Pondělí 28.7.2003
Svátek má Viktor

Literatura
Film
Povidky
SF akce
Akademie SF
SF&F workshop

Archiv vydání


HISTORIE: seriál Jak to je s dějinami fantastiky u nás doopravdy?
>>>


CONY: seriál Pořadatelem snadno a rychle
>>>


TV zaklínač - rešerše třináctidílného seriálu
>>>


přehled životopisných medailonků na Sardenu
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných v roce 2002
>>>


seriál o přednášení - spousta postřehů pro přednášející, několik rad pořadatelům a něco málo pro zasmání nakonec
>>>


Přehled článků o Euroconu 2002 v Chotěboři
>>>


Pod tímto odkazem najdete seriál paní Freiové o jazyku naší fantastiky.
>>>

 
 
SARDEN: sci-fi sekce NP + deník o SFFH
šéfredaktor: Pagi, redakce: Zdeněk Rampas (Interkom), Vlado Ríša (Ikarie)
kalendář SF akcí, Pagiho fotoalbum, NOVÉ KNIHY, UKÁZKY

 HLAVNÍ STRÁNKA

28.7. UKÁZKA: Greg Bear, Darwinovo rádio
Greg Bear

Darwinovo rádio
Greg Bear

Kniha první
Herodova zima

1

V Alpách, u hranic Rakouska a Itálie
Srpen

     Plochá odpolední obloha se prostírala nad černými a šedými horami jako pozadí na jevišti a měla vybledlou barvu šílených psích očí.
     Mitch Rafelson se s bolavými kotníky a zády odřenými od nešikovně přehozeného nylonového lana pachtil za Tildou, která se svižně pohybovala po rozhraní mezi bílým firnem a novým prachovým sněhem na pláni. Z cimbuří a věžiček starého sněhu spolu s popadanými oblými kusy ledu vytvaroval letní žár mléčně zbarvené nože s pazourkovým ostřím.
     Po Mitchově levé ruce se hory tyčily nad změtí černých balvanů, lemující rozlámaný sráz ledopádu. Na pravé straně se led v plné záři slunce zvedal v dokonalých, oslepujících křivkách.
     Franco se pohyboval asi dvacet yardů na jih od něj; Mitchovi ho zakrýval okraj brýlí, takže ho slyšel, ale neviděl. Pár kilometrů za nimi, teď už také mimo dohled, zůstala jasně oranžová kupole stanu z laminátů a hliníku. Tam se naposled zastavili k odpočinku. Nevěděl, kolik kilometrů už urazili od poslední horské boudy, jejíž jméno si nepamatoval, ale vzpomínka na horký čaj ve sluncem zalité místnosti, Gaststube, mu dodávala sílu. Až tahle muka skončí, dá si další šálek silného čaje a bude sedět v Gaststube a děkovat Bohu, že je naživu a v teple.
     Blížili se ke skalní stěně a sněhovému můstku nad propastí, vyhlodanou vodou z tajícího sněhu. Potoky, jež se tu tvořily na jaře a během léta, touto dobou už opět zamrzlé, narušovaly okraj ledovce. Za můstkem, který vycházel z prohlubně ve stěně ve tvaru U, se zvedal jakýsi skřítčí zámek, obrácený hlavou dolů, nebo snad varhany, vytesané z ledu; zmrzlý vodopád, rozdělený na spoustu silných sloupů. Kusy ledu, které se z něj uvolnily, se spolu s nánosy sněhu nahromadily u špinavě bílé paty ledopádu; jeho krémově bílý vrchol vyleštilo slunce.
     Franco se objevil v jeho zorném poli, jako by se vynořil z mlhy, a připojil se k Tildě. Prozatím se nacházeli na poměrně ploché části ledovce, ale zdálo se, že se Tilda a Franco chystají zlézat ledové varhany.
