Středa 25.5.2005
Svátek má Viola

Literatura
Film
Povidky
SF akce
Akademie SF
SF&F workshop

Archiv vydání


přehled filmových recenzí, zveřejněných na Sardenu v průběhu roku 2004
>>>


přehled knižních recenzí, zveřejněných na Sardenu v průběhu roku 2004
>>>


přehled životopisných medailonků na Sardenu za rok 2004
>>>


přehled knižních recenzí, zveřejněných na Sardenu v roce 2003
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných na Sardenu v roce 2003
>>>


HISTORIE: seriál Jak to je s dějinami fantastiky u nás doopravdy?
>>>


CONY: seriál Pořadatelem snadno a rychle
>>>


TV zaklínač - rešerše třináctidílného seriálu
>>>

 
 
SARDEN: sci-fi sekce NP + deník o SFFH
šéfredaktor: Pagi, redakce: Zdeněk Rampas (Interkom), Vlado Ríša (Ikarie)
kalendář SF akcí, Pagiho fotoalbum, NOVÉ KNIHY, UKÁZKY

 HLAVNÍ STRÁNKA

25.5. UKÁZKA: Alexander Irvine, Hrsti jadeitu
Alexander Irvine

HRSTI JADEITU
Alexander Irvine

 

Prolog

Byla půlnoc a všichni bohové zaujali svá místa kolem teotexcalli, božského ohniště. Oheň zde hořel čtyři dny... a pak bohové promluvili. Pravili Tecuciztecatlovi: „Vejdi do ohně, Tecuciztecatle!“ a on se připravil vrhnout se do šlehajícího ohně. Cítil obrovský žár a měl strach. A protože měl strach, nenašel odvahu skočit do plamenů, nýbrž se odvrátil... Čtyřikrát to zkusil a čtyřikrát selhal. Po těchto nezdarech bohové oslovili Nanahuatzina, zvaného Strupatý. Řekli mu: „Nanahuatzine, zkus to ty!“ A on, uslyšev slova bohů, sebral kuráž, zavřel oči, postoupil dopředu a vrhl se do ohně. Bylo slyšet zvuk, jak se peče, jak jeho tělo hlasitě praská. Když Tecuciztecatl viděl, jak ve výhni hoří, skočil do ohně také. Pak, když tato velká hranice oba strávila, se bohové posadili a čekali, až se Nanahuatzin objeví znovu. Kdepak to asi bude? říkali si. Čekali dlouho. Náhle obloha zčervenala; všude se objevilo jitřní světlo. Říká se, že bohové tenkrát poklekli, aby vyčkali, až Nanahuatzin vyjde jako Slunce. Rozhlíželi se kolem sebe na všechny strany, ale neměli tušení, kde se objeví.

—Fray Bernardino de Sahagun
„Stvoření pátého slunce“

Izcalli, den 11 - Had - 15. prosince 1835

Dvorem, který odděloval sesterské budovy rozpadajícího se nájemního domu profukoval ostrý vítr. Dával život cárům novin a vírům prachového sněhu. Lupita, která dřepěla na vyhublých hýždích a nahlížela rozpraskaným suterénním oknem dovnitř, se zachvěla a zachumlala se do vlněného ponča.
Lupita přes podrážky bot cítila, jak se zem chvěje, jako by na něco čekala. Dívala se po tvarech, které se zvedaly ze sněhu na dvoře. Nebylo to tak dávno, co byla zem, na níž teď stála, bahnitým rybníkem a Lupita přemýšlela o tom, co asi duchové té vody říkají na kouzlo, které vložila do hliněné podlahy ve sklepě domu. Duchové nenáviděli nahualii jako Lupita, přestože magie byla jediný prostředek, kterým mohli mrtví nahlížet do světa živých; jejich iracionalita byla jejich sílou a Lupitiným nebezpečím.
„Psst, Králíku,“ sykla Lupita. Tochtli, Králík na měsíci, se dnes v noci zlobil a žárlil. Rozčílilo ho, že Xiuhtecuhtli se probudil, aby Lupitino kouzlo ohlídal. Králík měl řeči pokaždé, když se Starý bůh pohnul. Lupita vzhlédla k měsíci a pak znovu odvrátila zrak. Cítila na sobě pohled Starého boha, a proto se bála, jak se může bát jenom nahualli, který používá magii jednoho boha ve službách druhého.
Do sklepní koupelny s hliněnou podlahou se přibatolila holčička. Za ní vešla matka s vědrem kouřící vody, potrhaným ručníkem a kouskem hrubého mýdla. Lupita pozorně sledovala jejich nohy a vydechla úlevou, když ani jedna nešlápla v průchodu přehrazeném závěsem na kousek hlíny, kde Lupita před čtyřmi roky zahrabala holčiččinu pupeční šňůru.
Když měla žena krátce před porodem, Široký klobouk poručil Lupitě, aby se držela nablízku, a pod hrozbou smrti jí zakázal použít nějaký lektvar, kterým by se porod uspíšil. Tvrdil, že porod bude krátký; kdyby Lupita nebyla připravená přivést dítě na svět a vyslovit požehnání, slunce by prošlo pět set dvacetkrát, než by do sebe znamení opět náležitě zapadla. Lupita se připravila, a když to na ženu přišlo, stará porodní bába byla připravená. Hlava holčičky se objevila necelou hodinu před probuzením slunce, v době, která je nejvíce zasvěcená Tlalocovi, a Lupita si uvědomila, že mimořádná opatření ze strany Širokého klobouka byla na místě. Jestli skutečně věděl, kde se chacmool ukryl... šeptem odříkala patřičné modlitby a s pupeční šňůrou se odkradla do suterénu.
Nechtělo se jí do toho úkolu. Po celou dobu, kdy stáčela sukovitou šňůru a dělala kolem ní obrazec ze šarlatového a černého písku, na sobě cítila oči Tlaloques, Tlalocových dětí. Také Xiuhtecuhtli se dobře díval a Starý bůh byl mocný i v den zasvěcený jeho nepříteli Tlalocovi. Existovala mezi nimi rovnováha, podobně jako mezi póly magnetu, a to, co posilovalo jednoho, vlévalo víc života také druhému. Kdyby tomu tak nebylo, svět by se už dávno rozletěl na prach a jeho obyvatele by sežraly opice. Starý bůh udržoval ohně, Tlaloc se staral o vodu z nebe a hlínu. Svou protichůdností dělali svět úplným.
Nikdy se nepleť mezi bohy, říkala si Lupita. A přesto byla tady a obracela ohňovou magii v Tlalocův prospěch. Holčička byla svým narozením zasvěcena Tlalocovi. Lupitiným úkolem bylo pouze zmocnit se jí a zařídit, aby si její otec myslel, že je mrtvá.
Kouzlo bude působit čtyři roky po zahrabání, řekla Širokému kloboukovi. Potom zeslábne, pokud se nevyhrabe a neobnoví. Mohlo se stát, že holčička, nebo někdo jiný – třeba jiná mladá dívka, obzvlášť narozená v posvátný den – na kouzlo šlápne a vypustí tak mocihuaquetzqui, ohnivé duchy žen, které zemřely při porodu. Neustále toužily rozhojnit svůj počet, a proto se těhotné ženy musely držet dál od ohně.
Široký klobouk se ji ani nepokusil uklidnit. Sleduj, co se bude dít, řekl a vyrazil na další ze svých častých cest, které ho vedly na jihozápad. Pokaždé jel hledat chacmoola. Lupita věděla, že ho nikdy nenajde. Jestli se dnes její kouzlo zdaří a mocihuaquetzqui dítě patřičně popálí, chacmool si najde jeho.
Holčička si vlezla do škopku na mytí. Bylo šílené koupat se uprostřed zimy, ale žena trvala na tom, aby to každé úterý dělali; její bůh, který se jmenoval Miller, to požadoval.
A bylo možné, že tím šílenství neskončí. Do událostí této noci zasáhne ruka Xiuhtecuhliho a kdo ví, třeba je dokonce vychýlí nečekanými směry; klidně mohl zabránit tomu, aby jeho mocihuaquetzqui byli využiti pro službu Tlalocovi. A jako by Králík zkoušel jeden ze svých žertíků, matka holčičky nosila pod srdcem druhé dítě – byť o tom zatím nevěděla ona ani její manžel.
Ze sněhu se vytvořil průvod lidských postaviček a roztančil se kolem rámu suterénního okna. Sníh je voda, uvědomila si Lupita. Tlaloc ví, co se tady děje. Plivla a postavičky se rozpadly na prach.
Jane, tak se ta holčička jmenovala. Jane Prescottová, narozená v den 1-déšť v měsíci začínajícího období dešťů Toxcatl, v poslední hodině před svítáním, jedenáctý rok před koncem cyklu. Čtyřikrát zasvěcená Tlalocovi, Tomu, kdo dává růst. Matka se jmenovala Helen.
Nanahuatzin, která přinutí slunce vstát, odříkala si šeptem Lupita při pohledu na to, jak si Jane vlezla do škopku a zvedla ruce nad hlavu. Matka z ní stáhla oblečení a Lupita uviděla, že z Jane je velké zdravé děvče, jak se slušelo pro někoho, kdo byl tak těsně svázaný s Tím, kdo dává růst. Jane se třásla zimou a tančila z nohy na nohu, dokud jí matka nevylila na hlavu vodu. Potom si sedla a začala se drhnout. Matka se postavila před zrcadlo a rozčesávala si vlasy.
Lupita znovu pohlédla na kousek nedávno překopané půdy ve dveřích, velký zhruba tak stopa krát stopa. Snažila se hlínu udusat a namést na ni prach, aby místo zamaskovala, ji však bilo do očí jako čerstvý hrob. To by samozřejmě nemělo mít žádný vliv, hlavně že kouzlo vykopala a znovu je náležitě zasypala, s novým obrazcem z rumělky a dřevěného uhlí, ale tato příležitost se naskytne pouze jednou. Široký klobouk by zuřil, kdyby přišla vniveč, a na mocihuaquetzqui nebylo spolehnutí, ani když byli náležitým způsobem spoutáni. Uměli vycítit slabinu každého kouzla a množili se jako králíci. Kdo mohl vědět, co si Starý bůh usmyslí?

