Středa 18.2.2004
Svátek má Gizela

Literatura
Film
Povidky
SF akce
Akademie SF
SF&F workshop

Archiv vydání


přehled knižních recenzí, zveřejněných na Sardenu v roce 2003
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných na Sardenu v roce 2003
>>>


HISTORIE: seriál Jak to je s dějinami fantastiky u nás doopravdy?
>>>


CONY: seriál Pořadatelem snadno a rychle
>>>


TV zaklínač - rešerše třináctidílného seriálu
>>>


přehled životopisných medailonků na Sardenu
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných v roce 2002
>>>


seriál o přednášení - spousta postřehů pro přednášející, několik rad pořadatelům a něco málo pro zasmání nakonec
>>>

 
 
SARDEN: sci-fi sekce NP + deník o SFFH
šéfredaktor: Pagi, redakce: Zdeněk Rampas (Interkom), Vlado Ríša (Ikarie)
kalendář SF akcí, Pagiho fotoalbum, NOVÉ KNIHY, UKÁZKY

 HLAVNÍ STRÁNKA

18.2. UKÁZKA: Alastair Reynolds, Kaldera 1
Alastair Reynolds

Kaldera 1
Alastair Reynolds


Úvod

     Vážený návštěvníku,
     vítejte v soustavě Epsilon Eridani.
     Navzdory všem tragickým událostem doufáme, že váš pobyt bude příjemný. Tento dokument jsme sestavili pro vaši informaci, abychom vám objasnili některé klíčové události z naší nedávné minulosti. Chceme vám usnadnit vstup do společnosti, která může být výrazně odlišná od představ, jež jste získal před odletem z vaší domovské planety. Podstatné je, abyste si uvědomil, že před vámi k nám přiletěli také jiní návštěvníci. Jejich zkušenosti nám pomohly upravit tento dokument tak, aby se kulturní šok minimalizoval. Zjistili jsme, že snahy přehlížet skutečnost či zlehčovat pravdu o tom, co se zde stalo - co se vlastně stále děje -, jsou v důsledku škodlivé a že nejlepší přístup, založený na statistické studii případů jako váš, je představit fakta tak otevřeně a upřímně, jak jen je to možné.
     Plně si uvědomujeme, že zpočátku nám nejspíš vůbec neuvěříte, možná budete dokonce rozhořčen, a potom se pravděpodobně na dlouhou dobu odmítnete smířit se skutečností.
     Tyto reakce jsou zcela obvyklé. Je důležité, abyste to měl na paměti.
     Rovněž je důležité neztrácet naději, neboť časem se přizpůsobíte a přijmete pravdu. Může to trvat dny, dokonce celé týdny či měsíce, ale kromě výjimečných případů k tomu určitě dojde. Pak se možná ohlédnete zpět na toto období a zalitujete, že jste se nesnažil vyrovnat se situací usilovněji. Pochopíte, že bez tohoto smíření se nemůžete cítit opět šťastný.
     Dovolte nám proto, abychom začali s tímto procesem okamžitě.
     Rychlost světla omezuje komunikaci uvnitř sféry kolonizovaného vesmíru, zprávy z ostatních slunečních soustav jsou nevyhnutelně zastaralé, často celé desítky let i více. Vaše informace o hlavní planetě naší soustavy, Žlutozemi, proto již nepochybně neplatí.
     Určitě víte, že po více než dvě staletí - ve skutečnosti až do nedávné minulosti - prožívala Žlutozem období, které současní historici nazývají belle époque. Byla to éra nebývalého sociálního a technického rozkvětu, skutečný zlatý věk. Forma naší vlády a společenského zřízení byla všemi bez výjimky považována za dokonalou.
     Žlutozem a její dceřinné kolonie v jiných slunečních soustavách nastartovaly nespočet úspěšných projektů, kromě jiného náročné vědecké expedice k samotným hranicím vesmíru známého lidem. Vizionářské sociální experimenty probíhaly jak na Žlutozemi, tak na Třpytném pásu, včetně kontroverzní, avšak průkopnické práce Calvina Sylvesta a jeho následovníků. V plodném ovzduší žlutozemského skleníku inovace se rozvinuli a vykvetli velcí umělci, filozofové a vědci. Zkoumaly se odvážné techniky neurotransformací. Ostatní lidské kultury chovaly ke Spojeným nedůvěru, ale Demarchové se neobávali využít pozitivní aspekty jejich metod povýšení vědomí, proto jsme se Spojenými navázali kontakt, a oni nám umožnili přístup k jejich technologiím. Díky jejich pohonu mezihvězdných lodí jsme mohli osídlit mnohem větší počet soustav než kultury, které si vytvořily méně kvalitní sociální model.
     Byla to vpravdě velkolepá doba. Očekával jste, že také vy do ní po příletu vstoupíte.
     Naneštěstí to však již není pravda.
     Před sedmi lety postihla naši soustavu epidemie. Dodnes není jasné, odkud k nám zamířila, ale je téměř jisté, že tavomor sem byl zavlečen na palubě lodi, možná v latentní formě, aniž by o tom posádka věděla. Mohl dokonce dorazit o celá léta dříve, než se projevil. Pravdu se nejspíš nikdy nedozvíme, neboť co nezničil mor, to bylo zapomenuto. Obrovské úseky digitálně zpracované planetární historie byly vymazány nebo zkomoleny. V mnoha případech zůstává nedotčena pouze lidská paměť... Ale lidská paměť je krátká.
     Tavomor zaútočil na samotnou dřeň naší společnosti.
     Nebyl to v podstatě biologický ani softwarový virus, ale zvláštní proměnlivé spojení obou. Původní kmen moru se nepodařilo izolovat, ale domníváme se, že v čisté formě připomíná nanostroje podobné molekulárním stavitelům, užívaným v naší vlastní technologii medistrojů. Nelze pochybovat, že je vesmírného původu. Ať jsme proti němu použili cokoli, nedokázali jsme nic víc, než ho nanejvýš zpomalit. Častěji však náš zásah jenom zhoršil průběh. Mor se adaptuje na útočníky, ochočí si naše zbraně a obrátí je proti nám. Vypadá to, jako by ho vedla jakási skrytá inteligence. Netušíme, zda byl namířen proti lidstvu, nebo zda jsme jenom měli obrovskou smůlu.
     Ze zkušenosti víme, že v tomto okamžiku začnete celý dokument považovat za podvrh. Rovněž se prokázalo, že když to popřeme, urychlíme proces přizpůsobení o malý, ale statisticky významný faktor.
     Tento dokument není podvod.
     Tavomor nás skutečně napadl a jeho účinky byly mnohem horší, než jste si právě nyní schopen představit. Mor se projevil v době, kdy byla naše společnost přesycena triliony drobounkých strojů. Nemyslely, nestěžovaly si, oddaně nám sloužily co dárci života a tvarovači hmoty, a přesto jsme jim stěží věnovali jedinou myšlenku. Neúnavně se hemžily v naší krvi. Bez ustání se lopotily v našich buňkách. Shlukovaly se v našich mozcích, spojovaly nás všechny do jednotné sítě demarchátu, která umožňovala téměř okamžité rozhodování. Pohybovali jsme se virtuálním prostředím, vytvořeným přímou manipulací se senzorickými mechanismy mozku, nebo jsme se nechali naskenovat a uložit do počítačových systémů rychlých jako blesk. Při výstavbě města jsme tvarovali hmotu velikosti hor, vytvářeli z ní hotové symfonie, a stačilo jediné lusknutí prstů, aby se roztančila jako zkrocený oheň. Pouze Spojení udělali krok blíž k božství... A někteří tvrdí, že jsme nebyli daleko za nimi.
     Stroje vystavěly na orbitě městské státy z kamene a ledu, pak v jejich nitru přivedly inertní hmotu k životu. Inteligentní stroje městské státy spravovaly, řídily všech deset tisíc habitatů Třpytného pásu, kroužících kolem Žlutozemě. Stroje udělaly z Kaldery to, co byla, vytvarovaly neosobní stavby do pohádkové krásy.
     To všechno je pryč.
     A bylo to ještě horší. Kdyby mor zničil pouze naše stroje, zemřely by miliony lidí, ale taková katastrofa by se ještě dala zvládnout, dokázali bychom se vzpamatovat. Jenže tavomor se nespokojil s pouhou destrukcí, vstoupil do oblasti mnohem bližší umění, ačkoli ojediněle zvráceného a sadistického. Způsobil, že se naše stroje začaly nekontrolovatelně vyvíjet - alespoň mimo naši kontrolu - a vytvářet nové bizarní symbiózy. Z budov se staly děsivé noční můry, uvěznily své obyvatele dřív, než mohli uniknout z jejich smrtícího objetí. Stroje v našich buňkách, krvi, hlavách rozlomily pouta - spojovaly se s námi, kazily živou hmotu. Lidé se proměnili ve třpytivé larvální fúze masa a strojů. Když jsme pohřbili mrtvé, rostli dál, spojovali se navzájem a splývali s městem.
     Byla to hrůzná doba.
     Dosud trvá.
     A přesto, jako každá opravdu důmyslná nákaza, také tavomor si dával pozor, aby zcela nevyhubil hostitelskou populaci. Desítky milionů lidí zemřely, ale desítky milionů jiných si našly útočiště, skryly se v hermeticky uzavřených enklávách ve městech nebo na orbitě. Jejich stroje uposlechly destruktivní příkazy pro případ nebezpečí, přeměnily se v neškodný prach, který byl bez následků vyplaven z těla. Lékaři pilně odstraňovali implantáty z hlav dřív, než se k nim dostal mor. Jiní občané, natolik silně spjatí se svými stroji, že se jich nedokázali vzdát, hledali záchranu v mrazicích jednotkách. Nechali se dobrovolně pohřbít v zapečetěných obecních kryokryptách... Anebo zcela opustili soustavu. Mezitím se desítky milionů dalších nešťastníků valily do Kaldery z orbity, prchali před destrukcí, která zachvátila Třpytný pás. Byli mezi nimi nejbohatší lidé soustavy, náhle stejně chudí jako všichni uprchlíci v kterémkoli období dějin. Avšak to, co našli v Kaldeře, jim stěží mohlo poskytnout útěchu...
      
