Středa 17.8.2005
Svátek má Petra

Literatura
Film
Povidky
SF akce
Akademie SF
SF&F workshop

Archiv vydání


přehled filmových recenzí, zveřejněných na Sardenu v průběhu roku 2004
>>>


přehled knižních recenzí, zveřejněných na Sardenu v průběhu roku 2004
>>>


přehled životopisných medailonků na Sardenu za rok 2004
>>>


přehled knižních recenzí, zveřejněných na Sardenu v roce 2003
>>>


přehled filmových recenzí, zveřejněných na Sardenu v roce 2003
>>>


HISTORIE: seriál Jak to je s dějinami fantastiky u nás doopravdy?
>>>


CONY: seriál Pořadatelem snadno a rychle
>>>


TV zaklínač - rešerše třináctidílného seriálu
>>>

 
 
SARDEN: sci-fi sekce NP + deník o SFFH
šéfredaktor: Pechy, redakce: Pagi, mejl pro redakční poštu
kalendář SF akcí, Pagiho fotoalbum, NOVÉ KNIHY, UKÁZKY
 HLAVNÍ STRÁNKA

17.8. UKÁZKA: Max Allan Collins: Temný anděl - Hra o kůži
Max Allan Collins

1. Není nad imager

Třetí sektor, úterý 2. března 2021, 23.00

Déšť bušil do metropole jako houževnatý boxer, zprvu ji bičoval prudkými břitvovitými údery, pak Seattle zasypával obrovskými kapkami mlaskajícími jako drtivý švih, celý ten příval rytmizovalo zlověstné burácení hromu a děsivé blýskání.

Neoznačené černé auto zastavilo v uličce Třetího sektoru zamořené potkany, déšť bubnoval do plechové střechy jako kulometná palba. Vystoupili z něj dva muži ve tmavých oblecích, ihned promokli na kůži, ale nevšímali si toho. Oba měli v uchu sluchátko spojené s mikrofonem nasměrovaným k ústům.

Sageovi Thompsonovi – muži, který vystoupil coby pasažér - se ulevilo, že aspoň náhlavní souprava je vodotěsná. V kapsách sak měli nové přenosné imagery, tepelné zobrazovače, které v tomto týdnu obdrželi v rámci standardní výstroje. Thompson – necelých sto osmdesát pět centimetrů vysoký a při hmotnosti osmdesáti kilogramů až pohublý – přemítal, jestli vodotěsnost patří k samozřejmostem všech těch pípátek a pískátek na špičkové technické úrovni.

Voda se hnala uličkou proudem, nebesa nešetřila hněvem, proud se přeléval přes zrezivělou kanálovou mříž nějakých deset metrů před nimi. Thompson uskočil před bystřinou, ale nohy mu podklouzly, smýkl sebou, vrazil do kontejnerů na odpadky, které třeskly o sebe tak, že málem přehlušily bouřku, přitom doširoka mával rukama, aby nabyl rovnováhy. Nato zapátral rukama, jednou, v níž svíral baterku, nahmatal v kapse saka imager, kov zazvonil o kov, druhou se ujistil, že pistole spočívá v pouzdru na opasku.

Statný muž, který před chvílí řídil – Cal Hankins – posvítil svou baterkou Thompsonovi do obličeje, ten těžce oddychoval, pak zaměřil kužel světla na kontejnery, které snad naposled vypráznili před Impulsem. Pomalu postupovali, baterky osvětlovaly cihlovou masu před nimi, až konečně stanuli před někdejším širokým oknem děleným sloupky.

Interiér šestipodlažní zděné budovy – opuštěného skladiště, domníval se Thompson – vypadal jako černá díra, která je bez říhnutí hladce pohltí. Thompsonův parťák Hankins svítil baterkou otvorem po vyražené okenní tabuli, plynulým pohybem hladil deštivou noc. Tma tmoucí v místnosti v přízemí pohlcovala světlo a dávala jen tušit, jak je rozlehlá.

„Víš určitě, že jsme na správným místě?“ zeptal se rozmrzele Hankins.

V jeho hlase se neozval strach, Thompson vyrozuměl, že jeho parťák jen nechce marnit čas. Čtyřicátník Hankins, služebně vyšší z dvojice, byl kulatolebý blondýn s nakrátko ostříhanými hustými vlasy, které téměř skrývaly jeden dva pramínky šedin. Hlava mu pevně spočívala na ramenou, příroda ho příliš neobdařila krkem, měřil sto devadesát centimetrů a vážil (podle Thompsonova odhadu) před sto deset kilogramů. Nicméně nebyl to typický tlouštík, urostlou postavou a vypracovaným svalstvem budil obdiv.

