Pátek 19.9.2003
Svátek má Zita

Literatura
Film
Povidky
SF akce
Akademie SF
SF&F workshop

Archiv vydání


HISTORIE: seriál Jak to je s dějinami fantastiky u nás doopravdy?
>>>


CONY: seriál Pořadatelem snadno a rychle
>>>


TV zaklínač - rešerše třináctidílného seriálu
>>>


přehled životopisných medailonků na Sardenu
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných v roce 2002
>>>


seriál o přednášení - spousta postřehů pro přednášející, několik rad pořadatelům a něco málo pro zasmání nakonec
>>>


Přehled článků o Euroconu 2002 v Chotěboři
>>>


Pod tímto odkazem najdete seriál paní Freiové o jazyku naší fantastiky.
>>>

 
 
SARDEN: sci-fi sekce NP + deník o SFFH
šéfredaktor: Pagi, redakce: Zdeněk Rampas (Interkom), Vlado Ríša (Ikarie)
kalendář SF akcí, Pagiho fotoalbum, NOVÉ KNIHY, UKÁZKY

 HLAVNÍ STRÁNKA

19.9. UKÁZKA: Terry Pratchett, Noční hlídka
Terry Pratchett

Noční hlídka
(o ní pro ni)
Terry Pratchett

translation © Jan Kantůrek, 2003
Talpress, ISBN 80-7197-217-7

 

