Středa 8.10.2003
Svátek má Věra

Literatura
Film
Povidky
SF akce
Akademie SF
SF&F workshop

Archiv vydání


HISTORIE: seriál Jak to je s dějinami fantastiky u nás doopravdy?
>>>


CONY: seriál Pořadatelem snadno a rychle
>>>


TV zaklínač - rešerše třináctidílného seriálu
>>>


přehled životopisných medailonků na Sardenu
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných v roce 2002
>>>


seriál o přednášení - spousta postřehů pro přednášející, několik rad pořadatelům a něco málo pro zasmání nakonec
>>>


Přehled článků o Euroconu 2002 v Chotěboři
>>>


Pod tímto odkazem najdete seriál paní Freiové o jazyku naší fantastiky.
>>>

 
 
SARDEN: sci-fi sekce NP + deník o SFFH
šéfredaktor: Pagi, redakce: Zdeněk Rampas (Interkom), Vlado Ríša (Ikarie)
kalendář SF akcí, Pagiho fotoalbum, NOVÉ KNIHY, UKÁZKY

 HLAVNÍ STRÁNKA

8.10. UKÁZKA: William King, Zabíječ obrů
William King

ZABÍJEČ OBRŮ
sedmá kniha o Gotrekovi a Felixovi ze světa Warhammeru
William King

     Nad bouřemi zmítaným ostrovem Albionem se stahuje temnota. Do země se znovu stahují nečisté stvůry a zlá znamení věští příchod velkého zla.
     Gotrek s Felixem se musí utkat se zlověstnou hrozbou terorizující obyvatelstvo ostrova dřív, než naroste natolik, že by mohla být nebezpečná pro celý svět. S pomocí mocného vysokého elfího mága Teclise musí rozluštit a využít tajemství Prastarých, protože jen tak mohou doufat v záchranu nevinných a vítězství nad temným pánem.
     Toto je temný věk, krvavý věk, věk démonů a magie. Je to věk boje, smrti i konce světa. Mezi vším ohněm, plameny a zběsilostí je to také věk mocných hrdinů, smělých skutků a velké odvahy.
     V srdci Starého světa se rozprostírá Císařství, největší a nejmocnější království lidí. Je známé svými mechaniky, čaroději, obchodníky a vojáky. Je to země vysokých hor, širokých řek, tmavých lesů a rozlehlých měst. Na trůnu v Altdorfu vládne císař Karl-Franz, duchovní potomek Sigmara, zakladatele této země, jenž vládne i jeho magickým kladivem.
     Ale tyhle civilizované časy již minuly. Křížem krážem po celém Starém světě, od knížecích paláců Bretonnie po zasněžený Kislev na dalekém severu, zní válečný hřmot. Ve vysokých horách na Okraji světa se shromažďují kmeny orků k dalšímu útoku. Lupiči a odpadlíci plení divoké jižní kraje Pohraničních knížat. Mluví se o krysácích, skavenech, kteří vylézají ze stok a bažin po celé zemi. A v severní divočině vládne hrozba Chaosu neustále - démoni a bestie zrůdně pokřivené nečistou mocí Temných bohů. V blížícím se čase bojů potřebuje Císařství hrdiny více než kdykoliv dřív.
     "Ukázalo se, že Sylvánie je doupě hrůzy. Strašlivé události na hradě Drakenhof nás naplnily smutkem a strachem. Zabránili jsme nástupu nesmírného děsu, ale zaplatili jsme vysokou cenu. Od bojů a utrpení jsme si neměli odpočinout. Sotva jsme přemohli našeho nemrtvého protivníka, zjistili jsme, že jsme se zapletli do dalšího, ještě nebezpečnějšího dobrodružství, které mělo obsahovat titánské dědictví dávno vymřelé rasy, střet s největším žijícím čarodějem této doby a tohoto světa, stejně jako menší boje s protivníky strašlivějšími a vražednějšími než téměř všichni, se kterými jsme se dosud setkali. Při tohoto dobrodružství jsem se měl naučit o tajné historii našeho světa víc, než jsem kdy toužil znát. Moje duše i život byly v největším ohrožení. Dokonce i teď, když vzpomínám na tyto děsivé události, mne udivuje, že jsem zůstal naživu. Mnoho mých společníků takové štěstí nemělo..."
                    Z knihy Mé cesty s Gotrekem, svazek IV, Herr Felix Jaeger

 