     - Výňatek z informačního dokumentu pro návštěvníky, zdarma rozšiřovaného v kosmu kolem Žlutozemě, 2517
 

 1

     Než jsme s Dieterlingem dorazili k patě Mostu, padal už soumrak.
     "Jednu věc bys měl o Krvavé ruce Vasquezovi vědět," upozornil mě Dieterling. "Nikdy mu tak neříkej do očí."
     "Proč ne?" zeptal jsem se.
     "Protože ho naštveš."
     "Ty v tom vidíš nějaký problém?" Zpomalil jsem jednokolák a zaparkoval v řadě různorodých vozidel na jedné straně ulice. Vypnul jsem stabilizátory, přehřátá turbína páchla jako rozpálená hlaveň. "Odkdy si děláme starosti s city nějakých mizerů?"
     "Tentokrát bys měl být nadmíru opatrný. Vasquez možná není nejjasnější hvězda na zločineckém nebi, ale má přátele a výjimečně kladný vztah k sadizmu. Tak se snaž držet zpátky."
     "Neboj, jenom na něj trošku vycením zuby."
     "Tak dobře, ale hleď při tom moc nezastříkat podlahu krví, zkusíš to?"
     Vystoupili jsme z jednokoláku. Málem jsme si zlomili krky, jak jsme zírali na Most. Byl to můj první výlet do demilitarizované zóny, natož do Nueva Valparaíso, proto jsem ho na vlastní oči ještě neviděl. Už nejmíň patnáct dvacet kilometrů před městem vypadal nesmyslně velký. Labuť klesala k obzoru, napuchlý rudý kotouč se žhavou oblastí blízko středu, ale pořád bylo dost světla, abych postřehl mostní pás a tu a tam zahlédl drobné korálky výtahů, které po něm šplhaly do kosmu nebo sjížděly k zemi. V té chvíli mě poprvé napadlo, jestli jsme nepřišli pozdě, zda Rejvič už nestihl odjet některým vagonem, ale Vasquez nás ujistil, že muž, po němž pátráme, je pořád ve městě, dává si do pořádku bohatou pozůstalost na Skyově vítězství a převádí kapitál na netermínovaná konta.
     Miguel Dieterling obešel jednokolák dozadu - přeplátované pancíře dodávaly rondelu vzhled stočeného pásovce - a hřmotně otevřel nevelký zavazadlový prostor. "Hergot, málem jsem zapomněl na pláště, brácho."
     "Doufal jsem, že zapomeneš."
     Jeden mi přihrál. "Hoď to na sebe a nestěžuj si."
     Natáhl jsem si plášť přes oblek, který jsem měl na sobě. Šosy se mi skoro couraly ve špinavých kalužích, ale přesně takhle je nosili aristokrati, jako by ostatní vyzývali, jen ať se jim na ně odváží šlápnout. Dieterling se taky zabalil do pláště, začal proklepávat vzorkovnici plasticky vytlačenou kolem rukávu a znechuceně se mračil. "Ne. Ne... Ne. Hergot, ne. Zase ne. Ani tohle ne."
     Stiskl jsem namátkou jeden vzorek. "Tenhle ti sluší. Vypadáš ohromně. Přestaň si vymýšlet a dej mi bouchačku."
     Pro svůj plášť jsem si už vybral perlově šedý odstín, protože jsem doufal, že na tomhle pozadí nebude zbraň tak vidět. Dieterling zalovil pod pláštěm, vytáhl ze saka malou pistoli a podal mi ji, jako by mi jen tak mimochodem nabízel balíček cigaret.
     Ve zpola průsvitné pistolce se dal pod hladkým netříštivým polymerem postřehnout zákal drobných součástek.
     Byla to mechanická zbraň vyrobená z uhlíku, hlavně z hyperdiamantu a trochy fullerenu kvůli snížení tření a akumulaci energie v pružině. Žádné kovy, explozivní látky ani elektronické obvody. Pouze komplikovaná soustava pák, per a ozubených koleček, jako mazivo fullerenové kuličky. Nabíjely se do ní diamantové šipky, po průchodu drážkovanou hlavní stabilizované rychlou rotací. Pohybovou energii dodávaly střele spirálové pružiny z fullerenu, stočené málem k prasknutí. Pistole se natahovala klíčkem jako mechanická myš. Neměla mířidla, stabilizační systémy ani podporu pro sledování cíle - nebyly důležité.
     "Neříkal jsem, že seženu něco báječného?" zeptal se Dieterling.
     Strčil jsem pistoli do kapsy pláště. Nikdo z kolemjdoucích si zbraně nevšiml. "Musí to stačit."
     "Stačit? Zklamal jsi mě, Tannere. Tahle věcička je neobyčejně, ďábelsky krásná. Dokonce jsem přesvědčený, že má nesporné lovecké přednosti."
     Typický Miguel, pomyslel jsem si. Každou situaci vždycky posuzuje jako lovec.
     Pokusil jsem se zasmát. "Vrátím ti ji v celku. Pokud ne, aspoň vím, co ti mám dát na Vánoce."
     Zamířili jsme k Mostu. Nezáleželo na tom, že jsme v Nueva Valparaíso ještě nebyli. Na Skyově vítězství vyrostla většina velkých měst podle stejného plánu, takže nám byly ulice povědomé, včetně názvů. Původní planetární osídlení vznikala podle typické trojúhelníkové sítě rozpínající se kolem centrálního trojúhelníku o délce stran zhruba sto metrů, z jehož vrcholů vedla trojice hlavních tříd, které protínaly rohy okolních, postupně se zvětšujících trojúhelníků, dokud strohou geometrii nenahlodaly přestavěné čtvrtě a nahodile zbudovaná předměstí. Osud trojúhelníku uprostřed závisel převážně na tom, kolikrát bylo město okupováno nebo bombardováno. Pouze zřídka zbyla zřetelná stopa po člunu s delta-křídlem, kolem něhož se sídliště rozrostlo.
     Nueva Valparaíso vzniklo stejně a ulice nesly obvyklá jména - Omdurmanova, Norquincova, Armestova a podobně -, ale středový trojúhelník kryla střecha pozemního terminálu. Pro obě znesvářené strany znamenal Most dostatečný přínos na to, aby přečkal běh dějin bez poškození. Zvedal se kolmo vzhůru ze základny o třísetmetrových stranách, černý jako lodní trup, podél spodních pater posázený nádory hotelů, restaurací, kasin a nevěstinců. Ale i kdybychom na Most neviděli a nevěděli, kde stojí, poznali bychom podle charakteru staveb, že se nacházíme ve starém osídlení poblíž místa přistání. Přestože se půldruhého staletí architektonických vrtochů pokusilo budovy vyšperkovat, nepodařilo se zamaskovat, že byly poskládány z kontejnerů, v nichž byl shazován náklad.
     "Hele," ozvalo se ze stínu v portiku, "Tanner podělanej Mirabel."
     Chlápek se opíral o sloup, jako by neměl nic lepšího na práci, než pozorovat bzučící hmyz. Zatím jsem s ním měl tu čest jenom prostřednictvím telefonu nebo videa a naše rozhovory byly natolik stručné, jak jen to šlo. Čekal jsem někoho alespoň o chlup vyššího a o hodně chlupů důvěryhodnějšího. Měl na sobě podobný volný plášť jako já, jenže jemu jako by měl každou chvíli sklouznout z ramen. Zažloutlé zuby si nechal zbrousit do špiček, špičatou bradu měl zarostlou nestejnoměrným strništěm a dlouhé černé vlasy si česal dozadu z nízkého čela. Pokuřoval cigaretu, kterou držel v levé ruce, pravačku schovával v boční kapse a nezdálo se, že by nám ji hodlal ukázat.
     "Vasquezi," oslovil jsem ho, aniž bych dal najevo překvapení, že nás vystopoval, "mám tomu rozumět tak, že máš člověka, kterého hledáme?"
