Pátek 11.3.2005
Svátek má Anděla

Literatura
Film
Povidky
SF akce
Akademie SF
SF&F workshop

Archiv vydání


přehled knižních recenzí, zveřejněných na Sardenu v roce 2003
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných na Sardenu v roce 2003
>>>


HISTORIE: seriál Jak to je s dějinami fantastiky u nás doopravdy?
>>>


CONY: seriál Pořadatelem snadno a rychle
>>>


TV zaklínač - rešerše třináctidílného seriálu
>>>


přehled životopisných medailonků na Sardenu
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných v roce 2002
>>>


seriál o přednášení - spousta postřehů pro přednášející, několik rad pořadatelům a něco málo pro zasmání nakonec
>>>

 
 
SARDEN: sci-fi sekce NP + deník o SFFH
šéfredaktor: Pagi, redakce: Zdeněk Rampas (Interkom), Vlado Ríša (Ikarie)
kalendář SF akcí, Pagiho fotoalbum, NOVÉ KNIHY, UKÁZKY

 HLAVNÍ STRÁNKA

11.3. UKÁZKA: Pierre Grimbert, Tajemství ostrova Ji 4 - Věčný stařec
Pierre Grimbert

Věčný stařec
Tajemství ostrova Ji 4
Pierre Grimbert

Za dvě století své existence jsem měl tolik jmen, že je pro mne nesnadné všechna si vybavit. Jaký bude asi jejich počet po dvaceti stoletích? Po třiceti? Za tisíc století?
Vlastně je mi to volné jako kůže margolínovi. Důležité je, že tady pořád jsem. Všechno ostatní je naprosto nepodstatné.
Když jsem byl dítě, říkali mi rodiče Maajo nebo také Maako, podle toho, jakou měli zrovna náladu. Můj učitel a ostatní personál v domě potom "pan Kermond". Můj první učitel magie mi říkal "Hospodář". Kdybych byl tehdy věděl, že s sebou tuhle směšnou přezdívku povleču po celý svůj smrtelný život, ještě rychleji bych se zbavil toho vousatého osla se směšnými morálními zásadami.
Můj druhý učitel mě oslovoval jen zřídkakdy: spíše mě tupil, potrpěl si na urážky a slovní útoky. Neodvažoval bych se opakovat většinu barvitých jmen, kterými mě častoval. Mágové specializující se na Oheň však tímto způsobem běžně učí své žáky pokoře. Také jsem všechny urážky strpěl… až do doby, kdy už mě neměl čemu naučit. Za všechno se jednou musí zaplatit.
Na císařské akademii už mi říkali jenom "Kermonde". Někdy jsem musel vydržet komolení typu Kermouš, Kermík nebo jiné stupidní varianty. Nedokázal jsem pochopit, že se studenti, kteří měli tvořit smetánku a výkvět mladé goranské generace, můžou bavit komolením jmen. Pohrdal jsem jimi a cele se věnoval jenom studiím. Po šesti letech strávených ve škole jsem tak dosáhl svého cíle a vstoupil přímo do služeb císaře Mazrela.
Od té doby až do šedesátého sedmého roku mého života mi pak říkali jen "Vaše Excelence". Samozřejmě jenom na oficiální půdě. V menším kroužku, mezi dvořany, strážnými a sloužícími, mi říkali "čaroděj", "zrádce" a také "poťouchlík", jak se mi doneslo.
Vždycky jsem takovými řečmi pohrdal. Byly jen součástí nepodstatných pomluv, které se kolem mě šířily. Magie naštěstí umožní těm nejlepším, aby se povznesli nad takové ubohosti. A třeba si dopřáli potěšení potrestat ty, kteří jsou za takové řeči odpovědní…
Gorani mají většinou dost slabé srdce. Mnozí z nich se cítili v císařském paláci bezpeční a potom najednou zničehonic zemřeli na chodbě, uprostřed přátel, stačilo jen, abych na ně upřel z dostatečně nenápadné vzdálenosti pohled. Ti, co přežili, mi potom projevovali ještě větší úctu. Báli se mě a jejich "Vaše Excelence" a "Eminence" nesly známky pověrečného strachu.
Takže když to shrnu… vypadá to, že během mé lidské existence mi nikdy neříkali Saat.
Vzhledem k tomu, jak začíná můj život božský, domnívám se, že to tak bude stále.
*
Lorelan neúnavně zkoumal horizont a viděl všude jenom moře. Povzdechl si při pomyšlení, že je teprve na počátku své cesty. Kolik času ještě uplyne, než se bude moci vylodit v obchodním království? Šest dní? Osm dní? Přitom jde o každý dekan… A sebemenší zpoždění může urychlit pád Horních království.
Neuvěřitelné. Pád Horních království, opakoval si v duchu.
Muž byl součástí velmi prestižního vojenského útvaru - Šedé legie. Legionáři podléhali přímo králi Bondrianovi stejně jako cerfisové a královská garda. K jejich výbavě však nepatřily pouze zbraně. Legionáři pracovali často sami a za hranicemi království. Stejně v dobách míru jako ve válce. A pokud královská garda zaručovala ochranu panovníkovi a cerfisové zase jeho hlavním budovám, Šedá legie pracovala na ochraně jeho zájmů…, což vyžadovalo neustálé shánění informací. Že by se sem spíše hodilo slovo špion?
V tomto ohledu bylo jeho poslání v Lahace korunováno úspěchem.
V Dolních královstvích nebyl už měsíce zaznamenán žádný nezvyklý ruch. Yussové pod velením Ramgrita Aleba neustále vedli výbojnou válku směrem na jih a na západ, jako to činili už dvacet let. Ale dokonce i tito strašliví plenitelé a kořistníci už vypadali unavení dvěma desetiletími nájezdů. Všichni čelní představitelé známého světa se domnívali, že jednoho dne vpadnou Yussové do Baronií, ale ambice hrůzu nahánějícího krále Gritehu jako by se rovněž léty opotřebovaly a rozplynuly.
Poslání legionáře tedy neslo všechny rysy běžné rutinní práce… Přesto se přeměnilo na zoufalý úprk z přístavu v Yitehu do Mythru, přes zpustošené stepi v Kesrabě, dlouhé a široké ulice v Gritehu a dožhava rozpálené široké třídy v Lahace. Pořádali na něj hon plédští žoldáci a yerimští námořníci jednookého krále: už ho skoro měli, unikl jim jen o vlásek.
Ramgritský král dobře skrýval svoji hru. Legionář shromažďoval informace a čím více jich měl, tím větší překvapení zažíval: získal neklamné důkazy o tom, že se Aleb chystá napadnout Horní království. A že má dokonce dost sil a prostředků na to, aby ho dobyl, pokud se Lorelie a Goran na jeho útok nepřipraví a patřičně ho nepřivítají.