Zvedla obličej k měsíci, který visel v mrazivé noci jako kulatý bílý jadeit. Slyšíš, jak o tobě mluvím, Králíku? pomyslela si. Nechci se tě dotknout.
Angličtina ji ničila a španělština jakbysmet; musela pamatovat na to, že má formuli pronést ve starém jazyce. Jen co se žena postaví do blízkosti kousku hlíny, kde je zahrabaná dceřina pupeční šňůra, přijde ten pravý okamžik. Neměj strach, ženo, řekla v duchu Lupita a položila ruku na mošnu mezi chodidly. Teplo, které z ní vyzařovalo, jí bolestivě rozproudilo krev v promrzlých prstech. Žena odstoupila od zrcadla k závěsu, který se houpal ve dveřích. Dnes v noci zemřeš, jako by při porodu, a odpoledne odejdeš do Domu slunce.
A pak přišla pohroma. Závěs se prudce odhrnul stranou a do místnosti vpadla černošská dívka, asi stejně stará jako Jane. Jak upírala obrovské tmavé oči na suchý záchod, došlápla jednou bosou nohou přesně doprostřed znovu zahrabaného kouzla.
Podlaha explodovala zpod došlápnuté nohy a dívenka byla zpopelněna ve sloupu ohně, který se hřibovitě rozlil po stropě a zasypal Jane a její matku deštěm kapek. Žena vykřikla, strhla si hořící šátek a začala tlouct do uhlíků, které jí dopadaly na záda a temeno hlavy. Když klesla na kolena, boty a obruba šatů na ní vzplály, ale stačila ještě hodit ručník Jane. Hejno mocihuaquetzqui o velikosti špendlíkové hlavičky se kolem něho zatočilo a spálilo jej na doutnající vločky, které zůstaly viset ve zvířeném vzduchu.
Ochromená Jane stála ve škopku a svým vřískáním vytvářela strašlivou harmonii s vřískáním matky. Voda ve škopku vřela přes okraje, syčela a nervózně pobíhala po zpěněné podlaze. Přestože se žádný z mocihuaquetzqui holčičky nedotkl, na zádech a na tváři jí zčernaly kusy kůže.
Lupita odskočila od okna. Hlava se jí zatočila strachem a kakofonií nedůtklivých hlasů, které se jí v ní rozhučely. Alespoň že to kouzlo dělá, co dělat má, pomyslela si roztržitě; popáleniny na dívčině kůži již vytvořily obrazec.
Jenže mocihuaquetzqui byli zároveň mimo jakoukoli kontrolu. Xiuhtecuhtli měl zřejmě o dívčině osudu vlastní představy.
Mladá černá dívka poskytla pouze stimul, který mocihuaquetzqui potřebovali, kontakt holé kůže s hlínou, která je poutala. Teď, vysvobození z pout formule vyslovené Lupitou, pokřikovali a hvízdali zlomyslnou radostí. V přízemních oknech činžovního domu už zářily první plameny. Lidé v budově na druhé straně úzkého dvora si všimli požáru; brzy se seběhne dav.
Při představě, že by o dívku mohla přijít, Lupita propadla panice. Prorazila okno a chytila do rukou dřevěný rám. Nevšímala si při tom skla, které ji řezalo do prstů. Veškerou svou tíhou zabrala a mocným škubnutím okno otevřela.
Vlna horka jí vysušila oči a rozpraskala rty. „Jane!“ zkusila Lupita překřičet chraplavé praskání plamenů. Žena, které hořely vlasy a šaty, vytáhla naříkající holčičku ze škopku na mytí, otočila se za Lupitiným hlasem a udělala krok směrem k oknu. Ve stejném okamžiku se jí tkaničky rozhořely bledým plamenem.
Lupita natáhla k vylekané ženě ruce. „Podej mi Jane!“
Mocihuaquetzqui se přehnali Helen kolem hlavy, spálili jí zbytek vlasů a snesli se na její zátylek. Oknem skučivě vyrazil ven horký vítr, hlasitější než přerývané vřískání děvčátka. Duchové, kteří se v něm po skupinkách vezli, vytančili ve vzestupných proudech na střechu činžovního domu. Někteří se zachytili ve šňůrách na prádlo a na okenních římsách, zbytek odlétl na jih s hlavním proudem větru.
Helen zvedla Jane k oknu a Lupita uviděla, že mocihuaquetzqui zapomněli obrazec, který tak pečlivě vyvedla do písku. Děvče na sobě mělo černé a červené skvrny, vlasy mu na hlavě shořely a jedno ucho se speklo v krátký pahýl.
„Najdi Archieho!“ vykřikla Helen. Jedno obočí jí zmizelo ve věchýtku dýmu. Zástup mocihuaquetzqui vyletěl z okna tak blízko Lupity, že jí sežehl vlasy. „Najdi manžela!“ Helen vykvetly na rukou puchýře. Lupita popadla Jane v podpaží a protáhla ji oknem. Ve sklepě zůstávalo již jen několik mocihuaquetzqui. Lupita slyšela, jak jí v duchu kladou otázky, a přitom vypalují Helen na těle černé pruhy. Je to ona? Je to ona? Já myslím - další dívka - půjde s námi!
Helen vytřeštila oči a našla jimi oči Lupity.. Ona je slyší taky, uvědomila si Lupita. Helen otevřela ústa - jaké měla krásné, pevné zuby - a poslední mocihuaquetzqui se jí bujaře vrhli do krku.
Lupita se s křičícím dítětem v náruči otočila a propletla se rostoucím davem. Ze dvora za sebou slyšela marné skřípání pumpy. Pokaždé, když mrknutím vypudila sníh, který jí vítr vháněl do očí, viděla pohled matky odsouzené k záhubě.

