Pondělí 9.6.2003
Svátek má Stanislava

Biologie a příroda
Vesmír
Fyzika
Medicína
Matematika
Historie
Umění
Filosofie
Psychologie
Humanitno
O Zemi i zemi
Techno
Chemik

Instantky
Ohlašovna
Rozhovory
Recenze
Soutěže
Lidé
Co když...?
Satirikon
K diskusi
Pa - vědo

Archiv vydání




Zaslané články neprocházejí žádnými korekturami.
Za obsah i gramatiku ručí autor.



>>>

 
 HLAVNÍ STRÁNKA

9.6. HISTORIE: Čas voněl snem a páchl mrtvolami (41)
Jan Beneš

Kapitola šestnáctá

Reálný socialismus

Konec Chruščovovy vlády znamenal konečně konec rozpačitosti jak po Stalinově smrti dál. Systém si už dokonale zvykl na to, že existovat lze i bez Stalina. Cosi se už smělo, cosi se ještě nesmělo. Cosi bylo občas možné a občas zcela vyloučené, systém se však doopravdy dokázal adaptovat a především si stačil uvědomit, že růst vůdcovské po-stavy přináší mnohá nevyzpytatelná nebezpečí a to i za stavu, kdy základním zákonem země pořád ještě je, že strana se nikdy nemýlí.
Také za Stalina probíhala rotace kádrů, ale byla to svého druhu loterie, ve které mohl každý hlavně jen doufat ve svou šťastnou hvězdu. Chruščov zavedl rotaci kádrů povinně. Od XXII. sjezdu se musela vždy nejméně třetina členů všech předsednictev a oblastních a dalších výborů vyměnit. Tohle hrozilo, třebaže podle sovětského vzoru usta-novení hned zároveň přinášelo únikovou uličku; výjimku pro prvního tajemníka a jiné osvědčené funkcionáře strany. Ale jak vyhovět Chruščovově proměnlivé ekonomické politice? Tahle nestabilita byla základem sociální nejistoty aparátu a tedy i aparátčické revolty. Po Chruščovově odstavení byla rotace okamžitě odvolána a samozřejmě při-počtena k k mnoha náhle objeveným hříchům padlého velikána.
Osobou původně vyhlédnutou na místo prvního tajemníka byl Šelepin, muž vy-rostlý přes úřad Komsomolu do čela KGB; ale zkazil si to špatným odhadem přání apa-rátu, projektem opětného sbratření s Čínou, slibovaným utažením šroubů ve výrobě a ve-řejné správě a vymýcením všech příznaků úpadkové ideologie. To neslibovalo klidný ži-vot, po kterém jedině aparát toužil, takže raději dali přednost nenápadnému Brežněvovi. Šelepin svým radikalismem, a hlavně osobním asketismem typu Felixe Dzeržinského, přímo děsil. Dokonce se na něj ujala přezdívka železný Šurik, Šurik je něžný tvar jména Alexandr. Dzeržinskij měl přezdívku železný Felix, na které si velmi zakládal. Oficiálně sice patřil k pýchám a hrdostem sovětské minulosti i jako zářný vzor sovětských ctností hodný následování, ale dědictví Čeky v přítomné podobě KGB, v mentálnu sovětské po-pulace a tedy i aparátu, o němž se nemluvilo, zase nebylo nic po čem může člověk prah-nout.
Brežněv byl aparátčík, žádný dobrodruh, muž trpělivě pracující na svém vzestupu od židle k židli.
Narodil se roku 1906 v Kamenském blíže Jekatěrinoslavi (obě města byla přejme-nována a teprve roku 1991 se vrátila k původním názvům). Ač dělnického původu, stal se za carského útlaku žákem místního klasického gymnázia, než ho stačil vyjít, změnilo se za vlády Sovětů na průmyslovku. Potom nastává ve všech oficiálních životopisech po-někud záhadná přestávka, kurs pro geometry a zaměstnání pro různé zemědělské institu-ce v Bělorusku, Kursku a Sverdlovsku. V roce 1931 se náhle vrací domů, dává se zapsat ke studiu hutnictví a vstupuje do strany. Je mu 25 let.
Vstup do světa vyvolených zahajuje v době čistek, kdy se uprázdnila spousta vý-nosných míst. Roku 1937 se stává zástupcem předsedy městského sovětu v Dněprodzer-žinsku (Jekatěrinoslav) o necelý rok později šéfem agitpropu v Dněpropetrovsku a hla-vou stranické organizace oblasti.
Roku 1938 nastupuje rovněž do úřadu prvního tajemníka ukrajinské KS Chruš-čov. Vyslán osobně Stalinem, aby tam zavedl pořádek. Je to v době, kdy Stalin trvá na tom, aby si každý šéf vychoval dva náměstky. Chruščov byl ku svému štěstí, když první dva eliminovaly čistky, až tím třetím na řadě. Brežněv se potom zase stal jedním ze dvou povinných, Chruščovovem vychovávaných náměstků. Jako každý správný stranický vůdce projevil kvalifikaci být odborníkem na všechno. Sice bez chuti a zápachu, ale jevící pilnost a usilovnost.
Pod ochranným křídlem Chruščova rostl před válkou i během ní. Z poručíka na generálmajora. Dokonce si jeho spolehlivosti (byl důstojníkem politického oddělení) vši-ml i samotný Mechlise, Stalinova doslova pravá ruka a jediný funkcionář GRU, který do-kázal umřít v posteli. (Po válce byl velmi činný i v Praze a na Podkarpatské Rusi, její od-tržení organizoval na místě hned v roce 1944. V Praze žila jeho bělogvardějská emigrant-ská tetička, kterou osobně vytáhl z nuceného transportu ruských emigrantů, takže mohla v roce 1960 zemřít v požehnaném věku 102 let v Praze a nezašla někde v lágru.)
Roku 1950 si s sebou do Moskvy vzal Chruščov i nepostradatelného Brežněva. Ale ještě tentýž rok ho posílá do Moldávie, dát to do pořádku, pokud jde o ten zatracený buržoasní nacionalismus, tam. To zrovna pro Moldávce zavedli místo latinky azbuku a začal se projevovat buržoasní nacionalismus a jiné zlořády. (Moldavský jazyk -v latince- je rumunština. V azbuce moldávština, jenže až do roku 1860 se psala cyrilicí i rumunšti-na).
Jako první tajemník moldavské KS vytvořil si v Kišiněvu houf spolupracovníků přezdívaných dněpropetrovská parta, protože všichni pod ním původně pracovali v Dněpropetrovsku. Zaujme nás mezi nimi jméno Černěnko.
V roce 1952 dosáhne místa náhradníka v představenstvu ÚV, to vše na XIX. sjezdu, s představou, že při nejbližší a očekávané čistce ho Stalin použije pro plnoprávné členství.
Po Stalinově smrti a během následných reorganisací, je Brežněv náčelníkem Hlavní politické správy sovětského námořnictva. Solidní základ pro dobré styky s admi-rály a generály.
Jak roste Chruščov, roste spolu s ním i spolehlivý Brežněv. Na čas je vedoucím ÚV a předsedou rady ministrů v Kazachstanu, pak šéfem sekretariátu ÚV KSSS. V říjnu 1964 hodí svého dobroděje přes palubu a usedne na jeho židli. Nové vedení je samozřej-mě opět kolektivní. Zvyk zavedený pro jistotu po Stalinově smrti, ale proces sjednocení moci do jediných rukou proběhne tentokrát pomaleji než v padesátých letech. Nakonec se ji podaří soustředit ve svých rukou jen Brežněvovi. Pomalu a trpělivě odstraňuje lidi svých potencionálních rivalů a ve druhé půli sedmdesátých let je s tím hotov. Dněprope-trovská parta se stává absolutním pánem SSSR. Konec konců není vůdcovství právě ono Leninovo jedinoličnoje rukovodstvo? Zřejmě ano. Aby se funkce nadále nepletly, vrací se Brežněvově funkci nazpět i původní pojmenování generální tajemník, namísto prvního tajemníka. (V Praze tímto směrem o pár let později boduje Husák). Nedílnou součástí generálního tajemníkování musí být i vytvoření patřičného kultu geniálního vůd-ce hladce zvládajícího veškeré problémy světa. Tedy přesně to, co se vyčítalo nejprve in memoriam Stalinovi a potom odstraněnému Chruščovovi. Zbožnění vůdce je prostě ta-kovou součástí komunistického náboženství, že se bez něj nelze obejít, pro některé lidi ani v postkomunismu.
Chruščovovo sesazení bylo vzpourou kremelských kostelníků proti veleknězi. Otázku, kdo je vlastně držitelem moci v sovětském systému, se snažil vyřešit Lenin, kte-rý také systém vlády dělnické třídy prostřednictvím jejího předvoje vymyslil. Po vyhoště-ní z Ruska na něm nalézal stále více chyb jeho spolubojovník a spolutvůrce systému Trockij, ale precisně ho formuloval Titem vykopnutý, jeho bývalý spolubojovník Milovan Djilas ve své knize Nová třída, nepochybně dokazující, že i komunismus bez poddanství Moskvě je stejně smradlavý, jako v jejím závěsu.
