Úterý 2.3.2004
Svátek má Anežka

Literatura
Film
Povidky
SF akce
Akademie SF
SF&F workshop

Archiv vydání


přehled knižních recenzí, zveřejněných na Sardenu v roce 2003
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných na Sardenu v roce 2003
>>>


HISTORIE: seriál Jak to je s dějinami fantastiky u nás doopravdy?
>>>


CONY: seriál Pořadatelem snadno a rychle
>>>


TV zaklínač - rešerše třináctidílného seriálu
>>>


přehled životopisných medailonků na Sardenu
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných v roce 2002
>>>


seriál o přednášení - spousta postřehů pro přednášející, několik rad pořadatelům a něco málo pro zasmání nakonec
>>>

 
 
SARDEN: sci-fi sekce NP + deník o SFFH
šéfredaktor: Pagi, redakce: Zdeněk Rampas (Interkom), Vlado Ríša (Ikarie)
kalendář SF akcí, Pagiho fotoalbum, NOVÉ KNIHY, UKÁZKY

 HLAVNÍ STRÁNKA

2.3. UKÁZKA: Michael A. Stackpole, Pevnost Drakonis I.: Nová krev
Michael A. Stackpole

Pevnost Drakonis I.: Nová krev 
Michael A. Stackpole

Kapitola první

      
     Will se zachvěl pod přívalem deště, ale zatnul zuby, aby přestaly drkotat. Padající kapky byly veliké, tlusté a také studené, studenější, než by na sklonku léta očekával. Bušily do střešních tašek, skrápěly je a na hladině kaluží dole na ulici vytvářely prapodivné jamky a důlky. Rozedraný cár přikrývky, pod kterým se mladík choulil, ho sice chránil před jejich divokým bubnováním, chladná vlhkost mu však skrz něj prosakovala přímo do těla.
     Ačkoliv Will nepochyboval, že pobyt na jakémkoli jiném místě by pro něj byl vhodnější - nebo přinejmenším teplejší - odmítal přesto odejít. Riskoval sice, že tady nachladne a zemře, stejně dobře ho však mohl zabít i útěk. Udělám to a všechno bude zase v pořádku.
     Nepatrně zvedl přikrývku a zatřásl hlavou, voda z jeho dlouhých hnědých vlasů se rozstříkla na všechny strany. Naklonil hlavu doprava, nechal si trochu vody odkapat z ucha a zaposlouchal se. Bubnování deště překrývalo takřka všechny ostatní zvuky, z přízemí, kde se nacházela nálevna hostince, však stoupaly útržky bujarého smíchu. Posunul se kousíček doprava, neudělal přitom více hluku než holub, hledající suché místečko mezi červenými střešními taškami. Podíval se dolů z hřebenu střechy, ale žluté světlo, pomrkávající zpoza zavřených okenic podkrovního pokojíku, již nespatřil.
     Will si nemohl pomoci a ve tváři mu rozkvetl spokojený úsměv. No, už taky bylo na čase. Setřásl ze sebe přikrývku a začal rozvinovat lano, které měl omotané kolem pasu. Když byl s prací hotov, pomalu přikývl a zašeptal sám k sobě:

"Čert vem ty odporné Vorky
a ty jejich oči - fuj!
Nasávají jako korky
a poklad zatím bude můj!"