     "Hele, klídek, Mirabeli. Ten chlap si ani neucvrkne, abych nevěděl, kolik toho bylo."
     "Pořád se moří se svými finančními záležitostmi?"
     "Jo. Víš, jaký sou tyhle bohatý děcka. Musej se starat o prachy, chlape. Kdyby šlo o mě, vylítl bych po tomhle Mostě jako pšouk z větráku." Píchl cigaretou směrem k Dieterlingovi. "Ty seš Had, že jo?"
     Miguel pokrčil rameny. "Když to tvrdíš."
     "Lovení hadů je fakt frajeřina, Hade." Strčil si cigaretu mezi rty a levačkou napodobil výstřel z pistole, nepochybně měl na mušce pomyslného pythona. "Nemohl bys mě protlačit na váš příští loveckej vejlet?"
     "Nevím, nevím," odpověděl Dieterling. "Obvykle nepoužíváme živou návnadu. Ale promluvím se šéfem, třeba udělá výjimku."
     Krvavá ruka Vasquez na nás blýskl špičatými zuby. "Seš legrační chlápek, Hade. Mně se teda zamlouváš. Jenže děláš pro Cahuellu, tak se mně musíš zamlouvat. Mimochodem, jak se mu vede? Zaslechl sem, že dopadl mizerně jako ty, Mirabeli. Vlastně sem zaslechl nějaký zlomyslný kecy, že už to má za sebou."
     Cahuellova smrt nepatřila k informacím, které jsme měli v úmyslu roztrubovat, dokud si pořádně nepromyslíme, jaké to bude mít důsledky, ale tahle novina zřejmě dorazila do Nueva Valparaíso dávno před námi.
     "Udělal jsem, co se dalo," zabručel jsem.
     Vasquez rozvážně a chápavě přikývl, jako by se právě ukázalo, že nějaké jeho posvátné přesvědčení je pravdivé. "Jo. Něco takovýho sem zaslechl." Položil mi ruku na rameno, prsty s cigaretou natáhl co nejdál od šedivé látky pláště. "Zaslechl sem, žes šoféroval přes půlku planety bez jedný nohy, jen abys Cahuellu a tu jeho podělanou čubku dovezl domů. Na bejvalýho ostrostřelce je to fakticky hrdinství. Povíme si to nad sklínkou pisca a Had si mě zatím zapíše na příští vejlet do džungle. Souhlas, Hade?"
     Vyrazili jsme směrem k Mostu. "Nemyslím, že je na to teď vhodná chvíle," prohlásil jsem. "Aspoň ne na to pití."
     "Jak sem řekl, klídek." Vasquez šel před námi s jednou rukou v kapse. "Já vás nechápu, chlapi. Stačilo by jediný slovíčko, a Rejvič by už nebyl problém, ale mastnej flek. Moje nabídka pořád platí, Mirabeli."
     "Musím ho zlikvidovat sám, Vasquezi."
     "Jo. Přesně to sem taky zaslechl. Něco jako podělaná krevní msta. Tys něco měl s tou Cahuellovou čubkou, že jo?"
     "Bystrost není zrovna tvou silnou stránkou, co, Krvavá ruko?" Všiml jsem si, jak sebou Dieterling trhl.
     Ušli jsme mlčky ještě několik kroků, než se Vasquez zastavil a postavil proti mně. "Co sem to zaslechl?"
     "Nevíš, že se ti za zády říká Krvavá ruka Vasquez? Přesně to jsem zaslechl zase já."
     "Co je ti po tom, jak se mně říká?"
     Pokrčil jsem rameny. "Vlastně nic. Na druhé straně, co je tobě po tom, jestli jsem měl něco s Gittou?"
     "Tak jo, Mirabeli." Dlouze zabafal z cigarety. "Myslím, že si rozumíme. Nemám rád, když se mě lidi ptají na některý věci, a ty nemáš rád, když se zase tebe lidi ptají na některý věci. Třeba ses s Gittou vychrápal nebo nevychrápal, to já nevím, chlape." Sledoval, jak jsem se nasupil. "Ale jaks řekl, nic mně po tom není. Už do toho nebudu šťourat. Ani na to nepomyslím. Ale udělej mně laskavost, jo? Neříkej mně Krvavá ruko. Vím, že vám Rejvič udělal v džungli něco hodně zlýho. Slyšel sem, že to nebyl žádnej vejlet a žes tam málem zkapal. Ale jedno si ujasníme, jo? Nemáte přesilu. Moji chlapi vás mají celou dobu na mušce. Takže mě určitě nechcete naštvat. Protože kdybyste mě naštvali, mohlo by se vám přihodit něco, proti čemu by to, co udělal Rejvič, vypadalo jako podělanej piknik plyšovejch medvídků."
     "Pro jistotu," ozval se Dieterling, "bychom měli slova tohoto důvěryhodného muže brát vážně. Souhlasíš, Tannere?"
     "Uzavřeme to tím, že nám oběma ujely nervy," pronesl jsem po dlouhém, těžkém tichu.
     "Jo," řekl Vasquez, "to se mně zamlouvá. Mirabel a já sme prostě krapet nervní chlapi, proto musíme jeden jako druhej projevit krapet vzájemnýho porozumění vůči citům toho druhýho. Skvělý. Takže než se Rejvič pohne, můžeme si loknout pisca."
     "Nechci odcházet příliš daleko od Mostu."
     "Žádnej problém."
     Vasquez nám lhostejně razil cestu mezi podvečerními chodci. V nejnižším patře budovy z kontejnerů vyhrávala tahací harmonika melodii pomalou a vznešenou jako žalozpěv. Ulici zaplňovaly spíš páry místních obyvatel než aristokratů, ale vyšňořených, jak jim to prostředky dovolovaly - bezstarostní, sebejistí, usměvaví a pohlední mladí lidé, kteří neměli jiné starosti, než se rozhodnout, kam by se šli navečeřet nebo si zahrát hazard či poslechnout hudbu. Všech se válka určitě nějakým způsobem dotkla, možná ztratili přátele nebo někoho milovaného, z Nueva Valparaíso však bylo na bojiště dost daleko, válečné vraždění nepatřilo k jejich nejdůležitějším myšlenkám. Těžko se jim dalo nezávidět a nepřát si, abych si mohl s Dieterlingem sednout do baru, zpít se pod obraz a na všechno zapomenout. Zapomenout na pistoli v kapse, zapomenout na Rejviče, zapomenout na důvod, proč jsem přijel k Mostu.
     Dnes večer se venku pochopitelně procházeli i jiní lidé. Vojáci na dovolence se dali okamžitě rozpoznat, přestože na sobě měli civil, podle bojovně sestřižených vlasů, působivě vypracovaných svalů, proměnlivého chameleoního tetování na pažích a legračně opálených tváří; kolem jednoho oka, kterým obyčejně hleděli přes zaměřovací stínítko sklopené z přilby, měli bledou skvrnu. Víceméně bez omezení se tu mohli pohybovat vojáci obou znepřátelených stran, na pořádek dohlížely hlídky milice DMZ. V demilitarizované zóně nesměl být nikdo jiný ozbrojený, a tak milice v naškrobených uniformách a bílých rukavičkách vystavovala své bouchačky světu na odiv. Hlídky si nás nevšímaly, neobtěžovaly by nás, ani kdybychom neměli za průvodce Vasqueze. Dieterling i já jsme sice nejspíš vypadali jako gorily nacpané do šatů, ale s vojáky v aktivní službě by si nás nikdo nespletl. Především jsme byli moc staří, oba jsme už dosáhli středního věku. Na Skyově vítězství to v podstatě představovalo totéž co po většinu historie lidstva, od čtyřiceti do šedesáti let.
     To není moc na lidský život.
