Čtvrtek 15.4.2004
Svátek má Anastázie

Literatura
Film
Povidky
SF akce
Akademie SF
SF&F workshop

Archiv vydání


přehled knižních recenzí, zveřejněných na Sardenu v roce 2003
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných na Sardenu v roce 2003
>>>


HISTORIE: seriál Jak to je s dějinami fantastiky u nás doopravdy?
>>>


CONY: seriál Pořadatelem snadno a rychle
>>>


TV zaklínač - rešerše třináctidílného seriálu
>>>


přehled životopisných medailonků na Sardenu
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných v roce 2002
>>>


seriál o přednášení - spousta postřehů pro přednášející, několik rad pořadatelům a něco málo pro zasmání nakonec
>>>

 
 
SARDEN: sci-fi sekce NP + deník o SFFH
šéfredaktor: Pagi, redakce: Zdeněk Rampas (Interkom), Vlado Ríša (Ikarie)
kalendář SF akcí, Pagiho fotoalbum, NOVÉ KNIHY, UKÁZKY

 HLAVNÍ STRÁNKA

15.4. UKÁZKA: David Ferring, Konrad
David Ferring

Konrad
David Ferring

     Přicházeli ze západu i z východu, z jihu i ze severu. Přicházeli ze všech koutů Císařství, z každé země Starého světa - a z ještě mnohem větší dálky.
     Mnozí z nich byli lidé, nebo aspoň kdysi bývali; ale v jiných nebylo nic lidského teď ani nikdy v minulosti.
     Téměř všichni byli znepřátelení. Za jakýchkoliv jiných okolností by takováto jejich setkání vedla k rychlým krvavým orgiím, protože každý bojovník instinktivně útočí na své odvěké nepřátele.
     Jenže tihle se scházeli bez vzájemných šarvátek a nikdo nevěděl, co je za tím.
     Ke konci dne se už téměř schylovalo ke krveprolití, po kterém všichni dychtili. Jenže ničení a smrt neměly být rozsévány mezi těmi, kdo se sešli v tomto nepřirozeném spojenectví. Aspoň ne teď. Namísto toho se právě oni měli stát šiřiteli smrti, původci zkázy.
     Spojovala je jediná věc: každý z nich byl služebníkem Chaosu v té či oné formě. Mezi sebou pak uctívali síly Chaosu: Khorna a Slaaneshe, Nurgleho, Tzeentche a ostatní temné mocnosti.
     Byli sjednoceni jen pro tohle jediné poslání. Byla to mise násilí a vraždění, mrzačení a plenění...

 

KAPITOLA 1

 

