Pátek 28.11.2003
Svátek má René

Literatura
Film
Povidky
SF akce
Akademie SF
SF&F workshop

Archiv vydání


HISTORIE: seriál Jak to je s dějinami fantastiky u nás doopravdy?
>>>


CONY: seriál Pořadatelem snadno a rychle
>>>


TV zaklínač - rešerše třináctidílného seriálu
>>>


přehled životopisných medailonků na Sardenu
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných v roce 2002
>>>


seriál o přednášení - spousta postřehů pro přednášející, několik rad pořadatelům a něco málo pro zasmání nakonec
>>>


Přehled článků o Euroconu 2002 v Chotěboři
>>>


Pod tímto odkazem najdete seriál paní Freiové o jazyku naší fantastiky.
>>>

 
 
SARDEN: sci-fi sekce NP + deník o SFFH
šéfredaktor: Pagi, redakce: Zdeněk Rampas (Interkom), Vlado Ríša (Ikarie)
kalendář SF akcí, Pagiho fotoalbum, NOVÉ KNIHY, UKÁZKY

 HLAVNÍ STRÁNKA

28.11. UKÁZKA: Jack McDevitt, Dávné břehy
Jack McDevitt

DÁVNÉ BŘEHY
(Ancient Shores)
Jack McDEVITT

1

Zality v jantaru, kolik mají krásy:
zrnka prachu, červi, stébla či vlasy.
Ty věci nejsou vůbec známé přeci,
ale jak se tam mohly dostat, kruci!
- Alexander Pope, «Epištola k Dr. Arbuthnotovi»