     Udržovali jsme se s Dieterlingem v kondici, ale ne do té míry jako vojáci v aktivní službě. Svaly vojáků vlastně ani nevypadaly jako lidské, připomínaly spíš karikatury. Za mých časů jsme aspoň mohli tvrdit, že potřebujeme pořádné svaly, abychom unesli zbraně. Výzbroj se od té doby, co jsem se stal ostroočkem, zdokonalila, ale vojáci na ulici dnes večer měli těla jako z komiksu, který vytvořil kreslíř se sklonem k absurdní nadsázce. V poli celkový efekt ještě zvyšovaly odlehčené zbraně, jaké byly nyní v oblibě. Takové hory svalů na nošení zbraní, které by uneslo i dítě.
     "Sem," řekl Vasquez.
     Zvolil jednu ze staveb, jimiž hnisalo okolí paty Mostu. Vedl nás do krátké tmavé uličky a pak neoznačenými dveřmi olemovanými hologramy hadů. Uvnitř byla kuchyně jako pro celý regiment, naplněná oblaky páry. Přimhouřil jsem oči, setřel si pot z tváře a sehnul hlavu před řadou zlomyslných pánví. Napadlo mě, jestli je Vasquez vůbec kdy na vaření použil.
     Zašeptal jsem Dieterlingovi: "Proč je Krvavá ruka vlastně tak háklivý na svou přezdívku?"
     "To je dlouhý příběh," odpověděl Dieterling, "a nejde jen o tu ruku."
     Tu a tam se z páry vynořil uspěchaný kuchař s holou hrudí, obličej zpola zakrytý plastovou dýchací maskou. Vasquez se dvěma kuchaři promluvil, zatímco Dieterling sebral něco z hrnce - ponořil prsty hbitě do vroucí vody - a zkusmo ukousl.
     "Tohle je Tanner Mirabel, můj podělanej přítel," řekl Vasquez staršímu kuchaři. "Bejval čarostřelec, tak do něho moc nerejte. Chvilku tu zůstaneme. Přines nám něco k pití. Pisco podělaný sour. Mirabeli, seš hladovej?"
     "Ani ne. A vidím, že Miguel se už obsloužil."
     "Skvělý. Ale myslím, že ta krysa není dneska nejlepší, Hade."
     Dieterling pokrčil rameny. "Už jsem jedl horší, věř mi." Vložil si do úst další sousto. "Hm. Vlastně je to hodně dobrá krysa. Norvegicus, mám pravdu?"
     Vasquez nás odvedl z kuchyně do prázdného hráčského salonu. Zpočátku jsem si myslel, že jej máme jen pro sebe. Místnost byla diskrétně osvětlená, luxusně vybavená v zeleném sametu, na strategicky rozmístěných podstavcích čekaly vodní dýmky. Stěny pokrývaly malby vyvedené v hnědých odstínech, jenže když jsem se podíval blíž, uvědomil jsem si, že to vůbec nejsou malby, ale obrazy sestavené z kousků dřeva, pečlivě vyřezaných a slepených dohromady. Jeden z těch kousků se dokonce zvláštně mihotal, což znamenalo, že pochází z kůry pythoního stromu. Téma obrazů bylo zcela obvyklé: výjevy ze života Skye Haussmanna. Pět lodí Flotily překonává prostor ze Sluneční soustavy do naší. Titus Haussmann se svítilnou v ruce spěchá tmou po velkém výpadku za synkem. Sky u otcova lůžka na ošetřovně Santiaga, ještě než Titus zemře na zranění, která utržil při záchraně lodě před záškodníkem. Také skvěle vyvedené zločiny i slavné skutky Skye Haussmanna, včetně toho, co udělal, aby Santiago doletěl k naší planetě dřív než ostatní lodě Flotily - mrazicí moduly se rozlétají do kosmu jako chmýří pampelišek. A poslední intarzie znázorňovala trest, který lidé na Skye uvalili - ukřižování.
     Mlhavě jsem si vzpomněl, že se to stalo někde poblíž.
     Ale tenhle salon nebyl jen Haussmannovou svatyní. Ve výklencích podél stěn stály obvyklé výherní automaty, u šesti opuštěných stolů se mělo zřejmě hrát až v noci. Neslyšel jsem víc než cupitání krys někde ve stínech.
     Uprostřed místnosti se zvedala polokoule, dokonale černá kupole alespoň pět metrů široká, obklopená polstrovanými křesly zvednutými na teleskopických trnožích tři metry nad podlahu. Každé křeslo mělo na jedné boční opěrce hrací ovladače, kdežto na druhé intravenózní aparát. Asi polovina křesel byla obsazena, ale postavy byly tak dokonale nehybné, jakoby mrtvé, že jsem si jich nejprve vůbec nepovšiml. Choulily se v křeslech, tváře ochablé, oči zavřené. Všechny měly ten nedefinovatelný aristokratický glanc - auru bohatství a nedotknutelnosti.
     "Tady se neuklízí?" zeptal jsem se. "Zapomněli jste je vyhodit, když jste dneska ráno zavírali?"
     "Kdepak, tohle je stálej inventář, Mirabeli. Hrají hru, co trvá celý měsíce, sázejí na dlouhodobý výsledky válečnejch tažení. Teďka je kvůli dešťům klid. Jako by ani žádná válka nebyla. Ale měl bys vidět, když tihle holomci začnou lítat kolem."
     Na tomhle doupěti bylo něco, co se mi nelíbilo. Nešlo jen o život a dílo Skye Haussmanna v obrazech, přestože na tom měly podstatný podíl.
     "Měli bychom se pohnout dál, Vasquezi."
     "Přece bys nepřišel o svý pití?"
     Než jsem se rozhodl, co odpovím, vstoupil vrchní kuchař. Hlasitě funěl přes plastovou masku a postrkoval malý vozík naložený nápoji. Pokrčil jsem rameny a vzal si pisco sour, hlavou jsem kývl k výzdobě. "Sky Haussmann je tady v okolí pořád velký kšeft?"
     "Víc než si myslíš, chlape."
     Vasquez něco udělal a polokoule náhle ožila, už nebyla zcela temná, ale objevil se neobyčejně podrobný pohled na polovinu Skyova vítězství, černá obruba se zvedala z podlahy jako ještěrčí mžurka. Nueva Valparaíso byla vidět škvírou v mracích jen jako zářivá jiskra na západním pobřeží Poloostrova.
     "Opravdu?"
     "Lidi tady kolem sou docela zbožný. Když si nedáš bacha, mohl bys jejich víru pošlapat. Tady musí bejt člověk uctivej, chlape."
     "Slyšel jsem, že kolem Haussmanna založili jakési náboženství, ale to je asi tak všechno, co o tom vím." Znovu jsem kývl k výzdobě, poprvé jsem si povšiml podivně hrbolaté a zvrásněné lebky delfína. "Jak se to sem dostalo? Koupil jsi tuhle hernu od Haussmannových fanatiků?"
     "Ne, vlastně ne."
     Dieterling zakašlal. Ignoroval jsem ho.
     "Tak co? Že ty ses k nim dal?"
     Vasquez uhasil cigaretu, stiskl si nosní můstek a nakrčil ten svůj malý kousek čela. "O co kráčí, Mirabeli? Chceš mě vytočit, nebo seš jenom nevzdělanej prevít?"
     "Vlastně nevím. Domníval jsem se, že spolu vedeme zdvořilou konverzaci."
     "Jo. Jasně. A řekls mi před chvilkou Krvavá ruko jenom tak náhodou, to ti prostě jenom tak uklouzlo."
     "Myslel jsem, že jsme to už uzavřeli." Napil jsem se pisca. "Nechtěl jsem tě popudit, Vasquezi. Nemohlo mi však uniknout, že jsi neobvykle háklivý chlapík."
     Znovu něco udělal, jen jakési nenápadné gesto jednou rukou, jako by luskl prsty.
     To, co následovalo, bylo pro oko příliš rychlé, zaznamenal jsem pouze kovovou šmouhu a závan vzduchu, který se rozletěl místností. Zpětně jsem vydedukoval, že se ve stěnách a stropě otevřela asi desítka otvorů, z nichž vylétly stroje.