     Když kapitán Elánius zaslechl výkřik, povzdechl si, ale než s tím začal něco dělat, pečlivě dokončil holení.
     Pak si oblékl kabátec a vykročil do nádherného ranního jitra. Ve větvích stromů zpívali ptáci a v květech bzučely včely. Na nebi se držel jemný opar a temné výběžky mračen na obzoru naznačovaly, že by mohl později přijít déšť. Zatím však bylo dusno a horko. A ve staré žumpě za zahradní kůlnou šlapal jakýsi mladý muž vodu.
     Tedy… šlapal, to ano.
     Elánius o kousek ustoupil a zapálil si doutník. Nebylo by pravděpodobně dobré přibližovat se k jímce s otevřeným plamenem zbytečně blízko. Pádem ze střechy kůlny mladík prolomil krustu na povrchu žumpy.
     „Dobré ráno,“ pozdravil Elánius vesele.
     „Dobré ráno, vaše milosti,“ odpověděl pilný šlapatel.
     Hlas měl postavený mnohem výše, než Elánius čekal, a ten si náhle ke svému úžasu uvědomil, že mladý muž v jímce je vlastně mladá žena. Nebylo to tak nečekané, protože Cech vrahů už dávno poznal, že ženy jsou, alespoň co se týče vynalézavosti v zabíjení, svým mužským protějškům přinejmenším rovny, ale přesto to teď jistým způsobem jaksi měnilo situaci.
     „Myslím, že se ještě neznáme?“ nadhodil Elánius. „I když vy očividně víte, kdo jsem. A vy…?“
     „Parukářová, pane. Jokasta Parukářová. Je mi ctí, že vás poznávám, vaše milosti.“
     „Parukářová, říkáte?“ Elánius pozvedl oči k nebi. „To je v cechu proslulé jméno. A mimochodem, ‚pane’ bude stačit. Myslím, že jsem vašemu panu otci kdysi zlomil nohu, je to tak?“
     „Ano, pane. Prosil mě, abych vám ho připomněla,“ odpověděla Jokasta.
     „Nejste trochu mladá na takovouhle zakázku?“ zajímal se dále Elánius.
     „To není žádná zakázka, pane,“ odpověděla Jokasta, která stále pohybovala nohama i rukama.
     „Ale no tak, slečno Parukářová. Cena na mou hlavu je přinejmenším…„
     „Cech stáhl smlouvu na vaši hlavu a prohlásil ji dočasně za neplatnou,“ odpověděla mu houževnatá šlapalka. „Vyjmuli vás ze seznamu. V současné době se na vás kontrakty nepřijímají.“
     „Dobrý bože! A proč to?“
     „To nevím, pane,“ odpověděla slečna Parukářová. Její trpělivý zápas ji konečně přivedl až ke kraji nádrže a teď postupně zjišťovala, že cihly jsou dokonale vyspárované, kluzké a nenabízejí jedinou možnost se někde zachytit. To ovšem Elánius věděl, protože jednoho odpoledne, poměrně nedávno, pracoval několik hodin na tom, aby to tak bylo.
     „Tak proč vás poslali?“
     Slečna Guerilová mi to zadala jako cvičení,“ vysvětlovala Jokasta. „Poslyšte, ty cihly jsou ale pěkně kluzký prevít, co?“
     „To máte pravdu,“ přisvědčoval Elánius. „Vy jste snad byla v poslední době na slečnu Guerilovou hrubá? Nějak jste si ji proti sobě popudila?“
     „Ne, to ne, vaše milosti. Jenže mi řekla, že začínám být příliš sebevědomá a že by mi neuškodila nějaká pořádně náročná práce v terénu.“
     „Aha, už chápu.“ Elánius se pokusil vybavit si v duchu podobu slečny Guerilové, jedné z nejpřísnějších přednášejících Cechu vrahů. Jak slyšel, velmi si zakládala na dokonalosti praktických cvičení, která zadávala svým studentům.
     „Tak to ona vás poslala, abyste mě… zabila?“ pokračoval.
     „Ne, pane! Je to jen cvičení! Vždyť já nemám ani střely do kuše! Měla jsem jen najít místo, kde bych vás dostala na mušku, a pak se vrátit a ohlásit to.“
     „Byla by vám věřila?“
     „Jistě, pane,“ přikývla Jokasta, která se zatvářila velmi ublíženě. „Je to otázka cechovní cti.“
     Elánius se zhluboka nadechl. „Víte, slečno Parukářová, v několika minulých letech se mě pokusila tady, doma, zabít celá řada různých grázlů. Je vám jistě jasné, že se na tyhle pokusy dívám velmi nevrle.“
     „To není těžké pochopit, pane,“ odpověděla Jokasta hlasem člověka, který ví, že jeho jediná naděje na vyváznutí ze současné tragické situace závisí na dobré vůli jiné osoby, která ovšem nemá nejmenší důvod nějakou dobrou vůli mít.
     „Věřte mi, že mnohé pasti v domě a kolem něj by vás opravdu překvapily,“ pokračoval Elánius. „Některé z nich jsou výjimečně mazané, věřte mi, i když to říkám sám.“
     „No, rozhodně jsem nečekala, že tašky na zahradním domku budou pohyblivé, pane.“
     „Jsou upevněny na namazaných kolejničkách,“ vysvětlil krátce Elánius.
     „Skvěle vymyšleno, pane!“
     „A celá řada těchto pastí končí něčím, co působí smrt,“ pokračoval Elánius.
     „Tak to mám štěstí, že jsem spadla právě do téhle, že?“
     „Hm, ona tahle taky způsobuje smrt,“ pokýval hlavou Elánius. „Tedy po jisté době způsobuje smrt.“ Povzdechl si. Rád by vzal všem chuť pokoušet se o podobné věci, jenže… vyškrtli ho ze seznamu? Ne že by byl právě šťastný, když po něm střílely maskované postavy v dočasných službách některého z jeho mnohých nepřátel, ale vždycky se na to díval jako na jistý důvěrný signál. Potvrzovalo to, že šlape na paty těm bohatým a nafoukaným lidem, kteří si zasloužili, aby jim někdo šlapal na paty.
     Kromě toho, Cech vrahů bylo poměrně jednoduché ošálit. Vrazi měli přísná pravidla, kterých se čestně drželi, a to Elániovi vyhovovalo, protože on naopak v některých praktických věcech neuznával pravidla žádná.
     Takže není na seznamu, hm? Šeptanda říkala, že jediný další člověk, kterého takhle vyškrtli ze seznamu, byl lord Vetinari – Patricij. Vrahové rozuměli politickým hrátkám ve městě lépe než kdokoliv jiný, a jestliže vás vyškrtli ze svého seznamu, udělali to proto, že by váš odchod nejen pokazil hru, ale zároveň i rozbil šachovnici…
     „Byla bych vám nesmírně vděčná, kdybyste mě vytáhl ven, pane,“ promluvila teď Jokasta.
     „Cože? Aha, ano. Mám na sobě čistý oblek,“ odpověděl jí Elánius. „Ale hned jak se vrátím do domu, řeknu svému komorníkovi, aby se tady zastavil se žebříkem. Co tomu říkáte?“
     „Velmi vám děkuji, pane. Ráda jsem vás poznala, pane.“
     Elánius se vydal zpět k domu. Vyškrtli ho ze seznamu? Měl by v tom snad něco dělat? Co když si vrazi myslí, že –
     Náhle ho zaplavila silná vůně.
     Nad hlavou mu rozkvétal obrovský šeřík.
     Zarazil se.
     Sakra! Sakra! Sakra! Každý rok zapomene! No… ne tak docela. Nikdy vlastně nezapomene. Jen odloží své vzpomínky, jako lidé odkládají rodinné stříbro, když nechtějí, aby zčernalo. A každý rok se pak odněkud vrátí ostré a lesklé a bodne ho do srdce. A ze všech dnů zrovna dnes…
     Natáhl se, a když prsty sevřel stopku, aby opatrně ulomil hrozen květů, ruka se mu třásla. Přičichl k němu. Chvíli nehybně stál a upíral zrak do prázdna. Pak opatrně odnesl šeříkovou větev do své oblékárny.
     Dnes mu Jeefes připravil oficiální uniformu. Samuel Elánius se na ni nejdříve podíval nechápavě, ale pak si vzpomněl. Výbor Hlídky. Správně. Starý otlučený hrudní plát by tady nestačil, že ano… Nebyl by dost dobrý pro jeho milost vévodu z Ankhu, velitele Městské hlídky, sira Samuela Elánia, v tomto směru byl lord Vetinari velmi rezolutní, hrom aby do toho…
     Aby do toho všeho hrom tím spíš, že v tom Elánius naneštěstí viděl jistý smysl. Nenáviděl úřední uniformy, jenže v posledních dnech už představoval něco víc než jen sám sebe.
     Samuel Elánius mohl a dokázal přijít na jakékoliv jednání v zarezlé zbroji, a dokonce i sir Samuel Elánius by si dokázal většinou najít nejen důvod, proč přijít na jednání v polní uniformě, ale také proč v ní vždycky zůstat, jenže vévoda… no, je pravda, že vévoda potřeboval trochu lesku. Vévoda nemohl chodit v kalhotách vytahaných na zadku a přitom se stýkat s cizími diplomaty. Abychom řekli pravdu, ani původní, obyčejný Sam Elánius neměl nikdy kalhoty s vytahaným zadkem, ale i kdyby měl, nikdo by kvůli tomu v té době nechtěl rozpoutat válku.
     Obyčejný, starý Samuel Elánius se bránil. Zbavil se většiny těch hloupých péřových chocholů, zahodil ty hloupé kalhoty a skončil nakonec u takové uniformy, nebo přesněji takového oblečení, které alespoň vypadalo, jako že je jeho majitel muž. Jenže helmice byla bohatě cizelovaná zlatem a zakázkový platnéř vyrobil nový, lesklý hrudní plát, plný zcela zbytečných zlatých ozdůbek. Pokaždé když ho měl Sam Elánius na sobě, připadal si jako třídní zrádce. Nenáviděl pomyšlení na to, že ho zařadí k lidem, kteří nosí ty pitomé zdobené pancíře. Bylo to společenské pozlátko.
     Zatočil větvičkou šeříku v rukou a znovu nasál jeho výraznou vůni. Ano… ale nebývalo to tak vždycky…
     Uvědomil si, že na něj někdo mluví. Zvedl hlavu.
     „Cože?“ vyštěkl.
     „Ptal jsem se, zda je paní vévodkyně v pořádku, vaše milosti?“ opakoval komorník s poněkud užaslým výrazem. „Je vám dobře, vaše milosti?“
     „Cože? Aha, no… ano. Ne. Je mi skvěle. Vévodkyni také, díky za optání. Nakoukl jsem dovnitř, než jsem šel ven. Je u ní paní Obsáhlová. Říká, že už to teď bude každou chvilku.“
     „Už jsem doporučil těm v kuchyni, aby měli připravenou spoustu horké vody, vaše milosti,“ přikývl Jeefes a pomáhal Elániovi do hrudního plátu.
     „Dobře. A na co je tolika horké vody asi zapotřebí, nevíte?“
     „To nemám nejmenší ponětí, vaše milosti,“ potřásl Jeefes s provinilým výrazem hlavou. „Možná bude lepší po tom nepátrat.“
     Elánius přikývl. Sibyla už mu, samozřejmě s příslušným taktem, naznačila, že v tomto konkrétním případě ho nebude zapotřebí. Musel připustit, že se mu poněkud ulevilo.
     Podal Jeefesovi šeříkovou větvičku. Komorník ji převzal bez jediné poznámky, vsunul ji do úzké stříbrné trubičky, která ji udrží čerstvou celé hodiny, a tu pak připevnil na svislý řemen hrudního plátu.
     „Že ten čas ale utíká, viďte, vaše milosti?“ pokračoval Jeefes a oprašoval Elánia malým kartáčkem.
     Elánius vytáhl hodinky. „To máte pravdu. Poslyšte, na své cestě do paláce se zastavím ve Dvoře, podepíšu, co bude potřeba, a vrátím se tak rychle, jak to jen půjde, ano?“
     Jeefes na něj vrhl pohled plný až nekomorní účasti. Paní vévodkyně bude jistě v pořádku, vaše milosti,“ prohlásil. „Už sice není… hm, není… –„
     „– nejmladší,“ řekl Elánius.
     „No, řekl bych, že je co do let poněkud více obdařena než většina obyčejných prvorodiček,“ pokračoval Jeefes hladce. „Ale je to, mohu-li se tak s vaším dovolením vyjádřit, dobře stavěná dáma, a v rodině z níž pochází, došlo k potížím v oblasti porodů jen zcela výjimečně, takže –„
     „Prvo – co?“
     „Nových matek, které rodí poprvé, vaše milosti. Jsem si jistý, že madam bude spokojenější při pomyšlení na to, že se honíte za nějakými hříšníky, než kdyby věděla, že prošlapáváte koberec v knihovně.“
     „Asi máte pravdu, Jeefesi. Ehm… aha, ano. Ve staré žumpě v zahradě je mladá dáma a snaží se udržet nad… hm, hladinou, Jeefesi.“
     „Ruzumím, vaše milosti. Hned tam pošlu hocha z kuchyně se žebříkem. A… nějakou zprávu pro Cech vrahů?“
     „To je dobrý nápad, Jeefesi. Bude potřebovat nějaké oblečení a koupel.“
     „Možná, že hadice ve staré přípravně by byla vhodnější, vaše milosti. Alespoň první opláchnutí?“
     „Výborně vymyšleno. Postarejte se o to. Ale teď musím jít.“
     V přeplněné hlavní kanceláři na strážnici hlídky v Pseudopolském dvoře si seržant Tračník podvědomě upravil větévku šeříku, kterou měl upevněnou na vrcholku helmy místo chocholu.
     „Začnou z nich bejt tak trochu podivíni, Noby,“ řekl, zatímco lhostejně listoval ranními novinami. „To je taková policajtská slabost. Stalo se mi to taky, když jsem měl děti. Člověk je najednou na různý věci háklivej.“
     „Co myslíš tím ‚háklivej’?“ Zajímal se desátník Nóblhóch, pravděpodobně nejdokonalejší žijící důkaz vývojového vztahu mezi zvířetem a člověkem.
     „No-ó,“ odpovídal Tračník a opřel se pohodlně ve své židli, „Je to tak trochu… podívej, když dosáhneš našeho věku…„ Podíval se na Nobyho a zaváhal. Noby už mnoho let udával svůj věk jako „asi štyryatřicet“. Ostatně celá Nóblhóchovic rodina byla slabá v průběžných počtech.
     „Chci říct, že když chlap dosáhne… jistého věku,“ zkusil to znovu, „pochopí, že svět nikdy nebude dokonalej. Člověk už si zvykne, že je svět trochu… trochu…„
     „Špinavej?“ navrhl Noby. Za uchem, na místě, kde míval obvykle vkusně naaranžován nedopalek cigarety, měl zasunutu rozkvetlou snítku šeříku.
