Pondělí 7.6.2004
Svátek má Iveta

Literatura
Film
Povidky
SF akce
Akademie SF
SF&F workshop

Archiv vydání


přehled knižních recenzí, zveřejněných na Sardenu v roce 2003
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných na Sardenu v roce 2003
>>>


HISTORIE: seriál Jak to je s dějinami fantastiky u nás doopravdy?
>>>


CONY: seriál Pořadatelem snadno a rychle
>>>


TV zaklínač - rešerše třináctidílného seriálu
>>>


přehled životopisných medailonků na Sardenu
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných v roce 2002
>>>


seriál o přednášení - spousta postřehů pro přednášející, několik rad pořadatelům a něco málo pro zasmání nakonec
>>>

 
 
SARDEN: sci-fi sekce NP + deník o SFFH
šéfredaktor: Pagi, redakce: Zdeněk Rampas (Interkom), Vlado Ríša (Ikarie)
kalendář SF akcí, Pagiho fotoalbum, NOVÉ KNIHY, UKÁZKY

 HLAVNÍ STRÁNKA

7.6. UKÁZKA: Jaroslav Mostecký, Útesy křiku
Jaroslav Mostecký

ÚTESY KŘIKU
Jaroslav Mostecký

 

KAPITOLA PRVNÍ

JEŠTĚ NEŽ PÍSEŇ ZAČALA

     Noc byla jako ukradená starým časům, taková za jakých se nedá usnout a uši se napínají, aby zaslechly víc, než jen šepot a šustění listí, cupot myší a vzdálené vztekání moře na útesech… Protkaná sinavým světlem hvězd, plná tajemného hučení větru ve větvích pokřivených stromů, skřípění zubů skalních skřetů a poštěkávání tuleňů na plážích z druhé strany ostrova…
     Vítr rozfoukal vůni z pánví, v nichž se ve skopovém loji opékaly řízky srnčího s půlkami cibule, a unaveně utichl. Z úkrytů pod kůrou stromů a pod listím se vyrojila oblaka muchniček, mušek drobnějších než zrníčka písku, šílených hladem a chutí po lidské krvi.
     Zacouval jsem od ohně do tmy a v matných odlescích světla zamířil ke skále, vypínající se nad oblázkovou pláží, zanesenou seschlými chuchvalci mořské trávy. Znal jsem už tu cestu, i místo, kde budu muset najít pár děr, vysekaných do kolmé skalní stěny, po nichž se vydám nahoru. Jako pavouk.
     Prsty se mi chvěly vyčerpáním. Zhluboka jsem vydechl, opřel se o skálu čelem a svěsil ruce dolů, aby mi z nich zmizelo mravenčení. Skalní římsa naštěstí nebyla tak úzká a mohl bych se i otočit, kdybych chtěl.
     Nezkoušel jsem to. Dole pode mnou řvalo moře. V přízračném měsíčním světle se temné hřbety černočerných vln s ponurým hukotem valily k ostrovu a v houstnoucí tmě z nich bylo vidět jen bělostné krajkoví příboje, roztékající se po ubité pláži.
     Otřel jsem si zpocené dlaně do haleny, ještě chvíli jsem počkal, než se mi vrátí do rukou cit, a pak jsem začal šplhat dál. Čím jsem byl výš, tím byla skála méně strmá a šlo to snadněji.
     A přece, co chvíli měsíc zakryly mraky a já musel čekat, než se zase ukáže a stříbřité světlo mi umožní hledat cestu dál nahoru, kde žil poslední Cruithna.
     Temná stěna náhle skončila. Byl jsem nahoře. Přehoupl jsem se přes hranu a měsíc mi ukázal skalní plošinu, jako pocukrovanou svítícím stříbrem. To se jeho světlo zablyštělo ve statisících ploškách slídy, vystupujících na povrch kamene.
     Dostal jsem tam, kam jsem chtěl. Viděl jsem sotva na pár kroků, ale to místo jsem poznal. Z temnoty, naředěné měsíčním světlem, se po obou stranách zvedala skaliska, vytvářející z plošiny, na kterou jsem vyšplhal, hlubokou mísu. Nebo spíše koryto s plochým dnem, protože plošina se táhla až kamsi dozadu… Přímo přede mnou, pár kroků, z temnoty vystupovaly kontury nízké pohřební mohyly z velkých oblázků, které kdosi vynesl z pláže až sem. Kotouč měsíce vykoukl přes skalní zub zvedající se po mé pravé ruce, a jeho paprsky se dotkly vrcholku další mohyly, dosud skryté v temnotě.
     Nikde nikdo…
     Popošel jsem o dva kroky. Ve tmě kdesi přede mnou se zrodilo zavrčení. Zůstal jsem na místě a o krůček couvl. Věděl jsem, co to je. Hřbitovní pes, hlídající klid mrtvých. Po celém Albanu, od dalriadských kopců až k severním útesům Cataibhu se na místech, kde staré mohyly zarůstají trávou, prohánějí dlouhochlupí psi, co prý na slovo poslouchají jen mrtvé.
     "Cruithno!" houkl jsem do tmy. Polohlasně, abych nevydráždil psa k útoku a abych nevyrušil ptáky spící v rozsedlinách skal. Odpovědělo mi ticho a zdušený, sípavý dech.
     Někde tady byl. Možná už pod rouškou tmy zdvíhal sekerku s kamenným mlatem, aby mne smetl ze skály…
     "Cruithno!"
     "Přijde bouře," ozvala se ze tmy slova namísto útoku. "Zítra, ale možná už dnes v noci."
     Na hranici měsíčního světla a stínu mohyly se cosi pohnulo. Muž, rozložitější v ramenou než já, ale sražený do předklonu nestvůrným hrbem, o němž se říkalo, že mu prý vypučel na zádech za to, že vzýval duchy, kteří nechtěli být rušeni.
     Pes štěkl. Vyzval mne k boji.
     Hrbáč se po něm otočil a promluvil do tmy starou piktštinou. Jen dvě slova a číhavé vrčení ustalo. Zůstal ale někde tam ve tmě a číhal…
     "Jsi Cruithna," řekl jsem, ale nebyla to otázka. Nikdo jiný to být nemohl. "Poslal jsem ti deset ovcí."
     "Zabil jsem je a nakrmil jimi ryby v zátoce," odpověděl mi tichým a unaveným hlasem. "Můj ostrov není velký a do podzimu by mi spásly všechnu trávu… Ale jejich rouna jsou dobrá a teplá. Díky."