Přesto Thompson věděl, že jejich neomalený šéf Ames White, mladý ctižádostivý hajzlík bez skrupulí, do staršího Hankinse kvůli tělesné hmotnosti nelítostně ryje a vyčítá mu ji. Ačkoli zkušený Thompson se o Whiteovi nahlas nevyjadřoval, považoval ho za nejhoršího šéfa, pod nímž sloužil – a to už něco znamená.

White je nepochybně chytrý, ale má ironický jazyk a rád práská bičem, Thompson to mnohokrát zažil a radši pomlčel a sklonil hlavu.

„Určitě je to správný místo,“ řekl Thompson natolik hlasitě, aby přehlušil bubnující déšť. „Podle dispečinku pátrací tým objevil tepelnými imagery transgenika v tržnici ve Čtvrtým sektoru.“

„Tohle je Třetí sektor.“

„Jo, sledovali ho až sem a tady se jim ztratil.“

Hankins znechuceně zavrtěl hlavou. „Tak proč ho sakra nehledají oni? Protože jsou líný hejbnout prdelí, máme si my hrát na zásahový komando?“

Položil řečnickou otázku, odpověď znali oba: jmenuje se Ames White.

Hankins častokrát a květnatě na Whitea nadával, samozřejmě za šéfovými zády. Oba věděli, že je jen otázkou času, kdy se White Hankinse zbaví…

… a Thomson aby pracoval s novým parťákem, nejspíš mladším než on. Stane se tak mazákem. Pomyšlení na to ho pěkně štvalo.

Thomson, v sedmadvaceti letech žádný zelenáč, byl dokonalým Hankinsovým protikladem: mladší muž se vyjímal vedle parťáka jako štíhlá láhev archivního vína vedle soudkovité plechovky s pivem. Oženil se s milovanou kolegyní Melanií, která nedávno povila dceru, i jeho rodinný život se zásadně lišil od Hankinsova – nezkrotný buldok se dvakrát rozvedl a má tři nebo čtyři děti, které léta neviděl, a nezdá se, že by mu za to stály.

Tomuto společenství nepožehnala nebesa, ale vzniklo z vůle Amese Whitea, který bláhově usoudil, že činí správnou věc. Thompson dodnes nepochopil, jestli ho White partnerstvím s Hankinsem odměnil – aby si tak našlápl velitelské boty – nebo ho spoluprací s kverulantem potrestal.

Thompson držel hubu a krok, přesněji řečeno lezl Whiteovi do zadku a někdy se ptal sám sebe, jestli jejich ambiciózní a úlisný šéf prohlédne jeho servilitu a pochopí, že jím pohrdá.

Hankins postoupil o několik kroků doprava, Thompson mu byl v patách. Nadřízený vytáhl z kapsy imager, stiskl spoušť a metodicky prozkoumával prostor kolem, jestli se tu neskrývá transgenik – nikde nic.

Nové tepelné imagery vypadaly jako zmenšené radarové pušky z období před Impulsem, o nichž se dočetl během studií. Největší rozdíl spočíval v tom, že namísto elektroluminiscenční diody, která ukazovala polohu a pohyb předmětu, imagery byly vybaveny displejem a malým monitorem a infračervené paprsky zobrazily každý tepelný zdroj, na který se přístroj zaměřil. Oba muži pátrali po objektu o vnější teplotě 39 stupňů Celsia, což byla průměrná tělesná teplota transgenika – zhruba o tři stupně vyšší než u lidí.

„Zasraná práce,“ ulevil si Hankins, déšť mu stékal po obličeji, jako by se potil vedrem. „Vypadá to, že budeme muset dovnitř.“

„Vypadá to tak,“ přikývl Thompson.

„Rozdělíme se,“ oznámil Hankins.

„Budeme zranitelnější.“

Hankins urážlivě odfrkl. „Moc tě rozmazlili, tvoje zranitelnost se datuje z doby, kdy sis medil taťkovi na klíně.“

„Trhni si, hrdino.“

Hankins si zhluboka povzdechl a zamručel: „Čím dřív zmákneme tuhle nevděčnou podělanou fušku, tím dřív unikneme tomu zkurvenýmu monzunu.“

„To je fakt,“ připustil Thompson klidným tónem, přestože mu připadalo, že jeho střeva plavou proti proudu k ústům.

