Valerio Evangelisti je díky cyklu románů s inkvizitorem Nicolasem Eymerikem ve své rodné Itálii srovnáván s Umbertem Eccem. Co se týká působivosti, je to srovnání bezpochyby odpovídající, najdete tu mnoho paralel se Jménem Růže - ale už po přečtení několika stránek zjistíte, že Evangelisti svoji zápletku poskládal mnohem složitěji a s využitím více časových rovin.

Ty jsou tři - Eymerikova, odehrávající se v letních měsících roku 1354 na Sardinii, Reichova, rozdělená na dvě paralelně vyprávěné části z let okolo nástupu fašismu a druhé, situované do USA padesátých let, a Dětí budoucnosti, umístěné do časově nepříliš vzdálených USA - přesněji tří federací, na které se rozpadly po ekonomickém kolapsu způsobeném epidemií.

Nejpoutavější je příběh titulní postavy. Nicolas Eymerik je hlavní inkvizitor, člověk, který víru postavil nad vlastní city, řídí je svým přesvědčením o správnosti církevních dogmat a veškerou svoji inteligenci dal do služby církvi. V rámci této služby a pravidel církevních dogmat však dokáže být i svým způsobem spravedlivý - je to ovšem spravedlnost relativní, spravedlnost své doby, kterou se pronikavě liší od nám tak známého pana Bobliga z Kladiva na čarodějnice.

Doktor Wilhelm Reich, vídeňský psychoanalytik, později rozvíjející teorii bionů, elementů života, je skutečně existující historickou postavou a jeho knižní příběh věrně sleduje jeho skutečný osud - od zapuzení nacistickou Psychoanalytickou společností až  po jeho odsouzení za pavědecké pokusy a smrt ve vězení v USA.

Srpkovitá anémie se díky válečnému konfliktu a zhoršení životního prostředí stala z dědičné přenosnou nemocí a její epidemie způsobila rozpad USA na tři federace. Ve všech ale panují podobné poměry, mimo jiné tvrdý tlak na pohlavní zdrženlivost především u mládeže a drsné výchovné metody. Kdo se proviní proti přísným pravidlům škol, je deportován do Lazaretu, místa, kam jsou směrováni také nakažení jedinci. Ve třech federacích sledujeme osudy tří mladíků, kteří se nepodřídí školním pravidlům - a končí v Lazaretu.

V této časově poslední linii se pak setkávají motivy i obou předchozích příběhů. Nebezpečí, které Eymerik na Sardinii eliminoval, i Reichův duchovní odkaz se setkávají v krátkém, ale kataklyzmickém závěru.

Tajemství inkvizitora Eymerika má dvě základní roviny - jednak příběh samotného Eymerika, barvitý a dramatický stejně jako jeho vnitřní život, a problematiku osobní a názorové svobody v prostředí, které je utlačuje. Vůbec tu nejde o to, zda Reichova teorie bionů je nebo není pravdivá (i když Evangelisti ji pojal pro tento příběh jako reálnou) - základem je vůbec hrozba omezování svobod člověka. V tom je kupodivu Eymerik jako reprezentant církevní moci o fous sympatičtější než vládnoucí systémy dvacátého a jedenadvacátého století - nejenom ty, se kterými se setkáváme v románu, ale bohužel i ty skutečné.

Příběh je laděn do temných odstínů, které jsou soustředěny především do obou ne-eymerikovských linií. Evangelisti tu pohlíží na mocenské struktury velmi kriticky a jeho pohled bych řadil kousek za Huxleyův Konec civilizace někam směrem ke Kallocainu. Specifikou autorského přístupu je zvláštní namixování fantasy a postkatastrofické SF, které sice dává přednost fantasy v poloze příběhu samotného Eymerika, ale žádnou ze složek výrazně nepreferuje. Ukazuje Evangelistiho jako velmi zručného autora s výbornou invencí, schopného zapracovat do příběhu reálie z velmi rozdílných časových období a provázat je mezi sebou do integrální jednoty.

Valerio Evangelisti: Tajemství inkvizitora Eymerika (Il Mystero dell'incquisitore Eymerich)
překlad: Jakub Volný
obálka: Libor Hofman
Mladá fronta, 2005
310 stran, 199 Kč, brožované
ISBN 80-204-1288-3