Zcela geniálně se s problémem vypořádal Orwell, kterému bylo dáno rozpoznat, že strana, v sovětském případě (1981) cosi přes 17 milionů členů a kandidátů v SSSR, rozhodně není vedoucí silou společnosti, třebas tedy v případě Ruska to představovalo necelých 9 % obyvatelstva. Těch 17 milionů v podstatě musí držet hubu jako všichni ostatní (podílí se ovšem na jistých výhodách, které ostatní nemají). Vedoucí silou spo-lečnosti je nanejvýše to, co Orwell nazval vnitřní kroužek a pro co se v sovětských po-měrech vžil název nomenklatura, odpovídající přesně oné formě oligarchie, jak ji defi-noval už Aristoteles: ŠPATNÁ FORMA VLÁDY NEDBAJÍCÍ ZÁJMU OBCE, ALE JEN SVÉHO VLASTNÍHO. V Sovětském svazu se oligarchie vhodně zakryla, a to od samého počátku kulisou vlády lidu. Hned od počátku také vybírala a přijímala do sebe pouze jedince dostatečně svolné k osobní korupci, která je obecnou podmínkou oli-garchie.
Dejme slovo Andreji Sacharovovi: *)
Značně velká skupina studentů (a komsomolců), která ukončila studia s vy-znamenáním, byla nedávno sezvána do Leningradu. S nebývalou štědrostí večeřeli a opíjeli se nikoli na svůj účet v nejlepších restauracích a vůbec jim byly poskytnu-ty zdarma zábavy a rozptýlení všeho druhu. Ve zkratce, žili na účet země. Na závěr dostali otázku: Chtěli byste takto žít po celý zbytek života? Pokud ano, přihlašte se ke studiu na Vysoké stranické škole. Po graduaci i minimálně obdařený člověk ne-může začít níž, než jako druhý tajemník stranického výboru.
Nejlepší přirovnání však nám poskytne feudální systém - každý člen nomenkla-tury je vasal kohosi nad sebou a ze své posice rozdílí patřičná nižší vasalství.
Chruščov svými reformami narušil poklidnou nenáročnost života nomenklatury. Pykal za to, byl svržen.
Ve svém prvním veřejném projevu se Brežněv pochopitelně slůvkem nezmínil o tom, že býval Chruščovovým druhým tajemníkem, ale nastínil řadu nevyřešených pro-blémů, nedostatky, neefektivnost (takovou i jinou) nezbytné požadavky a úkoly, které musí být splněny, nezbytná řešení, rozhodná opatření, objektivní změny, správné využití (toho, či onoho) vědecké přístupy a samozřejmě nade vším - harmonický vývoj.
První starostí nového vedení bylo řádně zamést se všemi reformami. Rozdělení strany na průmyslovou a zemědělskou část bylo zrušeno. Zásada rotace funkcí byla zru-šena. Sovnarchozy byly zrušeny a obnovena ministerstva. Byl obnoven starý školní sys-tém desetiletek, především však právo obdělávat záhumenky a prodávat jejich produkci na veřejných trzích. Pokud jde o budoucnost, vedení se k ní a o svých úmyslech v ní, ni-jak nevyjadřovalo.
V květnu 1965 provedl Brežněv svému bývalému protektorovi přesně to, co pro-vedl Chruščov Stalinovi. Svalil všechny zřejmé nedostatky systému (a nade vše problém zásobování potravinami) na jeho hlavu, neváhal ho dokonce nazvat: car Nikita.
Ačkoli se tedy od prvních dnů sovětské moci pátralo po tom, jak zemi uživit, pátralo se neméně usilovně, než jak bylo pátráno mágy minulosti po kameni mudrců. Historie SSSR je historií hledání receptu schopného zemi přes noc uřídit a pozvednout.
Leninova družstva, Stalinova kolektivisace, Lysenkovo šarlatánství, větrolamy, zavodňování pouští, hluboká orba a orba s předradličkou, okopávání, kultivace panen-ské půdy, kukuřice, masáže vemene, chozrasčot.
Brežněvův program uvolňoval kolchozníky z většiny povinných dodávek a po-vinného pěstování kukuřice, opouštěl také projekty celin a vracel se do tradičních obil-nářských oblastí země. Až do konce sedmdesátých let byly povinné dodávky za předem stanovené ceny doopravdy velmi nízké a vláda nakupovala za vyšší ceny přebytky. Kol-chozníci rovněž dostali zákonem stanovené minimální měsíční platy, byť podstatně nižší než dělníci v průmyslu.
Tento nový program byl nový jen v tom, že ho tentokráte sice ohlásil Brežněv, ale byl to původně Chruščovův plán z roku 1958, zbavený teď arciť Chruščovových fantasmagorií o dohnání a předehnání USA. Tentokrát nahrazeno vědeckým přístupem, zárukami rozvoje a kladením důrazu na vědeckost (!) a ruskou tradici. Polevila také per-sekuce náboženství, byť se tedy týkala hlavně jen pravoslaví.
S reformou průmyslu schválenou v září 1965, a samozřejmě odstraňující chyby minulosti, přišel v září roku 1965 Kosygin. Odpovídala rovněž původnímu Chruščovovu návrhu, otištěnému v Pravdě už 9. září 1962. Jejím skutečným autorem byl profesor Li-berman z Ekonomického ústavu v Charkově. Představoval na sovětské podmínky ne-smírnou novinku, podřízení se zákonu nabídky a poptávky a zvyšováním produkce na základě v SSSR dosud nevídané věci, totiž uplatnění zákona nabídky a poptáv-ky a hmotného prospěchu nejen podniku, ale i dělníka a jeho managementu. Samo-sebou, nezbytnou podmínkou úspěchu takového projektu muselo nutně být uvolnění centrální kontroly a centrálního plánování.
Chruščov stihl zavést jej experimentálně (vynětím předmětných továren ze státní-ho plánu a systému obecné kontroly a buserace) pouze ve dvou textilkách. Byly to Maják v Gorkém a Bolševička v Moskvě. Dva dny po Chruščovově pádu Kosygin rozšířil tuto zásadu na několik dalších továren, a oznámil přípravu celkové reformy sovětského průmyslu v tomto duchu, na nejbližší budoucnost.
O podobnou kvadraturu kruhu se ostatně pokoušel v Rusku už Petr Veliký, kte-rý chtěl modernizovat zemi, ale přitom ponechat její obyvatele v nevolnictví. Potíž tkví v tom, že nevolník i otrok, prostě vždycky budou jednat jinak než občan. Čímž se přibli-žujeme k Masarykovu hodnocení rozdílu mezi bolševickou a francouzskou revolucí: Francouzská nadělala z nevolníků občany, bolševická se pokouší nadělat z občanů nevol-níky.
Zánik kapitalismu je za rohem
Šedesátá léta znamenala dospělost nové poválečné generace. Na západě je po-znamenaly studentské bouře a kravály všeho druhu. Společnost svobodného světa se stihla od války vyvinout ve spotřební, ale při vší své pružnosti stále ještě bylo dost lidí, kteří toužili po věcech, na něž si nedokázali vydělat. Navíc spotřební společnost, jakkoli zajišťující materiální bytí, nenabídla též potřebné duchovno. Každé individuum si je zříd-ka dokáže nalézt samo.
Studentské nepokoje ve svobodném světě byly sovětskými médii zaznamenávány s nevšední láskou a péčí. Jaký to propastný rozdíl proti podmínkám sovětské mládeže, která radostně a pilně buduje lepší příští, zatímco na západě musí mladí bojovat za sebe-menší perspektivu. Není to jasné, že komunismus je budoucnost světa? Byla zde kausa, jakou komunismu třicátých let dodávala hospodářská krise. Základní premisa ovšem byla vědomě mylná.
Potíž vězela v tom, že sovětská mládež byla daleko od ideálu médii požadované-ho a popisovaného. Dospěla dítka narozená v pozdních létech třicátých a v létech čtyři-cátých, zažila obrátky po Stalinově smrti, zažila repetici po odstavení Chruščova a pídila se po pravdivém obrazu skutečnosti, na kterou věru sovětská média odpověď nedávala.
Pilně sice byla pořádána setkání mladých se starými bolševiky, ale vybraní staří bolševici byli věru už příliš staří na to, aby se mohli kohokoli naučit nějakým novým, či alespoň neotřelým kouskům a tak či onak, se tyto debaty vždy nakonec obrátily proti svému záměru, utužit kontrolu strany nad myšlením mladé generace. Debatéři poukazo-vali na falešné informace sovětského tisku a ostatních médií, chtěli znát plnou pravdu o minulosti své země, včetně zločinů stalinismu. Tu a tam se dokonce odvažovali obviňo-vat stranu ze lži. Ba, byly i podávány návrhy, aby se její ústřední orgán Pravda, přejme-noval na Lež.
Byly vysloveny požadavky, aby dosud žijící Stalinovi kumpáni byli postaveni před soud, jmenovitě Švernik, Suslov a Mikojan.
