Úterý 23.12.2003
Svátek má Vlasta

Literatura
Film
Povidky
SF akce
Akademie SF
SF&F workshop

Archiv vydání


HISTORIE: seriál Jak to je s dějinami fantastiky u nás doopravdy?
>>>


CONY: seriál Pořadatelem snadno a rychle
>>>


TV zaklínač - rešerše třináctidílného seriálu
>>>


přehled životopisných medailonků na Sardenu
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných v roce 2002
>>>


seriál o přednášení - spousta postřehů pro přednášející, několik rad pořadatelům a něco málo pro zasmání nakonec
>>>


Přehled článků o Euroconu 2002 v Chotěboři
>>>


Pod tímto odkazem najdete seriál paní Freiové o jazyku naší fantastiky.
>>>

 
 
SARDEN: sci-fi sekce NP + deník o SFFH
šéfredaktor: Pagi, redakce: Zdeněk Rampas (Interkom), Vlado Ríša (Ikarie)
kalendář SF akcí, Pagiho fotoalbum, NOVÉ KNIHY, UKÁZKY

 HLAVNÍ STRÁNKA

23.12. UKÁZKA: C. J. Cherryh, Cizinec
C. J. Cherryh

Cizinec
C. J. Cherryh

KNIHA JEDNA

I

     Byla to hluboká temnota, neprozkoumaná, nepočítáme-li robosondy. Byla tu ale hmota, která představovala pro Zemi druhý odrazový můstek k řetězci slibných hvězd, a pro první loď s posádkou, která se ocitla v jeho vlivu, byl hmotobod opuštěné místo - žádná změť elektromagnetických vln, která naplňovala lidmi obývaný prostor, žádné drby obchodníků, žádné instrukce dispečerů lodím a jejich posádkám ani rychlé, sporadické hovory strojů. Tady se o senzory otíralo jen vyzařování hmoty, vzdálené hvězdy a kdesi v pozadí šepot samotné existence. I tak to ale stačilo na přilákání pozornosti.
     Tady si lidské bytosti musely připomínat, že vesmír je mnohem větší než jejich malé hnízdečko hvězd - že ve vesmíru jako takovém ticho vždycky přehluší i ten nejhlasitější výkřik života. Lidé vesmír zkoumali a pronikali do něj, stavěli stanice a žili své životy, jako biologická kontaminace nekonečna, prostorově i časově ohraničená porucha.
     Ale nebyli ve vesmíru sami: o tom už se nedalo pochybovat.
     A tak, když sondy někde ohlásily možnost existence života, když někde hvězdy vypadaly přátelsky pro živé tvory, lidé se tam vydávali s opatrností a mechanickýma ušima nastraženými do temnoty - tak jako naslouchal Phoenix během stohodinového přeletu reálným prostorem.
     Na žádné frekvenci nic nezaslechl - což potěšilo jak kapitány, tak posádku. Phoenix nestál o to, aby si někdo jiný dělal nároky na to, co chtěl on - most do nové oblasti bohaté na přírodní zdroje, konkrétně hvězdu třídy G5 označenou v příručkách Obrany kódem T-230 a na mapách cifrou 89020, u které měl Phoenix vykonat svůj úkol, uložený v databankách.
     Doletět ke hvězdě, vyložit těžké stroje... vybudovat stanici, která by vítala obchodníky a rozšířila lidskou rasu do nové, ziskové oblasti vesmíru.
     A tak měl Phoenix na palubě komponenty stanice, řasy a kultury pro její nádrže, aby udržela život, plány a mapy obvodů, diagramy, procesy a programy, data i detaily; byli tu piloti důlních lodí, mechanici, stavitelé, zpracovatelé i technici, jejichž odměnou mělo být, že budou prvními podílníky první obchodní stanice, která spojí Zemi s tímto řetězcem hvězd - posledním a nejsebevědomějším koloniálním výbojem planety Země, založeným na předchozích úspěších. Optika řekla matičce Zemi, které hvězdy jsou bohaté. Roboti je prozkoumali bez jakéhokoli rizika pro lidi... prozkoumali a vrátili se s navigačními a pozorovacími údaji: T-230 byl natolik bohatý systém, že Phoenix byl naložený až po okraj, tak, jak se dá loď naložit jenom pokud neočekává, že se cestou s čímkoli střetne, a pokud má naprostou jistotu, že si u svého cíle může doplnit palivo. Jak letěla, narušovala dráhu částic plynu a prachu kolem sebe, zatímco uvnitř posádka prováděla stohodinovou rutinu údržby, rekalibrací a navigačních kontrol. Při poslední kontrole před návratem do normálního prostoru si kapitáni dali kávu, přečetli si zprávy a odsouhlasili časový rozpis, který jim dodal navigátor McDonough.
     Pilotovi se na okraji displeje objevila blikající zelená tečka a on měl pocit, že věci probíhají dobře, podle plánu, a že loď je v perfektním stavu. Taylor byl Zapojený, což znamenalo, že k němu proudily vstupy rychlostí, která vyžadovala počítačové rozhraní. Byl izolovaný od tendence lidské mysli zpracovávat údaje laterálně a nic neodvádělo jeho pozornost od záplavy dat. Jeho uši sledovaly pouze počítačové signály a zrak i ostatní smysly byly chemicky zaostřené na počítačem zprostředkovanou rychlost letu lodi. Než přejde do normálního prostoru, musí dorazit k zelené tečce. Tečka se objevila, a co s tím budou dělat jiné lidské bytosti, to nebyla v žádném případě Taylorova věc - ani o tom nepřemýšlel. Když k němu bod výstupu dorazil a čas se mu složil do obličeje, sebevědomě sáhl napříč prostorem k T-230.
     Byl skvělý pilot. Díky drogám v krevním oběhu byl nesmírně soustředěný a dokázal bez námahy chápat abstraktní data, která mu blikala před očima a skučela v uších. Zamířil by s Phoenixem do samotného středu pekla, kdyby mu počítač předal jeho souřadnice. Ale dostal souřadnice T-230. A díky tomu byl jediný člověk na palubě, který si uvědomoval, kam loď letí, zatímco čas zůstával složený. Stále zůstával složený.
     Srdce mu začalo tlouct v reálném čase a jeho oči se upíraly na obrazovku, která blikala rudě. Objevovaly se na ní čáry, a potom tečky, když se z čar staly pouhé možnosti, až nakonec obrazovka zčernala a červeným písmem na ní zaplála slova BODOVÁ CHYBA jako neodvolatelný Boží soud.
     Tep se mu zrychloval. Natáhl se k tlačítku ZRUŠIT a ucítil ho pod svými prsty. Nic neviděl, leda BODOVOU CHYBU. Stěží nahmátl západku: a čas se stále skládal, když odkryl tlačítko ZRUŠIT, i když už si nepamatoval, proč. Na rozdíl od počítače neměl žádný úkol, jen tu jednu, obtížnou potřebu.
     Ukončení programu.
     Prázdná obrazovka.
     BODOVÁ CHYBA.
     Bůh neměl další data.
     
     II
     
     Loď se propadla a zazněl poplach: Toto není cvičení. Selhání počítače. Toto není cvičení.
     McDonoughovi bušilo srdce, a potil se úsilím, když stiskl knoflík, kterým chtěl kontaktovat Taylora. Všechny obrazovky byly prázdné.
     Toto není cvičení...
     Napevno zabudovaé tlačítko Zrušit dělalo svou práci.
     Phoenix se pokoušel zachránit. Vypadl z v bez ohledů na křehká lidská těla uvnitř sebe. Potom se pokusil znovu rebootovat své počítače podle dostupných informací. Zavolal kapitána, navigátora, pilota a druhého pilota pomocí bolestivých šoků do jejich Q-čipů. Ještě dva šoky a McDonough zjistil, že se na obrazovkách navigační stanice objevují data.
     Na videu byla hvězda.
     Ne, byly to dvě hvězdy, jedna zářivá modrobílá, jedna slabá červená. McDonough ztuhle seděl. Před očima mu proběhla budoucnost Phoenixu. Končila v bílém nukleárním pekle.
     "Kde to jsme?" zeptal se někdo. "Kde to jsme?"
     Taková otázka byla obviněním navigátora. McDonough ji pocítil jako ránu do svého už tak pohmožděného břicha a otočil se k pilotovi. Taylor se ale jen díval na své obrazovky. Nic nedělal. Nehýbal se.
     "Inoki," řekl McDonough. Ale druhý pilot byl v bezvědomí, ne-li něco ještě horšího.
     "Ať sem přijde Greene. Greene a Goldberg na můstek." To byl LaFarge, starší kapitán, na posádkovém kanálu, tvrdý a nekompromisní. Volal dva záložní piloty. McDonough cítil, že otřesy ustávají. Zajímalo ho, jestli chce LaFarge zavolat všechny záložníky. Ó ano, jedna jeho část si to přála, přála si jít do postele a jen tak tam ležet a nemuset se vyrovnávat s realitou, ale musel zjistit, co je to za dvojhvězdu, kde jsou, a jakou chybu mohl jen udělat, že jsou tady. Z výživných látek, které mu dodával medisystém, se mu dělalo špatně. Pohled před ním byl
     šílený. Optika se nemohla mýlit. Roboti se nemohli mýlit. Jejich přístroje se nemohly mýlit.
     "Pane?" Karly McEwanová, stejně ohromená jako on, seděla vedle něj. Karly byla jeho pravá ruka; byla sice otřesená, ale mačkala knoflíky a se zaťatými zuby se pokoušela najít v tom chaosu nějaký řád. "Pane? Přejít na standard? Pane?"
     "Prozatím ano," zamumlal, i když to možná řekla jen nějaká jeho vyšší mozková funkce, zatímco vědomá inteligence pracovala na nižší úrovni. Slovo ‚prozatím' ho zasáhlo jako informace o blížící se zkáze, protože si uvědomil, že neví o žádném rychlém způsobu, jak zjistit základní fakta o tomto systému. "Spektrální analýza, stanice dvě a tři. Mapové srovnávání, stanice čtyři. Stanice pět, znovu si projeďte celou sekvenci a souřadnice cíle." Rozkazy stále vydával přední mozek. Zbytek fungoval asi tak jako Taylor, tedy vůbec ne. "Potřebujeme tady doktora. Je Kijoši na můstku? Taylor a Inoki mají potíže."
     "Jsme stabilní?" To se ptal Kijoši Tanaka, jestli je už bezpečné rozepnout si pásy a jít za piloty, ale každá otázka teď zněla dvojsmyslně, vytrácela se do neznáma a nepoznatelna. "Tak stabilní, jak to jen jde," řekl LaFarge a program spektrální analýzy mezitím chrlil záplavu dat a srovnával je se všemi hvězdnými systémy v souboru. Na McDonoughově obrazovce číslo jedna vyjely vyloučené záznamy. Úplně vespod byl nápis NEBYL NALEZEN ODPOVÍDAJÍCÍ ZÁZNAM. PROHLEDÁNO BYLO 3298 POLOŽEK.
     "Na kanálu B nás bombardují otázkami," ozvali se z komunikační sekce. "Speciálové chtějí opustit kajuty. Požadují zapojení obrazovek. Tohle byla Taylorova rutina. Taylor vždycky nechával pasažéry dívat, jak loď opouští Zemi, jak vstupuje do hmotobodů, jak je opouští...
     "Ne," odsekl LaFarge. "Žádné obrazovky." I slepý by poznal, že mají potíže. "Řekni, že máme na můstku raněné. Že máme moc práce."
     Tanaka došel k Taylorovi a Inokimu a něco Taylorovi píchl. McDonough to koutkem oka zaregistroval. Cestující cítili, že se rutina změnila, a nápis NEBYL NALEZEN ODPOVÍDAJÍCÍ ZÁZNAM se nezměnil.
     HLEDAT DÁL?
     Počítači došly blízké hvězdy.
     "Karly, priorizovala jsi hledání od standardu jedna?"
     "Od standardu," odpověděla druhá navigátorka. Hledání tedy začalo u Slunce a pokračovalo jeho blízkými sousedy. "Náš vektor, plus mínus deset světelných."