     Mitch se na okamžik zastavil a sáhl dozadu pro cepín. Posunul si brýle nahoru, skrčil se a se zavrčením si sedl, aby si zkontroloval mačky. Kusy ledu mezi bodci povolily, když na ně přitlačil nožem.
     Tilda se vrátila pár yardů zpátky a promluvila na něj. Vzhlédl k ní, husté tmavé obočí se mu spojilo v můstku nad ostrým nosem, zelené oči v chladu pomrkávaly.
     "Tohle nám hodinu ušetří," řekla Tilda a ukázala na varhany. "Je pozdě. Zdržel's nás." Z tenkých rtů jí plynula přesná angličtina se svůdným rakouským přízvukem. Měla štíhlou, dokonale tvarovanou postavu, světle plavé vlasy zastrčené pod tmavomodrou čepici, drobný obličej s jasnýma šedýma očima. Atraktivní žena, i když ne právě jeho typ; přesto se stali na krátkou dobu milenci, dokud se neobjevil Franco.
     "Povídal jsem ti přece, že už jsem osm let nelezl," řekl Mitch. Franco ho svým horolezeckým uměním snadno zahanbil. Ital se opřel o cepín u ledových varhan.
     Tilda byla typ, který všechno pečlivě zvažuje a měří; vybírala si vždy jen to nejlepší a druhé nejlepší hned zavrhovala, ale pro případ, že by jí staré vztahy mohly být k užitku, nikdy zcela nepřerušila spojení. Franco měl hranaté čelisti, bílé zuby a hranatou hlavu, husté černé vlasy zastřižené po stranách, orlí nos, olivovou pleť člověka ze Sředozemí, široká ramena a svalnaté paže, jemné, velice silné ruce. Pro Tildu nebyl zbytečně moc chytrý, ale ani žádný hlupák. Už jen ta představa, že dostane Franca do postele, dokázala podle Mitche vytáhnout Tildu z toho hustého rakouského hvozdu. Ona světlá, on tmavý, jako vrstvy na dortu. Tohle všechno mu však připadalo podivně vzdálené. Tilda se věnovala milování s mechanickou přesností, která ho na nějakou dobu oklamala, ale později pochopil, že prostě provádí ty správné pohyby jeden po druhém, jako nějaké duševní cvičení. Právě tak také jedla. Nikdy se jí nic opravdu hluboce nedotklo, občas však uměla být vtipná a měla půvabný úsměv, který jí u koutků tenkých, dokonalých rtů nakreslil jemné vrásky.
     "Před setměním musíme sestoupit dolů," řekla Tilda. "Nevím, jak to bude vypadat s počasím. Do jeskyně to máme ještě dvě hodiny. Není to moc daleko, ale čeká nás těžký výstup. Se štěstím budeš mít hodinu, aby ses podíval, co jsme tam našli."
     "Budu se snažit," odpověděl Mitch. "Jak daleko jsme od turistických cest? Už celé hodiny jsem nezahlédl červenou značku."
     Tilda si stáhla brýle a čistila si je. Věnovala mu rychlý úsměv bez špetky vřelosti. "Tady nahoře turisty nepotkáš. Ani dobří horolezci sem nechodí, ale já to tu znám."
     "Sněžná bohyně," řekl Mitch.
     "A co bys čekal?" Tilda to považovala za lichotku. "Lezla jsem po horách už jako malá holka."
     "Pořád jsi malá holka," poznamenal. "Tak pětadvacet? Šestadvacet?"