     Přikývl jsem. "Můžu ti poslat i medvědinu. Nebo plášť ze sešitých liščích kožek…" Ztratil jsem slova. Hluboko pod námi se z mořské pláně zvedla vyšší a zuřivější vlna než všechny předtím a udeřila do skály. Zachvěla se pod námi jako břicho mršiny, když se hnilobný plyn pokouší vyvalit ven. Olízl jsem si rty: "Toužím po tom, abys mi věštil, Cruithno!"
     Měsíc se zase schoval za mraky, ale ještě jsem stačil zahlédnout, jak hrbáč zavrtěl hlavou: "K čemu ti budou moje věštby? Nikdo nechce poslouchat píseň, když už ji jednou slyšel. K čemu by ti byl život, kdybys věděl, kam tě zavede a jak skončí? Lidé mého národa chtějí vědět, kudy poplují letní plavci na svých dračích lodích. To proto, aby se jim mohli vyhnout a aby přežili. Věštím jim… Ano. Birliny rybářů sem nese proud dva dny a oni se pak vyptávají, kudy letos potáhnou hejna tresek a jak bude vypadat měsíc, až budou makrely říčné od hladu tak, že budou brát i na holý háček. I těm řeknu všechno, co vidím… Ti ostatní, ti co jsou jako ty, sem ale připlouvají z rozmaru! Mají zlato, nejkrásnější panny s tmavýma očima, vládnou silou a mocí zahnat do moře i letní plavce, co si říkají vikingové a milují smrt a pláč těch druhých. Jen víru v sebe nemají, jinak by sem nikdy nepřišli… I ty jsi bohatý muž, poslal jsi mi deset ovcí a nabízíš mi kožešinu z medvěda, o němž já ani nevím, jak vypadá. Jsi i mocný, přivedl sis s sebou pět set mužů…"
     "Mé jméno je Owain mac Sigurd," řekl jsem tiše.
     "Tak?" Poslední věštec na Hjatlandech se tiše uchechtl: "Znám to jméno! Zvoní mi v uších jak kladivo na přepáleném železe… Sám král Orkádie a Západních ostrovů! Už jsem tě viděl, Owaine, synu Sigurdův! Před pěti lety za mnou přišel tvůj otec a tys tu byl s ním…"
     Měsíční světlo mu zatančilo v očích a já mu vrátil ten pohled. "Mému otci jsi tehdy předpověděl smrt a… stalo se tak, jak jsi řekl. Chci, abys mi věštil také, Cruithno!"
     "Zda se ti podaří vykonat pomstu? Při mohylách předků! O těchto věcech duchové neprozradí nic," řekl s povzdechem, v němž nebyl jen smutek, ale i strach. "Vezmi si zpět všechny ty ovčí kožichy, Owaine, synu Sigurdův!"
     "Já se nechci, ani nesmím mstít, Cruithno!" skočil jsem mu do řeči. "Mé lodi ale zítra odrazí od pobřeží tvého ostrova, vyplují na západ a naše cesta zas znovu vede tam, kam před pěti lety mířily orkadské lodi mého otce… Chci vědět jen to, zda se s jeho vrahem setkám…"
     Dýchavičně se zachechtal. "A k čemu je dobré takovou věc znát?"
     Nechtěl jsem mu přiznat, že mám ze strachu srdce scvrklé jak jablko, přes celou zimu zapomenuté na polici u pece. "Kdyby tomu tak bylo, obrátil bych ty lodi zpátky do Včelí zátoky."
     "Jestli už bohové určili toho, kdo se bude radovat z tvé krve, najde si tě i ve tvé zemi, Owaine, synu Sigurdův!"
     "Věšti mi!" vyzval jsem ho stejně zachmuřeným hlasem, jakým moře spílalo útesům.
     Udělal krok, možná dva. Náhle se vynořil ze tmy, skoro nahý, jen v hrubé haleně, sešité z psích kožek, napředu široce rozhalené a přepásané pruhem nevydělané tulení kůže. Na hrudi se mu rýsovala temná změť čar. Ještě jsem si pamatoval, jak jeho tetování vypadá, tu děsivou tvář, jež na mne zírala, začarovaná do jeho hrudi tisíci vpichy špičkou nože.
     Zastavil se těsně přede mnou. "Tvůj otec se mým řečem vysmál a dal mne za ně zbičovat. Proč ty věříš?"
     Nejzasutější vzpomínka se vrátila. Otcova krev, chropot a krvavá pěna pomalu vytékající z jeho úst a uší… Po zádech mi přeběhl mráz. "Řekls mu, že ho jeho vrah třikrát probodne, a to se stalo… Věšti mi, Cruithno…!"
     "Jen proto, aby krev těch ovcí nebyla prolita zbytečně!" zamručel a jediným trhnutím mi serval halenu z ramen. Položil mi tam ruce, ale hrb mu nedovolil, aby se mi podíval do očí. Hleděl do země, jako by chtěl můj osud vyčíst ze skály pod našima nohama… Cítil jsem, jak mi z jeho prstů vstupuje do těla teplo… Pak náhle ucukl a vytřeštil na mne oči.
     "Viděl jsem toho, kdo zabil tvého otce!" vyhrkl. "Je mrtvý a jeho tělo hnije…"
     "Ještě před měsícem bych na to taky přísahal," přikývl jsem a potajmu si v duchu oddechl. "A řekni mi…"
     "Každému člověku věštím v jeho životě jen jednou," zarazil mne. "Jestli chceš ještě něco znát, zemři, znovu se zroď a zase připluj k mému ostrovu…" Dýchavičně se zachechtal. "Třeba budu ještě naživu… Ten, kdo usmrtil tvého otce, Owaine, mac Sigurde, tebe nezahubí."
     "Máš mou vděčnost, Cruithno!" řekl jsem. "Ráno ti dám přinést medvědí kožešinu a…"
     "Nechci nic!" řekl tvrdě a odvrátil se do tmy. "Z tvých příštích dnů jsem viděl víc, než jsem sám chtěl, Owaine, synu Sigurdův. Chci jen, abys zapomněl, že žiju! Zapomeň a o tom, že tu jsem, nevypravuj ani vlnám! Přátelí se s letními plavci… Zapomeň! Už stejně nikdy přijít nemůžeš. A také už nikdy nepřijdeš…"
     Cruithna, poslední věštec na Hjaltlandech, zmizel ve tmě, jako by ho spláchl tichý a neviditelný příboj temnoty.