     Když došel k mostu a vydal se přes řeku, ještě ani nezačalo svítat. Větší měsíc, Mannslieb, právě zapadl za obzor a jeho souputník Morrslieb byl teď ve své nejmenší fázi, takže vydával ještě méně světla, než obvykle.
     Zastavil se asi v polovině mostu, opřel se o zábradlí a počkal několik minut, než se po obloze začane pozvolna rozlévat sluneční světlo - pokračovat dál ve tmě neměl odvahu. Teprve pak se vydal vzhůru po svahu směrem k lesu, stejně pomalu jako slunce stoupalo vzhůru po obloze. Bylo to zimní slunce, studené a pochmurné.
     Z úst mu vycházela bílá pára, jak se v mrazu srážela vlhkost jeho dechu. Otřásl se. Šaty, které měl na sobě, ho příliš nezahřály. Jeho staré boty byly zevnitř vycpané látkou - jen částečně proto, že pro něj byly příliš velké - a zvenčí byly zabalené do pruhů tkaniny v marné snaze udržet uvnitř sucho. Ale tráva byla pokrytá ranní rosou, na zemi byla vrstva kluzkého bahna a navíc mu boty ještě nestačily vyschnout od předešlého dne.
     Sotva si to uvědomoval. Tak to bylo celý jeho život, nebo aspoň tak dlouho, jak si dokázal vzpomenout. Měl pocit, že od prvního dne svého života umí chodit, že přišel na svět sám a od té doby se plahočí bosý v prachu nebo čvachtavým bahnem.
     A teď se to rozhodně nezlepší. Příští měsíc nebo dva bude všude kolem led a sníh a to jeho život ještě více ztíží.
     Jak šel, nahlížel do lesa, pokoušeje se dohlédnout za silné větve a zjistit, co se skrývá hluboko ve tmě. Dokonce i v jasném letním dni byl les tmavý a protivně vlhký a světlo jen zřídka proniklo dál, než několik kroků od kraje.
     Z mnoha stromů už opadalo listí, ale to jen umocňovalo pocit pochmurnosti a nebezpečí. V lese teď bylo velmi málo míst, kde by se mohl člověk skrýt. Navíc stromy samotné vypadaly hrozivě - se svými silnými kmeny a holými větvemi vypadaly jako živé, jako by jen číhaly na kořist.
     Kolem vládlo ticho, ale on se tím nedal zmást. Les byl plný živých tvorů. Byli zde hmyz, ptáci a ostatní zvěř, jako v každém lese. A kromě toho ještě jiní tvorové, kteří byli všechno možné, jenom ne obyčejní.
     Měl strach. Na takových místech měl vždycky strach. Když byl mladší, myslel si, že ho ten hloupý strach přejde, až vyroste. Místo toho se s přibývajícími léty zvětšoval. Zpočátku se bál neznáma. Teď už věděl, proti čemu stojí - a měl ještě větší strach.
     Právě díky tomu byl pořád ještě mezi živými. Kdyby nebyl stále ostražitý, připravený na všechno, už by byl dávno po smrti. Nemilosrdně by ho zabila některá z těch věcí, které číhaly hluboko v lese kolem něj.
     Žádný člověk z vesnice sem nikdy nechodil sám. Když už museli vejít do lesa, přicházeli sem ve skupinách a byli silně ozbrojeni. I dřevorubci byli vždycky při své práci střeženi, aby mohli nerušeně pokácet několik stromů a vyčistit tak další oblast lesa.
     Jenže ani tahle opatření nestačila. Zrovna loni odešla jednoho dne zrána do lesa skupina šesti dřevorubců. Večer se nevrátili. Už nikdy se nevrátili, všechno, co se z nich našlo, bylo pár cárů zkrvavené látky.
     Dýchal si chvíli na ruce, aby je trochu zahřál. Dýku nosil uloženou pod kazajkou, ale teď ji raději vytáhl. Nůž v pravé ruce, provaz na svázání dříví v levé, konečně se odhodlal a vykročil mezi stromy na okraji lesa.
     Každý den vcházel do lesa na stejném místě a šel stejným směrem. Znal na své cestě každý strom a kořen, každý šlahoun a keř. Kdyby něco nebylo v přádku, okamžitě by si toho všiml. Ale každý den se musel více a více odchylovat ze své trasy, aby našel nějaké další dřevo.
     Dřevo vždycky jen sbíral. Nemělo žádný smysl lámat větve ze stromů, protože dokonce i v této roční době, kdy vypadaly úplně mrtvé, nebyly na dobrý oheň dost suché.
     Stromy tady na konci lesa rostly dost daleko od sebe. Čím hlouběji do lesa zašel, tím byl porost hustší, jako by se k sobě staré stromy choulily ve strachu před bytostmi, které obývaly nitro lesa.
     Ten způsob ochrany ovšem stromům nepomáhal o nic víc, než dřevorubcům, protože na zemi leželo mnoho vyvrácených kmenů, jako němá oběť neznámých lesních tvorů.
     On sám viděl ty věci mnohokrát a ještě častěji je cítil. Neměl ani ponětí, co jsou zač nebo jestli mají svá jména a ani to nechtěl vědět. Pro něj to všechno byly prostě obludy a dával přednost tomu, být od nich co možná nejdál.
     Nebyly ani lidské, ani zvířecí; byly to odporní kříženci lidí a zvířat. Nestvůry s těly porostlými srstí, lysou kůží nebo peřím, s rukama, kopyty a rohy. Jenže naštěstí byly hloupé. Jejich znetvoření jakoby jim otupilo všechny přirozené smysly. Neměly ani rozum člověka, ani instinktivní cit zvířat.