Ne že by byl Thompson zbabělec. Zažil spoustu akcí, mnoha se ve světě po Impulsu zúčastnil, v drsném městě jako Seattle je povolání policisty a ochránce bezpečnosti rizikovější než opravářství vysokých komínů – strach a stres se naučil ovládat. Sužovalo ho pomyšlení, že on ani ostřílený Hankins nestačí sami na jediného mizerného transgenika. Tihle transgenikové nejsou lidi – jsou to vlastně zrůdy.

A Sage Thompson viděl filmy o zrůdách a věděl, co se stane, když se lidi za takových okolností rozdělí.

Mohl si donekonečna opakovat, že tohle je skutečnost, ne fantazie. Jenže Seattle v posledních letech předstihl přízračností představivost všech těch pisálků a filmařů.

„Až objevíme schodiště, půjdu nahoru a budu pročesávat barák směrem dolů,“ rozhodl Hankins. „Ty začneš tady dole a budeš pokračovat nahoru. Někde uprostřed se sejdeme, potvrdíme si, že jsme našli kulový, a s připosranou řití odtud vypadneme.“

„Domluveno,“ utrousil Thompson a pokrčil rameny.

Thompson zastrčil imager do kapsy saka, otřel si deštěm zmáčený obličej – naprosto zbytečně – a postoupil o několik kroků.

Toto velkoměsto se zdráhalo být nadále domovem tisícovky podobných omšelých starých budov, našly se po celém Smaragdovém městě, byly stavební obdobou bezdomovectví. Pocházejí se čtyřicátých a padesátých let 20. století, bývaly továrnami, které vyráběly o překot zboží, balily ho a rozesílaly do všech čtyř světových stran.

Ale čas utíkal, ekonomika na přelomu století stagnovala, načež jí zasadil zdrcující ránu Impuls; mnohé budovy zůstaly opuštěny, některé sloužily jako skladiště jiným podnikům. Chátrající stavby se od sebe lišily podle toho, nakolik je vykuchali. Thompson věděl, že v přízemí může narazit na samé kanceláře, nebo naopak úplně vybourané kancelářské přepážky, aby se v nově vzniklém prostoru daly skladovat rozměrné výrobky – těžko odhadnout, na co člověk narazí.

Hankins pootočil hlavu a zeptal se: „Připraven?“

„Připraven,“ odpověděl Thompson co nejpřesvědčivěji.

Nato se k němu Hankins obrátil a posvítil mu baterkou do obličeje. „Jsi v pohodě, mladej?“

„Jo.“

„Vážně?“

„Sakra, přestaň mi svítit do ksichtu!“

Hankins se zazubil a zaměřil světelný kužel do nitra budovy. „Hm, dejme tomu, že jsi v pohodě.“

Zastavili se u vylomených dveří, masivního kusu, který by byl obtížnou překážkou, pokud by byly zamčeny a nevisely jen zpola v závěsech. Oba muži vytáhli devítky Glock a Thompson zasunul náboj do komory. Thompson věděl, že Hankins má stříkačku nabitou… a pravděpodobně už i odjištěnou.

Hankins vstoupil dveřmi dovnitř a Thompson sledoval, jak starší parťák zaměřuje zbraň hned sem, hned tam podle toho, kam si druhou rukou svítí.

Thompson vešel do budovy za ním, ruce stejně zaťaté, a pročesával prostor souběžně baterkou a pistolí. Snažil se ovládnout dýchání a děkoval dešti za přispění. Slyšel, jak bubnuje do střechy vysoko nad ním a do zbývajících oken v přízemí. Ale přinutil se déšť nevnímat a pozorně naslouchal jiným zvukům.

Thompson přešel doprava, postoupil kupředu a zaslechl Hankinsův chrčivý dech. Náhle pochopil, že jeho parťák navzdory všemu naparování bojuje s toutéž ochromující nervozitou. Nalevo od nich něco kovově zachřestilo, bleskově se tím směrem natočili, světlo jejich baterek krátce spočinulo na plechovce od limonády a vzápětí paprsky objevily obrovského hnědého potkana. Hlodavec znehybněl, ale pohled jeho černých očí nesvědčil o tom, že by ho světlo vyplašilo.

„Myslíš, že je to transgenik?“ zeptal se Hankins pichlavě.

Thompson by se možná zasmál – spíš z nervozity – ale v krku mu příliš vyschlo, aby se na to zmohl. Dlouze vydechl a dál prověřoval prostor.