Lupita se přikrčila v chráněném průchodu z Mulberry Street a tak dlouho dítěti konejšivě prozpěvovala, až jeho křik přešel do roztřesených vzlyků. Mrazivý vzduch ji pálil do plic. Unavila ses, vyčerpala ses, ty moje maličká, můj drahocenný náhrdelníku, pírko z kvesala. Můžeš odpočívat, můžeš si lehnout. Zlehka Jane kolébala a rozhlížela se po ulici, jestli neuvidí nějakou stopu po Maskansisilovi a jeho kmeni. Mocihuaquetzqui se vymkli kontrole takovým způsobem, že se o kouzlu dozví každý Hledač stezky v okruhu sta mil. Samotný Maskansisil o něm bude vědět určitě. Hned jak Lupita dotáhne do konce tu věc se Širokým kloboukem, bude muset pryč z města.
Dokončila požehnání porodních bab a pak dopřála svým starým nohám, aby se trochu zotavily, než vyrazila na setkání se Širokým kloboukem. Jsi tak maličká, že tě Stvořitel, Ten, kdo dává růst, povolá, zavolá si tě. Možná nám jednoduše zhasneš před očima.
V dálce, směrem od jihu, stále slyšela v hlavě štěbetání mocihuaquetzqui. Bude nutné je zkrotit, než vypálí do základů celý ostrov, nebo k ní přivedou Hledače stezky, ale nejdřív potřebovala doručit to děvče Širokému kloboukovi. Duchové se tak jako tak nemohli pohybovat proti větru a nebylo pravděpodobné, že by se některý z Hledačů stezky nacházel nablízku. Dokonce bylo pravděpodobné, že Maskansisil je z nich poslední; běloši je zlikvidovali stejně spolehlivě jako ostatní Lenni Lenapové. Tam, kde nepomohly kulky ani smlouvy, použili neštovice a whisky.
Na severním konci Mulberry Street se srotil dav tvořený převážně muži. Lupita si strčila nahou holčičku pod pončo a vrazila si její obličej mezi seschlé prsy. Vyběhla z průchodu a splynula s proudem lidí. Ale stejně rychle se od nich zase odtrhla, jako prchající otrok, který přejde přes vodu jen proto, aby na druhé straně zamířil opačným směrem.
Dav, který se valil na východ na Chatham Street a potom na jih, byl čím dál hlučnější. Muži kolem ní prakticky slavili. Někteří si nesli páčidla a velké pytle. Valili se zasněženými dlážděnými ulicemi a za nimi se táhly spirály kondenzované páry a hlučná píseň.
Po katastrofálním uvolnění mocihuaquetzqui připadalo Lupitě zjevení davu jako obrovské štěstí. Podívala se nahoru a nepřekvapilo ji, když na měsíci uviděla Králíkův široký úsměv. Nevypočitatelný Tochtli, pomyslela si. Příště z nich všech uděláš krocany. Nechala se davem táhnout na jih a maličko se hřála tlakem těl, dokud nedorazili na Beekman Street. Tou dobou ji pohled nahoru na Tochtlihoi odhalil něco jiného a tak se vytratila do ticha úzké boční uličky.
Jižní konec ostrova zářil jako obzor před východem slunce. V průzračné, strašné zimě jas pomalu sílil. Uprostřed toho, bouřlivého hučení v hlavě a nespoutané euforií davu, Lupita vytušila, že její obavy byly oprávněné. Mocihuaquetzqui se nechali unášet na jih, dokud jim v postupu nezabránil boční vítr z Upper Bay. Potom se třepetavě snesli dolů, aby zapálili všechno, nač padnou.
Vlezla si do nadstřešené mezery mezi budovou Tammany Hall a jejím nejbližším sousedem. Prasata strkala rypák do koňského hnoje, který do uličky naházeli obchodníci, chrochtala a snažila se zakutat hlouběji, kde by byla chráněna před chladem. V zadní části Tammany Hall sbíhalo schodiště k zamčenému suterénnímu vchodu. Lupita se zastavila pod stříškou na horním konci schodů a na okamžik se uvolnila, než si uvědomila, jaká je jí zima. Potlačila tu myšlenku v zárodku; jedině by tím vzbudila pozornost duchů. A svou ochranu nechala vypršet.
Stáhla si pončo a zabalila do něj Jane. Holčička třeštila oči a nemrkala. Když Lupita zapátrala po tepu a přitiskla jí prsty na kůži na prsou, pokrytou puchýři, nezareagovala. To je dobře, pomyslela si Lupita. Možná bolest ochromí dívku na dost dlouho, aby Lupita stačila vyřídit svou záležitost se Širokým kloboukem a zmizet. Ve stejném okamžiku, kdy ji to napadlo, se pokárala, že je tak macešská. Promiň, Nanahuatzin. Když mám strach, nemyslí mi to.
Lupita zalovila ve své mošně a vytáhla z ní hliněný hrnek zabalený do silné vrstvy surové bavlny. Když sundala víko, její pořezané prsty sebou škubly, jak bylo žhavé. Uviděla, že obrazec z dřevěného uhlí a rumělky, který napodobila v podlaze suterénu, tady otisknutý na druhé víko, je neporušený. Chlad ji činil nemotornou.
Nejraději by hrnkem jednoduše praštila a vyhodila střepy do smetí. Jenže tím by uvolnila mocihuaquetzqui; ona je potřebovala rozehnat.
„Xiuhtecuhtli,“ zašeptala, „zavolej své děti zpět. Už jsem s nimi skončila. Topí se. Topí se.“
Oklepala krev z ukazováčku na obrazec z písku. Vítr změnil směr a zadul silněji, se skučením se přihnal od západu, a Lupita se přikrčila nad hrnek, aby jej před rozezleným bohem chránila. Pokud by se obrazec rozfoukal dřív, než jim další řádění zapoví, mocihuaquetzqui by město srovnali se zemí. Přes vodu se dostat nemohli, ale to by jí ani holčičce příliš nepomohlo.
„Topí se!“ křikla do ječícího větru. Na písek dopadla další kapka krve a Lupita se zhluboka nadechla proti větru, který jí vysával vzduch z plic. Do hučení v její hlavě vstoupila zlost a zuřivost. Oči jí začaly slzet a slzy jí na vrásčitých tvářích mrzly. Před očima se jí roztančily černé skvrnky. Lupita prudce vydechla a sfoukla písek z hrnku.
Hrnek se rozzářil nenadálým žárem. Písek, který prudce vzlétl vzhůru, jí sedřel kůži z obličeje a zabodl se jí do očí. Vrávoravě se postavila, obrátila hrnek dnem vzhůru a vysypala jeho obsah do uličky. Přes slzy, které se jí řinuly z očí, viděla, jak se druhé víko rozbilo o zem. V místech, kam dopadly uhlíky, vyskákali sněhoví tanečníci a udusali je.
Vítr se utišil. Po krátké odmlce Starý bůh vyfoukl zadržovaný dech, teď už jako normální prosincový vítr, nárazový a vířivý. Prachový sníh překryl popel a zavál mrtvé hliněné střepy. Lupita si vytřela písek z očí, a narovnala se, aby strnulé dítě zvedla. Zaslechla totiž rachot vozu přijíždějícího úzkou uličkou.
Lehký otevřený kočár byl natřený kanárkově žlutou barvou a ověšený pestrobarevnými vlaječkami a praporky, které v bouřlivém větru ostře pleskaly. Byly to reklamy na zubařské služby, loutková představení a další věci, které Lupita neuměla anglicky přečíst. Ve srovnání s kočárem představoval jeho řidič střídmý kontrast. Až na zvadlé růžové poupě v levé klopě vlněného zimníku byl od hlavy k patě oblečený do distingované černi. Císařské licousy rámovaly jeho kulatý obličej s pevnými kostmi, od nosu nahoru schovaný pod kloboukem s širokou střechou; muž si jej přidržel, aby mu ho nesebral vítr, když vystoupil mezi hliněné střepy. Kopl do nich a jak se rozběhly po zemi a udusaném sněhu, zakryl si nejdřív jedno oko a pak druhé. Dva koně, vysocí grošáci pohodili hlavou a zadupali, jak se snažili couvnout od místa, kde byl popel přikrytý sněhem. Píšťalka připevněná na kočáru vydávala kvílivý tón, který s každým nárazem větru stoupal a klesal.
„Vzadu mám teploměr,“ prohlásil Široký klobouk. „Je pětadvacet pod nulou a teplota pořád ještě klesá. Pětadvacet pod nulou a ty jsi málem vypálila město.“
„Měl bys vědět, že dnes v noci není radno dát na teploměr,“ řekla Lupita.
Zavrtěl hlavou a potom se na ni podíval, očima stále ukrytýma ve stínu. „Máš tu holku?“
Naklonila hlavu k uzlíku ve své náruči. „A vsadím se, že jsi taky zburcovala Hledače stezky. Takový průšvih by mě mohl stát krk. Tebe by určitě měl,“ dodal.
Lupita kopla ke koním hliněný střep, hrubý trojúhelník, ke kterému byla ještě přimrzlá kapka krve. Zvířata zaržála a škubla sebou, vzepjala se proti chomoutu. „Zkus mě oškubat, Široký klobouku, a uvidíme, kdo si nakonec oblékne kůži toho druhého.“
Jane sebou v Lupitině sevření náhle zazmítala a málem se jí vykroutila. Široký klobouk to pozorně sledoval, s pravým okem zakrytým. Když se Jane znovu uklidnila, přistoupil blíž. „Vyšlo to?“
Lupita mu děvčátko podala. „Přesvědč se sám.“ Zaváhal jen nepatrně, než si je vzal a stáhl vlněné pončo z jeho sežehlé kůže. Jane zanaříkala, jak se látka odtrhla, a Široký klobouk jí hrubě zacpal ústa rukou. Jane ztichla. Široký klobouk zamhouřil levé oko, aby si zběžně prohlédl její popáleniny, pak přikývl a znovu ji zabalil do ponča.
„Podle dohody máš udělat ještě jednu věc, jestli se nepletu.“
Lupita přikývla. Pak se znovu zachvěla, jak se do ní zakousl vítr.
„Dobrá,“ řekl Široký klobouk. Hodil jí k nohám kožený váček. Lupita jej popadla a zmizela z uličky dřív, než znovu nasedl do kočáru.