     Mnohokrát už stál od těch nebezpečných stvůr pouhých pár sáhů a odděloval ho od nich jen úzký kmínek stromu, ale ony ho neviděly, ani neslyšely; dokonce ani necítily.
     Kdyby některá z těch nestvůr jen trochu vnímala, už by byl dávno mrtvý. Právě proto se snažil být stále obezřetnější. Jeho štěstí se ho nemuselo držet navždy.
     Jak se blížil ke kraji lesa, puls se mu začal zrychlovat a zpocenou dlaní stiskl pevněji svou dýku. Zapudil z mysli všechny myšlenky na zimu. Pohyboval se pomalu, ale hlavou přitom neustále otáčel ze strany na stranu, poslouchal a očima těkal po okolí. Nic nebylo vidět, nic nebylo slyšet - ale on věděl, že tu něco je.
     Nepříliš daleko vpředu stála tiše jedna z věcí. Asi tam číhala, aby jej přepadla na jeho každodenní ranní pochůzce. Nebo snad se na to místo dostala jen náhodou. Stála teď asi padesát sáhů vpředu.
     Ačkoliv ta věc stála za hranicí jeho zorného pole - mezi nimi stálo několik stromů - dokázal si ji představit, jak se krčí poblíž sukovitých kořenů rozvětveného stromu.
     Také on vyčkával. Naučil se být opatrný. I tohle mu už při mnoha příležitostech zachránilo život.
     Stál bez jediného pohybu, snažil se ani nedýchat, aby pára z dechu neprozradila jeho polohu. Srdce mu bušilo rychleji, než jindy; v ústech měl sucho, ale jeho tělo bylo mokré od potu. Stvůry byly především tvorové noci. Během hodin temna se přikrádaly k vesnicím, aby pátraly po puštěných zvířatech, a s příchodem dne se zase vracely do lesa. Ale ať už byl den nebo noc, byly pořád smrtelně nebezpečné.
     Po tom, co se stalo mimulý rok, zorganizovali místní lidé velký lov s cílem vyčistit les. Najali na to dokonce žoldnéře.
     Ještě nikdy neviděl něco tak úžasného. Když přijeli do vesnice, slunce se jim blyštělo na brněních a nad hlavami jim vlály pestrobarevné vlajky. Do toho dne ani nepomyslel na to, že existuje něco mimo vesnici. Hrozně si přál stát se vojákem. Většina žoldnéřů se hned ubytovala v místní hospodě, k velké nelibosti jeho pána, který se zavázal k úhradě veškeré jejich stravy.
     Ale on, sluha, byl nadšen. Mohl teď poslouchat povídání vojáků o životě tam venku, mimo údolí, o věcech, o kterých nikdy neslyšel a nedokázal si je ani představit. Byl šťastný, když mohl čistit jejich helmy, leštit brnění a hřebelcovat jejich koně.
     Někteří z nich mu občas dali i drobnou minci, první peníze, které vůbec kdy vlastnil. Zahrabal si je ve stáji, blízko místa, kde přespával, protože věděl, že jeho pán by mu peníze vzal a ještě by ho zbil. Skutečně byl často bit, ale peníze mu nikdo nevzal. Měl schovanou i dýku, kterou jednou ukradl kapitánovi, který se k němu choval hůř než k prašivému psu - nikdy od něj neslyšel jediné slovo uznání, navzdory vší své práci. A on hrozně chtěl vlastnit něco ze světa venku - a v celém svém životě neviděl tak podivný nůž. Předtím, ani nikdy potom.
     Rukojeť nože byla vyrobena z jakési bílé kosti, vyřezané zručně do tvaru úzké hadí hlavy. Ale nejpodivnější na zbrani byla čepel - to bylo to, co dělalo nůž jedinečným. Nebyla rovná, jako ostatní čepele, ale obě strany byly vybroušeny do vlnek, které se přibližovaly, až se nakonec setkaly ve špičce.
     Vojáci pak projeli lesem a vyčistili ho od vší nebezpečné havěti. Jenže les se časem opět rozšířil a obludy se už dávno vrátily. Jedna z nich teď číhala kousek od něj. Oba vyčkávali.
     Náhle zaslechl nějaký cizí zvuk. Prudce se otočil, protože zvuk přicházel zezadu, ze směru od vesnice. Byl to kůň a jasně slyšel zvonění jeho kopyt, jak přecházel most několik stovek sáhů odtud. Přimhouřil oči a snažil se rozeznat jezdce. Bylo velice nezvyklé, že někdo kromě něj byl vzhůru tak brzo ráno. Většinou stihl nasbírat velkou otep dříví a vrátit se domů, než si toho vůbec někdo všiml. I když v zimě se mu to tak často nepovedlo, protože den byl kratší a ostatní lidé vstávali už před úsvitem.
     Poznal jezdce - znal všechny lidi ve vesnici - a překvapením zalapal po dechu. Ji by tu v tute časnou ranní hodinu čekal nejméně. Spíš by čekal, že bude ležet v posteli dlouho, tak dlouho, než sluhové jejího otce udělají všechnu práci a splní každičké její přání. Žila totiž v nejbohatším domě v údolí. Každý člověk ve vesnici žil na zemi, která patřila její rodině - dokonce i hospodský musel za svůj výčep platit nemalý nájem. Byla oblečena v bílém kožichu a její kůň frkal, jak klusal přes úzkou lávku. Na chvíli se zastavila, podívala se směrem, ze kterého přijela, pak trhla otěží a otočila hlavu svého koně. Ale přesto se do vesnice nevrátila. Místo toho pokračovala přímo směrem k němu.
     A taky k stvůře!
     
