Zkuste zapomenout na Gibsonovy kyberpunkové kořeny a posuďte krátkou synopsi děje bez předsudků: Mladé děvče uteče z nevyhovujících podmínek sirotčince a málem zahyne venku, kde je svět ještě nepřátelštější. Naštěstí se jí ujme stařec, který sice žije v chudinském slumu, ale mezi jeho obyvateli se těší patřičné úctě. Dívka se zotaví a začne si vydělávat jako poslíček, čímž zajistí lepší obživu i svému zachránci. Jednou ale malá Chevette udělá chybu a v náhlém hnutí mysli strčí svou ruku do cizí kapsy. Nemá ani ponětí, k čemu je ta ukradená věc a už vůbec netuší, že pro jistě jisté lidi má větší cenu, než lidský život. Zároveň sledujeme příběh policisty, který se dostal do nesnází a může být rád za práci u soukromé bezpečnostní služby. Pohybuje se podél hranice chudoby a chrání ty nejbohatší před zoufalstvím těch nejchudších. A ví, že další přehmat (či neuposlechnutí) ho může snadno dostat na špatnou stranu téhle hranice. Právě on tu věc hledá. A je víc takových. Ve světě, kde většina lidí žije "z ruky do úst" a kde úzká elitní skupina disponuje obrovskou mocí. Propast mezi nimi je tak nepřekročitelná, že se podobá spíš zákopové linii v první světové a obestírá jí pach vzájemné podezíravosti a strachu.

Mě to trochu připomíná výchozí situaci pro nějaký sociální román ve stylu starého dobrého Dickense. Určitě ne náhodou. Přestože se příběh odehrává v USA blízké budoucnosti, autor extrapoloval ze své současnosti hlavně ty negativní trendy a právě na ně se zaměřil. A tak přestože v příběhu hrají důležitou roli virtuální realita, nanotechnologie, umělá inteligence a další očekávatelné propriety, v jádru jde o kritický realismus s důrazem na postavy a lidi.

Příběh se rozjíždí poměrně zvolna, jako široká radlice buldozeru před sebou hrne spoustu slov a nabírá sílu. Teprve postupně zjistíme, že buldozer nehrne hlušinu, že konstrukce příběhu se před zrychlující radlicí sofistikovaně staví dohromady a promyšlenost celého díla tak v závěru docela překvapí. A já se pak třeba vracel k prvním kapitolám a četl je s jiným úhlem pohledu.

Virtuální světlo je ve srovnání například s Všechny párty zítřka trochu horší, neměl jsem z něj takový vrcholný požitek. Ale lépe jsem pochopil Gibsonův svět okolo supersquattu na Bay Bridge, takže mám teď po přečtení ještě větší chuť pokračovat ve čtení jeho děl.