     „Přesně,“ přikývl Tračník. „Chápeš, ty víš, že nikdy nebude dokonalej, ale stejně děláš co můžeš, rozumíš? Ale když pak čekáš dítě… no, najednou se to změní a člověk to vidí jinak. Napadne ho: mý dítě bude muset v tomhle bordelu vyrůstat. Je na čase udělat tady pořádek. Je na čase udělat z toho Lepší svět. Začne bejt tak trochu… vostrej. Plnej elánu. Až se doslechne o Silnorukovi, dá se čekat, že tady na nějakej čásek bude pěkně horko – brý ráno, pane Elánie!“
     „Bavíte se na můj účet, co?“ prohlásil Elánius, a zatímco se postavili do pozoru, prošel kolem nich. Je třeba říci, že z jejich rozhovoru nezaslechl ani slovo, ale v obličeji seržanta Tračníka se dalo číst jako v otevřené knize a Elánius se to naučil už před mnoha lety.
     „Jen jsme si říkali, jestli už je ta šťastná událost –„ začal Tračník a následoval v patách Elánia, který bral po dvou schody ke své kanceláři v prvním patře.
     „Ne, ještě ne,“ odpověděl krátce Elánius. Otevřel dveře do své kanceláře. „Dobré ráno, Karotko!“
     Kapitán Karotka vyskočil od stolu a zasalutoval. „Dobré ráno, pane! Už její milost, lady –„
     „Ne, Karotko, ještě ne. Něco nového přes noc?“
     Karotkův pohled zamířil ke snítce šeříku a pak zpět k Elániově tváři.“
     „Nic dobrého, pane,“ odpověděl s povzdechem. „Byl zabit další důstojník.“
     Elánius ztuhl. „Kdo?“ zeptal se.
     „Seržant Silnoruka, pane. Byl zabit v ulici U melasového dolu. Zase Karcer.“
     Elánius se podíval na hodinky. Měli deset minut na to, aby dorazili do paláce. Ale čas najednou přestal být důležitý.
     Sedl si za stůl. „Nějací svědkové?“
     „Tentokrát tři, pane.“
     „Tolik?“
     „Samí trpaslíci. Silnoruka nebyl dokonce ani ve službě, pane. Už měl po šichtě a šel si koupit do obchodu kus pečené krysy s pomfrity a narazil přímo do Karcera. Ten ďábel ho bodl do krku a dal se na útěk. Musel si myslet, že jsme ho našli.“
     „Hledáme toho chlapa celé týdny! A on narazí na Silnoruku ve chvíli, kdy jediné, na co ten starý chudák myslí, je jeho snídaně? Co Angua? Je mu na stopě?“
     „Nějakou dobu byla, pane,“ odpověděl Karotka.
     „Proč jen nějakou dobu?“
     „On – tedy předpokládejme, že to byl Karcer – odhodil na náměstí Náhlého osvícení anýzovou bombu. Téměř čistý olej, pane.“
     Elánuius si povzdechl. Bylo až neuvěřitelné, jak se lidé přizpůsobovali. Hlídka měla vlkodlaka. A tak se zločinci naučili přežívat i v prostředí, kde měl zákon až příliš citlivý nos. Řešním byly pachové bomby. Nebylo to zas tak děsivé. Nepředstavujete si vždycky bombu. Stačilo, abyste rozbili malou lahvičku s koncentrovaným výtažkem máty peprné nebo anýzu na místě, kde chodilo hodně lidí, a seržantka Angua před sebou najednou měla stovky, ba tisíce navzájem se křižujících stop a musela do postele s děsivou bolestí hlavy.
     Zachmuřeně naslouchal hlášení, ve kterém Karotka vypočítával jména mužů odvolaných z volna nebo těch, jímž byla zdvojena služba, sděloval mu jména vyslechnutých informátorů, počet vypuštěných holubů, popisoval místa, kde zašustila tráva, kde policisté zkoumali nasliněným prstem vítr a kde přiložili ucho k zemi. A věděl také, jak málo je to všechno platné. Hlídku tvořilo stále ještě méně než sto policajtů, a to včetně kuchařky. A ve městě bylo přinejmenším milion lidí a stokrát tolik úkrytů. Ankh-Morpork byl postaven na podzemních úkrytech, na starých domech, sklepeních a spletitých chodbách. Kromě toho, Karcer byl doslova noční můrou.
     Elánius už si dávno zvykl na ostatní šílené případy, kdy lidé například jednali mnoho let zcela normálně a pak jim najednou přeskočilo v hlavě a rozmlátili někomu hlavu pohrabáčem jen proto, že se příliš hlasitě vysmrkal. Jenže Karcer byl jiný. Měl dvojí myšlení, ale jeho identity spolu bohužel nebyly v konfliktu, ale konkurovaly si a soutěžily mezi sebou. Karcer měl démony na obou ramenech a ti jeden druhého poháněli kupředu.
     A přesto… Karcer se neustále usmíval oním veselým, zurčivým smíchem a choval se jako uličník, který si poněkud nesolidně vydělává na živobytí prodejem laciných hodinek, které vám během čtrnácti dnů zezelenají. A zdálo se, že je přesvědčen, dokonale přesvědčen, že v životě neudělal nic opravdu špatného. Bude stát uprostřed obrazu zkázy, s krví na rukou a ukradenými šperky v kapsách a s výrazem uražené nevinnosti prohlašovat: „Já? A co jsem zase udělal?“
     A jeden by mu byl skoro uvěřil, dokud jste se pozorněji nezadívali do jeho kulatých, rozesmátých očí a neviděli, jak se na vás z jejich hlubin šklebí démoni.
     …ale nesměli jste se mu do očí dívat příliš dlouho, protože to by znamenalo, že mu nesledujete ruce, a tou dobou už v jedné z nich jistě držel nůž.
     Pro obyčejného policajta bylo těžké vypořádat se s někým takovým. Policisté předpokládají, že když je někdo obklíčen, vzdá se nebo se pokusí vyjednávat, nebo alespoň zůstane stát na místě. Nečekají, že bude někdo zabíjet kvůli hodinkám za pět tolarů. (Hodinky za sto tolarů… no, to by bylo něco jiného. Konec konců jsme v Ankh-Morporku, že?)
     „Byl Silnoruka ženatý?“
     „Nebyl, pane. Žil v Novoobuvnické u svých rodičů.“
     Rodiče, pomyslel si Elánius. O to je to horší.
     „Někdo už jim to řekl?“ zeptal se. „A neříkejte mi, že to byl Noby. Nestojím o to, aby někdo opakoval ten známý vtípek ‚vdaný ženský o krok dopředu…. vy ne, Nováková, vy jste vdova!’„
     „Já tam byl, pane. Hned jak jsme se to dozvěděli.“
     „Díky. Brali to hodně těžce?“
     „Vzali to… slavnostně, pane.“
     Elánius v duchu zasténal. Dokázal si ten výraz představit.
     „Napíšu jim úřední dopis,“ řekl a otevřel stůl. „Sežeňte někoho, kdo by to tam odnesl, ano? A ať vyřídí, že se tam brzo zastavím. Teď asi ještě není vhodná doba… Ne, počkejte, jsou to vlastně trpaslíci a ti se kvůli penězům neostýchají. Takže ať jim vyřídí, že probereme všechny podrobnosti kolem penze. Taky že samozřejmě zahynul ve službě. To je navíc. Tím se to o něco zvýší. To bude to pravé.“ Chvilku se přehraboval v zásuvce. „Kde máme jeho složku?“
     „Tady, pane,“ odpověděl Karotka a podal mu desky. „V paláci máme být v deset, pane. Výbor hlídky. Jsem si ale jistý, že to pochopí,“ dodal rychle, když viděl Elániův výraz. „Půjdu a vyklidím Silnorukovu skříňku a předpokládám, že hoši uspořádají sbírku na věnec a tak…„
     Kapitán odešel a Elánius se sklonil nad listem hlavičkového papíru. Záznamy, musí nahlédnout do těch zatracených záznamů. Jenže v dnešních dnech je tolik policistů…
     Sbírka na věnec. A taky na rakev. Každý by se měl postarat o tu vlastní. To kdysi dávno říkával seržant Vrhcábel.
     Nebyl dobrý stylista, věty skládal ztěžka, rozhodně alespoň ty psané, ale když několikrát nahlédl do záznamů, aby si občerstvil paměť, napsal podle svého svědomí a vědomí to nejlepší, co dokázal.
     A byla to nejen dobrá, ale více méně i správná slova. Řečeno ale podle pravdy, byl Silnoruka jen obyčejný poctivý trpaslík, placený za to, aby byl policistou. Stal se policajtem proto, že v dnešních dnech to znamenalo zvolit celkem slušnou kariéru. Plat nebyl špatný, byla tady jistá, i když ne právě zázračná penze, platila nabídka velmi dobré, všestranné lékařské péče, pokud ovšem měl člověk dost odvahy na to, svěřit se dole v podzemí do péče Igorovi, a kromě toho všeho, když policista, který byl vycvičen a alespoň jeden rok sloužil v Ankh-Morporku, odešel, mohl okamžitě nastoupit službu v některém jiném městě na pláních, kde nejenže dostal stejné podmínky, ale byl utomaticky o stupeň či dva povýšen. Policistům, kteří pocházeli z Ankh-Morporku a prodělali tamní výcvik, se všeobecně, i v těch nejvzdálenějších krajích, říkalo Samíci, a to i tam, kde o Samu Elániovi nikdy neslyšeli. Byl na to trochu pyšný. Samík byl policista, který dokázal přemýšlet, aniž při tom pohyboval rty, nebral úplatky – ne velké, a když, tak v podobě nějakého toho piva nebo vdolku, což dokonce i Elánius považoval za mazadlo, které pomáhá hladkému běhu soukolí. Povšechně pak byli slušní, schopní a rozhodně se jim dala přiznat vysoká míra důvěryhodnosti.
     Dusot mnoha nohou hlásil, že se z pravidelného ranního běhu vrací seržant Navážka s posledními nováčky. Zaslechl bojový pokřik, který je Navážka naučil. Nebylo těžké, poznat, že ho vymyslel troll.
     Hloupou píseň zpíváme,
     když tu sem tam běháme!
     Proč pějeme píseň tu?
     Jenže teď nám došel rým!
     „Rozpočítat!“
     „První! Druhý!“
     „Rozpočítat!“
     „Moctej! Hodněnáctej!“
     „Rozpočítat
     „Ehm… co že to, jako?“
     Elánia stále ještě popouzelo, že z malé policejní školy v bývalé továrničce na limonády vycházelo mnoho policistů, kteří v okamžiku, kdy měli odsloužen svůj rok, odcházeli. Ale na druhé straně to mělo i své výhody. Samíci už sloužili široko daleko, dokonce i v Überwaldu, a všichni rychle stoupali po žebříčcích hodností. Bylo příjemné znát všechna ta jména a vědět, že ti muži nejen byli, ale stále jsou zvyklí mu salutovat. Vývoj a praktiky lokální politiky často způsobily, že místní vládci nemluvili jeden s druhým, ale Samíci mluvili prostřednictvím semaforových věží vždycky.
     Uvědomil si, že si teď polohlasně prozpěvuje jinou písničku. Byla to melodie, na niž si nevzpomněl celé roky. Patřila k šeříku. Zarazil se. Měl pocit provinění.
     Právě dopisoval dopis, když někdo zaklepal na dveře.
     „Hned jsem hotov!“ zvolal.
     „Tho jshem já, bháne!“ Policista Igor vstrčil hlavu do dveří a pro jistotu dodal: „Ighor, bháne.“
     „Co je, Igore?“ zeptal se Elánius a ne poprvé ho napadlo, proč má někdo, kdo má stehy po celé hlavě, potřebu říkat jiným, kdo je.*
     „Jen bhych rhád řhekl, bháne, že bhych mohl dhostat mhladého Shilnoruku na nhohy,“ oznámil Igor s náznakem výčitky.
     Elánius si povzdechl. Igorova tvář byla plná účasti promíchané zklamáním. Nebylo mu dovoleno, aby se pochlubil svým… uměním. Nebylo divu, že byl zklamaný.
     „Tohle už jsme přece probrali, Igore. To není jako přišít někomu nohu. A trpaslíci tyhle věci zásadně odmítají.“
     „Nha thom nhení nic nhadpřirozheného, bháne. Já jshem čhlověk přhírodní filhozofie! A khdyž ho přhinesli, bhyl bhořád jheště theplý!“
     „Pravidla jsou pravidla, Igore. Ale i tak díky. Všichni víme, že máš srdce na správném místě – !“
     „Tha srhdce na thěch sphrávných mhístech,“ opravil ho vyčítavě Igor.
     „Ano, to jsem chtěl říci,“ přikývl Elánius, aniž hnul brvou, což by Igorovi jistě dělalo potíže.
     „No dhobrá, bháne,“ přikývl Igor a změnil téma rozhovoru. „Jhak she dhaří jhejí mhilosti?“
     Tohle Elánius čekal. Byl to pro jeho mozek velmi náročný úkol, ale už se vyrovnal s myšlenkou, že zmíní Sibylu a Igora v jedné a téže větě. Ne že by neměl Igora rád. Naopak. I teď si po ulicích města vykračovali policisté, které by museli krmit nebo vozit na vozíku, nebýt Igorovy příslovečné dovednosti s jehlou nití a nějakou tou vodičkou. Jenže –
     „V pořádku,“ odpověděl. „Je v pořádku,“ odpověděl poněkud stroze.
     „Jhá že jshem shlyšel, že mhá phaní Obsháhlová thak throchu sthar–„
     „Igore, jsou určité oblasti, ve kterých… Podívej, víš vůbec něco o… ženách a dětech?“
     „Co se thýče osobhních zkušenhostí a bhopisů, thak toho mhoc nejnhi, ale sthalo sehe mi jhednou, že jshem měl jedhnu thakovou nešťhastnici na bhitevním khameni a thak už jshem se bhořádně bhodíval co a jhak. Thakže dhokážu bhoznat, co je co a vhím, khde to má bhýt –„
     V tomto okamžiku Elániova představivost zatáhla závěsy. „Děkuju ti, Igore,“ vypravil ze sebe třesoucím se hlasem, „ale paní Obsáhlová je velmi zkušená porodní asistentka.“
     „Tho mháte bhravdu, bháne,“ přikývl Igor, ale jeho tón byl plný pochybností.
     „A já teď musím jít,“ oznámil mu Elánius. „Bude to zase dlouhý den.“
     Seběhl po dřevěných schodech, hodil dopis seržantu Tračníkovi, kývl na Karotku a oba se rychlou chůzí vydali k paláci.
     Když se za nimi zavřely dveře, jeden z policistů ve službě zvedl hlavu od hlášení, v němž se pokoušel, jak už to u policistů bývá, zapsat věci, které se staly tak, jak se měly stát.
     „Seržante?“
     „Ano, desátníku Pingu?“
