VEDA

Navzdory tomu, že mladou Čínu za nějaký klenot moudrosti, pochopení a tolerance nepovažujeme (ba právě naopak), Čína stará je přesně tím obdobím, které každému milovníku hlubokých myšlenek, transcendentního poznání a vhledu do lidského údělu vžene slzy dojetí do očí. Kdo by neznal ty moudré starce, mnichy obdařené poznáním hloubky nevídané a rolníky schopné vždy poradit králům, kteří jsou vždy hotovi jejich moudré rady vyslechnout!

Jü-jen, jinotajné příběhy se tak trochu kryjí s žánrem bajky, historicky poprvé toto spojení použil taoista Čuang-c´. Jejich prvním zlatým věkem byla doba zvaná Jara a podzimy (722-481 př.n.l.) a následující Válčící státy (453-221 př.n.l.). Jak už napovídá druhý z názvů, byla to doba, kdy kvasily nejen myšlenky, ale i hromady mrtvol. Každý, kdo kdy viděl nějaký ten film o zombiích, ví, že mrtví lidé toho mnoho nevydrží, rozhodně méně nežli živé myšlenky. Po obou zmíněných obdobích nám tak zbývá konfuciánství, taoismus a příchuť moudrosti na patře, ačkoliv tehdejší Čína byla mnohem nehostinějším místem pro život než Čína dnešní.

Řešit politické spory mezi státy válkou je stejné, jako předepsat všem obyvatelům země jeden lék na všechny nemoci. Vždyť ten ve skutečnosti pomůže jen několik z nich. Povšimněte si, že učenec Mo-c´ ví, že existují lidé, kterým válka prospěje. Kolik dnes máme „Pošetilých srnečků“, kteří to připustit nechtějí (ale Srneček je moc dlouhý a nechce se mi ho opisovat – zůstane tedy jinotajným vnadidlem). Mezi jinými politickými postřehy se mihne i Konfuciova poznámka, že špatná vláda je horší než tygr.

Čtyři ukázky připravili pro potenciální čtenáře už v Portálu. A nevybrali věru zle. „Drž svíčku výš“ je nejlepší odpovědí na úvodní zamyšlení, proč moudrost hledáme v Číně staré, když ji nevidíme v mladé. „Muž, který se rozhodl přestěhovat hory“ je pro nás ne-Číňany možná až příliš mrazivou ilustrací čínského způsobu uvažování (pravda, před pár desetiletími jim Sovětský Svaz na Ussuri a ještě předtím Vietnam na Černé řece ukázali, že to nemusí vždycky fungovat, ale síla tradice je přeci jenom velká). To následující „Obava“ i „Elixír nesmrtelnosti“ jsou jakoby ušité pro naše domácí poměry, místy hojně nazývané provinčními. Celý svět se však skládá z provincií a v těch čínských dokonce znají naše přísloví: „jaký sedlák, takoví čeledíni“, ale maskují ho slovy „Záludnost se nevyplácí“!

Z jiných, čistě provinčních důvodů uvedu ještě bajku „Jak Jang Pu potrestal psa“, aby bylo vidět, že ani ve staré Číně nepatřil pes jenom na mělký talíř, ale i do hlubokých úvah:

Jang Čuův bratr Jang Pu odešel jednoho dne z domova oblečen do bílé suknice. Protože však pršelo a oblek si pošpinil, půjčil si od souseda černý oděv.
Tak se stalo, že se Jang Pu, který odešel z domova v bíle suknici, vrátil v černé. Jejich pes ho však nepoznal. Myslel si, že přišel někdo cizí a začal na něj štěkat.
„Co jsi to za psa, když nepoznáš vlastního pána?“ rozčílil se Jang Pu a začal psa bít holí.
Jang Ču, který toho byl svědkem, řekl bratrovi: „Přestaň ho trestat. Uvaž, co bys říkal tomu, kdyby se tvůj bílý pes vrátil domů černý? Myslíš, že bys ho poznal?

Výbor historickým úvodem opatřila a z roztodivných pramenů sestavila Věna Hrdličková, autorka povícero knih o východní Asii. Lehce komentovaný seznam pramenů s jejich čínskými i českými názvy je na konci knihy.

A nezapomeňte, kniha je nejlepší uspávací prostředek!

Autor: Jaromír Kopeček