Úterý 9.11.2004
Svátek má Bohdan

Literatura
Film
Povidky
SF akce
Akademie SF
SF&F workshop

Archiv vydání


přehled knižních recenzí, zveřejněných na Sardenu v roce 2003
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných na Sardenu v roce 2003
>>>


HISTORIE: seriál Jak to je s dějinami fantastiky u nás doopravdy?
>>>


CONY: seriál Pořadatelem snadno a rychle
>>>


TV zaklínač - rešerše třináctidílného seriálu
>>>


přehled životopisných medailonků na Sardenu
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných v roce 2002
>>>


seriál o přednášení - spousta postřehů pro přednášející, několik rad pořadatelům a něco málo pro zasmání nakonec
>>>

 
 
SARDEN: sci-fi sekce NP + deník o SFFH
šéfredaktor: Pagi, redakce: Zdeněk Rampas (Interkom), Vlado Ríša (Ikarie)
kalendář SF akcí, Pagiho fotoalbum, NOVÉ KNIHY, UKÁZKY

 HLAVNÍ STRÁNKA

9.11. UKÁZKA: Jana Rečková - 24 a 1/2 hodiny denně
Jana Rečková

24 a 1/2 hodiny denně
Jana Rečková

      Pan primář zrána krmil racky Diazepamem. Rafinovaně si nalámal kousky chleba, dovnitř obratně zastrčil tabletku o síle deseti miligramů, a hodil. Provozoval to tak nějakou chvíli, asi tak od pěti, ale křik ptáků neustával. Ranní ptačí zpěv je prý příjemný, ovšem autor toho výroku záměrně pominul ptáky, kteří krákají nebo zlostně křičí. Možná také nikdy nezažil ten stav, když se lékař ráno probouzí po noční službě, při níž se mu povedlo utrhnout dvě hodiny spánku - po kouscích, prosím! Když se neprobouzí z vlastní vůle či plánu, ale křikem racků.
      Čert ví, kde se tady, v hlubokém vnitrozemí, vzdáleném dokonce i od řek, berou. Rackové zloději u popelnic. Racci bezdomovci.
      Pan primář spotřeboval poslední tabletku a poslední zbytek chleba strčil do pusy. Asi by bylo chytřejší sníst ten Diazepam, napadlo ho, ale pozdě. Když se podíval oknem dolů, zjistil, že kousky chleba zmizely a ptáci lítají vesele dál. Museli ty tabletky nějak šikovně vydloubnout. Zahodit, někam schovat, aby je nebylo vidět z okna. Potvory mazané.
      Nešlo to jen tak se natáhnout a vypnout je jako rádio, a tak se vypravil na oddělení, pěstovat si pověst neúnavného a nikdy nespícího šéfa.
      Vrátil se do své pracovny, při službách spojené s ložnicí, o hodně později, a hned se potěšil pohledem na uklízečku, která mu leštila okna. Pleť měla světlou, ale předky romské a temperament jakbysmet. Ve dvaceti po dvou dětech se na ní všechno houpalo a trochu toho přebývalo, ale to se přece opravdovým chlapům líbí, ne? Ona o tom aspoň byla skálopevně přesvědčena a to přesvědčení z ní vyzařovalo, ba přímo sálalo, obzvlášť když se takhle přiblížila a skoro se otřela… Samozřejmě při uklízení. Kvalitní uklízečka se spoustou feromonů.
      Vyrušení z estetické siesty bylo skoro stejně protivné jako křik racků. Přišla se představit nová doktorka. Vlastně nejdřív chvíli stála ve dveřích a sledovala erotickou scénku s mytím oken. Očividně rušit nechtěla, ale uklízečka si jí všimla. S povzneseným výrazem příslušnice privilegované dělnické třídy ladně sklouzla ze štafliček.
      Pan primář se otočil a za čelem se mu líně vynořilo několik myšlenek. Byly poměrně čitelné i pro takovou nevýraznou, nijakou, drobnou ženskou, tvora méněcenné inteligence a nulové přitažlivosti. Zase ženská, a k tomu mladá. Vdávání, mateřské, paragrafy, povinné úsměvy na MDŽ…
      Nic z toho se ale příliš nehodilo pronést na uvítanou. Usilovně přemítal a nakonec vybafl: „Máte… ochranný oděv?“
      „Mám i kladívko,“ odpověděla nová doktorka nesměle. O hlavě nebyla řeč.
     