Což se samozřejmě předvoji předvoje v ÚV KSSS, nemohlo příliš líbit. Řešení se nalezlo ve zvýšení úrovně ideologické práce. Což pod tímto eufemismem vyústilo v roz-šíření hodin marxismu-leninismu na všech školách, zvláště školách třetího stupně, kde navíc studenti neuspěvší v tomto vědeckém předmětu, nebyli připuštěni ke zkouškám ze žádných dalších. Život nám prostě musí následovat doktrinu a nikdy jinak.
V době odsouzení Siňjavského a Daniela (1965) se v moskevské střední škole číslo 16 objevily plakáty, které je hájily. Odnesl si to ředitel, pedagog Baral a samozřejmě studenti.
Zvýšení úrovně ideologické práce se pak projevovalo i ve zvýšeném počtu zatče-ní, odsouzení, denunciací, převýchovných kursů, vylučování ze studia a jiných ideologic-kých prostředků. Proces se Siňjavským a Danielem (zatčeni v září 1965, souzeni v únoru 1966) za publikování v zahraničí, byl ostatně jasný výstražný signál. V zemi tehdy exis-tovalo asi 400 různých neoficiálních skupin, v naprosté většině sice stojících na půdě so-větské legality, ale přece mimo úřední struktury a tedy opět právě podle této legality oposičních. Což se v proletářském státě nesmí, neb je to nejpokrokovější režim na světě, a kdo je proti pokroku, je nutně reakcionář a slouží reakcionářům atd. atd.
Siňjavskij a Daniel ostatně byli souzeni a odsouzeni podle § 70, který do trestního zákoníku uvedl liberál Chruščov, když se odvrátil od umělců, neboť přes všechna proká-zaná dobrodiní neumějí nic jiného, než dělat hranaté ženy a milého zacházení si neváží. Chruščov sice osobně povolil vydat Jeden den Ivana Denisoviče, zprvu časopisecky v Novém miru, ale represe zachycené touto knihou se nevzdal. Samizdadová kniha Anato-lije Marčenka Mé svědectví, která vyšla ještě za jeho vlády pouze dokazuje, že se oproti Stalinově éře se snížil počet vězňů, ale nezměnil charakter lágrů.
Siňjavskij byl odsouzen na sedm a Daniel na pět let. Jejich proces přinesl do so-větského života nový prvek a nové slovo podpisant, signatář. Míněno ten, kdo podepí-še nějakou petici, případně protestní petici. Ty se vynořily v souvislosti s procesem a v souvislosti s obdobnými nejméně osmi dalšími, kterým se však nedostalo takové publici-ty. Proběhly kromě Kyjeva a Leningradu i v Rize, Omsku a dalších provinčních městech. Nicméně "orgán" Pravda cítila potřebu 22. února 1966 reagovat:
Ze Západu je organizována nebývale široká kampaň na obranu dvou po-kleslých literárních sabotérů. Této kampani se podařilo poplést i některé čestné li-di. Ti viditelně postrádají dostatečné informace a přijímají zprávy buržoasního tisku, který nestydatě srovnává Siňjavského a Daniela s Gogolem a Dostojevským, a předstírá, že během jejich procesu byly diskutovány otázky literatury a umělecké svobody projevu. Takže i někteří pokrokoví lidé vyjádřili své obavy.
Pro sovětskou inteligenci znamenal proces hrozbu navracejícího se stalinismu. Akademik Aksel Berg, vedoucí ruský kybernetik, hrozil podáním protestní demise. Hla-vičkám v politbyru (název byl obnoven) samozřejmě rehabilitace Stalina nebyla proti mysli. Vedoucí myšlenka této snahy nepostrádala zdánlivě racionální jádro. Za Stalina byl Sovětský svaz mocný a obávaný, s výjimkou Jugoslávie existovala jednota ko-munistického hnutí i veřejně deklamovaná jednota sovětského lidu. Kam jsme to dopracovali bez něj.
Chruščov tím, že fysicky nezlikvidoval Kaganoviče, Molotova a Malenkova, vy-tvořil precedent, který nakonec vedl k jeho vlastnímu pádu, spiklenci si byli jisti, že ne-budou zabiti i pokud neuspějí, ale zároveň jim to nedovolovalo zasáhnout proti intelektu-ální oposici Stalinovými prostředky.
Rovněž se, přesně v duchu bolševické legendy o podzemní práci strany, obávali růstu všemožných nelegálních organisací, případně organisací vznikajících nezávisle na vše pokrývajících organisacích státních. Takovou živelnost lidských potřeb nemožno tr-pět ve vědecky řízené společnosti. Třebaže se signatáři dovolávali platných sovětských zákonů, putovali na jejich základě do lágrů.
Alexandr Ginzburg, v roce 1960 zakladatel samizdatového časopisu Syntax, byl zatčen v roce 1967, po vydání Bílého listu o procesu Siňjavského a Daniela. Pavel Litvi-nov, vnuk Maxima Litvinova, shromáždil a vydal pod názvem Proces čtyř, dokumenty o odsouzení Ginzburga a Galaskova, zakladatele samizdatového časopisu Fénix. Oba dostali po sedmi letech. Litvinov dokonce jen pět let vyhnanství. Bolševiku vskutku vy-padávaly zuby. Vžyť je přece nezastřelili, ač mohli. Jenže moc nemohli. Jednak si byli vědomi toho, že pokud se s tím začne, nebude tak jednoduché to zase ukončit a kromě toho, proces globalisace teď už spojoval sovětskou ekonomiku a sovětskou potřebu dát najíst natolik se západem, že jistou čáru už prostě nešlo přešlápnout.
Andrej Amalrik, jedna z vůdčích osobností disentu, jež se zformovala v důsledku Chruščovova pádu, analysoval počínající občanská hnutí a rozdělil je do tří proudů, pů-vodní marxisty-leninovce, liberály a křesťany.
Prví zastávali názor, že až Stalin deformoval učení a návrat k jeho původní formě je schopen přinést očištění společnosti.
Druzí propagovali myšlenku příklonu k demokracii západního typu při současném zachování prvků socialistického vlastnictví.
Poslední hlásali návrat k tradičním křesťanským hodnotám jako základu života společnosti a s důrazem na slovanství a jeho ruskou výjimečnost.
Každý z těchto směrů měl svou vůdčí osobnost. Andrej Sacharov představoval liberální proud, Alexandr Solženicyn křesťany a Slovany, bratři Medveděvovi marxisty-leninovce.
Absence jakékoli vskutku fundované theoretické studie o sovětské společnosti přivádělo k myšlence, že už pouhá záměna masového teroru za teror selektivní, je po-krok. Strach ze stalinismu byl všudypřítomný ve všech vrstvách společnosti. Amalrik do-chází k závěru, že režim je vlastně v defensivě a drží se zásady: nevšímej si nás a my si nebudeme všímat tebe.
Už za "liberála" Chruščova, který vyprázdnil a pak začal znovu zaplňovat lágry, ovšem přibyl do arsenálu represe nový prvek: psychiatrická léčebna.
Proces se Siňjavským a Danielem měl svou malou odezvu i v Praze. Na plenární schůzi Svazu spisovatelů v prosinci 1965, autor navrhl, uprostřed debaty o nových led-ničkách ve spisovatelských domovech a opatření lodiček na rybník u Zámku Dobříš, aby bylo do programu schůze zahrnuto i tehdy právě tiskem ohlášené zatčení Siňjavského a Daniela. Vedení Svazu sice nejprve proti takové neplánované změně programu protesto-valo, ale když následně došlo ke spontánnímu hlasování o rozšíření programu schůze, nezbylo mu než ustoupit. Nakonec z toho byla petice protestující proti těmto zatčením.
Stranická skupina KSČ Svazu a literárních novin (dodnes oslavovaná jako vý-znamní bořitelé našeho komunismu) ovšem dobře věděla, kde je jejich krajíc namazán a tak vydala pro členy strany příkaz petici nepodepisovat. Nicméně ji přes 300 lidí pode-psalo, ale v rámci Svazu spisovatelů, řádného to člena Národní fronty, byl jejím ode-vzdáním v Moskvě pověřen Jan Drda. Nic moc. Ale stalo se.
Episoda u nás dnes zapomenutá, nepůsobila by asi dobře ve výčtu jiných zásluh, ale kupodivu nikoli zapomenutá v Rusku. Ani tehdy nebyla. Když o osm měsíců později zavřeli v Praze autora, překvapivě protestovali z Moskvy zase někteří sovětští spisova-telé.
V atmosféře blížícího se roku 1968 znamenala aféra Siňjavského a Daniela i její pražské echo, rovněž určité prozření pro levicové intelektuály na západě. Dávno zapo-menutou a snad i nepříliš důležitou příhodu jedné verbální vzpoury, kupodivu pojal do svých Dějin civilisace XX. století i Sir Martin Gilbert. (Tedy, Sirem se stal právě až za svou knihu).