     Věděl, že to není žádné veledílo, tato kratičká sloka mu ale připadala jako základ něčeho mnohem rozsáhlejšího. Stane se součástí dlouhatánské ságy, kterou budou jednou minstrelové zpívat o jeho životě. A oni budou, určitě budou. O Willovi Mrštném, králi Šerodolu. Donutím je zapomenout na Marka, na Strupovitého Jacka i na Garrowa! Dokonce kvůli mně zapomenou i na samotného Azurového pavouka!
     Doplazil se po střešním trámu až k místu, kde jeho konec o kousek přečníval nad úzkou uličkou. Udělal na laně smyčku, přehodil ji kolem trámu a ze všech sil utáhl. Dvakrát za provaz škubl, aby se ujistil, že drží pevně, a potom začal šplhat dolů. Sestupoval zvolna, pomaloučku, jednou rukou se čas od času dotýkal budovy, aby v zárodku potlačil sebemenší zhoupnutí lana. Nakonec se zastavil - visel na dosah ruky od okna podkrovního pokoje.
     Dýka, kterou vytáhl z malého pouzdra na zádech, zapadla čistě do štěrbiny mezi okenicemi. Will s ní opatrně pohyboval, až konečně mezi dvěma rezavými hlavičkami hřebíků narazil na západku. Mladíkovi nedělalo potíže ji odsunout a sotva se tak stalo, okenice se s líným zavrzáním otevřely.
     Zloděj schoval dýku zpět do pouzdra a potřásl hlavou. Hloupí Vorkové si zaslouží, abych jim tu věc vzal. Sice se už nemohl dočkat, až mu padne do rukou, přesto však okamžitě nesáhl po okenicích, nýbrž ještě chvíli čekal a naslouchal. Teď si nesmím dovolit žádnou chybu.
     Byl navýsost spokojený s plánem, který dokázal vymyslet, a byl si jistý, že spokojenost Markuse a Fábie nebude o nic menší. Utkal ho z nitek znalostí, které by oni sami nebyli nikdy schopni dát dohromady. Například z Fábiiných vřelých vyprávění o Vorquelfovi jménem Predátor, vůdci Šedé mlhy. Mluvila o něm jako by to byl samotný král Augustus, válčící proti silám severu. Predátor prohlašoval, že lidi nenávidí, a Will během svého života poznal jen chlad jeho posměchu a tvrdost jeho pěstí, ale podle Fábie miloval Vorquelf teplo lidských žen. Bylo to už pěkných pár let, co jí věnoval svou přízeň, v té době ještě nebyla tlustá jako dnes, kdy se jí neštítil dotknout snad jedině Markus.
     Vyprávěla příběhy o pokladu, který Predátor vlastní, o pokladu, který nikdy neviděla, ale o němž si byla jistá, že ho má. Jednou se dosud opilá probudila uprostřed noci a spatřila jeho tvář osvětlenou září čehosi, co držel v dlaních. Fábia říkala, že se tehdy usmíval šťastněji, než v její náruči. Když se ho později zeptala, co to bylo, odpověděl, že jen pouhý sen. A možná, říkala Fábia dětem, možná skutečně snila. Vždyť Predátor by cokoli vzácného nebo cenného jistě už dávno propil.
     Will dlouho věřil, že se jí to opravdu jen zdálo, jednoho dne se však nad celou věcí pořádně zamyslel. Pak vyhledal ženu, se kterou Predátor toho času trávil noci. Lumina se smála Willovu šaškování a měla radost z různých drobnůstek, které kradl, aby ji mohl obdarovat - ať už to byly kousky sladkého pečiva nebo pestrobarevné knoflíky. Za každou z nich odměnila mladíka polibkem, neboť měla za to, že je do ní zamilovaný. A on opravdu byl, tato skutečnost ho ale nedokázala odradit od jeho velkého poslaní. Jednou se mu z ní podařilo vymámit příběh hodně podobný Fábiinu. Tehdy Will pochopil, že Vorquelf skutečně schovává něco cenného.
     Pro mladíka nebylo těžké přesvědčit sebe sama, že ať už je oním pokladem cokoli, osud to předurčil jemu. Po celý svůj život, tedy přesněji od té doby, kdy se ho ujali Markus a Fábia - co bylo předtím si už příliš nepamatoval - nenáviděl Vorquelfy. Elfští vyhnanci považovali yslinskou čtvrť Doliny již dlouho za své panství. S příchodem těžkých časů začala oblast kolem Dolin upadat. Do stínů zkaženého srdce města se ukrývali zloději, žebráci, děvky a pasáci, prostě spodina - ale lidská. Místu, které obývali, se začalo říkat Šerov, ale lidé z lepších čtvrtí spojili brzy obě jména dohromady. Zrodil se Šerodol, v němž elfové sváděli neustále boje s rostoucí lidskou populací. Zástupci královské moci sem zavítali jen zřídka, a to jen proto, aby násilím naverbovali neopatrné vandráky do služby u vesel některé z galér, plavících se po Srpovém moři.
