NEVIDITELNÝ PES    //    EUROPE'S    //    ZVÍŘETNÍK    //    BYDLENÍ    //    REALITY    //    EKONOMIKA    //    VĚDA    //    SCI-FI    //    SWNET    //    BAZAR    //    PARAGRAF    //    ENCYKLOPEDIE
  
Středa 23.5.2001
Svátek má Vladimír

 Hledání:
 Výběr z vydání:

POLITIKA: Hajlování a Internacionála

POLEMIKA: Tmavomodrý svět

DETEKTIVKA: Mens rea

KRACH PRIVATE INVESTORS: Další argument ve prospěch fondů

MROŽOVIN: Místo vlastní vůle byrokratická zvůle

RODINA A PŘÁTELÉ: Pán s rukou u ucha

PSÍ PŘÍHODY: Honba za fantomem pokračuje

SPOJE: Český telekomunikační úřad má potíže s komunikací

PENÍZE: Proč společnost Private Investors zkrachovala

POLEMIKA: Netolerance k názorům extrémistů bez uniforem

SPOLEČNOST: Od sametu k hedvábí

POLEMIKA: Nářky nad nárůstem extrémních nálad

SLOVENSKO : Věřit neznamená platit církev !

POLITIKA: O daních, o Evropské unii

POČÍTAČ: Malá rekapitulace historie (4)
 Rubriky:
Svět
Politický cirkus
Rodina a přátelé
Bartovy příhody
Zábava
Kultura
Společnost
Doprava
Historie
Mejlem
Ekologie
Internet
Drogy
Telekomunikace
Média
Právo
Školství
Politika
Ekonomika
Zdraví
Šamanovo doupě
Mrožoviny
Náš rybník
Litery
Slovenská kronika
Stručně
Kronika dne

TOP 50, TOP 100
Archiv vydání
Stálice

 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost >> Telekomunikace

23.5. SPOJE: Český telekomunikační úřad má potíže s komunikací
Igor Linhart

Již půldruhého roku u nás platí zákon o svobodném přístupu k informacím, který klade úřadům za povinnost poskytovat občanům informace o své činnosti. Občan má tedy zákonem zaručené právo dovědět se, co úředník za peníze z jeho daní dělá. Toto právo je zakotveno i v Ústavě a existovalo tedy i bez zvláštního zákona. Ústavní principy nejsou ale tím, co žene úředního šimla vpřed, proto je ten zákon potřebný. Jaký má ale reálný dopad a jak přimět úředníka k jeho plnění, když nejhorší, co se mu může stát při jeho porušení je, že bude muset onu informaci přece jen vydat ? Toť otázka. Nečiním si nárok na vyčerpávající odpověď, jen mám k tomu ilustrativní příběh.

Český telekomunikační úřad (ČTU) má plnit úlohu regulátora trhu s telekomunikačními službami. Uděluje licence pro provoz telekomunikací a měl by také dohlížet, jak jsou licenční podmínky plněny, sledovat úroveň služeb. Má taky pravomoc sankcionovat nekvalitní telekomunikační služby až po odejmutí licence. Jako krajně nespokojený zákazník Telecomu jsem měl příležitost posoudit, jak ČTU postupuje vůči Telecomu při zcela flagrantním a konec-konců i samotným Telecomem přiznaném nekvalitním poskytování služeb.
Ty "nekvalitně poskytované služby" spočívaly v tom, že Telecom nebyl za čtyři měsíce schopen opravit můj zcela nefunkční telefon. ČTU mu za to uložil po dlouhých průtazích a mých četných stížnostech pokutu 4 540 Kč, jejíž komickou výši nedokázal byť jen formálně zdůvodnit. Jak jsem si tak dopisoval s různými úředníky Ministerstva dopravy a spojů (MDS), jeden z nich, tehdejší ministr Říman, se pochlubil, že ČTU vypracoval první skutečné hodnocení Telecomu za rok 1996. Velmi mě zajímalo, jak a podle čeho vlastně ČTU hodnotí Telecom, že mu hodnocení vychází pozitivně, když tak často slýchám od svých známých, zákazníků Telecomu, trpké stížnosti na tutéž firmu. Proto jsem se rozhodl požádat ČTU o vydání té zprávy. Vrchní ředitel ČTU, pan Stádník, mě odbyl výmluvou, že zpráva je součástí spisu ve správním řízení, takže mi po ní nic není. Laskavě mi ale sdělil, že on hodnotí Telecom vcelku příznivě. V květnu 1998 jsem se tedy obrátil na soud s žalobou proti Ministerstvu dopravy a spojů, protože pod toto ministerstvo spadal tehdy ČTU. Žaloval jsem ministerstvo pro porušení Ústavou zaručeného práva na informace a o vydání zmíněné zprávy. Soud nejprve nechtěl mé žalobě rozumět, ale ve druhé instanci přece jen rozhodl, že je srozumitelná a že ji tedy má soud první instance rozsoudit. To se však dosud nestalo. Mezi tím se objevil na začátku zmíněný zákon o svobodném přístupu k informacím. Pro jistotu jsem tedy opět požádal vrchního ředitele ČTU, zda by mi podle tohoto nového zákona nezpřístupnil tu starou zprávu a taky zprávy novější, které hodnotí Telecom v dalších letech jeho monopolního působení až dosud. Monopolního postavení pozoruhodně zaštiťovaného úřady. Jak se dalo předpokládat, opět jsem nepochodil.