Také za Stalina probíhala rotace kádrů, ale byla to svého druhu loterie, ve které mohl každý hlavně jen doufat ve svou šťastnou hvězdu. Chruščov zavedl rotaci kádrů povinně. Od XXII. sjezdu se musela vždy nejméně třetina členů všech předsednictev a oblastních a dalších výborů vyměnit. Tohle hrozilo, třebaže podle sovětského vzoru usta-novení hned zároveň přinášelo únikovou uličku; výjimku pro prvního tajemníka a jiné osvědčené funkcionáře strany. Ale jak vyhovět Chruščovově proměnlivé ekonomické politice? Tahle nestabilita byla základem sociální nejistoty aparátu a tedy i aparátčické revolty. Po Chruščovově odstavení byla rotace okamžitě odvolána a samozřejmě při-počtena k k mnoha náhle objeveným hříchům padlého velikána.

Osobou původně vyhlédnutou na místo prvního tajemníka byl Šelepin, muž vy-rostlý přes úřad Komsomolu do čela KGB; ale zkazil si to špatným odhadem přání apa-rátu, projektem opětného sbratření s Čínou, slibovaným utažením šroubů ve výrobě a ve-řejné správě a vymýcením všech příznaků úpadkové ideologie. To neslibovalo klidný ži-vot, po kterém jedině aparát toužil, takže raději dali přednost nenápadnému Brežněvovi. Šelepin svým radikalismem, a hlavně osobním asketismem typu Felixe Dzeržinského, přímo děsil. Dokonce se na něj ujala přezdívka železný Šurik, Šurik je něžný tvar jména Alexandr. Dzeržinskij měl přezdívku železný Felix, na které si velmi zakládal. Oficiálně sice patřil k pýchám a hrdostem sovětské minulosti i jako zářný vzor sovětských ctností hodný následování, ale dědictví Čeky v přítomné podobě KGB, v mentálnu sovětské po-pulace a tedy i aparátu, o němž se nemluvilo, zase nebylo nic po čem může člověk prah-nout.

Brežněv byl aparátčík, žádný dobrodruh, muž trpělivě pracující na svém vzestupu od židle k židli.

Narodil se roku 1906 v Kamenském blíže Jekatěrinoslavi (obě města byla přejme-nována a teprve roku 1991 se vrátila k původním názvům). Ač dělnického původu, stal se za carského útlaku žákem místního klasického gymnázia, než ho stačil vyjít, změnilo se za vlády Sovětů na průmyslovku. Potom nastává ve všech oficiálních životopisech po-někud záhadná přestávka, kurs pro geometry a zaměstnání pro různé zemědělské institu-ce v Bělorusku, Kursku a Sverdlovsku. V roce 1931 se náhle vrací domů, dává se zapsat ke studiu hutnictví a vstupuje do strany. Je mu 25 let.

Vstup do světa vyvolených zahajuje v době čistek, kdy se uprázdnila spousta vý-nosných míst. Roku 1937 se stává zástupcem předsedy městského sovětu v Dněprodzer-žinsku (Jekatěrinoslav) o necelý rok později šéfem agitpropu v Dněpropetrovsku a hla-vou stranické organizace oblasti.

Roku 1938 nastupuje rovněž do úřadu prvního tajemníka ukrajinské KS Chruš-čov. Vyslán osobně Stalinem, aby tam zavedl pořádek. Je to v době, kdy Stalin trvá na tom, aby si každý šéf vychoval dva náměstky. Chruščov byl ku svému štěstí, když první dva eliminovaly čistky, až tím třetím na řadě. Brežněv se potom zase stal jedním ze dvou povinných, Chruščovovem vychovávaných náměstků. Jako každý správný stranický vůdce projevil kvalifikaci být odborníkem na všechno. Sice bez chuti a zápachu, ale jevící pilnost a usilovnost.