     Ošklivý pocit v McDounoughově žaludku zesílil. Nic nedávalo smysl. Dorazili záložní piloti a kladli nepříjemné otázky, na které nikdo nemohl odpovědět, ty samé otázky, které navigátoři kladli svým přístrojům a záznamům. Kapitán řekl lékaři, aby odvedl Taylora a Inokiho z můstku - zaklel, když to řekl a Tanaka zatím zvedl oba piloty na nohy - Taylor mohl chodit, ale zdálo se, že vůbec nevnímá, co se děje. Inoki se dokázal stěží postavit; jeden komunikační technik ho musel podepřít a odvést, když mu Tanaka rozepnul pásy a odpojil hadičku z implantátu. Ani jeden z nich se nepodíval na Greena nebo Goldberga. Taylorovy oči byly zaměřené do nekonečna. Inoki je měl zavřené.
     HLEDAT DÁL? ptal se počítač, když projel všechny hvězdy do třiceti světelných let od Země.
     "Máme pět procent paliva," ohlásil klidně kapitán, i když to mohlo znamenat rozsudek smrti. "Zachycujeme nějaké vysílání?"
     U téhle hvězdy? zeptal se McDonough sám sebe a komunikační důstojník odpověděl: "Vůbec nic. Ta hvězda produkuje dost šumu na přehlušení čehokoli."
     "Zapněte dálkové senzory a zaměřte je dozadu. Předpokládejte, že jsme přestřelili."
     "Ano, pane."
     O chvíli později na trupu zasténala hydraulika. Rozbalovala se velká anténa a připravovala se naslouchat. V bylo snížené na bezpečnou hodnotu - bezpečnou, kdyby byli poblíž Slunce, ale to nebyli. O tomhle systému nebyla k dispozici žádná data. Jistě, shromažďovali je, využívali všech senzorů, ale nic jim nemohlo dát aspoň minimální jistotu, že nemají v dráze nějaký kámen. Nikdo se nikdy nevynořil z hyperprostoru v těsné blízkosti dvojhvězdy. Ani žádné jiné velké hmoty. Jen Bůh věděl, co se stalo s polem.
     McDonoughovi se třásly ruce, když zadal rozsah pro obě vyhledávací sekvence, skoro sto světelných let na všechny strany, výsledek negativní, mimo cíl. Pořád nevěděli, kde jsou, ale s pěti procenty zásoby paliva stejně nemohli v rozumném čase odletět. Měli těžní lodě; díky bohu, že měli těžní lodě a části stanice. Mohli by získat nové palivo z vesmírného ledu...
     Až na to, že tam venku byla pekelná radiace, že sluneční vítr, který vanul od modrobílého slunce byla smrtící vichřice. U téhle hvězdy nemohlo žít nic z masa a kostí a pokud budou posádky těžních lodí pracovat, budou muset omezit pobyt venku.
     A nebo, pokud loď padala do gravitační studny obří hvězdy - a to se mohlo docela dobře stát... no, pak by je radiace zasáhla naplno, dřív než by se zřítili do hvězdy.
     "Znovu jsme prošli zážehovou sekvenci," řekl Greene z Taylorova sedadla. Nenašli jsme žádnou chybu v příkazech.
     Což znamenalo, že Taylor se přesně řídil pokyny, které mu poslala navigační sekce. McDonougha zamrazilo.
     "Máte k tomu co říct, pane McDonoughu?"
     "Zatím ne, pane." Snažil se mluvit klidně, ale necítil se tak. On chybu neudělal. Ale nemohl to dokázat z údajů přístrojů.
     Loď se nemohla vynořit z hyperprostoru orientovaná jinak, než když do něj vstoupila. To neudělala. To nešlo. Ale kdyby nějaká hyperprostorová částice poškodila zásobní paměť, i kdyby počítač ztratil svůj cíl a výsledkem by byla BODOVÁ CHYBA, se svou zásobou paliva se nemohli dostat mimo dohled známých hvězd.
     Dvě hvězdy, ne moc daleko od sebe, se spektry odpovídajícími mapám, to bylo všechno, co potřebovali. Dvě hvězdy z jejich map a mohli určit svou polohu. Nemohli být víc než pět světelných let od svého druhého hmotobodu, ani kdyby vyčerpali úplně všechno palivo - to nebylo možné. Nemohli být víc než dvacet světelných let od Země.
     Jenže do dvaceti světelných let od Země nebyla žádná obří modrobílá hvězda kromě Siria, a tohle nebyl Sirius. Spektra těchhle sluncí nikam nezapadala. To nedávalo smysl. Ani nic jiného.
     Začal pátrat po pulsarech. Když vám došly krátké milníky, hledali jste dlouhé, takové, které by nelhaly, a začali jste přemýšlet o jen z poloviny podložených teoriích - o kosmických makrostrukturách, složených rozhraních nebo prostě jakémkoli stéble zdravého rozumu, které by vám umožnilo na něčem pracovat, nebo navrhlo nějaký směr, nebo naznačilo, která ze sta různých nepravděpodobných věcí je skutečná.
     
     III
     
     Něco se pokazilo.
     Ta zpráva se šířila vnějšími chodbami od chvíle, kdy posádka stanice a stavební dělníci dostali povolení opustit kajuty. Zpráva se dostala do společných místností, kde staničáři, piloti tlačných lodí a mechanici postávali namačkaní jako sardinky před videoobrazovkami, které na všech zatracených kanálech zobrazovaly jen nápis PROSÍM ČEKEJTE.
     "Proč nám něco neřeknou?" narušil kdosi klid. "Něco by nám říct měli."
     Další technik řekl: "Proč nemáme obraz? Vždycky jsme přece měli obraz."
     "Na nás se můžou vysrat," řekl pilot tlačné lodě. "Na nás na všechny. Nebudou se s náma zahazovat."
     "Asi se nic nestalo," řekl někdo jiný a nastalo nejisté ticho - protože tohle nevypadalo jako jindy. Při brzdění to s lodí pořádně zatřáslo a technici, kteří se ve vesmíru vyznali, byli stejně napjatí a nervózní jako těžaři ze Sluneční soustavy a stavební dělníci, kteří neměli
     s mezihvězdnými lety žádné zkušenosti.
     I Neill Cameron si myslel, že Něco Asi Není V Pořádku - i mechanik pro tlačné lodě jako on si všiml rozdílu mezi vstupem do tohoto systému a toho minulého. Přátelé a páry jako on a Mijume Littleová obyčejně jen tak stáli a čekali. Mijumina ruka byla studená a nehybná. Ta jeho se potila. Možná - jak řekl Mijume - technici nahoře připravovali nějakou velkou šou na oslavu příletu do nového domova.
     Možná, že to byla jen rutina, protože vypínali motory a zůstávali tu - posádka se možná snažila zjistit jejich intrasystémový kurz nebo místní zdroje surovin a každou chvíli oznámí "Připoutejte se prosím, provádíme změnu kurzu." Tohle někdo tvrdil a on v to pevně doufal.
     A možná, že měl Phoenix potíže. Ve všech otázkách byla znát tahle možnost... ale na paniku bylo zatím příliš brzy. Posádka lodi dělala svou práci a i vesmírné škvrně vědělo, že není dobré mluvit o potížích ani začínat fámy - nadějné lži nebo spekulace o nejhorších potížích, o kterých museli všichni vědět, jako byl pád, tedy výstup příliš blízko hvězdy.
     Bláhový strach. Byli tam roboti, kteří pozici T-230 zafixovali s naprostou jistotou. Posádka Phoenixu byla zkušená a ručně vybraná - samotný Phoenix létal pět let jako obchodní loď než byl vybrán pro sestavení stanice u T-230 a OSN by neutratilo miliardy za druhořadé vybavení ani za posádku, která by shodila loď do hvězdy.
     Bože, přece to nemohl být pád. To byla příliš malá šance.
     Neill dokázal rozebrat tlačnou nebo těžní loď a zase ji dát dohromady. Na intrasystémové těžní lodi se toho mohlo stát jen málo, co by se nedalo spravit s dobrým odhadem a šroubovákem; ale co by se mohlo stát s hypermotorem - s těmi obludnými motory, které generovaly hyperprostorové efekty - to nespadalo do jeho kompetence a vymykalo se to jeho chápání.
     Nápis ČEKEJTE PROSÍM najednou zmizel. Na obrazovce se objevily hvězdy a místností se rozlehl kolektivní úlevný výdech. Ten vzápětí vymizel v ustaraném mumlání techniků, kteří stáli v jednom rohu místnosti. Mijume pevněji sevřela Neillovu ruku, zatímco technici říkali věci jako To není správné a Kde to sakra jsme?
     Bílá záře mu připadala jako hvězda. Mijume možná taky. Ale technici vrtěli hlavami. A na obrazovce byla ještě rudá záře a tomu Neill nerozuměl.
     "To není G5," řekl jeden z nich. "To je zasraná dvojhvězda."
     A když se obyčejní dělníci začali ptát, co tím myslel, odsekl: "Nejsme tam, kde máme bejt, debile!"
     O čem to mluví? ptal se Neill sám sebe. To, co slyšel, nedávalo smysl a Mijume vypadala vyděšeně. Technici říkali Uklidněte se a Nedělejte fámy, ale ten, který tvrdil, že tu jsou špatně, je přehlušil.