      Z a č á t k y
     
      Víte, já totiž chtěla původně do kláštera, jenomže to dneska nejde, že, a kromě toho beztak nejsem pokřtěná. Na to přišla jedna moje kamarádka, ona je věřící, já teda vlastně katolíky tak trošku podezírám, že moc věřící nejsou, mají tu zpověď a tak, prostě si to všechno hrozně zjednodušují, aby se nemuseli trápit výčitkama, ale tahle holka je skutečná věřící a bere to moc vážně, tak tahle kamarádka si myslí, že doktoři by měli mít přinejmenším celibát a ještě radši bydlet v klášteře. Bydlení a strava a odměna v nebi, tak je to. Dneska je od toho hlavního odvádí rodina a taky peníze; když máte rodinu, tak po vás pořád někdo chce prachy…
      Já šla na medicínu jednak s ideálama, jednak s tím, že ze mě stejně bude stará panna (s jinou kamarádkou jsme si vždycky ­říkaly, že se na gymplu řádně připravujeme na kariéru staré panny), tak bych sakra aspoň mohla udělat něco pro lidstvo, no ne?
      Jenže hned v prváku jsem něčím (netuším čím) zaujala jednoho kolegu šesťáka, tak trošinku polehoučku jsme spolu chodili, no jenom chvíli, já si pořád myslela, že si ze mě dělá srandu, a bála jsem se chodit kolem kolejí, že si na mě budou ukazovat jeho kámoši z okna, hele, to je ta, co neumí líbat a tak. Potom ho asi přestalo bavit, že si pořád myslím, že si ze mě dělá srandu. Nebo si ze mě fakt utahoval?
      Ale mě potom zase přestalo bavit - i když se mi líbání vlastně ani moc nelíbilo, nojo, říjen, necking a petting na lavičce v parku, dodneška je mi z toho zima - držet se výšezmíněné kariéry. Bum. Do háje s ideálem, když rozhodujou hormony. A tak přišel Pepa, Tonda, Radek a Kryštof - ach, Kryštof! Zatím je to krátkej seznam, ale myslím, že se ještě prodlouží.
      Za těchto myšlenek absolvovala exkurzi a seznamování s oddělením, to nic, to jsou jenom dva úkoly najednou, lidské vědomí musí zvládnout mnohem víc, je udělané poměrně bytelně, zeptejte se autora. Tiše doufala, že se nikdy neopije natolik, aby tyhle věci říkala nahlas. Ve špitálech se prý hodně chlastá a mladé nezkušené doktorky jsou neustále ohroženy chlípnými saniťáky, kolegy ani tak moc ne, ti jdou po sestřičkách, sestřičky mají u mužů mnohem vyšší kurz, ale chichi, kde nic není, ani čert nebere - nebo naopak bere? - a na ctnost se už dneska nehraje.
      Stejně na ty první dny měla Žorž zmatené vzpomínky. To sice platilo skoro o všech jejích vzpomínkách, vždycky se jí pletly představy a předpovědi budoucnosti se skutečností, proplétaly se jako vzory pro štrikování, které nikdy nezvládla, ale tentokrát za to mohl opravdový zmatek, který doopravdy prožívala.
      Nic z potíží, které jí přijímaní pacienti hlásili, neodpovídalo tomu, co se naučila z knih a co si zapamatovala z výkladu moudrých učitelů. A že někteří byli fakt zatraceně moudří! Viz populární výrok zkušeného internisty: s pacientem je nutno jednat jako s absolutním blbcem, i kdyby měl tři doktoráty! Jo, ale tady a teď měla Žorž pocit, že se role obrátily, že pacienti systematicky dělají blbce z ní, a činilo jí potíže nebrečet do psacího stroje.
      Byly tu faktory, které by každému spolehlivě zničily veškeré ideály - kdyby se před lety nevzdala celibátu, zaručeně by se teď ze zoufalství pokusila honem rychle se zkazit. „Pracovní doba? Až je hotovo. Do šesti, klidně. Po službě, před službou, to je fuk. Sloužit budeš brzy, však my, staří mazáci,“ vyjádřil se sympatický, vysoký kolega Hynek Berger (s roční praxí), který si nemohl pomoct a musel aspoň zkusit sbalit každou novou ženskou, „my sloužili hned po promoci…“ Těš se, znělo velmi zřetelně mezi řádky. Ach jo, ženatý, dvě až tři milenky mezi personálem, odhadovala Žorž… A vlastně ani moc nehádala. Věděla to.
      Další odrazující faktor je plat. O hodně nižší než u uklízečky, hanebně o hodně, ale je fakt, že ona vytírat celkem umí. Jestlipak to bude lepší, až se taky něco naučím? Rozumět nemocem asi jako uklízečka hadrům a saponátům? A tady oklikou přicházíme k té hlavní, nejvážnější příčině zoufalství. Ze mě snad nikdy nebude doktor!
      „Ale jo,“ říká Darinka. Je dlouhá, sportovní typ, neuvěřitelně slušná a milá, a to už pracuje osm let! „Až zapomeneš všechno, co znáš z knížek. My všichni postupně zapomínáme a vědomosti nahrazujeme praxí…“ Ale vzápětí to popře, protože ze sebe vychrlí seznam literatury, kterou mladý neurolog nutně potřebuje. Ani nemusí dodávat návod k použití: ve středně vysokých dávkách za nekonečných zimních večerů, pokud možno místo sexu, což je zároveň poměrně spolehlivá antikoncepce.
      Všechno je tu zmatené, nové, cizí.
      Už když přicházela na svobodárnu, cítila, že vstupuje do jiného světa. Každý má v životě na vybranou mezi mnoha světy, ale já právě teď opouštím ten svůj bývalý a nevím, jestli jsem si vybrala správně. Určitě ne… Při mé smůle.
      Vlekla obrovskou tašku, kam se vešel všechen její majetek - tedy z knih jenom učebnice, ostatní putovaly k rodičům na ty nejhořejší poličky v knihovně, do druhé řady, za její zamilované romány, tarzanovky, vinnetouovky se drazí předkové zoufale styděli. Z balkónů svobodárny ji se zájmem pozorovali zdejší obyvatelé. Krásní mladí lidé, pomyslela si vztekle se zaťatými zuby. Typičtí skvělí, moderní lidé; baví se každým představením, ještě kdybych tak upadla, co, šel a upad, haha, takovej humor k vaší intelektuální kapacitě perfektně sedne! Nikoho ani nenapadne přijít na pomoc.
      Zaslechla smích. Mít tady kuši, asi by někoho zastřelila. Houby, opravila se, netrefila bys, tlapky se ti třesou od vlečení těžkého břemene, a taky zlostí nad těmi pohlednými hlavami a smějícími se ústy.
      A na vrátnici, kde vydávali proti podpisu (a především na základě důležitého papíru z ředitelství OÚNZu) klíče, jí neřekli, že zámek vyžaduje speciální zacházení a je zarputilý jako osel. Zabejčilý. Vlastně teda spíš zaoslený. Zápolila s tím zámkem, vhodným pro zkušené kasaře - nebo pro trénink těch budoucích, a shora, z balkónu přímo nad vchodem, k ní doléhaly výbuchy smíchu. Teď v něm jasně rozeznávala alkoholický tón, vlastně už čichala i neurčité závany. Přešel ji vztek. Becherovka, fernet, pod tím ještě nějaké kyselejší víno, vždycky měla hodně ostrý čich a Pavel ji během jejich krátkého manželství v alkoholech důkladně proškolil. Té dámě nejspíš brzy bude hodně neveselo. Jo, a ještě trochu piva do toho přidala, možná jako základ, jestli to ovšem nejde od toho pána vedle ní.
      „Maligní kombinace,“ zamumlala. Dveře se najednou otevřely bez jejího přispění a vysoký muž, který se jí vůbec nesmál, jí je podržel a přeptal se:
      „Co že je maligní?“
      „Ta kombinace. Tam nahoře na balkóně. Cítím pivo, bílé víno, fernet a becherovku.“
      „Zuzanka z jedničky,“ řekl. „Máte skvělý čich.“ Chopil se její tašky, zvedl ji jako pírko, změřil si Žorž, jako by uvažoval, jestli ji nemá chytit druhou rukou, ale pak si to rozmyslel. Asi že neměla vhodné držadlo. „Do kterého z našich úžasných pokojíků vás umístili?“
      Zalovila v hluboké kapse baloňáku po mámě, který měl odpudivě modrou, hrncovou barvu. „Jak se znám, tak to bude třináctka… Ne, devatenáct.“
      „Prvočíslo,“ přikývl, jako by to něco znamenalo. „Právě vedle mě.“ Vedl ji chodbou, která se jí zdála šerá, ponurá a nekonečná, skoro až na konec. Z osmnáctky vykoukla krásná hlava s krásně rozcuchanými vlasy, hlava na neoblečeném těle, sebevědomém a úžasném. Až teď si Žorž všimla, že její dobrodinec má na sobě kromě odrbaných džínsů tílko, župan a pantofle.
      „Vrať se, zlato,“ zacvrlikala tím speciálním hlasem do postele, sjela Žorž hodnotícím pohledem - a teď nejspíš zadržuje smích, potvora. Nojo, nemůžeme mít všechny ksicht podle katalogu!
      „Nenastydni, květinko,“ pravil obyvatel osmnáctky starostlivě, postavil tašku ke dveřím číslo devatenáct a usmál se. „Mám práci,“ poznamenal věcně. „Tak vítejte. Oficiálně se snad představíme jindy, za důstojnějších okolností.“ A zmizel za svými dveřmi. Za dveřmi s květinkou.