     Nikdy mu svůj věk neprozradila. Teď ho ocenila pohledem, jako by byl nějaký drahokam, který by snad mohla ještě zkusit prodat. "Je mi dvaatřicet. Francovi čtyřicet, a přitom je rychlejší než ty."
     "K čertu s Frankem," zabručel Mitch beze zloby.
     Tildiny rty se pobaveně zvlnily. "Dnes jsme všichni nějak divní." Odvrátila se. "Cítí to dokonce i Franco. Ale další Ledovcový muž... Jakou může mít cenu?"
     Ta samotná představa Mitchovi brala dech, a to zrovna teď nepotřeboval. Jeho vzrušení se svinulo zpátky do sebe a smísilo se s vyčerpáním. "To nevím," odpověděl.
     Otevřeli mu svá malá prodejná srdce dole v Salzburgu. Byli ctižádostiví, ale ne hloupí; Tilda si byla naprosto jista, že jejich objev není jen další mrtvý horolezec. Kdo by to měl vědět lépe než ona - ve čtrnácti letech pomáhala při odnášení dvou těl, která vyplivl jazyk ledovce. Jedno z nich bylo přes sto let staré.
     Mitch přemítal, co by se stalo, kdyby objevili skutečného Ledovcového muže. Byl přesvědčen, že Tilda by si nakonec se slávou a úspěchem nedokázala poradit. Franco ano, ten působil dostatečně flegmaticky, ale Tilda byla svým způsobem křehká. Jako diamant, který řeže ocel, ale stačí do něj udeřit z nesprávného úhlu, a rozsype se na kusy.
     Franco by slávu přežil, ale vydržel by to i s Tildou? Mitch ho měl přese všechno docela rád.
     "Ještě tři kilometry," řekla mu Tilda. "Pojďme."
     Spolu s Frankem mu předvedli, jak se šplhá po zmrzlém vodopádu. "Teče jen uprostřed léta," vysvětloval Franco. "Teď už je z něj víc jak měsíc led. Musíš pochopit, jak zamrzal. Tady dole je pevný." Uhodil do světle šedé masivní základny varhan cepínem. Led zazvonil, odskočilo od něj pár odštěpků. "Ale tady to tálo a znova mrzlo, je to samá bublina, a nahoře zase rozbředlé. Když se špatně trefíš, začnou padat velké kusy a někdo přijde k úrazu. Tilda do toho dokáže vysekat pár schůdků, ale ty ne. Polezeš mezi Tildou a mnou."
     Tilda půjde první; tím Franco poctivě přiznával, že je lepší horolezkyně než on. Franco připravil lana a Mitch předvedl, že si ze šplhání v Kaskádách ve státě Washington ještě pamatuje uzly a smyčky. Tilda se ušklíbla a upravila mu smyčku kolem pasu a ramen alpským způsobem. "Většinu cesty můžeš vystoupat na předních hrotech maček. Pamatuj si, když budeš potřebovat, můžu ti vysekat pár schodů," připomněla mu. "Nechci, abys shazoval kusy ledu dolů na Franca."
     Ujala se vedení.
     Neustále zarýval přední hroty maček do ledu, a když se dostal zhruba do poloviny pilíře, Mitch překročil jakousi hranici, vyčerpání jako by se z něj postupně, ve vlnách, nohama vylilo a zanechalo po sobě krátkou nevolnost. Vlastní tělo mu připadalo čisté, jakoby propláchnuté čerstvou vodou, a dýchalo se mu lehce. Následoval Tildu, mačky se zakusovaly do ledu, nakláněl se co nejvíc a zachytával se všeho, na co dosáhl. Cepín používal jen střídmě. Blízko ledu se zdál vzduch opravdu teplejší.