     Willova nenávist k Vorquelfům našla spojence v Markovi. Mladík si vzpomínal, jak ho ten muž přivedl do svého obydlí, velkého domu v Šerově, kde ho ubytoval spolu s dalšími dětmi. Markus je poučil o zlodějině i ještě horších věcech a potom vyslal do ulic. Děti, které se vracely s kořistí, dostávaly jídlo, oblečení a byly bity méně často než ostatní. Ty zvlášť dobré se mohly vypravit na podzimní Oslavy žní, ačkoli tyto podle Fábiiných slov dalece zaostávaly za slavnostmi z ne tak dávné minulosti.
     Markus a Fábia vždycky stáli při Willovi, ale mladík dobře věděl, že svou přízeň nevěnují zdaleka všem. Například dívky, sotva dosáhly určitého věku, byly cvičeny pro docela jiné věci. Lumina nebyla jednou z nich, ale hodně Willových sester se za pár stříbrňáků nabízelo na ulicích. Chlapci, jakmile se u nich projevily příznaky něčeho, čemu Markus říkal "umíněnost", kamsi mizeli a již se nikdy nevraceli.
     V průběhu let se věk této "umíněnosti" postupně snižoval. Bití a mizení dětí bylo častější s každým novým cyklem písní, věnovaných největšímu ze všech zlodějů, Azurovému pavoukovi. Will si pamatoval doby, kdy se Markus s hrdostí prohlašoval za Pavoukova učitele, časem však zahořkl a každý nový kousek jeho bývalého žáka ho naplňoval vztekem. Ten si vybíjel na svých chlapeckých svěřencích, z nichž ho, jak Markus věřil, mnozí brzy zradí a vydají se do světa urvat si kus vlastní slávy, stejně jako to udělal Pavouk.
     Will nic podobného nezamýšlel a doufal, že zvládne-li práci jako je tahle, práci, která byla hodna samotného Azurového pavouka, získá Markův obdiv. Věděl, že naplánování a provedení této krádeže ho pravděpodobně ocejchuje jako "umíněného", choval však naději, že když poklad Markovi donese, dokáže mu tím svou naprostou věrnost.
     Nebude mít důvod, aby mě poslal pryč. Vůbec žádný důvod.
     Když si byl jistý, že ve ztemnělém pokoji není jediného živého a dýchajícího tvora, otevřel Will okenici šířeji, chytil se za vnitřní stranu okenního křídla a přitáhl se dovnitř. Lano stále přidržoval špičkami bot, takže do pokojíku vklouzlo spolu s ním. Zloděj se skrčil u okna, voda z něj jen kapala a vytvářela na podlaze velikou kaluž. Pohledem zkoumal místnůstku. Úpěnlivě si přál, aby mu srdce přestalo v uších hlasitě tlouci, ale opilecké pořvávání zezdola by nejspíš stejně dokázalo přehlušit i příchod draka.
     Shrbeně, s váhou rozloženou mezi ruce a nohy, začal Will cupitat napříč pokojem. Matné žluté světlo lampy v nálevně pronikalo škvírami v podlaze a odhalovalo mladíkovi rozklížené židle, postel i šatník. Zloděj, ač drobný a lehký, věděl, že pod ním budou špatně zapadající prkna stejně nepatrně skřípat. Byl si ale jistý, že si toho ve všeobecném rámusu nikdo nevšimne.
     Dorazil k šatníku a začal se opatrně dotýkat lišty, lemující jeho spodní okraj. Lumina říkala, že viděla Predátora klečet právě tady a jeho tělo se prý koupalo ve stříbřité záři. Will přejížděl prsty po povrchu dřeva a hledal háček nebo páčku, s jejíž pomocí by otevřel skrytou schránku. Nic tak složitého však neobjevil.
     Zavadil prsty o kus lišty, který maličko vyčníval. Jen trochu, jen o pouhý vlásek. Ponořil do štěrbinky nehty a zatáhl - něco se s tichým skřípotem poddalo jeho úsilí. Uvolnil dřevěný kvádřík, ne větší, než jeho dlaň. V dutině za ním nahmatal kožený měšec dostatečně těžký na to, aby obsahoval jeden dva stříbrňáky a lehčí sametový váček. Ani ten nebyl prázdný, ale Will neměl tušení, co by se v něm mohlo skrývat.
     Strčil si kožený měšec za opasek. Věděl, že by před tím, než si začne prohlížet svůj druhý nález, měl odtud urychleně zmizet, ale potřeboval se ujistit, že má v rukou skutečně tajemný Predátorův poklad. Štíhlými prsty rychle rozvázal uzel, uzavírající váček, obrátil jej naruby a... Nechal vytrysknout oslnivou stříbřitou záři!
     Will hleděl na tu nádheru přivřenýma očima a byl jí uchvácen i zmaten zároveň. Poklad vypadal jako list - věděl, že pochází z nějakého stromu, jeho druh však určit nedokázal, neboť stromy byly v Šerodolu vzácností. List planul stříbřitým světlem a vypadal jako kovový, stříbro však, jak Will dobře věděl, bylo na omak docela jiné. Jeho nález byl pružný a ohebný jako skutečný živoucí list.
     Netuším, co to je, ale je to rozhodně poklad! Na nejprchavější z okamžiků pocítil Will nutkání schovat ho znovu do tajné schránky. Už jen to, že ho vyrušil, mu připadalo tak nějak špatné - což bylo zvláštní, neboť myšlenka, že vzít si něco cizího není správné, se mu ještě nikdy předtím nevloudila do hlavy. Zároveň se mu ale ani trochu nelíbilo, že by měl list zůstat zavřený v té malé díře. Vycítil, že má docela jiný účel, skoro jako by existovalo něco, co s ním musí udělat. Jen on. Nikdo jiný.
