Kniha představuje „opus magnum“ klinického psychologa a terapeuta Stanislava Kratochvíla a obsahuje zmínku o všem, co lze v současné době vtěsnat pod pojem psychoterapie a čím se zájemce o tento obor setká. Jak se na správné kmenové dílo sluší, jedná se od roku 1970 již o čtvrté, přepracované vydání. Předchozí obdrželo v roce 1998 Kuffnerovu cenu Psychiatrické společnosti, a ne nadarmo.

Na 392 stran se toho vešlo opravdu hodně. Pomineme-li definiční kapitolu, můžeme se vrhnout rovnou na přehled současných psychoterapeutických směrů. Pro laiky, které praktické otázky příliš nezajímají, i pro praktiky bez teoretického vzdělání neocenitelné kritické shrnutí, včetně krátkých a výstižných životopisů zakladatelů, či velikánů jednotlivých směrů. Mnohdy právě z životopisu nejlépe odečteme konstanty autorovy teorie.

Freude, Freude, vždycky se od Tebe vyjde! A zde nejinak,neboť psychoterapie, hrubě řečeno, není nic jiného, než právě Freudova „léčba mluvením“. Hlubinná psychoterapie je rozčleněna na klasickou Freudovu psychoanalýzu, Adlerovu individuální psychologii (hybnou silou není sexuální pud, ale životní cíl, rodinná konstelace a vlastní postoj) a Jungovu analytickou psychologii. Moderní psychoanalýza pak na egopsychologii (vývoj Já je autonomní a nelze odvodit z id), psychologii objektních vztahů (vedle pudů také určující vliv vztahů k lidem, historickou zakladatelkou je M. Kleinová, avšak s pudovou teorií sloučil O. Kernberg) a selfpsychologii (H. Kohut; hlavně léčba narcismu chápaného jako nedostatek sebelásky). Tomuto rozdělení předchází výčet ranných „rozkolníků“ W. Stekela (aktivní psychoanalýza), S. Ferencziho, O. Ranka (porodní trauma považoval za základní) a W. Reicha. Posledně jmenovaný se od významu orgasmu pro duševní zdraví, přes rozbíjení „svalového pancíře“ bioenergetickou psychoterapií dostal až k prodeji akumulátorů vesmírné energie, za což byl uvězněn a ve vězení zemřel.

Psychoanalýzu, kromě jejího biologického – pudového základu, provádí i různé větve dynamické a interpersonální psychoterapie. Pouze sexuální pud programově nahrazují kulturním determinismem, to jest, každé chování je naučené a tudíž měnitelné. Není proto divu, že se do tohoto směru řadí i sovětská patogenetická psychoterapie V.N. Mjasiščeva. Dynamickou psychoterapii teoreticky rozpracovával E. Fromm, prakticky K. Hornezová a H. Sullivan (první rodilý americký psychoterapeut). Pouhé základní uspořádání převzala rogersovská psychoterapie zaměřená na klienta, podle níž je důležité vcítění do problémů pacienta, vřelost a opravdovost, zatímco teorie a speciální techniky jsou nepodstatné.

Behaviorální psychoterapie založená H.J. Eysenckem a J. Wolpem se dovolává I.P. Pavlova a behaviorismu. Eysenck tvrdě odsuzoval psychoanalýzu i projektivní testy (Rorschachův), ale také psal knihy o parapsychologii. Behavioristé nehledají příčiny, spokojí se s tím, že klasickým a instrumentálním (operačním) podmiňováním, a desenzibilací mohou měnit současné chování. Skupina A. Badury objevila další druh učení bez pokusů – sociální učení pozorováním vzorového chování: Tlučeme-li dítě, aby něco nedělalo, zpravidla se naučí, že chce-li něco po někom, je třeba ho ztlouct.

Na poznávacích procesech, především myšlení, staví kognitivní psychoterapie, ta se dělí na Ellisovu racionálně-emoční terapii (boj proti iracionálnímu myšlení a „musturbaci“) a Beckovu kognitivní terapii (za emoční poruchy odpovídá nesprávné myšlení – kognitivní omyly). Posledně jmenované směry se v sedmdesátých letech sloučily do kognitivně-behaviorální terapie, kupodivu pod vlajkou konstruktivismu (skutečnost si tvoří každý sám takříkajíc uvnitř), který dnešní terapeuti provádějící tréninky proti stresu a k řešení problémů již nereflektují.

Komunikační terapie vychází z teorie komunikace ze školy v Palo Alto. V léčbě využívá různých skrytých manipulací a strategií, včetně paradoxů. Vychytralý úsměv zásadního představitele, P. Watzlawika, tomuto stylu „dona Juana“ odpovídá. I následující gestalt terapie F. Perlse sází na čin, projev a emoční vyjádření. Terapeut nemá objasňovat, má dávat příležitost prožívat. Dalším krokem na cestě od šedi vnější reality k hlubinám nitra je existenciální a humanistická psychoterapie, která vznikla jako „třetí cesta“ k psychoanalýze a behaviorální terapii. Klade důraz na jedinečnost každé osobnosti, podporu osobního růstu a adaptaci na svět nepovažuje za důležitou. Gestalt terapie je někdy považována za její odštěpený směr. Dílčími směry jsou daseinanalýza L. Binswangera (žák C.G. Junga) a M. Bosse ovlivněná Heideggerem a Husserlem, logoterapie V. Frankla (přežil koncentrák, kladl důraz na životní hodnoty, léčba existenciální frustrace) a humanistická psychoterapie A. Maslova, snažící se o pochopení vnitřních zážitků jedince, jejich ovládání a zabránění manipulace zvenčí. Tento směr hippie-intelektuálů později sklouzl k esoterii a mysticismu, a přesto mu z něj vycházející transpersonální psychoterapie vyčítala lpění na scientismu. S. Grof předpokládá, že vědomí přesahuje jedince, navazuje na Junga, Perlse, Maslowa, ale i Ranka (porodní trauma patří do bazálních perinatálních matic).