     Zabralo jim patnáct minut, než se dostali za polovinu, na krémově zbarvený led. Slunce se prodralo nízkými šedými mraky, pod ostrým úhlem ozářilo zmrzlý vodopád a proměnilo ho ve zlatou průsvitnou stěnu.
     Počkal, až Tilda oznámí, že bezpečně překročila vrchol. Franco jí lakonicky odpověděl. Mitch postupoval, vklíněn mezi dva sloupy. V těch místech byl led skutečně nepředvídatelný. Zarýval do něj postranní hroty maček a shazoval dolů na Franka mraky odštěpků. Franco sice klel, ale Mitch naštěstí ani jednou neodskočil od stěny a nezůstal viset na laně.
     Stoupal, plazil se po hrbolatém, okrouhlém okraji vodopádu. Rukavice mu nebezpečně klouzaly po ledových pramíncích. Chvíli kolem sebe kopal, až pravou nohou zachytil kraj skály, zabodl do ní mačku, našel na skále další úchyt, chvíli popadal dech a pak jako mrož dopadl vedle Tildy.
     Zaprášené šedé balvany ohraničovaly po obou stranách koryto zmrzlého potoka. Pohlédl vzhůru do úzkého skalnatého údolí, napůl ukrytého ve stínu, kudy kdysi splynul dolů k jihu malý ledovec a vyryl do něj svou charakteristickou stopu, zářez ve tvaru U. V posledních letech nebylo dost sněhu, a tak ledovec klesal dál, až opustil zářez, který nyní ležel několik tuctů yardů nad jeho hlavní masou.
     Mitch se otočil na břicho a pomohl Francovi přes vrchol. Tilda stála stranou, na samém kraji, bez námahy udržovala rovnováhu, jako by vůbec neznala strach, štíhlá a nádherná.
     Zamračila se na Mitche. "Pořád nabíráme zpoždění," prohlásila. "Co asi tak zjistíš za půl hodiny?"
     Mitch pokrčil rameny.
     "Než se setmí, musíme vyrazit na zpáteční cestu," obrátil se Franco k Tildě, pak se zazubil na Mitche. "Nebylo to na tom zkurveným ledě tak hrozné, co?"
     "Šlo to," odpověděl Mitch.
     "Rychle se učí," řekl Franco Tildě, která jen zvedla oči k nebi. "Už jsi někdy lezl na ledu?"
     "Na takovémhle ne."
     Pár tuctů yardů pokračovali po zmrzlém potoce. "Ještě dva výstupy," řekla Tilda. "Franco, půjdeš první."
     Mitch se zahleděl křišťálově čistým vzduchem přes okraj koryta k vyšším horám, podobným zubům pily. Pořád ještě nedokázal odhadnout, kde se právě nacházejí. Tilda s Frankem ho raději nechali v nevědomosti. Od chvíle, kdy ve velké kamenné Gaststube popíjeli čaj, ušli nejméně dvacet kilometrů.
     Když se ohlédl, rozeznal oranžový stan, asi čtyři kilometry vzdálený a stovky metrů pod nimi. Ležel v sedle, které teď bylo ve stínu.
     Sněhová vrstva se zdála velmi tenká. Hory právě prodělaly nejteplejší léto v novodobé alpské historii, během něhož docházelo ke zvýšenému rozpouštění ledovců, silné deště působily v údolích krátkodobé záplavy a z minulých let zbývalo jen málo sněhu. Média poslední dobou stále omílala globální oteplení; bohužel z místa, kde právě seděl, i jeho laickému pohledu připadalo až příliš reálné. Během několika málo desetiletí možná budou Alpy holé.
     Poměrně teplé a suché počasí otevřelo i cestu ke staré jeskyni, a tím umožnilo Francovi a Tildě objevit dosud ukrytou tragédii.
     