     Ačkoliv teď sledoval hlavně dívku, nezapomněl na stvůru. Dával si na ni velký pozor, zatímco ona o něm vůbec nevěděla. Zahlédla jezdce a pomalu se začala přesouvat směrem k okraji lesa. Hranice lesa se postupně rok od roku posouvala dál a dál od břehu řeky, až mezi ní a lesem vnikl široký pruh volné země.
     Kdokoli tudy projížděl, mohl se tedy držet podél toku řeky, v bezpečné vzdálenosti od lesa. Jenže ta dívka to neudělala. Z nějakého neznámého důvodu se vydala přímo nahoru po svahu. Postupně se tak dostávala blíž k lesu a blíž ke němu, zatímco stvůra se zase přibližovala k ní. Byla sice stále mimo jeho zorné pole, ale přísahal by, že teď míří lesem přímo k jezdci.
     Dívka dál ujížděla kupředu, rychle a odvážně. Pozoroval ji, čekal, že si každou chvíli uvědomí, co se děje, otočí koně a odcválá pryč. Ona však pokračovala v jízdě, jakoby si nebyla vědoma nebezpečí, které jí hrozilo.
     Co tu vůbec dělá? Proč je tu sama?
     Nespouštěl ji z očí a pokoušel se zjistit, o co tady jde. Příšera už byla velice blízko. Dívka by se měla okamžitě otočit a utéct, nebo bude příliš pozdě.
     Pak si to náhle uvědomil: vždyť ona nic neví! Určitě nemá ani potuchy o nebezpečí, které na ni číhá.
     Ov však ano. Věděl přesně, co teď bude následovat. Jeho hlava se otáčela, jak sledoval cestu, kterou věc musí projít. Během několika chvil bude příšera u dívky, skočí na ni a pokusí se ji strhnout z koně.
     Vyskočil z lesa přímo do otevřeného prostoru, pustil provaz a běžel jako o život; stačil jen vykřiknout varování a už se vrhnul k místu mezi zvířeckým útočníkem a jeho bezbrannou obětí, znovu na ni varovně vykřikl, aby se vrátila, a přitom se stále snažil dostat mezi ně, aby k dívce doběhl dřív, než ta stvůra, přestože věděl, že se mu to prostě nemůže podařit - protože to, co viděl, bylo neodvratné.
     Dívka na koni ho uviděla i uslyšela, protože se zastavila a otočila svého koně, to už ale bylo pozdě, příliš pozdě.
     Než se ta věc dostala z lesa, podařilo se mu zmenšit vzdálenost mezi sebou a koněm na polovinu. Pak ji poprvé uviděl, skutečně uviděl, jak vyskočila do vzduchu.
     Bylo to odpuzující stvoření, výsměch všemu lidskému i zvířecímu, co v sobě měla: statné tělo, pokryté chumáči tmavě šedých chlupů; hlava psa, ale jakého: psa s rohy a dlouhými tesáky; krátké hnáty s drápy - a v pracce to navíc drželo rezavý meč.
     Příšera zařvala a skočila na jezdce. Dívka se instinktivně naklonila dozadu, až škubla otěžemi, a stvůra místo aby ji přímo strhla, do ní jen zboku narazila. Vyděšený kůň se vzepjal, až dívka spadla na zem a pak utekl.
     Příšera dopadla na měkkou zem - ale než se mohla obrátit ke své bezmocné a snadné kořisti, dozaril k ní on.
     Skočil jí za záda, levou ruku ji uchopil kolem krku, vytočil její zrůdnou hlavu nahoru a vzápětí se jeho nůž ponořil do měkkého masa na hrdle. Příšera zařvala a začala sebou házet a přitom jí z hluboké rány v krku tryskala hustá krev.
     Znovu zabodl nůž do vzpouzejícího se těla před sebou a pak ještě jednou. Při každé ráně příšera vyřvávala svůj vztek a agónii, svíjela se a mrskala sebou, až ho nakonec odhodila.
     Byla mnohem větší, než on. I bez meče by ho mohla rozdrtit jediným úderem tlapy.
