Pondělí 7.2.2005
Svátek má Veronika

Literatura
Film
Povidky
SF akce
Akademie SF
SF&F workshop

Archiv vydání


přehled knižních recenzí, zveřejněných na Sardenu v roce 2003
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných na Sardenu v roce 2003
>>>


HISTORIE: seriál Jak to je s dějinami fantastiky u nás doopravdy?
>>>


CONY: seriál Pořadatelem snadno a rychle
>>>


TV zaklínač - rešerše třináctidílného seriálu
>>>


přehled životopisných medailonků na Sardenu
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných v roce 2002
>>>


seriál o přednášení - spousta postřehů pro přednášející, několik rad pořadatelům a něco málo pro zasmání nakonec
>>>

 
 
SARDEN: sci-fi sekce NP + deník o SFFH
šéfredaktor: Pagi, redakce: Zdeněk Rampas (Interkom), Vlado Ríša (Ikarie)
kalendář SF akcí, Pagiho fotoalbum, NOVÉ KNIHY, UKÁZKY

 HLAVNÍ STRÁNKA

7.2. UKÁZKA: Carla Jablonski, Knihy magie 4 - Důsledky
Carla Jablonski

KNIHY MAGIE 4
Důsledky
Carla Jablonski

Na motivy comicsu Neila Gaimana a Johna Boltona

Prolog

Svobodná země

Byl jeden z mnoha nádherných dnů ve Svobodné zemi, báječné odpoledne ve věčném sledu šťastných dní. Všechno bylo, jak má být, v tom skvělém světě, který byl původně stvořen jako útočiště pro děti v nebezpečí. Mihotalky, nádherné bytosti, které byly srdcem i duší tohoto ráje, tančily nad křišťálově čistým jezírkem. Střípky dětského smíchu se mísily s pleskáním vody, šuměním potoků, ptačím zpěvem a zvonkohrou větru. Toto byl svět, kde se všechny kdysi zoufalé, zneužívané, vyděšené děti mohly cítit šťastné a bezpečné. Ano, všechno tu bylo tak, jak by mělo být, jako vždy.
Ale bylo to tak opravdu?
Daniel seděl v malé vratké veslici a mrzutě pozoroval rybářský prut. Dlouhé pískově plavé vlasy měl stažené dozadu v ohonu, který mu vykukoval zpod obnošeného klobouku naraženého hluboko do čela. Pruhované bavlněné kalhoty měl vykasané vzhůru, stejně jako rukávy kabátu, aby se nenamočily. Jenže se namočily a to jeho náladu nijak nevylepšilo.
"Chytils?" zeptal se Spud.
Spud měl prut přehozený přes bok loďky a seděl na úzkém sedátku na přídi, přímo proti Danielovi. Daniel, který byl na zádi, nepřítomně zíral na vysoké útesy tyčící se na břehu řeky. Jít na ryby byl Spudův hloupý nápad. A Daniel neměl v úmyslu mu tenhle špatný plán jen tak odpustit.
"Ryby neberou," postěžoval si Daniel. "Víš, Spude, asi by nám pomohlo, kdybychom napíchli nějakou návnadu."
"Propána, Danieli," odpověděl Spud. "Každej trouba umí chytat ryby na návnadu. Myslel jsem si, že jsi sportovec."
"Já ti řeknu, co jsem. Jsem k smrti znuděný, to je to."
"Ach jo, s tebou je ale otrava," stěžoval si Spud. "V posledních dnech mi pravidelně kazíš náladu. Je to od té doby, co odtud vypadla ta tvoje milovaná."
"Marja nebyla moje…" Daniel se zavrtěl na sedátku, až málem převrátil loďku. Pak se znovu usadil a pokračoval. "Byli jsme přátelé. Nic víc."
Spud pohrdlivě zafrkal. "Jasně. Vy jste byli jenom kamarádi. Protože ona by si nikdy nezačala s někým takovým, jako jsi ty."
Daniel se obrátil na lavičce tak, aby mu Spud neviděl do obličeje. Díval se kamsi k obzoru a počítal do deseti. Přes všechnu snahu zůstat klidný měl ruce zaťaté v pěst. "Co ty o tom víš?" zamumlal.
"Vím víc, než si myslíš," pošťuchoval Spud. "Podle toho, co jsem slyšel, Marja utekla, protože ses ji pokusil políbit."
"Cože?" Daniel se bez přemýšlení zvedl z lavičky. Obrátil se, postavil se přímo před Spuda a rozzlobeně se na něj zamračil.
"Přestaň houpat s tou loďkou! Chceš skončit ve vodě?" nadával Spud.
"Tohle odvoláš," přikázal Daniel. Věděl, že by se neměl ke Spudovi takhle chovat, že ho to jenom popudí. Ale co si to dovoluje! Daniel to nemohl nechat jen tak.
Jak předpokládal, Spud se zazubil a pokračoval v popichování. "Jo. Slyšel jsem, že ses na ni vrhl u Mihotavé skály a dal jí velkou mlaskavou. Jí vyhrkly slzy, utekla pryč a zmizela ze Svobodné země."
Daniel se natáhl a popadl Spuda za ramena.
"Au!" hekl Spud. "Nech mě!"
Jediným trhnutím zvedl Daniel Spuda do výšky, takže si teď koukali z očí do očí. "Tak mě poslouchej," zavrčel Daniel. Jeho hlas byl tichý a vážný. Sám sebe ještě takhle nikdy neslyšel. "Nikdy jsem nic takového neudělal."
Poprvé viděl ve Spudových hnědých očích opravdový strach. Chlapec se svíjel, pokoušel se utéct a upustil svou tvídovou čepici do vody. "Pust mě," řekl Spud - ale tentokrát to nebyl rozkaz, byla to prosba.
Jenže Daniel ho stiskl ještě pevněji, oběma rukama. Spud se přestal zmítat a najednou visel v Danielově sevření úplně bezvládně.
"Ty si myslíš, že Marja odešla kvůli něčemu, co jsem jí udělal?" dorážel Daniel a třásl s ním. "Co si myslíš, že si odtud vzala na památku? No?" Zase s ním zatřásl. "Malou sošku baletky, kterou jsem jí dal. Co si myslíš o tomhle!"
Pustil Spuda, který chvilku nejistě stál a pak ztěžka dosedl na lavičku, až voda vyšplouchla do loďky. Daniel trochu pokrčil kolena, aby udržel rovnováhu na rozhoupané loďce.
Spud si mnul paži a mračil se na Daniela. "Dobrá, dobrá, nemusíš se do mě navážet."
Daniel věděl, že Spud bude mít na ruce velkou podlitinu, ale bylo mu to jedno. Spud se musí naučit, že nemá říkat takové věci a šířit je dál.
"Takže proč Marja odešla?" zeptal se Spud smířlivě.
Daniel přimhouřil oči. Znovu cítil, jak se v něm zvedá vztek, jenže tentokrát ho nerozzuřil Spud. "To ten Timothy Hunter," ucedil skrz zaťaté zuby. "Timothy Hunter ji vylákal do toho Špatného světa a já ho za to nenávidím."
"Tak proč nejdeš a nepřivedeš ji zpátky, místo toho, aby ses trefoval do mě," stěžoval si Spud a zase si třel ruku.
Daniel na něj jen zíral. Do této chvíle si nikdy neuvědomil, jaký je Spud génius. Je vážně skvělý!
Sedl si na lavičku vedle Spuda a poplácal ho po zádech. Ten ucukl, jak se bál, že ho Daniel zase uhodí.
"To je přesně to, co hodlám udělat, kamaráde," řekl Daniel Spudovi a přátelsky se na něj zazubil.
"Najdu ji. A toho zatraceného Tima najdu taky. Timothy Hunter bude litovat dne, kdy přišel do Svobodné země.