     «Co to sakra může být?» Tom Lasker musel zvýšit hlas, aby ho ve větru bylo slyšet. Will zadržel ruku s rýčem naloženým černou hlínou, aby se podíval, co otce tak zaujalo.
     Ze země trčela deska ve tvaru trojúhelníku, ne nepodobná žraločí ploutvi. Byla pevná. Zřejmě kov, ale nepoznamenaný rzí.
     Byli na nízkém hřbetu, který ohraničoval farmu ze západu. Pracovali až do noci pod šňůrou se žárovkami, aby položili potrubí, kterým se měla ze studny čerpat voda do kopce. Lasker si na předmět posvítil baterkou a Will se do něj opřel koncem holínky. Noc byla cítit blížící se zimou. Proměnlivý vítr, který se proháněl po svahu, kýval žárovkami. Lasker si klekl a prsty v rukavicích odmetl hlínu. Předmět byl zářivě červený. Hladký a tvrdý. Když zkusil zatáhnout, vůbec se nepohnul.
     Byli asi půl kilometru od domu, dvoupatrové roubené budovy ztrácející se v houštině stromů. Její světla působila hřejivě a vesele.
     Ploutev byla spojena s tyčí stejné barvy a ze stejného materiálu, celé to byl jeden kus. Trčela země pod úhlem třiceti stupňů. Will pod ni zasunul rýč a společným úsilím se ji pokusili vypáčit. Viklala se, ale povolit nechtěla. «Na tři,» řekl Lasker.
     Když napočítal do tří, společně škubli, ztratili rovnováhu a se smíchem přepadli jeden přes druhého. «To by snad pro dnešek stačilo, táto,» navrhl Will. «Pojďme něco sníst.»
     Pembinský val bylo vidět z ložnicových oken domu Toma Laskera. Tvořila jej řada zaoblených kopců, hřbetů a vyčnívajících skal. V krajině, která byla jinak rovná jako kulečníkový stůl, to byl dosti výrazný útvar. Před deseti tisíci lety tvořil západní břeh vnitrozemského moře, jež zaplavovalo velkou část Severní a Jižní Dakoty, Minnesoty, Manitoby a Saskatchewanu. Místo, kde dnes stál dům, v těch dobách bývalo více než sto metrů pod hladinou.
     Lasker byl chlap jako hora, těžkopádný, rozložitý v ramenou. Vlasy mu už řídly. Měl ostré, ošlehané rysy, do nichž bylo vepsáno mnoho a mnoho krutých zim. V oblasti Fort Moxie strávil celý život. Považoval se za celkem nezajímavého člověka. Byl jenom farmář, který nijak zvlášť nevyhledával společnost a staral se o rodinu. Byl šťastně ženatý, měl dva syny, z nichž, jak se zdálo, vyrůstali slušní dospělí lidé, a byl fanda do létání. Podobně jako mnoho místních farmářů měl pilotní licenci a vlastnil Katanu DV-20. Kromě toho měl ještě námořní Avenger z doby druhé světové války a byl členem Konfederace vzdušných sil, což byla skupina nadšenců zabývajících se restaurováním válečných veteránů.
     Další den po objevu byl již krátce po svítání s Willem zpátky nahoře na svahu. V severních prériích bývá říjen ponurý a chladný. Tento den byl přímo typický. Lasker byl zpola zachumlaný do péřové bundy. Zatím se ještě nezpotil tolik, aby ji ze sebe shodil.
     Ploutev připevněná k tyči o šířce asi pěti centimetrů trčela ze země víc než patnáct centimetrů. Laskera napadlo, co se mohlo stát, kdyby přes ni přejel traktorem.
     Will zabořil rýč do země. «Pojďme na to, ať se toho zbavíme,» řekl. Hlína, kterou obrátil, byla i takto pozdě provlhlá a voňavá.
     Vládlo bezvětří. Z plotu se rozhlížela po okolí sojka a Laskerovi bylo dobře na světě. Žraločí ploutev ho zaujala. Neměl ponětí, co to je a jak se mohlo stát, že je to zakopané v zemi, která patřila jeho rodině už šedesát let. Co bylo důležitější, byla to chvilková záhada, která ho alespoň trochu přiblížila k synovi.
     Jak hluboko tyč sahala? Odměřil něco přes metr v přímém směru od místa, kde vycházela ze země, a začal metodicky vyhazovat hlínu. Will se k němu přidal a po chvíli narazili na kov. Tyč měla přinejmenším dva metry. Kopali dál, dokud Will nemusel do školy. Potom Lasker zašel do domu, dal si kávu a toast a vrátil se na pole, aby pokračoval. Když ho Ginny zavolala na oběd, stále nebyl hotov.