     Rychle se odkutálel stranou. Příšera se vrávoravě postavila a jednou prackou si sevřela ránu na krku, jako by se snažila zastavit tok krve. Ta byla stejně nepřirozená, jako samo stvoření; měla odpudivou žlutozelenou barvu.
     Nestvůra se podívala na svou zakrvavenou tlapu, jakoby nevěděla, co to znamená. Pak vztekle otevřela tlamu, ale vytryskla z ní jen další krev. Oči se jí zúžily, když se podívala na svého trýznitele, a pak se začala potácet směrem k němu.
     Ucítil její páchnoucí a horký dech a začal se dusit. Byl sice menší, ale zato rychlejší. Uskočil stranou a jen tak tak uhnul ráně mečem.
     Ale čeho si nevšiml, to byl dlouhý tenký ocas, kterým příšera vztekle švihala. Ten se mu náhle omotal kolem kotníku a prudce mu trhnul nohou, až s výkříkem upadl. Hned se pokusil odvalit stranou, ale nedokázal to. Ocas, mrštný jako had, ho pevně držel na místě.
     Nestvůra se zastavila a shora na něj pohlédla. Její krev ukápla na jeho kazajku a zasyčela; jako kyselina se propálila látkou. Marně se kroutil a svíjel, neschopen dostat se ze zajetí svých šatů.
     Bezejmenná věc se tyčila nad ním a svým tělem zakrývala slunce nad obzorem. Chycen jejím stínem náhle ucítil chlad větší, než kdykoli jindy ve svém životě, větší, než by kdy mohl pocítit - protože tohle byl bezpochyby konec jeho života.
     Všude kolem byla tma. Neviděl nic jiného, než obrovský tvar nad sebou.
     Ale najednou se v něm všechno vzbouřilo proti tomu, aby se vzdal jen tak bez boje. Místo aby se pokoušel dostal ze sevření ocasu, který ho stále držel u země, sklouznul po blátě blíž k příšeře a kopl ji vší silou do nohy. Tím získal několik palců prostoru, sevřel hladký ocas do levé ruky a vší silou do něj zasekl nůž, který držel v pravé ruce.
     Jeden zásah, dva, tři. Další tři výkřiky agónie, každý delší a hlasitější než ten předchozí. Pak ocas odpadl. Krev vystříkla a tekla mu po rukou, ale on si nevšímal bolesti, kterou mu působila odporná tekutina zažírající se do jeho kůže.
     Příšera se k němu sklonila a divoce přitom mávala mečem. Místo aby uhnul a dal se na útěk, zapřel se nohama o zem a vymrštil obě ruky s dýkou proti příšeře - a věc se sama napíchla na její hrot. Dýka se ponořila do tuhé masy až po jílec a obluda zařvala ještě více, než předtím. Pak pustila svou vlastní zbraň a její ostré drápy se po něm zuřivě rozehnaly.
     Rychle sebou hodil stranou, aby unikl z dosahu tohoto posledního pokusu o útok. Mohutné tělo dopadlo na zem a celý les jakoby se otřásl.
     Pak se věc nahnula na bok, přestala sebou házet a ztichla. On zůstal stát několik sáhů od ní, také bez hnutí a mlčky, připraven okamžitě uskočit, kdyby zahlédl třeba jen zachvění jediného svalu. Oči příšery byly stále otevřené a upíraly se na něj, ale po chvíli jejich pohled zesklovatěl.
     Otřel si ruce do svých šatů, aby zmírnil bolest z toho, jak se ta pekelná tekutina zažírala do masa.
     Pomyslel si, že by rád věděl, co má teď dělat. Opatrně se rozhlédl kolem sebe. Jestli jsou poblíž ještě nějaké příšery, brzy ucítí krev. Vůči sobě navzájem nechovaly žádnou loajalitu a mrtvola, která tady ležela, pro ně byla pouze potrava.
     Jeho nůž ještě vězel v hrdle té obludy. Chtěl jej zachránit, ale stále se k ní ještě neodvážil přiblížit příliš blízko.
     