Pod ochranným křídlem Chruščova rostl před válkou i během ní. Z poručíka na generálmajora. Dokonce si jeho spolehlivosti (byl důstojníkem politického oddělení) vši-ml i samotný Mechlise, Stalinova doslova pravá ruka a jediný funkcionář GRU, který do-kázal umřít v posteli. (Po válce byl velmi činný i v Praze a na Podkarpatské Rusi, její od-tržení organizoval na místě hned v roce 1944. V Praze žila jeho bělogvardějská emigrant-ská tetička, kterou osobně vytáhl z nuceného transportu ruských emigrantů, takže mohla v roce 1960 zemřít v požehnaném věku 102 let v Praze a nezašla někde v lágru.)

Roku 1950 si s sebou do Moskvy vzal Chruščov i nepostradatelného Brežněva. Ale ještě tentýž rok ho posílá do Moldávie, dát to do pořádku, pokud jde o ten zatracený buržoasní nacionalismus, tam. To zrovna pro Moldávce zavedli místo latinky azbuku a začal se projevovat buržoasní nacionalismus a jiné zlořády. (Moldavský jazyk -v latince- je rumunština. V azbuce moldávština, jenže až do roku 1860 se psala cyrilicí i rumunšti-na).

Jako první tajemník moldavské KS vytvořil si v Kišiněvu houf spolupracovníků přezdívaných dněpropetrovská parta, protože všichni pod ním původně pracovali v Dněpropetrovsku. Zaujme nás mezi nimi jméno Černěnko.

V roce 1952 dosáhne místa náhradníka v představenstvu ÚV, to vše na XIX. sjezdu, s představou, že při nejbližší a očekávané čistce ho Stalin použije pro plnoprávné členství.

Po Stalinově smrti a během následných reorganisací, je Brežněv náčelníkem Hlavní politické správy sovětského námořnictva. Solidní základ pro dobré styky s admi-rály a generály.

Jak roste Chruščov, roste spolu s ním i spolehlivý Brežněv. Na čas je vedoucím ÚV a předsedou rady ministrů v Kazachstanu, pak šéfem sekretariátu ÚV KSSS. V říjnu 1964 hodí svého dobroděje přes palubu a usedne na jeho židli. Nové vedení je samozřej-mě opět kolektivní. Zvyk zavedený pro jistotu po Stalinově smrti, ale proces sjednocení moci do jediných rukou proběhne tentokrát pomaleji než v padesátých letech. Nakonec se ji podaří soustředit ve svých rukou jen Brežněvovi. Pomalu a trpělivě odstraňuje lidi svých potencionálních rivalů a ve druhé půli sedmdesátých let je s tím hotov. Dněprope-trovská parta se stává absolutním pánem SSSR. Konec konců není vůdcovství právě ono Leninovo jedinoličnoje rukovodstvo? Zřejmě ano. Aby se funkce nadále nepletly, vrací se Brežněvově funkci nazpět i původní pojmenování generální tajemník, namísto prvního tajemníka. (V Praze tímto směrem o pár let později boduje Husák). Nedílnou součástí generálního tajemníkování musí být i vytvoření patřičného kultu geniálního vůd-ce hladce zvládajícího veškeré problémy světa. Tedy přesně to, co se vyčítalo nejprve in memoriam Stalinovi a potom odstraněnému Chruščovovi. Zbožnění vůdce je prostě ta-kovou součástí komunistického náboženství, že se bez něj nelze obejít, pro některé lidi ani v postkomunismu.

Chruščovovo sesazení bylo vzpourou kremelských kostelníků proti veleknězi. Otázku, kdo je vlastně držitelem moci v sovětském systému, se snažil vyřešit Lenin, kte-rý také systém vlády dělnické třídy prostřednictvím jejího předvoje vymyslil. Po vyhoště-ní z Ruska na něm nalézal stále více chyb jeho spolubojovník a spolutvůrce systému Trockij, ale precisně ho formuloval Titem vykopnutý, jeho bývalý spolubojovník Milovan Djilas ve své knize Nová třída, nepochybně dokazující, že i komunismus bez poddanství Moskvě je stejně smradlavý, jako v jejím závěsu.

Zcela geniálně se s problémem vypořádal Orwell, kterému bylo dáno rozpoznat, že strana, v sovětském případě (1981) cosi přes 17 milionů členů a kandidátů v SSSR, rozhodně není vedoucí silou společnosti, třebas tedy v případě Ruska to představovalo necelých 9 % obyvatelstva. Těch 17 milionů v podstatě musí držet hubu jako všichni ostatní (podílí se ovšem na jistých výhodách, které ostatní nemají). Vedoucí silou spo-lečnosti je nanejvýše to, co Orwell nazval vnitřní kroužek a pro co se v sovětských po-měrech vžil název nomenklatura, odpovídající přesně oné formě oligarchie, jak ji defi-noval už Aristoteles: ŠPATNÁ FORMA VLÁDY NEDBAJÍCÍ ZÁJMU OBCE, ALE JEN SVÉHO VLASTNÍHO. V Sovětském svazu se oligarchie vhodně zakryla, a to od samého počátku kulisou vlády lidu. Hned od počátku také vybírala a přijímala do sebe pouze jedince dostatečně svolné k osobní korupci, která je obecnou podmínkou oli-garchie.

Dejme slovo Andreji Sacharovovi: *)

Značně velká skupina studentů (a komsomolců), která ukončila studia s vy-znamenáním, byla nedávno sezvána do Leningradu. S nebývalou štědrostí večeřeli a opíjeli se nikoli na svůj účet v nejlepších restauracích a vůbec jim byly poskytnu-ty zdarma zábavy a rozptýlení všeho druhu. Ve zkratce, žili na účet země. Na závěr dostali otázku: Chtěli byste takto žít po celý zbytek života? Pokud ano, přihlašte se ke studiu na Vysoké stranické škole. Po graduaci i minimálně obdařený člověk ne-může začít níž, než jako druhý tajemník stranického výboru.

Nejlepší přirovnání však nám poskytne feudální systém - každý člen nomenkla-tury je vasal kohosi nad sebou a ze své posice rozdílí patřičná nižší vasalství.

Chruščov svými reformami narušil poklidnou nenáročnost života nomenklatury. Pykal za to, byl svržen.

Ve svém prvním veřejném projevu se Brežněv pochopitelně slůvkem nezmínil o tom, že býval Chruščovovým druhým tajemníkem, ale nastínil řadu nevyřešených pro-blémů, nedostatky, neefektivnost (takovou i jinou) nezbytné požadavky a úkoly, které musí být splněny, nezbytná řešení, rozhodná opatření, objektivní změny, správné využití (toho, či onoho) vědecké přístupy a samozřejmě nade vším - harmonický vývoj.

První starostí nového vedení bylo řádně zamést se všemi reformami. Rozdělení strany na průmyslovou a zemědělskou část bylo zrušeno. Zásada rotace funkcí byla zru-šena. Sovnarchozy byly zrušeny a obnovena ministerstva. Byl obnoven starý školní sys-tém desetiletek, především však právo obdělávat záhumenky a prodávat jejich produkci na veřejných trzích. Pokud jde o budoucnost, vedení se k ní a o svých úmyslech v ní, ni-jak nevyjadřovalo.

V květnu 1965 provedl Brežněv svému bývalému protektorovi přesně to, co pro-vedl Chruščov Stalinovi. Svalil všechny zřejmé nedostatky systému (a nade vše problém zásobování potravinami) na jeho hlavu, neváhal ho dokonce nazvat: car Nikita.