     Po obědě se vrátila s ním, aby se podívala, co že je příčinou toho rozruchu. Ginny pocházela z Chicaga. Vysoká a chytrá žena, přišla do Severní Dakoty jako celní inspektor hlavně proto, aby se dostala pryč z města. Brzy se zamilovala do tohoto muže, který na oplátku začal jezdit často do Kanady v naději, že ho při návratu bude odbavovat právě ona. Občas si dokonce koupil něco, za co mohl zaplatit clo. Ginny si pamatovala, jak tuto metodu zkusil poprvé: v knihkupectví ve Winnipegu si koupil za třicet dolarů dějiny kanadského letectví a byl viditelně zklamaný, když na něho mávla, aby jel dál, protože knihy byly od cla osvobozeny.
     Přátelé se mu ji snažili rozmluvit. Jedna dvě tvrdé zimy a přestane ji to bavit, prorokovali. A maloměstský život. Počkej, nakonec uteče zpátky do Chicaga. Mluvili o Chicagu přibližně stejným tónem, jako by mluvili o Plutu. Ale dvacet let uplynulo a ona byla pořád tady. A společně s ním si libovala v zachumelených nocích u hučících ohňů.
     «Překáží to?» zeptala se, když nechápavě zůstala stát nad příkopem, který Lasker kolem té věci vyhloubil. Byl hluboký skoro dva metry a trčel z něho žebřík.
     «Vlastně ani ne.»
     «Tak proč si s tím děláme starosti? Přece to nemusíš vytahovat ze země, ne? Jednoduše to uřízni a dál se tím netrap.»
     «Kam se poděla tvoje romantická duše?» vrátil jí větu, kterou od ní čas od času slýchal. «Tebe nezajímá, co to je?»
     Usmála se. «Já vím, co to je. Tyč.»
     «A jak se sem dostala?»
     Ginny se zadívala do příkopu. «Něco tam je,» řekla. «Až úplně dole.»
     Byl to kus látky. Lasker slezl dolů a začal kolem něj kopat. Zkusil jej vytáhnout. «Je to spojené s tou tyčí,» oznámil.
     «Řekla bych, že to za takové trápení nestojí.»
     «Nemá to tady co dělat.»
     «Dobrá. Ale dnes máme na práci jiné věci.»
     Zamračil se a zarazil rýč do měkké hlíny.
     Vypadalo to jako stěžeň. I s plachtou.
     Spojený s palubou.
     Laskerovi pozvali sousedy a společně se pustili do kopání.
     Paluba byla součástí jachty. A jachta nebyla zrovna malá.
     Odhalení vykrystalizovalo postupně během práce, která trvala týden a zapojilo se do ní čím dál víc přátel, děti ze střední školy a dokonce i kolemjdoucí. Zdálo se, že žraločí ploutev je jen dekorace, kterou je zakončen jeden ze dvou stěžňů.
     Vlastní jachta byla hrdým výtvorem lodní architektury. Měla kormidelnu, kajuty a veškerou takeláž. Vytáhli ji ze země a položili ji na bok, zapřenou o narovnané škvárobetonové tvárnice. Laskerův mladší syn Jerry ji ostříkal hadicí. A když voda odplavila bláto, ukázal se zářivě červený nátěr, krémově bílé vnitřní obložen a paluba v barvě borového dřeva. V místě, kde voda dopadala na trup, se rozbíjela na jemnou tříšť. Na pravoboku visela lana, vepředu i vzadu. Nejspíš uvazovací.
     Dav zvědavců každou hodinou narůstal.
     Betty Kausnerová si několikrát opatrně sáhla na kýl, jako by se bála, že by mohl být horký.
     «Podle mě je to laminát,» prohlásil její manžel Phil.
     Jack Wendell stál stranou s rukama v bok a prohlížel si loď. «Já myslím, že ne,» namítl. Kdysi byl u vojenského námořnictva. «Mně to nepřipadá jako laminát,» řekl.
     «Tome.» Betty Kausnerová našla očima Laskera. «Čí je to loď?»
     Lasker neměl ponětí. Loď byla nádherná. Leskla se ve scvrklém dakotském slunci.
     Přinejmenším jednou za několik minut se někdo zeptal, jestli to není žert.
     Laskera napadal jen jediný důvod, proč by někdo takto zakopal loď, a to ten, že měla něco společného s drogami. Byl připraven na to, že uvnitř najdou těla, a když se vypravili dovnitř, zdráhavě nahlédl do každé kajuty.
     S úlevou shledal, že tam nic nepatřičného není.
     Loď se nepodobala ničemu, co kdy Lasker viděl, třebaže nedokázal říct proč. První den ráno to mohlo být proměnlivostí světla pod černými mraky, které se po nebi hrozivě valily. Mohlo to být proporcí přídě a zádě nebo kormidla vůči hlavnímu stěžni. Mohlo to být nějakým na první pohled nepatrným uspořádáním čísel v geometrii plavidla.