     Zaslechl za sebou pohyb a rychle se otočil, připraven k útěku.
     Byla to však jen dívka, která právě vstávala.
     "Moje šaty!" řekla. "Jsou úplně zničené!"
     Byla oděna v nádherné bílé kožešině. Její plášť, kalhoty i boty byly pokryté blátem. Dala by snad přednost krvi? Své vlastní? "Pomoz mi vstát!"
     Poprvé zalitoval toho, co udělal. Riskoval svůj život jen proto, aby ji zachránil. Chová se hloupě, pomyslel si. Když došlo k boji, nemyslel na nic - to byla část odpovědi. Jednal instinktivně - vše, co dělal, řídilo jeho tělo, ne rozum.
     "Slyšel jsi? Pomoz mi!"
     Byla člověk. To byla druhá část odpovědi. Všichni lidé se vždycky instinktivně spojí proti jakékoli jiné živé bytosti na světě.
     "Kde je můj kůň?"
     Nevšímal si jí a postavil se vedle nehybného těla. Teď musel zachránit svou dýku. Představovala všechno, co na tomto světě měl.
     Najednou dívka vykřikla. Uskočil zpátky v domnění, že zahlédla, jak se věc znovu pohnula.
     "Je to mrtvé?"
     Nehybně stála, oči upřené na tělo. Vypadalo to, jakoby si jej právě teď všimla.
     On sebral ze země jakýsi klacek a znovu se k obludě opatrně přiblížil. Dloubnul do ní - nic se nestalo. Bya opravdu mrtvá. Neměla dost lstivosti, aby dokázala smrt jen předstírat.
     "Co se stalo?"
     Pád z koně ji musel omráčit. Stejně, jako neviděla boj, nemusela si pamatovat ani jak ji stvůra vyhodila ze sedla.
     Zaslechl, jak se dívka zvedá ze zamě, pak čvachtání bot v blátě, jak se k němu pomalu blížila. Naklonil se nad nestvůrou a přitom se snažil zadržet dech kvůli strašnému zápachu, který se od těla šířil. Uchopil oběma rukama dýku a táhl tak silně, jak jen mohl. Dýka se ani nepohnula.
     Otočil hlavu, aby se nadechl čerstvého vzduchu. Pak se nohama zapřel o mrtvé tělo a zkusil to znovu.
     "Co to děláš?" zeptala se a přistoupila blíž, aby to zjistila.
     Nůž se zlehka pohnul. Znovu se pokusil ho vytrhnout. Pak ucítil na svých pažích pár rukou, jak mu pomáhají táhnout, a dýka pomalu začínala opouštět mrtvé tělo. Konečně vyklouzla úplně - tak prudce, že se oba překotili dozadu.
     On dokázal zabránit tomu, aby spadl, a rychle získal ztracenou rovnováhu. Ale dívka padala dál a skončila znovu na zádech v blátě a špíně. On si ji však nevšímal a pozorně si prohlédl ostří nože.
     Zdálo se, že jej jeho zbraň nepoškozená. Předtím ji nikdy nepoužil a už vůbec ne tak, jako dnes. Vždycky si na to jen tak hrál, předstíral boj, když útočil na špalky a stromy, které představovaly číhající nepřátele. Ale zatím nikdy neriskoval poškození čepele řezáním nebo třeba jen bodáním do dřeva.
     Díval se na mrtvolu příšery dole na zemi a cítil se jako vítěz. Bojoval s nepřítelem mnohem větším, než byl on sám, a zvítězil. Naklonil se dopředu a opatrně otřel čepel o kožešinu ležící mrtvoly. Když byla dýka čistá, zastrčil si ji opět do opasku. Nohou šťouchnul do ležícího meče. Byl už starý a rezavý. Nepotřeboval jej, a vlastně ho ani nechtěl.
     Pak se otočil a podíval se na dívku. Měla asi dvanáct let, což byl i jeho věk - aspoň si to myslel. Vlasy měla černé a krátké a její pleť byla velmi bledá - aspoň tam, kde nebyla špinavá od bláta.
     Podal jí ruku a pomohl jí vstát. Ucuknul, když se její štíhlé prsty váhavě dotkly jeho zranění.
     "Och!" vydechla, když uviděla spálenou kůži na jeho rukou. Chtěl se odtáhnout, ale ona ho dál držela za ruku a pak se zahleděla do jeho očí. Schválně se odvrátilt, aby se nesetkal s jejím pohledem.
     "Ty jsi ten chlapec z hospody. Říkají, že neumíš mluvit, ale ty jsi na mě vykřikl. Chtěl jsi mě varovat, že?"
     Nic na to neřekl. Zkusil se jí vykroutit, ale ona ho pevně držela za zápěstí.
     "Že mám pravdu?" zeptala se znovu.
     Kývnul hlavou.
     "Jsem ti velice vděčná," řekla s pohledem stále upřeným do jeho očí. "Zachránil jsi mi život."
     Vytrhl se jí a byl zas volný. Už musel jít. Ještě musí nasbírat dřevo na otop. Neměl by být tady, aspoň ne s ní. Jestli se to jeho pán dozví, nevyhne se bití - dostane víc než kdy jindy.
     "Podej mi ruce!"
     Byl to jasný rozkaz, takový, jaké byl zvyklý poslouchat celý svůj život. Podal jí obě zraněné ruce.
     Sundala si své bílé rukavice a pak uchopila do svých rukou jeho pravici. Byla asi stejně vysoká, jako on, ačkoli ruce měla menší - a teplejší.
     Zvedla si jeho ruku k ústům a foukal mu mezi prsty na obnažené rány. Její ruce jako by se ještě oteplily a hřály jeho dlaň, jako by ji držel nad ohněm.