     Křik dole najednou zesílil a něco se s rachotem roztříštilo o podlahu. Nějakou skulinkou vystříklo pivo až sem nahoru. Will byl sice příliš mokrý, než aby ucítil jeho dotek, známý zápach mu ho však spolehlivě prozradil. Během jediného okamžiku pochopil, že si stříbřitého světla všiml někdo z těch dole a že blížící se rachot se ozývá ze schodů, vedoucích do horního podlaží.
     Zareagoval rychle, více než desetiletá zlodějská praxe v něm jen rozvinula vrozené reflexy. Will schoval list do váčku a ten si zastrčil za opasek. Vystartoval směrem k oknu, cestou srazil židli a sevřel lano ve stejnou chvíli, kdy se za ním dveře podkrovního pokoje rozletěly dokořán. Provaz byl vlhký a houpal se ze strany na stranu, přesto však mladík šplhal vzhůru záviděníhodnou rychlostí. Pronásledovaly ho nadávky Vorka, který v šeru zakopl o židli a svalil se na podlahu. Mladý zloděj mizel v deštivé noci, přitahoval se rukama a přidržoval nohama a doufal, že se dokáže přehoupnout zpět na střechu.
     Čekalo ho zklamání. Ačkoli mohl zvednout nohy až k nejnižším střešním taškám, pochopil, že se nedokáže vymrštit dost silně, aby bezpečně přistál. Vrhl se tedy dolů krátkým a těsným obloukem, lano se s ním otáčelo kolem dokola. Čekající Vork se usmál a natáhl po něm ruku. Will vší silou kopl do jedné z okenic, ta zasáhla elfa do obličeje a odhodila zpátky do přítmí pokoje.
     Rychlostí, o níž předtím nevěděl, že je jí schopen, spíše spadl, nežli sešplhal do uličky jen vteřinu předtím, než jeho provaz přesekl meč dalšího elfa. Will se sehnul, pravou rukou nahmatal kámen a mrštil ho nahoru do okna. Bledý šilhavý obličej se s tichým stenem propadl do tmy.
     Mladík vyrazil k ústí uličky a prudce zabočil doprava. Věděl, že se tak ve skutečnosti dostane hlouběji do Dolin, domníval se však, že tím Vorky zmate. Běžel ze všech sil, rozstřikoval špinavou vodu v kalužích, přeskakoval mrtvá těla zvířat a doufal, že prudký liják smyje veškeré stopy a dopomůže mu k útěku.
     V určitém ohledu mu déšť skutečně pomohl - jeho husté provazce totiž mladíka skrývaly před cizími zraky a tisíce kapek ihned zahlazovaly šlápoty, které zanechal v uliční špíně. Liják ho ale zradil v daleko důležitějších věcech, z nichž první mu začínala pomalu docházet, zatímco míjel postavy v pláštích, choulící se u stěn domů, a vyjící a štěkající smečky mokrých psisek. Tohle není správná cesta.
     Doliny získaly svůj název proto, že to byla nejníže položená čtvrť Yslinu. V době přílivu zaplavovalo moře některé z ulic a ačkoli do přílivu zbývaly ještě celé hodiny, celodenní déšť proměnil dlažbu na některých místech v hnědé peřeje plné sutě. Ulice, po níž Will běžel, náhle klesala a nořila se do jednoho z těchto bouřících přívalů.
     Když mladý zloděj zjistil, že se tudy dál nedostane, zabočil na sever a vběhl do užší vedlejší uličky. Za sebou slyšel zvuky pronásledovatelů a věděl, že by měl raději odhodit svůj lup. Bez váhání vytáhl zpoza opasku kožený měšec s mincemi a mrštil s ním o zem. Když se však prsty dotkl sametového váčku, ucítil jeho suchost a příjemné teplo a rozhodl se, že si ho nenechá od nikoho vzít. Ani od nich, ani od Marka. Prostě od nikoho.
     Will sklonil hlavu a vydal ze sebe vše, když tu ho liják zradil podruhé. Šlápl do kaluže, která ve svých tmavých hlubinách skrývala chybějící dlažební kostku. Pravá noha mu zapadla do díry, mladík klopýtl a pravým kolenem se bouchl o zem. Ačkoli byly dlažební kostky promočené deštěm, na měkkosti jim to nepřidalo, a z poraněného místa vystřelila prudká bolest do celé nohy. Když se mu podařilo vysvobodit chodidlo z díry, ztratil rovnováhu docela. Převalil se na záda, koleno si přitom sbíral? oběma rukama.
     Studený déšť mu padal do tváře a v uších mu zněl ještě studenější smích. Tyčil se nad ním hlouček Vorquelfů. Bledé měsíční světlo je proměnilo v duchy a v jejich obličejích se zračila zlomyslná škodolibost. Jeden z elfů krvácel z rány na čele - Willa maličko potěšilo, že jeho kámen mířil přesně - další měl silně opuchlý nos.
     Predátor se sklonil a popadl Willa za klopy jeho košile. "To jsem si mohl myslet, žes to byl ty. Nikdo jiný nemůže být tak hloupý."
     "Hloupý? To díky hlouposti někoho jiného jsem to měl tak snadné!"