Kapitola první

"Takže je to asi takhle, Molly." Timothy Hunter se zhluboka nadechl a začal s výkladem. "Jsem největší a nejmocnější kouzelník všech dob. Alespoň" - sklonil skromně hlavu - "to o mně říkají."
Tim se zarazil a povzdechl si. Mluvíš jako nafoukaný sebestředný cvok, vynadal si v duchu.
Timothy Hunter, kluk s mimořádnými kouzelnickými schopnostmi, se na svém skejtu vrátil zpět před rozpadající se dům O'Reillyových. Už tady takhle popojížděl asi půl hodiny. Měli s Molly sraz a on byl odhodlaný s ní dnes promluvit. Zkoušel si různé druhy proslovů a opatrně se vyhýbal množství puklin, které se jak vlásečnice rozbíhaly po chodníku. V této části Londýna je člověk rád, když fungují semafory a vyváží se smetí. Chtít ještě hladký asfaltový povrch už by bylo příliš. Ale Timovi to nevadilo, nepiloval svoje skvělé schopnosti na prkně proto, aby ho takovéhle překážky zaskočily.
Dorazil na konec ulice, udělal pár obloučků a zastavil. "Další pokus," řekl si pro sebe, sebral prkno a otočil ho nazpátek. "Verze číslo tři sta dvanáct." Chvilku se odrážel, dokud nenabral rychlost, načež začal brilantně vyrovnávat krkolomnou jízdu mezi puklinami, odpadky a jedním zatoulaným prašivým psem.
"Hele, Molly, ty mi nejspíš nebudeš věřit, ale přísahám ti na co chceš, že je to pravda," pronesl. "Taky jsem tomu nejdřív nevěřil. Ale ti chlapíci - říkám jim Trenčkotová kavalerie - přišli a dali mi magické schopnosti."
Strhl prkno ke straně chodníku, protože ho míjelo auto rozstřikující kolem sebe šedivou břečku - poslední pozůstatky letošní sněhové nadílky. "Navštívil jsem jiné světy," pokračoval. "Dokonce jsem jich pár zachránil."
Zamračil se. Kdykoli se pokusil, i když jen v myšlenkách, popsat Molly některý ze svých úžasných činů, musel přestat. Znělo to nemožně, co hůř, znělo to jako chvástání. Pak se cítil jako úplný podvodník, protože si sám nebyl jistý, jak některé věci vlastně udělal.
Vezměme například Svobodnou zemi, pomyslel si. Děti chtěly využít jeho síly k záchraně země a unesly ho. Ale on tam místo toho všechno zkratoval. Doslovně - hlavní zdroj energie selhal. Nejzvláštnější na tom bylo, že právě tohle je nakonec zachránilo. Tim je zachránil díky nehodě. Těšilo ho to - jen nevěděl, jak to udělal.
Co když ho Molly požádá, aby dokázal, že je kouzelník? Každopádně je to typ holky, která uvěří, až když se sama přesvědčí. A to na ní měl rád - že stojí nohama pevně na zemi a žádnému nesmyslu hned tak neuvěří. To a ještě její houževnatost, odvahu a veselost. Měl rád její jemné vlasy a jiskřící hnědé oči. A co důležitějšího: s ní si může povídat. Jako tenkrát, když zjistil, že muž, který ho vychoval, není jeho vlastní otec. Byla báječná, když jí to řekl. Nejvyšší známky, ve všech kategoriích.
Ačkoli, něco jí přece jen neřekl. Něco významného. Neřekl jí totiž, že zjistil, kdo je jeho pravý otec: jistý muž jménem Tamlin, který žije v naprosto jiném světě zvaném Pohádková země a umí se proměnit v ptáka. Tuhle drobnost si Tim nechal pro sebe, když mluvil s Molly.
"Měl jsem jí říct všechno," ucedil. Bude naštvaná, že tak dlouho otálel, než jí to řekl? Ještě nikdy si nenechal takové tajemství pro sebe. Od té záležitosti s Trenčkotovou kavalerií uběhlo už skoro šest měsíců a ona pořád nic neví. Sníh tál, země se proměnila v mazlavé bahno, malinká poupata zahájila své urputné úsilí vyrůst v tomhle světě betonu a asfaltu a Tim jí pořád nic neřekl.
Během krátké doby se toho stalo tolik - zdálo se, že jeho čas teď ubíhá nějak jinak. Utíkal jinak v ten první den - nebo to byla věčnost? - když se odkudsi zjevila Trenčkotová kavalerie a vložila na něho jeho úděl. Vzali ho do minulosti, přítomnosti a dokonce i budoucnosti jen proto, aby ho zase vrátili zpátky sem a teď - až na to, že tady a teď se pro něho navždy změnilo. Součástí "tady" byla teď neviditelná brána, přechod do jiných světů, světů, jejichž hranice byly na něm samém, a "teď" mělo jeden význam v tomto světě a úplně odlišný ve světě jiném. A tak začalo být složité říct, kolik času uplynulo mezi některými z jeho dobrodružství. Když Tim zachraňoval Pohádkovou zemi od útlaku ďábelské mantichory, Molly ho vůbec nepostrádala. Pokud si všimla, byl pryč jen pár krátkých hodin, jenže Tim byl zatím u smrti a zase zpátky. A tam se to zdálo jako dny, týdny, možná měsíce.
Bylo to všechno tak neuvěřitelné, a přesto se to všechno stalo. Takže nebylo divu, že měl potíže s hledáním slov, jimiž by to Molly pověděl. Bylo to opravdu složité vysvětlování. Tim to zkusil nahlas. "Vím, že si myslíš, že mě znáš, ale neznáš, protože i já sám se stěží znám." Potřásl hlavou. Něco takového dívky neslyší rády. Ano, pomyslel si, musejí to být ta správná slova.