     „Proč máte někteří ty fialové kytky, seržante?“
     V té chvíli došlo k určité změně ve vzduchu, způsobené nasáváním vzduchu mnoha pozvednutých nosů, způsobené mnoha páry napjatě a nenápadně naslouchajících uší. Všichni policisté v místnosti přestali psát.
     „Tedy, všiml jsem si, že jste je vy a Noby a Reginald takhle nosili už vloni touhle dobou, a napadlo mě, jestli se třeba nečeká i od nás, že bysme je…„ Ping se zakoktal. Oči seržanta Tračníka, obvykle tak přátelské, se náhle zúžily a dalo se v nich zcela jasně číst: tak pozor, mládenče, tady jsi na tenkém ledě a ten už ti začíná praskat pod nohama…
     „Víte, moje bytná má zahrádku a mohl bych tam zaskočit a…„ Ping pokračoval v tomto naprosto netypickém pokusu o sebevraždu.
     „Tak ty by sis chtěl dneska taky připnout šeřík, jo?“ řekl Tračník tiše.
     „No, chtěl jsem akorát říct, že kdybyste chtěl, mohl bych tam zajít a –„
     „A tys tam snad byl?“ řekl Tračník a vstal od stolu tak rychle, že převrhl židli.
     „Uklidni se, Frede,“ zamumlal Noby.
     „Já jsem nechtěl –„ začal Ping, „já jen chtěl…, kde jsem to měl být, seržante?“
     Tračník se opřel rukama o stolní desku a naklonil se tak, že se jeho kulatá rudá tvář ocitla jen několik centimetrů od Pingova obličeje. „Jestli nevíte, kde je to tam, tak jste tam nebyl,“ prohlásil týmž tichým hlasem. Pak se zase narovnal. „Tak, my s Nobym teď máme nějakou práci,“ dokončil. „Pohov, Pingu. Jdeme ven.“
     „Ehm…„
     Tohle nebyl Pingův šťastný den.
     „Ano?“ obrátil se k něm Tračník zamračně.
     „… a já velím denní službě, jinak bych se neptal, ale… když odcházíte, seržante, měl byste mi říct, kam jdete. Jen pro případ, že bych se s vámi potřeboval spojit, chápete? Musím to zapsat do deníku služeb. Inkoustem a tak,“ dodal.
     „Víte, co je dneska za den, Pingu?“ zeptal se Tračník.
     „Pětadvacátého května, seržante.“
     „A víte, co to znamená, Pingu?“
     „Ehm… ne.“
     „To znamená,“ řekl Noby, „že každý natolik důležitý, aby se mohl zeptat, kde jsme –„
     „– bude vědět, kam jsme šli,“ dodal Fred Tračník.
     Pak za nimi s bouchnutím zapadly dveře.
     Hřbitov Malých bohů byl pro lidi, kteří nevěděli co dál. Nevěděli, čemu věří, ani zda existuje posmrtný život, a většinou ani nevěděli, co je to praštilo. Prošli životem v otevřené, přátelské nejistotě, až je zastihla konečná jistota. Mezi městskými zahradami mrtvých byl hřbitov Malých bohů totéž jako stolní zásuvka označená nápisem Různé, kam byli ukládáni lidé v posvátném očekávání ničeho moc. Tady byla pohřbena většina mužů hlídky. Policista po několika letech služby zjistil, že může jen težko věřit v lidi, natož v někoho jiného, koho nota bene ještě ani nevidí.
     Kupodivu tentokrát nepršelo. Vánek ševelil v prachem zšedlých topolech, které rostly kolem hřbitovní zdi.
     „Měli jsme vzít nějaké kytky,“ ozval se Tračník, když procházeli vysokou travou.
     „Můžu jich pár šlohnout na novejch hrobech,“ navrhoval Noby. „Dneska od tebe nechci takový věci slyšet,“ odpověděl mu Tračník zamračeně.
     „Promiň, seržo.“
     „Ve chvílích, jako je tahle, by měl člověk myslet na svou nesmrtelnou duši a na tu nekonečnou… jo nekonečnou mohutnou řeku, co jí říkají Historie. Na tvým místě bych to dělal, Noby.“
     „Jasně, že jo, seržo. To taky udělám. Ale jak vidím, už to někdo dělá.“
     U jedné hřbitovní zdi kvetla řada šeříků. Přesněji řečeno, kdysi v minulosti sem někdo zasadil šeřík a ten během času, jak už to u šeříků bývá, obrazil mnoha odnožemi, takže tam, kde dříve byl jeden kmínek, teď kvetlo šeříkové houští. Každá větev byla pokryta bledě fialovými květy.
     Ve spleti rostlin byly pořád ještě vidět hroby. Před nimi stál Kolík Aťsepicnu, nejneúspěšnější byznysman celého Ankh-Morporku, s šeříkovou snítkou za kloboukem.
     Všiml si policistů a kývl jim na pozdrav. Odpověděli mu stejně. Všichni tři zůstali stát nad sedmi hroby. Jen o jeden z nich někdo pečoval. Mramorový náhrobek byl vyleštěný a zbavený mechu, tráva přistřižená a mramor lemující hrob pečlivě udržovaný.
     Dřevěné pamětní tabulky na ostatních šesti hrobech mizely pod hustým mechem, ale z toho prostředního někdo mech oškrabal a na očištěném místě bylo vidět jméno:
     JAN KÝLA
     Někdo si dal poměrně velkou práci a vyryl pod jméno nápis
     …vzlétnou k nebi výš…
     Na hrob kdosi položil věnec uvitý ze šeříkových květů, převázaný rudou stuhou, a v horní části věnce, převázané užší stužkou stejné barvy, leželo vejce.
     „Paní Dlaňová, paní Netopýřivá a pár děvčat už tady byly dřív,“ oznamoval Kolík. „A samozřejmě že Madam se vždycky postará o to, aby tady bylo vejce.“
     „Je hezký, že si vždycky všichni takhle vzpomenou,“ zabručel seržant Tračník.
     Trojice stála mlčky. Ani jeden z nich nepatřil k mužům, jejichž slovník je vybaven výrazy vhodnými pro chvíle, jako byla tahle. Přesto se po nějaké době ozval Noby.
     „Kdysi mi dal lžíci,“ prohlásil jen tak všeobecně.
     „Jo, já vím,“ přikývl Tračník.
     „Fotr mi ji čórnul, když přišel z lochu, ale stejně to byla moje lžíce,“ pokračoval Noby se směsicí nostalgie a umíněnosti. „To pro malýho kluka něco znamená, když má vlastní lžíci.“
     „Když tak o tom mluvíme,“ zasnil se seržant Tračník, „tak si uvědomuju, že on byl první, kdo mě povýšil na seržanta. Pak mě samozřejmě degradovali, ale já už věděl, že na to mám. Byl to skvělej polda.“
     „Koupil si ode mě párek v rohlíku, hned ten první tejden, co jsem začínal,“ pokýval hlavou Kolík. „A sněd ho celej! Nevypliv ani kousek!“
     Další ticho.
     Po chvíli si seržant Tračník odkašlal, což byl všeobecný signál, který měl naznačit, že slavnostní okamžiky skončily. Nastalo všeobecné uvolnění.
     „Koukám, že bysme sem měli některej den asi skočit s pilkou a srpem a trochu to tady vyčistit,“ uvažoval nahlas seržant.
     „To říkáš rok co rok, seržo,“ upozornil ho Noby, když se vydali na zpáteční cestu. „A nikdy to neuděláme.“
     „Kdybych měl tolar za každej policejní funus, na kterým jsem tady byl,“ zamračil se Tračník, „měl bych… devatenáct tolarů a padesát pencí.“
     „Padesát pencí?“ ujišťoval se Noby.
     „No, to bylo, když se desátník Ledabydlo probudil akorát včas, aby zabouchal na víko,“ vysvětloval Tračník. „To bylo ještě předtím, než jsi nastoupil. Všichni říkali, že to bylo úžasné uzdravení!“
     „Pane seržante?“
     Trojice se najednou otočila. Svým nejrychlejším šouráním se k nim blížila vyzáblá postava Legitimáta Prima, místního hrobníka.
     Tračník si povzdechl. „Copak, Legi?“ řekl.
     „Dobré ráno, drazí –„ začal hrobník, ale seržant Tračník mu pohrozil prstem. „Okamžitě s tím přestaň,“ zamračil se na něj. „Víš, že jsem tě varoval už několikrát. Žádný fórky ve stylu ‚komickej hrobník’. Není to ani směšný, ani chytrý. Jen ze sebe vymáčkni, cos chtěl říct. Žádný hlouposti.“
     Legitimát Primo se zatvářil sklesle. „Nuže, mí laskaví pánové…„
     „Iti, znám tě už celý roky,“ přerušil ho Tračník unaveně. „Aspoň to zkus, jo?“
     „Dákon chce, aby se ty hroby vykopaly, Frede,“ prohlásil Legitimát trucovitě. „Už je to víc než třicet let. Už dávno měli být dole v kryptách –„
     „Ne,“ zavrtěl hlavou Fred Tračník.
     „Ale Frede, mám pro ně tam dole už dávno připraveno hezké místečko,“ naléhal prosebným hlasem Legitimát. „Skoro hned vepředu. My ten prostor potřebujeme, Frede! Vždyť se tady dá sotva projít a představ si ty pohřby. Tady musí i červi chodit v zástupu! To místo mám fakt skoro vepředu, kde bych si s nima mohl vždycky při svačince povídat. Co tomu říkáš?“
     Policista a Kolík si vyměnili pohledy. Většina lidí z města alespoň jednou navštívila Legitimátovy krypty, když už pro nic jiného, tak proto, aby si dokázali vlastní odvahu. A téměř pro všechny to byl šok, když si uvědomili, že ani smutný pohřeb není nic, co by bylo na věky, ale jen na přechodnou dobu, než – abychom citovali Legitimátova vlastní slova – mí malí mrskající se kamarádíčci stačí vykonat svou práci. A pak byly tím opravdu posledním místem odpočinku mrtvých katakomby a zápis v jednom z mnoha tlustých seznamů zemřelých.
     Iti, jak zkracovali jméno, žil právě tam dole, v podzemí. Jak říkal, byl jediný, kdo tam bydlel a měl rád tamější společnost.
     Legitimáta sice lidé všeobecně považovali za bláznivého podivína, ale za podivína úzkostlivě přesného a přátelského.
     Tračník na něj upřel pátravý pohled. „Nebyl to tvůj nápad, že ne?“
     Legitimát sklopil oči ke špičkám střevíců. „No, on je nový dákon trochu moc… nový,“ vysvětloval. „Znáš to, takový… ostrý. Dělá různé změny.“
     „A řekl jsi mu, proč se nesmí vykopat?“ naléhal Noby.
     „Prohlásil, že je to jen stará historka,“ odpověděl Iti. „Tvrdil, že každý z nás musí svou minulost nechat za sebou.“
     „A řek si mu, že si to bude muset vyříkal s Vetinarim?“
     „Já jsem mu to řekl, ale on odpověděl, že je jeho lordstvo jistě člověk, který myslí pokrokově a na budoucnost a jistě nebude lpět na nějakých pozůstatcích minulosti,“ odpověděl Legitimát.
     „No, tak mi to připadá, jako kdyby byl vážně novej!“
     „Jo,“ přikývl Noby zachmuřeně. „A nejspíš z něj ani starej nebude. To je v pořádku, Iti. Můžeš mu říct, že ses nás ptal.“
     Hrobníkovi se na tváři objevil výraz úlevy. „Díky, Noby,“ přikyvoval. „A rád bych vám řekl, pánové, že až přijde řada na vás, budete mít místo na pohodlné polici s výhledem. Už jsem si vás zapsal do seznamů, abych vám je podržel.“
     „No… to je od tebe moc hezký, Iti,“ přikývl rozpačitě Tračník, a přemýšlel, jestli se něco takového dá myslet vážně. Kvůli nedostatku místa byly kosti v kryptách skladovány podle velikosti, ne podle jejich vlastníka. Byly tam místnosti plné žeber. Celé ulice stehenních kostí. A hned u vchodu samozřejmě nekonečné řady lebek, protože krypta bez impozantního počtu lebek není vůbec žádná pořádná krypta. Jestliže měla některá náboženství pravdu a v soudný den nastane hromadné povstání z hrobů a pouť tam nahoru, pomyslel si Fred Tračník pobaveně, tak tady bude pěkně zmatená tlačenice.
     „Právě jsem našel krásné místečko –„ začal Iti, ale vzápětí se zarazil. Rozzlobeným gestem ukázal ke vchodu na hřbitov. „Dobře víš, co jsem ti řekl o tom, když sem bude chodit!“
     Všichni se obrátili naznačeným směrem. Po cestičce vysypané jemným štěrkem k nim se smutnou tváří přicházel desátník Reginald Půlbotka s celou kyticí šeříku připevněnou na helmici. Přes rameno nesl rýč na dlouhé násadě.
     „Je to mrtvý člověk! Já na svém hřbitově žádné mrtvé nestrpím!“
     „Vždyť je jich plnej, Iti,“ snažil se ho utišit Kolík Aťsepicnu.
     „Jo, ale ti ostatní se mi necourají dovnitř a ven!“
     „Ale no tak, Legi, takhle vyšiluješ každej rok,“ obrátil se k němu seržant Tračník. „Copak on za to může, že ho zabili? Jenom to, že je někdo zombie, ještě neznamená, že to není slušný člověk. Reginald je náhodou moc užitečnej mládenec. A kromě toho, kdyby se každej postaral o svoje místo aspoň jako on, bylo by tady mnohem pěkněji. Brý ráno, Regu.“
     Reginald Půlbotka, tvář šedivou, ale usměvavou, kývl čtveřici na pozdrav a pokračoval v cestě.
     „A ještě si k tomu přinese vlastní rýč,“ sykl nevrle Legitimát. „To je nechutné.“
     „A já si vždycky myslel, abys věděl, že je to od něj… no, hezké, že to dělá,“ řekl Tračník. „Nech ho na pokoji, Iti. Jestli po něm začneš házet kamení jako předloni, dozví se o tom velitel Elánius, a bude z toho malér, to si piš. Ty jsi moc šikovný, když jde o… o…„
     „– těla,“ napověděl mu Noby.
     „– ale… prostě, tys tam nebyl, Iti,“ pokračoval Tračník. „To je začátek i konec toho všeho. Reg tam byl. To je všechno, Iti. Když jsi tam nebyl, nepochopíš. Tak a teď utíkej a přepočítej si zase lebky, vím, že to děláš rád. Tak tedy sbohem a šáteček, Legi!“
     Legitimát Primo zůstal stát a díval se za nimi. Seržant Tračník cítil, že je zvažován.
     „Vždycky jsem si říkal, že je to jeho jméno trochu divný,„ ozval se po chvíli Noby. „Teda… Legitimát…? A Primo?“
     „Nemůžeš mít jeho matce za zlý, že na to byla pyšná, Noby.“