     PROLOG
     Země se otřásla. Všude kolem ječeli lidé. Obrovské budovy se chvěly. Sochy bohů vypadávaly z výklenků ve svatyních prastarých chrámů a tříštily se na tisíce kousků, zatímco se země zmítala jako umírající had. Běžel ulicemi pradávného města. Viděl děs na tvářích svého lidu. Míjel rozpadající se domy, kde vyschlí duchové dřívějších majitelů tence drmolili strachy. Před ním zabalancoval mocný sloup Mořského cestovatele, a pak se zřítil. Král Fénix sletěl ze svého vysokého bidýlka. Jeho natažená ruka jakoby zamávala hrůzou, když se řítil k zemi.
     Když doběhl na vysoké kopce shlížející na mocný přístav, pohled na vrcholky lemující město mu řekl to nejhorší. Hory planuly světlem neovladatelné divoké magie. I na tuto vzdálenost cítil její nespoutanou moc. Věděl i bez věštění, že se s jeho zemí i lidem děje něco velmi, velmi špatného.
     Nějak - ani nevěděl jak - se dostal na vrchol silné zdi střežící po tucty věků přístav. Podíval se na moře a uviděl to, čeho se nejvíc bál. Přibližovala se mohutná vlna, dvakrát vyšší než zeď, hnaná silou schopnou smést město. Uvnitř vlny řvaly a burácely mořské obludy vyzdvižené z hlubin kolem ostrova, které se snažily osvobodit. Síla, jež by dokázala rozbít i tu největší loď během několika okamžiků, byla nicotná v sevření hrozivé tsunami.
     Věděl, že je to marné, že není způsob, jak by tohle mohli přestát. Stejně se však připravil tomu vzdorovat, povolal všechnu svou moc, připravil nejmocnější ochranná kouzla - ale nic se nestalo. Věděl, že to musí být. Moc do něj teď vtékala potůčkem, zatímco dřív to byl silný proud.
     Vlna stokrát vyšší než nejvyšší muž se mu tyčila nad hlavou, připravena se zlomit. Na okamžik pohlédl do očí lapené mořské nestvůry. Cítil s ní jistou spřízněnost. Pak se jí otevřela obrovská růžová tlama, zatřpytily se zuby dlouhé jako meče a gigantická vlna se valila vpřed, aby se ohromnou nezadržitelnou silou rozbila o zeď.
     Převalila se přes něj, drtila jej, topila jej, táhla jej do hlubin zatímco se hnala vpřed, aby smetla poslední a největší město elfů z povrchu planety.
     Najednou se ocitl kdesi, na nějakém místě, jež nebylo místem, v čase mimo čas. Byly tu nějaké postavy, ani živé, ani mrtvé, ale všechno to byli mocní mágové. Do tváří se jim vryly celé eóny bolesti a strachu z bitvy, v níž by neměl bojovat žádný smrtelník. Dokonce i on, který byl mezi čaroději tohoto světa považován za mocného, byl vystrašen silou magie, jež ho obklopovala. Co víc, byl vyděšen tím, kde a kdy byl, protože to dobře věděl.
     Stínové postavy kolem něj tančily v rituálu, který nesměly zastavit, jinak by způsobily zkázu světa. Byly podobné přízrakům, pohyby měly pomalé a obtížné, jako postavičky v hodinách vyrobených trpaslíky, kde mechanismus už přestává jít. Věděl, že kdysi to byli elfové, největší čarodějové své doby, kteří se obětovali pro svou zemi a svůj lid.
     "Buď pozdravena, krvi Aenarionu," pronesl pradávný hlas, suchý, plný prachu, v němž však dosud zůstal slabý rytmický přízvuk Caleadorských hor.
     "Buď pozdraven, Pane draků," odpověděl, neboť věděl, proti komu stojí. Uvažoval, jestli to je sen, přestože věděl, že není.
     "Takže živí na nás dosud vzpomínají?" pronesl hlas.
     "Vzpomínají a ctí vás."
     "To je dobře. Je to jistá splátka za naši oběť." V hlase bylo víc než jen stopa sebelítosti. Pomyslel si, že to je pochopitelné. Zřejmě by se také litoval, kdyby byl po pět milénií polapen ve středu velkého víru a snažil se udržet síť kouzel, díky nimž ostrovní kontinent plul na vodě.
     Scéna se zamihotala jako odraz na hladině neklidné vody. Zdálo se, že se strašlivé, přízračné postavy stahují a byl tomu rád. Nechal by je jít, ale věděl, že sem byl přiveden z nějakého důvodu.
     "Proč jsem zde?" vykřikl. Zdálo se, že jeho slova zní ozvěnou v nekonečných jeskyních a ozývají se znovu do vzdálených věků.
     "Staré hradby padají. Stezky Prastarých jsou otevřeny. Proti nim Tkanivo neudržíme."
     "Co mám udělat?"
     "Najdi zdroj porušení řádu. Najdi Orákulum Pravdomluvných. Řekne ti, co potřebuješ vědět. Zavři prastaré cesty. Jdi rychle a jdi sám. Spojence, které potřebuješ, najdeš cestou a v nejneočekávanější podobě. Zbývá málo času. I tento vzkaz nás oslabuje a my si musíme uchovat tu trochu síly, co nám zbývá."
     Už když ta slova zněla z hlubin nekonečna, hlas slábl. Zachvátil jej strach.
     Arcimág Teclis se posadil a stáhl hedvábné přikrývky z nahých těl svých společnic. Pokrýval jej studený pot; cítil jej i přes pižmový parfém dvou kurtizán.
     "Co se děje, můj pane?" zeptala se Shienara. V krásném úzkém obličeji měla vepsánu starost. "Co tě trápí?"
     "Nic," zalhal, vstal z postele a odkulhal přes pokoj. Sáhl po číši a křišťálové karafě s vínem ve tvaru draka.
     "Zase ty sny, ty noční můry?"
     Střelil po ní ledovým pohledem. "Co víš o nočních můrách?" zeptal se.
     "Mluvíš ze spaní, můj pane, a tlučeš kolem sebe, a tak jsem se domyslela..."
     Podíval se na ni dlouze a tvrdě. Jeho nepřátelé by bohatě zaplatili, kdyby jim tohle pověděla.
     "Žádné noční můry nemám," řekl a sáhl pro svou moc. Na rozdíl od snu teď do něj proudila plnou silou. "Nebyly žádné sny. Na něco takového bys měla zapomenout."
     Po krásném obličeji jí přeběhla lehká prázdnota, jak kouzlo začalo účinkovat. Podívala se na něj a škádlivě se usmála. "Spi," řekl jí, "až se probudíš, nebudeš si nic pamatovat."
     Okamžitě usnula vedle svého dvojčete. Pokrčil rameny a přál si, aby také dokázal takhle tvrdě usnout. Věděl, že to bez pomoci magie už nikdy nedokáže a že to je něco, co si už nemůže dovolit. Dopadl na něj přechodný pocit viny, že takhle zachází s elfem, ale doba byla podivná a zlá, takže potřeba bezpečí byla nadřazena všemu. Dávní nepřátelé se pohnuli. Staří bohové se probouzeli. Každé orákulum a věštec odsud až po dalekou Kithaj předpovídal zkázu. I jeho vlastní hvězdné tabulky hovořily stejně. Upil trpkého vína. Lehce mu sklouzlo do žaludku.