Holčička se v sevření Rileyho Steena znovu zavrtěla. Přesunul si ji do ohybu paže a vylezl zpátky na vůz. Když vykřikla, vylovil z kapsy smotek listů a nacpal jí ho do úst. Pak trhl otěžemi, aby znovu vyjel na Broadway. Zdálo se, že látka obsažená v listech a skřípání kočáru ji trochu uklidnily. Když pak zabočil na jih, přistihl se, že ji kolébá. Hlavně nebuď sentimentální, Riley, řekl si. Víš, jak to skončí. Na tohle jsi čekal bezmála třicet let.
Steen se zahleděl doleva, směrem k Richmond Hillu. Generál Washington tam měl základnu během revoluce, byl to domov Johna Adamse, když byl New York hlavním městem země, a později Aarona Burra. Zámeček na Richmond Hillu byl místem prvního Burrova setkání s generálem Jamesem Wilkinsonem, guvernérem Louisianského teritoria a španělským konzulem, který jako první naznačil Burrovi, že jeho politické ambice nemusejí končit zabitím Alexandra Hamiltona. Wilkinson tvrdil, že floridská otázka může vést k válce se Španělskem. V případě, že by k takové válce došlo, mohlo by se někomu podařit přivést armádu do Mexika, a až by tam byla, mohl by ji tam nechat. Dokonce by mohl vznést nárok na všechno mezi Skalistými horami a Alleghenami a mezi Darienskou šíjí a řekou Ohio. Byl takovým mužem právě Burr?
Burr si myslel, že ano, a dokonce získal na vybavení své neexistující armády podporu takových vynikajících osobností, jako byl Andrew Jackson. Při několika cestách po Západu a na jih do New Orlenasu Burr podněcoval zahálející mladé muže řečmi o utlačovaných rolnících a hraničních vpádech. Kupci mu postavili lodě a přivezli mu zbraně. Na podzim roku 1806 Burr skutečně akci spustil a shromáždil armádu čítající zhruba tisíc mužů na ostrově v řece Ohio, který patřil jistému Harmanu Blennerhassettovi.
Blennerhassett měl peníze i revoluční zápal – kdysi se zapletl do irského teroristického hnutí, než uprchl před podezřením z incestního sňatku do Spojených států. Také se zajímal o vědy, zejména o ty, které zaváněly něčím okultním, a v historii Mexika objevil Svatý grál jak své vzdělanosti, tak svých ambicí. „Aztékové byli kdysi nejmocnějším národem na zemi,“ tvrdil. „Dnes jsou zapomenuti, ale moc, kterou vládli, ještě může připadnout nám.“ S těmito slovy vypravil Blennerhassett mladého Rileyho Steena do Mexika. Steen tam strávil celý rok. Nasával do sebe maximum z místních tradic a balil artefakty pro odeslání Blennerhassettovi. Někdy během války zjistil, že má lehké nadání pro magii, a když se v srpnu roku 1806 vrátil na Blennerhassettův ostrov, měl nad Burrovým spiknutím větší moc, než Burr nebo Blennerhassett tušili.
Když se Steen vrátil, Burr byl právě na návštěvě a všichni tři se sešli v Blennerhassettově velkolepé knihovně v horním patře zámečku. „Takže to konečně začíná,“ řekl Blennerhassett a Burr přikývl. „V prosinci vyrazíme na jih,“ upřesnil. „Muži se shromáždí tady, naberou výstroj a vydají se do New Oreansu.“
„A co když do té doby chacmoola neobjevíte?“ zeptal se nervózně Blennerhassett.
„Tak budeme pokračovat,“ řekl ostře Burr. „Četl jsem kodexy stejně jako ty, Harmane. Duben je kritický měsíc. Tou dobou musíme být připraveni. Ale teď je srpen a já jsem přesvědčený, že chacmool je zahrabaný někde v Kentucky. Najdu ho.“
„Tady Steen má něco, co by mohlo pomoci,“ řekl Blennerhassett a Riley Steen odkryl obsidiánovou mísu uprostřed Blennerhassettova stolu. Byla téměř po okraj plná rtuti. Blennerhassett pokynul Burrovi. „Podívej se dovnitř.“
„Myslím, že na toto by byla vhodnější tvoje pracovna, Harmane.“
Blennerhassettova pracovna na konci dlouhé, stáčející se chodby, která vybíhala z hlavní budovy, obsahovala poměrně moderní chemickou laboratoř a kvalitní výběr vědeckých a lékařských knih.
Proč Burr váhá, uvažoval Steen. Až sem nás přivedl on. Bojí se v tom pokračovat?
Blennerhassett začal být netrpělivý. „Je to tady, Aarone. My jsme tady. Podívej se do toho.“ Dlouho to vypadalo, že Burr bojuje s pokušením. Pak zvedl ruku. „Myslím, že bych neměl,“ prohlásil. „Čáry je lepší nechat čarodějům; jestli to bude fungovat, jak říkáte, bude to dostatečný důkaz. Koho bych uviděl, Wilkinsona?“
Burr se pak rozesmál, a když si teď Steen na ten večer vzpomněl, rozesmál se také, protože právě v tu chvíli generál Wilkinson připravoval koncept dopisu, který vedl ke zhroucení Burrova spiknutí, vyhnání Harmana Blennerhassetta a pomalému, nepovšimnutému vzestupu Rileyho Steena. Ať už z opožděné loajality vůči Španělsku nebo ze strachu o vlastní život, Wilkinson na spiknutí upozornil Thomase Jeffersona. Jefferson o něm slyšel různé pověsti přinejmenším už rok, ale zasáhl až v listopadu 1806, kdy nařídil Burrovo a Blennerhassettovo zatčení. 10. prosince dorazila domobrana okresu Wood na Blennerhassettův ostrov právě ve chvíli, kdy expediční sbor – i s Blennerhassettem – unikal na člunech. Než se domobrana pustila do pronásledování zrádců, vyplenila vinný sklep a údajná armáda Aarona Burra po řece unikla. Samotný Burr byl ve Frankfortu v Kentucky, kde se zodpovídal z obvinění, že rozpoutal válku.
Ale v době, kdy se zdálo, že by se jim to skutečně mohlo podařit provést, to samozřejmě žádný z nich netušil. To všechno se stalo předtím, než bitva u Trafalgaru rozvrátila španělské námořnictvo a přiměla Španělsko, aby Floridu spíš prodalo, než by o ni bojovalo. Bez války se Španělskem se Burrova armáda nespolehlivých mladých mužů rozpadla a postarala se západním územím – jak se bude říkat později – o hojnost učitelů tance a psaní. Steen si tu noc zapamatoval jako lekci. V té době si jasně povšiml rozdílu mezi Burrem a Blennerhassettem.
Burr byl drobný, ale nesmírně pohledný, charismatický, ponořený do pragmatického světa politických ambic a osobního postupu. Naproti tomu Blennerhassett byl vysoký, shrbený, krátkozraký a upřímný, hlavu měl plnou ideálů a spřádal magické plány, zatímco tisíc mil daleko psal jeden muž dopis, který způsobí, že se všechny jeho sny zhroutí. Jestli to nevyjde, řekl si tenkrát Steen, Burr to přežije. Blennerhasset ne. A Riley Steen? Ten si nechá moc svých vědomostí a anonymitu, a až přijde ta pravá chvíle, jeho chvíle, nebude váhat a půjde do toho.
„Tedy,“ řekl Blennerhassett, když se Burr odmítl podívat do tezcatlipoca, Kouřícího zrcadla. „To asi ne. Ale možná ti to pomůže nalézt chacmoola. Jak jsi sám řekl, duben se blíží.“
„Čáry přísluší čarodějům,“ zopakoval Burr. „Tobě a tady tvému muži se v tom dá věřit. A doufám, že vám můžu věřit i v tomto.“
Vytáhl z kapsy kabátu zápisník vázaný v kůži. „V této knize je poloha chacmoola naznačena, ale velkou část jara a léta jsem strávil propátráváním Kentucky a nenašel jsem ho. Myslím, že na další hledání není čas. Duben se o sebe bude muset postarat sám. Já se musím zabývat municí, muži a politikou.“ Poklepal na zápisník. „Není bezpečné, abych si to dál nechával. Můžu věřit tady tvému muži, že to vrátí na příslušná místa v New Yorku?“
„Steen mě nikdy nezklamal,“ odpověděl Blennerhassett. Vypadalo to, že Burrova nejistota na něj dolehla jako neviditelné závaží. Víc se nahrbil a sundal si brýle, aby si mohl promnout zahnutý kořen nosu.
„Nikdy?“ řekl Burr. „To je pozoruhodná pověst. Prosím, zachovejte si ji, pane Steene.“
Steen se podíval na zápisník a zastrčil si jej do kapsy vlastního kabátu. „Dopravím to tam, kde je toho třeba,“ přislíbil.
„Výborně,“ řekl Burr a upřel na Steena svůj velitelský pohled. „Znamenitě. A já teď musím do Pensylvánie, Harmane – samozřejmě až vyřídím jednu poslední záležitost v Kentucky.“
Steen skutečně dopravil zápisník tam, kde jej bylo třeba: do dutiny v mohutném platanu na Blennerhassettově ostrově. Zůstal tam do prosince, i poté, co domobrana Blennerhassettův zámeček vyplenila, pohrozila jeho manželce a vyhnala jeho otroky. Říkalo se, že ve stromě našli úkryt (mimo jiné) zběhlí otroci překonávající řeku Ohio a milostná korespondence mezi Aaronem Burrem a paní Blennerhassettovou, ale Steen našel při návratu pouze zápisník, zabalený do plátna a nacpaný do štěrbiny nad výškou hlavy člověka. Nebylo bezpečné, aby jej vozil do New Yorku, přinejmenším do doby, než získá větší jistotu, jak Burrovy eskapády dopadnou. Mohlo se stát, že Tammanská společnost, která tenkrát byla ještě v plenkách, informace obsažené v zápisníku zneužije. Jakmile Steen zjistil, že spiknutí je odsouzeno k nezdaru a že se od Aarona Burra nemá čeho obávat, nechal si zápisník pro sebe. V dalších devětadvaceti letech se zabýval luštěním jeho obsahu a prověřováním možností v něm nalezených... s bezelstnou výpomocí jistého Philease Taylora Barnuma.
Devětadvacet let, pomyslel si Steen, když zamířil s koňmi k domu u doků na Hudson River, kde bydlel. Tenkrát jsem byl bojovník s indiány, kterému se do duše vkrádala magie, a možná budu bojovník s indiány znovu, jestli ten zatracený požár způsobí, že přijde slídit Maskansisil a další Hledači stezky – pokud přežijí.
Ráno chtěl být z New Yorku pryč. Vzadu v kočáru měl chirurgické nástroje, drátenické pomůcky, lahvičky s elixíry a změkčovadly a kompletní sadu ručně vyřezávaných loutek, jež rachotily stejně jako zuby holčičky, kterou měl strčenou pod kabátem. Dokázal se uživit, a už nějakou dobu uvažoval, že by se dal na cirkusové podnikání. Děvče by mu dělalo asistentku a on by se dostal na západ, kde by mohl pokračovat v pátrání po chacmoolovi. Burr měl ohledně Kentucky pravdu. Chacmool tam byl a Steen měl teď děvče narozené ve správný čas a náležitě zohyzděné. Měl sedm let na to, aby dal věci do pohybu.
V dubnu 1843 se Burrův a Blennerhassettův sen splní. Smutné je, že žádný z nich se toho nedožije. Blennerhassett byl již po smrti; zastihla ho v únoru 1831 někde na Britských ostrovech – o dva měsíce dřív, než se narodila Jane Prescottová. Burr, kterému bylo bezmála osmdesát a zdraví měl chatrné, nejspíš pozoroval požár z okna svého špinavého hotelového pokoje na Staten Islandu. Bude mít štěstí, když přežije zimu.
Pokud jde o mně, pomyslel si Riley Steen, když zajížděl s kočárem do tmavého skladiště, zatraceně se vynasnažím, abych na štěstí spoléhat nemusel.