     Byly to automatičtí strážní sršni, létající černé koule se štěrbinou na obvodu, z níž trčely tři nebo čtyři hlavně namířené na Dieterlinga a na mě. Sršni kroužili pomalu kolem nás, bzučeli jako vosy, útočnost z nich jen čišela.
     Neodvažovali jsme se ani nadechnout, ale nakonec to byl Dieterling, kdo se rozhodl promluvit: "Hádám, že už bychom byli mrtví, kdyby ses na nás opravdu naštval, Vasquezi."
     "Máš pravdu, navíc je to bezvadnej výrok, Hade." Zvýšil hlas. "Zapnout bezpečnostní režim." Potom znovu luskl prsty jako prve. "Slyšels to, chlape? Zdálo se ti to stejný, co? Jenže ne týhle místnosti. Kdybych systém nevypnul, poznala by příkaz, že má vyřídit všechny přítomný, kromě mě a těch zazobanců v hracích křeslech."
     "To jsem rád, žes to udělal," řekl jsem.
     "Jo. Jen se směj, Mirabeli." Opět luskl prsty. "Tohle taky vypadalo stejně, že jo? Jenže ani to nebyl stejnej příkaz. Na tohle by ti sršni ustřelili ruce hezky jednu po druhý. Mám to naprogramovaný na dvanáct dalších povelů a věř mně, že po některejch bych nerad viděl účet za úklid." Pokrčil rameny. "Takže si konečně rozumíme?"
     "Myslím, že jsme pochopili."
     "Skvělý. Vypnout bezpečnostní modus. Sršni odlet."
     Stejná šmouha a stejný závan. Vypadalo to, jako by stroje prostě zmizely.
     "Udělalo to na tebe dojem?" zeptal se mě Vasquez.
     "Ani ne." Cítil jsem, jak se mi na čele perlí pot. "S opravdu výkonným bezpečnostním systémem bys měl mít už dávno prověřeného každého, kdo se dostal tak daleko. Ale domnívám se, že na nějakém večírku by to mohlo prolomit ledy."
     "Jo. Taky že jo." Vasquez na mě hleděl pobaveně, evidentně spokojený, že dosáhl požadovaného účinku.
     "Ale současně jsem stále zvědavější, proč jsi tak háklivý."
     "Kdybys byl v mý podělaný kůži, byl bys zatraceně víc než jen háklivej." Pak udělal něco, co mě překvapilo. Vytáhl pravačku z kapsy natolik pomalu, abych měl dost času zjistit, že v ní nedrží pistoli. "Vidíš tohle, Mirabeli?"
     Nevím, co jsem čekal, ale zaťatá pěst, kterou mi předváděl, vypadala docela normálně. Nebyla znetvořená ani nijak mimořádná. Vlastně ani nebyla krvavá.
     "Vypadá to jako ruka, Vasquezi."
     Když zaťal pěst ještě pevněji, stalo se něco zvláštního. Z prstů mu začala kapat krev, napřed pomalu, ale pořád rychleji. Sledoval jsem, jak cáká na podlahu, rudá na zelenou.
     "Proto mně tak říkají. Protože mně krvácí ruka. Zatraceně originální, co?" Otevřel pěst, abych viděl, že mu krev prýští ze středu dlaně. "O tohle jde. Je to stigma, něco jako znamení Kristovo." Druhou rukou si sáhl do kapsy a vytáhl kapesník, zmuchlal ho a přitiskl na ránu, aby krvácení zastavil. "Někdy to dokážu spustit jenom silou vůle."
     "Haussmannovi sektáři tě dostali, viď," ozval se Dieterling. "Klidně Skye ukřižovali. Probodli mu hřebem pravou ruku."
     "Nerozumím," hlesl jsem.
     "Mám mu to říct?"
     "Jak je libo, Hade. Tenhle chlap očividně potřebuje vzdělání."
     Dieterling se otočil ke mně. "Vyznavači Haussmannova kultu se během posledního století rozštěpili na hromadu různých sekt. Jsou mezi nimi kajícní mniši, kteří dobrovolně podstupují bolest, jakou zakusil Sky. Zavírají se do tmy, dokud je izolace nezbaví rozumu nebo dokud nezačnou mít vidiny. Někteří si useknou levou paži, jiní se dokonce ukřižují. Občas při tom zemřou." Odmlčel se a pohlédl na Vasqueze, jako by ho žádal o svolení, zda může pokračovat. "Jedna nejextrémnější sekta dělá ještě víc. Nestačí jim vlastní trýznění. Šíří své poselství nikoli slovem či písmem, ale indoktrinačním virem."
     "Pokračuj," požádal jsem.
     "Museli jim ho vyrobit bioinženýři, třeba Ultrové, nebo se někdo vypravil až k Přetvářečům, aby změnili jeho chemické pochody v neuronové tkáni, to není tak důležité. Rozhodující je, že se infekce šíří vzduchem a jen málokdo je imunní."
     "Virus změní normálního člověka na sektáře?"
     "Ne." Vasquez vytáhl novou cigaretu. "Dělá to s tebou všelijaký kejkle, ale neudělá to z tebe jednoho z nich, rozumíš? Máš představy a sny, někdy cejtíš potřebu..." Odmlčel se a ukázal na vypreparovanou hlavu delfína trčící ze stěny. "Vidíš tu podělanou rybí lebku? Stála mě nehorázný prachy. Tohle bejval Hladkej, jeden z těch na lodi. Když mám kolem sebe tyhle podělaný krámy, uleví se mně a dostanu se z toho. Aspoň co mě se tejče."
     "A co ruka?"
     Vasquez řekl: "Některý viry ti můžou hodně ublížit. Měl jsem svým způsobem štěstí. Oslepneš nebo seš podělanej z tmy nebo ti uschne a upadne celá levačka. Víš, ta trocha krve mě ani moc netrápí. Než se to rozkřiklo, tak to bylo dobrý. Fakticky jsem tím dokázal lidi pořádně vyděsit. S někým vyjednávaš, rozumíš, a najednou na něho začneš cákat. Jenže potom se rozneslo, o co jde - že mě nakazili sektáři."
     "A lidi napadlo, jestli jsi vážně tak tvrdý chlap, jak se povídá," poznamenal Dieterling.
     "Jo. Správně." Vasquez se na něj podezřívavě zahleděl. "Vybudovat si pověst, jakou mám, to chce čas."
     "O tom nepochybuju," řekl Dieterling.
     "Jo, chlape. A takováhle pitomost ti ji na ten šup podělá."
     "Nemůžou z tebe ten virus vypláchnout?" zeptal jsem se, než Dieterling stačil něco říct.
     "Jasně, Mirabeli. Na orbitě mají hory haraburdí, který by to sfouklo. Jenže orbitu zrovna nemám na seznamu bezpečnejch míst, kam bych si odskočil na vejlet, tos nevěděl?"
     "Tak s tím žiješ. Ale už to není infekční - nebo je?"
     "Kdepak, žádný riziko. Teďka už nikoho nenakazím." Cigareta ho trochu uklidnila. Krvácení ustalo, mohl strčit zraněnou ruku zpátky do kapsy. Napil se pisca. "Někdy si přeju, abych byl pořád ještě infekční nebo abych si z tý doby schoval trochu svý krve. To by byl hezkej dárek na rozloučenou, stříknout někomu pár kapek do žíly."
     "Jenže to bys dělal přesně to, co sektáři od začátku chtěli," namítl Dieterling. "Šířil jejich víru."
     "Jo. Já se spíš chystám šířit svoji víru, jestli někdy chytnu toho podělanýho prevíta, co mně to udělal..." Odmlčel se, jako by jeho pozornost zaujalo něco jiného. Zíral do dálky jako člověk stižený paralýzou, pak promluvil: "Ne. To v žádným případě, chlape. Tomu nevěřím."
     "Co se děje?" zeptal jsem se.
     Vasquez přestal mluvit nahlas a dál hovořil neslyšně, viděl jsem, jak pohybuje svaly na krku. Musel mít spojení se svými poskoky.
     "Rejvič," řekl konečně.
     "Co je s ním?" zeptal jsem se.
     "Ten holomek mě vypekl."
      