     Will zalétl pohledem na východ, přibližně směrem k severní Red River. «K vodě je to daleko,» poznamenal.
     «Vypadá to, že je v dobrém stavu.» Ray Hammond, majitel pozemků na východě, kolem silnice 11, se poškrábal na hlavě. «Zítra bys s ní mohl vyplout.» Špičkou boty se dotkl plachet. «Ale těm by neuškodilo trochu mýdla a vody.»
     Po příjezdové cestě přijelo auto. Vystoupil z něho Ed Patterson s manželkou a pěti dětmi. Ed měl ve Walhalle obchod pro kutily. Prohlédl si loď a zavrtěl hlavou. Jeho manželka si Laskera prohlížela, jako by měl rodinná tajemství, která právě vyšla na povrch. Děti se začaly navzájem honit na příjezdové cestě.
     Kausner odešel ke svému stejšnu. Vrátil se s pásmem. Udělal značky do hlíny na úrovni přídě a zádě a změřil vzdálenost mezi nimi. «Čtrnáct metrů čtyřicet pět centimetrů,» oznámil.
     Kdyby měl někdo z nich námořnické vzdělání, poznal by v plavidlu keč. Mělo kýl po celé délce, velkou šířku (těsně pod pět metrů), plný spodek a elegantní křivku dna. Plné roubení sahající do výšky pasu se táhlo podél celé paluby a směrem k přídi se snižovalo. Jachta měla dvě ovládací stanoviště, jedno v kokpitu a vedlejší v kormidelně úplně na zádi.
     Jediným viditelným poškozením plavidla byla zlomená hřídel lodního šroubu.
     Sundali plachty, vyprali je a pověsili je v suterénu, aby uschly. Lasker odstrojil uvazovací lana, očistil je a dal je do stodoly.
     Další dva dny jim trvalo, než vyčistili podpalubí.
     Byly tam dvě kajuty, kuchyňka a koupelna.
     Kajuty nebyly ničím zvláštní. V každé byl stůl, několik židlí a dvě palandy. Do hrubě přitesaných přepážek bylo vestavěno několik prázdných skříněk.
     V kuchyňce byla lednička, několik zařízení, která vypadala jako mikrovlnné trouby, a automatické zásobníky na tekutiny. V koupelně byla sprcha, umyvadlo a nejpodivnější toaleta, jakou kdy Lasker viděl: byla nízká a široká a neměla sedátko ani poklop. Tam, stejně jako jinde, našli písmo, které nikdo nedokázal identifikovat.
     «Je to strašidelné,» svěřil se Ginny večer poté, co se poprvé podívali do podpalubí. Nevelký dav se po chvíli rozdělil a rozešel. Lasker zůstal sám s úvahami o tom, jak se loď v kopci ocitla. Jak to řekl Will? K vodě je to daleko.
     Po večeři se zadíval na jachtu oknem nad kuchyňským dřezem. Leskla se ve svitu měsíce.
     «Není ti nic?» zeptala se Ginny.
     «Zajímalo by mě, co to je. Odkud se to vzalo.»
     Nabídla mu kus citrónového pěnového dortu. «Určitě v tom měl prsty tvůj otec,» prohlásila. «Kdo jiný to mohl být?»
     Později, když si Ginny četla, si oblékl bundu a vyšel ven.
     Fort Moxie jako by stálo mimo běh času. Neuskutečňovaly se tam žádné významné modernizační projekty, technologický vývoj nepřinášel žádné výrazné kulturní změny, příliv cizinců a sociální inženýrství tam byly neznámé pojmy. Město a široké prérie, v nichž se rozkládalo, uvízly v jakési časové anomálii. Bylo to místo, kde byl stále prezidentem Harry Truman, kde se lidé ještě měli rádi a zločin byl prakticky neznámý. K poslednímu těžkému zločinu došlo ve Fort Moxie v roce 1934, kdy si Bugsy Moran prostřílel cestu celnicí.
     Celkově vzato to bylo místo, kde se dalo klidně žít, dobré místo pro výchovu dětí.
     Rovina se táhla do nekonečna. Byla to kotlina jezera Agassiz, vnitrozemského moře, jehož hladina měla větší plochu než dnešní Velká jezera dohromady.
     Agassiz.
     Už dávno bylo minulostí. Zahleděl se západním směrem k hřebeni pahorků, jeho bývalému pobřeží. Nebylo to o mnoho víc než vlnka v rovné krajině. Neokázalý konec. Mnohokrát přes to místo letěl, aby na ně upozornil syny. Chtěl, aby si je zamilovali stejně jako on.
     Benova desítka, KLMR-TV, Grand Forks, 18. října, 22:26