     Franco oznámil, že je v bezpečí, a Mitch se kousek po kousku sunul vzhůru po povrchu poslední skály. Cítil, jak se rula pod jeho botama drolí a odlamuje. Kámen byl v těchto místech šupinatý, někde až práškovitý a měkký; tuto oblast dlouho, dost možná celá tisíciletí, pokrýval sníh.
     Franco mu podal ruku a společně drželi lano, když se Tilda škrábala nahoru. Postavila se na kraji, zastínila si rukou oči před přímým sluncem, touto dobou už stěží na šířku dlaně nad rozedraným obzorem. "Víš, kde teď jsi?" zeptala se Mitche.
     Zavrtěl hlavou. "Takhle vysoko jsem nikdy nebyl."
     "Chlapec z údolí," zazubil se Franco.
     Mitch jen zamžoural.
     Hleděli přes oblé, kluzké ledové pole, tenký prst ledovce, který zde kdysi splýval téměř sedm mil v několika působivých kaskádách. Nyní proud v této větvi zeslábl. Horní část ledovce přiživovalo málo sněhu. Skála spálená sluncem se tyčila do výšky několika tisíc stop nad ledovým okrajem trhliny mezi ledovcem a úpatím svahu a její vrcholek se vypínal výš, než se Mitch odvážil podívat.
     "Tady," ukázala Tilda k protějším skalám pod hřebenem.
     Mitch s námahou rozeznal malou červenou tečku ve stínu na šedočerném pozadí: praporek, který tam Franco umístil při minulé výpravě. Vydali se na cestu přes ledové pole.
     Jeskyně, přírodní trhlina, měla malý vstupní otvor o průměru tří stop, záměrně zakrytý nízkým valem z kamenů velikosti hlavy. Tilda vytáhla digitální fotoaparát a fotografovala vstup do jeskyně z několika různých úhlů, přitom obcházela kolem a couvala, zatímco Franco rozebíral stěnu a Mitch zkoumal vchod.
     "Jak daleko to sahá?" zeptal se Mitch, když se k nim Tilda znovu připojila.
     "Deset metrů," odpověděl Franco. "Tam vzadu je hodně zima, je to lepší než mrazák."
     "Ale ne na dlouho," poznamenala Tilda. "Myslím, že tato oblast je takhle odhalená letos poprvé. Příští léto už tady bude teplota nad bodem mrazu. Dostane se sem teplý vítr." Udělala grimasu a stiskla si nos.
     Mitch si sundal batoh a vytáhl z něj baterky, sadu nožů, gumové rukavice - všechno, co sehnal v obchodech dole ve městě. Přendal všechno do malého plastikového sáčku, zavřel ho a strčil do kapsy. Pak se zahleděl mezi Franca a Tildu.
     "No?" řekl.
     "Tak běž." Tilda naznačila rukama postrčení a věnovala mu velkorysý úsměv.
     Sklonil se a po rukou a po kolenou vlezl do jeskyně. Franco ho po několika vteřinách následoval, Tilda lezla těsně za ním.
     Mitch držel řemínek malé baterky v zubech, prodíral se a tlačil dopředu po kouscích; pokaždé postoupil o šest či osm palců. Podlahu jeskyně pokrýval tenký povlak ledu a jemný sněhový poprašek. Stěny byly hladké a u stropu se spojovaly v úzkém klínu. Tudy by se neprotáhl, ani kdyby se skrčil. Franco na něj zavolal: "Brzy se to rozšíří."
     "Útulný pelíšek," ozvala se Tilda. Znělo to dutě.
     Vzduch uvnitř neměl žádný vlastní pach, byl jakoby prázdný. A také studený, hodně pod nulou. Skála z nich vysávala všechno teplo, Mitch to cítil i přes zateplenou bundu a kalhoty. Minul ledovou žílu, mléčně bílou na černé skále, škrábl do ní prstem. Tvrdá. Dokud byla jeskyně skrytá, sníh a led se určitě nahrnuly až sem. Hned za ledovým pruhem začalo dno jeskyně strmě stoupat, ucítil slabý závan vzduchu z dalšího klínovitého komína ve skále, v němž teprve nedávno roztál led.
     Mitche se zmocnila slabá nevolnost, ani ne při představě, co brzy uvidí, ale kvůli neortodoxnímu, dokonce zločinnému způsobu tohoto výzkumu. Sebemenší šlápnutí vedle, sebemenší únik informací, zpráva, která se dostane ven jinak než tím správným a legálním postupem...
     Mitch už kdysi měl potíže s úřady. Před necelými šesti měsíci ho to stálo zaměstnání v Hayerově muzeu v Seattlu, ale tam se jednalo o politickou záležitost a všechno to bylo absurdní a nespravedlivé.
     Až dosud si nikdy nedovolil znevážit samotnou Paní Vědu.
     Dole v hotelu v Salzburgu se o tom s Francem a Tildou celé hodiny přeli, ale ti dva neustoupili. Kdyby se nerozhodl jít s nimi on, našli by si někoho jiného - Tilda navrhovala jakéhosi nezaměstnaného medika, se kterým kdysi chodila. Tilda měla zřejmě bohatou sbírku bývalých milenců, sice méně kvalifikovaných, ale také mnohem méně zásadových než Mitch.