 2

     Bludiště temných a vlhkých průchodů spojovalo podnik Krvavé ruky Vasqueze s terminálem Mostu, vedlo přímo skrze černé zdi budovy. Svítil nám na cestu tím labyrintem baterkou, odkopával krysy, které se mu připletly pod nohy.
     "Špek," prohlásil nechápavě. "Nikdy by mě nenapadlo, že mu skočím na špek. Sledovali jsme toho holomka celý dny." Řekl to, jako by šlo přinejmenším o měsíce, jako by chtěl naznačit, jak umí nadlidsky předvídat a plánovat.
     "Za tu dobu by zmizela hromada lidí," řekl jsem.
     "Hele, klídek, Mirabeli. To byl tvůj podělanej nápad, že toho chlapa nemáme sejmout hned, jak ho uvidíme. To by vůbec nebylo těžký zařídit." Protáhl se řadou dveří do další chodby.
     "Jenže by to nemusel být Rejvič, ne?"
     "Nemusel, jenže stačilo prohlídnout mrtvolu, a kdyby to byl někdo jinej, rozhlídli bysme se po tom pravým."
     "Chlape, máš pravdu," řekl Dieterling. "Přestože mě bolí, že to musím přiznat."
     "Sem tvůj věčnej dlužník, Hade."
     "Jo, tak ať ti to nestoupne do hlavy."
     Vasquez odkopl další krysu do tmy. "Co se tam v tý džungli doopravdy stalo, žes kvůli tomu zahájil podělanou vendetu?"
     Řekl jsem: "Zdá se, že už jsi dost dobře informovaný."
     "Proskakují všelijaký kecy. Zvlášť když to koupí někdo takovej jako Cahuella. Povídá se o bezvládí a podobný voloviny. Divím se, že ste z toho oba vylezli živí. Slyšel sem o tom přepadení nějaký přehnaný žvásty."
     "Nebyl jsem těžce zraněný," řekl Dieterling. "Tanner na tom byl mnohem hůř než já. Přišel o nohu."
     "Nic hrozného," odbyl jsem to. "Paprskomet ránu vypálil a zastavil krvácení."
     "Jo. Jasně," řekl Vasquez. "Prostě takový škrábnutí, skvělý. Nemůžu se vás nabažit, chlapi. Fakt nemůžu."
     "Dobře, ale budeme raději mluvit o něčem jiném."
     Moje zdrženlivost nepramenila jenom z jednoduché nechuti mluvit o té nepříjemnosti zrovna s Krvavou rukou Vasquezem. Pravda byla taková, že jsem si zkrátka nepamatoval žádné detaily. Možná jsem je znal před narkózou, než jsem upadl do regeneračního spánku, během něhož mi narostla nová noha, ale nyní jsem měl pocit, jako by se to všechno odehrálo v hluboké minulosti, nikoli před několika týdny.
     Upřímně jsem věřil, že to Cahuella přežije. Zdálo se totiž, že ne já, ale on je ten šťastlivec, protože mu laserový paprsek proletěl hrudníkem, aniž poškodil důležité orgány, jako by jeho dráhu naplánoval zkušený torakochirurg. Pak se však přidaly komplikace, jenže nemohl odletět na orbitu, protože by byl okamžitě zatčen a popraven, jakmile by opustil Poloostrov. Musel se spokojit s nejlepšími pokoutními felčary, jací se dali sehnat. Náhrada amputované nohy není složitá, jedná se o běžné zranění, jaké lze ve válce snadno utržit, kdežto komplikované poškození vnitřních orgánů vyžaduje mnohem vyšší odbornost, která se zkrátka u pokoutních šarlatánů koupit nedá.
     Proto zemřel.
     A já se teď hnal za chlapem, který měl smrt Cahuelly a jeho ženy na svědomí, chystal jsem se ho zlikvidovat jediným šikovným výstřelem z pistole na klíček.
     Než mě Cahuella zaměstnal jako bezpečnostního experta, sloužil jsem v armádě. Tenkrát se o mně říkalo, že jsem natolik vynikající odstřelovač, že dokážu nepřítele trefit do hlavy a vyřadit mu jakékoli mozkové centrum, které si vyberu. Není a nikdy to nebyla pravda. Ale dobrý jsem byl, rád jsem to dělal čistě, rychle a přesně.
     Upřímně jsem doufal, že mě Rejvič nezklame.
     K mému překvapení vyústil tajný průchod přímo do zešeřelé hlavní haly terminálu, kde byl výtah ukotven. Zjistil jsem, že jsme se vyhnuli bezpečnostní bariéře, kde stráž skenovala lidi, zda neschovávají zbraně, a ověřovala totožnost pro případ, že by se z planety pokoušel dostat válečný zločinec. Mechanickou pistoli v mé kapse by skener neodhalil, což byl jeden z důvodů, proč mi ji Miguel vybral. Ucítil jsem záchvěv rozladění, že moje důkladná příprava byla zbytečná.
     Vasquez se zastavil na prahu. "Chlapi, dál s váma nejdu."
     "Myslel jsem, že to tady máš pod palcem." Dieterling se rozhlédl. "Copak? Bojíš se, že by se ti odtud ani za nic nechtělo?"
     "Něco takovýho, Hade." Vasquez nás poplácal po zádech. "Tak jo. Běžte sejmout toho podělanýho nadsmrtelnýho holomka, chlapi. Jenom nikomu neprozraďte, kdo vás sem přivedl."
     "Bez obav," ujistil ho Dieterling. "Nehodláme tvé zásluhy nijak zveličovat."
     "Skvělý. A nezapomeň, Hade..." Zase napodobil výstřel. "Co ten lov, sme dohodnutý?"
     "Považuj se za zapsaného, přinejmenším na předběžný seznam."
     Vasquez zmizel v průchodu a nechal nás stát v hale. Chvíli jsme nemluvili, protože nás ohromila neobvyklá budova terminálu.
     Hala měla tvar prstence sevřeného kolem nástupiště nad ukončovací částí vlákna. Pod stropem, který byl mnoho pater nad námi, vedly křížem krážem visuté chodníky a tranzitní trubice. V obvodové zdi byly umístěny kdysi luxusní obchody, butiky a restaurace, ale dnes byly buď zavřené, nebo přestavěné na kapličky či krámky s devocionáliemi. Bylo tam skoro liduprázdno, z orbity sotva někdo přijede a na nástupiště mířila jen hrstka cestujících. Hala byla temnější, než stavitelé plánovali, strop se dal stěží zahlédnout, celá budova měla kouzlo katedrály, v níž probíhá neviditelný, jen tušený posvátný obřad. V téhle atmosféře se nehodilo spěchat ani hlasitě rozmlouvat. Na samé hranici slyšitelnosti se ozývalo vytrvalé bzučení, jako by v suterénu pracovaly generátory. Anebo se ve sklepě tlačí sbor mnichů, pomyslel jsem si, a drmolí pohřební písně.
     "Takové to tady bylo vždycky?"
     "Ne. Vždycky to byl zapadákov, ale je znatelně zapadlejší od doby, co jsem tady byl naposledy. Ještě tak před měsícem tu muselo být plno až k prasknutí. Cestující se tlačili, aby se dostali na loď."
     Přílet mezihvězdné lodě ke Skyovu vítězství byl vždycky událost. Je-li planeta ve srovnání se spoustou ostatních osídlených světů chudá a zaostalá, nebývá zrovna klíčovým hráčem v proměnlivém spektru mezihvězdného obchodu. Nevyváželi jsme mnoho, kromě válečných zkušeností a nezajímavých bioproduktů natrhaných v džungli. Velmi rádi bychom nakoupili cizokrajné technologické zázraky a techniku ze světů Demarchů, ale pouze ti nejbohatší na Skyově vítězství si je mohli dovolit. Když nás navštívili obchodníci, obvykle se mělo za to, že byli vytlačeni z lukrativních trhů Žlutozem-Sluneční soustava nebo z okruhu Fand-Žlutozem-Vznešený Teton, nebo že se prostě jen museli někde zastavit, aby provedli nutné opravy lodě. Stávalo se to asi tak jednou za deset standardních let a vždycky nás ošidili.
     "Tak tady Haussmann zemřel?" zeptal jsem se.
     "Někde poblíž," odpověděl Dieterling, když jsme přecházeli rozlehlou halu plnou ozvěn. "Neví se určitě, kde se to stalo, protože tenkrát ještě neměli přesné mapy. Ale muselo to být v okruhu několika kilometrů, rozhodně v hranicích Nueva Valparaíso. Napřed chtěli mrtvolu pohřbít, ale nakonec ji nabalzamovali a vystavili pro výstrahu ostatním."
     "Tehdy ještě nebyl žádný kult?"
     "Ne. Haussmannovi pochopitelně zbylo několik skalních stoupenců, ale nemělo to nic společného s vírou. Ta přišla mnohem později. Na palubě Santiaga nevládla zrovna duchovní atmosféra, jenže tak snadno se náboženské cítění vymýtit nedá. Sektáři spojili Skyovy skutky s tím, co si zapamatovali z domova, něco překroutili a něco rovnou vynechali, jak se jim to hodilo do krámu. Trvalo několik generací, než všechno do detailu propracovali, a pak už nebylo síly, která by je zastavila."
     "Ale jak to všechno souvisí s Mostem?"
     "Sektářům se podařilo získat Haussmannovu mumii. Tehdy už si říkali Skyova církev. Když byl postaven Most, z praktických důvodů, když už pro nic jiného, usoudili, že Sky musel skonat nedaleko, vlastně přímo na pozemku pod ním. Začali rozhlašovat, že Most vůbec žádný kosmický výtah není, a pokud ano, tak jde jenom o vedlejší funkci, protože ve skutečnosti je to znamení od Boha, svatyně zločinů a slavných skutků Skye Haussmanna."
     "Jenže Most navrhli a postavili lidi."
     "Z boží vůle. Copak to nechápeš? Neexistuje žádný argument, Tannere. Vzdej to."
     Minuli jsme dva muže a jednu ženu, kteří se nejspíš hlásili k sektě, kráčeli opačným směrem než my. Jakmile jsem je spatřil, pocítil jsem záchvěv něčeho známého, ale nedokázal jsem si vzpomenout, zda jsem je už někdy viděl. Všichni tři měli dlouhé vlasy a haleny popelavé barvy. Jeden muž měl na hlavě připevněnou jakousi korunu, zřejmě mu měla způsobovat bolest, druhý měl prázdný levý rukáv připíchnutý k boku. Žena byla na čele poznačena cejchem malého delfína. Připomněl jsem si, jak se na palubě Santiaga Sky Haussmann spřátelil s delfíny a jak s těmi stvůrami, jimž se posádka vyhýbala, trávil většinu času.
     Znenadání mi přišlo podivné, že jsem si vzpomněl na takový detail. Nebo mi to někdo vyprávěl?
     "Máš pistoli připravenou?" zeptal se Dieterling. "Jeden nikdy neví. Můžeme zahnout za roh a narazit na toho parchanta, jak si zavazuje tkaničku."
     Dotkl jsem se pistole, abych se ujistil, že ji mám pořád v kapse. "Tohle nejspíš nebude náš šťastný den, Migueli."