Znovu zabloudil pohledem ke Střednímu moři. Jeho goeleta byla rychlá, ale rád by měl jistotu, že je rychlá dostatečně. Aby se co nejdříve dostal na místo určení. A také aby ho nedostihli. Věděl dobře, že Ramgrit leccos dokáže…
Nečinnost a mlčení posádky mu cuchaly nervy. Všichni námořníci patřili k Šedé legii na různých stupních hierarchie. Ale žili už tak dlouhou dobu mimo Lorelii, že se z nich stali cizinci. Mluvili mezi sebou ramgritštinou. Mnozí z nich uctívali Aliosse. Jednoho z nich dokonce podezíral, že je dájo, tedy závislý na droze, vlastně jedu hada dáje. A všichni byli pověrčiví, pociťovali třeba podivnou hrůzu z černého monstra, které prý mělo ovládat vody, po nichž pluli. Což bylo také důvodem jejich momentálního rozrušení.
Legionář pokrčil rameny a sešel do kajuty, aby pokračoval v přepisu svých zakódovaných poznámek do zprávy hodné toho jména. Ale neuspokojovalo ho to. Nemohl říct, kolik přesně válečných lodí, galér, plachetnic, kutrů, karak, galiot, dvojstěžníků a jiných lapačských lodí je připraveno v přístavu Mythr. Nedokázal detailně vylíčit, aniž by pozměnil realitu, jak obrovitou práci právě provádějí Yussové a najaté posádky na galejnickém ostrově Yerim. Neuměl popsat všechny žoldácké voje tábořící u ústí Aonu jinak než s použitím přívlastků jako obrovité, nesmírné, úctyhodné… ne, písemně to nešlo, potřeboval by k tomu zvýšit hlas a rozkládat rukama.
Jen jedno tajemství nedokázal rozluštit. Jak je možné, že tohle všechno nebylo objeveno dříve? Vždyť Aleb to musel připravovat nejméně šest lun. A i když jistě zachovával veškerá bezpečnostní opatření, která si lze představit, projekt takového rozměru a významu přece nemohl uniknout pozornosti… Něco se rozhodně muselo prosáknout, Lorelie by o tom měla mít alespoň ponětí.
Z paluby se najednou ozval výkřik hrůzy a hned po něm nepopsatelný hluk, dupání a zvuk, jako by se cosi nořilo do hlubin. Legionář se vrhl k nejbližšímu lodnímu okénku a zahlédl už jen, jak se do temné vody potápí tělo.
Tělo, jemuž chyběla spodní část.
Legionář skočil po rapíru a rychle natáhl drátěnou košili, přičemž nespouštěl oči z otevřených dveří a schodiště vedoucího na palubu. Zahákovali je snad? Nic neslyšel. A moře bylo pusté. Jde snad o hádku mezi námořníky? Potyčky mezi posádkou přece nikdy nekončívají tak krutě. Nehoda? Příliš napjaté lano?
Na palubě skutečně probíhal boj. Muži z posádky křičeli, prosili o pomoc, kterou jim však nikdo nemohl poskytnout. Legionář položil nohu na první schůdek a okamžitě ztuhl. Právě uslyšel vzteklý řev toho, kdo je napadl.
Hluboké, mocné a nepřátelské vrčení. Jako by pocházelo od dospělého medvěda a bylo ještě dvacetkrát silnější. Řev se musel rozléhat po celém moři.
Jejich monstrózní nepřítel umlčel i posledního námořníka. Legionář se otočil a začal rychle shromažďovat své poznámky, ruce se mu přitom chvěly, nedokázal je ovládnout. Ale za chvilku toho nechal.
K čemu by papíry schovával? Zemře-li, nebude tu nikdo, kdo by je doručil na místo určení.
Černé monstrum z legend se objevilo. Nepřišlo k němu: zjevilo se uprostřed kajuty, jako se zničehonic zvedne bouře. A legionář okamžitě věděl, že Lorelie nebude varována včas.
Jeho poslední myšlenkou bylo, že to vlastně nemá pro krále Bondriana velký význam. I kdyby byla Horní království varována, stejně by nedokázala odolat armádě, která čítá mezi své spojence démony.
*
Své skutečné jméno jsem si vysloužil v propastech Karu.
Jsem Velký Dyark. Ten, který spojil šest největších estyjských armád pod jednou korouhví. Ten, který dobude Horní království. Ten, který nikdy nezemře, jak se šeptá mezi vojáky.
Nevědí, že už se to stalo. Už jsem život ztratil.
Zemřel jsem pod horou Karu, u jejíhož úpatí nyní táboří moje vojsko. V této části svého vyprávění musím upřesnit jednu věc: bylo by hloupé domnívat se, že jenom tato hora v sobě skrývá obrovitý labyrint, v němž žijí černí bohové. Větší část Žalu se nenachází v našem světě. Hlubiny této hory jsou pouhou předsíní. Stejně tak se musí nacházet někde na jeho vrcholku nebo na vrcholku některého ze sousedních strmých pahorků okraj zahrad Dary.
Nedokážu přesně stanovit datum své smrti. Z filozofického hlediska… jsem zemřel ve chvíli, kdy jsem zabil prince Vanamela a potom Ferta ze Soleny, a ztratil tak veškerou možnost vrátit se do Dary. Ke své smůle jsem to pochopil až mnohem později, takže jsem měl spoustu času na uvažování.
Z praktického hlediska… trvala moje agonie více než jedno století. Století temnoty a mlčení v hlubinách zhoubné země, ve společnosti boha-dítěte, který neustále podřimoval. Boha Temného. Druhého Dyarka.
Čerpal jsem u něho sílu, abych se udržel při životě, což mi dovolovala jedině magie. Udusil jsem Oheň, který mě sžíral, a napájel se u jeho božského zřídla.
Přesto vím, že jsem zesnul. Rovněž jsem hodně spal - co jiného se dá také dělat ve vězení? Až do chvíle, kdy jsem se probudil s jistotou, že jsem mrtev.
Nevyděsilo mě to. Spíše zaujalo. I když jsem věděl, že jsem nejmocnějším mágem ve známém světě, připadalo mi nemožné ošálit smrt. Přesto se mi to povedlo. Vděčím za to moci a schopnostem Temného? Nebo gwele, jíž jsme byli obklopeni?
Ať je to jak chce, otvíralo mi to nové perspektivy. V mých plánech ztratil Čas důležitost a stal se pouze druhořadým faktorem. Měl jsem jistotu, že byť strávíme v tomto vězení sebevíc let, jednoho dne z něj vyjdeme. Stačilo mi jen obrnit se trpělivostí.