     Na pokyn ruky jeho šaty přelétly místností a ovinuly se mu kolem nahého těla. Nazul si pantofle vyrobené z nejjemnějšího kithajského hedvábí. Natáhl ruku a hůl mu do ní sama vskočila. Vykulhal z místnosti na chladné chodby plné ozvěn v domě svých předků. Mířil do pracovny, kde bude dělat to, co vždy, a hledat útěchu v poznání. Několik starých sluhů, kteří byli dosud vzhůru, mu utíkalo z cesty. Podle jeho zamračeného výrazu se domysleli, že nejlepší bude nerušit jeho snění.
     Věděl, že přichází temná doba. Nyní nebyl vhodný čas ignorovat sny. Navíc se dávno naučil, že dělat něco takového je nemoudré.
     V nejhlubších sklepeních pod domem měl útočiště ve své pracovně. Když vešel dovnitř, pronesl slovo moci. Ochrany se okamžitě objevily na svých místech. Vzduch se chvěl ovládanou mocí. Ani nejsilnější démon by skrz ně nedokázal proniknout.
     V nádobě s konzervační kapalinou se pomalu pohyboval homunkulus a dělal na něj obscénní gesta, jak kulhal kolem. Tvor nebyl ze svého domova zrovna nadšený. Na krku mu pulzovaly drobné žábry. Jemná kožená křídla vířila kapalinu, až se zamlžila. Ztuhl uprostřed gesta, když se na něj mág chladně usmál. Jen málo tvorů v tomto světě i mimo něj mělo dost odvahy jej dráždit, když nebyl v dobré náladě.
     Pohyboval se místností kolem výklenků, vzniklých na rozkaz, kde ukrýval svoje tajemné nástroje a pečlivě seřazené svazky ve stovce jazyků, živých i mrtvých. Nakonec našel to, co hledal - podivný přístroj, který téměř před dvěma staletími vykopal v ruinách prastarého kithajského města. Masivní koule z bronzu pokrytého měděnkou, na níž byly vyryty podivné runy připomínající práci dekadentních obyvatel Lustrie.
     Teclis se posadil se zkříženýma nohama před koulí Osudu a jal se hloubat o svém snu. Zdál se mu už potřetí za méně než měsíc, pokaždé živější a jasnější než předtím. Ale tentokrát k němu pradávní promluvili poprvé. Opravdu mluvil s duchy svých předků-čarodějů, kteří chránili jeho zemi? Opravdu sáhli skrz bariéry, jež je spoutávaly, a hovořili s ním? Zatrpkle se usmál. Věděl, že sny mohly být poslány, aby varovaly nebo ublížily, ale zároveň věděl, že někdy skrz sny hovoří jen vlastní podvědomí, které tak dává tvar strachu a intuici. Nebo se ho přátelské síly či jeho vlastní nejhlubší instinkty pokoušely před něčím varovat - nebylo důležité, co to bylo. Musel jednat.
     Nemuseli jste být mocným čarodějem, abyste věděli, že ve světě je něco špatně. Zprávy od Orlích kapitánů hovořily o katastrofách ve vzdálených zemích. V Kitaji váleční páni povstali proti Mandátu nebes. V Arábii fanatik, jenž si říkal Prorok zákona, štval místní lid, aby očistil svou zemi od zla... a jeho definice zla zahrnovala kohokoli, kdo není člověk. Ve městech podzemní říše se hemžili skaveni. Vojska Černokněžného krále opět táhla zemí Ulthuan. Armády elfů se shromažďovaly k cestě na sever, aby se jim postavily, a elfí flotily neustále hlídkovaly v severním moři. Ale před měsícem byl povolán do Lothernu, kde dvůr krále Fénixe probíral tyto události. Pak vyzval k přípravám na válku.
     Přejel rukama po kouli. Obal z kovových pásů se stáhl do sebe a odhalil tak mléčně bílý drahokam, jenž pulzoval vlastním bílým světlem. Teclis pronesl vyvolávací slova, která nalezl na svitku z doby vlády Bel Korhadris, téměř tři tisíce let stará, a na povrchu se roztančila světélka. Luskl prsty, čímž rozsvítil svíce z halucinogenního kadidla, destilovaného z listů černého lotosu. Zhluboka se ho nadechl a plně otevřel své magické smysly. Cítil, jak je jeho zorné pole nasáváno do hlubin krystalu. Po dlouhou dobu se nic nedělo. Viděl jen tmu, slyšel jen ztlumený tlukot svého srdce. Pokračoval ve vyvolávání, bez námahy prováděl kouzlo, jehož ovládnutí by nižšímu mágovi trvalo celý život.
     Nyní se zdálo, že se jeho vidění vznáší nad Ulthuanem. Viděl dokonale i ve tmě a mohl pozorovat věci viditelné pouze mágům. Viděl proudy magie spoutané strážními kameny, které držely celý kontinent nad vlnami. Byl vyzdvižen starší magií světa již před milénii a nyní potřeboval tutéž magii, aby se nepotopil pod hladinu moře. Ve snech mluvil s těmi, kteří tato kouzla udržovali. Věděl, že to je to nejdůležitější. Viděl drobné záblesky, což byli jeho kolegové - mágové, kteří prováděli kouzla, složitou strukturu zaklínadel splétanou mistry nejmagičtějšího národa světa.
     Cítil trhlinu v proudech magie, a tak vyslal své vědomí směrem, odkud pocházela. Daleko na severu vycítil ohavnost, která čekala na nejvzdálenějším pólu. Pulzovala energií, už ne nečinnou, ale slibující konec světa. Dosud se ještě plně neprobudila, ale přece...
     Během jediného úderu srdce jeho duchovní oko přeletělo Pustiny Chaosu tak blízko vlivu té polární ohavnosti, jak si jen dovolil. Všiml si obrovských pluků bojovníků v černé zbroji tábořících na chladných pláních a hord ohyzdných rohatých bestií, které je následovaly. Viděl mohutné proudy energie Chaosu, jenž přes ně hnaly vichry magie, ale neviděl nic, co by mohlo způsobit narušení jeho ostrovního domova. Nicméně ta mohutná vojska byla znepokojující. Byla větší než cokoli, co by zmenšující se moc elfů mohla zvládnout, a přitom věděl, že je to jen malá část shromažďujících se temných sil.
     Vyslal kouli obloukem po obloze směrem k prastarému městu Praag a uviděl, že je dosud v ruinách, i když se jej lidé usilovně snažili znovu postavit. Bylo zajímavé, že tam byli i trpaslíci. Zdálo se, že dávní nepřátelé jeho národa přišli v hodině nouze lidem na pomoc.