      Od té doby ho nezahlédla a teď jí ve vzpomínce splýval se všemi těmi hezkými a veselými mladými lidmi. Mezi které jednoduše a prostě nepatřila, ne a ne, i kdyby se na ucho postavila.
      Zmatené, nové, cizí.
      Pan primář rád kouká na baculatou uklízečku nebo na svou baculatou sekretářku. Příjemné pomyšlení, být podřízenou muže s tak milým vkusem. Zvlášť když jste osoba, která neustále bojuje s nadbytečnými kily.
      I když s těmi kily to nikdy tak docela nesedělo. Je to zvláštní pocit, stát nahá před zrcadlem na váze, vidět svůj odraz - odporně špekatou, neforemnou osobu - a pohledem dolů zjišťovat, že váha poklesla téměř do pásma podvýživy. Co s tím? Zrušit váhu? Nebo zrcadlo? Po nástupu do zaměstnání bylo řešení poměrně jednoduché: zrcadlo v pokoji nebylo, přestěhovat si ho z baráku nemohla, protože patřilo Pavlově mamince, a váha, stará decimálka z podkroví, kvůli které se jí Pavel vždycky posmíval, by se jí do těch třikrát tří metrů beztak nevešla.
      Pan primář by to možná dokázal vyřešit, několikrát slyšela, jak podobné problémy probírá s pacientkami a bere je vážně! - to by teda fakt chtěla zažít! Vlastně v těch prvních dnech občas snila o tom, že jí položí ruku na rameno nebo jí poklepe na zápěstí takovým tím neopakovatelným, důvěrným pohybem, jako to dělá oblíbeným pacientkám na velké vizitě… Dokud nezaslechla, jak ji jednou lakonicky zhodnotil - říkal to Darince, a u ní je každá informace v bezpečí, o nic nešlo, jenže… mentálka? Jako mentální anorexie? Podle tabulek televizního šoumena Rajko Dolečka měla momentálně dvě, slovy DVĚ kila nad ideální váhu! Taková postava si žádá jediný typ oblečení, totiž tógu! Nebo nějaký ten upírský plášť, jenomže upíři v socialismu nejsou, že? A když se to tak vezme, tógy asi taky ne.
      Tak mentálka, jo? Najednou zapomněla na záhady mužského vkusu a vzpomněla si, jak jednou bude znepokojeně zírat do zrcadla a sledovat, jak jí ubývá podkožního tuku a prostě toho všeho, co se na ženských líbí, jak naříká na váhu - moje váha si mě neváží - a na vlastní nešikovné ruce (gramlavý pazoury, ma­mi, mělas pravdu), které nedokážou zvládnout šicí stroj a tu zatracenou sukni v pase zúžit.
      Pryč se vzpomínkami na budoucnost, vždyť možná nenastane, když umřu včas, a má to vůbec cenu, dožít se čtyřiceti? Kryštof si myslel, že ne, ale Kryštofovi vyhovovala jako medička, nikoli už jako doktorka. Doktorky fakt nějak nefrčí, na rozdíl od doktorů. Čím to? Že by za to mohly feministky? Ale u nás žádné nejsou, nebo jo? Zatím nejsou. Pravila věštkyně.
      Potřásla hlavou a pomalu zaostřila na psací stroj s překlepy v souhrnu údajů o pacientce. Třicetiletá PACINETKA, VADNÁ, dvě děti… Možná jednou budeme psát na strojích, na kterých ty překlepy půjdou opravit bez gumování. Ale to je ještě daleko. Teď hlavně nesplést přítomnost s budoucností. Stačí drobný omyl, a skončí to dobrovolným pobytem na uzavřeném oddělení. Tam je blbý, že si nesmíte ani ostříhat nehty bez dozoru. A vyškubat obočí. Nic špičatého, nůžtičky, ani pinzeta.
      Vzpomínka zapadla na místo, správně se měl rozeznít alarm, výstraha, varování! Vždyť ty přece zatraceně dobře víš, co se může stát a jak snadno se to může stát, protože se ti to už jednou stalo!
      Vykoukly jsme ze svého pokoje - cely. Nikdo si nás nevšímal, ačkoli nebyla doba pro ZAMĚSTNÁNÍ POD DOZOREM VE SPOLEČENSKÉ MÍSTNOSTI - obyčejná jídelna s nepohodlnými židličkami, aby bylo jasno, kde by se v tomhle těžkém, starobylém baráku našlo něco pro lidi, tohle je, mezi námi, SPRÁVNEJ BLÁZINEC! Jo, takže jsme vystrčily hlavičky jako bledé muchomůrky, dole malá tlustá Julka, holka z kravína, čert ví, co jí bylo, podle mě byla jen kapku deprivovaná, furt mezi krávama a pak domů za manželem, který svou skvělou slovní zásobou o počtu cirka padesáti kousků přece nebude plýtvat na manželku, že, nad Julkou Květa s laktační psychózou - bezvadnej nápad, svěřit miminko mámě a jít se rekreovat do tohohle báječného zařízení. No a nad Květou já, blbá medička, hroutící se po každé zkoušce, jenže tentokrát si toho někdo všiml a fešák psychiatr tvrdil, že by se tomu dalo pomoct… Jo. Pobytem na uzavřeném oddělení, protože otevřené tady mají jenom pro chlapy - věřte nevěřte, údajně došly finance. To jednomu teda fakt bodne.
      Sestřičky se v jídelně vytahovaly na drobnou osobu v erárním pyžamu skoro bez knoflíků, ale tady se na to dlabe, lidská práva ještě nikdo nevynalezl, a jak si tak vzpomínám na budoucnost, ono na tom stejně houby sejde.
      „Ta Anděla je ale DŮLEŽITÁ!“ míní Květa.
      Drobná osoba, které malá tlusťoučká sestra Anděla tak významně káže o režimu na klinice, očividně neví, která bije, dezorientace místem, časem a kdovíčím ještě, při Andělině hodně divadelním gestu (máme tu mnoho skrytých talentů, beztrestně se vyblbujících na pacientkách) vztáhne ruku na obranu, druhá ses­tra ji chytne, v boxeří tváři vítězný výraz, a teď tu zmatenou ženskou vlečou do klece, odpudivé zvětšeniny síťové dětské postýlky.
      Ta nová už není nejmladší… Co když má mrtvici? Aby bylo jasno, tehdy jsem se zhroutila po zkoušce z neurologie. Anděle ani té boxerce to vykládat nebudu, to by teprve byla šikana!
      Anděla na nás udělala kukuč, když prošla kolem, tak jsme zalezly a věnovaly se kdákání, ach jo. Zrní a kohouti a vejce, podstatná část života, aby ne, ale je to kapku nuda, dámy. Skoro jako eroticko-sexuální skandály celebrit na stránkách časopisů, které jsou taky jeden jako druhý. Ach jo, zase ta budoucnost. Dej mi svátek, věštkyně v mé hlavě, zalez, než mě taky šoupnou do postýlky pro přerostlá batolata.
      Ráno, vizita, společenská místnost, kde smíte i drhat, což tady platí za děsně intelektuální zaměstnání - sakra, nevím jak u chlapů, ale tady na ženách převládají uklízečky, dojičky, zemědělské dělnice a holky od pásu - to znám, někdy nás vytáhli z přednášek a museli jsme zaskakovat za ochořelou dělnickou třídu… Záslužná manuální práce vede k neurózám a psychózám? Tohle si tady nedovolí říct ani statistika.
      Kdybych si otevřela knížku, naše dozorkyně snad omdlí.
      A už se ví, proč tu je ta zmatená osoba. Anděla se vytahovala i před ostatními. Šušky šušky, je to doktorka z gynekologie, považte! Zapila prášky vínem, beztak na té gyndě v jednom kuse chlastají, no ne? Rudotel to měl být. Vybavuju si, že ta věc obsahuje medazepam, lehoučká droga proti úzkosti nebo na snazší usínání, čajíček, kozlíkový kapky by možná byly víc k věci, ale kdo ví? Nás otrlé neurotiky hned tak nějaká droga drožička nerozhází. Dvě tabletky by mě ani nezpomalily, natož abych usnula. Nebo upadla do stavu zmatenosti, pf. Paní doktorka možná není zvyklá. Teď za ní přijde PAN PROFESOR a bude jí mluvit do duše. No, vážení, jestli je to fakt mrtvice, tak na tu psychoterapie, dokonce ani velmi důrazná psychoterapie, nezabere…
      Jo, jasněže nezabrala. Trvalo týden, než to někoho ze zdejších doktorů nakoplo a zavolal si konziliáře z neurologie. Týden bez pomoci, týden bezmoci, ale koho sakra dojme padesátiletá ženská, vystavená zlomyslnostem a ústrkům tak drobným, že to vlastně ani žádné ústrky nejsou? Zraněná duše se nepočítá, protože, soudruzi materialisté, nic takového ani neexistuje. Proč vlastně komunisté připustili obor tak nevědecký jako psychiatrie? Že by se Strana zmýlila?
      Pch, ostré předměty… Dodneška psychiatři většinou netuší, že knihy jsou mnohem nebezpečnější. Nebo si to nechávají pro sebe.
      Vytáhla zrcátko a přísně se na sebe zahleděla. „Dovolte, abych se představila,“ řekla. Na vyšetřovně dvakrát čtyři metry byla momentálně sama, mohla si dovolit promluvit i nahlas a nikoli kurzívou. „Jmenuji se Žorž. A neptejte se, jestli to náhodou není podle té feministky, spisovatelky, nebo co ona to vlastně byla. Jo, a Francouzka, což já nejsem a francouzsky to nerada.“
     