     Pak něco řekla, několik tichých slov, které pro něj byly vesměs nesrozumitelné. Po chvíli otevřela oči a pustila mu ruku. Teplota jejích dlaní způsobila, že bolest ze zranění teď byla mnohem menší. Pak stejně uchopila i jeho levou ruku a zopakovala celý postup.
     Když se podíval dolů na své ruce, oněmněl úžasem. Jeho zranění se zahojila a jizvy se zavíraly: uzdravovaly se mu přímo před očima! Překvapeně ucouvl o několik kroků zpět; svým způsobem se teď dívky bál víc, než tvora, kterého porazil. Byla stejně nepřirozená, jako to stvoření: byla to čarodějka.
     "Nikomu to neříkej," usmála se a položila si ukazováček na rty, aby to zdůraznila. "Jestli vůbec umíš mluvit, samozřejmě. Vykřikl jsi na mě, ale použil jsi nějaká určitá slova? Nebo to byl jen křik, jako od zvířete? Můžeš mluvit, chlapče?"
     "Já... mluvím," zašeptal.
     "Cože?"
     "Já mluvím," řekl hlasitěji a rozhodně.
     Často mluvil sám k sobě, když byl v lese, nikým nerušen, ale tohle bylo poprvé, kdy vůbec někomu předvedl, že to umí. Doteď byly jedinými zvuky, které vypustil z úst výkřiky bolesti, když ho bičovali. Ne snad, že by ho to tolik bolelo, ale prostě si na to zvykl.
     "Můj otec tě odmění," řekla dívka.
     "Ne! Neříkej nikomu!"
     "Proč ne?"
     Zavrtěl hlavou; nechtěl nic vysvětlovat a vlastně ani nevěděl, jak. Nikdo se nesmí dozvědět, co se přihodilo. Jeho pán nesmí přijít na to, že on má dýku a že umí mluvit. Znovu si prohlédl mrtvé stvoření.
     "Bestie," řekla dívka.
     Bestie. Teď si vzpomněl. Tohle slovo používali najatí žoldnéři, když přišli vyčistit okolní les od tvorů, kteří zabili už tolik lidí z vesnice.
     "Trochu člověk, trochu zvíře," pokračovala. "V Lese Stínů jich žijí všechny druhy. Říkali mi to." Podívala se na blízkou stěnu temného lesa. "Doufala jsem, že tady nejsou žádné další."
     "Blízko nikdo," řekl.
     "To nemůžeš vědět určitě," odpověděla a pak sklouzla zrakem z lesa na něj. "Ale ty to určitě víš, že? Víš to. Věděl jsi, že tady tahle číhá, ještě než jsi ji mohl vidět. Jak to?"
     "Viděl jsem to."
     On to viděl - ale ona ne. Proto se k ní ta stvůra mohla dostat tak blízko k ní.
     A proto - uvědomil si náhle - zemřeli všichni ti dřevorubci.
     Neviděli bestii, která je stopovala celou dobu, co byli v lese. A stejně tak všichni ostatní, kteří byli uneseni a zabiti takovýmito tvory.
     Pozorovala ho, znovu se mu dívala přímo do očí. On se vytrvale díval a brzy se také odvrátila.
     "Kde je můj kůň?" zeptala se.
     Otočil se a chvíli se rozhlížel. "U řeky," odpověděl a ukázal tím směrem.
     "To je dobře," řekla dívka. "Měla bych velké potíže, kdybych o to zvíře přišla." Podívala se dolů na svůj zablácený kožich. "Vůbec bych tady neměla být, takže asi opravdu bude lepší, když o tom nebudeme nikomu vyprávět. Ale co s tímhle?" Ukázala na mrtvé tělo bestie.
     "Brzo zmizí," ujistil ji.
     Už teď z ní nebylo nic víc, než hromada mrtvého masa. Za několik hodin tady bude ležet jen ohlodaná kostra. A za dalších pár hodin zmizí i ta.
     "Půjdeš se mnou pro mého koně?"
     Bylo to víc, než otázka a méně, než rozkaz. Přikývnul na souhlas.
     Dívka zvedla ze špinavé země kapuci k plášti a odcházela.
     Ještě se chvíli díval na meč. Nechtěl se ho dotknou, ale ani ho tu nechtěl jen tak nechat. Co kdyby ho našel nějaký jiný zlý tvor? Opatrně přes rukáv zbraň uchopil a pomalu zvedl.
     Následoval dívku k říčnímu břehu a pak odhodil meč daleko doprostřed proudu.
     Když došli ke koni, který se už uklidnil a spokojeně se popásal v trávě, udělal z dlaní stupínek, aby se dívka mohla snáze dostat do sedla. Ona se však ani nepohnula. Zvedl zrak a zjistil, že se mu opět dívá do očí. Pohledem těkala z jeho levého oka do pravého a zase zpátky. Znovu sklopil zrak a trpělivě čekal, až si vystoupí na koně. Konečně nasedla.
     Očistil si bláto z dlaní, pak se podíval na čerstvé jizvy na rukou. Když opět pohlédl na dívku, znovu si položila prst na rty na znamení mlčení.
     Jenže on mlčel vždycky. Aspoň do dnešního rána.
     Ačkoliv byla zablácená a špinavá, vypadala velmi vznešeně a elegantně. V porovnání s ní se cítil jako žebrák ve špinavých hadrech - vlastně přesně tohle vždycky byl.
     "Nikdy ti to nezapomenu," řekla mu dívka. "Můj otec tě odměnit nemůže, když se o tom nedozví, ale já ano. Je něco, co bys potřeboval, nebo co bys chtěl?"
     Pokrčil rameny; nevěděl, co na to říct. Neměl nic a nikdy ani nic víc nepotřeboval. Samozřejmě, měl svou dýku a to ho přivedlo na novou myšlenku.
     "Šípy," řekl. "A luk."
     Přikývla a na její bledé a zablácené tváři se objevil úsměv.
     "Můžeš je mít," řekla. "Mimochodem, já se jmenuju Elyssa. Jak ty?"

