Věnováno babičce a skutečnému vedoucímu mé diplomové práce
I.
"Ale jak se to bude jmenovat mi snad můžeš říct, ne?" rozmrzele na mě zaútočila poté, co jsem už víc jak půl hodiny srdnatě vzdoroval všem jejím pokusům zavést rozhovor na téma mé diplomové práce.
"Můžu," pokrčil jsem rameny a rezignovaně zadeklamoval - "Optimalizace procesu mikrovlnné mineralizace pro jednotlivé typy vzorků ovoce a zeleniny."
Moje babička nechala tu neinformaci pár vteřin uležet, a pak naštvaně vyprskla "A k čemu je to dobrý? No….?" Vyznělo to tak, že bych udělal nejlíp, kdybych vzal motyku a šel ulevit od plevelu zelenině na naší zahrádce, než abych se pomocí jakési mineralizované zeleniny drze vytahoval na dobrou máti své vlastní máti. Neměl jsem v úmyslu babičku naštvat. Jen jsem si chtěl v klidu vychutnat její úžasné makové buchty, místo toho, abych se jí zdlouhavě a s největí pravděpodobností marně pokoušel vysvětlit něco, co jsem v mnoha případech nedokázal uspokojivě objasnit ani svým spolužákům z vysoké. Bohužel, situace se poněkud vyhrotila, takže mi nezbylo než nedobrovolně vstoupit na tenký led popularizace vědy.
"Podívej babi, kolem tvojí zahrádky zajíždí děda s autem do garáže. A občas tam projede i Jarek od sousedů a taky mladej Skála na motorce. Je to tak?"
Přikývla, jako pozorná studentka.
"Do těch aut se lije benzín, který obsahuje olovo. To olovo se z výfukových plynů dostává do vzduchu a pak spolu s prachem sedá třeba na jabka. V umělých hnojivech může být zase třeba kadmium. To se dostane do hlíny a z ní pak do mrkve, kterou pěstuješ. A taky do jahod, do okurek…."
"A do máku, doplnila mě zamyšleně s pohledem upřeným na nakousnutou buchtu v mé ruce. Nepřítomně jsem přikývl a pokračoval.
"Když je toho olova nebo kadmia v zelenině málo, celkem se nic neděje. Ale, když je ho tam víc, pak je to zdraví nebezpečné. Může to poškozovat játra a ledviny. Pokud jíš takovou zeleninu dlouho, můžeš dostat třeba rakovinu. No a mým úkolem je měřit, kolik toho olova a kadmia v té které zelenině nebo ovoci je."
"A tomu měření se říká mikrovlnná ……víš co?"
"Ne, tomu měření se říká atomová spektroskopie." Tenhle odborný termín si vysloužil od babičky nepěkný, ale opravdu nepěkný, úšklebek. Pak jí to ale nedalo a pokusila se o návrat k jádru věci. "No tak co je to ta mikrovlná tentononc…"
"Mineralizace," vyslovil jsem opatrně slovo tak zoufale nepatřící do útulné kuchyně, kde jsme seděli.
"Jo, to je vona" přitakala.
"Víš, do toho přístroje, který měří obsah jedovatých prvků v zelenině, nemůžeš strčit třeba kus mrkve."
"Ne?" pozastavila se má pramáti nad nedokonalostí špičkové vědecké techniky konce dvacátého století."
"Ne. Měřit se dají pouze kapaliny, takže je potřeba tu mrkev nejdřív rozpustit."
"V kyselině. Že jo?"
"Jasně. V kyselině dusičné. Jenže ta kyselina musí být horká. Takže se vezme kus mrkve, dá se do takový vysoký skleněný trubice, přilije se tam určitý množství kyseliny a dá se to ohřát do něčeho, co se dost podobá mikrovlnný troubě. No a tomu rozvařování se právě říká mineralizace!"
"Aha, takže ty vohřejváš mrkvovou polívku v mikrovlnce a za to z tebe udělají inženýra," shrnula nabyté poznatky babička. Z její intonace bylo zřejmé, že měla doteďka o podstaě mé činnosti onačejší mínění. Po chvíli zaraženého mlčení sama obrátila list. Hovor se ztočil na témata daleko více spjatá s praktickým životem jako je nosnost slepic, nemoci sousedek, ceny cukru a medu a taky na to, kdy už se konečně ožením.
Už jsem se loučil. Babička mi podávala pytlík s buchtami, které jsem nestihl spořádat během hovoru, abych měl do vlaku. Vtom se zarazila. "Myslíš, že by ten mák z naší zahrádky moh bejt jedovatej? Nemyslím pro nás, ale pro tebe." "Říkal jsi přeci, že když to budeš jíst dlouho, tak dostaneš rakovinu !" dodala na vysvětlenou.
"Ale babi, Tvoje zahrádka je určitě vpořádku, to byl jen takový příklad," snažil jsem se jí uchlácholit. Marně.
"Víš co, radši si to pořádně změř," podávala mi plátěný pytlík plný malých šedých zrníček." Kdo ví, na co ta kraksna mladýho Skály jezdí. Vždycky, když tudy projede, zůstane po něm takovej divnej smrad.