Sám sis vybral, že uvěříš kouzlům, hloubal Tim. Budeš kouzelníkem. Budeš žít v kouzelném světě. Ale nic se neděje tak, jak čekáš. A nemáš nikoho, na koho by ses mohl obrátit, nikoho, kdo by ti pomohl. Žádného učitele. Žádného rodiče. Nemůžeš počítat s nikým krom sebe - pokud to nepovíš Molly.
Tim se zarazil. Není sobecký, když jí to chce říct? Potřebuje opravdu, aby tu byl někdo, s kým by sdílel to břemeno, ten dar? Věděl, že Molly mu nemůže ukázat, jak na to; potřeboval někoho z kouzelného světa. Někoho takového, jako je kouzelnice Zatanna nebo John Constantine z Trenčkotové kavalerie. Ale nikdo z nich mu nenabídl, že se stane jeho kouzelnickým učitelem. A měl zvláštní pocit, že on a Molly to mohou zvládnout společně. Ale je to fér? Zdálo se, že riskuje život při každém setkání s kouzelným světem, bytostmi i dobrodružstvím. Má právo zatahovat do takového nebezpečí i ji?
Tim si povzdechl. Jako kdyby už Molly slyšel. "To je snad moje věc, jak se rozhodnu, ne, Huntere? Řekni mi jen fakta a já už si to promyslím sama." Měla by mnohem větší zlost, kdyby zjistila, že jí něco tak důležitého tají. Bez ohledu na to, jaké nebezpečí je s tím spojeno.
"Dobrá, takže dneska se to stane," řekl si Tim. "Sbíráš odvahu od chvíle, kdy to všechno začalo. Takže do toho!"
Znovu projel kolem jejích dveří. Chtěl mít jistotu, že jí to dokáže vysvětlit tak, aby nepocítila potřebu ptát se po jeho zdravém rozumu. Chtěl, aby hned od začátku věděla, že to, co říká, je pravda. Ale jak toho docílit?
"Důkaz!" řekl nahlas a zastavil. "Měl bych přijít s nějakým kouzlem, aby mi Molly uvěřila. Jedině tak pochopí, že jsem se nepomátl." Jen jeden problém, připomněl si. Sám nemáš ponětí o tom, co vlastně děláš. Kdybych si to tak mohl nějak nacvičit, pomyslel si. Ale kde bych tak mohl udělat takovýhle domácí úkol?
A pak ho to napadlo. Opuštěná parcela. Bylo to jeho nejoblíbenější místo, když byl malý. Tam bude sám a docela jistě tam ani on nikoho nevyruší. Je to perfektní místo pro jeho kouzelnickou praxi. Potřeboval vědět, jak řídit tu ohromující sílu, aby ovládal on ji a ne ona jeho. Teprve pak může předstoupit před Molly a něco jí předvést.
Podíval se na hodinky. Mám ještě trochu času, než se s Molly setkám, usoudil a rozjel se kolem domovních bloků k prázdné parcele. Bylo to tam zarostlé plevelem, ale starý rozložitý dub se pořád rýsoval už z dálky, veliký jak hrad. Spousty starého haraburdí - rezivějící součásti aut, kolo z bicyklu, bota - se tu válely ve vysoké trávě a odpadcích.
Vypadalo to tu poněkud hůř, než si pamatoval. Všechno se mění, připomněl si, a dětské schovávačky především.
"Dobrá Time," utrousil sám pro sebe. "Tak to byla blbost, chodit sem." Usadil se na prkno a opřel se lokty o kolena. Když byl malý, vážně věřil, že tohle je nejlepší a nejbezpečnější místo vůbec. Dokonce tenkrát měl skupinku malých imaginárních přátel, kteří se mu na tomto místě znovu vynořili z paměti.
"To je vážně ironie," zamumlal. "Člověk přestane věřit bezpečným místům přesně v době, kdy je začne potřebovat."
"Hej, Huntere," zavolal kluk. "Být tebou, týhle parcele bych se vyhnul, kámo."
Tim se otočil a uviděl Scotta Whitmana, kolegu skejťáka, jak vykopl prkno vzhůru a chytil ho.
Scott byl asi o rok starší než Tim a chodil do jiné školy, ale ježdění na prkně je spřátelilo. Měl blonďaté vlasy a volné kalhoty nosil dost nízko. Dal si skejt pod paždí a vrazil ruce do kapes větrovky.
"Čau," Tim vstal a pozdravil ho. "Co je s tím pozemkem?"
"Měl jsem tu tuhle večer Darlene a doufal jsem, že tu bude trocha soukromí," vysvětloval Scott. "Kvůli jejím rodičům, hlídacím psům a mejm pitomejm bratrům nikdy nemáme šanci být sami, chápeš?"
Tim nechápal, nicméně přitakal.
Scott popošel o pár kroků dál do vysoké trávy. Položil prkno na cestu, jednou nohou ho pořád přidržoval a prozkoumával terén. Zdálo se, že se mu na tom místě něco nezdá.
"Tak co se stalo?" zeptal se Tim.
"Byli jsme tu s Darlene, namířili jsme si to k tomu velkýmu stromu, ale pak jsme zastavili. Zaslechl jsem něco v trávě. Šustění. Jak kdyby nás někdo nebo něco sledovalo. Pak Darlene řekla, že to, co slyšela, není jen šumění trávy."
"Co to bylo?" vytáhl Tim obočí.
"Myslela, že si tam někdo něco špitá. Jenže to nebylo vidět." Scott si klekl a začal prohledávat trávu. "Kam se ta zatracená věc poděla?" mumlal si při tom. "Vím, že jsem to zahodil někde tady. Á, tady to je." Natáhl ruku k Timovi. "Pak šlápla na tohle a uslyšeli jsme hnusnej smích."
Scott se narovnal a hodil tu věc Timovi do ruky. "Měli bysme se odsud co nejrychlejc klidit, to ti říkám."
Tim s hrůzou zíral na věc ve své dlani.