 


David Ferring: Konrad, Polaris 2004, cca 220 stran, překlad M. Bodlák, www.polarissf.cz



Další články tohoto autora:
David Ferring

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku:




Výběr z vydání

  • RECENZE: Peter F. Hamilton, Porucha reality, část 2. Expanze

  • CENY: vyhlášeny nominace na ceny Retro Hugo za rok 1953

  • UKÁZKA: David Ferring, Konrad

  • MEJLEM: poslední vábnička na Taurcon

  • LITERATURA: rok 2003 na českých knihkupeckých pultech Pagiho očima (10/10) - doma je doma!

  • (NE)RECENZE: Planeta nachových mračen

  • RECENZE: Dean Wesley Smith, Krystine Kathryn Ruschová, ST VOY 2 - Únik

  • VELIKONOCE: Enrico Lein - kraslice ala (nejen) Star Trek

  • CENY: nominace na ceny HUGO 2004 vyhlášeny

  • TV: SFFH v týdnu 12-18/4

  • MEJLEM: Choking Hazard the Book - s premiérou vyjde i kniha!

  • ÚVAHA: "Umučení Krista" z hlediska technologie hrdelního trestu

  • RECENZE: Jiří W. Procházka, Totální ztráta rozměru

  • LITERATURA: Komiks v březnu - intouši, vyber si!

  • VYŠLO: Greg Bear, Frederik Pohl, fantasy Čarodění, komiksy Čtyřlístek, WITCH, Tvůrci křídel a Garfield

  • Na okraj

    Pagiho fotoalbum aktualizováno do Trpasliconu včetně



    2004-04-16..18 Nymburk: Taurcon

    2004-04-15 premiéra filmu Choking Hazard



    2004-04-02..04 Praha: Eroticon
    2004-04-03..04 Most: LARPCON



    2004-03-12..14 Broumov: Opatcon 2004



    2004-03-05..07 Praha: Trpaslicon


    2004-03-03 17:00 Bratislava: autogramiáda A. Sapkowského v Brlohu


    2004-02-29 10:00 Praha, Krakatit, Jungmannova 14: Harry Potter a Fénixův řád - zahájení prodeje!