Na tom našem konci potrubí stála Elektronová Pumpa. Její Otec, samolibý a nafoukaný Frederick Hallam, docela úspěšně maskoval skutečnost, že vlastně nic nevymyslel. Stal se předmětem zbožnění a úspěšně ze svého okolí odstraňoval všechny, kdo tuhle prostou skutečnost dávali najevo. Hlavně a především nesnesl představu, že by Elektronová Pumpa mohla ohrožovat strukturu našeho Vesmíru a existenci lidstva. Na druhém konci vedení stála Pozitronová Pumpa. A na jejím konci leccos z děje u nás probíhalo také, třeba jen v podobě značně vzdálené. Včetně dohadů o tom, zda Pumpa je spása nebo zkáza. A že mezi těmito slovy je značný rozdíl ve významu, přestože (alespoň v češtině) se navzájem podobají - rozhodně víc, než třeba slova mravenec a buřt.

Jako správný egocentrista dává Asimov více prostoru ději na Zemi, ale o to koncentrovanější nápady najdeme ve střední části románu, věnované dění na straně Pozitronické Pumpy. Vůbec nejvíc jsem se bavil u jeho popisů biologie tamního světa (pokud se vůbec o biologii mluvit dá) - Asimov tu experimentoval se trojicí pohlaví, nezbytných k rozmnožování, a obdivoval jsem jeho odvahu a zručnost, se kterou vytvořil místní analogie našeho sexu - ať se jednalo o popis orgasmu, klasický heterosex, lesbickou lásku či o masturbaci. (Pokud si pamatuji, tak to je snad jeho největší sexuální úlet v jinak až stroze bezpohlavním prostředí jeho románů. Ale nemusíte se bát, je toho jen pár odstavců.)

Zato ten náš svět... Tam jsem se bavil taky, ale podstatně jinými věcmi. Zdá se, že prostředí vědeckých ústavů, boj o moc a prostředky lezly tomuto Titánovi SF literatury krkem docela hodně, i když v době, kdy psal tento román, už byl od nich hodně daleko (a příjmově i výš). Chování Fredericka Hallama i dalších postav z této branže, které do románu Asimov instaloval, je velmi výmluvné a myslím, že vzory, které měl autor před očima (a které tedy pocházely tak z padesátých let již minulého století) dodnes zůstaly - bohužel - platné a funkční. Ostatně název románu je částí citátu Proti hlouposti ani sami bohové nic nezmohou...

Tak, jako jsou oběma Pumpami navzájem propojené fyzikální reality obou světů, tak jsou v nich zvláštním způsobem propojené i osudy postav a jejich příběhy. Není to zrcadlovost přímočará, přesto tam najdeme určité paralely, nad kterými se můžete docela dobře bavit. A postava Duy, emocionály ze sousedního Vesmíru, je kupodivu napsána velmi působivě a životaschopně.

Román je ze všeho nejvíc historií jednoho vědeckého objevu (či přesněji objevu jednoho vědce), v podstatě nemá kontinuální příběh a skládá se z několika epizodických částí. Tento dojem zesiluje zařazení příběhu Duy do středu knihy formou kompaktního textu (najde ho tam od strany 87 do strany 207, tedy v rozsahu útlého románu) a také změna hlavních jednajících postav na Zemi mezi první a třetí částí knihy. Hlavním tahákem knihy je - jak jinak - nápad s exportem fyzikálních konstant, vše ostatní je, jak už jinak u autorů hard SF v podstatě jinak ani nejsme zvyklí, vedlejší záležitostí.

Ani sami bohové tak je spíše slabší Asimovovou knihou, je na něm znát, že to je - jak Asimov sám v předmluvě přiznal - spíše přerostlá povídka než plnohodnotný román. Přesto je to pro milovníky hard SF stále ještě četba úrovně nejméně průměrné. O to víc mne zamrzely chyby jinak dobré tritonské redakce - zpřeházené uvozovky trhají oči.

Isaac Asimov: Ani sami bohové (The Gods Themselves)
překlad: Zdeněk Lyčka
obálka: Jan Patrik Krásný, grafická úprava Dagmar Krásná
medailon autora: Martin Šust
370 stran, 219 Kč (členové klubu Trifid 149 Kč), brožované
ISBN 80-7254-696-1