      „Čau, Jiřino!“ Hynek se vrhl otevřenými dveřmi sesterny rovnou do křesla na vyšetřovně, ve kterém normálně sedávali pacienti. Odznakem lékařské důstojnosti byla v tomto případě viklavá otáčecí stolička jako od klavíru. Hynek Berger ji údajně už několikrát rozbil a slítl z ní uprostřed odebírání anamnézy, ani není divu, je to kus chlapa, i když hlavně na výšku, ale pak ji zase opravil, protože má MOC šikovné ruce. Pacientky a nejspíš i sestřičky si zaručeně představují, na co všechno šikovné, a možná ani nemusí nějak extra namáhat fantazii.
      Vzhlédla od připraveného vozíku. Fascinovala ji hlavně skleněná mistička se skleněným víčkem, které nikdy tak docela nepasovalo, kde byly úhledně konusem ke stěně poskládány jehly, tak jak právě vyšly ze sterilizátoru. Deset, dvanáct centimetrů. Proboha, tohle je na nosorožce, myslela si ten první den, ale to ji rychle přešlo. Tyhle jehly měly potíže propíchnout i průměrnou lidskou kůži, a některé měly kromě své základní tuposti ještě speciální vylepšení - ohnutou špičku, špičičku s háčkem. Trhal kůži při průchodu tam i zpátky. Řešilo se to následovně: pro prominentní pacienty a známé měla staniční sestra v kapse zástěry pár jehel jednorázovek, toho úzkoprofilového zboží, jeden by je málem označil za imperialistickou zkaženost, vždyť jsou z DOVOZU, ale snad už se na tohleto tolik nehraje, věci se mění, svět se hýbe, támhle někde kousek odtud na náměstí se schyluje k revoluci… Bohužel prozatím vždycky kousek odtud. Zasraný vzpomínky na budoucnost.
      „Ukážeš mi ještě ty kořenový obstřiky?“ požádala slušně. Proč trochu nezneužít ochoty, která patrně vede někam ke zneužití v útulné tmě… Připomněla si, že zatím neví, kde se na tomhle místě tyhle věci odbývají. Možná že je Hynek ten pravý na zasvěcení do sexuálních zvyklostí špitálu.
      Hynek se zvedl, křeslo si hlasitě oddechlo. Staniční sestra zvedla oči ke stropu. Svedla ho, když sem před rokem nastoupil, domýšlela si Žorž, a on se z vyjukaného doktůrka rychle stal PANEM DOKTOREM, a ona stárne, i když pomalu a hezky, ale přišly mladší. Jak je to všechno smutné.
      A jede se. Pacientky čekají v bílých postelích, tahle má na tácku připravenou analgetickou směs do žíly, ta zase kořenový obstřik, tamta infuzi, jehly s největšími háčky Hynek vyhazuje a sakruje a pacientky ho milují, jestlipak na TO někdy opravdu dojde, to se bude muset ještě prozkoumat, uvažuje Žorž, a taky mu musím připomenout, aby mi neříkal Jiřino… To se poddá.
      Následuje hlášení čili sedánek, probíráme PŘÍPADY, skoro jako v televizi, ale tam se tolik nemluví o tom, co všechno není a jak se má léčba nahrazovat dobrým slovem, když už nemáme ani ten Guajacuran, který stojí pár halířů a pomáhá prakticky na všechno - od stavů úzkosti přes bolavá záda a křeče až po kašel.
      Jo, a koukáme se společně na rentgenové snímky, to je paráda, když do někoho vidíte, hned si připadáte líp. Možná i trochu důležitě. Ještě se naučit, CO to vlastně vidím, protože ty dva semestry radiologie na škole utekly zatraceně rychle.
      „Paní Nováková z osmičky, bolesti hlavy k vyšetření,“ oznamuje kolega Milan s blond vlásky, taky fešák, ale toho milujou jenom specialistky, Hynek je takový lidovější typ, po Milanovi jedou hlavně vysokoškolačky a sportovkyně. Věší snímky na prohlížečku, jeden vedle druhého, lebka, krční páteř, zepředu, z bo­ku, snímek s otevřenými ústy, čertvíproč hrozně důležitý…
      „Má hranatou lebku,“ plácla Žorž, i když měla v plánu mlčet. Ale ta malá hlavička, číslo klobouku stěží 54, vsaďte se, ji fascinovala. Takové hlavy mají kloboučníci jistě v oblibě a nikdo neví, co se do nich vlastně vejde a co ne, pokud dotyčná není blondýnka - pak je to pochopitelně jasné každému, kdo slyšel pár pitomých vtipů, ale moment, vtipy o blondýnkách k nám zabloudí, nejspíš přes moře, až za pár let, nech si toho, jo?
      Pan primář zvedl svou malou kulatou hlavičku od popelníku, do něhož jako by neustále kloval jako ten pták - perpetuum mobile, vrhl na ni shovívavý pohled a pravil: „Paní doktorko. Pamatujte si, že u ženy na hlavě vůbec nezáleží.“
      A kromě sympatického vkusu je taky maskulinista, už je to jasné, pomyslela si Žorž a z nějakého důvodu ji to rozveselilo.
      Maminka se občas vyjádřila v tom smyslu, že žena má mít svou hrdost. Obvykle v souvislosti s tím, že Žorž žádnou hrdost nemá, to když náhodou zahlédla z okna, s kým se před barákem loučí. V její terminologii S KÝM SE ZAHAZUJE.
      Muži jsou hrdí, že jsou muži. Žena má být hrdá, že je žena. Buď hrdý na něco, co jsi nemohl a nemůžeš ani v nejmenším ovlivnit. Hovadina.
      Hrdost je artefakt. Později to takhle řekla Milanovi, i když říkat něco chytrého Milanovi je marnější než házení hrachu na zeď, protože jemu jeho ženy pořád říkají chytré věci, a říkají mu to ty namalované a atraktivní, tudíž výrok myší kolegyně v pohodě zapomene… To nic, s někým člověk prostě mluvit musí, protože vrby nejsou k mání.
      Milan se otočil od psacího stroje. Zamrkala. Najednou na místě málem už historicky cenného psacího stroje uviděla něco z filmu, monitor, počítač, klávesnici… Jedeš!
      Ale Milan ji nejspíš neviděl a neposlouchal. Právě v tomto okamžiku v něm překypěl příběh, který chtěl být sdělen a sdílen. PŘÍPAD.
      „Taková to byla starší paní, sympatická, slušná,“ začal. „Byl jsem na zástupu v Klášterku, za doktorku Nouzovou, když měla to rizikové těhotenství. Ta paní přišla kvůli bolestem hlavy, k tomu měla ještě nějaké další potíže, ale lezlo to z ní jako z chlupaté deky.“
      „Detektivní pátrání,“ povzbudila ho Žorž.
      Kývl. „Vyptával jsem se. Paní si takhle lámala prsty…“ (předvedl) „Pak z ní vypadlo, že má záchvaty. Ne bezvědomí. Všechno si uvědomuje, všechno si pamatuje. Ale doktorce Nouzové to prostě nedokázala vysvětlit. Paní doktorka je taková přísná a moc neposlouchá…“
      Teď zase kývla Žorž. To je oblíbená metoda pana primáře. Z příručky JAK ZACHÁZET S BEZVÝZNAMNÝMI PACIENTY, kterou možná jednou napíše. Metoda studeného čumáku. Nevylučuje, že lékař pozorně naslouchá a přemýšlí, to ne, ale chová se tak, aby pacient nepocítil žádný zájem, a tudíž ani v budoucnu neotravoval zbytečně. Je to profesionální způsob. Lidi se vám přestanou svěřovat. Jejich příběhy - a třeba i záchvaty - pak končí jinde.
      Milan pokračoval: „Pacientka byla pořád víc rozpačitá. Ty záchvaty nebyly nepříjemné. Kdybych byla mladší… Tak to řekla, ale potom zakroutila hlavou a popsala úžasný pocit, který začínal v břiše, ale spíš o něco níž, stoupal nahoru, až do hlavy, horkost, a pak…“
      „Orgasmus?“ vyhrkla Žorž.
      „Přesně tak. Mělo to tu chybu, že ji potom rozbolela hlava.“
      „Blbý,“ usoudila.
      „Velice,“ přisvědčil Milan s vážným výrazem. Ne, tady mi štěstí nepokvete, pomyslela si Žorž jen tak mimochodem. Pro tohohle kolegu jsem málo zajímavá. Věděla to, jako by si už zase vzpomínala na budoucnost, ale bylo to něco jiného. Tady šlo o diagnózu ode dveří, když dobře znáš lidi a jejich chování… „Po antiepileptické léčbě přišla o potěšení. O bolesti hlavy taky.“
      Dívala se mu do tváře a v jeho výrazu četla špatnou prognózu. Nádor. Ta paní měla v hlavě nádor. Jo, tak nějak. „Ale tobě to nestačilo,“ řekla.
      Usmál se, patřičně ponuře, ale stejně byl trochu hrdý. Jiný by se na to vykašlal. Podrobovat momentálně vyléčenou pacientku nepříjemným vyšetřením - protože ty příjemnější metody najdete leda tak v zahraničních časopisech, máme dva počítačové tomografy v republice a čekací doba je přes půl roku, a že si majitelé patřičně vybírají -, kdo by se do toho pouštěl? Zkusili jste si někdy pneumoencefalografii, lidově řečeno náfuk? Do mozkových komor se kvůli kontrastnímu zobrazení napustí vzduch, pak se hezky dlouho snímkuje, přičemž se pacient složitě a někdy až bizarně polohuje, aby se vzduch přesunul na patřičné místo. A ten potvora vzduch tam uvnitř umí pěkně tlačit, šíleně to bolí, lidé u toho zvrací, omdlévají, dostávají i průjem, všechny tyhle nechutnosti. Nezapomenutelný zážitek.
      „Byl to nádor. V temporálním laloku vlevo. Odoperovali ji v Brně, ale…“
      Honem vzpomínala, co by to mohlo udělat. Poruchy paměti, jasně, možná nějaké zrakové, a jestli došlo k otoku, mohla taky přestat mluvit…
      „Nemohli ho odstranit celej. Prorůstal do okolí, takže udělali jenom částečnou resekci a dost.“
      „A co je z ní?“ zeptala se Žorž opatrně.
      „Troska.“ Milan si poposedl a na okamžik přestal vypadat nezranitelně. „Její dcera na mě hodinu ječela. Že jsem ji měl nechat na pokoji, nešťourat do toho… Možná měl.“
      „To by si zase stěžovala, žes maminku pořádně nevyšetřil,“ namítla Žorž. Tohle všechno mě čeká. A ještě horší věci než dcera, truchlící pro dosud živou matku. Mnohem horší, vím to. Neujdu tomu.
      „Zajímavý případ,“ řekl Milan. „Asi to pošlu do nějakého sborníku. Mladých neurologů, to by se hodilo. Pěkná kazuistika, ne?“
      „Není to lehký,“ poznamenala Žorž, už na odchodu, už dávno po pracovní době, s vyhlídkou na osamělý večer na svobodárně a s bílým jogurtem k večeři. „Uklízečka má vyšší plat a nikdo na ni neječí.“
      „Ty bys nemohla dělat uklízečku. Poznám, když někdo tu neurologii žere.“ Zaváhal. Vloudila se myšlenka, o kterou zjevně nestál… To se pozná. Ode dveří. „Zeptej se na Hynka holek. Třeba Bianky.“
      Ale ale. Už se stalo, kolego. Zasněná dlouhovlasá krasavice s velikou pusou, prsatá jako splněný sen malého fetišisty (abyste věděli, psychiatři rozlišují malý fetiš, což je nějaká část těla, hádejte třikrát, která vede, ale někdy je to i dost bizarní, a velký, což není část těla. Ráda bych si pořídila fetišistu na boty, třeba by mi jich pár koupil…), namyšlená jako všechny tyhle splněné sny, bez obav z případné konkurence se svěřující doktorce, která umí naslouchat…
      „Byla jsem VELICE úspěšná,“ hodnotí svůj vztah k Hynkovi. „Půl roku neměl žádnou kromě mě. Až na Helgu z labiny, ale ta se nepočítá, víš, jak jí říkají? Ropovod Družba.“ Na nechápavý pohled vysvětluje: „No kdyby se položily za sebe všechny ty ocasy, co v sobě měla…“
      Stačí, od Bianky víme dost. Víme dost i od Milana, který to nejspíš myslí dobře, je to fakt slušnej kolega, i když kamarád asi ne - na to je tahle nová doktorka… no, prostě nezajímavá. Ale slušnost bereme a oceňujeme. A poskytujeme na oplátku, kdyby bylo třeba. Jinak si totiž můžeme leda tak kolektivně hodit mašli.
     