     „Je tady ještě něco, co bych se měl dneska dozvědět?“ zeptal se Elánius, když s Karotkou bok po boku vyrazili ulicí.
     „Přišel dopis od legie Černé stuhy*, pane, ve kterém se zmiňují o tom, že by to byl velký krok pro soulad mezi druhy, kdybyste se zamyslel nad –„
     „Chtějí dostat do hlídky upíra?“
     „Přesně, pane. Řekl bych, že hodně členů Výboru hlídky si navzdory vašim reklamovaným podmínkám v této věci myslí, že by to nebylo špatné –„
     „Zdá se vám, že jsem mrtvola?“
     „Ne, pane.“
     „Takže odpověď zní ne. Jak jinak.„
     Karotka rychle zalistoval na podložce s klipsnou, kde měl založeny své poznámky, a popoběhl, aby s Elániem udržel krok. „Kometa píše, že Borogravia napadla Plesnivinsko,“ oznámil.
     „To je dobře, nebo špatně? Nedokážu si vybavit, kde to je.“
     „Oboje jsou bývalé části Temné říše, pane. Hned vedle Überwaldu.“
     „Na čí jsme straně?“
     „Kometa píše, že bychom měli proti agresivní Borogravii podporovat malé Plesnivinsko.“
     „Tak to už sympatizuju s Borogravií,“ ušklíbl se Elánius. Kometa otiskla minulý týden jeho karikaturu, podle Elániova vlastního názoru velmi nelichotivou, a aby to nebylo dost, Sibyla požádala v redakci o originál, který si dala zapaspartovat a pověsila na zeď. „A co z toho plyne pro nás?“
     „Pravděpodobně další uprchlíci, pane.“
     „U bohů, vždyť už tady není žádné místo! Proč všichni chodí sem?“
     „Myslím, že hledají lepší život, pane.“
     „Lepší život?“ zastavil se Elánius. „Tady?“
     „Já si myslím, že tam u nich je to ještě mnohem horší, pane,“ odpověděl mu Karotka.
     „A jaké uprchlíky tak asi můžeme čekat?“
     „Z větší části lidské, pane.“
     „To myslíte z větší části lidi jako tvory, nebo tvory z větší části lidské?“ podíval se na něj Elánius. Když žijete nějaký čas v Ankh-Morporku, naučíte se takové otázky formulovat přesně.
     „Ehm, no, pokud jsem slyšel, tak jediný jiný druh, který tam žije, jsou kvečové, pane. Prý žijí v hlubokých lesích a jsou celí porostlí srstí.“
     „Vážně? No, nejspíš se o nich dozvíme víc, až nás požádají, abychom některého z nich zaměstnali v hlídce,“ meditoval Elánius zakysle.
     „A pak tady mám jednu velmi potěšující novinku, pane. Znáte Ďábly? Ten pouliční gang?“
     „A co je s nimi?“
     „Zasvětili jako člena svého prvního trolla, pane.“
     „Cože? Vždyť já měl dojem, že se potulují po ulicích a tlučou trolly? Myslel jsem, že v tom je celá podstata jejich spolku!“
     „No, možná že mladý Vápenec taky rád tluče trolly.“
     „A to je v pořádku?“
     „Svým způsobem… řekl bych, že je to krok kupředu.“
     „Společně v nenávisti, myslíš?“
     „Tak nějak, pane,“ přikývl Karotka. Probral papíry na své podložce sem a tam. „Tak a teď, co tady máme dál? Jo, říční hlídkový člun se zase potopil –„
     Kde jsem udělal ten první špatný krok? pomyslel si Elánius, zatímco výčet pokračoval. Kdysi jsem byl policajt. Skutečný policajt. Pronásledoval jsem lidi. Byl jsem lovec. A to bylo to, co jsem dělal nejlépe. Poznal jsem každé místo ve městě jen podle toho, co jsem cítil pod podrážkami. A podívejte se na mě teď! Vévoda! Velitel hlídky! Politické zvíře! Kdysi jsem věděl, kdo bojuje s kým v okruhu tisíce kilometrů kolem města, jen pro ten případ, že by kvůli tomu mohly ve městě vypuknout nepokoje.
     Kdy jsem byl naposled na hlídce? Minulý týden? Minulý měsíc? A ještě ke všemu to nikdy není skutečná hlídka, protože seržanti se vždycky postarají o to, aby všichni věděli, že jsem opustil dům a každý policajt už na dálku smrdí leštěnkou na kov, krémem na boty a vodičkou po holení, a to i když zajdu do těch nejzapadlejších uliček (tahle myšlenka nepostrádala jistou dávku pýchy, protože to dokazovalo, že v hlídce nejsou hloupí seržanti). Už dávno nezůstávám celou noc v dešti ani nebojuji ve stoce o život s nějakými lumpy a kromě normální chůze už se vlastně ani nehýbu. To všchno je pryč. A pro co?
     Pohodlí, moc, peníze a úžasná manželka…
     …ehm…
     … což byla dobrá věc, to jistě, ale… přesto…
     Zatraceně. Jenže už nejsem policajt, teď je ze mě… manažer. Musím k tomu mizernému výboru mluvit, jako kdyby to byly děti. Chodím po recepcích a nosím nanicovatou, pitomou, přezdobenou zbroj. Samá politika a papírování. Začalo toho být přespříliš.
     Kam se poděly ty dny, kdy všechno bylo tak jednoduché?
     Vybledly jako šeřík.
     Vešli do paláce a vystoupali po hlavním schodišti do Vetinariho kanceláře.
     Když vešli dovnitř, stál Patricij Ankh-Morporku u okna a vyhlížel ven. Jinak byla místnost pustá.
     „Á, Elánius,“ řekl, aniž se ohlédl. „Myslel jsem si, že byste se mohl opozdit. Vzhledem k podmínkám jsem Výbor rozpustil. Bylo jim to líto stejně jako mně, když se doslechli o nešťastném Silnorukovi. Bezpochyby jste psal oficiální dopis.“
     Elánius se zadíval s tázavým výrazem na Karotku, který jen zvedl oči ke stropu a pokrčil rameny. Vetinari se dozvídal věci velmi rychle.
     „Ano, pane, přesně tak,“ přikývl Elánius.
     „A to je dnes tak krásný den,“ pokračoval Vetinari. „I když, jak vidím, blíží se bouřka.“ Otočil se. Na klopě pláště měl připevněnu snítku šeříku.“
     „Lady Sibyle se daří dobře?“ zeptal se a usedl za stůl.
     „Víte něco nového?“ odpověděl Elánius.
     „Některé věci se prostě asi nedají uspěchat,“ odpověděl Vetinari, aniž hnul brvou, a zalistoval papíry na stole. „Okamžik, jen chvilku, bylo tady pár drobností, které jsem chtěl vyřídit… aha, další z těch dopisů, které mi pravidelně posílá náš přítelíček z chrámu Malých bohů… hřbitov, jako vždycky.“ Opatrně ho vytáhl z hromádky papírů a položil stranou. „Myslím, že pozvu nového dákona na čaj a vysvětlím mu, jak se věci mají. Tak a co jsem to… aha, politická situace v – ano?“
     Dveře se otevřely. Vešel Važuzel, Vetinariho nejvyšší úředník a sekretář.
     „Zpráva pro jeho milost,“ řekl, ale podal při tom dopis přes stůl Patricijovi. Ten obálku podal velmi uctivě přes stůl Elániovi. Elánius ji otevřel.
     „To je z klapaček!“ vykřikl Elánius. „Máme Karcera v koutě v Nové koleji! Musím se tam okamžitě vypravit!“
     „Jak vzrušující,“ řekl Vetinari a rychle vstal. „Signál k lovu. Je ale opravdu tak nutné, abyste se toho účastnil osobně, vaše milosti?“
     Elánius na něj vrhl kalný pohled. „Jistě,“ odpověděl. „Naprosto nutné. Protože když u toho nebudu, abyste rozuměl, tak se nějaký chudák z těch, co jsem sám vycvičil, pokusí toho hajzla zatknout.“ Pak se obrátil ke Karotkovi. „Kapitáne, dejte se okamžitě do práce… Klapačky, holubi, poslové-běžci, cokoliv. Chci, aby na tohle volání reagovali všichni, jasné? Ale nikdo… opakuji, nikdo se do něj nepokusí nabourat, dokud nebude mít masivní krytí. Rozumíš? A pošli strážníka Cvrkala do vzduchu! Ale k sakru…„
     „Co se děje, pane?“ zeptal se Karotka.
     „Ten vzkaz je od Pleskot Řiťkové. Poslala ho přímo sem. Co tam vlastně dělá? Je přece úřední technik! Policejní znalec. Není žádná pochůzkářka! Ta se to pokusí provést podle příručky!“
     „A to by neměla?“
     „Ne. Karcer potřebuje alespoň jednu střelu z kuše do nohy, aby si vás všiml. Nejdřív střílej –!“
     „– a pak se ptej?“
     Elánius došel ke dveřím a tam se na okamžik zastavil. „Nenapadá mě nic, na co bych se ho chtěl zeptat.“
     Na náměstí Náhlého osvícení musel Elánius zpomalit, protože mu docházel dech, a to bylo nechutné! Ještě před několika lety by se teprve teď dostával do tempa! Jenže bouřka, která se k městu valila přes pláně, před sebou hnala vlnu žhavého vzduchu a veliteli by jistě nepřidalo na pověsti, kdyby na místo dorazil bezmocně sípaje. Ale situace byla taková, že ačkoliv se zastavil ve stínu jednoho pouličního stánku a několikrát zhluboka zalapal po dechu, pochyboval, že by se mu v této chvíli podařilo plynule vyslovit delší větu.
     Ke své nekonečné úlevě našel nezraněnou desátnici Řiťkovou čekat u zdí univerzity. Desátnice zasalutovala. „Dovolte mi promluvit, pane,“ řekla.
     „Hmm,“ zamumlal neutrálně Elánius.
     „Všimla jsem si dvojice trollů-policistů, kteří měli dopravní službu, a poslala jsem je na Vodní most. Pak se objevil seržant Navážka a já ho poslala… poradila jsem mu, aby šel na univerzitu hlavní branou a našel si místo pokud možno co nejvýše. Pak dorazili seržant Tračník a Noby a já je poslala na Stejně velký most a –„
     „Proč?“ zajímal se Elánius.
     „Protože pochybuji, že by se pustil tím směrem,“ odpověděla Pleskot a její tvář byla pravým vtělením nevinnosti. Elánius se v duchu přísně napomenul a přestal spokojeně přikyvovat. „A jak přicházejí další policajti, posílám je tak, aby vytvořili kolem toho místa kruh. Obávám se však, že vylezl někam nahoru a bude se tam i držet.“
     „Proč?“
     „Protože… dokážete si představit, jak by se probojoval mezi tolika mágy, pane? Největší naději bude mít, když se proplíží po střechách a na nějakém tichém místě sklouzne dolů. Tam nahoře je spousta úkrytů, a kromě toho se může vrchem dostat až k ulici Broskvové bublaniny a nemusí slézt na zem.“
     Úřednice, pomyslel si Elánius. Cha! A při troše štěstí nebude ten chlap vědět o Cvrkalovi.
     „Dokonale promyšleno,“ přikývl.
     „Díky, pane. Nevadilo by vám, kdybyste se postavil blíž tady k té zdi, pane?“
     „Proč to?“
     Něco zazvonilo na dláždění. V tom okamžiku už se Elánius tiskl naplocho ke zdi.
     „Má samostříl, pane,“ vysvětlovala Řiťka. Myslíme, že ho sebral Silnorukovi. Ale moc to s ním neumí.“
     „Skvělá práce, desátnice,“ řekl Elánius poněkud mdlým hlasem. „Opravdu skvělá.“ Pak se rozhlédl po náměstí za nimi. Vítr pohazoval plachtami stánků a prodavači, kteří vrhali ustarané pohledy na šednoucí nebe, začali uklízet zboží.
     „Nemůžem dovolit, aby se nám tam jen tak potuloval,“ pokračoval. „Začne střílet na všechny strany a nakonec někoho trefí.“
     „Jaký by k tomu měl důvod, pane?“
     „Karcer nepotřebuje žádný důvod,“ zavrtěl hlavou Elánius. „Jemu stačí výmluva.“ Pak jeho pozornost přilákal jakýsi pohyb vysoko nad ním. Zvedl hlavu a usmál se.
     Nad město rychle stoupal velký pták.
     Polohlasně klející volavka bojovala o výšku každým širokým kruhem. Kolem desátníka Cvočka Cvrkala, který ji pevně svíral koleny, se točilo celé město. Ve vhodné chvíli pak obrátil ptáka po větru a potácivým během přistáli na vrcholku Věže umění, nejvyšší budovy města.
     Bezmyšlenkovitým, tolikrát už nacvičovaným pohybem skřítek přeřízl provaz, který přidržoval na místě přenosný semafor, a seskočil za ním do kompostu z rozkládajícího se břečťanového listí a starých havraních hnízd, který pokrýval celý vrcholek věže.
     Volavka ho pozorovala hloupýma kulatýma očima. Cvrček ji ochočil oním tradičním způsobem, jakým to skřítci dělají. Obarvíte se na zeleno jako žába, kvákáte, poskakujete po močálech a pak, když se vás nějaká volavka pokusí sežrat, vyběhnete jí po zobáku k hlavě a omráčíte ji. Ve chvíli, kdy přijde k sobě, jí vstříknete do nozder zvláštní olej – trvalo celý den, než ho Cvrček uvařil a jeho zápach (velmi mírně řečeno) spolehlivě vyklidil celou strážnici – a stačí jediný pohled, aby vás pták začal považovat za svou milovanou matičku.
     Volavka byla užitečná. Unesla výstroj. Na běžné dopravní patroly ale dával Cvrkal přednost krahujci. Ten dokázal lépe plachtit a držet se ve vzduchu na určitém místě.
     Cvrček zasunul semafor do lože, které tady tajně připravil před několika týdny. Pak vytáhl ze sedlové brašny na volavčině hřbetě malý jednookulárový dalekohled a přivázal ho na okraj kamene tak, že mířil téměř kolmo dolů. Podobné chvíle Cvrček Cvrkal miloval. Byly to jediné okamžiky, kdy byli všichni menší než on.
     „Tak…„ zabručel spokojeně, „a teď uvidíme, co uvidíme.“
     Dole viděl budovy univerzity. Kousek od něj byla vysoká věž s hodinami, kterým se říkalo Starý Tom, a nedaleko ní na střeše nezaměnitelná hmota seržanta Navážky, který se proplétal lesem komínů. Sírově nažloutlé nebe, na němž se připravovala bouře, se odráželo na helmicích policistů, kteří pospíchali ulicemi. A tam, za tím parapetem se plížila postava…
     „Mám tě,“ broukl si tiše Cvrkal a sáhl po ovládacích pákách semaforu.
      