     Markey: Dnes večer jsme dostali kuriózní zprávu z Fort Moxie, Julie. Objevili tam jachtu v lánu obilí.
     Hawkinsová: (Usmívá se) Jachtu v lánu obilí?
     (Střih, záběr na Fort Moxie z dálky. Kamera najíždí na prérii a zabírá v detailu větrolam a farmu.)
     Markey: Nepostrádáte někdo plachetnici? Tady, nedaleko hranice má dnes jeden farmář těžkou hlavu. Carole Jensenová vám o tom řekne víc.
     (Střih, celkový záběr na jachtu a přihlížející; detail na Jensenovou)
     Jensenová: Bene, tady Carole Jensenová z farmy Toma Laskera v okrsku Cavalier.
     (Střih na Laskera)
     Je to krásná jachta. Opravdu nám chcete tvrdit, že tohle někdo zakopal na pozemku vaší farmy?
     Lasker: Je to tak, Carole. Přesně tam. (Ukazuje) Minulý rok jsem tu půdu nechal ladem. Na jaře tam chceme zasít pšenici. Ale potřeboval jsem rozvod, kterým bych do kopce přečerpal vodu. Proto jsme pokládali potrubí, a při tom jsme to našli.
     Jensenová: Tu jachtu?
     Lasker: Ano.
     (Záběr z úhlu, aby vynikly rozměry lodi)
     Jensenová: Byla zahrabaná celá? Nebo jen částečně?
     Lasker: Celá.
     Jensenová: Pane Laskere, kdo mohl něco takového na vašem pozemku nechat?
     Lasker: Nemám tušení, Carole.
     Jensenová: (Obrací se plnou tváří na kameru) Tak jste to slyšeli, Bene. Jsem zvědavá, co dalšího se v údolí Red River ještě povaluje. Možná bychom měli být pozornější, až budeme na jaře sázet begonie. Carole Jensenová z Laskerovy farmy nedaleko Fort Moxie.
     (Záběr do studia)
     Markey: A to je od našeho zpravodajského týmu všechno. Dobrou noc, Julie.
     Hawkinnsová: Dobrou noc, Bene. (Plnou tváří na kameru) Dobrou noc, přátelé. Nashledanou zítra o desáté. A teď se můžete podívat na Pozdní vydání.
     Den poté, co se Laskerova loď objevila v Benově desítce, počet návštěvníků znatelně narostl, což znamenalo, že přihlížejících bylo zřídkakdy méně než půl tuctu a někdy až dvacet. Děti jim začaly prodávat kávu a sladké rohlíčky. Hned od začátku jim to docela slušně vynášelo.
     Mezi jinými přijel Hal Riordan, který měl ve Fort Moxie sklad dříví. Chvíli chodil mezi boudami, kde Laskerovi nainstalovali topné těleso na akumulátor. Zblízka si obhlídl trup a stěžně a nakonec se objevil u Laskerových dveří. «Musím ti něco ukázat,» řekl a vyrazil zpátky k lodi. Hal byl starý, už když Lasker chodil do školy. Jeho vlasy, tenkrát šedé, byly dnes stříbrné. Byl vysoký a systematický, ten typ, který nepůjde do koupelny, dokud si to pečlivě nerozmyslí. «To je moc zvláštní věc, Tome.»
     «O co jde?» zeptal se Lasker.
     «Podívej se tam, kde je stěžeň spojený se střechou kajuty.»
     Lasker to udělal. «No a co?»
     «Je to celé jeden kus. Podle mě by stěžeň by měl být vyrobený samostatně a potom přišroubovaný. Tady to vypadá, jako by to všechno bylo udělaný najednou.»
     Riordan měl pravdu: nebylo tam žádné kování, žádné šrouby, nic.
     Lasker zabručel. Nevěděl, co na to říct.
     Ráno si Lasker pronajal vlečňák a v Grand Fork si dohodl jeřáb, aby mohl jachtu naložit a převézt blíž ke stodole.
     Dav každým dnem narůstal. «Měl bys vybírat vstupný,» nadhodil Frank Moll, bývalý starosta a celník v důchodu. «Lidi ti sem jezdí až z Farga.» Moll byl vousatý dobrák, malý a pevně stavěný. Patřil ke starým kamarádům, se kterými se Lasker rád napil.
     «Co si o tom myslíš ty, Franku?» zeptal se. Stáli na příjezdové cestě a dívali se, jak se Ginny a Mollova manželka Peg snaží usměrňovat dopravu.
     Moll se na něho podíval a pak zalétl očima zpět k lodi. «Ty vážně nemáš tušení, jak se to sem dostalo, Tome?» Jeho hlas měl nádech obvinění.
     «Ne,» ohradil se Lasker. Pak podrážděně dodal: «Vážně nevím.»
     Moll zavrtěl hlavou. «Kdyby to byl někdo jiný, Tome, řekl bych, že je to hloupý vtip.»
     «Není to hloupý vtip.»