Postupoval vpřed pomalu, vzdálenost mezi ním a Hankinsem narůstala, ale držel se pořád tak blízko, aby v případě potřeby mohl svého parťáka krýt. Uprostřed haly narazili na schodiště do prvního patra. Hankins posvítil na schody, pistoli stále pohotově.

Opět jen pootočil hlavu k Thompsonovi a oznámil: „Jdu nahoru.“

„Dobře. Omrknu to tady dole.“

„Jestli něco zjistíš, hned na mě houkni.“

„Nápodobně.“ Thompson sáhl na mokré sluchátko v uchu a doufal, že signál bude dostatečně silný, aby pronikl až do pátého patra. Hankins stoupal po temném schodišti, skřípalo mu pod nohama, ale zvuk brzy pohltilo bubnování deště, který skrápěl budovu, voda pronikala dovnitř vyraženými okny.

Thompson se díval za Hankinsem, dokud světlo na schodišti nezmizelo. Posvítil za ním baterkou a spatřil nevýrazné stopy toho, že Hankins je v budově – pár mokrých šlápot na dřevěných schodech.

Thompson si najednou připadal hrozně opuštěný.

Něco zašramotilo na podlaze, hned za ním, prudce se otočil, pistole i baterka opsaly roztřesený oblouk, děšťová voda se od něj rozstříkla, jako když se otřepe promoklý ohař. Paprsky světla a glock mířily patrně opět na téhož potkana, tentokrát hlodavec dřepěl na zadku a jako by se smál – cenil ostré žluté zuby – a zdálo se, že chce zvednutými předními tlapkami seknout po Thompsonovi.

Thompson potlačil nutkání odprásknout toho malého zpotvořence, stálo ho nemalé úsilí, aby nestiskl spoušť – nejen proto, že živočich by byl pro Hankinse i Amese Whitea vhodným zástupným důkazem o služební horlivosti, ale i proto, že by přestal rušit nežádoucím hlukem.

Jenže zatímco světlo baterky nevarovalo kdesi ukrytého tansgenika, výstřel by ho určitě zburcoval… a bůhví co by si pomyslel Hankins, kdyby zaslechl Thompsonův výstřel krátce poté, co se starší z mužů vydal do schodů.

Thomson zrušil trest smrti nad potkanem, odsoudil ho k životu a dokončil pátrání v přízemí. Pohyboval se obezřetně a co nejtišeji, několikrát přidržel baterku v podpaží a prozkoumával zvlášť temné kouty tepelným imagerem.

„Hankinsi,“ napůl šeptl do mikrofonu.

Žádná odpověď.

Thompsonovi stékala po tváři krůpěj potu a smísila se s potůčky dešťové vody, bezděčně se stáhl a vmáčkl do kouta a znovu promluvil, tentokrát hlasitěji. „Hankinsi!“

Teď se ozval okamžitě. „Drž laskavě zobák, Thompsone, ano? Takhle tě uslyší transgenici až v Portlandu. Jestli nejsi v průseru – a tak to nevypadá – neotravuj!“

Mladšímu z mužů hořela tvář, zčervenal, že by to bylo vidět i ve tmě. Každá směna s Hankinsem mu skýtala další důvod, proč ho nenávidět. Thompson se zapřisáhl, že jen co odtud vypadnou, nebude se žinýrovat a požádá Whitea, aby ho předělil k jinému parťákovi… a jestli neuspěje, nechá se přeložit od Whiteovy jednotky.

Celá ta záležitost s transgeniky ho znepokojovala. Pracoval na tomto úkolu dost dlouho a věděl, že ačkoli takové pokusy s lidmi se považují za ohrožení národní bezpečnosti, transgeniky vyvinuli koneckonců proto, aby hájili vlast. Thompsonovi připadalo, že vlastně slídí a možná se podílí na likvidaci vojáků své země. Snažil se tyto úvahy zaplašit, ale přesně tak to cítil – zvlášť když o tom proti své vůli přemítal, nebo za dlouhých bezesných nocí, kdy ho pronásledovalo pomyšlení na vlastní pokrytecký život a tlačilo ho jako noční můra.

Thompson si podrážděně otřel pot, který ho štípal v očích, a šinul se dál tmou, postup přerušoval delším nasvěcováním podezřelých míst. V zadní části rozlehlého prostoru objevil u obvodové zdi tři kanceláře. U dvou chyběly dveře, u třetí zase skleněná výplň dveří, ty visely z pantů jako houževnatý zkažený zub, který odmítá vypadnout z otevřených úst. Z šesti skleněných tabulí vsazených do horní poloviny obvodové zdi zbyla jediná a ještě silně poznamenaná úhlopříčnou prasklinou.

Thompson vytáhl tepelný imager a pomalu jím prozkoumával kanceláře, leč bez úspěchu. Uvědomil si, že to s obezřetností asi přehání, pokračoval tedy rázněji v obchůzce, znovu prohlédl celé přízemí a ujistil se, že mu nic neproklouzlo za zády. Kromě několika potkanů – a buďto největšího potkana, nebo toulavé kočky – se na monitoru neobjevilo nic.

Zbývalo udělat jediné. Jelikož tepelný imager nepronikne dřevem, musel prozkoumat kanceláře jednu po druhé zevnitř.

Pomalu vydechl a zamířil k dveřnímu otvoru úplně vlevo v rohu, baterka a pistole mu vytyčovaly cestu. Nejprve místnost rychle obhlédl, počínaje rozměrným kovovým psacím stolem přes popraskanou nástěnnou desku po skelnou tříšť na podlaze a nízkou přepážku vpravo.

Jinak byla místnost prázdná.

Na podlaze nenašel mokré šlápoty, nikdo se zjevně netkl ani prachové patiny na desce psacího stolu. Přesto Thompson nepolevil v pečlivosti, pomalu obcházel psací stůl a mířil pistolí na podlahu za ním.

Nikde nic.

Nadechl se, cítil se trochu líp a pokračoval v činnosti. Svíral se mu žaludek a zároveň se styděl za obavu, která se na něho lepila jako promočené oblečení. Teď do prostřední kanceláře.

Nejenže zmizely její dveře, ale i veškeré zařízení: nebyl tam psací stůl, registratury, konferenční stolek, židle, nic vyjma hromady skleněných střepů a rozštípané nástěnné desky, jako by v místnosti řádil gang motorkářů. Ani tady se neschovávali transgenikové.

Thompson soustředěně naslouchal u zpola vyvrácených dveří poslední kanceláře, ale v uších mu zněl jen vlastní puls. Celá budova páchla rozkladem a hnilobou, noční vlhkost působila jako katalyzátor, ale v poslední kanceláři jako by se smrdutost koncentrovala. Když strčil do dveří, zapraštěly.

Psací stůl v místnosti někdo převrhl, nohy teď trčely proti Thompsonovi, deska byla obrácena ke zdi. Vší silou třískl otevřenými dveřmi o zeď pro případ, že by se někdo… něco… za nimi schovávalo…

Nic za nimi nebylo. Thompson postoupil dál, přejížděl kuželem světla podlahu, ale neviděl nic než rozbité sklo a suť. Pomalu mířil k psacímu stolu, posvítil za něj a zahlédl cosi, něco… nebylo to ze dřeva, kovu nebo skla, ale z masa a kostí…

Na podlaze ležela mršina nějakého zvířete, kůže chyběla. Tělo se tam očividně povalovalo nějaký čas – už i hmyz o ně ztratil zájem – a Thompson ve tmě a při daném stupni rozkladu nedokázal určit, co to je.

Podle velikosti ho nejdřív napadlo, že by to mohl být velikánský pes nebo snad srnec, který se zatoulal do města; ale jak paprsky přejížděly po ležícím živočichovi, Thompson pochopil, že nenarazil na psa ani na srnce.

Na podlaze ležela mrtvola člověka.

„Hankinsi,“ hlesl Thompson a snažil se mluvit klidně. „Něco mám.“

Žádná odpověď.

Nedýchatelný pach v kanceláři poháněl jeho večeři z trávicího traktu zpět do krku, znovu sykl: „Hankinsi!“

Konečně mu parťák zachrčel do ucha: „Co se kruci děje, Thompsone?“

„Mám tu mrtvolu.“

Hankinsův hlas zněl nevrle, nezapůsobilo to na něj: „Transgenika?“

„Já… nejspíš ne.“

„Do prdele. Já věděl, že nás štěstí osere. Tak pověz o svým úlovku dne.“

„Je to tady dole. V poslední kanceláři vpravo. Za psacím stolem.“

Hankins si odkašlal. „Kristepane, a co podstatný skutečnosti? Je to chlap? Ženská? Dítě? No?“