     „N…V…ŽK mezera M…Ř… mezera ST…R… mezera T…M,“ četla Řiťka.
     Elánius přikývl. Navážka byl na střeše nedaleko věže Starého Toma. A Navážka si nesl dobývací samostříl, se kterým měli co dělat tři obyčejní lidé. Upravil si ho tak, že se z něj dal vystřelit celý svazek střel najednou. Většinou popraskaly už ve vzduchu díky obrovské hnací síle a cíl byl zasažen rozšiřujícím se mrakem hořících třísek. Elánius mu zakázal tuhle zbraň používat proti lidem, ale byl to zatraceně dobrý prostředek k vniknutí do budov. Dokázal otevřít přední i zadní dveře téměř současně.
     „Řekněte mu, aby vypálil varovný výstřel,“ řekl. “Jestli Karcera tou věcí zasáhne, nenajdeme ani mrtvolu.“ I když bych právě jeho mrtvolu docela rád našel, dodal v duchu pro sebe.
     „Rozumím, pane.“ Řiťka vytáhla od pasu dvě na bílo natřená prkénka tak trochu podobná pádlům, obrátila se čelem k Věži umění a vyslala krátký signál. Vzápětí neviditelný Cvrček odeslal signál „připraven“.
     „N…V…ŽK… mezera V…R…VN… mezera V… STŘ…L,“ opakovala Řiťka polohlasem signalizovaný text.
     Shora přišlo potvrzení o přijetí zprávy. Vzápětí vyletěla z vrcholku věže červená signální raketa a rozprskla se na všechny strany. Byl to velmi účinný způsob, jak připoutat pozornost všech zúčastněných. Pak Elánius viděl, že zpráva došla na místo určení.
     Všude kolem se policisté, kteří si pochopitelně rozkaz přečetli také, ukrývali do výklenků a krytých vstupů budov. Všichni znali Navážkův samostříl.
     Odtikalo několik vteřin, než si troll zopakoval zprávu, pak se ozvalo zvláštní zadunění následované děsivým bzukotem, který připomínal bzukot roje pekelných sršňů, a nakonec praskot a zvonění drcených tašek a cihel. Na náměstí se snesl déšť úlomků. Několik metrů od místa, kde stál Elánius, dopadl celý komín, z jehož ústí stále ještě stoupal proužek dýmu.
     Následoval mrak prachu a malých kousků dřeva a pak jemná přeprška holubích pírek.
     Elánius si otřel z helmice kousky malty. „Dobrá, řekl bych, že byl varován,“ ušklíbl se.
     Vedle komína dopadla půlka větrné korouhvičky v podobě kohouta.
     Řiťka otřela ze svého skládacího dalekohledu několik holubích pírek a zamířila ho znovu nahoru k věži. „Policista Cvrkal hlásí, že se pronásledovaný zastavil, pane.“
     „Opravdu? Překvapujete mě.“ Elánius si popotáhl opasek. „A teď mi dejte svůj samostříl. Jdu tam nahoru.“
     „Pane! Vy sám jste říkal, že se ho nikdo nesmí pokusit zatnout! Proto jsem vám poslala tu zprávu!“
     „To je v pořádku. Zatknu ho já. Teď hned. Dokud si počítá končetiny a jiné tělní výrůstky, aby se ujistil, že je má ještě všechny. Dej Navážkovi vědět, co mám v úmyslu, protože bych nerad skončil jako pětaosmdesat kilo jednohubek. Ne, přestaňte na mě takhle otvírat pusu. Než bychom si prověřili prostředí a zkontrolovali výzbroj a dostali každého na potřebné místo, zahrabal by se nám někde jinde.“
     Poslední slova už trousil v běhu.
     Elánius dorazil ke dveřím a vběhl dovnitř. Nová kolej bylo studentské zařízení, ale bylo teprve půl jedenácté, což znamenalo, že většina studentů ještě bude v posteli. Když Elánius supěl chodbou ke schodišti na jejím vzdáleném konci, pootevřely se jen tu a tam nějaké dveře. Schodiště ho pak vyneslo – mnohem pomaleji a s pocity mnohem méně jistými – až do nejvyššího patra. Okamžik… tady už kdysi byl… ano, támhle jsou dveře otevřené dokořán a pohled na mopy smetáky a několik kbelíků dával tušit, že jde o příruční sklad domovníka.
     A v něm na protější stěně žebřík vedoucí k poklopu na střechu.
     Elánius opatrně natáhl samostříl.
     Takže Karcer má taky samostříl, který patřil do výzbroje hlídky. Byly to klasické, spolehlivé jednoranné modely, ale chvilku bohužel trvalo, než se znovu nabily. Kdyby na Elánia vystřelil a minul, přišel by o jedinou šanci, kterou by měl. A potom…, ale něco takového se nedá naplánovat.
     Všichni ti malí andělé…
     Elánius vylezl po žebříku a písnička se mu najednou vrátila.
     „Oni nohy zvedají… zvedají… zvedají…„ sykal si tiše mezi zuby.
     Zastavil se těsně pod okrajem otevřeného poklopu, který vedl na olověnou střechu. Na starý známý trik „helma na holi“ by Karcer jistě neskočil, zvláště když má k dispozici jen jediný výstřel. Prostě to musí riskovat.
     Elánius vystrčil opatrně hlavu nahoru a rychle se rozhlédl sem a tam, na chvilku ji schoval za okraj poklopu a pak se prudce vrhl nahoru. Když vyskočil na olověné pláty, nemotorně se překulil a zvedl se do střelecké pozice na jednom koleně. Nikdo tam nebyl. A Elánius byl pořád ještě naživu. Momentálně si vydechl.
     Za ním se zvedala v pozvolném sklonu střecha vedoucí ke štítu. Elánius se po ní opatrně proplížil, opřel se o společný základ několika komínů, posetý dřevěnými třískami, a zvedl pohled nahoru k věži.
     Nebe teď bylo výrazně modročerné. Bouře, nebo alespoň většina z nich, si za tu dobu, kdy se valila po pláních, vytvořila silné osobnosti a tahle vypadala, jako že bude v tomto směru něco rekordního. Jenže Věž umění v této chvíli z nastávajícího šedofialového šera osvítil svazek slunečních paprsků a na jejím vrcholu zdůraznil droboučké záblesky Cvrkalova telegrafu.
     O…O…O
     Důstojník v nesnázích. Na druha ve zbrani číhá něco ošklivého, Elánius se otočil. Za jeho zády se nikdo neplížil. Široko daleko nebylo živé duše. Pomalu obešel základ komínů a vyhlédl na vedlejší střechu. Mezi dvěma nedaleko stojícími krbovými vývody, ukryt před pohledy kohokoli s výjimkou Elánia a nadhledem zvýhodněného Cvrkala, se krčil Karcer.
     Právě zvedal zbraň, aby zamířil.
     Elánius natáhl krk, aby zahlédl cíl.
     O padesát metrů dál se po střeše budovy Silnoproudé magie přesouval Karotka.
     Ten trouba se nikdy neuměl příliš krýt a maskovat. Samozřejmě, že se krčil a přebíhal z úkrytu do úkrytu přískoky, ale to ho oproti veškeré logice činilo ještě viditelnějším. Nikdy totiž nepochopil umění vmyslet se do role neviditelného. A tak se teď a opatrně kradl nepořádkem naneseným během mnoha let na střeše a vypadal jako velká kachna v malé vaně. A byl samozřejmě sám a bez krytí.
     Ten hlupák…
     Karcer pečlivě zamířil. Střecha SPM byla spletí nepotřebných a vyřazených zařízení a Karotka se pohyboval za malou plošinou, na níž byly umístěny obrovské bronzové koule, kterým se ve městě běžně říkalo Mágovy koule. Byly tam proto, aby se jejich prostřednictvím vybila přebytečná magie, kdyby – přesněji řečeno pokaždé když – se tam dole v hale některý z pokusů zvrtl. Tohle všechno naštěstí Karotku přece jen zčásti krylo, takže neposkytoval nijak snadný cíl.
     Elánius pozvedl samostříl.
     Zaduněl… hrom. Bylo to, jako kdyby se obrovské kovové kostky valily dolů po schodišti bohů a provázelo je děsivé kovové dunění, které rvalo oblohu napůl a otřásalo budovami.
     Karcer zvedl hlavu a uviděl Elánia.
     „Copa to ďáte, šefiku?“
     Cvrček Cvrkal nezvedl hlavu od dalekohledu. V tomto okamžiku by mu hlavu od okuláru neoddělili ani krumpáčem.
     „Sklapněte, vy pitomý vrány!“ zamumlal.
     Oba muži tam dole vystřelili a oba minuli, protože se současně pokoušeli mířit i uhýbat.
     Na Cvrčkovo rameno zaklepalo něco tvrdého.
     „Copa se to tam činí, šefiku?“
     Obrátil se. Stálo za ním několik opelichaných havranů, kteří vypadali jako skupinka stařečků ve špatně padnoucích černých pláštích. Byli to ptáci Věže umění. Stovky generací žili tady, v prostředí přesyceném magií, a díky tomu se podstatně pozvedla jejich inteligence, která ostatně už na začátku nebyla zanedbatelná. Přestože byli havrani inteligentní, právě tihle nebyli nijak zvláště chytří. Byli prostě jen neodbytně hloupí jako průměrní občané a vzrušující panoráma města pod nimi pro ně bylo něčím jako každodenní televizí.
     „Vodprejskněte!“ vykřikl Cvrkal a obrátil se zpět k dalekohledu. Támhle běžel Karcer a za ním Elánius a najednou začaly padat kroupy…
     Svět byl rázem bílý. Kroupy s chřestěním padaly všude kolem něj a zvonily na jeho přilbě. Kusy ledu velké jako jeho hlava se odrážely od kamene a útočily na desátníka i odspodu. S nadávkami zvedl ruce, aby si chránil obličej, a zatímco do něj bušily kroupy podobné křišťálovým koulím věštícím velmi bolestivou budoucnost, klouzal a klopýtal po ledových závějích. Dostihl břečťanem obrostlý oblouk sklenutý mezi dvěma malými věžičkami, kde už se chvíli předtím ukryla volavka, a vpadl dovnitř. Ledové střely se odrážely i sem a bušily do něj, ale už se mohl alespoň nadechnout a otevřít oči.
     Do zad ho šťouchl ostrý zobák.
     „A copa se bude činit nynčko, šefiku?“
     Karcer těžce dopadl na oblouk mezi studentskou kolejí a hlavními budovami a po hladkých dlaždicích uklouzl a málem se zřítil dolů. Na okamžik zaváhal. Střela ze samostřílu policisty pod ním ho škrábla na noze.
     Elánius seskočil za ním přesně ve chvíli, kdy spadly první kroupy.
     Jeden muž s kletbami opatrným krokem prchal a druhý ho s kletbami stejně opatrně pronásledoval. Karcer doklouzal k hustému břečťanu, který se v silných pletencích pnul po zdi na střechu knihovny. Začal po něm šplhat vzhůru a za sebou trousil ledový vodopád.
     Elánius se chytil břečťanu ve chvíli, kdy Karcer zmizel za okrajem střechy. Velitel se ohlédl a uviděl Karotku, který se pokoušel přejít po opěrné stěně z budovy Silnoproudé magie. Kroupy, které se odrážely od jeho těla, kolem něj tvořily něco jako bílou svatozář.
     „Zůstaň, kde jsi!“ vykřikl na něj Elánius.
     Karotkovu odpověď pohltil zvuk padajících krup.
     Elánius zamával rukama, ale rychle se zachytil břečťanu, protože mu uklouzla noha. „Zůstaň, kde jsi, zatraceně!“ ječel. „To je rozkaz! Přepadneš!“
     Pak se obrátil a podíval se na mokrý, studený břečťan.
     Vítr najednou skoro utichl a od střechy se odrazilo posledních pár krup.
     Elánius se přikrčil kousek pod okrajem střechy, ujistil se, že nohama stojí pevně na uzlovitých větvích prastaré rostliny, a natáhl se, aby se pevně zachytil rukama. Připravil se a vyšvihl se nahoru. Levou rukou zachytil botu, která mu vyrazila proti obličeji, a zvedal se dál. Tím zbavil Karcera rovnováhy. Muž upadl na záda na kluzkou střechu, pokusil se zvednout na nohy, ale znovu uklouzl po vrstvě krup a znovu se zřítil k zemi. Elánius se vytáhl nahoru, skočil kupředu a ujely mu nohy. Oba se pokusili vstát, ale oba znovu upadli. Pořád ještě vleže Karcer prudce vykopl nohou a zasáhl Elánia do ramene a zákon akce a reakce způsobil, že se oba muži rozjeli na opačné strany. Pak se obrátil na břicho, opatrně se zvedl na všechny čtyři a v této poloze klouzal k obrovské kopuli z kovu a skla, pod níž se ukrývala knihovna univerzity. Pak se zachytil zrezavělé výztuže, vytáhl se na nohy a vytáhl nůž.
     „Tak si pro mě pojď,“ prohlásil. Ozvalo se další zadunění hromu.
     „To ani nebude potřeba,“ ušklíbl se Elánius. „Bude stačit, když si počkám.“ Alespoň tu chvilku, než popadnu dech, pomyslel si při tom.
     „Chcete mě sebrat? A co jsem podle vás udělal?“
     „Co takhle pár vražd… nic?“ řekl Elánius.
     Kdyby byla uražená nevinnost platidlem, byla by Karcerova tvář velkým bohatstvím. „Já vůbec nevím, o čem to –„
     „Já tady nahoře nejsem proto, abych si jenom hrál na babu. Zabal to.“
     „Chcete mě dostat živého, vaše milosti?“
     „Dobře víš, že nechci. Ale lidi si myslí, že je to tak nějak úpravnější, když tě chytím živého.“
     Zleva se ozvalo zachřestění tašek a pak tupý náraz, když se na okraji nejbližší střechy objevil obrovský dobývací samostříl. Za ním vyhlédla hlava trolla Navážky.
     „Se vomlouvám, pane Elánie, ale v tom krupobití se mi hrozně blbě lezlo nahoru. A teď o kus ustupte.“
     „To tomu dovolíte, aby mě to jen tak odprásklo?“ zeptal se Karcer. „Neozbrojeného muže?“
     „Pokus o útěk,“ odpověděl klidně Elánius. Ale začínalo to špatně. To cítil.
     „Já? Vždyť tady stojím a ani se nehýbám, haha.“
     A bylo to tady. Ten jeho samolibý smích a k tomu ten zatracený nevinný obličej. Nikdy pro ně neměl daleko. A to hloupé „haha“ zdaleka neposloužilo účelu, jemuž bývá obvykle určeno. Tady to bylo spíš zabarvení hlasu, provokativně nadřazené uchechtnutí, které naznačovalo, že se tady děje něco opravdu zábavného, ale vy nejste schopen pochopit co.
     Potíž byla v tom, že jste nemohli někoho zabít jen proto, že byl jeho smích provokativní. A opravdu tam stál a nehýbal se. Kdyby se rozeběhl, mohli byste ho zastřelit. Ano, je třeba připustit, že by to střílel Navážka a přestože bylo technicky možné, že by mohl svou zbraní někoho jen poranit, ti poranění by nejspíše byli za dveřmi vedlejší budovy.
     Jenže Karcer tam jen tak stál a svou existencí urážel celý svět.
     Přesněji řečeno, teď už tam jen tak nestál. Jediným plynulým pohybem se vyšvihl nahoru na okraj kopule, která tvořila střechu knihovny. Skleněné výplně zasazené v kovové kostře – tedy ty, které přežily krupobití – zapraskaly.
     „Okamžitě stůj!“ vykřikl Elánius. „Lehni si na břicho!“
     „A kam bych tak asi šel?“ zašklebil se na něj Karcer. „Já jenom čekám, až mě zatknete, jasný? Poslyšte, víte, že odsud vidím váš dům?“
     Co je pod tou kopulí? pomyslel si Elánius. Jak vysoko sahají regály s knihami? V knihovně je přece několik pater, že? Něco jako galerie. Ale když se člověk podívá ze středu knihovny vzhůru, vidí denní světlo, je to tak? Kdyby se člověk spustil z okraje kopule dolů, dostal by se na nejvyšší galerii? Bylo by to riskantní, to jistě, ale kdyby věděl, že tak jako tak spadne…
     Elánius se začal velmi opatrně spouštět po šikmé střeše ke kopuli. Karcer popolezl o něco výše.
     „Já tě, Karcere, varuju –„
     „Jen hlavu vzhůru, pane Vznešený, haha! Nemůžete mít přece člověku za zlé, že si chce svých posledních pár minut na svobodě vychutnat, že ne?“
     Vidím odsud váš dům…
     Elánius se vytáhl na okraj kopule. Karcer zajásal. „Skvělá práce, vaše Elániovitosti!“ zvolal a opatrně začal stoupat výš.
     „Nedráždi mě, Karcere! Nebo po tobě vážně vyrukuju!“
     „Bude to ještě horší, než už to je?“ Karcer nahlédl rozbitou tabulkou dovnitř. „No, tam dolů je to pěknej kousek, pane Elánie. Myslím, že ten, kdo by tam spadl, by dole neměl absolutně žádnou šanci.“
     Elánius se podíval do nitra kopule a Karcer po něm skočil.
     Nedopadlo to ovšem tak, jak si naplánoval. Elánius celou tu dobu něco podobného čekal. Po krátkém vypjatém okamžiku ležel Karcer na kovové mříži tvořící dělený rám pro výplně s jednou rukou pod sebou. Druhou rukou, tou, kterou měl nataženu daleko před sebe, mu Elánius tvrdě bušil do kovové hrany. Nůž, který v ní Karcer původně držel, se zavoněním odletěl a zmizel uvnitř kopule. „U všech bohů, ty si o mě musíš myslet, že jsem úplný pitomec, Karcere,“ zavrčel Elánius. „Nikdy bys nepustil nůž, kdybys neměl ještě jeden!“
     Obličeje obou mužů si teď byly velmi blízko a Elánius se mohl zadívat přímo do očí nad bezstarostným úsměvem a pozorovat ďáblíky, kteří z nich na něj mávali.
     „Vy mi fyzicky ubližujete, a to není dovoleno.“
     „To ne, byl bych hrozně nerad, aby se ti něco stalo, Karcere,“ zavrtěl Elánius pomalu hlavou. „Chci tě vidět před jeho lordstvem. Chci slyšet, jak alespoň jednou něco přiznáš. Chci vidět, jak ti pro jednou z obličeje zmizí ten nadutý úšklebek. Seržante Navážko!“
     „Pane!“ zazněla od vzdálené střechy trollova odpověď.
     „Dejte signál! Chci sem nahoru lidi. My s Karcerem tady zůstaneme hezky tiše a v klidu ležet, aby neměl možnost pokusit se o žádný ze svých triků.“
     „Rozumím, pane.“ Zachřestily neviditelné tašky a troll zmizel za okrajem střechy.