Kapitola druhá

To nemůže být pravda, říkal si Tim. Držel v rukách malou hlavičku. Vypadalo to, jako by dřív patřila nějakému raráškovi nebo skřítkovi. Jak ji tak zblízka zkoumal, přišlo mu, že její obličej, uši i vlasy, všechno vypadá jako ze dřeva, jako by to bylo vyrobeno k matení lidí. Jenže tuhle hlavičku někdo surově oderval od tělíčka a její ústa dosud vypadala, jako by křičela bolestí. Byla také celá popálená a na Timovu dlaň se vysypala hromádka sazí a popela.
"Fuj," zabručel Tim.
"Jo," souhlasil Scott. "Odporný, co? Někdo udělá takovouhle malou, roztomilou věc, jen aby ji rozsekal a spálil. Jak kdyby to bylo nějaký svinstvo, nebo co."
Scott zvedl svůj skateboard. "Jak jsem řekl, moc se k tomuhle místu nepřibližuju. Nechci potkat toho chlápka, kterej tohle považoval za srandu. Jdeš se mnou?"
Tim nedokázal od hlavičky odtrhnout oči. "Ne, díky," odpověděl. "Mám tu něco na práci."
Scott pokrčil rameny. "Jak myslíš."
"Díky za varování," křikl za ním Tim. Starší kluk na svém prkně rychle zmizel za rohem.
Tim se upřeně díval na hlavičku. Nebylo to jen děsivé - bylo to důvěrně známé. Poznal ten obličej. "Jsi to opravdu ty?" zeptal se hlavičky. V dlani totiž nedržel nikoho jiného než Tibbyho, jednoho ze svých vymyšlených kamarádů z dětství. Nebo spíš to, co z něj zbylo.
Proč by někdo zabíjel imaginárního kamaráda? Dumal Tim. Moment - za prvé, jak se mohl kamarád z mé fantazie stát reálnou postavou? Tim se nikdy nepokusil vyrobit Tibbyho loutku, na rozdíl od některých jiných svých fantastických nápadů. Tak jak to, že ji teď drží v rukou?
Přejel očima pozemek a uvědomil si, že za dobu, co tu stojí, se nějak změnil. Strom zmohutněl a tráva povyrostla. Celý prostor se zvětšil, takže už nedohlédl jeho konce. Ještě před chvilkou byla cihlová zadní stěna velkoobchodu s nábytkem docela dobře vidět.
"Hmm," zamumlal Tim. "Už je to tu zas."
Je to kouzelné místo. A je to stále ještě totéž místo? Je to stále ještě on? Je tu ještě někdo jiný? Bude na to muset přijít.
Popošel o pár kroků dál do zahrady a uvědomil si, že to tu najednou vypadá stejně, jako když mu bylo pět, v dobách, kdy tu strávil nejvíc času. Tráva mu najednou zase sahala až k hrudníku, jak býval zvyklý.
Šel ještě dál, razil si cestu vysokým plevelem a snažil se při tom překračovat rozházené odpadky.
"Vážně, Time, když už musíš lézt do pohádek, proč si nevybereš nějakou hezčí?" pokáral sám sebe a překročil hromadu rozmočených rozpadajících se novin. "Nebo alespoň příběh, jehož konec předem znáš a kde je šťastný konec zaručen. Něco s mluvícími medvědy a kaší, řekněme." Povzdechl si. "Téměř všechno by bylo lepší než lopotit se v místě, které sis vytvořil, když ti byly čtyři, a snažit se zjistit, kdo zabil kámoše z tvé fantazie."
Dorazil k obrovskému stromu a zadíval se na složitou změť jeho kořenů s olupující se kůrou. Pak se jeho oči stočily zpátky k hlavičce.
"Podíváme se na to," oslovil ji. "Byl jsi můj skřítek-ochránce, který házel žaludy po lidech, které jsem neměl rád." Tim si vzpomněl na doby, kdy seděl schovaný v koruně stromu a přál si, aby měl dost odvahy na to, aby sám házel žaludy po dětech, které ho trápily. Někdy žalud spadl sám od sebe a trefil některého z trapičů. Tim to vždycky přičetl k dobru svému skřítkovi jménem Tibby. Představoval si Tibbyho vedle sebe na větvi stromu, podobného jeho kůře. Vyobrazil by ho v dětské košilce, jak na samém konci větve hází dolů žaludy.
Tim zatřásl hlavou, když pocítil, jak mu při vzpomínce na všechny ty dětské představy stoupá ruměnec do tváří. "Dost trapná věc. K čemu vlastně člověku je vyrůst, když nedokáže hodit za hlavu tyhle dětinskosti?"