     Nechal své oči prodlévat nad mohutnou citadelou, zahalenou kouzly, kterými nedokázal proniknout ani on. Uvažoval, co je skryto v hlubinách pod opevněnou věží. Jaké staré tajemství žene armády Chaosu na tohle místo znovu a znovu? Jaké starobylé kletby nutí lidi přestavovat toto strašidelné město tváří v tvář nekonečnému cyklu ničení? Ta úvaha byla zajímavá, ale nikam nevedla. Jen to potvrzovalo to, co slyšel - na Starém světě probíhala největší dobyvačná válka za celá staletí. Obával se, že na její zastavení bude třeba víc než síla lidí a trpaslíků.
     Zvedl zorný úhel výš, dokud pod ním neležela křivka spícího světa. Linie moci proudily nocí jako obrovská pavučina. Viděl je i skrz bílé vířící spirály mraků. Pozorně je sledoval a hledal vodítko, až je nalezl. Ze severního ostrova Albion byly linie moci, obvykle proudící k Ulthuanu, velice slabé. Občas zablikaly a zbledly. Občas zazářily jasně a přes moře směrem k ostrovnímu kontinentu letěly mohutné pulsy energie. Z pustin Chaosu se řítily pulsy moci směrem k Albionu a tam mizely. Z Albionu se proudy hnaly dál ve vlnách směrem k Císařství, Bretonnii a Ulthuanu.
     Co se tam dělo? Co to bylo za magii? Ty pavučiny energie vznikly už v dávných dobách - co je může používat pro své cíle? Nic dobrého, tím si byl jistý. Vyslal zorné pole koule k Albionu. Letělo k magickým bariérám obklopujícím ostrov do mlh a tady byla náhle a úplně zastaveno.
     To není dobré, pomyslel si. Albion vždy obklopovala velmi silná kouzla, která jej měla chránit před zraky příchozích zvenčí. Tato kouzla očividně dosud fungovala. Ne, řekl si, to není až tak úplně pravda. Cítil, že jsou jiná. Měla slabý nádech zla a ještě něčeho jiného.
     Rychle zvážil to, co viděl, a v mysli mu začalo narůstat strašné podezření. Vzpomněl si na fragmenty jistých starých textů, sepsaných šílenými elfími mágy za časů úsvitu věků. Byly to legendy o nejstarších bozích světa, hovořily o věcech, na které by bylo lepší zapomenout. Ale někdo si je očividně pamatoval. Někdo vyrušil věci, které bylo lépe nechat na pokoji. Když na to pomyslel, srdce mu sevřel strach. Potřeboval se poradit s jistými prastarými zdroji a potřeboval to udělat hned. Pokud to, co tušil, byla pravda, pak skutečně nesměl promarnit ani okamžik.
     Úsvit zastihl Teclise na balkóně před knihovnou s knihou rozevřenou na klíně a obličejem v dlaních. Ze starého domu postaveného na úbočí nejvyšších kopců, které se tyčí nad městem Lothern, měl pěkný výhled na přístav. Moře v něm bylo klidné jako hladina rybníčku; ani nejmenší náznak obrovské přílivové vlny, jakou vyhrožovaly jeho noční můry.
     Na chvíli si přál, aby byl zpět ve věži v Hoethu, kde měl po ruce největší knihovnu na světě a kolegy mágy, s nimiž by vše mohl konzultovat, ale to bylo pošetilé přání. Sem ho přivedla politika. Neměl tohle místo rád. Vlastnil ho spolu se svým bratrem. Neměl ho rád už tehdy, když byli dětmi, a teď také ne. Příliš mnoho starých vzpomínek, pomyslel si, příliš vzpomínání na dlouhé večery nemoci a nemohoucnosti. Připomínalo mu to až příliš hospic nebo jeden z těch chrámů euthanasie, kam staří a unavení životem chodili zemřít v klidu a pohodlí.
     Zaplašil takové myšlenky. Jakmile to udělal, země se zachvěla. Bylo to velmi slabé. Víno v číši se sotva zčeřilo. Stěny starého paláce se stěží roztřásly. Mohlo to být přírodní zemětřesení, ale o tom pochyboval. Všechny známky byly jasné. Něco zasahovalo do pradávných kouzel, která držela ostrovní kontinent Ulthuan pohromadě a nedovolovala mu zmizet opět ve vlnách. Pokud se něco nestane, jeho noční můry se splní.
     Vstoupil Aldreth, jeden z nejstarších sluhů. Teclis věděl, že je to důležité. Starý elf měl rozkaz nerušit ho kvůli ničemu méně důležitému než je povolání od samotného krále Fénixe. "Váš bratr si přeje s vámi mluvit," řekl.
     Teclis se zatrpkle usmál. Nijak to nepopíralo, že je tu doma. Tohle místo bylo stejně tak Tyrionovo jako jeho vlastní a sluhové byli stejně oddaní jeho dvojčeti jako jemu. Oddanější, řekl si kysele. Bratr by samozřejmě odešel, kdyby jakkoli naznačil, že si přeje soukromí. Jeho chování bylo stejně dokonalé jako na něm bylo dokonalé cokoliv jiného. Teclis odvrátil pohled k moři. Dneska máš příšernou náladu, řekl si.
     "Uveď mého bratra dál," pronesl. "A připrav jídlo, pokud si to přeje."
     "Na toto víno je trochu brzy," řekl Tyrion, když vešel na balkón. V hlase měl slabý náznak výčitky, který byl ekvivalentem bouřlivého nesouhlasu od kohokoli jiného. Teclis vzhlédl k bratrovi. Tak vysoký, tak vzpřímený. Končetiny tak ladné a nepokřivené, tvář čestná a otevřená. Hlas jasný jako chrámový zvon vítající jitro. Udivující, pomyslel si, že tento úžasný tvor by měl být mým dvojčetem. Zdálo se, že bohové dali všechny dary jemu a ze mne zbyla jen špatně vytvořená věc.
     "Chápu to tedy tak, že se ke mně nepřipojíš, bratře?"
     Věděl, že není spravedlivý. Bohové mu dali dar magie, jaký neměl nikdo v současném světě i vůli nezbytnou k užívání té moci tak, jak měla být užívána. Přesto by to všechno občas rád vyměnil za Tyrionovu přirozenou oblíbenost, jeho nenucenost a zdvořilost, schopnost být šťastný i v nejnešťastnějších dobách a úžasně pevné zdraví.
     "Na druhou stranu, je mou bratrskou povinností nenechat tě pít o samotě. Jen bohové vědí, kam by to mohlo vést." A bylo to tu - ten známý šarm, schopnost změnit úsměvem a bezstarostným vtipem celou náladu situace. Tyrion sáhl po džbánu a nalil si plnou číši. Nebyla v tom žádná formálnost, žádný z těch nekonečných prázdných rituálů, kterými Teclis na elfských společenských událostech tak pohrdal. Bylo to nedbalé gesto bojovníka, který je doma spíše v táboře než u dvora krále Fénixe a přesto to byla přesně ta věc, o níž bratr věděl, že navodí klid. Teclis chápal, proč jeho bratra někteří u dvora srovnávali s Malekithem z dávných dob, než Černokněžný král odhalil svou pravé já. Znal bratra celý život a ani on si nebyl jistý, kolik umění bylo v téhle pozorně provedené bezelstnosti.