     "Nejsme u žádný zasraný gé pětky!"
     "A kde tedy jsme?" zeptala se Mijume - bylo to vůbec poprvé, co promluvila. Ptala se jeho, nebo kohokoli jiného a Neill nevěděl, co jí na to má říct - nechápal, jak mohli minout T-230 a dostat se k jiné hvězdě... pokud věděl, podle všeho, co se kdy učil, lodě prostě letěly tam, kam jste je namířili, to byl základní zákon fyziky... nebo ne? Zamířili jste, vytvořili pole a potom jste letěli, a pokud jste měli dost paliva, dostali jste se tam.
     A jeho hardwarově zaujatý mozek si myslel Mohli jsme přestřelit? Jak daleko můžeme být, s tímhle množstvím
     paliva?
     "Hovoří kapitán LaFarge..."
     Hlášení bylo určené všem a lidé naléhavě volali po tichu.
     "...nešťastným okolnostem," bylo všechno, co Neill zaslechl, a to se zoufale snažil kapitána poslouchat. Mijume
     mu zatínala prsty do ruky, lidé znovu mluvili a Mijume ze všech sil vykřikla: "Ticho!" ve stejnou chvíli jako ostatní.
     "...problém s polohou," to byla další jasná fráze.
     A potom: "loď není vystavena žádnému bezprostřednímu nebezpečí..."
     "To je modrobílá hvězda!" vykřikl technik. "Co myslí, že to je?"
     Někdo toho troubu umlčel. Ostatní umlčeli ty, kteří kladli otázky.
     "...všechny požádat, aby dál konali svou práci," říkal LaFarge. "A pomohli technickému personálu, zatímco se pokusíme stanovit naši polohu. Budeme v tomto systému hledat možné zdroje paliva. Jsme na takovouto situaci velmi dobře připraveni. To je vše. Jen klid."
     'Stanovit polohu', to znělo dobře. ‚Zdroje paliva' ještě lépe. ‚Velmi dobře vybaveni' znělo, jako by posádka už měla připravený plán. Neill se toho vší silou držel, zatímco jiná jeho část si myslela: Tohle se nám přece nemůže stát, nám ne... Na téhle lodi se nemůže nic pokazit, je tu moc bezpečnostních opatření, na všechno se myslelo... Všichni byli pečlivě vybraní, prošli mnoha zkouškami, museli mít hory doporučení, aby se o nich dokonce jen uvažovalo jako o možných kandidátech na tuhle cestu. Na lodi, na které závisel celý zatracený kolonizační program, nebylo místo pro neschopné hlupáky a takhle důležitou misi přece nemohla potkat žádná katastrofa. Lidé to plánovali příliš dlouho.
     Byli přehnaně opatrní. Všechno přece šlo tak dobře.
     "Stanovit polohu," řekl nějaký technik. "To jejich ‚Stanovit polohu' se mi nelíbí. Mluvíme tu o pádu?"
     "Ne," řekl starší technik. "Mluvíme o tom, kde jsme. A zjevně je to jinde, než kde máme být."
     "Prej doplnit palivo," řekl jiný technik. "Tam venku je pekelná radiace."
     Tlačné lodě nemají stínění potřebné k práci v takovém prostředí, pomyslel si Neil a zvedl se mu žaludek, když si uvědomil dynamiku. I u Jupitera byla nebezpečná radiace. Ale tohle... ta dvě slunce, která zářila tak, že to ničilo kamery...
     Tohle piloti těžních lodí nemohli přežít. Rozhodně ne dlouho. Takže těžní lodě se sice použít daly, ale cena by byla hrozná a nevyhnutelná - dozimetry by tmavly a každá další hodina pobytu venku by se přičítala. Tlačné lodě měly stínění odpovídající prostředí, v jakém se měly pohybovat - poblíž mírné, přátelské hvězdy typu G5.
     Neřekl to nahlas. Mijume vypadala vyděšeně. On asi taky.
     Čísla začala dávat smysl - to myslel ten pilot, když řekl, že je něco v nepořádku: společnost jim mohla lhát, kapitán placený společností mohl odmítnout odpovídat, ale čísla vám nikdy lhát nemohla. Čísla dávala smysl a výsledek se nezměnil, nezmění a nemůže změnit. Přání se nepočítají.
     