Jemně uložil hlavičku k odpočinku pod stromem. "Kdysi tu bývala spousta mých imaginárních skřítků-ochránců," vzpomněl si. "Jeden schovával mé brýle, když jsem je nechtěl nosit. Další mě udělal neviditelným, když jsem věděl, že mi maminka dá k obědu zas tu příšernou sekanou." Spustil se dolů na kolena, dlaněmi se opřel o zem a pozorně se zadíval do díry ve spodní části kmene. "A jeden zase… hej!"
Do Tima najednou bušily drobné pěstičky. Posadil se na paty a uviděl, jak si ho prohlížejí dva malí tvorečkové. Vypadali, jako by byli vyrobeni z kousků stromů a trávy - drobné větévky jim trčely z hlav a jejich ruce a nohy vypadaly jak nějaké bodliny nebo třísky, a jejich kůže… mohla to být kůra? Byli jenom asi patnáct centimetrů vysocí, ale zdálo se, že by člověka dokázali popíchat jak dikobraz. Byli to další skřítkové z Timovy fantazie, jako Tibby.
Tim byl zvědav, co ti dva malí mužíčkové udělají, a tak si pomalinku, opatrně sedl. Koneckonců člověk nikdy neví, čeho jsou kouzelné bytosti schopné, nehledě na to, jak jsou malé a roztomilé.
"Zůstaň v klidu, Tangere," přikázal jeden z nich. Nad hlavou držel větev jako baseballovou pálku. "Koukej, jakou mu dám ránu!"
"Ehm, prosím, Crimple?" odpověděl ten se jménem Tanger. Postrčil si malinké brýle výš na dlouhém špičatém nose. Byl o kousíček menší než Crimple. Oba měli tělíčka pokrytá mechem a trávou, jako by měli kožíšek. "Počkej chvíli!"
Crimple si ho nevšímal. Popošel pár malinkých kroků k Timovi. "Naučím ho, že nemá šmírovat a šmejdit po stromech slušných lidí. Červ jeden."
"Crimple!" ozval se Tanger důrazněji. Tentokrát se na něho Tanger podíval. Pak se k němu ten malinký dřevěný tvor naklonil a chraplavě mu šeptal s ústy schovanými za větvičkovitou rukou. "Ten, koho nazýváš červem, je sám Otevírač. Nebo jsem omáčník!" Sklonil hlavu a na svých maličkých nožkách se odkolébal o kousek dál.
"Otevírač?" Crimple sklonil svou větévkovou zbraň. Jeho malé oči se vypoulily. "Jeje, ta moje pusa nevymáchaná. Odpusťte mi!"
Koukal vyjeveně na Tima, zatímco Tanger se bázlivě usmíval. Tim si oba dřevěné mužíčky dlouho prohlížel a ukrýval smích. Na tak malé tvory byli strašně prudcí a odvážní. Obdivoval to.
"Znám tě," ukázal Tim užasle na Tangera. "Ty jsi mi schovával brýle."
Tanger si položil dlaň na hruď a sklonil hlavu. "A byla to pro mě velká čest, Dobrotivosti, buďte si jist."
"Ále, řečičky, kecíčky!" prskal Crimple. "Ty tady nejsi ani tak dlouho, abys viděl padat listí, Tangere, natož abys kradl brýle!"
Taková neshoda v základních skutečnostech z jejich života Tima překvapila. "Jak dlouho už jste tady?" zeptal se.
"Celé věky, Blahorodí, nebo jsem cedník!" odpověděl Tanger.
"Žvást!" pohoršil se Crimple. "Pět lun a ani o ždibec víc.
Pět lun? Tim si uvědomil, že to znamená pět měsíců. Před přibližně stejnou dobou ho navštívila Trenčkotová kavalerie.
"Pět lun?" opakoval Tanger. "Pět lun? To je vysoce nepravděpodobné, vzhledem k mým příjemným vzpomínkám na Otevírače."
"Vzpomínky?" poškleboval se Crimple. "Co ty si tak můžeš pamatovat, ty, který jsi s bídou tady?"
"Jsem tu stejně jako ty!" namítl Tanger. "Nebo jsem struhadlo na sýr!"
Crimple zvedl ruce ve smířlivém gestu. "Dobrá, dobrá, starý kamaráde, možná jsem malinko mimo. Poslední dobou nebývám ve své kůži."
Tim poslouchal jejich dohadování a snažil se pochopit, oč tu jde. Pokud je Tanger skutečně ten skřítek z jeho vzpomínek, musí tady být už leta. Jenže Crimple s tím nesouhlasí. Jenomže za přítomnosti kouzel čas vyvádí opravdu zábavné kousky. A proč ho vůbec nazývají Otevírač?
Tanger zvedl dřevěný prst. "Pokud vám smím nabídnout řešení této zamotané hádanky," řekl, "možná, že jsme tu bývali, a pak se znovu vrátili."
"Pokud je to tak, ty moje polínko," řekl Crimple, "kam jsme mezitím odešli?"
Tangerova ústa se otevřela a zase sklapla. Oba se obrátili na Tima a očekávali, že přijde s nějakou odpovědí.