Ačkoli se tedy od prvních dnů sovětské moci pátralo po tom, jak zemi uživit, pátralo se neméně usilovně, než jak bylo pátráno mágy minulosti po kameni mudrců. Historie SSSR je historií hledání receptu schopného zemi přes noc uřídit a pozvednout.

Leninova družstva, Stalinova kolektivisace, Lysenkovo šarlatánství, větrolamy, zavodňování pouští, hluboká orba a orba s předradličkou, okopávání, kultivace panen-ské půdy, kukuřice, masáže vemene, chozrasčot.

Brežněvův program uvolňoval kolchozníky z většiny povinných dodávek a po-vinného pěstování kukuřice, opouštěl také projekty celin a vracel se do tradičních obil-nářských oblastí země. Až do konce sedmdesátých let byly povinné dodávky za předem stanovené ceny doopravdy velmi nízké a vláda nakupovala za vyšší ceny přebytky. Kol-chozníci rovněž dostali zákonem stanovené minimální měsíční platy, byť podstatně nižší než dělníci v průmyslu.

Tento nový program byl nový jen v tom, že ho tentokráte sice ohlásil Brežněv, ale byl to původně Chruščovův plán z roku 1958, zbavený teď arciť Chruščovových fantasmagorií o dohnání a předehnání USA. Tentokrát nahrazeno vědeckým přístupem, zárukami rozvoje a kladením důrazu na vědeckost (!) a ruskou tradici. Polevila také per-sekuce náboženství, byť se tedy týkala hlavně jen pravoslaví.

S reformou průmyslu schválenou v září 1965, a samozřejmě odstraňující chyby minulosti, přišel v září roku 1965 Kosygin. Odpovídala rovněž původnímu Chruščovovu návrhu, otištěnému v Pravdě už 9. září 1962. Jejím skutečným autorem byl profesor Li-berman z Ekonomického ústavu v Charkově. Představoval na sovětské podmínky ne-smírnou novinku, podřízení se zákonu nabídky a poptávky a zvyšováním produkce na základě v SSSR dosud nevídané věci, totiž uplatnění zákona nabídky a poptáv-ky a hmotného prospěchu nejen podniku, ale i dělníka a jeho managementu. Samo-sebou, nezbytnou podmínkou úspěchu takového projektu muselo nutně být uvolnění centrální kontroly a centrálního plánování.

Chruščov stihl zavést jej experimentálně (vynětím předmětných továren ze státní-ho plánu a systému obecné kontroly a buserace) pouze ve dvou textilkách. Byly to Maják v Gorkém a Bolševička v Moskvě. Dva dny po Chruščovově pádu Kosygin rozšířil tuto zásadu na několik dalších továren, a oznámil přípravu celkové reformy sovětského průmyslu v tomto duchu, na nejbližší budoucnost.

O podobnou kvadraturu kruhu se ostatně pokoušel v Rusku už Petr Veliký, kte-rý chtěl modernizovat zemi, ale přitom ponechat její obyvatele v nevolnictví. Potíž tkví v tom, že nevolník i otrok, prostě vždycky budou jednat jinak než občan. Čímž se přibli-žujeme k Masarykovu hodnocení rozdílu mezi bolševickou a francouzskou revolucí: Francouzská nadělala z nevolníků občany, bolševická se pokouší nadělat z občanů nevol-níky.

Zánik kapitalismu je za rohem

Šedesátá léta znamenala dospělost nové poválečné generace. Na západě je po-znamenaly studentské bouře a kravály všeho druhu. Společnost svobodného světa se stihla od války vyvinout ve spotřební, ale při vší své pružnosti stále ještě bylo dost lidí, kteří toužili po věcech, na něž si nedokázali vydělat. Navíc spotřební společnost, jakkoli zajišťující materiální bytí, nenabídla též potřebné duchovno. Každé individuum si je zříd-ka dokáže nalézt samo.

Studentské nepokoje ve svobodném světě byly sovětskými médii zaznamenávány s nevšední láskou a péčí. Jaký to propastný rozdíl proti podmínkám sovětské mládeže, která radostně a pilně buduje lepší příští, zatímco na západě musí mladí bojovat za sebe-menší perspektivu. Není to jasné, že komunismus je budoucnost světa? Byla zde kausa, jakou komunismu třicátých let dodávala hospodářská krise. Základní premisa ovšem byla vědomě mylná.

Potíž vězela v tom, že sovětská mládež byla daleko od ideálu médii požadované-ho a popisovaného. Dospěla dítka narozená v pozdních létech třicátých a v létech čtyři-cátých, zažila obrátky po Stalinově smrti, zažila repetici po odstavení Chruščova a pídila se po pravdivém obrazu skutečnosti, na kterou věru sovětská média odpověď nedávala.

Pilně sice byla pořádána setkání mladých se starými bolševiky, ale vybraní staří bolševici byli věru už příliš staří na to, aby se mohli kohokoli naučit nějakým novým, či alespoň neotřelým kouskům a tak či onak, se tyto debaty vždy nakonec obrátily proti svému záměru, utužit kontrolu strany nad myšlením mladé generace. Debatéři poukazo-vali na falešné informace sovětského tisku a ostatních médií, chtěli znát plnou pravdu o minulosti své země, včetně zločinů stalinismu. Tu a tam se dokonce odvažovali obviňo-vat stranu ze lži. Ba, byly i podávány návrhy, aby se její ústřední orgán Pravda, přejme-noval na Lež.

Byly vysloveny požadavky, aby dosud žijící Stalinovi kumpáni byli postaveni před soud, jmenovitě Švernik, Suslov a Mikojan.

Což se samozřejmě předvoji předvoje v ÚV KSSS, nemohlo příliš líbit. Řešení se nalezlo ve zvýšení úrovně ideologické práce. Což pod tímto eufemismem vyústilo v roz-šíření hodin marxismu-leninismu na všech školách, zvláště školách třetího stupně, kde navíc studenti neuspěvší v tomto vědeckém předmětu, nebyli připuštěni ke zkouškám ze žádných dalších. Život nám prostě musí následovat doktrinu a nikdy jinak.

V době odsouzení Siňjavského a Daniela (1965) se v moskevské střední škole číslo 16 objevily plakáty, které je hájily. Odnesl si to ředitel, pedagog Baral a samozřejmě studenti.

Zvýšení úrovně ideologické práce se pak projevovalo i ve zvýšeném počtu zatče-ní, odsouzení, denunciací, převýchovných kursů, vylučování ze studia a jiných ideologic-kých prostředků. Proces se Siňjavským a Danielem (zatčeni v září 1965, souzeni v únoru 1966) za publikování v zahraničí, byl ostatně jasný výstražný signál. V zemi tehdy exis-tovalo asi 400 různých neoficiálních skupin, v naprosté většině sice stojících na půdě so-větské legality, ale přece mimo úřední struktury a tedy opět právě podle této legality oposičních. Což se v proletářském státě nesmí, neb je to nejpokrokovější režim na světě, a kdo je proti pokroku, je nutně reakcionář a slouží reakcionářům atd. atd.

Siňjavskij a Daniel ostatně byli souzeni a odsouzeni podle § 70, který do trestního zákoníku uvedl liberál Chruščov, když se odvrátil od umělců, neboť přes všechna proká-zaná dobrodiní neumějí nic jiného, než dělat hranaté ženy a milého zacházení si neváží. Chruščov sice osobně povolil vydat Jeden den Ivana Denisoviče, zprvu časopisecky v Novém miru, ale represe zachycené touto knihou se nevzdal. Samizdadová kniha Anato-lije Marčenka Mé svědectví, která vyšla ještě za jeho vlády pouze dokazuje, že se oproti Stalinově éře se snížil počet vězňů, ale nezměnil charakter lágrů.