Mrazivý náraz větru Archieho prudce zastavil, když zabočil na Rooseveltovu. Ještě více zatáhl krk do vyhrnutého límce a zastrčil ruce hlouběji do vyškubnutých kapes potrhaného zimníku, ale neunikl větru ani nepříjemnému, trapnému pocitu hanby, který se mu rozlézal po kůži jako horečka. Udo by se za něho přimluvil, kdyby to šlo, o tom Archie nepochyboval. Znal se s Jamesem Gordonem Bennettem a pravděpodobně by Archiemu mohl v Heraldu pomoci. Jádro problém bylo v tom, jestli by Archiemu, ať už s Udovou pomocí nebo bez ní, zůstala po roce ještě nějaká sebeúcta. Všechno to mělo být jinak, pomyslel si. Příbuzní z manželčiny strany měli být mými vyhlídkami oslněni, z mé čtvrti se neměl stát brloh a žena si neměla najít církev, jejíž představený zastává názor, že se v zimě musíme každé úterý koupat. Jenže tohle všechno se stalo, Archie si nedokázal udržet stálou práci, sám nic nerozjel a se ženou a dcerkou žil v chudinské čtvrti.
Proboha, bylo snadné se nenávidět, když pil s prosperujícím Němcem, jako byl Udo. Archie smutně zavrtěl hlavou. Zbývají ti poslední tři dolary a jdeš si pít. Jenže takový pocit provinění byl laciný a dalo se přes něj snadno přenést. Byl také ve svém důsledku zbytečný; jestli v lednu nebude schopný zaplatit činži, těch dvacet centů, které dnes v noci utratil, na tom změní jen velice málo.
Co dnes večer mohlo něco změnit – nebo spíš zítra, protože bylo už po dvanácté a otevřeno měly jen krámky s potravinami – byl dárek. Něco nečekaného. Cukrové špalíky by byly dobré, nebo malá káča pro Jane a třeba kniha pro Helen. Tři dolary by na to hravě stačily a teď, když vánoce byly za dveřmi, se dala sehnat spousta práce za denní mzdu.
Maličkost, která by vyjádřila, že zase bude líp, pomyslel si Archie, a že tě mám rád, přestože chceš naši dceru koupat, když je taková zima, že by umrzly koule i dřevěnému indiánovi, a to všechno kvůli pomatenému Williamu Millerovi, který tvrdí, že v roce 1843 bude konec světa; že se těším, až spolu budeme veslovat v lodičce přes Champlainské jezero, až nám bude sedmdesát.
Před sebou, přes sníh unášený větrem a poskakující smetí, viděl širokou křižovatku, kde se Chatham Street rozšiřovala a rozdělovala na East Broadway a Bowery. Už jsem skoro doma, pomyslel si. Doma u hřejivé ženy a spící dcerky. Čert vem špínu, činži na krku a bůhví kolik sousedů, kteří celou noc kašlou a křičí po sobě. Udo mu pomůže dostat se z toho. Bennett se nechá přemluvit, koneckonců rozšiřovali podnik a Archie měl školy. V Heraldu se pro něho práce najde. Začal by třeba jako tiskař, dokázal by Bennettovi, že umí pracovat, a pak by se začal ptát po úkolech. To všechno by vedlo k opravdovému domu, někde kolem Madison Square by to nemělo chybu. K prostoru, kde by se dalo dýchat, bez toho, aby se na prahu dusili pachem moči a nemocí.
Když vyšel na Chatham Street, dolétl k němu klapavý rámus koňských kopyt a tryskem ujíždějících vozů. Nalevo od něho se přehnal směrem k jihu hasičský vůz naložený tuctem mužů a zmizel na Pearl Street. Když se podíval přes vršky budov lemujících ulici, uviděl hladovou zář požáru, na první pohled obrovského, někde na jihu, nepříliš daleko. Že by loď u Battery? Odněkud blíž k City Hall, kde se sbíhala Broadway a Chatham Street, zaslechl jeden z nových parních hasičských vozů. Zvon řinčel, obsluha křičela. Požár byl určitě blízko finanční čtvrti.
To by byla reportáž, pomyslel si vzrušeně. Křik se teď ozýval všude kolem něho. Archie stál uprostřed ulice a kolem něho probíhaly roztroušené skupinky lidí. Evidentně pyromaniaci. Ale i pyromaniak by potřeboval pořádný požár, aby se nechal vytáhnout ven v takovém počasí. Líčení z první ruky by Bennett nedokázal odmítnout. Ale měl bych být doma, pomyslel si Archie. Měl jsem tam být už před hodinami.
Archie poměřil mrazivou noc, vzdálenost k Wall Street a představu hřejivé Helen v posteli s vidinou domu na Madison Square. Čert vem zimu, rozhodl se, nezmrznu.
Ve chvíli, kdy změnil směr, aby se vydal za zvoněním požárních zvonů, přehnala se kolem něho skupina lidí s pytli, povlaky na polštáře, vědry a dokonce škopky na mytí. Proběhli kolem něho, jako by tam vůbec nebyl. Když se ohlédl, uviděl, jak činžovní domy na Mulberry a Mott Street vyvrhují své obyvatele a proud se slévá do davu, jako by zazněl nějaký signál. Archie některé z nich poznával. Byli to lidé, se kterými pracoval, kupoval od nich ovoce, nebo nechával nabrousit Helen nože. Nakonec se mu podařilo chytit Mika Dunna, vychrtlého Ira ze stejné čtvrti, kterého znal.
„Miku!“ překřičel rámus. „Co se to tady děje?“ Když Mikův kabát pustil, ruka mu zůstala černá.
„Ty nic nevíš?“ Z obličeje zarostlého strništěm zářily Mikovy oči a šílený úsměv odhaloval všechny jeho zuby. „Jde se na Wall Street. Dnes v noci z toho kouká kořist.“
„Co, z toho požáru? Chceš si vsadit na to, co shoří, Miku?“
Mike netrpělivě přešlápl. „To není jen tak ňákej požár, Archie. Celej ten podělanej První okrsek je v hajzlu. V takové situaci je v tom každej za sebe. Policajti neudělaj nic.“
Černá barva na Archieho ruce začínala dávat víc smyslu. „Tys tam už byl?“ zeptal se sklesle. Jestli tam byl Mike, určitě tam byl i Bennett.
Mike se znovu rozběhl, ale ještě se zastavil a zavrtěl hlavou. „Ne, tohle je od malýho požáru, co jsme měli přímo u nás doma. Jenže na jihu se toho dá sebrat víc.“ Ukázal prstem přes rameno. „Sejdeme se tam.“ Mike se hlasitě, krátce zasmál a vyrazil za davem.
Kolem rohu Mulberry Street kodrcavě projel policejní vůz a v dálce přehlušily lomoz zvony, jak se k požáru sjížděly další a další konkurenční hasičské čety. Budou se víc hádat než bojovat s požárem a pak je policie zatkne, ale ráno se stejně budou chlubit, že tam byli. Povyk probudil také několik všudypřítomných newyorských prasat, která se postavila otupujícímu chladu, aby se mohla rýpat ve zmrzlých odpadcích a trousit prasečí hrozby nad čerstvou koňskou mrvou. Neuspořádanými shluky pěších se protlačovaly muly, pivovarští koně a dokonce i několik oslů zapřažených do dvoukolových vozů, a stát uprostřed ulice začínalo být nebezpečné. Bránit těmhle lidem v cestě na Wall Street by bylo taky nebezpečné, usoudil Archie. To nebyla noc, kdy by měl člověk dělat policistu.
Požární zvony se rozezněly znovu, tentokrát blíž. Archie se ohlédl k západu a uviděl, jak nad chaoticky nakupené střechy Five Points šlehají jasné plameny. Na dvorech zchátralejších činžovních domů vždycky hořely hranice, ale tohle bylo na oheň v sudu trochu moc velké.
Od malýho požáru, co jsme měli přímo u nás doma, řekl Mike. Vypadalo to někde na Orange Street. Ta myšlenka Archieho přiměla, aby znovu vykročil. Cestou se pozorně díval na zvláštní tvary, živě a plasticky vykreslované plameny. V jednu chvíli mu zvláštním způsobem připomínaly tváře. Ženské tváře.
Po několika krocích přešel v poklus a potom se rozběhl. Musel bojovat s přílivem, který se valil z chudinských čtvrtí směrem k Wall Street.