První dekády pobytu v labyrintu jsem zasvětil pokusu zorientovat se v těchto místech a vytvořit si jakousi mapu. Poté, co jsme utíkali co nejdále od propasti a od našich nebezpečných nepřátel a co jsme marně v křivolakých cestách hledali způsob, jak se zase dostat do Žaldary, nabylo vrchu moje logické myšlení a já jsem začal pečlivě a opatrně propátrávat úseky, jimiž jsme prošli.
Smůla byla, že jsem to mohl dělat jen během řídkých chvil, kdy Temný bděl. Neměl jsem totiž dost sil, abych ho mohl dlouho nést, a za žádnou cenu jsem se od něj nechtěl byť na krátkou dobu odloučit. Byl zárukou mého přežití…
Celé dvě dekády jsem sledoval jeden směr, o němž jsem se domníval, že je správný, a zanechával jsem při průchodu značky, jako to dělají Arkové. Brzy jsem jen nerad připustil, že magie labyrintu ho činí nekonečným: za každou zatáčkou byla opět chodba, nová jeskyně zase jiných rozměrů, od úzkého tunýlku po rozlehlé sály, které by mohly soupeřit s Mišrovým palácem.
Další znamení: nepotkali jsme žádné z těch černých stvoření žijících v hlubokých propastech, nebyl tu nikdo. Postupně jsem nabýval přesvědčení, že tudy asi cesta ven nepovede. Rozhodl jsem se tedy vrátit se zpět, a vtom jsem zažil největší zklamání, jehož se člověk může dočkat.
Mé značky zmizely. Ne všechny: ty nejčerstvější byly dosud tam, kam jsem je umístil…, ale z ostatních nezbylo nic.
Labyrint se měnil. Gwela měla silnou vjímavost a postupně dokázala vymazat každou stopu značící, že tudy někdo prošel; stačilo jenom pár dekanů a všechno zmizelo, jako když příliv bez ustání vyhlazuje či jiným způsobem mění pláž. Chodby i sály teď vypadaly jinak, než jak jsem si je pamatoval.
Už jsem řekl, že to pro mne bylo velké zklamání. Neupadl jsem ovšem do beznaděje, jak by se to na mém místě stalo komukoli jinému. Jistě existuje možnost, jak se z tohoto labyrintu dostat, vždyť to tak dělají démoni. Stačí, když se pověsím na Temného. A budu pokračovat v jeho výchově…
Jak snadné bylo působit na tohoto dosud panensky nedotčeného ducha! Neúnavně jsem k němu promlouval, i když spal. Sledoval jsem ho někdy i do jeho snů, pokračoval ve výkladech a podmalovával je vlastními zkušenostmi. Bránil jsem mu v tom, aby znovu upadal do nostalgie po Daře. Naopak jsem v něm živil všechnu zášť, když nějakou pocítil a projevil.
Nejdříve jsem začal s jednoduchými pojmy. Věděl jsem, že na něm a na jeho moci záleží, zda se udržím při životě. Musel se z něj stát obávaný bůh. Vybral jsem mu jméno: Temný. Ten, který Vítězí. A neúnavně jsem mu to opakoval.
Naučil jsem ho nenávidět lidi. Musel se stát neporazitelným a nelítostným. Naučil jsem ho pohrdat Nolem, bohy, Žaldarou.
Naučil jsem ho, jak chutná výboj, jaká rozkoš spočívá v uplatňování moci, jaké uspokojení skýtá možnost velet druhým. Naučil jsem ho těšit se z vítězství. Nakonec jsem ho naučil, že má tohle všechno spojovat se mnou… s nikým jiným než se mnou.
On sám ke mně mluvil jen málo. Někdy vyžadoval pomazlení, když se probouzel ze zlého snu. Poskytl jsem mu ho jen s odporem. Přestože vypadal jako dítě, byl to přece jen démon. Byl jím ještě před naším setkáním; já jsem ho v něm pouze objevil. Měl jsem snad tisknout s potěšením na svoji hruď démona?
Léta plynula a Temný rostl, už vypadal jako mladý muž. Spal méně; někdy zůstal v bdělém stavu celé dekany. Posuzoval jsem pokrok, jaký udělal ve vzdělání, a opravoval slabá místa. Postupně vycházelo najevo, jaká je jeho skutečná osobnost.
Nevím, odkud se bere jeho krutost. Nikdy jsem ho krutosti neučil. Vyzařuje snad bezděky z mého ducha? Pochází snad "z jiných myslí", z duší smrtelníků, kteří hledají nová božstva, z přání, která se přidávají k tomu mému v myšlenkách na Temného? Nebo v něm krutost byla vždy?
Popravdě řečeno je mi to úplně jedno. Není to podstatné.
Můj démon se probouzel a labyrint se uklidňoval a ustaloval. Zatímco dosud jsem to byl já, kdo určoval směr našeho pochodu, teď bylo na Temném, aby vybral, kudy se vydáme, byl veden nevysvětlitelným popudem. Sledoval jsem ho s nadějí, prošli jsme četnými sály a chodbami, suchými či vlhkými, více či méně nezdravými, hnilobně zapáchajícími, taková byla většina labyrintu. Potom se Temný zastavil stejně náhle, jako předtím vyrazil kupředu, byl nerozhodný a znovu se pohroužil do mlčení.
Jeho náhlé výlety byly stále četnější a delší. Občas jsem měl dojem, že sestupujeme níže, ale podobné pocity jsem zažíval tak často, že už jsem tomu raději odmítal uvěřit. Stoupání a klesání jsou užitečná pro orientaci. Žel, úroveň našeho labyrintu se málo měnila.
Znovu jsem umisťoval značky. A když minula dekáda, vracel jsem se po nich zpět.
Mnohá znamení zmizela. Jiná zůstala nedotčená, a o ta jsem se zajímal. Hromádky kamenů, které jsem nechával na cestě a které zůstaly, patřily do reálného světa a ne do Žalkaru, tím jsem si byl jistý.
Kladl jsem jich stále více, nechával jsem je na každé křižovatce, v každé chodbě, v každém sále, do nějž jsme vstoupili. Brzy už jsem podle této vytyčené stopy mohl jít i několik dekanů.
Následoval jsem tedy Temného při jeho bloudění a vracel se po vlastních značkách. Začínal jsem mít pocit, že postupujeme. Až do dne, kdy jsem měl jistotu, že jsme z labyrintu venku. Věděl jsem to stejně jistě, jako tenkrát to, že jsem zemřel.
Byli jsme stále pod zemí. Ale už jsem necítil gwelu. Vrátil jsem se dobrou míli zpátky po vlastních stopách. Překročili jsme neviditelnou, nadpřirozenou hranici. Dokonce mé orientační body zmizely. Už jsme se nemohli vrátit do Karu stejnou cestou.
Potřebovali jsme pouhé dva dny, abychom vyšli z hory. Poprvé po dlouhém čase jsem se nadechl čerstvého vzduchu. A po boku jsem měl démona, který vypadal jako mladý muž a byl mi bezmezně oddán. Byl jsem nesmrtelný. A snil jsem o moci.