     Tyrion zamával a Teclis vzhlédl. Na balkóně nad nimi jim mávaly Shienara a její sestra Malyria. Hleděly na Tyriona se směsicí otevřené touhy a obdivu, kterou v ženách vždy vzbuzoval. Samozřejmě, že zbytečně, protože jeho bratr měl oči jen pro svou manželku, Věčnou královnu. Na rozdíl od většiny elfů nebyl promiskuitní.
     "Na co si dnes ráno připijeme?" zeptal se Tyrion.
     "Na konec světa," řekl Teclis.
     "Na něco až tak zlého?" zeptal se Tyrion.
     "Přinejmenším na konec našeho světa."
     "Nemyslím, že nás Temní tentokrát přemohou," řekl Tyrion. Přesně tohle by od něj Teclis očekával, ale už v tom byla ostražitost a opatrnost. Najednou vypadal přesně tak, jaký byl - nejhrozivější elfí válečník za dvacet generací.
     "Nemám strach o našeho drahého příbuzného a jeho přisluhovače, mám obavy o samotný Ulthuan. Někdo nebo něco si pohrává se strážnými kameny nebo silami, které je podepírají."
     "Takže tahle zemětřesení a erupce nejsou náhodné? Zatím jsem si to myslel."
     "Ne, nejsou."
     "Takže brzy odjedeš." To nebyla otázka. Teclis přikývl a usmál se. Jeho bratr mu vždy rozuměl lépe než kterýkoli jiný živý tvor.
     "Chceš na cestu společnost? Měl bych vést flotilu na sever, aby čelila zplozencům Naggarothu, ale pokud to, co říkáš, je pravda, pak by se král Fénix bez mých služeb určitě obešel."
     Teclis zavrtěl hlavou. "Flotila tě potřebuje. Naše armády tě potřebují. Tam, kam jdu, budou užitečnější kouzla než meč."
     Teclis bouchl pitím o jemný stůl ze slonoviny. Málem se vylilo na rozložené pergameny. Většinu noci strávil tím, že je psal. "Dohlédni prosím, aby to bylo opsáno a odesláno Jeho Veličenstvu a mistrům v Hoethu," řekl Aldrethovi. "Nyní musím jít. Mám před sebou dlouhou cestu a málo času."
     KAPITOLA PRVNÍ
     S těžkým srdcem sledoval Felix Jaeger poslední ze zbývajících kislevských jezdců, jak pokládají mrtvolu Ivana Petroviče na pohřební hranici. Starý válečník vypadal jaksi menší, jako by se po smrti scvrkl. Ve tváři neměl vepsán mír, který by tam měli mít ti, kdo vstupují do království Morra, boha smrti, ale Felix si uvědomil, že Ivanovy poslední chvíle byly všechno, jen ne příjemné. Byl svědkem toho, že se Ulrika, jeho jediné dítě, změnila v upíra, tvora bez duše, který saje krev, a sám podlehl smrti z rukou sluhy jejího nemrtvého pána. Felix se zachvěl a přitáhl si vybledlý červený plášť ze sudenlandské vlny. Kdysi si myslel, že je do Ivanovy dcery zamilovaný. Co by měl cítit teď?
     Odpověď zněla, že neví. Nebyl si jistý dokonce ani dokud byla ještě mezi živými. Uvědomil, si, že teď už nikdy nebude mít možnost to zjistit. Někde hluboko uvnitř v něm pomalu, vzdorně doutnal odpor k bohům, který se pomalu rozdmýchával v plamen. Začínal chápat, jak se cítí Gotrek.
     Podíval se na trolobijce. Trpaslíkovy hrubé rysy byly nezvykle zamyšlené. Přikrčená mohutná postava, mnohem širší než postava kteréhokoli člověka, vypadala mezi kislevskými jezdci nemístně. Pohladil si jednou rukou pásku, která mu zakrývala chybějící oko, a pak se bezmyšlenkovitě poškrábal na oholené tetované hlavě. Velký hřeben červeně nabarvených vlasů se skláněl pod sněhem a námrazou. Vzhlédl, zachytil Felixův pohled a zavrtěl hlavou. Felix se dohadoval, že svým zvláštním způsobem měl Gotrek starého bojara rád. Co víc, Ivan Petrovič byl jakousi spojnicí s trolobijcovou záhadnou minulostí. Znal trpaslíka od dob své první výpravy do pustin Chaosu už před mnoha lety.
     Při tom pomyšlení si Felix uvědomil, jak daleko od domova Ivan padl. Z tmavých lesů Sylvánie to musí být alespoň tři sta mil do chladných zemí na okraji Kislevu, kde kdysi vládl. Země starého bojara byla samozřejmě pryč, smetena obrovskou invazí Chaosu, která je dohnala až na jih k Praag.
     "Snorri si myslí, že Ivan zemřel dobrou smrtí," prohlásil Snorri Nosohryz. Tvářil se zasmušile. Navzdory chladu nebyl druhý trolobijce oblečený lépe než Gotrek. Možná trpaslíci prostě nepociťují nepohodlí jako lidé. Pravděpodobnější bylo, že jsou příliš tvrdohlaví, než aby to připustili. Snorriho obvykle veselé stupidní rysy zastíral smutek. Možná nebyl tak necitelný, jak vypadal.
     "Dobré smrti neexistují," zamumlal Felix tiše. Když si uvědomil, co řekl, pomodlil se, aby jej žádný z trpaslíků neslyšel. Koneckonců přísahal, že bude následovat Gotreka a napíše o trolobijcově záhubě epickou báseň. Připadalo mu to strašně dávno. Trpaslíci žili jen proto, aby si odpykali nějaký domnělý hřích nebo zločin tak, že zemřou rukou silné nestvůry nebo tváří v tvář beznadějné přesile.
     Kislevané, kteří přežili, šli v řadě okolo a skládali poslední hold svému bývalému pánu. Mnozí z nich dělali znamení vlčího boha Ulrika prsty levé ruky, pak se podívali přes rameno a udělali jej znovu. Felix to chápal. Dosud byli téměř ve stínu hradu Drakenhof, té mocné citadely zla, který chtěl upíří pán Adolphus Krieger získat pro sebe. Vlastnil prastarý amulet a plán, jak ovládnout veškeré šlechtice noci. Místo toho se mu povedlo přivodit si jen svou zkázu.
     Ale za jakou cenu? Tolik ztracených životů. Nedaleko stála druhá společná pohřební hranice, kterou zbylí Kislevané spěšně postavili pro své ostatní padlé. Na další byly pozůstatky upírových následovníků. Zde, v prokleté Sylvánii, nehodlali tito muži nechat ležel nespálené mrtvoly, aby nedošlo k temnému zmrtvýchvstání z rukou nějakého nekromanta.
     Max Schreiber šel vpřed, opíral se při tom o svou hůl. Ve zlatých šatech vypadal každým coulem jako impozantní čaroděj. Ani skvrny od krve a trhliny po mečích v šatu tomuto muži neubíraly na důstojnosti, ale měl strnulý pohled a v obličeji prázdnotu, kterou se vyrovnal Gotrekovi. Max Ulriku miloval, možná víc než kdy Felix, a nyní ji také ztratil navždy. Felix doufal, že zarmoucený čaroděj neprovede nějakou hloupost.