Třípatrová budova na rohu Orange Street a Franklin Street byla jedním z prvních činžovních domů, které byly v New Yorku postaveny. Archie sledoval, jak vyrostla za čtyři horečné dny v únoru 1832, a věděl, že až bude dokončena, budou moci s Helen po půl roce života v dusivém prostředí brooklynské vyšší střední vrstvy konečně opustit dům jejích rodičů a začít vlastní život. Pronajali si rohový byt ve druhém patře, ještě než byla budova dokončena, a prvního března se nastěhovali. Tak se seznámili s Udem, když si ho najali, aby jim odvezl věci od přístaviště brooklynského přívozu do jejich nového domova. Jane se narodila třetího dubna. Jako porodní bába jí pomohla na svět jedna stará Mexičanka, která žila sama v podkroví.
V přízemí původně bydleli drobní obchodníci, ale ti už byli pryč a jejich místo zaujali vyhladovělí, cholerou stižení bezdomovci. Než byla oblast zastavěna, rozkládal se na jejím místě bažinatý rybník, kterému se říkalo Sběrný. Byl vysušen, protože ohrožoval zdraví obyvatel. Ale třebaže Sběrný rybník byl pryč, nemoc ve Five Points zůstala. Její oběti ležely na dvorech, dokud je městští zřízenci neodvezly k pohřbení.
Archie teď stál, jako by zapustil kořeny do dlažby Orange Street, a bezmocně zíral na hořící, zčernalý přízrak svého domova. Střecha činžovního domu Osud, svými nájemníky zvaného Ostuda, se naklonila a zbortila, čímž rozdrtila zbytek budovy pod sebou a vypustila do ledové prosincové noci zploštělý ohnivý hřib. Spršky jisker a uhlíků vířily a tančily v mrazivých proudech severního větru a krouživě odlétaly k jihu. Shromážděný dav se rozprchl na druhou stranu ulice, co nejdál od míst, kde se hrubě přitesané římsy roztříštily o zmrzlou zem. Hromady odpadků, které ucpávaly kanály, se vzňaly od rozsypaných trosek. Těch několik hasičských čet, které neodjely do finanční čtvrti, to vzdalo a stáhlo své vozy a koně do bezpečí.
Když se ulice vyklidila, Archie uviděl řadu těl vyrovnaných vedle sebe na dlažbu Franklin Street, sotva šest stop od hromad hořících trosek a zřícených vnitřností pokojů činžovního domu. Vykročil k nim.
Za jeho zády se ozvaly varovné výkřiky hasičů a někdo zavolal: „Sebevrah!“ Archie postupoval od jednoho těla k druhému a odhrnoval obnošené kabáty a potrhané deky, které zakrývaly mrtvé tváře. Žár ohně na něm visel jako něco živého, odpařoval mu navátý sníh ze zad a ramen. Nadzvedl další provizorní rubáš, sklouzl pohledem k tělíčku schoulenému vedle něho a klesl na kolena.
Helen měla šaty téměř spálené, kromě manžety na jedné ruce pokryté puchýři se zachoval jenom kus jejich vysokého límce a živůtku. Na botách, které jí koupil k minulým Vánocům, shořely tkaničky. Vlasy byly pryč, kůže na krku a na temeni hlavy praskla a zčernala, ale obličej hyzdilo pouze sežehnuté obočí a jeho výraz; nebyl v něm opravdový strach ani bolest, ale hluboké a důkladné ohromení, jako by ji úplně nakonec něco překvapilo víc než to, že uhoří na společném záchodě činžovního domu s hliněnou podlahou. Ten, kdo ji tam položil, se pokusil dát jí ruce křížem přes prsa, ale jedna ruka se stále sápala po sežehnutém límci svých šatů, jako by ji něco škrtilo.
Archie nad ní stál, chtěl se jí dotknout, ale měl hrozný strach, že ucítí, jak je mrtvá, že jediný dotek strhne tu poslední vrstvičku nevěřícnosti, která mu brání namířit si to přímo do ohnivé bouře. Nedokázal se znovu podívat na tu holčičku, na svou holčičku.
Otočil se k ohni a cítil, jak mu kůže rudne žárem. Bylo to absurdní, ale chtěl mu něco říct. Mohl jsem tady dnes večer být. Mohl jsem koupat dcerku, místo abych do sebe lil pivo a kazil farao. Přejel si rukou umazanou od sazí přes oči a slzy mu teď stékaly po obličeji v černých čúrcích. Ona teď ležela nahá na ulici a do očí jí padal popel.
Troska, která dopadla dál od hlavní masy budovy, dohořívala, měnila se v matné uhlíky. Archie mezi nimi rozeznal pozůstatky lidských životů: čajovou konvici, ohořelý obdélník pružinového rámu, podstavec petrolejky, nůž—
Jako by se zrodila z ohně, přes Archieho se převalila levandulová vůně, vůně domu Heleniných rodičů a husy, kterou jedli o minulých Vánocích, kdy dal Helen ty boty, ve kterých zemřela. Od matky dostala talíře a k nim sadu nožů.
Archie se s chraptivým výkřikem rozběhl k ohni, přeskakoval hromady kouřících sutin. Z davu vylétlo několik výkřiků, zvuků beze slov. Kde byli hasiči s těmi svými novými, úžasnými parními stříkačkami?
Vykopl nůž z hromádky žhnoucího popela. Jiskry se rozhořely a vytrvalý vzestupný proud z ohně je vynesl vzhůru, dokud je neodnesl severák. Žár vysušil Archiemu slzy na tvářích a sežehl mu vlasy, takže mu z nich zůstalo zkroucené bílé chmýří nad čelem. Omotal si lem kabátu kolem obou rukou, vytáhl nůž a rozběhl se zpátky na druhou stranu ulice. Z davu se vzneslo další zajásání.
Archie upustil pálící nůž, skrčil se a rozvzlykal se. Jeho pohled těkal mlhou jeho dechu, až se znovu zastavil na tančících jiskrách. Zdálo se, že létají, nenechají se jenom unášet, ale klesají a proplétají se mezi sebou jako hraví ptáci, než všechny nakonec odletí s vytrvalým skučením větru.
Ženské tváře, vzpomněl si. Předtím plameny vypadaly jako ženské tváře. Tvář Helen se tam se mnou loučila a já jsem nevěděl, že se mám dívat.
Vítr změnil směr a prudce zesílil. Jiskry se okamžitě vrhly zpátky do hučících plamenů, jako by nenadále chtěly před studenou nocí uprchnout. Kolem Archieho se snesl deštík maličkých vloček popela. Zbytek činžovního domu Osud se s dunivým rachotem sesul do základů. Kusy dřev se vyvalily a rozdrtily řadu zakrytých těl. Vlna žhavého vzduchu vyvedla Archieho z rovnováhy; tvrdě dosedl na udusaný sníh, s nožem mezi nohama.
Nebude ani co pohřbít, pomyslel si otupěle. Alespoň neleží nahé na ulici.
Potom se vrátil ten severák, který mrazil do morku kostí. Archie se schoulil nad nožem a prázdnýma očima hleděl na hořící dřeva, jako stíny v hloubi oslnivé záře.