Tim pokrčil rameny. "Myslím, že Tanger je na správné stopě," řekl. Tanger věnoval Crimplovi samolibý úsměv. "Myslím, že jste byli mými přáteli, když jsem byl malý, pak jste se odebrali k jakémusi zimnímu spánku a nedávno jste se z něj zase probudili." Přesně v té době, kdy se za pomoci Trenčkotové kavalerie probudily i mé kouzelnické schopnosti. Jak jednoduché.
"Dobrá, vy dva," řekl Tim a postavil se. "Přišel jsem sem, protože támhle o kus dál jsem našel jednoho z vás, a on byl jaksi… zničený. Chci vědět, co se mu stalo. A ještě další věci." Dal si ruce v bok a přejel očima zarostlý pozemek. "Tohle místo nevypadá tak, jak si ho pamatuju. Tohle svinstvo tu nikdy nebylo, to za prvé." Nakopl starou pneumatiku.
"Ne, pane Otevírači. Domnívám se, že ne," řekl Tanger. "Myslím, že Wobbly býval při vystýlání svého hnízda malinko rozvážnější."
"Hej, jak můžeš vědět o Wobblym?" zeptal se Tim. "To bývala taková roztomilá potvůrka s ptačí hlavou, že jo? Krmil jsem ho, eee…" pokoušel se vzpomenout si.
"Krmil jste ho chlebovými kůrkami," dokončil za něho Crimple. "A starými hračkami, které vás už nebavily. Přetrhanými tkaničkami od bot a starým oblečením."
"Věcmi, které už pro vás neměly žádný užitek," dodal Tanger. "Věcmi, na které už jste byl velký. Tak, jako už jste velký na nás."
Nahoře se objevil tmavý stín a Tim se zachvěl. Nakrčil nos, když ho ovanul nechutný puch. Začal se přibližovat krákavý zvuk. Tim vzhlédl k obloze a otevřel překvapením ústa.
Blížil se tvor podobný supovi, jehož plácající křídla rozviřovala puch. Namísto kostí, masa a peří tvořily tělo tohoto ptáka odpadky - rozbité kusy věcí a smetí. A jak nepříjemně krákal! S každým mávnutím jeho groteskních křídel z něj nějaký kus odpadl. Toto monstrum, držící pohromadě díky hnoji, prachu, výkalům a jinému svinstvu, se sneslo dolů, natáhlo pařáty a popadlo Tangera.
V hrůze si Tim uvědomil, že tahle… tahle… věc je Wobbly, tvor, kterého sám vytvořil, aby se s jeho pomocí zbavoval nepotřebných věcí.
Wobbly se vznášel nad zemí a mocně svíral Tangerovo klinkající se tělíčko. "K čemu vlastně člověku je vyrůst," s děsivou přesností skřípavě napodobil Tima, "když nedokáže hodit za hlavu tyhle dětinskosti?"
"Tangere! Ne!" Crimple poskakoval nahoru a dolů a snažil se chytit Tangera za maličká chodidla, ale nemohl na něj dosáhnout.
Wobbly pohodil hlavou nazpátek a vydal další zakrákání, z něhož člověku naskakovala husí kůže. Zamával křídly a otočil se k odletu.
"Stůj!" vykřikl Tim.
Sup z odpadků se zarazil a snesl se na větev. "Žádáš, abych přestal, Otevírači? Ty mě? To ty jsi otevřel bránu mezi světy, otevřel jsi dveře mezi myšlenkou a činem, mezi představami a realitou. Nechal jsi mě, abych sloužil tvým záměrům. A ty mi teď říkáš, abych přestal?"
"Wobbly, poslouchej. To, co jsi právě řekl…"
"Je to, co jsi řekl ty před chvílí."
"Možná to tak vypadalo, ale nemyslel jsem to tak. Ne tak, jak to chápeš ty. Dej Tangera dolů."
"Tyhle neužitečné věci." Wobbly zvedl pařát a zamával Tangerem přímo před Timem. "Všichni tihle nepotřební a já, všichni jsme se vrátili s novou magií, která z tebe vychází."
"Ze mě?" Tim ustoupil o krok zpátky. Takže to je pravda. Nazývají ho Otvíračem, protože to je přesně to, co jeho magie dokáže.
Otevírá možnosti. Když se vydal po cestě magie, tito tvorové začali znovu existovat, najednou byli úplně skuteční.
Wobbly zhoupnul Tangera dopředu a zpátky. Oči dřevěného mužíčka se za brejličkami poulily hrůzou. Byl tak vystrašený, že nedokázal ani křičet.
"Ti neužiteční byli stvořeni z tvého starého způsobu přemýšlení," zavrčel Wobbly. "Ale já jsem sám sebe stvořil podle nového. Nezastavím se, Otevírači. Nevzdám se. Já se držím nového způsobu. Pracuju pro tebe podle toho, jaký jsi teď." Volným pařátem vytáhl odněkud z útrob té skládky odpadu, jež tvořila jeho tělo, poničenou a zrezivělou pilu na kovy. "A s těmihle už jsi hotov. Jsou neužiteční. Jsou na vyhození. Na zničení."