     Max čekal, dokud kolem bojarova těla neprošel poslední Kislevan, pak pohlédl na Wulfgara, hodnostně nejvyššího vůdce. Jezdec přikývl. Max pronesl slovo a třikrát udeřil koncem hole do země. S každým úderem vzplála jedna pohřební hranice. Magie byla silná a očividná. Kolem vlhkého dřeva se zatetelily zlaté plameny a pak se vznítilo. Na hřebících zatlučených do Snorriho lebky se zalesklo světlo, až to vypadalo, že mu na oholené hlavě vzplanul malý požár.
     Dým pomalu stoupal, dřevo černalo, až se rozhořelo přirozenějším plamenem. Felix byl rád, že čaroděj použil magii. Za těchto podmínek neexistoval způsob, kterým by i trpaslíci dokázali rozdělat oheň.
     Oheň se rychle šířil a brzy byl vzduch plný odporně sladkého zápachu hořícího masa. Felix nebyl připraven zůstat a dívat se, jak Ivana stravují plameny. Ten muž byl jeho přítel. Otočil se a kráčel ze zničeného sálu na chladný vzduch. Už tam čekali koně i vozy se zraněnými. Zemi pokrýval sníh. Někde tam venku byla Ulrika a její nová učitelka, hraběnka Gabriella, ale už byly mimo jeho dosah.
     Na severu čekala válka. Přicházel Chaos. Trolobijci očekávali, že tam naleznou svou smrt.
     Stařena vypadala unaveně. Děti, které šly vedle ní, byly na pohled vyhládlé. Měly na sobě hadry obvyklé u sylvánských rolníků. Jejich oči byly tůně beznaděje a utrpení. Kolem nich pár mužů v halenách postříkaných krví svíralo ve zmrzlých prstech vidle. Felix viděl, jak v jejich tvářích bojuje únava se strachem a pomalu vyhrává. Báli se jezdců i trpaslíků, ale byli příliš unavení a hladoví, než aby utekli.
     "Co se vám stalo?" zeptal se Gotrek způsobem, který byl všechno, jen ne uklidňující. Díky tomu, jak držel mohutnou sekeru v jedné pěsti, vypadal ještě hrozivěji. "Proč putujete v zimě po těchto cestách?"
     To byla dobrá otázka. Každý rozumný rolník by se teď choulil ve své chatrči. Felix už znal odpověď. Byli to uprchlíci.
     "Přišly bestie," řekla nakonec stařena. "Z lesů. Zapálily naše domy, zapálily hospodu, zapálily všechno, většinu lidí zabily a ostatní odvlekly."
     "Nespíš ke snídani," řekl Gotrek. Výraz ve tvářích uprchlíků Felixovi napověděl, že tohle nepotřebovali vědět.
     "Bestie?" rozveselil se Snorri, což dělal vždycky, když byl boj na obzoru.
     "Ano, mnoho," odpověděla stařena. "Objevily se z ničeho nic uprostřed zimy. Kdo by si to pomyslel? Možná měli fanatici pravdu. Možná přichází konec světa. Říkají, že se bledí páni vrátili a hrad Drakenhof je zase obydlený."
     "Z toho už nemusíte mít strach," prohlásil Felix, ale pak si přál, aby to neudělal. Ta babizna na něj hleděla, jako by byl idiot, což asi opravdu byl, když řekl něco takového. Samozřejmě že se sylvánští rolníci budou hradu Drakenhof a jeho obyvatel bát, ať už nějaký otrhaný cizinec prohlašuje, co chce.
     "Říkáš, že spálili hospodu?" zeptal se Max.
     "Ano. Zabili hostinského a většinu hostů."
     "Snorri se těšil na vědro vodky," pronesl Snorri. "Snorri si myslí, že tyhle bestie potřebují dostat lekci."
     Gotrek souhlasně přikývl. Toho se Felix bál. To, že méně než tucet nezraněných kislevských lučištníků, dva trolobijci, Felix a Max se mají postavit hordě bestií, žádného z trpaslíků v nejmenším nezastrašilo. Zato Kislevané, zocelení bojovníci z pohraničí, kde se hranice lidí stýkají s Chaosem, měli dost rozumu, aby měli obavy, pokud to Felix z jejich výrazů dokázal posoudit.
     "Nechoďte," řekla jim stařena. "Jen vás zabijí. Radši pojďte s námi. Stephansdorp je jen několik dní cesty odsud na jih. Bez sněhu je to méně než den."
     "Pokud jej nevypálili také," opáčil Gotrek surově. Několik dětí začalo fňukat. Jeden nebo dva muži vypadali, že se už už rozpláčou také. Felix jim to neměl za zlé. Nepochybně je na nohou drželo jen pomyšlení na útočiště v nedaleké vesnici u jejich příbuzných. Přímo před Felixovýma očima se jeden z mužů zhroutil na kolena a vidle mu vypadly z ochablých prstů. Udělal na hrudi znamení Shallyi a sklonil hlavu. Dvě z dětí k němu došly, zatahaly jej za rukáv a šeptaly: "Ta-ti."
     Raději bychom měli jít, když chceme dohonit ty bestie," řekl Gotrek. Snorri souhlasně přikývl. Wulfgar zavrtěl hlavou. "Pohlídáme tyhle lidi na cestě k jejich příbuzným," řekl. "Musíme najít místo pro naše zraněné."
     Když to říkal, tvářil se téměř zahanbeně. Felix mu to neměl za zlé. Kislevané byli smrtí Ivana těžce demoralizovaní a události na hradu Drakenhof otřásly odvahou i těch nejstatečnějších. Gotrek se na Wulfgara chvíli díval. Felix se bál, že trolobijce dobře zvolenými slovy pohovoří o odvaze a tvrdosti kislevského lidu, ale ten jen pokrčil rameny a zavrtěl hlavou.
     "Co ty, Maxi?" zeptal se Felix. Čaroděj chvíli uvažoval, a pak řekl: "Půjdu s vámi. Bestie je třeba vyhladit."
     Tón čarodějova hlasu naplnil Felixe obavami. Vypadalo to, že je stejně zatrpklý a plný vzteku jako Gotrek. Felix doufal, že se nepomátl z toho, co se stalo s Ulrikou. Na druhou stranu byl rád, že jde Max s nimi. Když došlo k boji, měl čaroděj stejnou cenu jako regiment lučištníků.
     Felix rychle zauvažoval, že by se sám přidal k jezdcům, ale rozhodl se, že to neudělá. Nejen že by to bylo proti přísaze, kterou dal trolobijci, ale Felix se cítil bezpečněji ve společnosti Gotreka, Snorriho a Maxe, než by se cítil mezi Kislevany, přestože hodlali jít lovit bestie.
     "Raději bychom měli vyrazit," slyšel ke svému překvapení, jak říká. "Pokud se tam chceme dostat do soumraku."
     "Tohle místo se určitě změnilo od té doby, co jsme tu byli posledně," řekl Felix při pohledu na dosud doutnající ruiny kdysi zděné vesnice. Nikdo mu nevěnoval nejmenší pozornost. Sami byli příliš zaměstnáni prohlídkou trosek.