„Myslela jsem, že do toho vběhnete,“ řekl hlas se španělskou modulací. Archie tupě pokýval hlavou a pak sebou škubl, když si uvědomil, kdo to promluvil. Oheň uhasl, a když Archie přesunul těžiště, v kolenou mu zasténal chlad. Jak dlouho hleděl do plamenů? Dav se rozešel, hasiči odjeli na jih. Nůž u jeho nohou byl zčernalý sazemi a studený na dotek.
Když stará porodní bába znovu promluvila, zvedl jej. „Nepomohlo by to, jenom byste se odsoudil k záhubě,“ řekla tiše a Archie uslyšel ťukání kuliček růžence, který jí klouzal mezi prsty. „Každého, koho jste dnes ztratil, znovu uvidíte, když si to Bůh bude přát.“ Odmlčela se, dech se jí zadrhl uprostřed povzdechu. „Helen i malou Nanu – Jane taky.“
Archie civěl na obnažené dlažební kameny v místě, kde čepel horkého nože rozpustila sníh. „Byla to Jane, že?“ řekl. Myslel si, že pláče, ale oheň mu vysušil oči. „Jistě jsem to nepoznal, byla… byla moc—“ Ochable mávl rukou směrem k požáru.
Dřevěné kuličky znovu zaťukaly jedna o druhou, jak mu položila na rameno sukovitou ruku. „Úterý, senore Archie,“ řekla tiše. Vrásky na jejím hrbolatém obličeji se v záři uhasínajícího ohně prohloubily. „Vždyť víte, jaký je den. Chvíli na vás čekala, potom šly dolů a lidé venku začít křičet, že hoří. Ti, kteří se dostali ven, běželi, ale ona svou holčičku nechtěla opustit. Tři muži ji protáhli oknem. Vaši dceru držela pořád. Hasiči je položili k sobě.“
Stál a přehrnoval sníh přes holý kamenný klín, který měl mezi nohama. „Lo siento, senor Prescott. Krásné dítě,“ řekla stará žena. Archie se od ní odpotácel. Jak prchal před davem, jak prchal před hlukem, kouřem a nesnesitelným smutkem, v kapse ho tížil nůž a vedle něho poslední tři dolary.