Na Junga navazuje také procesorientovaná psychoterapie A Mindella, doplněná svéráznou fyzikální terminologií (autor vystudoval také fyziku) a taoismem. Český psycholog a buddhistický mnich M. Frýba vyvinul satiterapii. Z psychoanalýzy vycházející (i patřičný trénink vyžadující) bioenergetika byla již zmíněna. Terapie realitou W. Glassera (možnost volby nás činí zodpovědnými za své chování) a pozitivní psychoterapie využívající islámské mystiky - díky perskému původu N. Peseschkiana - přehled uzavírají.

Kapitola o eklektické a integrativní psychoterapii se věnuje hlavně kombinování a slučování metod. Studie z roku 1992 přiznává 30% terapeutického efektu léčby společným faktorům psychoterapie, 40% faktorům mimo vlastní terapii, 15% očekávání (placebo) a 15% specifickým postupům jednotlivých škol a proudů. Integrativní psychotrerapie (například integrovaný psychoterapie manželů Knoblochových nebo Lazarusova multimodální terapie) se snaží o integraci více „čistých“ směrů terapie, nicméně autor upozorňuje, že po počátečním univerzalistickém nadšení dochází i na půdě integrativní psychoterapie k dogmatickému štěpení.

Po vyčerpávajícím dělení podle jednotlivých směrů následuje neméně podrobné rozdělení podle metod. Pokud nějaký termín chyběl v části první, bezpochyby se objeví zde. Kromě výkladu a objasnění mezi metody patří sugesce, hypnóza, neurolongvistické programování, empatická a abreaktivní psychoterapie, relaxační a imaginační psychoterapie, katatymně-imaginativní psychoterapie, psychodrama a psychogymnastika. Zmíněna jsou i již opuštěná psychofarmaka, s odkazem na původní vydání, kdy Československo patřilo na tomto poli ke světovým veličinám. Z drsnějších metod averzivní terapie – antabusová léčba alkoholismu, dříve také odvykání homosexualitě. V části o sugesci je uveden radikální názor, že: budeme-li např. dávat skupině neurotiků denně – s určitým rituálem a v atmosféře pevného přesvědčení o úspěchu – do klína na pět a půl minuty hlávky zelí, dosáhneme stejného účinku, jako když budeme pacienty složitě analyzovat, odreagovávat, či emočně korigovat. A také se dovíte, že vidíte-li veverku, která si chce s Vámi hrát, tak Vás někdo zhypnotizoval.

Celá jedna část je věnována skupinové terapii, o jejímž objevu Dreikurs a Moreno (vynálezce psychodramatu) mluvili jako o třetí revoluci v psychiatrii. Opět jsou uvedeny významné směry, například transakční analýza E. Berna, což je asi poslední známý pojem, který dosud nebyl zmíněn. Další část se zabývá rodinnou terapií a systematickou terapií, což je radikálně konstruktivistický směr chápání rodiny, jako uzavřeného samoregulujícího systému.

Následuje část o psychoterapii v České republice a na Slovensku. Je zde uvedeno, že v Česku existuje 26 vycvičených psychoanalytiků, takže klasické poležení na kanapi v oblacích kouře z doutníku si může dovolit absolvovat nejvýše 416 pacientů ročně. Z vědeckého hlediska je nesmírně zajímavá poslední část: Výzkum psychoterapie, která se zabývá metodologií a validizací používaných postupů a zjišťováním jejich účinnosti, což na komplexním poli terapeutické pomoci není nikterak snadné.

Účinnost psychoterapie je ožehavým problémem. Analýzou dostupných studií Eysenck dospěl k závěrům, že analytické psychoterapie „zabírá“ ve 44% případů, eklektická v 64% případů, zatímco bez terapie, tj. ve státních nemocnicích, se uzdraví 72% pacientů. Následné rozbory tato čísla roztodivně mění, avšak krátkodobé terapie stále vycházejí jako efektivnější. Graweho tým v roce 1994 prokázal - metaanalýzou 897 studií - účinnost u psychoanalytické, rogersovské a kognitivně-behaviorální terapie. Prokazatelné účinky vykazuje progresivní relaxace, autogenní trénink, meditační techniky a hypnoterapie, vše v užších aplikačních oblastech, na dobré cestě se do této společnosti připojit je gestalt terapie. Účinnost zatím nebyla metodicky zkoumána u jungovské analytické terapie, logoterapie, neurolingvistického programovaní a psychosyntézy.

Vydal Portál v roce 2002.