     Moc tu toho nezbylo. Většina chatrčí byla postavena z proutí a mazanice, střechy byly doškové. Stěny teď byly prokopané dovnitř a střechy spálené. Jedině hospoda byla pevnější stavba, z klád a kamene. Té trvalo dost dlouho, než se zhroutila, pomyslel si Felix. Požár musel být opravdu prudký, když pohltil i takovou stavbu. Škoda, že je po ní, protože už se začíná horšit počasí.
     Zatímco se rozhlížel, uvnitř se začaly pohybovat stínové postavy. Byly příliš velké a příliš znetvořené, než aby mohly být lidské. Znamenalo to jediné. Bestie! Snorri téměř zavyl radostí, když si uvědomil, co vidí, a zamával kladivem i sekerou ve vzduchu. Gotrek pozvedl sekeru, přejel palcem po ostří, až mu začala téct krev, a pak vyplivl kletbu.
     Pokud to bestie vyděsilo, nedaly to najevo. Vynořily se z trosek hospody. Některé měly volské hlavy, zatímco jiné měly hlavy vlků nebo jiných zvířat. Všechny byly obrovské a svalnaté. Všechny byly ozbrojené hrubými oštěpy, mohutnými kyji s hřeby nebo kladivy. Byl na ně absurdní pohled. Naposledy, když tudy Felix procházel, seděli U zeleného muže lidé a jemu večer uběhl v bizarní konverzaci s upíří hraběnkou. Nyní byla celá vesnička obklopující hospodu zničena. Ve svém životě Felix už viděl dost zabíjení a spoustu zničených vesnic, ale věděl, že si na to nikdy nezvykne. Nesmyslný masakr živil jeho vztek a zášť.
     Tucet bestií se vrhlo vpřed. Očividně necítily tváří v tvář tak malé skupince protivníků žádný strach. Další křik se ozýval odevšud, ze zasněžených lesů kolem vypleněné vesnice. Felix doufal, že si spolu s ostatními neukousl větší kus, než dokáže spolknout.
     Když se bestie rozběhly, Snorri s Gotrekem jim vyrazili vstříc. 'Vyrazili' bylo možná za těchto okolností nesprávné slovo, pomyslel si Felix. Krátké nohy trpaslíků je nesly takovou rychlostí, jaká by pro něj byla pohodlným poklusem. Ale v každém případě se vzdálenost mezi nimi rychle zkracovala. Felix se podíval na Maxe, jestli se čaroděj chystá seslat kouzlo. Max zkoumal okolí a vyhlížel další útočníky. Zdálo se, že věří tomu, že trolobijci bestie zvládnou.
     Gotrek vrazil do skupinky kousek před Snorrim. Jeho sekera opsala ve vzduchu široký oblouk, odsekla paži nejbližší bestie a zabořila se do žaludku další, až se po zemi rozlétla krev a žluč. Třetí bestie se pokusila vykrýt úder kyjem, který se vzápětí rozletěl na kusy. V příštím okamžiku skolil Snorri odzbrojenou bestii jednoručným úderem kladiva, zatímco sekeru v druhé zasekl do lebky další. Ozvalo se odporné křupnutí, jako by se rozštíplo shnilé dřevo.
     Během několika úderů srdce bylo po bestiích. Gotrek se Snorrim stěží zpomalili. Gotrek skočil vpřed a rozsekl bestii s vlčí hlavou na dvě, až horní půlka těla odletěla na jednu stranu a spodní na druhou. Snorri zavířil jako arabský derviš a udeřil oběma zbraněmi na dalšího zplozence Chaosu. Kladivo trhalo maso, i když sekera prosekla žebra a zasekla se nestvůře hluboko do plic. Chvíli stála, zatímco jí z hrudi vybublávala krvavá pěna, a pak se zhroutila.
     Bestie, které přežily, neměly ještě ani čas si uvědomit rozsah celé katastrofy. Řítily se vpřed a snažily se přemoci své protivníky. Očividně důvěřovaly pouhé hrubé síle svých úderů, ale nepočítaly s Gotrekovou silou a Snorriho zuřivostí. Gotrek zatočil sekerou v mohutném dvojitém oblouku, až je zahnal zpět. Snorri skočil vpřed a dopadl vedle něj; překulil se ve sněhu. Narazil do nohou jedné bestie, podtrhl jí je, zatímco sekerou skolil další - zasekl ji do kolene, až se bestie zhroutila k zemi. Aniž by Gotrek narušil tempo, jeho sekera dopadla dvakrát rychlostí blesku. Felix věděl, že se žádná ze zasažených bestií nezvedne, vzhledem ke strašlivé síle úderů. Pak sekera znovu vyletěla k obloze, aby uťala další bestii hlavu.
     Nyní už byly stvůry Chaosu vyděšené. Otočily se a daly se na útěk. Gotrekova sekera zasáhla další z nich do zad. Snorri se vyhrabal na nohy a připravil si kladivo. Pak jim mrštil a zasáhl další zezadu do hlavy, až upadla do sněhu. Vzápětí Snorri kladivo zase zvedl a rozbil jim hlavu bestie na kaši.
     Felix se rozhlédl. Z lesa se vynořily další skupinky bestií, právě včas, aby byly svědky osudu svých druhů. Felix nyní viděl, že jich není tolik, jak se obával. Byly to tři, nanjevýš pětičlenné skupiny. Zdálo se, že největší část tlupy se vynořila z hospody. Bestie stále ještě váhaly, zda mají zaútočit, když Max zvedl ruce a začal zaklínat. Během několika vteřin se mu v obou sevřených pěstech objevily koule světla jasnějšího než slunce. Když rozevřel prsty, vyrazily z nich blesky čisté zlaté záře. Ty proletěly mezi nestvůrami, pálily jim maso a rozpouštěly kosti. To už bylo na stvoření Chaosu příliš - rychle se obrátily a utekly do lesa.
     Felix byl ohromen. Všechno proběhlo tak rychle, že ani neměl čas si zakrvácet meč. Když o tom uvažoval, cítil se téměř v rozpacích. Když Gotrek viděl jeho výraz, řekl.
     "Neměj strach, človíčku. Budeš mít šanci zabít ty zplozence Chaosu, až je budeme pronásledovat do jejich doupat!"
     "Bál jsem se, že to řekneš," řekl Felix. Vešel do trosek hospody. Všude byla mrtvá těla. Na sněhu ležely lidské kosti, rozlámané kvůli morku a rozkousané silnými čelistmi. Cítil, že se mu zvedá žaludek, ale ovládl se.
     "Vypadá to, že se tu zastavily na svačinku," řekl Gotrek.
     O dvě hodiny později se nad nimi skláněly koruny mohutných stromů. Sníh padal tak hustě, že Felix stěží viděl deset stop před sebe. Už dávno ztratili stopu bestií. Nyní se sotva vlekl sněhem s očima upřenýma na Gotrekova široká záda. V uších mu hvízdal vítr. Ve vlasech se mu rozpouštěly sněhové vločky. Vydechoval oblaka zmrzlé páry. Prsty měl příliš ztuhlé, než aby v nich udržel meč. Kdyby na ně teď zaútočili, nebyl si jistý, jestli by dokázal bojovat. Upřímně doufal, že trolobijci jsou na tom lépe. Zoufale si přál být pryč s Kislevany. Teď nebyla vhodná doba na to, aby je v sylvánských lesích zastihla sněhová bouře.
     Potřebovali rychle najít přístřeší, jinak jsou ztraceni.