"Mire!"
Lev se neozýval. Ispen ušla ještě asi šedesát kroků a znovu zavolala, tentokrát silněji.
"Mire! Prade!"
Odpovědí jí byl pouze ledový závan větru. Ispen pozorovala zasněžené pahorky, které ji obklopovaly, pochmurný horizont, jen občas přerušený skrovným hájkem stromů bez listí. Její syn a skvrnitý lev se vydali tímto směrem před více než dvěma dekany a dosud se nevrátili.
Prad znal dobře nástrahy a nebezpečí, které hrozily samotnému člověku v arkské přírodě - zejména v období Země - a zřídkakdy byl pryč tak dlouho. Bylo to velmi znepokojující. Vědomí, že mu dělá společnost lev, stačilo Baubakovu ženu většinou upokojit, a to z jednoho prostého důvodu: lev vždycky přiběhl na první zavolání. Tedy vlastně přibíhal… až donynějška.
"PRAAADEE!" volala s rukama přiloženýma k ústům ve tvaru hlásné trouby do krajiny schoulené pod sněhem.
Žádná odpověď. Začínaly ji napadat chmurné myšlenky. Dokonce i ty nejnepravděpodobnější, třeba že Mir napadl jejího syna. Hned však sama sebe rozumně uklidňovala: vždyť lev byl věrnější než pes. Proč tedy ještě nepřiběhl?
Ledaže by se jemu samotnému přihodilo neštěstí. Šelma byla až příliš zvyklá na lidskou společnost, nestala se snad obětí cizích lovců, kteří procházeli územím klanu Ježource? Co by se v tom případě stalo s osmiletým chlapcem, ztraceným v obrovitém ledovém území? Oplakával by mrtvolu svého přítele? Nebo se ho snažil bránit?
Pochyby se stávaly jistotou. Mir přece vždy poslechl na první zavolání. Teď poprvé se to nestalo. Je tedy mrtvý!
Možná jsou viníky jeho smrti sami členové Ispenina klanu. Hodně lovců si stěžovalo na přítomnost velkého lva, který prý vyhání z blízkosti vsi drobnou zvěř. Jen neradi ustoupili rozhodnutí vůdce klanu. Ten jim připomněl, že zvěř už zmizela z okolí vesnice dávno a že Mir je všechny chrání před velkými predátory. Ale muži klanu Ježource - největší křiklouni na světě, alespoň podle jejich vlastních slov - viděli jen jedno. Vůdce klanu Osarok byl Ispenin bratr. Jeho rozhodnutí tedy nemohlo být spravedlivé.
Ispen litovala, že v její rodné vsi není žádný eržák, který by dokázal sdělit lovcům, jaký význam pro ně má spojenectví se zvířetem, jako je Mir. Ještě více litovala, že letos opět opustila Baubakův klan Ptáka a vydala se strávit období Země celé míle daleko od svého milého muže. A nejvíc litovala toho, že pustila Prada tak daleko.
"MIRE! PRAADEE!" volala znovu a znovu, když dorazila na vrcholek pahorku.
Najednou do ní zezadu něco prudce narazilo, takže Ispen dopadla dlaněmi do sněhu. Chřípí měla plné známého pachu a její tělo zalehla těžká masa nějakého zvířete. Obrátila se na loktech a neubránila se: obrovitý jazyk jí doslovně umyl celý obličej.
"Mire, ty jsi porazil majok!" zahuboval chlapec a bez okolků cloumal lvem, který byl dvakrát větší než on. "Neublížila sis, majok?"
"Ne, to je dobré, pauči," odvětila Ispen, objímajíc syna. "Kde jsi byl? Měla jsem strach!"
"Hráli jsme si na velký Lov. A vybrali si tě jako kořist. Mir a já bychom si na to mohli zahrát příští rok s pajok. Řekneš mu to, až se vrátí? Řekneš mu to?"
"A co Iulana?" zeptala se matka. Příliš se jí ulevilo, než aby se dokázala hněvat.
Neposlouchala však už výhrady, které jí vypočítával synek na adresu schopností mladší sestry. Již více než dvě luny byli pryč od Baubaka a všem to připadalo dlouhé.
Naštěstí už za několik dekád budou spolu. Ledovec, který odřízl klan Ježource od zbytku světa, brzy roztaje; cesty zase budou schůdné. A Ispen se usmála při pomyšlení na radost, jakou s dětmi pocítí, až uvidí sestupovat z pahorku milého obra jako každý rok. V srdci bude mít plno lásky a ústa mu budou překypovat něžnými slovy. Usmála se, když si uvědomila, že už se doma jistě chystá na cestu.
Měl jsem spoustu, spoustu času na to, abych si rozvážil, co budu dělat, až vyjdeme z labyrintu. Soudím, že celých dvacet let, tak dlouho mě zadržovala moc Žalkaru. Za tu dobu jsem vycizeloval svůj plán do nejmenších podrobností. A stanovil si přesné cíle.
Se svým nesmrtelným spojencem a nově nabytou mocí ještě zdesateronásobenou vlivem gwely vnutím svoji vůli celému známému světu. Neudělal by to snad každý člověk, kdyby k tomu měl příležitost? Ti, kteří tvrdí opak, jsou buď hlupáci nebo lháři.
Často jsem o tom uvažoval. Jen tři překážky mohly zpomalit nástup mého věčného panování. A bohové byli tou nejmenší.
Ať už se jmenují Mišra, Eurydis či Hamsa, nemohou přímo zasáhnout proti Temnému, to jsem se dověděl v Daře. A proč by něco podnikali proti mně? Velcí nesmrtelní jsou pasivní. Jejich moc je nezměrná, ale projevuje se jen skrze smrtelníky. Avšak ani od smrtelníků mi nehrozilo žádné nebezpečí.
S výjimkou jednoho. Jeden z dědiců moudrých emisarů bude mým Protivníkem. Je jediným, kdo kdy bude schopen zvítězit nad Temným, Tím, který Vítězí. A bude mít jen jednu šanci. Pakliže ji propase, jinou příležitost už mít nebude. Jsem si jistý, že se to nikdy nepřihodí.
A potom tu pořád zůstává možnost mé vlastní smrti. Nemůžu doufat, že Temný bude stále stejně oddán pouze mně jedinému. Tím, jak roste, rozvíjí se jeho osobnost víc a víc a je mnohem složitější. Je to ostatně naprosto logické: poslouchá tisíce hlasů kromě toho mého, a všechny zanechávají v jeho duši stopu. Nejvíce se bojím toho, že až se úplně probudí, odmítne mi dodávat sílu, která mě činí nesmrtelným…, ale i v tomto případě se uklidňuju, že se to nikdy nestane.
Jak jsme sestupovali po posledních svazích hory, přemýšlel jsem o všech těchto věcech s nadějí, kterou mi dodala naše nově získaná volnost. V nejbližší budoucnosti jsem však měl na práci mnoho jiných věcí…
Nejdříve jsem musel zjistit, kde se vlastně nacházíme, měl jsem o tom jen velmi mlhavé povědomí. Celý jeden den jsme bloudili, než jsme konečně někoho potkali. Ten muž byl jenom polodivoký lovec, který uprchl, sotva se naše pohledy zkřížily. Nepotřeboval jsem však ani v nejmenším jeho spolupráci. Stačilo mi, že jsem ho jen jednou zahlédl: přečetl jsem v jeho myšlenkách, že je to Walat. Takže jsme byli na druhé straně Opony.
Štěstí stálo při mně.
Bylo to, jak jsem se domníval: přinejmenším část Žaldary se skrývala v jednom či druhém údolí těchto hor. Sotva dekádu jízdy na koni od Goranu. A Žalkaru začínalo v hlubinách týchž hor, které vroubily Svaté město. Jaká ironie! Itharové se celé eony vychloubali krásou hory Květné, a přitom nevěděli, že z ní možná pocházejí Frías, Soltan, Yoos a všichni ostatní démoni!
Tohle byla výhoda, v niž jsem ani nedoufal. Další nové věci se přirozeně začleňovaly do mého plánu a splynuly s ním. Moji příští vládu nad známým světem bude možné nastolit ještě snadněji, než jsem původně předpokládal. Můj osud byl vytyčen. Zbývalo mi jen sebrat armádu.