     «Fajn. Nevím, co to pro tebe znamená. Vypadá to, že ta loď je v dobrém stavu. Takže ji tam někdo zakopal nedávno. Kdy se to mohlo stát?»
     «Nevím. Nemohli to udělat bez toho, že by rozryli všechno kolem.» Zaclonil si oči a zašilhal po hřebeni. «Nechápu, jak se to mohlo stát.»
     «Pořád mi vrtá hlavou proč,» pokračoval Moll. Proč by někdo takovou loď zahrabával do země? Ten krám musel stát půl milionu dolarů.» Dal si ruce v bok a zahleděl se na jachtu. Byla teď u domu, naložená na vlečňáku stojícím hned vedle příjezdové cesty. «Mimochodem, je to dílo nějakého kutila.»
     «Jak jsi to poznal?»
     «Jednoduše.» Ukázal na záď. «Trup nemá žádné identifikační číslo. Bylo by vypouklými písmeny, podobně jako registrační značka tvého auta.» Pokrčil rameny. «Není tam.»
     «Třeba je postavená dřív, než začali trupová čísla vyžadovat?»
     «Ta jsou povinná už hodně dlouho.»
     Hadicí ostříkané plachty teď visely ve stodole hned za vraty. Byly bílé, zářily takovou bělostí, z jaké člověka bolí oči, když se do ní opře slunce. Vůbec na nich nebylo vidět, že někdy ležely v zemi.
     Lasker stál s rukama v kapsách ve stodole, schovaný před větrem, a prohlížel si je. A poprvé mu došlo, že má provozuschopnou loď. Celou dobu si myslel, že někdo přijde a přihlásí se o ni. Ale tu tichou, pošmournou, chladnou neděli téměř dva týdny poté, co ji vytáhli ze země, vše nasvědčovalo tomu, že je jeho. Se vším, co to obnáší.
     Lasker nikdy neplachtil, vlastně jednou nebo dvakrát ano, ale u kormidla byl vždycky někdo jiný. Zavřel oči a představil si, jak v letním podvečeru, pod oblohou žíhanou zapadajícím sluncem, plují kolem nízkých pahorků winnipežského pobřeží.
     Ale když si vyšel na kopec a podíval se do jámy, z níž jachtu vytáhli, když nahlédl do té otevřené rány na západní straně svých pozemků a zamyslel se nad tím, kdo ji tam mohl dát, ucítil v nitru závan studeného větru.
     Nemělo smysl to popírat. Nahánělo mu to strach.
     Zábradlí na zádi podpíralo několik sloupků. Zdálo se, že ani tyto nejsou k palubě přiroubovány nebo jinak připevněny, spíš tvoří nedílnou součást celku. Když se den před Halloweenem nějaký sběratel suvenýrů rozhodl jeden ukrást, musel jej odřezat. Nikdo si nevšiml, kdy se to stalo, ale Lasker zareagoval tím, že loď každou noc po setmění odvezl do hlavní stodoly a zajistil vrata visacím zámkem.
     V polovině listopadu měl v plánu odletět s Avengerem do Oklahoma city na letecký den. Ginny obvykle při takových příležitostech letěla s ním na místě střelce. Ale za poslední dobu si užila dobrodružství dost, a tak mu oznámila, že tentokrát chce zůstat doma. Navíc věděla, že jachta má nějakou cenu, a představa, že by ji jen tak nechali ve stodole, se jí příliš nezamlouvala. «Celý svět ví, že tady je,» řekla manželovi.
     Lasker se zasmál a podotkl, že jachty se odjakživa nechávají zaparkované venku u domu, aniž by je někdo kradl. «To není jako s autem.»
     V pátek odpoledne se dívala, jak přeletěl nad farmou. Když naklonil křídla, zamávala mu (i když věděla, že ji nemohl vidět) a zašla do domu, aby se pustila do prádla.
     O šest hodin později si dopřávala odpočinek v pracovně, dívala se na starého Columba a poslouchala, jak kolem domu skučí vítr. Will byl venku a Jerry si ve svém pokoji hrál s počítačem. Občasné pípání a šelestění lisí mělo uklidňující účinek, podobně jako zvuky, které vydávají děti, když spí, nebo mixér, když dětem po škole dělá mléčné koktejly.
     Když šla v televizi reklama, vstala, aby si přinesla popcorn. A podívala se z okna.
     Na to, že byla bezměsíčná noc, se do záclon opíralo příliš mnoho světla. Přistoupila blíž k oknu, které nechávali díky severodakotskému klimatu trvale zavřené, neotevírali je ani během krátkého léta. Stodola stála o něco níž než dům.
     Z jejích omšelých stěn vycházela měkká zelená záře.
     Uvnitř někdo byl.