Siňjavskij byl odsouzen na sedm a Daniel na pět let. Jejich proces přinesl do so-větského života nový prvek a nové slovo podpisant, signatář. Míněno ten, kdo podepí-še nějakou petici, případně protestní petici. Ty se vynořily v souvislosti s procesem a v souvislosti s obdobnými nejméně osmi dalšími, kterým se však nedostalo takové publici-ty. Proběhly kromě Kyjeva a Leningradu i v Rize, Omsku a dalších provinčních městech. Nicméně "orgán" Pravda cítila potřebu 22. února 1966 reagovat:

Ze Západu je organizována nebývale široká kampaň na obranu dvou po-kleslých literárních sabotérů. Této kampani se podařilo poplést i některé čestné li-di. Ti viditelně postrádají dostatečné informace a přijímají zprávy buržoasního tisku, který nestydatě srovnává Siňjavského a Daniela s Gogolem a Dostojevským, a předstírá, že během jejich procesu byly diskutovány otázky literatury a umělecké svobody projevu. Takže i někteří pokrokoví lidé vyjádřili své obavy.

Pro sovětskou inteligenci znamenal proces hrozbu navracejícího se stalinismu. Akademik Aksel Berg, vedoucí ruský kybernetik, hrozil podáním protestní demise. Hla-vičkám v politbyru (název byl obnoven) samozřejmě rehabilitace Stalina nebyla proti mysli. Vedoucí myšlenka této snahy nepostrádala zdánlivě racionální jádro. Za Stalina byl Sovětský svaz mocný a obávaný, s výjimkou Jugoslávie existovala jednota ko-munistického hnutí i veřejně deklamovaná jednota sovětského lidu. Kam jsme to dopracovali bez něj.

Chruščov tím, že fysicky nezlikvidoval Kaganoviče, Molotova a Malenkova, vy-tvořil precedent, který nakonec vedl k jeho vlastnímu pádu, spiklenci si byli jisti, že ne-budou zabiti i pokud neuspějí, ale zároveň jim to nedovolovalo zasáhnout proti intelektu-ální oposici Stalinovými prostředky.

Rovněž se, přesně v duchu bolševické legendy o podzemní práci strany, obávali růstu všemožných nelegálních organisací, případně organisací vznikajících nezávisle na vše pokrývajících organisacích státních. Takovou živelnost lidských potřeb nemožno tr-pět ve vědecky řízené společnosti. Třebaže se signatáři dovolávali platných sovětských zákonů, putovali na jejich základě do lágrů.

Alexandr Ginzburg, v roce 1960 zakladatel samizdatového časopisu Syntax, byl zatčen v roce 1967, po vydání Bílého listu o procesu Siňjavského a Daniela. Pavel Litvi-nov, vnuk Maxima Litvinova, shromáždil a vydal pod názvem Proces čtyř, dokumenty o odsouzení Ginzburga a Galaskova, zakladatele samizdatového časopisu Fénix. Oba dostali po sedmi letech. Litvinov dokonce jen pět let vyhnanství. Bolševiku vskutku vy-padávaly zuby. Vžyť je přece nezastřelili, ač mohli. Jenže moc nemohli. Jednak si byli vědomi toho, že pokud se s tím začne, nebude tak jednoduché to zase ukončit a kromě toho, proces globalisace teď už spojoval sovětskou ekonomiku a sovětskou potřebu dát najíst natolik se západem, že jistou čáru už prostě nešlo přešlápnout.

Andrej Amalrik, jedna z vůdčích osobností disentu, jež se zformovala v důsledku Chruščovova pádu, analysoval počínající občanská hnutí a rozdělil je do tří proudů, pů-vodní marxisty-leninovce, liberály a křesťany.

Prví zastávali názor, že až Stalin deformoval učení a návrat k jeho původní formě je schopen přinést očištění společnosti.

Druzí propagovali myšlenku příklonu k demokracii západního typu při současném zachování prvků socialistického vlastnictví.

Poslední hlásali návrat k tradičním křesťanským hodnotám jako základu života společnosti a s důrazem na slovanství a jeho ruskou výjimečnost.

Každý z těchto směrů měl svou vůdčí osobnost. Andrej Sacharov představoval liberální proud, Alexandr Solženicyn křesťany a Slovany, bratři Medveděvovi marxisty-leninovce.

Absence jakékoli vskutku fundované theoretické studie o sovětské společnosti přivádělo k myšlence, že už pouhá záměna masového teroru za teror selektivní, je po-krok. Strach ze stalinismu byl všudypřítomný ve všech vrstvách společnosti. Amalrik do-chází k závěru, že režim je vlastně v defensivě a drží se zásady: nevšímej si nás a my si nebudeme všímat tebe.

Už za "liberála" Chruščova, který vyprázdnil a pak začal znovu zaplňovat lágry, ovšem přibyl do arsenálu represe nový prvek: psychiatrická léčebna.

Proces se Siňjavským a Danielem měl svou malou odezvu i v Praze. Na plenární schůzi Svazu spisovatelů v prosinci 1965, autor navrhl, uprostřed debaty o nových led-ničkách ve spisovatelských domovech a opatření lodiček na rybník u Zámku Dobříš, aby bylo do programu schůze zahrnuto i tehdy právě tiskem ohlášené zatčení Siňjavského a Daniela. Vedení Svazu sice nejprve proti takové neplánované změně programu protesto-valo, ale když následně došlo ke spontánnímu hlasování o rozšíření programu schůze, nezbylo mu než ustoupit. Nakonec z toho byla petice protestující proti těmto zatčením.

Stranická skupina KSČ Svazu a literárních novin (dodnes oslavovaná jako vý-znamní bořitelé našeho komunismu) ovšem dobře věděla, kde je jejich krajíc namazán a tak vydala pro členy strany příkaz petici nepodepisovat. Nicméně ji přes 300 lidí pode-psalo, ale v rámci Svazu spisovatelů, řádného to člena Národní fronty, byl jejím ode-vzdáním v Moskvě pověřen Jan Drda. Nic moc. Ale stalo se.

Episoda u nás dnes zapomenutá, nepůsobila by asi dobře ve výčtu jiných zásluh, ale kupodivu nikoli zapomenutá v Rusku. Ani tehdy nebyla. Když o osm měsíců později zavřeli v Praze autora, překvapivě protestovali z Moskvy zase někteří sovětští spisova-telé.

V atmosféře blížícího se roku 1968 znamenala aféra Siňjavského a Daniela i její pražské echo, rovněž určité prozření pro levicové intelektuály na západě. Dávno zapo-menutou a snad i nepříliš důležitou příhodu jedné verbální vzpoury, kupodivu pojal do svých Dějin civilisace XX. století i Sir Martin Gilbert. (Tedy, Sirem se stal právě až za svou knihu).




Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku:




Výběr z vydání

  • HISTORIE: Čas voněl snem a páchl mrtvolami (41)

  • VĚDOHLED: Čeho je příčinou GABA?

  • HISTORIE: Čas voněl snem a páchl mrtvolami (40)

  • ŠKOLSTVÍ: Reforma školství z pohledu studenta vysoké školy

  • SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE: Šikana (dokončení)

  • KOSMONAUTIKA: Earth Attack!

  • MEDICÍNA: Budou v EU lidské orgány na prodej ?

  • SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE: Šikana (2)

  • SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE: Šikana

  • INSTANTKY: Zatmění Slunce

  • VESMÍR: Zatmění Slunce

  • TORTUROMÓDA: Chceš-li módu nosit...