 


Michael A. Stackpole: Pevnost Drakonis I.: Nová krev, Triton 2004, 456 str., 219,- Kč, členové SFK Trifid 169,- Kč




Další články tohoto autora:
Michael A. Stackpole

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku:




Výběr z vydání

  • FILM: Pán prstenů = Pán oskarů !

  • KRITIKA: BBC Julese Verna odfláklo

  • UKÁZKA: Michael A. Stackpole, Pevnost Drakonis I.: Nová krev

  • RECENZE: Simon Hawke, Časoválky - Manévry Nautilu

  • FILM: komu zhořkly maliny v ústech?

  • AKCE: pozvánka na Taurcon - Fantasy, historie, mytologie 16. - 18. 4. 2004

  • SOUTĚŽ: vyhlášení soutěže Opica 2004

  • TV: SFFH v týdnu 1-7/3

  • VYŠLO: Harry Potter 5, Turtledove, Steele, Zahn a další

  • (NE)RECENZE: sborník Experiment Člověk

  • HUDBA: Dunaj - řeka hrůzy

  • SOUTĚŽ: výsledky soutěže o cenu barda Marigolda

  • FILM+LIDÉ: Hugo Weaving, půlagent Elrond Smith

  • MEJLEM: autogramiáda A. Sapkowského v Brlohu 3/3/2004

  • ZÁBAVA: Space Park v Brémách

  • Na okraj

    uzávěrka soutěže Ježíšku, já chci plamenomet! posunuta na 14/3/2004!



    2004-03-05..07 Praha: Trpaslicon


    2004-03-03 17:00 Bratislava: autogramiáda A. Sapkowského v Brlohu


    2004-02-29 10:00 Praha, Krakatit, Jungmannova 14: Harry Potter a Fénixův řád - zahájení prodeje!



    Pagiho fotoalbum z Pragoconu



    2004-02-20..22 Praha: PRAGOCON 2004



    Pavel Renčín a Michael Bronec křtí Pavlovu románovou prvotinu Nepohádka v Krakatitu