      P r v n í p r ů š v i h y
     
      Ne že by na tom nějak zvlášť záleželo. Spíš v tom asi byla ta věčná, pitomá potřeba někam patřit. Člověk je společenská bytost a na tom nic nezmění ani komunisti ani nějaká myš jménem Žorž. Chceš se zařadit, tvař se třeba hrdě a povzneseně, ale chceš, jenomže ONI tě nechtějí. Vzpomínám si, že to pokaždé budou jiní ONI, ovšem nezařaditelnost zůstává. Tvař se hrdě a dělej, že jsi bohém, ne hovno v trávě. Nestěžuj si! A už vůbec ne Darince, protože ta je hodná a svěřují se jí všichni, až jí z toho může prasknout ta malá, hezká kulatá hlava. (Kdy už sakra přestanu závidět ženským, které si můžou koupit klobouk, protože vlastní normovanou hlavu?)
      „Prý nemám žádné zásluhy, takže nemám nárok,“ postěžovala si při první příležitosti. Kdepak správná předsevzetí, to nikdy nefunguje.
      „To je pravda,“ mínila Darinka. „Jsi tady půl roku.“
      „Tři čtvrtě,“ upřesnila Žorž, ale řekla to docela souhlasně. Fakt neměla zásluhy, proč by jí měli dát rekreaci ROH? Protože platí příspěvky? Pf. „Alča jede na Rujánu. Nastupovala se mnou, víš.“
      „Je to šikovná sestra,“ řekla Darinka přísně, ale pohled jí nepatrně uhnul stranou. „Doktorkama můžeš zastavovat řeky, ale o šikovné sestry je nouze.“
      „To máš pravdu,“ přitakala Žorž. Čekala. Darinka nebyla moc na klepy, ale tady se ve vzduchu povaloval opar INFORMACE. Něco, co by mladá kolegyně koneckonců měla vědět. Pro své vlastní dobro.
      „Ona Alča má nějaké zásluhy,“ pokračovala Darinka. „Nestála bys o to, věř mi. To není pro tebe.“
      Ve vzduchu se teď pro změnu vznášel přízrak ředitele nemocnice. Žorž k němu zkusmo přidala útržky hovorů, které zaslechla na chodbách, u oběda, na rentgenu, na svobce. Velký pan primář, ředitel a velký soudruh, funkci zapomněla, snad předseda závodní organizace? Možná. Na tom nesejde. Záleží na klíčových výrazech. Harém, favoritka.
      „…riziko,“ říká Darinka. „Jednou na to přišla jeho manželka. Ta holka - byla to sálovka, a dobrá! - teď dělá v eldéence. Musela jít.“
      Čili teď přebaluje dementní a umírající pacienty. LDN - léčebna dlouhodobě nemocných. Slova, ze kterých mrazí. I sestry, které se do té doby považovaly za otrlé, tam občas propadají depresím… A pan ředitel je neviňátko. Milenka musí pryč, ta, co přijde po ní, se musí líp schovávat… Sexuální harašení ještě nikdo nevynalezl, nebo možná vynalezl, ale import z Ameriky vázne. Ačkoli, vsaďte se, že se to u nás bude řešit hezky po česku… Huš, jasnovidko! Vypadni!
      „Jo, to je fakt riziko,“ přidala se Žorž jako druhý hlas a chvilku si tak spolu notovaly jako dvě ženské, které vědí co a jak. Potom se ale Darinka prozradila jako strážkyně mravnosti.
      „Musíš v práci nosit podprsenku,“ pravila vážně a myslela to dobře. „Teď jsi na mužském oddělení, nejsou tu všichni na smrt nemocní.“
      „Není to nespravedlnost?“ nadhodila Žorž. Snažila se zůstat v pohodě, ale stejně ji to nepatrně nadzvedlo. „Kluci taky nemusí nosit suspenzor. Hynek dokonce chodí v trenýrkách.“
      Darinka se podmračila, na obličeji se jí objevila otázka Jak to víš?, ale neprorazila si cestu ven.
      „Máme jenom jeden lékařský pokoj,“ upozornila ji Žorž. „Převlíkám se s klukama a s Martou. Ale na nemravnosti nemáme čas.“
      „To nemáme,“ řekla Darinka s úlevou.
     