     IV
     
     McDonoughův stín padl na Taylorovo křeslo a řekl, že žádná chyba se nestala. Taylor si to uložil do informačního vakua. Věci vnímal bolestně pomalu, nebo vůbec ne. Jiné vstupy z okolí byly irelevantní. Jeho mozek se odmítal nechat rušit trivialitami. Ale navigátorovi pozornost věnoval... a pokusil se ho zeptat, i když to znamenalo neuvěřitelně zpomalit myšlení, aby ze sebe vypravil jediný složitý zvuk:
     "Cože?"
     Mluvení, lidé, co se ho bez povolení dotýkají a mluví na něj. Taylor jejich hlasy odfiltroval, dokud se nevrátil McDonoughův hlas a ve své nekončené pomalosti mu nesdělil, že mají plné nádrže. To bylo hodno zpracování: byli u této hvězdy několik měsíců reálného času. Důležitá informace.
     Potom řekl navigátor, že Greene je nemocný, něco o nehodě, o pilotech těžních lodí a členech posádky, kteří byli mrtví nebo umírali na ozáření, že piloti zaučují nové piloty, aby dělali jejich práci, až oni budou mrtví... něco o hvězdě, ke které chtěli letět. Navigátor pro něj měl hvězdu a měli palivo a teď poletí, pryč z tohohle pekla, od té dvouhlavé obludy, která mu zpívala v pomalé temnotě. Poprvé za nedávnou, dlouhou věčnost dostal nová data.
     "Ukaž," vypravil ze sebe Taylor, potřeboval cíl a McDonough mu dal souřadnice, které nedávaly smysl ani samy o sobě, ani
     spolu s tím, kde museli být.
     "Chyba," řekl Taylor. Ale McDonough řekl, že stanovili nový počátek, u této hvězdy, a že optickými přístroji objevili možný hmotobod a zaměřili za ním hvězdu třídy G5.
     McDonough vydal další čísla - Taylor se jimi opájel, cítil nezměrnou úlevu, ale nepostupoval kupředu, pořád s pomalým, bolestivým soustředěním poslouchal McDonougha. McDonough řekl, že posádka a kapitán chtějí, aby Taylor věděl, že poletí. Řekl - a to nebylo příliš jasné - že si myslí, že by mohl nějak vnímat jejich pohyb.
     Sakra, jistě, že ano. Věci se pohybovaly, rychleji a rychleji. V dohledu byly opravdové datové body, a víc než jeden. Taylor s námahou řekl, McDonoughovou rychlostí:
     "Můstek. Hned."
     McDonough odešel. Tok dat ustal. Taylor čekal. A čekal. Někdy mu to připadalo jako roky a nebyla žádná záchrana, jen čekat na další bod, na další povolený kontakt.
     Ale McDonoughův hlas se vrátil, po dlouhé, dlouhé době a řekl, že kapitán chce, aby Taylor usedl do pilotního křesla na můstku. Goldberg bude v záloze. Greene, připomněl mu, byl nemocný. Inoki byl mrtvý. Umřel před třemi lety podle pozemského času.
     Informace. Musel počítat s Goldbergem jako zálohou. Jeho mysl se vzpínala. Držel ji na uzdě. Budou tam čísla. Konečně data, konečně bude mise pokračovat.
     Sedl si. Cítil kolem sebe křeslo. Někdo říkal - byl to povolený hlas, Tanaka - že drogu nepotřebuje. Že jeho mozek si ji už vyrábí sám.
     Zajímavá informace. To vysvětlovalo mnoho. Potom mluvil Goldberg a řekl, že jsou mimo známý vesmír, daleko od Země a Slunce a že pořád nevědí jistě, jak se tam dostali, ale že prošli něčím, co, jak doufali, nebylo trvale přirostlé k téhle hvězdě.
     Dej si pozor, řekl Goldberg. Slyšíš mě?
     "Ano," řekl pomalu a trpělivě Taylor. Ale čísla se rozrůstala.
     Uviděl cílovou hmotu. Měl ji. Tentokrát ji už nemohl ztratit.
     Goldberg byl s ním. A vesmír k němu znovu mluvil, tak rychle, že rozuměl. Skočil do gravitační studny a zase ven, a přitom gravitaci bezstarostně ignoroval. Viděl G pětku.
     Goldberg se odmlčel - nebo už byl tak pomalý, že ho neslyšel. Měl hvězdu a natáhl se po ní, klidně a s jistotou, že jeho čísla jsou správná.
     A loď vzal s sebou.
     Ve světle žlutého slunce vypnul jeden systém za druhým.
     Potom věděl, že může spát.