Už dávno jsem se rozhodl, že dobudu svět v čele barbarských estyjských vojsk, neboť měla nesčetné voje, jimž chybělo pouze velení. Civilizace Estyjců byla mnohem méně vyvinutá, tudíž se s nimi dalo lépe manipulovat. A také mě lákala ta výzva. Horní království byla, marná sláva, nejmocnější ve známém světě, tudíž jsem po nich přirozeně bažil. Nejdřív jsem však musel dokázat svoji nadřazenost tím, že si podrobím nepřátelské národy zvnějšku. Předtím se o to nikdy nikdo nepokusil. Jen já jsem byl rozhodnut k podobnému kroku.
V myšlenkách walatského lovce jsem si také přečetl, jak ho znechutil pohled na mne. Bylo mi jasné, že mé tělo zestárlo, i když na mne smrt už nemohla. Hledal jsem spojence, takže přede mnou nesměli utíkat. Rozhodl jsem se tedy zamaskovat si tvář. Použil jsem kámen, z nějž jsem tvořil svá znamení v labyrintu, a vymodeloval jsem si Gwelom ve formě přilbice goranských jezdců. Jako provokaci jsem na ni přidělal černou stuhu, kterou nosí císařovi nepřátelé. Vždyť jsem nakonec… přesně tím byl.
Dokončil jsem práce na přilbici, z níž jsem s pomocí magie učinil předmět vskutku nevšední, jen jsem litoval, že jsem s sebou do tohoto světa nevzal více gwely. Ze zbytku po přilbici jsem musel později vyrobit rukojeť svého meče a nebyl jsem si vůbec jistý, zda jsem takový poklad využil nejlepším způsobem… Tak dlouho jsem byl v Karu obklopený tím vzácným materiálem, a teď mi z něj zbyla jedna nekompletní zbraň a přilbice, jež mě na hlavě tížila den ode dne více.
Putoval jsem dál, stále v doprovodu mlčenlivého druha, a brzy jsem dorazil do nevelké vesnice, jedné z typických walatských osad, v níž žije klan tvořený čtyřmi či pěti rodinami, s nepříliš dokonale stanovenými zákony. Na tomto místě začala moje výbojná politika.
Snadno jsem se u těchto barbarů předvedl jako pán vládnoucí značnou mocí, stačilo přeměnit kus křemene ve valoun zlata. To je jednoduchý kousek, patří k základní výbavě všech, kdo jsou vyučeni v oboru Ohně. Není snad tahle disciplína specializovaná na přeměnu čehokoli v cokoli jiného? Jediným problémem zůstává, jak dlouho tato proměna vydrží, záleží to na moci a schopnostech mága. Ani u těch nejschopnějších nevydrží proměna déle než půl dekanu.
Já jsem však měl daleko větší moc ze Žalkaru. Ještě po třech dekádách byl křemen stále zlatem. Nevím, co se s ním stalo potom… stačilo, že mi tento kousek pomohl sebrat armádu, v každém případě do doby, než jsem se drancováním dostatečně obohatil a mohl toho nechat. Ale to předbíhám událostem.
Strávil jsem v této osadě tři dekády, dost na to, abych se naučil základům walatského jazyka a pozoroval Temného při kontaktu se smrtelníky. Jeho chování mě naplnilo nadšením. Můj démon dával najevo naprostou lhostejnost, přesně jak jsem ho to naučil, cítil vůči lidem jenom nenávist a pohrdání a vyhledával jen moje přátelství. Bylo to dokonalé. Ve všech bodech uspokojující.
Jinak jsem po návratu mezi živé zažil nepříjemné překvapení: zjistil jsem, že jsem byl v podzemí nikoli dvě decenie, ale více než jedno století. Přesně sto osmnáct let. Kdybych se nezeptal vesničanů na walatského krále Palbreea, jednoho z emisarů, dověděl bych se to až po svém setkání s Chebree. Ale to zase předbíhám.
Po třech dekádách jsem navrhl svým hostitelům, aby se mnou vytáhli do útočné války. Já, neznámý, stále maskovaný muž, navíc cizinec, jsem se jim odvážil navrhnout, aby opustili své rodiny, svá obydlí i kulturu kvůli příslibu rychlého zbohatnutí.
Udivilo mě, jak muži reagují na výzvu k boji. I když jsou všechny estyjské civilizace více či méně založené na válce - jako ostatně popravdě řečeno i Velké císařství -, stejně jsem si ani netroufal doufat, že za méně než jednu lunu budu mít k dispozici jedenáct válečníků.
Tahle moje první kumpanie se měla brzy rozšířit o dalších sedmnáct rekrutů: o tlupu tuláků, kteří pod záštitou klanu podnikali drobné loupeživé výpravy podél thalitské hranice. Musel jsem sice prosazovat svoji vůli proti jejich uznávanému vůdci, ale jeho muži velmi rychle přešli na mou stranu, když srdce řečeného vůdce přestalo najednou tlouct.
Ponechal jsem těm barbarům iniciativu a dovolil jim, aby si sami vybírali cíle plenitelských výprav, neuplatňoval jsem dosud svoji autoritu. Zvěsti o mé moci a mých nadpřirozených schopnostech se brzy rozšířily po celém kraji a denně se k nám přidávali další muži, až nebylo možné znát jejich přesný počet. Tuláci, lapkové, dobrodruzi, pobudové a zloději, divoši, venkované, žoldáci, k nimž brzy přibyli i vůdcové "opravdových" klanů a jejich nesourodé kumpanie.
Většinu z nich tvořili Walaté, ale velel jsem i Solenům, Thalitům, Sadrakům. Pořád to však nebyla armáda. Taková směsice byla živnou půdou pro četné bitky, které jsem krotil všemi způsoby, dokonce jsem užíval i radikální prostředky, mučení. Bylo načase, abych zahájil další etapu svého vzestupu. Musel jsem najít kapitány. Spojit se s králi. Kdyby pro nic jiného, tedy abych zjednodušil organizaci.
Nejdříve jsem se stal spojencem královny Chebree, pravnučky samotného Palbreea. Zase jednou při mně stálo štěstí. Dona se na mě usmála, jak říkají Lorelané. Ani ve svých nejoptimističtějších představách jsem nedoufal, že najdu podporu, která tak dobře poslouží mým plánům.
Od té chvíle šlo všechno snadněji. Ponechal jsem si odpovědnost za strategii našich výbojů a velení armády jsem přenesl na barbarskou královnu. Posléze jsem tento úkol svěřil Gorsovi Dušince, který se k nám přidal o několik dekád později, a z Chebree jsem udělal Velkou kněžku boha Temného, abych uspíšil zrání svého démona.
Mohl jsem se cele věnovat jinému problému. Problému s Protivníkem. Uběhlo století a moudří museli mít tři či čtyři generace potomků. Mohl by mezi nimi žít ten, který vyzve k souboji a pokoří Temného, a mne tak zbaví nesmrtelnosti. Třebaže to bylo směšné a nevěřil jsem tomu, přece jen jsem nemohl riskovat. Musel jsem je všechny do posledního sprovodit ze světa.
Temný ještě naneštěstí nebyl úplně zralý a nemohl se tohoto úkolu zhostit sám. Už tak ho stálo nemalé úsilí určit, na jakém místě se každý dědic nachází; ještě lunu po takto vynaložené námaze se cítil vysílený.
Sestavili jsme seznam, který mi bohatě stačil. Poslal jsem jednoho posla do Goranu, aby navrhl Zujům, že by mohli doručit rozsudek trestající bohyně sto osmnácti osobám. Posel se vrátil i se Soudcem, který byl současně zvědavý i nedůvěřivý. Jmenoval se Zamerin a později jsem ho vzal pod své velení.