      Nebyla to už pátá ani desátá služba, ale ještě nedávno by je mohla spočítat na prstech, kdyby si zula boty. Je to zvláštní pocit, pokud se nic moc neděje a člověk (totiž ženská) má čas vnímat náladu. Nemocnice se zklidní a ztiší. Dole na centrálním příjmu to sice kypí a kvasí, ale to je kdovíkolik pater pod námi. Na oddělení se někdo chystá umřít, jasně, je to něčí babička nebo děda a někdo bude smutný, někdo bude muset zařizovat pohřeb, ale co naděláme, nesmrtelnost není na programu a tohle pomalé odcházení aspoň nebolí.
      Na chodbách svítí ty nejslabší zářivky, kdyby zhasla ta v chodbičce naproti lékařskému pokoji, budu se bát, protože sem z prostoru kolem výtahů, předimenzovaného jako přednášková síň v budově OVKSČ, doléhají stíny, o jaké se dá i zakopnout, a výtahem sem může přijet kdokoli. Vrátní jsou ostražití, když jde o slušné lidi, nedovolit někomu návštěvu, to je jejich velká radost, ale lupiče a vrahy by sem pustili klidně, vsaďte se. Buzerovat lupiče a násilníky je nebezpečné, a na to mají vrátní nos.
      Když projdete kolem výtahů a zajdete za roh, octnete se na oddělení, kde se právě večeří. Taková večeře by skromné doktor­ce stačila na celý den, možná i dva, a ještě k tomu pacienti dostanou banán, skoro to vypadá, že ležet ve špitále je náramná zásluha. No, proto máš holka o tolik menší plat než uklízečka, aby tady ty beztak už obézní ženské mohly ještě přibrat.
      Mezi tolika lidmi se ale cítíš bezpečně. Jako že někam patříš, a když se něco semele, dozvíš se to jako první. Je to klam a iluze, ale to zrovna teď nechci vědět…
      Ivka rovná na tác léky a vypadá znepokojeně, pomocnice hlídá skříň, kam chodící pacienti skládají prázdné podnosy. „Musím ještě nachystat léky na mužích.“ Věta hozená do vzduchu, trochu povzdech, trochu stížnost.
      „Proč?“
      „Manka zase leží.“
      „Nemocná?“ Žorž měla pocit, že jí něco uniká. Kdyby sestra onemocněla, někdo ji přece nahradí.
      Ivka se ušklíbla. „Jo, nemocná. Zase se ožrala jako prase. Válí se tam na pokojíku.“
      Zase, zaznamenala Žorž. „A s kým spí, že jí to prochází?“ vypadlo z ní ještě dřív, než si to promyslela. Ale co, cynismus se nosí vždycky, v každé době.
      „No,“ pravila Ivka upjatě, „s někým určitě. Minimálně s manželem, je to velkej funkcionář.“
      Vyhodí ji až za dva roky, až se s ní primář sejde ve službě a ona to s vědomím beztrestnosti kapku přežene. Ale stejně se dostane na lepší. Jak už jsi jednou nahoře…
      Věštkyně už zase otravuje, ovšem dneska si s ní hravě poradíme. Práce je lék na všechno…
      Takže držíme hubu a krok.
      „Mohla bych napíchat injekce,“ navrhla Žorž, ale vtom zazvonil telefon, a hned měla fakticky kvalifikovanou práci. Volá ARO. O dva roky starší kolegyně Marta se jednou vyjádřila: „Pokaždé mám z toho tachykardii a chuť pokřižovat se.“ Přesně tak. Jenomže co zbývá nekřtěňátku z ateistické rodiny? To bušení srdce a hrůza, že nebudu vědět, že něco zasklím, nevyhovím, že kvůli mně někdo umře.
      Někteří ároši po letech služby nabudou vznešený klid andělů na přestupní stanici mezi zemí a nebem. Jiní se i po letech vztekají jako prodavači v pokladně nádraží na kraji pekla. Protože každopádně tady jsou k mání lístky na cestu jinam, v hojném počtu, ale ne vždycky levně. Občas se za ně zatraceně moc platí.
      Doktor Jindra Valášek patří do kategorie andělů. Klidný, usměvavý mezi pípajícími přístroji s barevnými blikátky, s hlasem vyladěným do frekvence, která bez problémů přehluší funění ventilátorů, vhánějících vzduch do těl, která to už sama nesvedou, s úhlednou pleší a nevtíravým zájmem o děvčata různého věku. Popřípadě i o doktorky, kterým je - propána! - už skoro šestadvacet. Žorž si až teď uvědomila, proč se zastavila na pokoji a nejistou rukou vyzkoušela něco z Martiny zapomenuté kosmetiky. Jenom trošku. Trošinku. Když už příroda ženské nadělí místo obličeje tohle, musí se vyzkoušet nějaký ten impresionismus. Zvlášť když slouží Jindra.
      „Začalo chumelit,“ vypráví kolega, začíná to spíš jako zpráva o počasí, ale pokračování bude dramatičtější, „napadlo toho moc, však ses tím ráno brodila ze svobky, než vyklidili dvůr, dávají si na čas, údržbáři, co?“
      Vděčně kývla. To už stáli u té postele, Jindra ji jemně přidržoval za loket. Jsme kamarádi, přinejmenším kolegové, je večer a…
      „Kluci z učňáku odpoledne vyletěli ze školy a koulovali se, srandičky, znáš to. Tenhle dostal do oka, zapotácel se a uklouzl. Bacil se hlavou o obrubník. Přivalili ho na příjem jako komočku, ale neprobírá se.“
      Kluk s komocí - otřesem mozku - by měl správně ležet na chirurgické JIPce, ale třeba tam slouží někdo, kdo nemá být příliš obtěžován. Špitální politika je složitá, nestačí znát jenom postelové záležitosti, musíš vědět o funkcích příbuzných do šestého kolena, jinak tady kariéru neuděláš, ale otázka je, stojíme o kariéru? O co stojíme?
      Nechceme náhodou zachraňovat lidské životy?
      „Jo.“ Žorž se podívala na útlého blonďáčka na posteli. Nadechla se a vytáhla kladívko. Jindra jí úslužně podal baterku a se zájmem přihlížel. Uměl přihlížet a neznervózňovat.
      Zorničky reagují, i když pomalu, a obě stejně. Oči se sice trochu stáčejí, ale jen jako u spícího. Úsměv mi asi nepředvedeš, kluku, a co šíje? V pořádku, neoponuje, bradu přitáhneme bez odporu až ke hrudníku. Všechny reflexy symetrické. Nic, nikde nic. Proč se sakra už čtyři nebo pět hodin neprobírá?
      „Hele, mrká,“ všiml si Jindra. „Třeba ho neurologické kladívko probralo.“
      Mládenec sice skutečně zamrkal a zamžoural, ale jinak se neprojevil. A Žorž na něm nic neviděla. Obešel ji mráz. Teď odejdu, kluk tiše umře, a bude to moje vina. Protože jsem blbá a nemám tady co dělat. U pásu v čokoládovně bych toho rozhodně pokazila míň.
      „Sednu si a budu přemejšlet,“ řekla a Jindra vážně pokývl.
      Naproti přes uličku ležela na posteli paní neurčitého věku. Kdyby byla učesaná, namalovaná a vyoblíkaná, nejspíš bych ji zařadila mezi krasavice, usoudila Žorž. Tělem pacientky neustále probíhaly záškuby, místy zesílily a celou ji zkroutily, chvíli vydržela prohnutá v nepohodlném oblouku, pak se mohutný stah všech svalů rozmělnil v menších místních křečích, nastal klid, a zase se rozběhly záškuby.
      Status epilepticus, ale že by na našem ARu neuměli zklidnit aspoň tyhle vnější projevy?
      „Byl tady na ní Hynďa,“ ozval se Jindra, který sledoval, kam se kouká. „Odtáhl jsem ho sem po obědě. Už jsme vyzkoušeli všechno. Teď je prakticky v narkóze, a přitom pořád předvádí tady tohleto.“
      „Zkoušeli jste všechno,“ řekla, jako by jí to bylo jasné. „Diazepam, Epanutin…“ Jindra postupně odkýval všechny položky.
      „Barbituráty… Pod těma je teď.“
      „Manitol, kortikoidy,“ jmenovala dál jako u zkoušky. Jindra úslužně doplnil pár názvů, které neznala.
      „Na angiografii nemá nic, ale snímky byly rozhýbaný, nepodařilo se ji úplně zklidnit.“
      „A laboratorně?“
      „Léčila se s ledvinama a se srdcem, ale nic moc, internista se k tomu nezná. Úraz neměla.“
      „Divný.“ Žorž právě chytala za ocásek tajnou myšlenku jako myšku, něco o otravě, ale stačila jenom vyslovit „Toxikologie…“
      Něco ji upoutalo. Pohyb. Blonďáček se začal opravdu trochu probírat a mlel pravou rukou a pravou nohou. Zvedla se a sehnula se nad ním. Ďobla ho pilníčkem do levé paže. Nic. Zvedla mu levou nohu. Noha klesla bezvládně dolů, ale pravou vydatně kopl. „A hele. Hemiparéza.“ Bouli má vpravo, na rentgenu sice údajně nic zlomeného, ale malá prasklinka se přehlédne snadno. Jo, to sedí. Takže vpravo má subdurální hematom nebo nějaký jiný druh krevního výronu pod mozkové obaly, tlačí to na mozek zprava, ochrnutí vlevo…
      A už to jelo. Na chirurgii sloužil primář, no jasně, proto se Jindra bez odporu ujal tohohle případu, ale nakonec vás stejně obtěžujeme, soudruhu, to jsou lidi, co? Přiklusal, mrkl na snímky, zavrčel, vrhl dlouhý pohled na mladou doktorku.
      „Tak subdurální hematom?“
      „Nebo epidurální, to nepoznám,“ odpověděla trošinku roztřeseně. „Musíme udělat akutní angiografii. Zavolám příslužbu.“
      „Vy to neumíte?“ Znělo to jen nepatrně posměšně. Všichni věděli, že napíchnout krkavici perkutánně, přímo na krku, není tak docela triviální záležitost.