  • ŠKOLSTVÍ: Reforma

  • VESMÍRNÁ AKTUALITA: Zatmění Slunce - minutu po minutě

  • LITERATURA: Místo v cirkuse

  • Na okraj

    Nový e-mailový časopis: IQ hádanky

    ukázkové březnové číslo zdarma eIQ ke stažení zde
    ukázkové dubnové číslo zdarma ke stažení zde

    Časopis IQ hádanky

    Před dvěma lety přestal vycházet časopis IQ a nahradily ho knížečky IQ MENSA. Důvodem zániku časopisu byly problémy s distribucí a nízkou cenou. Nicméně na webu Mensy byla stále možnost si časopis objednávat a po celé dva roky neexistence časopisu ji lidé hojně využívali - následně zklamáni, že časopis již není. Rok se s rokem sešel a dnes se domnívám, že doba již dozrála pro obnovení časopisu IQ a to v elektronické podobě. Název nese IQ hádanky a vychází (je rozesílán mailem/ke stažení) vždy 13. dne každého měsíce. Je v PDF formátu a v HTML verzi, popřípadě dle domluvy se čtenářem i ve formátu jiném.

    Obsah:
    Soutěž - Dr. Mozek
    Test Inteligence
    Zábavný test
    Znalostní test
    2D a 3D úlohy
    Verbální úlohy
    Postřeh/vnímání
    Logické úlohy
    Numerické úlohy
    Aktuality související s IQ
    Znalostní kvíz
    Články o chytrých lidech, věcech, možnostech …
    Prostor dáme i čtenářům s jejich tvorbou.

    Pokud vás výše uvedené informace navnadili, můžete si časopis objednat přes web Mensy, popř. mailem na vaclav.fortik@mensa.cz.






    Stanice přírodovědců DDM hl. m. Prahy

    Vás zve srdečně na přednášku

    Luboš Vránek

    Í R Á N

    Návštěva chrámu ohně a mnoho dalších zajímavých míst v této podivuhodné zemi.

    Přednáška cestovatele Luboše Vránka proběhne ve středu 16. 4. od 18 h v přednáškovém sáleStanice přírodovědců ve Štefánikově ul. 11 v 1. patře (cca 500 m od stanice metra Anděl v budově DDM Praha 5).

    Přednáška se uskuteční v rámci cyklu vědecko-populárních přednášek Zeměpis světa



    Jak jsme putovali do Evropy…

    Bratr Paleček, 3. bienále humoristické soutěže o náboženských i nenáboženských lidech.

    Bratr Paleček, šašek či mudrc krále Jiřího z Poděbrad, jednoho z prvních, který nabízel Evropě myšlenku určité jednoty, doprovázel svého krále a svým způsobem i svůj český národ. Dobová vyprávění i legendy si Češi i Moravané připomínali v těžkých dobách velice rádi. Koření evangelia si bratrský šašek ve svém humoru dopřál dost. Vtipné sociální cítění se hodí ke všem nadějím i obavám, které ze sjednocené Evropy máme.

    Díla (maximálně 5 kusů) zpracovaná všemi malířskými, kreslířskými i počítačovými výtvarnými technikami ve formátu do 30x40 cm, na zadní straně opatřená jménem a adresou. Do 31.5. 2003 na adresu Bratr Paleček, Purkyňova 584, 547 01 Náchod

    Nebo textový formát humoru posílaný po internetu v textu emailové zprávy označený v nadpisu: Bratr Paleček do 31.5. 2003 na adresu regiony@anoproevropu.cz; bratrpalecek@seznam.cz

    Hodnotné ceny v pořadí pro 1.- 3. umístěného ve výtvarném i slovesném oboru a ohodnocení "Palečkovy kápě" pro další vynikající díla. Projekt podpořila Česká spořitelna a Český Telecom.

    Porota bude složena z výtvarníků, novinářů, spisovatelů a dalších spolupracovníků občanského sdružení "ANO pro Evropu" vybere a zveřejní v pondělí 2.6. 2003 nejúspěšnější díla. Výstava a mediální prezentace děl bude probíhat v následujících týdnech.

    Výstava vybraných děl se z Prahy vydá na cestu po republice i zahraničí. Z prací bude vytisknut katalog. Pořadatelé si vyhrazují právo použít zaslaná díla k tisku a propagaci soutěže. Oceněná díla zůstávají majetkem pořádající organizace.

    Další informace na telefonu 604947739 a na adrese regiony@anoproevropu.cz; bratrpalecek@seznam.cz


     

    Poezie a vůbec literatura je poslední nadějí lidí, když jim nezbude už vůbec nic. Myšlenky jsou revolučnější, účinnější než bomby, proto se všechny diktatury světa bojí literatury. Proto mají cenzuru, ale neomezují armádu. Dnešní spisovatel má ale problém najít odpovídající jazykové výrazy. Každý agresor se dnes pojmenuje osvoboditel. Bombardování se přejmenuje na humanitární bombardování a veřejnost takový termín přijme. Významy slov byly postaveny na hlavu. Proto musí básník psát pravdu.

    Řecký básník a diplomat Spiros Vergos v rozhovoru pro Novinky.cz




    "...Na důkaz našeho úsilí, abychom se dohodli se sousedním státem, zahájili jsme bombardování jeho otevřených měst... Nepřítel se pokusil zákeřně střílet na naše letadla pokojně svrhující pumy na jeho město... Jsme ochotni předložit náš konflikt mezinárodní konferenci, ovšem s podmínkou, že bude dáno nám za pravdu... Žalujeme civilizovanému světu, že náš barbarský nepřítel, místo aby přijal naše podmínky, nechává si dál od našich letců pobíjet své ženy a děti..." Karel Čapek, Bajky a povídky




    Encyklopedie v esemeskách

    Se stoupajícím nasycením trhu mobilních telefonů, se nejeden operátor potýká s problémem jako zachovat stálý růst příjmů. Krom přetahování klientů od konkurence, firmy mobilních telekomunikací se předhánějí v nabídce doplňkových služeb, které s běžným mluvením do telefonu nemají mnohé společného. Jedním z nedávných příkladů tohoto trendu je proměnit mobilní telefon v kapesní encyklopedii, které v knižní podobě zabere několik svazků a díky mobilu se smrskne na několik desítek gramů. Zatím pouze T-Mobile a Oskar nabízejí Encyklopedii v SMSkách - služba vycházející z on-line encyklopedie www.vseved.cz, za kterou stojí společnost Netpoint s.r.o. Lze předpokládat, že největší operátor Eurotel na sebe dlouho nenechá čekat.
    Uživatelé mobilní sítě T-Mobile mohou hledat v encyklopedii pomocí SMS dotazu, zaslaného na číslo 4616. Každý dotaz je třeba označit klíčovým slovem VYKLAD, následuje mezera a HLEDANÉ SLOVO. Klienti sítě Oskar použijí podobný postup s klíčovým slovem CIZI a hledaným výrazem, který zašlou na číslo 7755. Majitelé SIM Tool Kit karet sítě Oskar mohou též najít odkaz na Encyklopedii v podmenu SMS Info/Praktické.
    Encyklopedie v SMSkách může být šikovným nástrojem pro vyřešení sporů mezi přátely v baru na téma, kolik má obyvatel Grónsko anebo kdy se narodil prezident Václav Havel. Studenti a školáci ocení Encyklopedii v SMSkách jako studnici znalostí v rozličných vědních oborech jako historie, biologie, literatura, politika apod.
    Vševěd - Encyklopedie je přepracovanou verzí šestisvazkové Malé české encyklopedie (MČSE), která obsahuje 120 tisíc hesel. Původní knižní řada vycházela v osmdesátých letech, ale od prosince 1999 prošla vybraná hesla (dobová či politicky zabarvená) aktualizací a autoři databázi Vševěda doplnili o nové obory a události. Společnost Netpoint s.r.o., která vlastní práva k elektronickému vydávání a úpravě MČSE, se neustále snaží doplnění databáze ve spolupráci s týmem odborníků.
    Leoš Rousek