Projednání záležitosti trvalo méně než dekan. Zaplatil jsem celou sumu, kterou vrah vyžadoval, a dokonce jsem souhlasil s tím, že dopravím úctyhodný náklad zlata až na Zujin ostrov. Soudce si odnesl seznam a popravy začaly.
Nemám nač si v této záležitosti stěžovat. Rudí zabijáci uspěli v devíti případech z deseti, což je víc, než v co jsem mohl doufat.
Smůla je, že nemůžu vyslat Temného, aby nás zbavil hrstky přeživších. Jsou pohromadě a bránili by se. Je-li mezi nimi Protivník, bylo by příliš riskantní poslat za nimi vtělení boha Temného. Pokud se má souboj odehrát, potom tam musí být Temný v plné síle a nerozpolcený.
Taková možnost je však tak mizivá, že mi nijak zvlášť na srdci neleží. Až bude dokázáno, že žádný z dědiců není Protivníkem, nebo až budou poslední uprchlíci vyhlazeni, potom se budu bát jediné věci. Aby mi jednoho dne Temný neodmítl poskytnout sílu, která mě drží při životě.
Až dosud stálo štěstí na mé straně, ale já nemám povahu hráče.
Říkali mi Hospodář. Jsem opatrný a prozíravý.
Vždycky existuje řešení.
K N I H A O S M Á
ŽALKARU
Yan natáhl třesoucí se ruku před obličej a pozoroval jiný svět skrze své prsty. Připadal mu tak blízko… Kdyby neměl podivný pocit, že ho vidí jako přes vodu, iluze by byla dokonalá.
Natáhl paži a nic neucítil. Tma mátla a zkreslovala vzdálenosti, říkal si, jestli není od oblouku ještě moc daleko. Pomalu udělal krok dopředu.
A byl v Žaldaře.
Pod nohama mu šustila pěkná svěží tráva. Do nosu mu vnikaly závany libé vůně a lahodily jeho čichovým buňkám. Obličej ovíval jiný vánek. Ne tak suchý a určitě teplejší než ten, co vdechoval ještě před chvilkou. Byl v Žaldaře.
Zaplavil ho příval různých emocí, snažil se je roztřídit, ale marně. Jeho radost byla nevysvětlitelná. Byl nevýslovně šťastný. Miloval život. Každý z jeho smyslů prožíval nepopsatelně extatické vzrušení. Tajemství tohoto okouzlení by mohli vysvětlit jen bohové. Byl v Žaldaře.
Euforie trvala několik okamžiků a během nich zapomněl i svoje jméno. Štěstí, jež tušili dědicové celé století, když pozorovali tuto krajinu zpoza brány, prožíval nyní Yan naplno. Do té míry, že se neodvažoval udělat jediný pohyb, aby kouzlo neporušil. Byl v Žaldaře.
Musel přivolat na pomoc všechnu svoji vůli, aby si připomněl, jak se jmenuje. A proč sem přišel. Útržky vzpomínek se mu začaly vynořovat v paměti, zachytil je, aby mu zase neunikly. Tvář mladé ženy. Zaplavená jeskyně. Válečník v černém. Hrozivé rudé stíny. Lidé, pár jmen. Corenn. Norina. Grigán. Bubak? Baubak! Rey. Máz Lena? Ne, Lana.
Léti.
Najednou se mu všechno vybavilo. Dědicové. Ostrov Ji. Brány. Zujové. Saat. Usul. Horní království, údolí Válečníka. Jeho přátelé jsou v nebezpečí v lese v zemi Oo. Plaz. Musí si pospíšit. Čekají na jeho pomoc. Rychle, rychle.
Ale jenom jedna část jeho mozku byla schopna uvažovat. Ta druhá se definitivně rozplynula v blaženosti, a dokonce i ujít pár kroků v tomto údolí vyžadovalo od chlapce značné úsilí.
Strašlivě se mu chtělo spát. Tušil, že ve spánku by mohl znovu nabýt sil. Ale teď přece nemůže spát. Proč vlastně? Ano. Protože je Léti v nebezpečí. Musí něco udělat. Co?
Čím dál šel, tím víc se mu chtělo spát. Okouzlení ho otupilo, omámilo mu smysly, paměť mu znovu unikala. Musí si zdřímnout. Potom to jistě půjde lépe. Únava se najednou stala hlavním tématem jeho myšlenek; odmítl se jí poddat, ale důvod, proč to dělá, se mu stále více ztrácel v mlze. Proč by se vlastně neměl vyspat?
Na rameno se mu položila čísi ruka a Yan se pomalu otočil. Uviděl Nola Podivína, vypadal přesně tak jako na obraze… Kde vlastně tenhle obraz viděl? Už si nevzpomínal.
Fakt, že se znovu octl tváří v tvář bohu, ho příliš nevzrušil, rozhodně se jeho pocity nijak výrazně nezměnily. Chtělo se mu spát. Věděl, že má nesmrtelnému cosi vyřídit. Že má k němu vznést nějakou důležitou žádost. Ale dokázal se jen usmívat a při každém nadýchnutí se znovu a znovu opájet.
° Jsem Strážcem brány Dara, oznámil mu Nol vlídně. ° Kdo tě sem posílá?
Otázka zapadla přímo do Yanovy mysli a na chvíli rozptýlila mlhu, která ji už málem naprosto zaplavila. Odpovědět Podivínovi se najednou stalo věcí podstatně důležitější, než byla jeho touha po spánku. Že by na něj působila síla boha? Yan ani nechápal, odkud se vzala odpověď. Měl dojem, že ji Nol přímo vytrhl z hlubin jeho nitra.
"Ten, který Ví," pronesl ztěžklým jazykem.
° Usul, poznamenal nesmrtelný. ° Správný chlapík, to jistě. Možná trochu příliš mocný. Vědění a jasnozřivost jsou vždycky těžkým břemenem. Ale nikdo si svůj úděl nevybírá…
Yan přitakával bohovým slovům, ale vůbec jim nerozuměl. Nolova laskavost ho přiváděla do vytržení. Jeho opojení dosáhlo vrcholu, takového, kde se duch a smysly rozcházejí. Klidně mohl pokleknout do trávy a myslet si, že pořád stojí. Stále se mu chtělo spát a tělo nakonec spánku podlehlo. Jeho myšlenky se však oddělily. Bloudily nocí, po pahorku, v krajině za Nolem Podivínem.
"Brána!" zašeptal najednou, i když to chtěl zakřičet. "Přátelé!" dodal a ukázal směrem k bráně.
Nol sledoval chlapcův pohled, jeho vlídný výraz na chvilku ustoupil a na tváři se mu objevila starost. Dvacet metrů vysoké zjevení narušilo harmonii údolí Dara. Pohled do lesa země Oo, kde se několik smrtelníků bránilo Plazovi, jak jen to šlo.
Nol začal vystupovat na pahorek vedoucí k bráně, ale Yan ho brzy dostihl a předběhl. Pohled na tuto fata morgánu ho přivedl do dokonale střízlivého stavu, takže si uvědomil naléhavost situace. Zvýšený terén mu na chvilku zakryl výhled na přátele. Když je znovu uviděl, Plaz už byl pryč.
Okamžik nato stál Nol po jeho boku tváří k bráně a přátelům. Nesmrtelný se už zase usmíval.
"Buďte vítáni," prohlásil a vztáhl ruku skrze bránu. "Vítejte doma."
Usul se ve své jeskyni na Posvátném ostrově Guoriů zachvěl. Zbývaly tři roky do příchodu příštího návštěvníka, ale bůh už ho očekával. A aby zahnal nudu, přemýšlel, v jaké podobě ho přijme. Což tentokrát ve své pravé podobě?
Věděl dobře, proč to neučiní. Pohled na jeho skutečnou tvář většina smrtelníků nevydržela. Ale Usul potřeboval, aby zůstali naživu.
Pozorovat smrtelníky bylo jeho jedinou zábavou a rozptýlením. Zejména ty, jimž sdělil část svého vědění… jedině ti mohli pozměnit budoucnost.
Jeho poslední návštěvník patřil k nejzajímavějším. Usul zaměřil část své nezměrné pozornosti právě na něj, sledoval každý jeho čin i pohyb, uvažoval, spekuloval, představoval si, co se stane, třídil nesmírné množství pravděpodobností, dohadoval se, uhadoval. Čas však běžel a předpověděné se nevyhnutelně ukazovalo. A zase Usul věděl. Budoucnost se naplňovala.