Crimple házel po Wobblym větvičky, pak trávu a dokonce hromádky výkalů. Ale jeho ruce byly drobné a vše, co hodil, bylo tak malé, že si toho Wobbly ani nevšiml.
Udělej něco, napomínal Tim sám sebe. Řekni něco. Crimple měří patnáct centimetrů a bojuje. Tak něco musíš udělat.
"Mým posláním je zbavit svět všeho nepotřebného," pokračoval Wobbly. "Proto jsi mě vytvořil. Už jsi na ně příliš velký, takže budou zničeni. Už jsem zničil toho, kterého jsi nazval Tibby."
"Děláš to všechno špatně," řekl Tim v naději, že jeho hlas zní sebejistě. "Už dávno náš odpad nepálíme ani nerozřezáváme na malé kousky."
To přitáhlo Wobblyho pozornost. "Ne?"
Vydrž, řekl si Tim. Můžeš toho starého supa ovládat. Vyrobils ho z klacíků a hadříků, když ti bylo pět, no ne? Jak chytrý asi tak může být?
"Rozřezávání, vyhazování a pálení odpadků je dnes považováno za velmi staromódní," vysmíval se Tim. "Recyklace je v módě."
Wobbly zaklonil hlavu a několikrát zaklapal zobákem. "Co to znamená, Otevírači? Re-cy-kla-ce?"
"To znamená hledání nových možností využití pro nepotřebné věci," vysvětlil Tim. "Znamená to uchovávání nepotřebných věcí na jednom místě, dokud se nenajde jejich nový účel, způsob, jak je znovu udělat užitečnými. Takže nic nesmí být roztrháno ani spáleno."
"Ano! Recyklace je teď nový trend," řekl Crimple a rychle několikrát přikývl.
"Skvělá myšlenka, co?" řekl Tanger. Jeho hlas se třásl, ale usmíval se, jako by mu bylo všechno jedno. "Jestli tohle není geniální, tak jsem čajník."
"Chrrr," zavrčel Wobbly, jako kdyby přemýšlel. "Vrrr."
"Jestli mě teď postavíš dolů," řekl Tanger netrpělivě, "vrhnu se hned pod, ehm, starý dobrý recyklovací strom. A budu moci pro sebe hned začít hledat nové využití."
Wobbly pustil Tangera na zem. "Běž, ty nepotřebný. A já jdu také. Čekat na jiné smetí, které nikdo nepotřebuje."
Listí se roztřáslo, jak se Wobbly zdvihl z větve. Odlétal a táhl za sebou plechovky, staré boty a nedojedené hamburgery.
"Jsem vám nesmírně zavázán, Vaše Wobblyčenstvo," zavolal Tanger za supem - odpadkáčem.
Crimple se k Tangerovi vrhl a objal ho topornými trnitými pažemi. Tanger ho poklepal po ramenou a zazubil se na Tima.
"A mladý pane," řekl Tanger, "kdybyste náhodou potřeboval někoho, kdo by vám schoval brýle, můžete počítat se mnou."
Tim se usmál. "Díky. Určitě na to nezapomenu."
Díval se za malými kamarády, jak se vracejí do svého stromu, a vrtěl hlavou; nebyl si jist, co se vlastně stalo. Věděl jen, že je to nějakým způsobem důležité.
Takže zvolíš cestu magie, dumal. A najednou je důležité všechno, v co jsi věřil. Všechno, co jsi kdy udělal, má své důsledky. Například jsi spojil zbytky hadříků a třísek dohromady a nazval to Wobbly. "Fuj," povzdechl si. To ale byl nervák.
Tim prohledal vysokou trávu a našel původní figurku Wobblyho, kterou kdysi vyrobil a která teď byla hrozně poničená. Její hadrová hlava byla rozedraná a tělo z klacíků bylo všelijak pokroucené a zohýbané. Sedl si na bobek a zkoumal ji.
Měl bych ji odnést ze zahrady a spálit nebo tak něco? přemítal. Přestala by existovat, anebo by se přeměnila v něco jiného - možná ještě nebezpečnějšího? Samozřejmě, že Wobbly přerostl v monstrum, nicméně si Tim nebyl jist, jaké nebezpečí vlastně představuje.
Rozhodl se, že nejbezpečnější věc, jakou může udělat, je nechat původního Wobblyho tam, kde byl až dosud. Měl bych si víc dávat pozor na vlastní myšlenky, uvědomil si. Kdoví, která z mých přání se stanou skutečností?
Pomalu vyrazil ven z parcely. Bylo tu tolik vzpomínek!
Když jsem byl malý, musel jsem si vytvořit imaginární přátele a tvory, kteří dělali to, co jsem chtěl. Potřeboval jsem Wobblyho, aby mě zbavoval věcí. Potřeboval jsem Tangera a Crimpla, abych se mohl vyzuřit a abych díky nim nemusel dělat to, co jsem nechtěl. Teď už musím všemu čelit sám, ne?
Čelit všemu sám. "To ne!" vykřikl. "Přijdu pozdě k Molly!"