 


Jaroslav Mostecký: Útesy křiku, Klub Julese Vernea - Poutník, 2004, 448 stran, 239 Kč, ilustrace J. P. Krásný, vázaná s přebalem




Další články tohoto autora:
Jaroslav Mostecký

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku:




Výběr z vydání

  • RECENZE: Robertski Brothers, McAtrix Recesed

  • UKÁZKA: Jaroslav Mostecký, Útesy křiku

  • MEJLEM: pozvánka na křest knihy Roberta Blandy Sarkofág v. 1.01

  • VYŠLO: Leonard Medek, série Snědý muž 2 a Srdce zimy 2, Pevnost, WITCH, Kocour Vavřinec a Ladův Frantík Vovísek

  • RECENZE: Terry Pratchett, Podivný regiment

  • DRBY: třetí Harry Potter klepe na dveře kin

  • FILM: Choking Hazard The Film

  • DRBY: supernova jménem Shrek 2

  • VYŠLO: dva romány, Ikarie 06/2004 a John Sinclair 245

  • (NE)RECENZE: Stanislaw Lem, Pánův hlas

  • DRBY: The Chronicles of Riddick

  • LIDÉ+FILM: Alfred Hitchcock

  • PŘEKLADY: třikrát (nebo tak nějak) a dost !?

  • RECENZE: Terry Pratchett, Podivný regiment

  • CON: FESTIVAL FANTAZIE 2004 - Doprava, ubytování a stravování

  • Na okraj

    Parcon 2004 - přihlášky



    2004-05-11 17:00 Praha, Dům knihy Luxor: křest knihy Choking Hazard The Book - kmotrou bude femme fatale Dáda Patrasová a dorazí i řada aktérů filmu!



    Festival Fantazie 2004 - přihlášky



    Fotogalerie Jána Žižky ze Starconu 2004 a z Taurconu 2004.



    Eroticon fotoaparátem E. Kocourka