goodkind, O. S. Card a další

  • CON: Festival Fantazie - anotace přednášek 3xStar (Trek, Wars, Gate) conů

  • RECENZE: Richard Šusta, Dotek nulačasu

  • DRBY: Dan Brown plagiátorem?

  • VYŠLO: Burroughsův Pellucidar, Crew2, Garfield 13, Mosteckého Mark Stone a Strigy 3

  • LITERATURA: Výjimečně zapeklitá Liga - poznámky k džungli narážek v díle Alana Moora (1/2)

  • RECENZE: Martin Šust, Slovník autorů anglo-americké fantastiky A - K

  • LITERATURA: Fanziny, fanziny, fanziny. Co nového a co nového k mání?

  • HENTAI: Hentai novinky 2002 - Kapitola 2 - Hentai pro děti?

  • TV: Děti Duny na Hallmarku - část druhá: Přípravy a intriky

  • FANDOM: Desatero budoucího koordinátora fandomu

  • CON: Festival Fantazie - anotace přednášek Parconu-Avalconu

  • Na okraj
    2003-07-02..06 Chotěboř, Parcon - Avalcon

    T3 na iDnes

    2003-06-28 22:00 Hallmark - Děti Duny

    2003-06-26 16:00 Krakatit
                  autogramiáda Mirka Žambocha

    2002-06-14 22:00 Hallmark: Děti Duny