Thompson se kousl do jazyka, aby mu z úst nevylétlo něco sprostého. Věděl, že ukázněnost ho podrží, aby se nepodobal Hankinsovi, proto se vyhýbal fekálnímu slovníku, byť ho slušná odpověď stála nemalé úsilí. Nadechl se. „Těžko říct, jestli to byl chlap nebo ženská… pravděpodobně dospělý člověk a… myslím, že mrtvola je stažená.“

„Co?“

„Stažená,“ zopakoval Thompson. „Zkrátka někdo stáhl z mrtvoly kůži.“

„Krucinál… Jak čerstvá je ta nadílka?“

Jak to mám vědět? pomyslel si Thompson, ale řekl: „Stará… není tu ani hmyz. Dokonce ani nesmrdí… moc.“

Hankins si do Thompsonova ucha povzdechl. „Ser na to. Pokračuj.“

“Nemyslíš, že nález mrtvoly je dost podstatná skutečnost?“

„Jistě – z širšího hlediska. Jenže dneska večer aktuálně hledáme transgenika.“

„Tahle oběť možná je transgenik.“

„Možná – zavoláme kriminálku, ať to vyšetří, Sagi, drahej chlapče. Jestli mrtvola není čerstvá, nic z toho pro nás neplyne… počká, dokud neproklepeme tenhle barák.“

Pokud to opravdu není naše věc, pomyslel si Thompson.

Ač nerad, uznával, že Hankinsova slova mají hlavu a patu. Thompson přestal svítit na mrtvolu, přinutil se otočit a opustil kancelář.

Vyšel po schodišti do prvního patra. Tady byla ještě větší tma než v přízemí, podlaží vyplňovaly malé místnosti, které lemovaly po obou stranách a v celé délce budovy hlavní chodbu, počínaje nákladním výtahem u schodiště.

Ačkoli podlahu pokrývala silná vrstva prachu, první patro se zdálo čistší než přízemí – nebyla tu skelná tříšť, suť. Užuž chtěl pokračovat do druhého patra, ale rozhodl se, že se ještě porozhlédne kolem sebe. Posvítil do chodby před sebou.

Při první obhlídce je neobjevil, ale teď, napodruhé a při bližším zkoumání spatřil mokré šlápoty, směřovaly vpravo těsně u zdi k opačnému konci chodby. Šel tudy Hankins?

Ne, jeho parťák se stále zdržoval v pátém patře, ostatně tyhle stopy byly kratší a užší, neodpovídaly velikostí Hankinsovým chodidlům. Mířily ke třetím dveřím vlevo…

Při pomyšlení na setkání s transgenikem v poměru jeden proti jednomu se Thompsonovi připomněly hořké žaludeční šťávy. Liší se silou, schopnostmi i nedostatky, podle toho jakou živočišnou DNA přimíchali do jejich osobní genetické polévky. Někteří z nich zůstali v podstatě lidmi, dokonce pobrali nevšední krásu.

Jiní byli groteskní kombinací člověka a zvířete.

„Hankinsi,“ zašeptal do mikrofonu.

„No?“ Z hlasu staršího muže čišela rezignace a podrážděnost.

„Narazil jsem v prvním patře na šlápoty. Jsou čerstvý, mokrý.“

Skepse a nasupenost z Hankinsova hlasu vyprchala. „Co na to imager?“

Thompson zasunul automatickou pistoli do pouzdra a vytáhl imager. Pozoroval ho, zatímco neviditelný paprsek postupoval chodbou, náhle si bez pistole v ruce připadal jako nahý, a když na malém monitoru zablikalo červené světlo, v návalu úzkosti málem imager odhodil a sáhl po pistoli.

„Máš pro mě ještě něco, hochu?“ otázal se Hankins.

Když Thompsonovi zazněl v uchu Hankinsův hlas, trhl sebou.

„Je tu živé tělo,“ informoval. „Ale jeho teplota se pohybuje jen kolem sedmatřiceti stupňů.“

„Pravděpodobně to není transgenik.“

„Pravděpodobně.“

„Sakra, jdu tam. Nic nepodnikej, dokud nedorazím.“

Když si Thompson uvědomil, že ať je v místnosti před ním cokoli, pravděpodobně to není transgenik, jeho nervy se poněkud zklidnily.