     Prošli jsme do vnitřní části haly, hlasy prozpěvujících mnichů byly nyní neklamně lidské, skoro dokonale se jim dařilo udržet tón, ale opravdu jen skoro.
     Poprvé od chvíle, co jsme vstoupili do ukotvovací stanice, jsme uviděli pás. Nástupní zóna, kam jsme mířili, byla velká kruhová prostora obklíčená ochozem, na němž jsme se zastavili. Pás procházel irisovým uzávěrem ve stropě a končil stovky metrů pod námi, kde byl ukotven na skutečném dně terminálu. Tam se skrývaly servisní stroje, které čistily a opravovaly vagony, a odtamtud vycházel zpěv, díky zvláštní akustice vyvěral vzhůru jako vřídlo.
     Mostní pás vlastně nebyl nic jiného než jediné, neuvěřitelně dlouhé hyperdiamantové vlákno, které vedlo až na synchronní orbitu. Mělo pouze pět metrů v průměru (uvnitř bylo prakticky duté), kromě posledního kilometru nad zemí, kde se pozvolna rozšiřovalo do sloupu o průměru třiceti metrů. Sloup měl výhradně psychologickou funkci, neboť nejednoho cestujícího by od cesty na orbitální satelit odradilo, kdyby na vlastní oči spatřil, jak je vlákno ve skutečnosti tenké. Proto dala Správa mostu rozšířit část pásu viditelnou z terminálu, ačkoli to nebylo zapotřebí.
     Vagony kosmického výtahu přijížděly a odjížděly každých pár minut, klesaly a stoupaly po protilehlých stranách sloupu. Hladké válce přidržovaly na pásu elektromagnetické klešťové závěsy. Několikapatrové kabiny měly jídelní, rekreační a spací oddělení. Osobní vagony, svištící nahoru a dolů, byly sice osvětlené, ale převážně prázdné. Pouze každý pátý či šestý vezl hrstku cestujících. Na Most dolehla ekonomická krize, ale výtah jezdit nepřestal; náklady na provoz byly natolik zanedbatelné, že ani v nejmenším neovlivnily jízdní řád. Z dálky se nedaly plné vagony od prázdných odlišit, takže se zdálo, že orbitální výtah prosperuje, ačkoli veškeré naděje na zisk byly marné přinejmenším od doby, co terminál obsadila Haussmannova sekta. Období monzunových dešťů, které se na Poloostrov přihnaly, snad vytvářelo iluzi, že válce nastaly psí časy, jenže ve skutečnosti se už dávno plánovala další tažení a na bitevních počítačích se simulovaly nové útoky a ofenzivní operace.
     Z ochozu vybíhal nad závratnou hloubku skleněný jazyk bez jakékoli podpěry, dosahoval málem až k vláknu, zůstalo místo pouze na průjezd vagonu. Čekala tam už skupinka cestujících se zavazadly a několik přepychově oblečených aristokratů. Rejvič mezi nimi nebyl, ani nikdo, kdo by připomínal jeho společníky. Pasažéři tlumeně hovořili nebo na poblikávajících obrazovkách, které pluly vzduchem jako ploché obdélníkové tropické rybky, sledovali obchodní zpravodajství či interview s místními celebritami.
     U paty jazyka seděla v pokladně, kde se prodávaly jízdenky, znuděná žena.
     "Počkej tady na mě," řekl jsem Dieterlingovi.
     Pokladní zvedla oči, když jsem se před ni postavil. Měla na sobě pomačkanou uniformu Správy mostu a kruhy pod očima, víčka opuchlá a oči zarudlé. "Přejete si?"
     "Jsem přítel Argenta Rejviče. Nutně s ním potřebuji mluvit."
     "Obávám se, že to není možné."
     Přesně to jsem čekal. "Kdy odjel?"
     Měla nosový přízvuk, nezřetelně vyslovovala souhlásky. "Bohužel, tuto informaci vám nemohu poskytnout..."
     Rychle jsem přikývl. "Nepopíráte však, že prošel nástupištěm?"
     "Obávám se..."
     "Podívejte, nechte toho, ano?" Zmírnil jsem svou poznámku úsměvem, o němž jsem doufal, že je vstřícný. "Omlouvám se, nechtěl jsem být nezdvořilý, ale je to velice naléhavé. Pochopte, něco pro něj mám, cennost z dědictví rodiny Rejvičů. Můžu se s ním nějak spojit, zatímco jede nahoru, nebo musím počkat, až bude na orbitě?"
     Pokladní zaváhala. Ať mi řekne cokoli, určitě tím poruší předpisy. Musel jsem jí však připadat upřímně a opravdově nešťastný, že jsem svého přítele zmeškal. A tak očividně bohatý.
     Mrkla na monitor. "Můžete mu poslat vzkaz, aby se s vámi spojil, jakmile dorazí na konečnou stanici."
     Znamenalo to, že na orbitu ještě nedojel, že je stále někde nade mnou a jede po vláknu.
     "Zřejmě bude nejrychlejší, když vyrazím za ním," řekl jsem. "Neztratím tak zbytečně čas. Předám mu příslušný předmět rovnou na satelitu a pak se zase vrátím."
     "Ano, také si myslím, že by to bylo rozumné." Zahleděla se na mě, možná vycítila, že v mém chování něco není úplně v pořádku, nedůvěřovala však vlastním instinktům natolik, aby mě zadržela. "Ale musíte si pospíšit, na nástupiště právě přistavují další vagon."
     Podíval jsem se na jazyk natažený k vláknu. Z úvraťového prostoru vyjížděla prázdná kabina. "Tak to mi raději dejte jízdenku."
     "Předpokládám, že chcete zpáteční." Pokladní si promnula oči. "Dělá to pět set padesát jižních."
     Vytáhl jsem z peněženky tuhé jižanské bankovky. "To je skandál. Podle množství energie, kterou Správa mostu vynaloží, aby mě dostala na orbitu, bych měl zaplatit pouhou desetinu. Ale předpokládám, že něco shrábne Skyova církev, ne?"
     "Netvrdím, že ne, ale neměl byste mluvit proti církvi, pane. Ne tady."
     "Tady rozhodně ne. Slyšel jsem. Ale vy k nim nepatříte, že?"
     "Ne." Podala mi jízdenku. "Jenom tady pracuju."
     Haussmannovi stoupenci obsadili Most asi před deseti roky, když sami sebe přesvědčili, že právě tady byl Sky ukřižován. Jednou večer Most prostě zabrali dřív, než si někdo povšiml, co se děje. Vyhlásili, že v celém terminálu nastražili výbušné plechovky s indoktrinačním virem, a pohrozili, že je odpálí, zasáhne-li milice. Vítr zrovna vál od moře, virus by zamořil celý Poloostrov, pokud ho ovšem bylo tolik, jak sektáři tvrdili. Možná blufovali, ale nikdo nechtěl riskovat rozšíření kultu mezi miliony obyvatel. Sektáři terminál udrželi, dovolili však Správě mostu, aby výtah dál provozovala i za tu cenu, že zaměstnanci museli být preventivně očkováni. Vedlejší účinky antivirové vakcinace byly natolik nepříjemné, že se na tuhle práci zrovna nikdo nehrnul, zvlášť když to navíc znamenalo poslouchat věčné prozpěvování mnichů.
     Pokladní mi vrátila drobné.
     "Snad dorazím na orbitu včas."
     "Poslední obsazený vagon odjel před hodinou. Jestli byl váš přítel právě v něm..." Odmlčela se a já věděl, že žádné jestli nepadá v úvahu. "Máte velkou naději, že bude dosud na tranzitní stanici, až tam dorazíte."
     "Jenom doufám, že mi po tomhle všem bude dostatečně vděčný."
     Zkusila se usmát, ale vpůli cesty to vzdala. Koneckonců by to bylo příliš namáhavé. "Určitě to patřičně ocení."
     Strčil jsem jízdenku do kapsy, poděkoval - náhle mi té ženy přišlo líto, že tady musí pracovat - a vrátil se k Dieterlingovi. Opíral se o nízké skleněné hrazení a civěl dolů na sektáře. Tvářil se nezúčastněně, klidně, přesto jsem z něj cítil ostražitost. Vzpomněl jsem si, jak mi v džungli zachránil život při útoku pythonů. Tehdy měl stejný neutrální výraz jako člověk, který hraje šachy proti soupeři o třídu lepšímu.
     "Tak co?" zeptal se, když jsem byl na doslech.
     "Už odjel."
     "Kdy?"
     "Asi před hodinou. Mám jízdenku. Taky by sis měl jednu koupit, ale neprozraď, že cestujeme spolu."
     "Neměl bych s tebou jezdit, brácho."
     "Nic se ti nestane." Ztišil jsem hlas. "Na nástupišti imigrační kontrola nebude. Svezeš se hezky nahoru a dolů, aniž by tě zatkli."
     "Tobě se to mluví, Tannere."
     "Přesto tvrdím, že budeš v bezpečí."
     Dieterling zavrtěl hlavou. "Možná jo a možná ne. Stejně by nebylo rozumné, abychom oba cestovali v jednom vagonu, když vůbec netušíme, jestli nemá Rejvič halu pod dohledem."
     Chtěl jsem oponovat, ale došlo mi, že má pravdu. Dieterling nemohl opustit Skyovo vítězství, aniž by podobně jako Cahuella riskoval, že bude zatčen za válečné zločiny. Oba byli vedeni v databázi soustavy 61 Cygni A, a pomineme-li fakt, že Cahuella byl po smrti, na obě jejich hlavy byla vypsána slušná odměna.
     "Tak dobře," řekl jsem. "Nakonec máš přece pádný důvod, abys tady zůstal. Nějaký čas teď budu mimo domov - nejmíň tři dny. Někdo kompetentní by měl na Pavilon plazů dohlédnout."
     "Určitě zvládneš Rejviče sám?"
     Pokrčil jsem rameny. "Vždyť jde o jediný výstřel, Migueli."
     "A spoušť stiskneš ty." Viditelně se mu ulevilo. "Tak tedy dobrá. Dneska v noci se vrátím do Pavilonu plazů. A budu dychtivě čekat na novinky."
     "Pokusím se tě nezklamat. Popřej mi hodně štěstí."
     "To ti přeju." Dieterling mi potřásl rukou. "Buď opatrný, Tannere. Na tvou hlavu sice není vypsaná odměna, jenže to neznamená, že nebudeš muset nejdřív zodpovědět pár všetečných dotazů, než tě tam pustí na procházku. Nechávám na tobě, jak se pistole zbavíš."
     Přikývl jsem. "Doufám, že ti nebude chybět. Kdyby ano, nevěš hlavu, slíbil jsem ti přece k Vánocům novou."
     Zahleděl se na mě, jako by chtěl ještě něco dodat, ale pak jenom kývl a otočil se zády k vláknu. Díval jsem se za ním, jak opouští ochoz a vrací se do šera haly. Za chůze si začal upravovat barvu pláště, a jak se vzdaloval, jeho postava s širokými rameny se zatřpytila.
     Otočil jsem se čelem k přistavenému vagonu. A pak jsem strčil ruku do kapsy a položil dlaň na chladný, diamantově tvrdý povrch zbraně.