 


Triton Books, 2003, 440 stran, 229 Kč



Další články tohoto autora:
C. J. Cherryh

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku:




Výběr z vydání

  • RECENZE: Andrzej Sapkowski, Narrenturm

  • FILM: SIMONE - Simulation One

  • UKÁZKA: C. J. Cherryh, Cizinec

  • VYŠLO: 20.000 mil pod mořem, Český horor, obrazový průvodce Dvěmi věžemi, Tma verze 2.0 a patnáctý Garfield

  • RECENZE: Alan Moore, Eddie Campbell, Z pekla

  • FILM: Osud světa - Returner

  • MEJLEM: comiCZcon 2004

  • FILM+LIDÉ: Kevin Spacey

  • SVĚT A MY: IDIC - konec jedné StarTrekovské myšlenky v EU

  • LITERATURA: nové fanziny v Silverově distribuci

  • PŘEDNÁŠKA: Upírska erotika

  • RECENZE: W. R. Fortschen & B. Ohlander, Cena svobody (Wing Commander 4)

  • CON: první informace o Parconu 2004

  • VYŠLO: dotisk Dne trifidů, Dračí jezdec, Pevnost 12, Komiksová historie světa I, Cherryhové Cizinec, Jakub Vandrovec 3 a Čtyřlístek

  • RECENZE: Robert E. Howard, Cormac Mac Art

  • Na okraj

    Pagiho fotky z Fénixconu a Miniconu



    první fotky z fénixconu


    Nový Zéland žije Pánem prstenů



    2003-12-5..7 Brno: FÉNIXCON


    2003-12-03 17:00 Praha, Dům knihy (Václ. nám. - Kazelsberger): Křest sbírky O. Neffa Pravda o pekle



    2003-11-20 17:00 Praha, Krakatit: autogramiáda Maxe Anderssona



    Koprcon - článek na novinky.cz