     Ať už byly Tildiny důvody a její morální zásady jakékoli, Mitch nebyl typ na to, aby ji nejdřív odmítl a pak udal. Každý si v džungli lidské společnosti udržuje své vlastní hranice, svá vlastní omezení. Mitchovy meze začínaly u představy, že by mohl svou bývalou milenku vydat rakouské policii.
     Franco ho zatahal za mačku na botě. "Nějaký problém?" zeptal se.
     "Nic se neděje," odpověděl Mitch a posunul se o dalších šest palců.
     Jedním okem zahlédl pruh světla, jako by se mimo jeho zorné pole objevil obrovský měsíc. Tělo se mu jakoby nafouklo. Ztěžka polkl. "Do prdele," zamumlal doufaje, že to není to, na co myslí. Světelný pruh vybledl, jeho tělo mělo zase normální rozměry.
     Jeskyně se v těch místech zužovala do těsného jícnu, méně než stopu na výšku a jedenadvacet či dvaadvacet palců na šířku. Naklonil hlavu na stranu, nahmatal trhlinu těsně za zúžením, přidržel se jí a šplhal dál. Přitom se mu za něco zachytila bunda, a jak se usilovně snažil uvolnit a protáhnout skrz, uslyšel zvuk trhané látky.
     "To je nejhorší místo," ozval se za ním Franco. "Já tudy sotva prolezu."
     "Proč jste šli až tak daleko?" zeptal se Mitch, sbíraje odvahu postoupit do širšího, ale pořád ještě temného a stísněného prostoru před sebou.
     "Protože to tu bylo, ne?" Tildin hlas zazněl jako vzdálený ptačí křik. "Byla to výzva. Já provokovala Franca, on zase mě." Zasmála se a v přítmí za nimi to zacinkalo ozvěnou. Mitchovi se zježily chloupky na šíji. Nový Ledovcový muž se smál s nimi, možná se jim vysmíval. Byl už mrtvý. Nemusel se o nic starat, zato se mohl dobře bavit tím, jak se tolik lidí trápí, jen aby spatřili jeho tělesné pozůstatky.
     "Kdy jste tu byli naposled?" zeptal se Mitch. Přemítal, proč jim tu otázku nepoložil dřív. Možná proto, že jim ve skutečnosti až dosud nevěřil. Teď se však dostali až sem a nezdálo se, že by si z něj tropili žerty; ostatně pochyboval, že by Tilda byla něčeho takového schopna.
     "Před týdnem, možná před osmi dny," odpověděl Franco. Průchod se natolik rozšířil, že se mohl posunout nahoru, k Mitchovým nohám, a Mitch mu mohl posvítit do obličeje baterkou. Franco se na něj zazubil jako pravý Ital.
     Mitch se zahleděl dopředu. Už před sebou něco rozeznával, jakousi tmavou hromádku popela.
     "Už jste tam?" ozvala se Tilda. "Mitchi, nejdřív je to jen noha."
     Mitch se tu větu chvíli pokoušel pochopit. Tilda se vyjadřovala zásadně v metrické soustavě, tudíž 'noha' - anglicky totéž co 'stopa' - neznamenala vzdálenost, ale skutečnou končetinu. "Ještě nic nevidím."
     "Nejdřív narazíš na popel," řekl Franco. "Támhleto by mohlo být ono." Ukázal na malou černou hromádku. Mitch cítil, jak proud vzduchu těsně před ním klesá, plyne kolem něj a ponechává zadní část jeskyně v klidu.
     Pomalu, uctivě se posunul dopředu a pozorně přitom sledoval okolí. Nechtěl přehlédnout sebemenší kousek důkazu, který mohl svědčit o předchozím vniknutí - odštěpky kamene, kousky větviček nebo dřeva, značky na stěnách...
     Nic. Znovu se spustil na kolena a s obrovským pocitem úlevy se plazil dál. Franco už začínal projevovat netrpělivost.
     "Je to přímo před tebou," řekl a znovu poklepal na bodec jeho mačky.
     "Zatraceně, postupuju tak pomalu, abych nic nepřehlédl, jasné?" Mitch potlačil potřebu vykopnout jako mula.
     "V pořádku," pravil Franco vlídně.
     Mitch už viděl za zatáčku. Podlaha se mírně vyrovnala. Začichal a ucítil cosi podobného trávě, slaného, jako čerstvá ryba. Chloupky na šíji se mu znovu zježily, oči se mu zamžily. Vcítění do pradávných událostí...
     "Už to vidím," ohlásil. Nohu, vyčnívající přes skalní převis, zkroucenou do sebe - opravdu malou, jakoby dětskou, vrásčitou a tmavohnědou, skoro černou. V tom místě se jeskyně rozšiřovala a na podlaze ležely roztroušené útržky suchých, zčernalých vláken - snad trávy. Rákosu. Ötzi, skutečný Ledovcový muž, nosil na hlavě rákosovou čapku.
     "Můj bože," vyhrkl Mitch. A další bílý pruh v jeho oku, pomalu blednoucí, a zašeptání bolesti ve spánku...
     "Tady nahoře je to větší," zavolala Tilda. "Vejdeme se sem všichni, a přitom je nepoškodíme."
     "Koho 'je'?" zeptal se Mitch a mezi nohama posvítil baterkou zpátky.
     Franco, zarámovaný jeho koleny, se usmál. "To je překvapení! Jsou tady dva."

Triton Books, edice Trifid



Další články tohoto autora:
Greg Bear

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku:




Výběr z vydání

  • RECENZE: Petr Jagoš, Vězni času

  • UKÁZKA: Greg Bear, Darwinovo rádio

  • MEJLEM: Prosba z Bratislavy

  • ÚVAHA: Chvála i úskalí krátké povídky

  • AKCE: chystá se dvojnásobná oslava - Den Marsu a ...

  • VYŠLO: Nemetonburk, Harry Potter and the Order of the Phoenix, Comicsové legendy 5: Barbar Conan II.

  • FILM: Matrix Reloaded

  • KNIHY: Na dovolenou bez Gaimana

  • WEB: Chat s víťazkou CKČ (POZOR, DNES!)

  • RECENZE: Harry Harrison, Ant Skalandis, Čtvrtá planeta smrti - Planeta smrti na cestě bohů

  • ÚVAHA: Avalcon, Geofond a mobil...

  • RECENZE: William Gibson, Všechny párty zejtřka

  • RECENZE: Vladimír Kostiha, Křik ďorka

  • DRBY: archívy vydaly svědectví - románovou prvotinu R. A. Heinleina

  • FILM: Hulk - Velký, zelený a naštvaný

  • Na okraj
    Palantír fotil na Parconu

    fotky Tally z Parconu

    2003-09-12..14 Istrocon - PŘIHLÁŠKY ONLINE!!!

    Pagiho fotoalbum - Parcon, autogramiáda Mirka Žambocha aj (již okomentované!)

    2003-07-02..06 Chotěboř, Parcon - Avalcon