NEVIDITELNÝ PES    //    EUROPE'S    //    ZVÍŘETNÍK    //    BYDLENÍ    //    REALITY    //    EKONOMIKA    //    VĚDA    //    SCI-FI    //    SWNET    //    BAZAR    //    PARAGRAF    //    ENCYKLOPEDIE
  
Středa 4.7.2001
Svátek má Prokop

 Hledání:
 Výběr z vydání:

MROŽOVINY: Německý odsun patří historii

POLITIKA: Důvod radosti, či ke smutku?

ODSUN: Hovoříme o odsunu racionálně IV.

ŠKOLSTVÍ: Umění přežít a roztomilý rasismus Eduarda Zemana

SLOVENSKO : Homosexuálové se cítí být buzerováni

RODINA A PŘÁTELÉ: Sensibilové se osvědčili jako vždycky

PSÍ PŘÍHODY: Špatné příklady táhnou

POLITIKA: Amnézie jako nejvyšší forma politiky

LETNÁ: Jak to bylo (bude) s historickým kolotočem

DIVADLO: Babička pod pyramidami

TAJEMNÁ POVÍDKA: Síla

VZPOMÍNKY NA VOJNU: Jak ze mě nebyl Kefalín - STRÁŽ (3)

FANTASY: Meč jako břitva

ZDRAVÍ: Bacily na prázdninách

PENÍZE: Pionýři nestaví jen železnice
 Rubriky:
Svět
Politický cirkus
Rodina a přátelé
Bartovy příhody
Zábava
Kultura
Společnost
Politika
Ekonomika
Zdraví
Šamanovo doupě
Mrožoviny
Náš rybník
Litery
Slovenská kronika
Stručně
Kronika dne

TOP 50, TOP 100
Archiv vydání
Stálice

 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny

4.7. MROŽOVINY: Německý odsun patří historii
František Novotný
Svůj názor na odsun Němců z Československa po 2. světové válce s výjimkou maxipsa Fíka a Křemílka s Vochomůrkou snad už vyjádřil každý, kdo umí ťuknout do klávesnice. Ne, nechci se připojit, jen bych rád poukázal na skutečnost, respektive na falešný zorný úhel, který je společný oběma stranám barikády, jak českým protiněmeckým fundamentalistům a rádoby "vlastencům", tak německým vyhnancům a českým "revizionistům", zpochybňujícím v českém tisku - o němž oni "vlastenci" tvrdí, že je "zaprodán" Němcům - legalitu odsunu/vyhnání (nechť si každý čtenář vybere podle svého gusta).

Společná ahistoričnost.
Kdyby dnes někdo vyjádřil názor, že doktor Jesenius, ještě než byl popraven na Staroměstském náměstí, si počínal špatně, když místo léčení kupříkladu penicilinem pouštěl pacientům žilou, nebo kdyby někdo vyčítal Kolumbovi, že k objevení Ameriky nepoužil parník, měli bychom ho za blázna, který si popletl doby. Avšak jestliže v principu stejně k problému sudetských Němců přistupují různí "experti" z obou táborů a dívají se očima 21. století na události z roku 1945, 1918 a mnohdy ještě starší (málem až k té popravě na Staroměstském náměstí), nic nenamítáme, necháme se nachytat na špek a hloupě se přeme nad jejich stanovisky, která jsou stejně ahistorická jako Kolumbův parník.

Nacionální paradigma.
Každá doba má své duchovní a názorové klima, jemuž se říká paradigma. V 19. století byl jeho základem nacionalismus, v celé Evropě byl národ tou nejuctívanější modlou, k jejímž nohám se pak kladly trofeje čerstvě vzniklých národních států (Německo, Itálie, Balkán atd.). Společenská hnutí se vyznačují velkou setrvačností a jelikož paradigma nezná výjimky (proto je paradigmatem), byl k nohám modly nacionalismu v roce 1918 položen i český stát (i když se jmenoval Československo, byl to český stát).
Jeho zakladatelům se dnes vyčítá, že nedali 3,5 milionu Němců autonomii. Položme si tedy otázku - bylo v tehdejší době, v tehdejším paradigmatu nacionalismu, něco takového vůbec možné, vůbec představitelné? Nechtěli bychom po Masarykovi totéž, jako kdybychom žádali po Kolumbovi, aby použil parník?!
Ano, Češi byli v roce 1918 nacionalisté, ale stejně tak jimi byli sudetští Němci. Nekompromisně žádali odtržení Sudet a připojení k Německu, ani jim paradigma doby neumožnilo přistoupit na autonomii (ještě v roce 1938! byl pro ně požadavek autonomie pouze taktickým manévrem, záminkou k diskreditaci pražské vlády). Nicméně v rámci národního českého státu dostali Němci jedna z nejširších práv národnostní menšiny na světě.