      „Jednou mě k tomu pustili,“ řekla lítostivě. „Jenom jednou. Ten pacient druhej den umřel.“ To se občas stává i profíkům a i tohle všichni dobře vědí, ale někdy je snazší prohlásit, že ten a ten má smolnou ruku, a je vymalováno, však se to nemusíte učit, po atestaci vás vyšoupneme na ambulanci, tam toho tolik nepokazíte… Jako by slyšela svého pana primáře, který si nadevše cení manuální zručnosti a… štěstí. Běda, když ho nemáš.
      „Uděláme to z návrtu.“ Velký chirurg vykročil k telefonu. „Nebudeme ztrácet čas.“ Obrátil se k Žorž. „Napište zprávu.“
      Rozhlédla se, kam zase schovali psací stroj. Většina konziliářů píše rukou, ale kdo by četl ty její čmáranice, když je po sobě nepřeluští ani ona sama.
      „Rukou,“ sykl na ni Jindra.
      „Po mně to nikdo nepřečte,“ bránila se.
      „Někdy se to hodí,“ zamumlal, ale vedl ji do kouta za stojanem s plášti. To jsou ty hábity, které si člověk navleče ještě na normální uniformu, aby se hezky zpotil. Místní z toho mají bžundu, což je zřejmě jediný účel toho opatření. Jindra jí stiskl loket silněji. „Vyhni se mu! Neřval na tebe, to je zlý znamení. Kvůli němu už odsud pár doktorek šupem vypadlo!“
      Lekla se. Ale taky se jí uvnitř něco zatetelilo. Nejsem horší než vy, krasavice. Má o mě zájem Velký Muž! Pohodlně se usadila a připadala si málem jako světačka. No, taková pracující světačka. Nevadilo jí, že tuhle noc se zaručeně nevyspí, protože po ní budou chtít kontrolu před operací, kontrolu po operaci, a to ještě chtěla něco o té paní… Na něco se zeptat… Pustila se do psaní zprávy a na paní zapomněla.
      Blonďáčka přeložili za dva dny na neurologii. Byl částečně ochrnutý na levou stranu, ale rychle se zotavoval. Paní, na kterou Žorž zapomněla, se ukřečovala k smrti. Primář z chirurgie se o Žorž skutečně zajímal - tahal rozumy z Hynka Bergera a Hynek mu sdělil, že je Jiřinka vdaná, což bylo technicky vzato pravda.
      Vykládal jí to nad skleničkou červeného vína - které by si určitě zasloužilo lepší nádobu než tu, kterou všichni používají na čištění zubů. Dar vděčné pacientky. To víno, ne ta sklenice. Občas se to stává, a kdyby na to přišli nadřízení, je to zfleku úplatek, ale náš nadřízený je na tyhle drobnosti z nějakého důvodu silně krátkozraký, a kromě toho Hynek je soudruh, ten může.
      „Dej si z flašky,“ nabídl jí. „Na službu mám ještě dost.“
      „Díky.“ Napila se. Jo, zasloužilo by broušený pohár. Řekla to nahlas. Podivil se. Že by Jiřinka něčemu rozuměla? Je taková mladá a nezkušená…
      „Dneska bude klid,“ mínil Hynek a nakrčil svůj dlouhý nos. „Nechceš sloužit se mnou?“
      Okamžitě se zpotila v podpaží. Neklamné znamení, že se k něčemu schyluje - a že se jí tentokrát výjimečně záměr osudu zamlouvá. Sledoval ji pohledem, který nepochybně měl vyjádřit Ber, nebo nech být, klidně si najdu jinou.
      Jo, však já vím. Dneska nestačí, že je holka ochotná dát, ještě ke všemu musí dávat rychle. Předběhnout ve frontě. Na chlapa se totiž stojí v řadě, abyste věděli. A přednost má skoro každá, kromě mě, zeptejte se… No, to nebudu rozmazávat.
      Bylo to osvěžující jako koupání v horkém odpoledni, koupání na koupališti, kde je příjemná, chladná, i když třeba kapku chlórovaná voda. Ne v romantickém jezírku uprostřed šedých skal a schýlených borovic, ale vem to nešť, nemůžeš mít úplně všechno. Hynek toho moc nenamluvil, spíš dělal, vlastně se docela činil, a jak! Připadalo jí, jako by mohl zrychlovat tempo donekonečna, jako by nikdy nemínil přestat, a chtělo se jí křičet, což ale nesměla. Potom jí ale utekl, to bylo zbytečné, to byla hrozná škoda, pokazit pár posledních vteřin, kdyby zůstal, zakousla by se mu do ramene nebo někam, kam by dosáhla, ne moc, jen se tak přidržet zubama a možná trošinku nasát, ochutnat kůži… „Sakra, bude tady flek,“ zamumlala zadýchaně.
      Rozesmál se a jemně s ní zatřásl. „Ty máš starosti, hospodyňko! Těch už tam je! Ta strana se složí dovnitř, chápeš?“
      „Nemusel jsi dávat pozor. Dneska je to bezpečný.“
      „Určitě?“ Protáhl se, vzal z parapetu láhev a zhluboka se napil. „Tak jo.“ Podal jí víno. Chutnalo zahřáté od radiátoru stejně dobře jako předtím chladné. Potom ji obrátil na břicho a zvedl do kleku. Hrozně se jí líbilo, jak s ní cvičí. Už dávno neměla mužského, který by s ní pořádně zacvičil. A měl takovou výdrž…
      Telefon. Odporné vytrvalé zvonění v tu nejpitomější chvíli.
      Hynek něco zavrčel. Pak řekl Promiň a pustil ji. Schoulila se. Bylo jí tak zima. Tak prázdno. Sakra, sakra. Asi to nebyl dobrý nápad, takhle ve službě…
      „A dejchá?“ zajímal se Hynek, jako by v životě nemyslel na nic jiného než na pacienty. „To bude stejně k ničemu. Jasně, jasně, já vím. Hele, nech mu na příjmu udělat EKG. Ať se nevymlouvají na žádný poruchy, já si to zkontroluju.“ Zasmál se a zavěsil. Podrbal se ve vlasech.
      „Co to bude?“ zeptala se. Asi vypadala jako hromádka neštěstí.
      „Bezvědomí. Jindra dneska slouží u rychlý. Vezou ho z nějaký samoty, máme čas…“ Zazubil se. „…pár věcí dodělat. Jestli máš ještě náladu.“
      Dodělali to, co předtím začali, a pak ještě něco navíc, a ještě se stačili osprchovat - postupně, dva se do tak mrňavého sprchového koutu nevejdou. Potom Hynek musel na příjem a Žorž usnula, bezvadně unavená a úplně celá spokojená.
      Vrátil se asi za hodinu, v mrzuté náladě. „Ten chlap se tak půl roku nemyl,“ řekl. „Začínám se škrábat. Svrab, blechy a vši, škrkavky, fuj.“
      „Ještěže syfla nechytíš tak snadno,“ utěšila ho. „A co mu je?“
      „Nevím. Asi infarkt. Nemají EKG, pokazil se přístroj. Na interně slouží primář, přes toho neprojde ani myš. Odmítl vylézt z pokoje.“
      Jestli on nebude nemocnej, napadlo Žorž. Vlastně se jí v hlavě převalovala jakási neblahá věštba, týkající se právě toho nepříjemného, vyzáblého primáře, ale nechtěla si ji pustit do vědomí, dej pokoj, věštkyně, teď ne! Stejně k ní proniklo slovo. Rakovina. Do háje.
      „Něco jsem naordinoval, ale nebude to k ničemu, ten člověk to prostě zabalí.“ Svalil se na rozestlaný gauč. „Jo, to jsem ti chtěl říct… O té divné ženské, jak umřela Jindrovi. Teď jsme se o tom bavili… Jak ses ptala na tu toxikologii.“
      „No, jak to dopadlo?“
      „Jindra si myslí, že tam něco bylo, volal tomu laborantovi, ale nemají to ve standardní sadě.“
      „Takže stejně nevíme, na co odešla. Klidně ji mohl někdo otrávit nějakým méně běžným jedem.“
      „Jasně. Ale Jindra si teď myslí, že jsi chytrá. Jak ho znám, bude to říkat i nahlas.“
      „A to je dobře, nebo špatně?“ Zkusila se přitulit, ale nebyl ten typ. Patřil k mužům, kteří se moc netulí ani předtím, natož potom. Maximálně si zapálí cigaretu, ale Hynek před dvěma týdny nechal kouření. Už potřetí. Škoda, jaká škoda. Proč jsou tihle báječní milenci tak chladní, jakmile skončí chvilka vášně? Nebo jsou všichni muži vlastně studení a mazlení se najde jen na stránkách románů, které píšou neukojené ženské? Jo, už to tak vypadá. Celej život to tak vypadá, do háje s tím. A ke všemu ani neodpověděl.
      „A víš co?“ řekl najednou Hynek. „Po tom klukovi, jak jsi ho zachránila…“
      „Nikoho jsem nezachránila, to chirurgové,“ namítla skromně.
      „Jede po něm naše Pepča,“ uchechtl se.
      Naše Pepča byl urostlý zřízenec, milý a jemný… teplouš. U nás se totiž ještě neříká gay, to teprve přijde, ale proč by na tom vlastně mělo záležet, když dotyčný pracuje, ani přitom sprostě nenadává, nechlastá a všeobecně nikoho neotravuje. Pepča nebude otravovat ani hošíka, nanejvýš jemně naznačí… Tak, jak se to správně má. Jo, láska. Holky po ní touží, teplí kluci zřejmě taky, jenom normální muži se ušklíbnou a začnou hned o sexu.
      Uvažovala, jestli se už má zamilovat, nebo s tím počkat. Jestlipak teď, když odejdu (a pokud bude ve špitále klid), nepřijde za Hynkem sálovka zvaná Ropovod? Nebo sestřička Bianka. Zastavila se u dveří svobodárny, naštěstí je to v areálu, takhle pozdě by se venku bála. Hledala klíč. Pak se snažila přechytračit rafinovaný zámek, který se musí povysunout, vyklonit doleva, současně přitáhnout dveře k sobě, zakvedlat, zaštěrchat, předstírat, že chci točit doleva, ale v poslední chvíli zatočit doprava. Pak se dveře otevřely. V tom okamžiku za sebou něco zaslechla. Vzdech. Ne lítostivý, ale zlý, možná zuřivý, hněvivý. Upouštění páry. Vletěla dovnitř, zabouchla, beztak vzbudila půl přízemí, ale tady jsou zvyklí na bujaré flámy, jedno bouchnutí se snese. Roztřeseně vyhlédla skleněnými dveřmi ven. Lampy svítily, tedy přinejmenším většina z nich, na dvoře bylo docela slušně vidět, a nikde ani noha.
      Špatné svědomí, usoudila. Co kdyby za Hynkem přišla jeho žena?