„Neboj, šéfe,“ řekl do mikrofonu. „Já to zvládnu.“

„Vážně, mladej?“

Thompson uložil do kapsy imager a vytáhl glocka. Žaludek se mu sice svíral dál, ale – zatraceně – tohle je jeho práce a on si poradí. „Jo, vážně.“

Hankins teď mluvit zřetelně a věcně. „Hlas mi, co najdeš. Když mě budeš potřebovat, jsem natotata u tebe.“

„Dobře,“ řekl Thompson div ne se sympatiemi k staršímu muži, což se stávalo zřídka…

Thompson nepolevil v bdělosti, šel chodbou a posvítil do každé místnosti. Nepouštěl se do důkladné prohlídky – někdo nebo něco na poschodí bylo, proto se nikde nezdržoval, zaměřoval paprsek do místností, ale imager nic znepokojivého nesignalizoval, ujišťoval ho, že se tu nikdo nebo nic neskrývá.

U třetích dveří vlevo se zastavil, přinutil se klidně a pravidelně dýchat, načež rozrazil dveře, paže natáhl před sebe a svítil baterkou zprava doleva.

Když světlo dospělo do poloviny místnosti, ve tmě vlevo náhle něco zasvištělo. Zahlédl, jak vzduch pročíslo cosi o rozměrech zhruba půl metru na metr!

Než stačil zareagovat, dřevěná deska zasáhla jeho paže a baterka a pistole za řinčení a rachotu odletěly stranou. Jen baterka dopadla na podlahu, zhasla, v místnosti nastala naprostá tma. Glock taky skončil někde na podlaze, naštěstí nevystřelil, klouzal kamsi vlevo, nadskočil a narazil do zdi.

Thompsonovi se před očima míhala bílá a černá, celou jeho bytost ochromila bolest. Ozvalo se nové zasvištění, dřevěná deska švihem proťala tmu, snažil se uhnout stranou, ale vzápětí zaslechl zapraštění, přerazila mu levou paži, Thompson zachroptěl a skácel se na podlahu. Spíš cítil, než viděl útočníka, jak zvedá desku ke třetímu úderu, který určitě rozsekne jeho hlavu jako meloun, takže Melanie ovdoví a jeho dítě ztratí otce…

Thompson se instinktivně překulil směrem k útočníkovi a zkrátil vzdálenost mezi nimi. Když se tentokrát protivník rozmáchl, dřevěná deska prolétla nad Thompsonovou hlavou i proto, že ho kopl do nohou a katapultoval na druhou stranu místnosti. Thompson se plazil doleva a zdravou rukou hmatal po pistoli.

Slyšel, jak útočník tiše kleje a ve tmě se pokouší postavit na nohy. Thompson šátral kolem dokola, hledal pistoli a vířil prach, plížil se a potlačoval kýchnutí.

Ve sluchátku zabouřil Hankinsův hlas: „Našels ještě něco, mladej?“

Jen se naparuj, pomyslel si Thompson, ale neodpověděl, nechtěl prozradit nevítanému neznámému, kde přesně je. Dál se sunul vpřed, zdravou rukou pátral po glockovi, ve zraněné mu cukalo tak, že div neomdlel.

„Strká rypák do mýho domu, hajzl,“ chraplavě za ním ve tmě ucedil útočník.

Tady!

Dotkl se něčeho chladného, kovového – glock! Thompson sevřel zbraň prsty, stále na kolenou se otočil, zvedl pistoli a třikrát naslepo vystřelil – vlevo, na střed, vpravo, využil práva volby.

Thompson slyšel duté mlasknutí, aspoň jedna střela pronikla do těla, taky zaslechl spontánní heknutí a konečně ještě jeden zvuk: útočníkovi vypadla z rukou dřevěná deska, zaduněla a zvířila prach. Neznámý klesl na podlahu, několikrát zasténal a ztichl.

„Kristepane, mladej, už letím!“ řval Hankinsův hlas ve sluchátku.

Thompson dál držel ve zdravé ruce pistoli před sebou, vstal, tápavě vykročil, ve tmě našel tělo a několikrát do něj kopnul.

Nepohnulo se.

Thompson klidně řekl do mikrofonu: „Vyřídil jsem to. Sejmul jsem útočníka, potřebuju doktora. Mám zlomenou ruku, ale ten mizera dodejchal.“

Hankinsův hlas zněl, jako by mluvil pod vodou. „Letím k tobě, mladej! Hned jsem tam, jsem právě ve čtvrtým patře.“ Ten obézní prďola asi opravdu běžel a zadělával si na infarkt.

„Říkám, že jsem to vyřídil,“ trval na svém Thompson. „Skoncoval jsem s ním.“

Pátravě sunul před sebe nohy, až narazil na baterku. Zvedl ji, několikrát s ní zatřásl a překvapilo ho, že se rozsvítila.

