Tradiční příběhy súfijských mistrů, je sbírka 78-i příběhů užívaných súfijskými mistry za účelem narušení strnulých způsobů vnímání a myšlení, v čemž mají stejnou úlohu jako kóany v zen-buddhismu. Zjevně byl napsána, aby ukázala, jak silně a obousměrně je islámský mystický súfismus svázán s křesťanstvím, judaismem, ba i hinduismem. Ale není to rychlokvaška mající vylepšit tvář islámu, která je dnes představována vousatým hrdlořezem. Poprvé vyšla v době, kdy Američani jezdili do Afghánistánu tahat nikoliv Usámu z díry, ale kouř z čilumu, v roce 1967.

S Afghánistánem je kniha spojena i osobou autora - Idriese Shaha, což není jen tak někdo, jak by se na první pohled mohlo zdát. Už na zadním straně knihy se dočtete, že patřil k zakladatelům Římského klubu. Jestliže po něm zapátráte na Internetu, narazíte na číslo formátu letopočtu (na Yahoo 1860 odkazů). Z nich vyčtete, že napsal asi 30 knih, které byly přeloženy do 12-i jazyků a že se jich prodalo přes 15 000 000 kusů. Kromě čísel se většina stránek také shodne na označení „nejvýznamnější Súfí žijící na západě“.

Z jeho životopisu v angličtině jsem zjistil, že se narodil roku 1924 v Simle v Indii. Po matce Skot, po otci se narodil do významné hášimovské rodiny (odvozující svůj původ od proroka Mohameda) s klanovým sídlem v Paghmanu v Afghánistánu. V roce 1970 se stal doktorem islámského práva. Byl dědicem titulů jako Badshah, Emir, Sirdar, luštil egyptské písně staré 3500 let, zkoumal ionizaci vzduchu (při vývoji radaru ve Velké Británii) a výborně vařil. Zemřel v roce 1996.

Svou první knihu napsal v roce 1964 a, jak jistě nepřekvapí, jmenovala se The Sufis. Několikrát navštívil Afghánistán v průběhu války se Sovětským svazem. Těžiště jeho díla leží v súfismu, ačkoliv napsal také mnoho knih pro děti. (Podivnou shodou okolností se mi zrovna dnes dostal do rukou článek V. Sasisekharana spojující Penroseovo pokrytí tvořící podklad „ díla“ s pokrytím roviny desetiúhelníky.)

Súfismus je něco, co se lidem přihodí, ne něco, co je jim dáno. Tímto Shahovým citátem z filipiky proti falešným súfijským učitelům se konečně vracíme ke knize samotné.

Jak je dobrým zvykem, je na síti přístupno něco ochutnávek. Jsou to příběhy „Čas, místo a lidé“ a „Člověk, který špatně chápal čas“. Jak je v této řadě knih zvykem, každý příběh je doplněn krátkým komentářem, obsahujícím drobné útržky súfismu a především autora, jemuž je příběh připisován, k jakému řádu patřil, či jaký řád založil.

Autor líčí súfismus - mystickou tradici islámu jako ekvivalent alchymie, jakožto mystického křesťanství. Nezřídka proto v knize narazíme na súfijské světce, kteří byli popraveni za údajné šíření křesťanství, případně rovnou za kacířství. Dlužno dodat, že obdobně by byli skončili i v některé „křesťanské“ zemi, neboť ideje, které se zdály být islámským veličinám prokřesťanské, byly zhusta spíše gnostické.

K egyptským kořenům gnose se obracejí příběhy inspirované životem Dhú´n-Núna, který údajně rozluštil egyptské hieroglyfy. Jeho řád malámatí, prý se překvapivě podobá některým formám svobodného zednářství. Jiný Dhú´n-Núnův příběh je známý i z vyprávění papeže Silvestra II., který pocházel ze Španělska a měl pověst kouzelníka.

Jiným inspirátorem západu byl Džalaluddín Rúmí (založil řád tančících dervišů), jeho příběhy se objevují v Andersenových pohádkách, v Gesta Romanorum z roku 1324 i v Shakespearovi. Ostatně i na východě je tradičně kladen důraz na jeho vztahy k západním mystikům a myslitelům.