Za zmínku však stojí změna odůvodnění zamítnutí žádosti. Argumentovat po letech, že zpráva je pořád součástí spisu ve správním řízení bylo by snad i na úředníky ČTU trochu moc. Proto bylo třeba vymyslet jiný důvod. Přístup k informacím je podmíněn tím, že poskytnutí informace není v rozporu s jinými zákony. Nabízí se obchodní zákoník, který chrání obchodní tajemství. Podle tohoto zákona může být označeno za obchodní tajemství prakticky cokoli, co se týká obchodní společnosti, ne však jejich produktů, například služeb. S tím si ale úředníci ČTU hlavy nelámali. Neváhali označit šmahem celou svoji hodnotící zprávu za obchodní tajemství. Vypadá to tedy, že jejími autory nejsou oni, ale šéfové Telecomu. Kontrolor se ptá kontrolovaného, zda může svoje závěry někomu prozradit. Vlastně ne někomu, ale občanovi, v jehož jménu kontrolor kontroluje a z jehož daní je financován. Nebo jsou snad úředníci ČTU placeni přímo Telecomem ? Ta otázka není úplně od věci. Přece již privatizační smlouva, kterou Telecom přišel k našim telekomunikačním sítím, je vůči němu neobvykle vstřícná. Vyjednavač holandské firmy Royal KPN dokonce na kameru přiznal, že firma poskytla úplatek dvěma českým politickým stranám v souvislosti s privatizací telekomunikací. Pokud však nejsme schopni dokázat korupci před soudem, musíme my, občané, vycházet z toho, že úřady jsou tady pro nás a ne pro dobře platící klienty. Disponovat svojí zprávou o činnosti Telecomu tedy může a musí ČTU, nikoliv Telecom. Pokud jsou tam údaje o Telecomu, má Telecom právo na jejich ochranu, jaká náleží obchodnímu tajemství. To se však nemůže vztahovat na hodnocení kvality služeb. Jinak by například výrobce otráveného jogurtu mohl mít právo na zatajení faktu, že byl ten jogurt otráven.

Kdysi na počátku svého sporu s Telecomem jsem si řekl, že člověk, když už si stěžuje, měl by být ve svých stížnostech důsledný a předsevzal jsem si, že ten případ dotáhnu až do konce. Netušil jsem, co mě čeká a ani teď to nevím, protože konec je zatím v nedohlednu. Je mi jasné, že existují důležitější spory, větší nepravosti a pohoršlivější příklady úřední zvůle, ale já jsem si zvolil právě tento. Zdál se mi až banálně jednoduchý. Držím se svého předsevzetí a proti poslednímu zamítnutí žádosti o informace jsem se odvolal k Ministerstvu dopravy a spojů. To se však muselo učinit prostřednictvím ČTU, který je odvolání povinen postoupit ministerstvu. Povinen je proto, že mu to ukládá zákon, avšak neučinil tak, proto že... Vlastně, nevím proč tak neučinil. Snad proto, že jeho vrchní ředitel, p. Stádník, měl pocit, že mu to projde. Mezi tím se totiž ČTU osamostatnil, z vrchního ředitele se stal předseda a o odvolání proti rozhodnutím svého úřadu rozhoduje podle nového zákona sám. Nebo snad má jen potíže s komunikací. Snad je ta kvalita telekomunikačních služeb, kterou si tak pochvaluje, nakažlivá a šíří se i do ostatních sfér komunikace.

Náměstkyně ministra, pí. Gürlichová sice konstatovala, že ČTU měl skutečně moje odvolání postoupit MDS, ale teď už nespadá pod pravomoc tohoto ministerstva a podle toho se tedy zřejmě za porušení zákonem daných povinností bude muset potrestat jeho předseda sám. Zapomněla zmínit, že jednu pravomoc MDS nad předsedou ČTU přece jen má. Ministr může navrhnout vládě jeho odvolání. Nemyslím, že se pan ministr pohrne do odvolávání předsedy ČTU, i když důvodů by jistě bylo víc, než odmítnutí vydat zprávu o činnosti jednomu tvrdohlavému kverulantovi. V žádném případě se však pan ministr nemůže vymlouvat na absenci pravomocí vůči ČTU a zbavit se odpovědnosti za telekomunikační politiku a dybovsky vstřícný postoj vůči de facto monopolnímu Telecomu.




Další články tohoto autora:
Igor Linhart

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: