Pohled z předního přistávacího doku Justina jednoduše uchvátil. Pod jeho nohama se otáčela křivka Země a umožňovala mu spatřit celé Spojené státy. Vzdálený horizont lesknoucí se briliantově tyrkysovou modří narušoval pouze srpek měsíce.

   Jednu vadu to však mělo - Justin Bell zoufale pátral po nějakém záchodu či papírovém pytlíku, prostě po čemkoli, kam by mohl decentně vyzvrátit obsah svého žaludku.

   "Přinesl sis náplasti proti vesmírné nemoci?"

   Justin pohlédl na mladou ženu, která se vedle něho vynořila.

   Zlehka zavrtěl hlavou. Žaludek se mu zvedal se natolik, až mu na čele vyskočily krůpěje potu.

   Dívka se na něj rošťácky usmála a lesklé černé vlasy se jí jako svatozář vznášely kolem bledého kulatého obličeje.

   "Jmenuji se Táňa Leonovová," představila se. "Pocházím z Petrohradu v Rusku. Mám pocit, že jsme spolu ve stejné rotě." Pak k němu natáhla ruku.

   Už jen pohled na ni, jak se tam vznáší vzhůru nohama, v něm vyvolával závrať. Nebo byl vzhůru nohama on a ona byla správně? Bylo mu příliš špatně, než aby na tom záleželo.

   "Já jsem Justin Bell ze Spojených států. Z West Lafayette v Indianě," dostal ze sebe.

   Vyvalila na něj oči.

   "Tvým otcem byl Jason Bell?"

   Otráveně přikývl, protože věděl, co bude následovat.

   "Hele, viděla jsem o něm holofilm." Zarazila se a ve tváři se jí objevil sarkastický úsměv.

   "Vůbec ale nevypadáš jako ten kluk, co tě v něm hrál."

   Pozorovala jej jako by snad byl nějaký vzorek ve zkumavce a skoro jí dokázal z očí vyčíst zklamání. Pochopitelně, jeho otcem byl slavný a zesnulý Jason Bell, první člověk na Neptunu, hrdina, jenž zahynul při záchraně více než pěti set lidí na palubě vesmírného transportéru Condor.

   Dokázal si živě představit co si ta dívka myslí, když se na něj dívá - příliš vyhublý, beznadějný případ, co se boje s akné týkalo, s čupřinou vlasů, které nikdy nedrží na jednom místě, a co je nejhorší, se soví vizáží způsobenou staromódními brýlemi, které nosil, protože ještě nebyl dostatečně starý na korekční oční operaci. Asi těžko syn velkého hrdiny.

   "Poprvé ve vesmíru?" zeptala se ho.

   "Hm-hmm." Bál se otevřít ústa a povědět víc.

   "Časem pro vesmírnej balanc získáš cvik," uklidňovala ho soucitně.

   "To doufám," zabručel tak opatrně, aby se nepozvracel.

   "No jo, ber to tak, Justine. Pokud ne, vyrazí tě z Akademie a pošlou domů. Nemohou si dovolit ztrácet čas s kadety, co trpí vesmírnou nemocí. Dokonce ani s takovými, kteří své místo dostali, protože jejich tatík býval hrdinou."

   Snažil se jí opáčit nějakou břitkou replikou. Potlačil pokušení nechat to být, vyzvracet se a ujistit se, že míří jejím směrem. Slýchával až hororové příběhy o lidech, kteří stavu beztíže odevzdali svůj oběd. Veškerá ta hmota se pak vznášela po celém prostoru a pokryla všechny a všechno. Jako by mu četla myšlenky, nahmátla Táňa držadlo upevněné ke stěně a o pár stop se odtáhla. Za jejími zády naplňoval průzor modrý zemský horizont, který jí prosvítal v rozevlátých vlasech.

   Sáhla do kapsy a vytáhla broskev.

   "Dáš si svačinku?" usmála se znovu s tím rošťáckým zábleskem v očích.

   "Panebože."

   Zoufale se odvrátil a pokusil se myslet na něco jiného. Věděl však, že je to beznadějné; jakmile vám jednou začne být špatně, nic ve vesmíru vám nemůže pomoci. Vůbec nezáleželo na tom, jak moc jste mysleli na něco jiného. To příšerné svírání žaludku jen nabývalo na síle, dokud neskončilo erupcí.

   Přesunul se k průzoru a zadíval se ven. Doufal, že jej to odvede od myšlenek na žaludek. Hluboko pod ním se skvěla zelenomodrá Země, na níž téměř celé amazonské rozvodí zakrývaly obrovské masy mraků. Těžko uvěřit, že ještě před pár hodinami stál tam dole v Riu a chystal se nalodit na orbitální výtah, aby uskutečnil dvacet tři tisíce mil dlouhou jízdu na geosynchronní oběžnou dráhu. Už teď mu to připadalo jako celé věky. Když teď pohlédl na konečnou stanici výtahu, vzdálenou odtud několik kilometrů, přistihl se, že si víc než cokoli jiného přeje nějak se k ní vrátit, skočit do první kabiny a zamířit dolů k domovu.

   Cesta do vesmíru po věži nebyla nic jiného než velmi dlouhá jízda výtahem; dny raket, létajících do vesmíru za pomoci chemického pohonu, byly dávno ty tam. Dokud se gravitace nezačala vytrácet, užíval si to. Koneckonců, jízda po vesmírné věži byla považována za jeden z nejvíce vzrušujících výletů kdekoli ve Sluneční soustavě. Mimo běžný dopravní provoz mezi orbitou a Zemí se sama stala hlavní turistickou atrakcí, díky níž desítky tisíc lidí cestovaly každý den nahoru, aby mohly přenocovat v jednom z hotelů ukotvených na rozličných místech podél trasy. Se zprovozněním věže se začal provozovat i nový sport: space diving, při němž lidé vystoupali do výšky tisíce kilometrů a vrhali se zpátky dolů s tepelným štítem na zádech. Dokonce se mu jeden tým skokanů mířících dolů podařilo zahlédnout. Pro něj to ovšem byli cvoci; kdyby mu teď ale dali na výběr, rozhodně by přijal i tento způsob, jak se dostat zpět na pevnou zem. Terra firma: to mu připomnělo Kudrnáče ze starých grotesek z poloviny dvacátého století o Třech poskocích, kteří vedli rozpravu o méně terra a více firma.

   Každého na palubě kabiny cesta vzrušovala, každý se smál a bavil se. Stovky čerstvých kadetů mířících nahoru na Akademii, užívající si nejlepší léta svého života, a Justin Bell, který to spolu s nimi roztáčel a celou cestu hulákal - alespoň zpočátku.

   Vznášeli se na palubě orbitálního přepravního raketoplánu, který je měl dopravit na Akademii, každý v napjatém očekávání. On dokonce ve stavu beztíže předvedl i několik nevázaných kotrmelců. Pak udeřilo první škytnutí.

   Otřel si lepkavý pot z čela a potlačil heknutí, když se znovu objevila závrať. Nahoře a dole nemělo ve vesmíru prakticky žádný význam a v tu chvíli mu připadalo, že padá jaksi šikmo nahoru. Pevně sevřel držadlo u okna a držel se zuby nehty. Zavřel oči a modlil se, aby to už konečně přešlo.

   Náhle se zachvěl chladem; cítil pot po celém těle. Ztěžka polkl, pak znovu a donutil se ten strašlivý okamžik potlačit.

   "Kadete, je vám špatně?"

   Opatrně se ohlédl přes rameno a jen matně rozeznal pihovatou tvář zrzavého kadeta, jak se vznáší vedle něj. Byl to starší kadet-poradce přidělený k jeho četě pro letní období. Poznal jej jen díky nášivce na bílé uniformě třídy A.

   Brian Seay, poradce z vyššího ročníku pro druhou četu roty A, ročníku 2080, si Justina prohlédl. Brian měl tvář temně rudou, jak jej zaplavoval hněv. V jeho četě se už jednomu z kadetů stačilo udělat zle, jiná kadetka zase ztratila svůj ID, informační disk, a další zase oznámil, že odchází z Akademie a chce se vrátit domů nejbližším možným letem. Místnůstku, která byla četě v raketoplánu přidělena, naplňoval chaos.

   Přilnavé boty pro stav beztíže určené kadetům chyběly a každý místností poletoval sem a tam. To byl oblíbený kanadský žert kadetů z vyšších ročníků, namířený proti konkurenčním četám nováčků, kterým se častěji říkalo zelenáči. Tím, co z celé situace nakonec udělalo noční můru, byl fakt, že některý opravdu úžasný vtipálek z řad mazáků někam schoval kompletní zásobu náplastí proti vesmírné nemoci, které měly být všem kadetům předány před naloděním na přepravní člun. Celé dvě roty zelenáčů, celkem čtyři sta studentů, se tak nyní vznášely transportérem a většina z nich se necítila právě nejlépe.

   "Zelenáči, máš u sebe pytlík pro vesmírnou nemoc?"

   Justin zlehka přikývl.

   "Tak si jej, sakra, vytáhni."

   Justin nemotorně nahmatal svůj vak, který mu dali při nalodění, a vytáhl pytlík z plastového obalu.

   "Dobře, zelenáči," zahřměl Brian s nechutí v hlase. "Příď je tímto směrem. Vydej se laskavě tam a, pro lásku boží, nezvracej jinam než do toho pytlíku, nebo si to budeš muset sám uklízet!"

   Pevně Justina chytil a postrčil jej vpřed. Justin proletěl přes místnost a pak dál do hlavní chodby raketoplánu.

   "Pohyb, zelenáči, pohyb! Akademie už musí opravdu sahat až na dno koše, když přijímá blby jako jsi ty, kteří se pozvrací pět minut poté, co se ocitli ve vesmíru!"

   Brian se vznášel těsně vedle Justina, nakláněl se nad ním a křičel mu do obličeje.

   Vpluli do chodby. Brian se zachytil držadla a pak se zastavil, aby Justinovi pomohl. Z ostatních místností podél chodby byli staršími rádci vyváděni ostatní kadeti v rozličných stádiích zoufalství. Přede dveřmi toalety se začínaly tvořit fronty. Dav vzdychal a sténal, jako by všichni měli být zatraceni, a nikdo se ani nestaral o to, zda se zařadil k zástupu před dámskými či pánskými záchodky. Byla to prostě otázka priorit.

   Justin s dlaní přes ústa čekal. Jakmile se červené světlo nade dveřmi před ním změnilo v zelené, vyšla kadetka s voskově bledým obličejem a s nepříjemným odérem všude kolem.

   "Přímo támhle!" křikl Brian a pokývl ke dveřím na opačné straně chodby.

   Vzdálené byly pouhých několik metrů, ale i kdyby na tom závisel Justinův život, což soudě podle toho, jak se v tu chvíli cítil, skoro i závisel, nedokázal vůbec přijít na to, jak ty dva metry překonat, natož jak použít toaletu v nulové gravitaci.

   Vždycky si představoval, že stav beztíže bude největším zážitkem jeho života. Představa letu do vesmíru pro něj znamenala nejvyšší cíl. Alespoň mu vždycky říkali, že to je jeho nejvyšší cíl, jeho osud, jak kdosi poznamenal. Vůbec to ale nebylo takové, jak si vysnil.

   Jedna z jeho ranných vzpomínek se týkala onoho večera, kdy se otec vrátil domů z dvouleté výpravy k Neptunu a vzal jej na zmrzlá zimní pole za jejich farmou. Strávili hodiny pozorováním noční oblohy, popíjením horké čokolády pro zahřátí a povídáním o vesmíru. Bylo mu sedm a ona chvíle patřila k těm několika, kdy si spolu opravdu povídali. Seděli venku a pozorovali hvězdy, orbitální základny a satelity slunečních elektráren, které jim prolétávaly nad hlavami, dokud otci neusnul v náručí.

   Otec se v jeho životě zjevoval pouze jako stín. Někdo, kdo se objeví, pobude týden, někdy i měsíc, a pak si to zamíří pryč ze dveří s brašnou přes rameno.

   Vzpomínal si i na některé z hádek, když se otec snažil přestěhovat rodinu na Mars, zatímco matka toužila zůstat na Zemi, aby mohla pokračovat v učení na místní univerzitě. Tvrdívala, že hraniční základna není místo pro rodinu s dětmi.

   Pokaždé, když odešel, matka propukla v pláč a každý večer pak sedávala sama na zadní verandě, aby pozorovala, jak vycházejí hvězdy.

   Den nato, co probděli noc pozorováním noční oblohy, se otec vrátil do mrazivé temnoty a ticha, které, jak Justin hluboko v srdci věděl, miloval dokonce víc než svou rodinu. O tři týdny později byl mrtvý.

   V ložnici na zdi visela otcova zarámovaná medaile cti a pod ní dopis od prezidenta Spojených národů, který zajišťoval Justinu Bellovi, sirotkovi po držiteli medaile cti, přijetí na Vesmírnou akademii Spojených národů, jakmile dosáhne věku šestnácti let.

   Konfliktům však konec nebyl. Jeho matka začala vesmír nenávidět a to i přes to, že jejím oborem coby učitelky na univerzitě bylo letecké a kosmické strojírenství. Existovala i druhá část jejího života, již viděla jako možnost, kterou by Justin mohl následovat a zůstat tak v bezpečí. Pocházela z dlouhé rodinné linie farmářů z Indiany, jejíž kořeny sahaly daleko do doby před dvěma sty lety, ještě před Občanskou válkou. Žili půdou a překonali Velkou krizi ve 20. století i politické otřesy počátku století jedenadvacátého. Její strana rodiny si přála, aby zůstal a zapomněl na vesmír svého otce, aby šel na univerzitu Purdue, kde jeho matka vyučovala, setrval na Zemi a možná i farmařil.

   Stále tu však byla druhá, bellovská strana rodiny. Dědeček Bell se mu tolik snažil být otcem a v jeho rodině přetrvávalo mnoho hrdosti, stejně jako příběhů vyprávěných na zadní verandě při východu hvězd na noční oblohu. Jednalo se tu o tradici tří generací vesmírných výzkumníků, počínající u pilota raketoplánu ve starém americkém vesmírném programu, a od Justina se očekávalo, že bude tou čtvrtou.

   Dědeček vždy, když ukazoval k planetám a vypravoval, jak Bellové zkoumali Měsíc, Venuši, Mars a Neptun, mluvíval klidně, s hlasem naplněným pýchou. Alespoň jednou během Justinovy návštěvy u prarodičů nezapomněl sáhnout do peněženky a vytáhnout zašlou fotografii, na níž pózoval on sám coby mladý muž a člen první expedice Spojených národů k Marsu roku 2026 vedené legendárním Thorem Thorssonem.

   "Bellové vždycky patřili mezi průkopníky. Vzlétli jsme v programu Spojených států, teď létáme za Spojené národy a jednoho dne zamíříme i ke hvězdám. A to je tvá budoucnost, Justine. Před dvěma sty lety se nazývalo formování této země manifestací osudu a já v totéž věřím i dnes: naším osudem je dosáhnout hvězd."

   Kdesi uvnitř cítil, že dědeček se na něj podívá a bude cítit zklamání proto, že Justin je víc do matčiny rodiny a že vesmír zkrátka nemá v krvi.

   Dokonce ani teď nevěděl, jak to má celé vnímat. Do klína mu spadlo umístění na Akademii podepsané prezidentem Spojených národů a Thorem Thorssonem, který dnes Vesmírnou akademii Spojených národů vedl. Do dvouletého přípravného programu, který měl vést ke čtyřletému důstojnickému výcviku, se každým rokem přihlašovalo přes milion šestnáctiletých a pouze šestnáct set jich bylo přijato. Byli to ti nejlepší, nejchytřejší a nejhouževnatější, všechno to, co on sám u sebe nenacházel.

   Někteří tvrdili že není spravedlivé, aby děti držitelů medailí měly zajištěné přijetí, na druhou stranu však získat medaili cti ve vesmíru znamenalo obětovat vlastní život pro záchranu jiných, což přesahovalo běžnou rovinu povinností. Pohlíželo se na to tedy jako na dodatečnou odměnu od vděčné společnosti.

   Cítil se, jako by se na něj právě teď všechny oči upíraly. V holofilmu o jeho otci jej ke všemu hrál známý dětský herec Ricky Cochran. V poslední scéně filmu malý Ricky pohlíží vzhůru do vesmíru a v rukou drží otcovu medaili cti. Ricky dokonce vypadal jako ideální syn Jasona Bella - opálený, s jemnou pletí, přitažlivý a bez tlustých brýlí. Ta filmová scéna jej neustále pronásledovala. Pravdou bylo, že toho večera po ceremonii utekl do svého pokoje, zatáhl žaluzie a pak brečel, dokud neusnul únavou. Medaile cti zůstala hozená do protějšího kouta pokoje.

   Dědeček Bell, všichni ostatní z jeho rodiny, učitelé a kdokoli další ve městě předpokládal, že na Akademii půjde. Cítil se díky tomu úplně mimo.

   Nejhůř na to reagovaly děti ve škole. Pro ně se z něj stal vesmírný podivín, slaboch, který se rozbrečí pokaždé, když jej po škole zaženou do kouta a budou si ho pro legraci dobírat; posmívat se mu, že z Akademie vyletí a vrátí se je odprosit.

   Syn hrdiny - znělo to spíš jako vtip. Tolik se lišil od svého ztraceného otce, muže, který se stával stále větší a hrdinštější legendou, čím déle byl po smrti. Ačkoli dospělí by to nikdy neřekli nahlas, děti si to potěšení neodpustily a připomínaly mu, jak moc se nepodobá "skutečným" studentům Akademie. A kdesi hluboko uvnitř věděl, že mají pravdu; pomyšlení na vesmír jej děsilo. Jiným se to mohlo zdát jako romantické dobrodružství, dosáhnout velké hranice 21. století, na níž dnes žily a pracovaly miliony lidí, on ale uvnitř cítil hrůzu. Ohromná otevřená prázdnota, mráz, ticho a vakuum, které dokáže v mžiku zabíjet. Po nehodě Condoru se objevily zprávy o něčem, co jeho matka a rodinní přátelé před ním ponechávali skryto. On na to však narazil v jednom z počítačových souborů. Ty fotografie jej naplnily hrůzou, obzvlášť ta, která ukazovala, co z jeho otce zbylo. Zobrazovala, co vesmír dokáže člověku udělat.

   Příliš mnoho lidí očekávalo, že půjde, a vycouvat se pro něj ukázalo být obtížnější než jít. Ale mnohem horší byl prostý fakt, že si ani nebyl jistý, zda by mohl výcvikem projít, jelikož Akademie se proslavila coby nejnáročnější škola v celé Sluneční soustavě. Šlo o šestiletý program. Absolvovat jej dokázal stěží jeden z pěti. A někteří ke konci nedospěli, protože byli během studia zabiti.

   Již studium samotné bylo obtížné. I když patřil mezi dobré studenty, nikdy se nepovažoval za toho nejlepšího, ačkoli jeho učitelé neustále tvrdili, že by se tam dostal, i kdyby se přihlásil sám. A pak tu byla také fyzická stránka: nikdy v tělocviku zvlášť nevynikal a děti ve škole mu to také s radostí připomínaly. Část výcviku na Akademii tvořily souboje zblízka v rozličných prostředích. Vyhlídka na podobná cvičení jej příliš nenadchla.

   Večer před odchodem seděl na zadní verandě rodinné farmy společně s matkou. Vítr se proháněl kukuřičnými poli, to byl zvuk, který tak rád slyšel, noční vzduch naplňovaly světlušky a cvrččí zpěv. Poprvé za dlouhé roky slyšel, jak jeho matka mluví o otci. Jak se potkali, když oba absolvovali coby studenti na univerzitě a jak moc se bála vesmíru, i přesto, že navrhování strojů, které jej brázdily, patřilo k její práci.

   "Měli jsme se s tvým otce velice rádi," povzdychla si. "Stále se máme rádi. Jenom jeho srdce navždycky zůstalo tam nahoře a to mé tady dole. Myslím, Justine, že ty jsi někde na půl cesty. Vím, že máš strach. To je v pořádku, i tvůj otec se občas bál. Prostě se snaž ze sebe dostat to nejlepší, a pokud to nepůjde, nevadí. Vždycky se můžeš vrátit na Zemi a začít život tady a nikdo, tím méně já, si o tobě nic špatného myslet nebude. Myslím, že musíš jít, abys to zjistil."

   Pak se rozplakala a nechala jej samotného dívat se na hvězdy a přemýšlet, jestli tohle skutečně bylo opravdu to, co si přál, nebo jen žil život, který mu tu zanechal jeho dávno mrtvý otec.

   Teď se nacházel v raketoplánu, který je měl všechny donést na Akademii na orbitě Měsíce. Jeho životní sen se konečně proměnil ve skutečnost a jediné, co si nyní přál, bylo zemřít.

   "Dovnitř, zelenáči!" zavelel Brian, pevně Justina popadl a postrčil jej k otevřeným dveřím toalety.

   Justin proletěl chodbou. Roztaženýma rukama se snažil zachytit zábradlí poblíž dveří, ale minul. Odrazil se od protější zdi a zamířil zpátky, přímo na Briana. Náhle si s hrozivou jistotou uvědomil, že je pozdě, příliš pozdě pokusit se o další odraz přes chodbu a vrátit se do bezpečí záchodku.

   Seayovy oči se rozšířily.

   "Blij do sáčku, pitomče, do sáčku!"

   Justin neohrabaně nahmatal sáček a přiložil si otvor k ústům.

   Nastala exploze - a k jeho hrůze všechno vyletělo opačnou stranou pytlíku rovnou ven. Vybavil si vzdálenou vzpomínku, jak mu otec vyprávěl o starých vtipech ve flotile, kdy se do sáčků na zvracení udělaly díry a pak se vracely zpátky do balíčků.

   S mrazivou jistotou si uvědomil, že uniforma třídy A bez poskvrnky, kterou měl starší kadet na sobě, bude vzápětí zničena. Vzpomněl si také na starou radu, kterou mu otec dával - "nikdy, absolutně nikdy a za žádných okolností nechtěj rozčílit svého staršího kadeta!"

   Brianovy oči se rozšířily děsem. Starší kadet spatřil, co se na něj nevyhnutelně řítí, ale nemohl tomu nijak zabránit.

   Lapaje po dechu, proletěl Justin Bell dál do chodby s potem vyskakujícím na čele a s očima stále vytřeštěnýma jako sumec, kterého právě určili jako hlavní chod večeře. Jediné čeho tím dosáhl byla řetězová reakce po celé chodbě. Všichni ostatní zelenáči to nevydrželi a zvraceli do svých sáčků, z nichž všechny měly na dně díru. Starší kadeti křičeli rozčílením a hrůzou, když se chodba pomalu naplňovala nevábnou substancí. Ve stavu beztíže všechna ta hmota poletovala kolem a pokryla stěny, podlahu a každého, kdo se právě v té zapáchající a lepkavé břečce vznášel. Senzory systému pro filtraci vzduchu zachytily příznak katastrofy a rozběhly se na nejvyšší výkon. Silný proud vzduchu se rozvířil po celém koridoru a odsával galony oné tříště. Zelenáči, kterým se nepodařilo zachytit zábradlí, kroužili vzduchem a v agónii bědovali, když se přilepili k ventilaci a zůstali tam přisátí jako mouchy na stěně, zatímco kolem nich kroužila matná tříšť a pokrývala je jako barevný sliz.

   Pro tento okamžik se Justin cítil o něco lépe, jak tak objímal postranní držadlo a lapal po dechu. Pak se ale ohlédl na všechen ten nepořádek, který provedl Brianu Seayovi. S pocitem hrůzy si uvědomil, že udělal největší chybu na světě, jakou může zelenáč, zbrusu nový kadet, provést - udělal si životního nepřítele ze studenta vyššího ročníku. Skvělý start pro kariéru na Akademii.

   

   *

   

   Justin se se zasténáním probral a na okamžik pocítil paniku. Holofilmy o lidech spících ve stavu beztíže vždycky vypadaly tak pěkně a pokojně. On se ale v této chvíli rozhodně pokojně necítil. Připadal si spíše jako ve zlém snu, v němž padáte z útesu a najednou se s leknutím probudíte. Tak tady to bylo stejné. Nekončící pocit pádu.

   Chytil se pevně okrajů spací sítě a chvíli jen tak visel. Náplasti proti vesmírné nemoci byly konečně nalezeny schované ve ventilační šachtě a jemu lék alespoň trochu pomáhal. Cítil se absolutně skrz naskrz vyčerpaný poté, co si musel odpykat první trest své kariéry - pomáhat vyměnit zanesené ventilační filtry. Byl to úkol, při němž měl možnost se ještě tucetkrát vyzvracet, dokud už v něm pro nenasytného boha nevolnosti už nic víc nezbylo.

   Ostatní lůžka zela prázdnotou. Sebral veškerou odvahu, odepnul spací síť a vyklouzl z postele. Natáhl se pro pár bot pro stav beztíže, které se přichytily k podlaze. On a s ním i spousta dalších zelenáčů podezřívali Sharon O'Malleyovou, velitelku čety z vedlejšího pokoje, že to ona boty předtím schovala, aby se mohla dívat a bavit se, když pak předváděla ohromné představení, že je překvapivě "objevila" uschované ve skříňkách. Justin sejmul boty z držáku na zdi, natáhl si je a seskočil dolů na palubu. Nemotorně se obrovskými kroky vydal ven z místnosti a zamířil do hlavní haly. Tam se u jednoho z průzorů tlačil menší dav.

   "Už je ti líp, Justine?"

   Madison Smithová, další Američanka v jeho četě, se na něj účastně usmívala. Byl to zářivý úsměv, který ji vrásnil tmavou kulatou tvář a Justina naplnilo teplo přátelství, když přešla místnost, aby se k němu přidala.

   Stále se ještě cítil trochu roztřesený, a tak mu Madison nabídla ruku, aby mu pomohla stabilizovat se. Usmál se na ni, ale odmítl. Chůze v botách pro stav beztíže je něco, co musí zvládnout sám.

   "Už se do toho dostáváš," zašeptala a spiklenecky na něj mrkla.

   "Cítím se jako blbec," ulevil si, ale byl rád, že narozdíl od Táni jej Madison nesetřela.

   "Rodiče mě brávali do Disneyho vesmírného letoviska, takže jsem si na ně zvykala už odmalička. Za pár dní v tom budeš umět chodit."

   "To doufám," vzdychl si.

   Rozhlédl se po místnosti. Nikdo další si jej nevšiml, všichni byli přilepeni k průzoru.

   "Starší kadet Seay tvrdí, že čekáme, až se objeví poslední kadet, a pak poletíme k Akademii."

   Hleděla na něj s očima plnýma vzrušení. Když vyslovila jméno Seay, Justin se bleskurychle rozhlédl kolem sebe, avšak starší kadet se nikde v blízkosti nenacházel, takže zase s úlevou vydechl.

   "Popravdě, právě přilétá a nikdo si nechce tu podívanou nechat ujít. Pojďme za nimi."

   Těžkopádnými kroky následoval Madison přes místnost; v jednu chvíli se nad ni naklonil, to když přesně nepřichytil přilnavý háček boty k podlaze, a málem upadl. Hravě jej chytila za paži a stabilizovala ho. Jakmile se přiblížili k průzoru, uviděl Táňu pohromadě se zbytkem skupiny. Otočila k němu hlavu a věnovala mu opět ten rošťácký úsměv.

   Nemohl si pomoci, musel shledat, že je skutečně přitažlivá. Dlouhé černé vlasy měla svázané do jednoduchého ohonu tak, aby ji nelétaly do obličeje.

   "Aha, tady je," oznámila. "Zrovna jsme si o tobě povídali."

   Několik kadetů ve skupince si Justina prohlíželo. Pociťoval rozpaky smíšené s trochou vzteku. Bylo zřejmé, že si jej Táňa vybrala za oběť.

   "Skvělý zásah, Justine," zasmál se jeden z nich. "Trefit se do nadřízeného hned první den."

   Skupinka vybuchla smíchem a Táňa s dramatickou nadsázkou a zkřivenými ústy onen slavný moment napodobila.

   Kadet, který prve promluvil, k němu natáhl ruku.

   "Pradíp Singh z Bombaje. Mám pocit, že jsme spolu na pokoji."

   Justin se pousmál a potřásl si se Singhem rukou.

   "Tam, odkud já pocházím, se učíme zasáhnout cíl hned na první pokus," pronesl Justin vážně a následně se mu ulevilo, že poznámka vyvolala smích v jeho prospěch. Ve skupince to náhle zašumělo a všechny páry se stočily k opačné straně místnosti.

   Otevřenými dveřmi sem vplouval Brian Seay a Justin si s mrazivým zděšením uvědomil, že jeho poznámku zaslechl. Starší kadet se obrátil, opustil místnost a zavřel za sebou dveře.

   "No paráda," vzdychl si Justin.

   "Vsadím všechno, co mám, že se Seay zaslouží o to, aby tady náš ostrostřelec vyletěl ještě před koncem letního období," poznamenala Táňa.

   Skupinka mlčela a někteří v ní dokonce kývali na souhlas.

   Justin se pokoušel Táně trefně odvětit, že se toho nedočká, ale nějak to nedokázal. Pohotové odpovědi nikdy nepatřily k jeho silným stránkám. Vždycky si myšlenky přebral a chvíli o nich uvažoval, než definitivně odpověděl. Dobře věděl, že za takových dvacet minut odpovídající trefnou poznámku nalezne, ale to už nebude mít žádný význam.

   "Na tu loď je krásný výhled," ozvala se Madison a k Justinově úlevě obrátila skupinka pozornost k průzoru a na jeho problémy už zapomněla.

   "To je člun třídy Yukon," rozeznal Justin plavidlo, sotva ho uviděl. "Už se ale aspoň čtyřicet let nevyrábí. Poslední model lodi s pohonem na sluneční vítr opustil doky ve čtyřicátém prvním."

   "Vypadá spíš jako kus šrotu," okomentovala ji Táňa.

   Musel připustit, že je to pravda. Na sluncem ošlehaném trupu byste jen stěží nalezli jediný kousek barvy a lodní senzory patřily ke starožitným kouskům. Justinovi však přesto připadala úchvatná. Za jasných nocí jste dole na Zemi mohli snadno pozorovat, jak sluneční čluny nabírají vítr do plachet o rozměrech tisíce čtverečních kilometrů a směřují k Marsu, pásu asteroidů či k plynným obrům za nimi. Někdy zářily stejně jako solární elektrárny obíhající planetu. Nyní měl příležitost jednu z nich spatřit zblízka.

   Stále mu připadalo fascinující, jak lodě, které křižují sluneční soustavu, využívají k napnutí plachet sílu slunečního větru. Připomínaly tak starobylé parníky a fregaty z devatenáctého století. Mylarovými plachtami tyto lodě zachycovaly sluneční vítr a dopravovaly těžké či rozměrné náklady, které byly pro přepravu raketou na iontový nebo nukleární pohon příliš cenné.

   Táňa měla svým způsobem pravdu, to jen on si ji nechtěl připustit. Lodě se solárním pohonem představovaly v kosmickém věku pouhé tuláky. Plavidlo na nukleární pohon by to na Mars zvládlo za dva dny a na Jupiter za šest. Za tutéž dobu by solární loď pouze nabírala rychlost a pohnula se jen o pár krůčků. Ale jakmile už rychlost nabrala a opřel se do ní sluneční vítr, dokázala být stejně rychlá jako člun s iontovým pohonem. A právě v jejich zrychlování a zpomalování tkvěl hlavní problém. Výhodou pak pochopitelně bylo, že sluneční vítr získávaly zdarma, zatímco palivo pro nukleární raketu stálo balík.

   Tenhle člun byl celý poškrábaný. Trup měl promáčknutý dlouhými roky slunečního záření a nárazy mikrometeorů. Komunikační talíř posetý spoustou drobných děr jí dodával opotřebovaný vzhled. Dávno měla být poslána do vesmírného muzea, přesto ale stále fungovala a brouzdala po dopravních trasách. Pod obytnými sekcemi měla připevněno několik zásobníků na rudu. Ty byly pravděpodobně naplněny surovým titanem připraveným k přeměně v nejnovější modely vesmírných lodí. Dlouhé vysunovací stožáry pro solární plachty se rozevíraly jako pavoučí nohy; každý představoval stěžeň dlouhý více než sto metrů s pevně svinutými plachtami, s výjimkou panelu o rozměru jednoho čtverečného kilometru, který pilotovi umožňoval ve chvíli zakotvení pohyb rychlostí několika metrů za sekundu.

   Tenhle pilot zjevně patřil k mistrům. Vplul do doku a téměř ani nepoužil manévrovací trysky. I poslední plachta se nakonec začala stahovat a navíjet na stěžeň. Justin vše s obdivem pozoroval, až skoro zapomněl na vesmírnou nevolnost.

   Transportérem proniklo slabé, ale zaznamenatelné trhnutí v okamžiku, kdy solární člun přistál v suchém doku. Představení skončilo. Kadeti se začali rozcházet do svých pokojů, aby si dopřáli trochu spánku. Justin se za nimi díval.

   Dnes to byla jeho první noc ve vesmíru. Nacházeli se na potemnělé straně Země a zdálo se, že obloha nad nimi září miliony hvězd. Pro většinu z nich to možná nepředstavovalo nic nového. Zaslechl, jak se Táňa chlubila, že žila rok na Měsíci a že její dědeček býval slavným kosmonautem. Dokonce ani Madison ten výhled nějak zvlášť nezaujal, kromě onoho krátkodobého vzrušení při příletu solární lodě.

   Jsem ve vesmíru, uvědomil si. Před sto lety si něco podobného mohla říct jen pouhá hrstka lidí. Jsem ve vesmíru a zítra nastupuji na Akademii.

   Čím déle o tom uvažoval, tím více mu po zádech přebíhalo lehké mrazení. Mrazení, o němž si nebyl příliš jistý, zda je vyvoláno strachem či vzrušením. Ale pak mu došlo, že vlastně obojím.

   Zapřel se a přitiskl nos k průzoru. Raketoplán Akademie musel na tento poslední příjezd čekat proto, že solárním lodím bylo zakázáno kotvit u věží orbitálního výtahu či vesmírných stanic. Poslední kadet ročníku 2080 se právě nalodil a Justin na něj začínal být zvědavý, jelikož se ještě s žádným vesmírným tulákem nesetkal. Dotkl se informačního a komunikačního panelu, položil stručný dotaz a vzápětí dostal informace o místu, kde loď zakotvila.

   

   *

   

   Matt Everett se naposledy rozhlédl po pokoji. Léta snil o tom, jak z něj unikne. Když ale teď, pravděpodobně navždy, odcházel, pohled na něj jej chytil u srdce. Stěny zdobily obrázky Země, planety, kterou dosud spatřil jen z oběžné dráhy nebo jako miliardu kilometrů vzdálenou modrozelenou skvrnu. S sebou si odnášel jen několik z nich - západ slunce nad tropickou pláží, sněhovou bouři v borovém lese a fotografii svých rodičů.

   Na ně si už téměř nevzpomínal. Hologram vznikl jen několik dní před srážkou lodi Corona Wind s meteory, které ji skoro zničily. Na obrázku pózoval vklíněný mezi nimi - stěží sahal otci do pasu - a oba dva měli ruce na jeho ramenou.

   Zaslechl, jak se dveře od pokoje odsouvají. Zahnal lehkou vlhkost, která se mu drala do očí, a otočil se.

   "Tak, chlapče, zakotvili jsme. Je čas se přesunout. Musím ještě stihnout dostat se do zásobovacích doků, odevzdat jim ty kanystry s rudou a splašit nějaké jídlo. Na obzoru je solární bouře, takže by měl být na plachty skoro stoprocentní tlak. Chtěl bych chytit nejlepší vítr a vypadnout."

   Matt pohlédl na strýčka a musel se usmát. Věděl, že pro něj je to stejně těžké. Po celý život mu strýček Dan stál po boku, musel si osvojit roli matky, otce i kapitána rodinné lodi.

   Matt se pokoušel něco říct, ale nedokázal to. Existoval tu koneckonců jeden nepsaný zákon. Poutníci sami sebe považovali za naprosto klidné samotáře, kteří by dokázali strávit dlouhé hodiny na hlídce a nepronést ani slovo. Pocity? To byl luxus pro lidi svázané gravitací, lidi na planetách nebo velkých orbitálních stanicích. Správný vesmířan by nikdy nedovolil, aby jej něco zvedlo ze židle.

   Znovu se musel usmát. Jelikož při kotvení bylo nutné vypínat centrifugální otáčení, visel tu jen tak ve stavu beztíže. Vedle strýčka Dana se vznášel servisní robot a upíral na Matta klidný pohled elektronických očí, jakoby plných života. Jen stěží dokázal nemyslet na "roba" jako na živoucí bytost. Jako někdo vyrůstající na přepravní lodi si nemohl dovolit vlastnit domácího mazlíčka. Dan mu roba věnoval s odůvodněním, že stroj za něj bude uklízet a hlídat ho, Matt ale dobře věděl, že strýček chtěl, aby mu dělal společnost a nahrazoval kamaráda.

   "Nedal by sis partičku šachu, Matte?" zeptal se robot.

   "Musím odejít, robe," pronesl Matt klidně.

   "Ach."

   Stroj naklonil oválnou hlavu a rozhlédl se po místnosti.

   "Sejmul jste své oblíbené obrazy."

   "To proto, že opouštím loď. Vždyť víš."

   "Ach." Robot se na několik vteřin odmlčel, jako by zpracovával onu podivnou myšlenku, že někdo opouští loď. Poutníci na solárních lodích brouzdali vesmírnými cestami mezi světy při výpravách trvajících celý rok i víc. Za dobu, co byl rob na palubě, nikdo loď doopravdy neopustil s výjimkou krátkých zastávek na vesmírných stanicích a těžařských základnách.

   "Kdy se zase vrátíš? Máme i takový plán, abychom mohli zůstat v blízkém okolí."

   Když se Matt na roba díval, připadalo mu, že má v krku knedlík. Stroj samozřejmě věděl, že odchází, protože jednou z jeho funkcí bylo vědět všechno, co se na palubě Corona Wind děje. Sám mu pomáhal s přípravou na přijímací zkoušky na Akademii, které mu zprostředkovali skrze komunikační linku, a společně s ním oslavoval, když mu přišlo oznámení o přijetí. Matt nedokázal zcela přesně odhadnout, zda robot jedná podle svého programu a napodobuje emoce, nebo je skutečně rozzlobený a zklamaný.

   Někdy se rob choval, jako by Mat byl ještě dítě; nabízel mu, že jej vezme "na koníčka", žádal ho, aby si spolu zasoutěžili v hláskování, nebo mu chtěl předčítat nějaký příběh. Choval se jako hodný dědeček, který nedokáže přijmout fakt, že jeho oblíbený vnuk už vyrostl.

   "Možná za šest let, možná nikdy," odpověděl Matt tiše.

   "Bude se mi stýskat," řekl robot.

   Matt se na stroj zadíval a nebyl schopen cokoli říci. Bylo to poprvé, co jej slyšel mluvit v první osobě.

   Dan si hlasitě odkašlal.

   "Tak pojď, chlapče. Loď Akademie už na tebe čeká. A já tu mám náklad, který musím doručit. Takže pohni kostrou a opusť už tuhle loď."

   Matt kývl a přinutil obličej k drobnému úsměvu.

   "Sbohem, robe," řekl a poklepal stroj po jeho mechanické hlavě.

   "Šachy si tedy zahrajeme, až se vrátíš," opáčil robot.

   Matt odepjal batoh od podlahy a zamířil ke dveřím. Strýček k němu natáhl masitou, mozolnatou ruku.

   "Ať na tebe může být rodina pyšná. Celé čtyři naše generace patřily mezi vesmířany. Deset generací před nimi se plavilo po mořích. Pamatuj, že jsi vesmírný poutník a kolonista, takže pozemšťany nenechej, aby z tebe vypudili to lepší. Pokud se dostaneš do čestného boje, porozumím tomu. Máš ale za úkol se malérům vyhýbat, přežít výcvik a vrátit se jako velitel. A do těch záležitostí s marťanskými odpadlíky a separatisty nestrkej nos. Není to zrovna problém, kterým by ses musel zabývat právě teď."

   "Ale oni mají pravdu, Dane. Bez boje s nějakým pozemšťanem se nevrátím."