II.
Byl bych se na ten mák vykašlal, měl jsem dost starostí s cibulí, zelím a kedlubnama. K červený řepě jsem se dokonce ještě vůbec nedostal a termín státnic se nezadržitelně blížil. Jenomže babička se do problematiky jedů na své zahrádce zakousla jako vzteklý rotweiler. Dvakrát týdně mi telefonovala, jestli už mám výsledky a s postupem času začala ztrácet trpělivost. Argumentu, se kterým na mě vyrukovala naposledy, a to "nejezdíš ke mně sám, těma buchtama se tu cpe i tvůj mladší bratr a ještě mladší bratranec se sestřenicí - to je chceš mít všechny na svědomí?" se opravdu nedalo oponovat. A vzhledem k tomu, jak mizerně a nerad lžu, považoval jsem za nejjednodušší ten pitomej mák změřit.

III.
Ze zápisu v laboratorním denníku:
Typ vzorku: mák Navážka: 10,973 g
Rozkladná činidla: HNO3 Objem: 5 ml
H2O2 3 ml

Rozkladný program:
Výkon mikrovlnného generátoru: 30 % Čas: 30 s
100 % 600 s

IV.
Spustil jsem ohřev a zaklapl dvířka digestoře, v níž byl umístěn mineralizátor. Nebyly stahovací, jako u bežných digestoří, ale dvoukřídlé z plexiskla, na magnetku - systém jako u kuchyńské linky. Pod digestoří jsem měl postavenozu židli. V průběhu mineralizací jsem si tu čítával a občas po očku mrknul na budíky. Tentokrát mě ale silou nebývalou přepadla místo touhy po literatuře touha po modravém dýmu. V laborce se čudit nesmělo, takže jsem se otočil zády k pekelnému stroji a vykročil směrem na chodbu. Stihl jsem udělat sotva jeden krok. Vtom mě někdo nakopl mezi lopatky a zároveň mi strašlivě zařval do ucha. Následoval tupý úder do čela. Pak tma. Probralo mě, jak se mnou někdo třásl. Zaslechl jsem úpěnlivě volat své jméno. Pootevřel jsem levé oko - jen na uzoulinkou štěrbinku. Samozřejmě šéf. Preventivně jsem znovu omdlel. Některé věci chtějí čas. Například, když máte svému nadřízenému vysvětlit, co jste přes jeho výslovný zákaz dělali po konci pracovní doby v laborce, nebo jak se mohlo stát, že se přístroj o hmotnosti několika desítek kilogramů a ceně několika set tisíc korun rozhodl ke skoku z digestoře, proč si vzal s sebou obě plexisklová dvířka a proč se ještě ke všemu ve vzduchu radostně rozskočil na několik dílů. Omdlení byla správná taktika. V jejím důsledku mi byly kladeny daleko příjemnější otázky - např. jestli chápu, jaké mám štěstí, že se skleněné střepy z kyvety zaryly pět centimetrů do zdi a jen pouhých pět milimetrů do kůže mých zad, nebo jestli mě nebolí hlava, případně, jestli nemám chuť na cigaretu. "Jasně, že mám," blesklo mi hlavou a dokonce větší, než jsem kdy měl. Bohužel, moje vlastní zásoba kuřiva byla ztracena. Nepřežila totiž v kapse u košile plesknutí mé tělesné schránky o podlahu laboratoře. Šéf mi nabídl ze svého. Roztřesenou rukou jsem si vsunul filtr mezi krvácející rty. Zapálit jsem si ovšem schopen nebyl. Naštěstí i v tom mi bylo pomoženo. Opřel jsem si potlučenou mozkovnu o zeď a vyfoukl kouř směrem k vrakovišti pod digestoří. K čertu s kontaminací, napadlo mě. Pak jsem se potřetí a tentokrát na delší dobu odebral do říše snů.

V.
Moje babička přímo miluje historku o tom, jak jsem vynalezl bombu. Opakovaně mě nutí, abych jí vyprávěl jejím sousedkám. Vždycky, když se prokoušu až k tomu, jak se můj šéf věnoval celý měsíc včetně sobot a nedělí sestrojování nového mineralizátoru z dílů vykuchaných ze starých mikrovlnek, abych já mohl dokončit školu, jak ho to málem stálo manželství a jak se mu to podařilo tak, že ten hand made kus měl lepší parametry než originál, pronese zjihle. "Měl jsi štěstí hochu, že se ti nic nestalo a taky na šéfa. Musí to bejt zlatej člověk." A pak všem nabídne tvarohovou buchtu. Makový už nedělá. Je totiž přesvědčená, že ten mák z její zahrádky je nějakej divnej. A nevymluví jí to ani chemický inženýr. Jak by taky mohl, když ani neumí zacházet s mikrovlnkou.

V Pardubicích 31.10. 2003