     „Neměl jste posílat pryč kapitána Karotku,“ zamumlal Karcer. „Ten nemá rád, když policajti zastrašujou nevinné občany –„
     „Je pravda, že ještě potřebuje doplnit některé z jemnějších odstínů de facto chování policejního důstojníka při službě v ulicích,“ přikývl Elánius a zesílil stisk. „Ale já ti přeci neubližuju. Já tě chráním. To abys náhodou nespadl tam dolů.“
     Ozvalo se další zadunění hromu. Obloha už nebyla jen bouřkově černá. V mračnech se objevila růžová a fialová místa, jako kdyby byla obloha pohmožděná. Elánius viděl pruhy mračen, které se točily a prolínaly jeden přes druhý jako hadi v pytli, a slyšel nepříliš vzdálené, neustávající temné dunění. Napadlo ho, jestli si mágové zase nezahrávají s počasím.
     Ve vzduchu se něco dělo. Visel v něm pach rozpáleného kovu a křemene. Větrná korouhvička na vrcholu kopule se začala točit a vířila stále dokola.
     „Ani mě nenapadlo, že byste byl hloupý, pane Elánie…„
     „Cože?“ Elánius rychle sklopil pohled zpět k obličeji svého protivníka.
     „Povídám, že jsem si nemyslel, že byste byl hloupý. Bylo mi jasné, že poldu mazaného jako vy napadne, že mám dva nože.“
     „Jasně, to máš pravdu,“ řekl Elánius. Cítil, jak mu jakási neznámá síla proti jeho vůli zvedá vlasy v zátylku. Po kovové konstrukci kopule, a dokonce i po kovových součástech jeho zbroje začali s tichým praskotem přebíhat tencí fialoví červíci.
     „Pane Elánie?“
     „Co je!“ vyštěkl popuzeně Elánius. Z ložiska větrné korouhvičky začal vystupovat kouř.
     „Mám ty nože tři, pane Elánie,“ řekl Karcer a pozvedl ruku.
     Z nebe sjel blesk.
     *  *  *
     Skleněné tabulky vypadly a kovové okapy se roztavily. Střechy povyskočily do vzduchu a sedly si zpět na svá místa. Budovy se otřásly. Tahle bouře však přicházela z daleka, a jak se blížila přes pláně, tlačila před sebou magii přírodního pozadí. A teď ji v jediném okamžiku odhodila.
     Později se říkalo, že blesk zasáhl hodinářství v ulici Mazaných řemeslníků a všechny hodiny prý se v tom okamžiku zastavily. Ale to nic nebylo. V pekařské ulici k sobě elektřina přitáhla párek lidí, kteří se nikdy předtím neviděli, a pudila je k sobě tak silně, že se museli po dvou dnech vzít, aby zmírnili pohoršení veřejnosti. V Cechu vrahů se stal hlavní zbrojíř nesmírně silně, a protože byl právě ve zbrojnici, doslova tragicky přitažlivý pro kov. Syrová vejce se v košících měnila na vejce na tvrdo, jablka se na stáncích měnila na pečená. Svíčky se zapalovaly samy od sebe. Vybuchovala kola od vozů. Ozdobná zinková vana arcikancléře Neviditelné univerzity se zvedla z podlahy, proletěla jeho studovnou, přehoupla se přes zábradlí balkonu a snesla se na trávník o několik pater níže tak hladce, že z ní sotva vyšplíchlo.
     Arcikancléř Vzoromil Výsměšek ztuhl s kartáčem na dlouhé násadě, který byl na půli cesty po jeho zádech, a rozhlédl se.
     Na zem dopadlo několik tašek. V nedaleké okrasné kašně vřela voda.
     Když nad trávníkem závratnou rychlostí proletěl vycpaný jezevec, jehož původ nikdy nebyl uspokojivě zjištěn, a vletěl oknem do budovy, zmizel Výsměšek rychle pod okrajem vany.
     Zuřivě zamrkal, protože ho zasáhl krátký a nevysvětlitelný déšť malých ozubených koleček, která se sypala všude kolem.
     Pak se arcikancléř zachytil okrajů vany a vztyčil se. Napěněná voda z něj stékala v celých kaskádách a v tom okamžiku se podobal pradávnému leviathanovi, který se vynořil z mořských hlubin.
     „Pane Ctibume!“ zařval a jeho hlas se odrážel od prastarých zdí. „Kde, u všech je můj klobouk?“
     Pak si sedl zpět do vody a čekal.
     Zavládlo několikaminutové ticho a pak z hlavních dveří vyběhl Rozšafín Ctibum, vedoucí katedry Nedoporučeně aplikované magie a prorektor Neviditelné univerzity, s Výsměškovým špičatým kloboukem v rukou.
     Arcikancléř mu ho vyrval a narazil si ho na hlavu.
     „Dobrá,„ zavrčel a znovu se ve vaně postavil. „A teď, ne mi sakra někdo, to tady dě ? A proč ten za Starý Tom je pořád do la?“
     „To gická ře, pane! Pošlu aby spra mechanizmus!“ vykřikl Rozšafín do děsivého ticha, které ničilo veškerý zvuk.*
     Z velké věže s hodinami se ozval odumírající kovový tón. Rozšafín a Výsměšek několik vteřin čekali, ale město zůstávalo plné obvyklých zvuků, jako byl třesk padajícího zdiva nebo vzdálené výkřiky.
     „Tak dobrá,“ odkašlal si Výsměšek, jako kdyby uděloval světu známku za zdařilý pokus. „Co to všechno mělo znamenat, Ctibume? A proč jsou v knihovně policisté?“
     „Byla to silná magická bouře, pane. Několik tisíc gigathaumů. Co se týče těch policistů, mám dojem, že hlídka pronásleduje nějakého zločince.“
     „Nemůžou si sem přece jen tak vběhnout, kdy se jim zlíbí. Nikdo je nezval,“ zamračil se Výsměšek, vystoupil z vany a vykročil k budově. „Proč bychom pak platili daně, hm?“
     „Ehm… víte, my vlastně žádné daně neplatíme, pane,“ upozornil ho Rozšafín, který mu popobíhal v patách. „Dohoda je v tom, že my jsme slíbili zaplatit daně, jestliže nás o to město požádá, za podmínky, že nás o to nikdy nepožádá. Udělali jsme dobrovolné –„
     „Dobrá, ale máme prostě nějakou dohodu, Ctibume.“
     „Jistě, pane. Mohl bych vás upozornit na to, že vy –„
     „A to znamená, že nejdřív musí požádat o povolení. Musí zachovávat všeobecnou slušnost,“ trval pevně na svém Výsměšek. „A já jsem hlava této školy!“
     Výsměšek prošel otevřenými dveřmi do knihovny.
     „Co se týče té… ehm… slušnosti, pane, uvědomil jste si prosím, že na sobě nemáte ani –„
     Výsměšek vešel důstojným krokem do knihovny.
     „Co se to tady děje?“ zeptal se.
     Policista se otočil a poněkud znejistěl. Obrovský kus mýdlové pěny, který až dosud sloužil jako decentní zástupce všeobecné slušnosti, pomalu sklouzl na podlahu.
     „No?“ vyštěkl Výsměšek. „To jste ještě v životě neviděli mága?“
     Policista se postavil do pozoru a zasalutoval. „Kapitán Karotka, pane. Ještě nikdy jsme neviděli… ehm… totiž… z mága tolik.“
     Výsměšek ho počastoval oním nechápavým pohledem, jaký používají lidé přesvědčení o tom, že jsou obdaření pronikavou chápavostí.
     „O čem to tady mluví, Ctibume?“ utrousil nenápadně koutkem úst.
     „Nejste patřičně oblečen, pane.“
     „Cože? Mám snad na hlavě svůj klobouk, nebo ne?“
     „To ano, pane, ale –„
     „Klobouk, všechno ostatní jsou jen takové frajeřinky. No, každopádně si myslím, že my všichni jsme muži znalí světa,“ dodal Výsměšek a rozhlédl se kolem. Poprvé si policisty pořádně prohlédl. „A trpaslíci znalí světa… a ehm… taky trollové znalí světa… aha a ženy světa, jak vidím… tedy…„ arcikancléř se ponořil do krátkého mlčení, ale pak řekl: „Pane Ctibume?“
     „Ano, pane?“
     „Byl byste tak laskav, zaběhl do mého pokoje a přinesl mi roucho?“
     „Jistě, pane.“
     „A mohl byste mi prozatím půjčit svůj klobouk?“
     „Ale pane, vždyť máte svůj klobouk na hlavě,“ odpověděl nejistě Rozšafín.
     „Správně, správně,“ přikyvoval Výsměšek pomalu a opatrně a na tváři mu tkvěl poněkud křečovitý úsměv. „Ale právě teď bych vás poprosil, pane Ctibume, abyste mi navíc ještě půjčil ten váš.“
     „Aha,“ řekl Rozšafín Ctibum. „Ehm… jistě…„
     O několik minut později stál úzkostlivě vymydlený, pečlivě oblečený a decentně rezervovaný arcikancléř přímo uprostřed knihovny a upíral pohled nahoru k poškozené kopuli. Vedle něj stál Rozšafín Ctibum, který si z jakéhosi nepochopitelného důvodu nenasadil klobouk, který mu arcikancléř vrátil, a zachmuřeně si prohlížel jakési magické zařízení.
     „Opravdu vůbec nic?“ opakoval Výsměšek.
     „Oook,“ odpověděl knihovník.*
     „A hledal jste všude?“
     „V naší knihovně nemohl hledat všude, pane,“ upozorňoval opatrně Ctibum. „To by vyžadovalo víc času, než pravděpodobně vůbec existuje. Ale všechny místní police a regály. Ehm.“
     Karotka se obrátil k Rozšafínovi. „Co mělo, s dovolením, znamenat to ‚ehm’, pane?“
     „Chápete, že tohle je magická knihovna? To znamená, že i za normálních okolností se v prostoru nad regály s knihami shromažďuje vysoký magický potenciál?“
     „Už jsem tady několikrát byl,“ odpověděl suše Karotka.
     „Pak jistě víte, že čas v knihovnách je v jistém smyslu… proměnlivý?“ pokračoval Rozšafín. „Když si k tomu navíc připočtete sílu bouře, pak je docela možné, že –„
     „Chcete mi snad říci, že se přesunul v čase?“ zamířil Karotka přímo k jádru věci.
     To na Rozšafína Ctibuma udělalo opravdu dojem. Nebyl vychován ve víře, že jsou policisté chytří. Přesto si dal velmi záležet na tom, aby to na sobě nedal znát.
     „Kéž by to bylo tak jednoduché,“ odpověděl. „Ale jak se zdá, ten blesk, který je v tu chvíli zasáhl, všemu dodal ještě vedlejší dílčí impuls…„
     „Co že to?“ podíval se na něj Výsměšek, jako kdyby Rozšafín řekl něco sprostého.
     „Takže v čase a prostoru?“ zareagoval okamžitě Karotka. Rozšafín Ctibum byl v šoku. Žádný ne-mág by neměl chápat tak rychle.
     „Ani to ne… tak přesně,“ odpověděl a vzdal to. „Tohle budu muset teprve prozkoumat, arcikancléři. Některé údaje, které mi vycházejí, prostě nemohou být správné.“
     Elánius věděl, že se probudil. Kolem byla tma, pršelo a tvář ho děsivě bolela.
     Pak si uvědomil, že mu další kytice bolesti rozkvétá v týle, a měl pocit, že ho někdo vláčí sem a tam.
     A pak bylo světlo.
     To viděl i přes zavřená víčka. Alespoň přes to levé. Na druhé polovině tváře zatím necítil nic jiného než neuvěřitelnou bolest. Nechal oči zavřené a namísto zraku zaměstnal a napjal sluch.
     Někdo se pohyboval nablízku. Ozvalo se zacinkání kovu. Pak řekl ženský hlas: „Už se probral.“
     „Jseš si jistá?“ zeptal se mužský hlas. „Jak to víš?“
     „Protože jsem moc dobrá, když přijde na to poznat, jestli chlap spí, nebo je vzhůru,“ odpověděl ženský hlas.
     Elánius otevřel oko. Ležel na lavici nebo na stole, nebo na něčem podobném. Vedle něj se o stěnu opírala mladá žena a její oblečení, pohyby i sám způsob, jak se opírala o stěnu, signalizovaly do Elániova policejního mozku: Cech švadlen a šiček, jedna z těch chytrých. Muž na sobě měl dlouhé černé roucho a přihlouplý plochý klobouk, což Elániovi dále signalizovalo: pomoc, upadl jsem do rukou felčara!
     Prudce se posadil.
     „Dotknete se mě a já vám urazím ruku!“ vykřikl a pokusil se spustit nohy ze stolu. Polovina hlavy mu vybuchla.
     „Na vašem místě bych se uklidnil,“ řekl ranhojič a ohleduplně ho zatlačil nazpět. „Ta řezná rána byla velmi ošklivá. A nesahejte si na ten klípec!“
     „Jsem pořezaný?“ nechápal v prvním okamžiku Elánius a rukou opatrně sáhl na tuhou látku klapky na oko. Pak mu zapnula paměť a vzpomínky do sebe zapadly. „Karcer! Dostal ho někdo?“
     „Ten, kdo na vás zaútočil, utekl,“ odpověděl doktor.
     „Po tom pádu?“ zavrtěl hlavou Elánius. „Musí přinejmenším kulhat! Podívejte, každopádně musím –„
     A pak si všiml těch ostatních věcí. Registroval je vlastně celý ten čas, ale teprve teď mu podvědomí předložilo seznam.
     Neměl na sobě svoje šaty.
     „Co se stalo s mou uniformou?“ zamračil se a okamžitě si všiml výrazu „já ti to říkala“, který dívka vrhla na ranhojiče.
     „Ten, kdo na vás zaútočil, ať už to byl kdokoliv, vás vysvlekl do spodků a nechal vás ležet na ulici,“ odpověděla dívka. „Našla jsem vám nějaké oblečení u sebe. Je neuvěřitelné, co všechno lidé zapomenou.“
     „Kdo mi vzal zbroj?“
     „Nikdy je neznám podle jmen,“ odpověděla mladá žena. „Zahlédla jsem jen, jak se skupinka mužů rozeběhla na všechny strany a většina z nich si něco odnášela.“
     „Obyčejní zloději? A to nenechali žádné potvrzení?“
     „To tedy ne,“ rozesmála se. „Proč by měli?“
     „A mohli bychom se na něco zeptat i my?“ nadhodil ranhojič, který uklízel nástroje.
     Něco tady nebylo v pořádku.
     „No, já jen myslel… díky. Samozřejmě, ptejte se,“ odpověděl Elánius.
     „Jak se jmenujete?“
     Elániova ruka se zastavila na půli cesty k obličeji. „To chcete říci, že mě neznáte?“ zamračil se.
     „A měli bychom?“ odpověděl mu ranhojič otázkou.
     Nic tady nebylo v pořádku…
     „Je to Ankh-Morpork, že?“ ujišťoval se.
     „No… jistě,“ přikývl ranhojič a obrátil se k ženě. „Utrpěl ránu do hlavy,“ řekl, „ale nebyl bych řekl, že je to tak špatné…„
     „Podívejte, ztrácím tady čas,“ řekla žena. „Kdo jste, pane?“
     Každý ve městě přece znal Elánia, nebo ne? Rozhodně ho znal celý Cech švadlen a šiček. A nezdálo se, že by ten doktor byl nějaký hlupák. Možná že zatím není ta pravá chvíle říci celou pravdu. Možná že je někde, kde být policistou není právě to nejlepší doporučení. Být Elániem bylo dost nebezpečné, a zrovna teď se necítil v takové kondici, aby nedbal nebezpečí.
     „Kýla,“ představil se. To jméno se mu vynořilo v mysli zcela samo od sebe, bublalo někde pod povrchem jeho myšlenek celý den, už od chvíle, kdy trhal šeřík.
     „No jasně,“ přikývla žena s chápavým úsměvem. „A chcete si přidat nějaké křestní jméno?“
     „Jan,“ odpověděl Elánius.
     „To se hodí. Dobrá… Jene, takže to bychom měli. Víte, skoro nazí muži, ležící v bezvědomí na ulici, tady nejsou zase tak neobvyklí. A co je legrační, většinou nestojí o to, aby lidé znali jejich pravé jméno nebo adresu. Nejste první, koho tady dal doktor Mechorost dohromady. Já se jmenuju Růžena. Ale myslím, že bychom si zasloužili malou odměnu, jak doktor, tak já, chápete?“
     „Hm, jistě, vím, jak to chodí,“ přikývl Elánius a pozvedl ruce. „To znamená, že jsme na Stínově, že?“ Oba svorně přikývli. „Dobrá. Takže děkuji. Je jasné, že nemám žádné peníze, ale jakmile se dostanu domů –„
     „Já vás raději doprovodím, co říkáte,“ přikývla mladá žena a podala mu špatně střižený kabát a jakési velmi prastaré boty. „Byla bych nerada, kdyby vás potkalo něco ošklivého. Třeba náhlá ztráta paměti.“
     Elánius zaskřípěl zuby, ale jen velmi slabě. Tvář ho bolela, po těle měl bezpočet šrámů a na sobě oblečení, které páchlo jako latrína. Musí okamžitě na strážnici, umýt se, převléci, napsat rychle hlášení a pospíšit si domů. A tahle mladá dáma může strávit noc v cele a pak ji někdo předá Cechu švadlen a šiček. Na takové svévole se cech díval velmi přísně, protože to mělo špatný vliv na obchody.
     „Dobrá,“ souhlasil a natahoval si boty. Podrážky byly vyrobeny ze slabé, vlhké napodobeniny kůže a byly mu malé.
     Doktor Mechorost zamával rukou ve všeobecném gestu zahrnujícím rozloučení i povolení k odchodu. „Takže je tvůj, Růžo. Ten klípec si nechte alespoň dva tři dny, pane Kýlo, a s trochou štěstí na to oko uvidíte. Někdo si to na vás vyzkoušel dobře nabroušeným nožem. Snažil jsem se, jak jen umím, a šití je pěkné, bohužel, i přesto vám zůstane ošklivá jizva.“
     Elánius znovu zvedl ruku k obličeji.
     „A nesahejte si na to!“ vyštěkl Mechorost.
     „Tak pojďte… Jene,“ pobídla Elánia Růžena. „Ať se konečně dostanete domů, kam patříte.“
     Vyšli ven. Se střech ještě odkapávala voda a ulice byly mokré, ale déšť ustal.
     „Bydlím za Pseudopolským dvorem,“ sdělil dívce Elánius.
     „Veďte nás,“ přikývla.
     Nedošli ani na konec uličky, když si Elánius uvědomil, že za nimi jdou dvě temné postavy. Chtěl se obrátit, ale Růžena mu stiskla rukou paži.
     „Nevšímejte si jich a ony si nebudou všímat vás,“ varovala ho. „Jdou s námi jen jako ochrana.“
     „Čí? Vaše nebo moje?“
     Růžena se zasmála. „Nás obou.“
     „Správně. Jen klidně pokračujte v chůzi, ctihodnej panáčku, a my budem tichý jak ty myšky,“ ozval se ostrý hlas za nimi. Druhý, o něco hlubší, dodal: „Má pravdu, drahouši. Jen buď hodnej chlapeček, aby teta Brutálie nemusela vodevřít kabelku.“
     „To jsou Sadie s Brutálií!“ zvolal Elánius. „Saduška a Brutálka! Sestry slasti! Ale ty mě, u všech ďáblů, přece dobře znají!“
     Obrátil se.



Další články tohoto autora:
Terry Pratchett

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku:




Výběr z vydání

  • AKCE: křest nového Batmana v Krakatitu

  • UKÁZKA: Terry Pratchett, Noční hlídka

  • SOUTĚŽ: vyhlášení soutěže Vidoucí

  • FILM: podzim, zima, jaro, léto = čtyři roční doby a SFFH v kině

  • CON: Další povídání o Istroconu 2003

  • SOUTĚŽ: Výsledky soutěže o Pohár Eddieho Krígla

  • CENY: Istrony byly v sobotu rozdány, jásejte!

  • LIDÉ: J. Gregory Keyes

  • RECENZE: Josef Škvorecký, Pulchra

  • VYŠLO: Aleš Brichta uvádí Anděla posledního soudu, Robert Lynn Asprin Další prima mýtus a Jason Dark Sinclaira č. 228

  • RECENZE: Greg Bear, Darwinovo rádio

  • DRBY: Batman 5, Epizoda III, Moucha, Sound of Thunder

  • MEJLEM: ve čtvrtek v Krakatitu je křest komiksu Batman: Návrat Temného rytíře

  • VYŠLO: Jaroslav Škvorecký, povídky Ladislava Szalaie, Krysy, Lord Darcy a dvakrát WITCH

  • CON: Istrocon Martini 2003 - zpráva z první ruky

  • Na okraj

    fotky ze křtu komiksu Batman: Návrat temného rytíře



    Pagiho fotky z Istroconu



    Palantír fotil na Istroconu



    Dárečkovy fotky z Istroconu



    2003-09-18 17:00 Krakatit: křest komiksu Batman: Návrat temného rytíře