Jack McDevitt, Dávné břehy, Návrat, překlad: Petr Kotrle, 400 stran, 239 Kč, brožované




Další články tohoto autora:
Jack McDevitt

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku:




Výběr z vydání

  • FILM: Božský Bruce

  • ÚVAHA: O Palpym a punkerech

  • UKÁZKA: Jack McDevitt, Dávné břehy

  • FILM: Veselohra ze života českých zombíků - CHOKING HAZARD

  • DRBY: oskarové nominace na animace, zpoždění DVD Matrix Revolution a další

  • CENY: British Fantasy Awards rozdány

  • RECENZE: Lenka Hnízdilová, Světlo stínů 1 - Světlo jasu

  • LIDÉ: spisovatel a kritik Paul Levinson

  • CON: KoprCon 2003 a výsledky soutěží O Zlatého Ysalamirie a Radegast 2k+3

  • VYŠLO: Vonnegutovy Galapágy, Hvězdy a pruhy, Straub, Moorův komiks, dvě Síně slávy SF a Nekroskop VII

  • RECENZE: P. K. Dick, Svět, který stvořil Jones

  • MEJLEM: šílenství kolem Pána prstenů se zmocňuje Wellingtonu

  • ÚVAHA: internet = stoka literatury?

  • MEJLEM: Hledají se noví básníci i autoři!

  • HENTAI: hentai 2002 - Kapitola 4: Tvrdé hentai anime (2)

  • Na okraj

    2003-11-20 17:00 Praha, Krakatit: autogramiáda Maxe Anderssona



    Koprcon - článek na novinky.cz



    2003-11-14..16. Kopřivnice: KoprCon + derniéra SW: Epizoda II

    2003-11-15 10:00 Praha, Národní technické muzeum, Minicon



    fotky Tally z podzimní Porady Fandomu

    Melkorovy fotky z podzimní Porady Fandomu



    fotogalerie Jána Žižky