 


Kniha se připravuje k vydání ve vydavatelství POLARIS na říjen 2003. Bližší podrobnosti naleznete na http://polarissf.cz




Další články tohoto autora:
William King

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku:




Výběr z vydání

  • RECENZE: Juraj Červenák, Černokněžník - Vládce vlků

  • ÚVAHA: O zklamaných nadějích a vnějším zdání

  • AKCE: autogramiáda 10x Anděl posledního soudu - pozvánka a něco navíc

  • UKÁZKA: William King, Zabíječ obrů

  • VYŠLO: krakatití zásobník vychrstl přes dvě desítky titulů...

  • RECENZE: Paul J. McAuley, Pasqualův anděl

  • ÚVAHA: vědci v SF a nejenom v SF - ti šílení a k tomu pár dalších (1/3)

  • POZVÁNKA: Literární víkend, Libušín 24. - 26. října

  • RECENZE: 2003: Česká fantasy

  • FILM: O-bi O-ba - Koniec cywilizacji

  • TISKOVÁ ZPRÁVA: ALTAR interactive přestavuje nové Legendy Dračího doupěte!

  • AKCE: křest sbírky 2003: Česká fantasy

  • ÚVAHA: Co na to Karel Čapek?

  • DRBY: Neil Gaiman hlásí, že Sandman se vrací a další drby

  • FILM: Liga výjimečných individualit

  • Na okraj

    2003-10-09 16:00 Krakatit: autogramiáda sbírky Anděl posledního soudu



    2003-10-02 17:00 Krakatit - křest knihy 2003: Česká fantasy



    Melkorovy istroconské fotky nejenom z čajovny



    fotky ze křtu komiksu Batman: Návrat temného rytíře



    Pagiho fotky z Istroconu