   Dan popadl Matta za ramena a pohlédl mu zpříma do očí.

   "Poslechni, synu, existuje doba jak pro boj, tak i doba se na boj připravit. Tvým úkolem tady bude se připravovat. Akademie ti nabízí ten nejlepší výcvik v celé soustavě. Tvůj táta si přál vidět, jak na Akademii absolvuješ, a to chci i já. Až jednou dojde k tomu, že budeme se Zemí bojovat, budeme potřebovat vycvičené lidi. Lidé z Akademie jsou nedocenitelní a my mezi nimi potřebujeme mít co nejvíc kolonistů, jako jsi ty.

   Projdi Akademií, nauč se všechno co zvládneš a drž se stranou šarvátek. Pokud nebudeš, položí tě na lopatky, ani nebudeš vědět jak. A co z tebe bude pak? Nic než zatracený, obyčejný kolonista. Jestli chceš někomu pomoct, musíš se nejprve něčemu naučit. Takže zavři zobák a nastraž uši. Někteří bystřejší z těch, se kterými se tam setkáš, tě budou chtít nakrknout. Jiní zase tak špatní nebudou. Teď mi tady něco slib. Ať se stane cokoli, zůstaneš na Akademii."

   Matt nakonec neochotně souhlasně přikývl.

   Dan se usmál a poplácal jej po rameni.

   "Dej na sebe pozor, chlapče."

   "Sbohem, strýčku."

   Dan mu stiskl ruku a chvíli Mattovi hleděl do očí. Pak pokývl a otočil se.

   "Pojď, ty zatracenej robote, máme spoustu práce."

   Starší muž doplul přes pokoj ke dveřím a stroj za ním docupital. Matt sledoval, jak opouštějí místnost. Zhluboka se nadechl a vnitřně se srovnal. Za posledních několik hodin si dovolil víc emocí než za celá léta. To nebylo nijak příjemné. Bude reprezentovat všechny vesmířany ze solárních lodí a bude se také muset vyrovnat s předsudky, které o vesmířanech a kolonistech pozemšťané mají. Věděl, že jej budou považovat za vidláka odněkud ze zapadákova, ale zároveň za drsňáka.

   Než uzavřel vzduchotěsné dveře, dvakrát překontroloval těsnění. Lidé, kteří dvakrát či třikrát nic nezkontrolovali, ve vesmíru dlouho nepřežili. Těsnění bylo bezpečné.

   "Takže sbohem, stará loďko," zašeptal a předtím, než stiskl tlačítko pro otevření, poplácal přepážku.

   Dveře se se sykotem vyklopily. Dovnitř z raketoplánu vnikl závan studeného vzduchu, který byl cítit čistotou a svěžestí. Příjemná změna po osmi měsících automaticky recyklovaného vzduchu. Kondenzátory na Coroně pomalu dosluhovaly a do ovzduší pronikal odér plísně. Na palubě Corony však dosluhující znamenalo nejlepší.

   Venku na něj čekala kadetka v bílé uniformě.

   "Kadet Matthew Lee Everett?"

   "To jsem já."

   "Říká se "madam", když oslovuješ nadřízenou."

   "To jsem já, madam."

   Před pravým okem mu podržela malý laserový emitor.

   "Dívej se přímo do paprsku, prosím."

   O pár vteřin později přístroj sejmula a ten ukázal sítnicový vzorec jeho oka - při identifikaci mnohem spolehlivější než otisk prstu.

   "Tak fajn, kolonisto, identifikace pozitivní."

   "Jak jste mě to oslovila?" dožadoval se Matt klidně.

   "Slyšel jsi, kolonisto, a oslovuj mě madam," štěkla po něm odpověď. Pozorovala jej, jako by čekala nějaký protiútok.

   Vzpomněl si, co mu ještě před chvílí říkal strýček, a zhluboka se nadechl.

   "Ano, madam."

   "Jsi přidělen k druhé četě roty A. Teď pohni kostrou a ohlas se u svého velitele, staršího kadeta Seaye. Celá loď čekala jen na to, až se nalodíš, takže teď můžeme zamířit k Akademii."

   Ohlédla se přes rameno.

   "Ty jsi tvrdil, že jsi ze stejné roty?"

   "Ano, madam."

   "Tak mu ukaž cestu, zelenáči."

   Obrátila se a bez jediného slova se odrazila do chodby.

   Na opačné straně chodby jej očekával jednočlenný uvítací výbor. Měl dotmava opálenou tvář, nejspíš pozemšťan. Matt ale na první pohled poznal zelenáče, který si teprve zvyká na pobyt ve vesmíru. Pozemšťan byl vysoký, hubený, stižený v obličeji těžkým případem akné, a co bylo nejdivnější, nosil brýle, tedy něco, co Matt v reálném životě ještě nikdy nespatřil. Přátelsky se usmíval, a tak se na něj Matt ušklíbl, když prolétával přechodovou komorou; přetočil se, takže se přibližoval vzhůru nohama.

   "Jmenuji se Matt Everett a viděl jsem věci, o kterých si vy pozemšťané můžete nechat jen zdát," začal.

   "Já jsem Justin Bell."

   "Vypadáš trochu schlíple, kámo."

   "Už mi bylo líp," řekl Justin a znovu se pousmál.

   "Jen žádný strach, žádný strach, i starýmu vesmířanovi se občas udělá šoufl, když se neustále mění gravitace," uklidňoval ho Matt.

   "Ale trvalo ti to, než jsi sem dorazil."

   Oba dva pohlédli ke dveřím, v nichž stál Brian s rukama v bok.

   "Pohněte, zelenáči, loď přejde na impuls za deset minut. Vraťte se do pokojů a během zrychlení se připoutejte. A teď pohyb!"

   Brian se otočil a zamířil zpátky do chodby.

   "No, teda řeknu ti, kámo, že ta Akademie začíná být zajímavé místo," zašklebil se Matt. "A teď, jak řekl šéf, pohyb."