Brzy se odehraje bitva u hory Květná. Nastane chaos, bouře, bude to znamenat výraznou změnu v životě pro většinu smrtelníků známého světa. Ale boha to vůbec nerozptýlilo. Šlo jen o lidské běsnění, které předpověděl už dávno.
Soustředil se na to, jak celá srážka dopadne. Jeho poslední návštěvník má obrovskou šanci zvrátit výsledek bojů ve prospěch Horních království. I když existovala jen malá pravděpodobnost, že se to skutečně stane, přece jen tady tahle možnost byla. A Usulovi se líbilo dívat se a čekat.
Žel, nevěděl, co jeho oblíbený smrtelník dělá od chvíle, kdy překročil bránu Žaldary. Jediné místo, kam bohové nedosáhnou. Ať se tam smrtelník dopustí čehokoli, Usul se to dozví až po jeho návratu.
Pokud se vůbec vrátí…
A bůh se opět zamyslel nad tím, jakou podobu na sebe vezme za tři roky. A čekal a zase čekal…
*
Léti se probudila jako první. Ale jenom o chvilku dříve než Grigán, ten vstal krátce po ní, stačila udělat jen pár kroků po měkké, svěží trávě údolí Dary.
V téhle trávě všichni usnuli. Ještě včera se tiskli jeden k druhému, aby překonali suchý chlad vanoucí ze stromů v lese země Oo. Čelili Plazu, strážci brány vytesané v koranu. A touto branou prošli, pomohl jim v tom jiný Strážce. Bůh. Nol Podivín, jak mu všichni už dávno říkali. Ten, který Učí, jak se dozvěděli z deníku Máz Achema.
Teď Léti pozorovala kouzelnou krajinu jiného světa. Ráj, který dědicové obdivovali už více než jedno století a pociťovali přitom nevysvětlitelnou melancholii…, a nikdy do něj nevkročili.
Údolí samo o sobě nijak zvláštně nevypadalo, pokud pomineme fakt, že tu čas běží jinak než ve zbytku světa a že tu patrně neexistují jiné roční doby kromě období Vody. Ne, vytržení, které všichni pociťovali, pramenilo z něčeho jiného. Ze všeho současně. Byla v tom jistě magie. Očarování. Jako by se schopnosti jejich smyslů najednou zdesateronásobily, aby dokázaly vnímat tisíce příjemných vjemů. Opojení bez nevolnosti.
Léti si protřela oči, aby zahnala přetrvávající příjemnou závrať. Spánek jí udělal moc dobře. Cítila se zase čilá a očarování jako by trochu ustoupilo. Třeba si už na ně během spánku zvykla… Ale na vysvětlení příliš nezáleželo.
Jakmile se všichni octli za branou, nenechal jim Nol příliš mnoho času na to, aby mohli projevovat nadšení a jásat nad tím, že se jim to povedlo. Podivín navrhl, aby se natáhli a vyspali se. V tu chvíli na to nikdo z nich ani nepomyslel. Léti si dokonce nevzpomínala, že by si vůbec sedla. A přesto teď, na úsvitu nového dne, odpočívali všichni dědicové na měkké podušce zelené trávy a sladce se probouzeli, laskáni prvními slunečními paprsky. Stali se snad oběťmi uhranutí? Podlehli Nolově moci? Nedokázala si na tuhle otázku odpovědět jasněji.
Grigán stál pár kroků od ní, mhouřil oči a upíral pohled do údolí. Samozřejmě se nedá mluvit o nějakém hlubokém údolí: Žaldara vypadá spíše jako mírně zvlněná pláň obehnaná v dálce skalními stěnami. Dokonce se ani nedalo tvrdit, že je to uzavřené údolí. Mohlo se klidně rozkládat na desítkách mil.
"Vidíte něco?" zeptala se svého učitele šermu.
"Hodně ptáků. Margolíny. Dormíky, pár hrabošů. Jednoho jelena, tamhle, u lubeloní. A vzadu děti.
"Kde?" vyskočila dívka.
Léti sledovala pohledem směr, kterým válečník ukazoval. Nejdřív neviděla vůbec nic. Potom se řídila Grigánovými pokyny a rozeznala na zeleném pozadí krajiny tmavší kontury. Jak může válečník tvrdit, že jsou to děti? Léti sotva rozeznala v těch vzdálených skvrnkách lidské obrysy.
"U všech bohů, to je opice!" poznamenal za jejich zády Reyův hlas. Bolí mě hlava jako střep… Mám dojem, že mě Baubak celou noc mlátil!"
"Ujišťuju tě, že jsem nic takového nedělal," ozval se silný hlas trochu zmírněný rozpaky. "Nikdy bych tě neuhodil, příteli Reyi!"
"Vím, medvěde, jen jsem žertoval. Už to víckrát neudělám!" uzavřel herec s předstíranou rezignací.
Léti se obrátila a pozorovala přátele. Obr Baubak, který je všechny převyšoval silou, mírností a vlídností, se teď skláněl nad spícím tělíčkem opičky Ifio. Lorelan Rey, okouzlující buřič a šarmér. Máz Lana, oddaná kněžka bohyně Eurydis, o jejíž tajné lásce k herci všichni věděli.
Grigán, ramgritský válečník. Každému z nich několikrát zachránil život. Grigán, jenž ji naučil bojovat. Grigán, který byl obětí choroby, jejíž každý další záchvat byl nebezpečnější než předchozí…, a na niž nebylo léku.
Corenn, její vzdálená teta, členka Rady Kólského matriarchátu. Corenn, jejíž inteligence dokázala odhalit mnohá tajemství moudrých předků. Corenn, bez níž by nikdy nedošli do Žaldary. I když totéž by se dalo říci o každém z nich…
A konečně Yan. Mladík se jako poslední zvedl ze zeleného pažitu, rozhlížel se kolem sebe s otupělým výrazem a přivíral oči jako dítě. Setkal se s jejím pohledem a vřele se usmál.
Yan, jehož magické schopnosti Corenn do nebes vychvalovala. Yan, jejž milovala už tak dlouho, že jí připadalo zbytečné o tom mladíkovi říkat. Pokud k ní dosud nepřišel… tedy určitě proto, že ji nemiluje. Co jiného by v tom bylo?
Zvláštní, že ji při tomto pomyšlení nebodlo u srdce jako obvykle. Třeba to bylo působením Žaldary. Opojením, v němž se všichni dosud koupali a které zmírňovalo všechny bolesti…
"Teto Corenn, to místo je nebezpečné," slyšela svůj vážný hlas.
"Cítím totéž," přisvědčila Matka s trochu napjatou tváří. "Nevím, oč tady jde."
"Žal se snaží, abychom na všechno zapomněli," zasáhla do hovoru Lana, jíž se náhle rozbřesklo. "Mám pocit, že… že mé vzpomínky jsou velmi, velmi vzdálené. Přesto se něco z toho, nač se snažím vzpomínat, stalo teprve včera. Jak je to možné?"
"Tohle místo působí jako droga," poznamenal Rey. "Proto mě taky tak děsně bolí hlava. Tráva mi nikdy nesvědčila."
"Je to ještě horší," pokračovala Máz a stále se přitom usmívala. "Jestli tu zůstaneme příliš dlouho, zapomeneme všechno, dokonce i to, jak se jmenujeme. Mám takovou předtuchu. Ztratíme se…"
Čtyři muži ve skupině si vyměnili udivené pohledy.
"Zdá se mi, že to působí více na ženy," poznamenal Grigán, nevěda, co si o tom myslet.
"Že by to byla otázka větší vnímavosti a citlivosti?" urazila se Léti. "Muži jsou na to příliš hloupí!"
"Zjevně to není zase až tak zlé," poznamenal válečník s ohledem na dívčinu nedůtklivost, která se projevila s takovou prudkostí. "Naši předkové tu prožili více než dvě luny a neodnesli si z toho žádné následky. Nám bude stačit daleko méně času. Takže si nepřidělávejme zbytečné starosti."
Corenn přisvědčila, jen doufala, že věci budou tak jednoduché, jak si to Grigán představuje. Vlastně vůbec nevěděli, jestli se jim podaří najít v Žaldaře pomoc. A co pro to mají udělat.