Žongloval s baterkou a pistolí v jedné ruce – zraněná paže nesnesitelně bolela, nemohl ji zatěžovat – postoupil o pár kroků a posvítil útočníkovi do obličeje.

Ležel před ním starý muž bílé pleti s prořídlými šedivými vlasy, otevřená ústa odhalovala téměř bezzubé dásně, na Thompsona civěly bez mrknutí mléčně bílé oči – žádný transgenik… jen bezdomovec, ubohá lidská troska. Starý muž nedělal nic jiného, než jen bránil svá práva squatera, který obsadil malou kancelář… a kvůli tomu ho Thompson zabil.

Žaludek mladého muže opět vyslal vzhůru hořké šťávy, tentokrát ne ze strachu. Dolehlo na něj něco mnohem horšího – hanba… vina.

Nechápal, jak mohl dospět tak daleko. Do Whiteovy jednotky vstupoval s vědomím, že bude možná muset dělat věci, kterých bude litovat; jenže, zatraceně, nikdy nezabil nevinného člověka – tedy až dodneška.

Thompson zavrtěl hlavou, po tvářích se mu řinuly horké slzy, mísily se s potem a dešťovou vodou. Dneska večer naposled odvedl špinavou práci, zařekl se. Kašle na Amese Whitea. Až tu s Hankinsem skončí, vrátí se do úřadovny, sepíší hlášení a on s tím sekne.

Pojede domů k ženě, obejme ji, pochová dítě a zítra se rozhodnou, jak daleko se vydají, aby tuhle noc zanechali provždycky za sebou. Někde v postimpulsivním světě se určitě žije líp než tady.

Náhle Thompsonovo ucho ohlušil Hankinsův výkřik.

„Hankinsi!“ houkl Thompson do mikrofonu.

Nic.

„Ozvi se, Hankinsi!“

Zase žádná odpověď.

Thompson přeladil na jinou frekvenci, poplašným signálem na velitelství si vyžádal posily, nato se obrátil na veřejnou tísňovou linku 911 a přivolal záchranku a místní strážníky. Přeladil zpět a znovu zavolal na Hankinse jménem.

Ticho se dalo krájet.

Strhl si kravatu, s pomocí baterky vytvořil jakousi provizorní dlahu, zavěsil do ní zraněnou paži, světlo se tak linulo od konečků jeho prstů; zasunul nový zásobník do glocka a co nejrychleji vyrazil do schodů.

Ale ne dost rychle.

Objevil Hankinsovu mrtvolu ve třetím patře hned u schodiště – věděl, že je to Hankins, i když neměl čeho se chytit – nahé tělo, lesknoucí se světle červenou krví, obnažené svalstvo a kosti mohly patřit komukoli.

Kterémukoli člověku staženému z kůže.

Tentokrát velmi čerstvě.

Výkřik, který ohlušil jeho uši, vydal sám.


V nakladatelství MOTTO brzy vyjde pokračování Temného anděla PO SETMĚNÍ!

Brož., 272 stran, asi 199 Kč




Další články tohoto autora:
Max Allan Collins

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku:




Výběr z vydání

  • RECENZE: Sergej Lukjaněnko, Noční hlídka

  • LITERATURA: Ikarie 8/2005

  • FILM: Ochránce

  • RECENZE: Roger Zelazny, Amber - Chodba zrcadel

  • FILM: Fantastická čtyřka

  • CON: Pozvánka na Taurcon, 2.-4. září 2005

  • RECENZE: Rytířovo kopí, Martina Drijverová

  • RECENZE: Míla Linc, Středověký svět

  • UKÁZKA: Max Allan Collins: Temný anděl - Hra o kůži

  • VYŠLO: Šlechta, Steklač, Robertsová, tolkienovská analýza

  • FILM: Fantastická čtyřka

  • CENY: vyhlášeny výsledky cen Hugo 2005

  • RECENZE: Sergej Lukjaněnko, Spektrum

  • LITERATURA: komiks v červnu - předprázdninové hromy

  • RECENZE: Lois McMaster Bujoldová, Prokletí Chalionu

  • Na okraj

    Blog a fotky Ondřeje Nekoly z Festivalu Fantazie 2005.



    fotky Jána Žižky ze Starconu a Barbarconu



    Dáreček doplnil fotky z Pivoconu a Vartaconu



    Palantír fotil na Eroticonu 2005!



    fotky z Eroticonu (Njalo)