Alexander Irvine, Hrsti jadeitu, Polaris, brožované, překlad Petr Kotrle




Další články tohoto autora:
Alexander Irvine

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku:




Výběr z vydání

  • EDITORIAL: velký dankešén

  • (NE)RECENZE: Acorna - holčička jednorožec

  • UKÁZKA: Alexander Irvine, Hrsti jadeitu

  • VYŠLO: komiks podle Straczynského a dvakrát obrazový doprovod Epizody III

  • RECENZE: Max Allan Collins, Temný anděl - Před úsvitem

  • LITERATURA: Komiks v dubnu - už se to vaří, peče, smaží

  • DRBY: Epizoda III rekordně, Top 100 filmů

  • FILM: Premiéra s Vaderem - Star Wars - Epizoda III: Pomsta Sithů

  • RECENZE: Vlado Ríša, Mark Stone - První mise

  • LITERATURA: nominace na ceny časopisu Locus

  • FILM: Star Wars, Epizoda III - Pomsta Sithů (recenze obsahuje spoiler)

  • RECENZE: Elizabeth Moon, Rychlost temnoty

  • VYŠLO: Žamboch, Feist, Eddings, Sapkowski, Ríša a další

  • RECENZE: William R. Forstchen, Na bojová stanoviště

  • POVÍDKA: Žena v krabičce

  • Na okraj

    Palantír fotil na Eroticonu 2005!



    fotky z Eroticonu (Njalo)



    To nejlepší na knihkupeckých pultech roku 2004 očima Martina Šusta, Tomáše Němce a Pagiho (PDF soubor)



    Worldcon - Interaction v Glasgow



    2005-03-18..20 Praha: Trpaslicon