Jana Rečková: 24 a 1/2 hodiny denně, KJV - Poutník, 2004, vázaná s přebalem, 272 stran, MOC 195 Kč, ISBN 80-85892-78-2, obálka: Dagmar a Jan Krásní, vychází ve čtvrtek 11.11.2004




Další články tohoto autora:
Jana Rečková

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku:




Výběr z vydání

  • FILM: Svět zítřka

  • UKÁZKA: Jana Rečková - 24 a 1/2 hodiny denně

  • CON: Avalcon speciál

  • RECENZE: Serge Brussolo, Vertikální peklo

  • RECENZE: Michal Jedinák, Nie celkom rozprávky

  • VESMÍR: nová naděje pro cesty na Mars?

  • CENY: World Fantasy Awards 2004 uděleny

  • FILM: Svět zítřka

  • PR: PEVNOST 11/2004 aneb tak trochu hororový listopad

  • RECENZE: Greg Egan, Úzkost

  • MEJLEM: proběhl křest DVD Choking Hazard

  • RECENZE: Rob Grant, Kolonie

  • FILM: boxoffice SFFH aneb jak si vedou naši?

  • RECENZE: Andrzej Pilipiuk, Záhada Kuby Rozparovače

  • WEB: Scifi Series - pro změnu hezky česky

  • Na okraj

    soutěž o komiksový kalendář - do 12/11/2004



    2004-10-31 uzávěrka literární soutěže Rokle šeré smrti



    Worldcon 2005 - chcete sa zúčastnit?



    fotky Jano Žižky z Parconu 2004



    fotogalerie z Worldconu 2004 - Noreasconu 4