O takřka všelidovou rozšířenosti těchto příběhů svědčí i to, že mnohé z nich jsou zapracovány do sbírky Pohádek 1000 a 1 noci. A z Bagdádu dále na východ, jiný súfí měl učitele Abú Alí ze Sindu, který dokonale neovládal vnější islámské rituály, súfismu méně nakloněné zdroje tvrdí, že byl hinduista. Onen súfí, Bajezíd z Bistámu, byl synem jistého Zoroastriana. Ne nadarmo Shah tvrdil, že súfí nemusí být nutně muslim.

Indie, Španělsko a Egypt jsou okraji, těžiště zdrojů knihy tvoří nynější středoasijské postsovětské republiky a Afghánistán. Mihne se i osobní poradce Nádira Šáha, otce současného afghánského (prozatím exilového) krále Závira Šáha. Pravou teologickou líhní byl už tehdy Kandahár. Střadoasijské kličkování od města k městu poněkud ruší prosazovaný název Oxus pro Amudarju. Připomíná mi to zaryté maskování Bombaje názvem Mumbaí, známé ze socialistických československých map. Patrně jsou západní čtenáři zvyklí na mapy z doby Řecko-bakterské říše.

Nepříliš významně, ale přesto se v knize mihnou i zvířata, většinou ve funkci předmětu. Vyjímku tvoří příběh „Moudrost na prodej“, který se v tomto prostředí nečekaně vyznačuje zodpovědností a láskou ke zvířatům. Mimo jiné dokumentuje oblíbené súfijské téma, že Pravda se snaží projevit mezi lidmi: ale že se znovu a znovu každému člověku zjevuje v přestrojení, pod něž se dá těžko proniknout, a na první pohled nemusejí mít tyto převleky navzájem nic společného. Jeho vyznění je, řekl bych, velmi buddhistické. (Zde bych si dovolil připomenout zametání stop buddhismu v Bamiánu začátkem roku 2001.)

Ke zvířatům měl silný vztah i Nadžmuddín Kubrá, zakladatel řádu kubráví, který je zde srovnáván s řádem založeným v Evropě Františkem z Assisi. Jeho příběh, „Muž, který se snadno rozčílil“, končí takto: Jak vidíte, existují dva druhy rádců. Jedni říkají, co by se mělo dělat podle stanovených principů, které se mechanicky opakují. Druhým typem rádce je „člověk poznání“. Ti, kdož „člověka poznání“ potkají, od něho budou požadovat předpis, protože ho budou považovat za moralistu. On však slouží Pravdě, ne zbožným nadějím. Autor zahynul při obraně Chorezmu před Čingischánovými hordami v roce 1221.

Myriádami zeměpisných údajů a podrobností jsem tak zcela odsunul do pozadí vlastními konvencemi se řídící texty súfijské literatury, její důraz na skryté poznání, mnohovrstevnost příběhů (konvenční autoři prosazují sedmivrstevnost), důležitost výběru příběhu podle úrovně posluchačů, což zvláště vezmeme-li v úvahu mnohovrstevnost, přivádí vypravěče před zapeklitý vypravěčský oříšek. Vůbec jsem pak nezmínil „baraká“ - zvláštní požehnání udělované súfím, které je však možné získat i poslechem i vyprávěním toho pravého příběhu.

Aby to nevypadalo, že jsem se dal na súfismus, tak musím krátce zmínit vcelku půvabný příběh, „Muž, který kráčel po vodě“. Jeho název nastiňuje zápletku, zatímco její vyústění zůstavím překvapením pro čtenáře. Stranou ponechám i pofňukávání autora, že jen v arabštině vyzní hra homonym, která tomuto příběhu přidává další dimenze, a naopak se pozastavím nad jen okrajově zmíněným názvem řádu, z jehož tradice pochází: „původní“. Povědomější bude možná arabský originál: „asasín“, neboť vzdor tomu, že spisovná čeština slovo assassin (v angličtině vrah, ve francouzštině atentátník, v ostatních západních jazycích zhruba totéž) nepoužívá, hašiš se zabydlel i v našem slovníku. I to je jedna z tváří súfismu.

Vydal Portál v roce 2001.