 


Alastair Reynolds, Kaldera 1 (Chasm City), překlad Jana a Jan Jam Oščádalovi, 2003, Triton 2004, www.triton-books.cz




Další články tohoto autora:
Alastair Reynolds

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku:




Výběr z vydání

  • AKCE: Hlavní program na Pragoconu

  • RECENZE: Alexei Panshin, Obřad dospělosti

  • UKÁZKA: Alastair Reynolds, Kaldera 1

  • VYŠLO: horory AC Doylea, Crew2, Roger Zelazny, hra WarCraft

  • RECENZE: Petr Macek, Mark Stone - Ve stínu pravdy

  • LITERATURA: vychází Fantázia #29

  • CENY: filmové Saturny znají nominace

  • MEJLEM: Nová čísla Interkomu uvolněna pro web

  • FILM: Slayers aneb nejlepší čarodějka v okolí

  • AKCE: Manga na Pragoconu

  • TV: týden 16-22/2 v TV

  • MEJLEM: blahopřání Josefu Žarnayovi

  • MEJLEM: pozvánka na křest antologie 2004: Český horor

  • AKCE: pozvánka na Opatcon 2004

  • FILM: Pán prstenů - Návrat krále

  • Na okraj

    2004-02-20..22 Praha: PRAGOCON 2004



    Pavel Renčín a Michael Bronec křtí Pavlovu románovou prvotinu Nepohádka v Krakatitu



    Novinky.cz: je to drak, není to drak?



    2004-01-29 17:00 Krakatit, Praha: křest prvotiny Nepohádka Pavla Renčína



    pagiho fotoreportáž z návštěvy u Teodora Rotrekla