Carla Jablonski, Knihy magie 4 - Důsledky, Talpress, únor 2004




Další články tohoto autora:
Carla Jablonski

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku:




Výběr z vydání

  • RECENZE: Vasilij Golovačev, Běsova tvář

  • UKÁZKA: Carla Jablonski, Knihy magie 4 - Důsledky

  • MEJLEM: virtuálná fantastická čajovňa

  • RECENZE: Arthur C. Clarke, Setkání s Rámou

  • FILM: rok 2004 v českých kinech

  • MEJLEM: klub Trifid - změny v distribuci knih

  • RECENZE: Ikarie 1/2005

  • CENY: finalisté Arthur C. Clarke Award

  • VÝSTAVA: příští týden začíná výstava Vynálezy Julese Vernea

  • FILM: Paycheck - Výplata

  • CENY: Nominace na BSFA Awards 2004

  • DRBY: Stopařův průvodce Galaxií, čtyři měsíce před premiérou

  • RECENZE: Bertrice Small, Dcery Dračího pána

  • FILM: Cesta kolem světa za osmdesát dní

  • LITERATURA: Komiks v prosinci - vánoční brutalita

  • Na okraj

    2005-02-08 17:00 Praha, Klementinum: vernisáž výstavy Vynálezy Julese Vernea - promluví Ondřej Neff



    2004-12-21 17:00 Krakatit: křest knihy Líheň Miroslava Žambocha



    2002-12-16 16:00 Krakatit: křest a autogramiáda českého komiksu Inseminátor



    Fénixcon objektivem Jano Žižky



    Dárečkovy fotky z Fénixconu