Pierre Grimbert: Tajemství ostrova Ji 4 - Věčný stařec, Talpress, asi 250 stran, obálka M. Fibiger, cena 199 Kč



Další články tohoto autora:
Pierre Grimbert

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku:




Výběr z vydání

  • LITERATURA: rok 2004 na českých knihkupeckých pultech Pagiho očima (7/12) - antologie tu i onde

  • UKÁZKA: Pierre Grimbert, Tajemství ostrova Ji 4 - Věčný stařec

  • VYŠLO: po dlouhé odmlce opět přehled novinek

  • FILM: Řada nešťastných příhod

  • RECENZE: Leonard Medek, Stříbrný šíp

  • MEJLEM: Starcon Partizánske 19. 3. 2005

  • LITERATURA: rok 2004 na českých knihkupeckých pultech Pagiho očima (6/12) - klasikové fantasy

  • RECENZE: Jiří Netrval, Stín železné věže

  • UKÁZKA: William R. Forstchen, Hvězdná akademie

  • RECENZE: Andrzej Sapkowski, Narrenturm

  • RECENZE: P.K. Dick, Král úletů

  • LITERATURA: rok 2004 na českých knihkupeckých pultech Pagiho očima (5/12) - klasikové SF

  • AKCE: Písek by Night 3.5 - část 2

  • UKÁZKA: S. M. Stirling, T2 - Bouře přichází

  • FILM: Desáté království - pětidílná fantasy série

  • Na okraj

    Tatracon 2005



    Merlinovy fotky z Pragoconu



    pozor, v avizovaných podmínkách zásilkové služby a klubu Trifid došlo ke změnám!



    2005-02-08 17:00 Praha, Klementinum: vernisáž výstavy Vynálezy Julese Vernea - promluví Ondřej Neff



    2004-12-21 17:00 Krakatit: křest knihy Líheň Miroslava Žambocha