Paradigma kolektivní viny.
Představme si, že bychom problém německé menšiny po skončení 2. světové války řešili podle současného paradigmatu lidských práv. To znamená, že v době, kdy lidé čtou v novinách a vidí na filmových plátnech otřesná zvěrstva z Osvětimi, Dachau a Majdanku, buldozery, které radlicemi shrabují tisíce mrtvol do hromadných hrobů, neboť jinak se "asanace" osvobozených koncentráků řešit nedala, kdy vyplouvají na povrch kontury masového vraždění Židů a polského a ruského obyvatelstva, by českoslovenští politici Národní fronty nabídli sudetským Němcům širokou autonomii, vlastní správní úřady, školy, politické zastoupení! a vůbec všechno, co se dnes menšinám nabízí.
Je nabíledni, že je to ještě šílenější představa než Kolumbův parník, a přesto především z ní vychází argumentace těch, kteří žádají zpětné zrušení Benešových dekretů, neboť hodnotí situaci roku 1945 dnešníma očima. Navíc zcela zapomínají, že to byla doba poplatná paradigmatu kolektivní viny. Tento institut vznikl při Norimberském procesu jako novum, když zde nebyli jen souzeni (a odsouzeni) jednotliví váleční zločinci, ale za kolektivního viníka byly prohlášeny i nacistické organizace - NSDAP, SS, gestapo, SD a generální štáb Wehrmachtu. Je irelevantní, zda k tomu došlo na nátlak Stalina, podstatné je, že světové veřejné mínění pod dojmem z činů Němců, kteří kolektivně plnili šílené Hitlerovy plány, na pojetí kolektivní viny přistoupilo a pokládalo ji tehdy za jediné možné vidění událostí, prostě za paradigma doby.
A opět žádáme po Kolumbovi parník a po doktoru Jeseniovi penicilin, když dnes tehdejší pojetí kolektivní viny odsuzujeme, neboť po zkušenostech se stalinismem a po pádu komunismu se paradigma změnilo, pojetí práva udělalo kotrmelec a v současnosti se uznává pouze vina individuální. Tragikomické je, že ke skutečné spravedlnosti máme stejně daleko, jak měly předchozí generace s dnes opovrhovanou kolektivní vinou. Všichni dobře vnímáme, že kupříkladu odpovědnost za balkánské konflikty a etnické čistky nenese pouze Miloševič, ale především stranický aparát a klanové prostředí, které kolem sebe vytvořil, nicméně před tribunálem v Haagu bude stát jenom on.

Paradigma nacionální nenávisti.
Přinejmenším stejně zaslepeně si ale počínají i tzv. "vlastenci", kteří na snahy přehodnotit odsun sudetských Němců a nazvat jej vyhnáním, o zrušení Benešových dekretů ani nemluvě, reagují nenávistným pokřikem na adresu současných Němců, neboť házejí do stejného pytle i generaci, pro níž je 2. světová válka už stejně vzdálena jako ta poprava českých pánů v roce 1621. Uvažují obdobně ahistoricky jako jejich oponenti, i oni by dál pouštěli (Němcům) žilou, místo aby nacionalismus 19. století léčili antibiotiky lidských práv. Zřejmě pod vlivem komunistické propagandy (a to je opět ta společenská setrvačnost) vidí v Němcích stále jen esesáky z koncentráků a lidické vrahy. Jenže od těch dob uplynulo 60 let a vystřídaly se více než dvě generace. Tato zavilost, připomínající starozákonního Hospodina, který také vyhrožoval, že bude na synech mstít hříchy otců až do třetího kolena, nikam nevede - jenom roztáčí spirálu nenávisti do nekonečna.

Žijeme na kontinentu, který byl mnohokrát důkladně přeorán válečným železem a mnohokrát zaplaven krví, a proto má každý evropský národ ve skříni nebo ve sklepě zakopaného nějakého toho kostlivce. Nemá tedy smysl otevírat sousedovy hroby, neboť on otevře zase ty naše. Polemiky o odsunu/vyhnání sudetských Němců, které se periodicky v tisku objevují (venku spíše v rakouském než v německém), pak nejsou ničím jiným než právě tím vzájemným vyhrabáváním kostlivců. Navíc nemají žádné řešení z důvodů proměnlivosti historického paradigmatu, a nedají se hodnotit jinak než jako pokusy sudetskou náhrobní desku alespoň odstrčit a vytloukat z kostí tam uložených politický kapitál (to zase, kromě domácích luhů, v obráceném gardu především v Bavorsku).
Jelikož nemám rád kupčení s mrtvolami, odmítám na tuto hru přistoupit a soudím, že za sudetskou otázkou by se měla udělat tlustá čára. Lidí, kteří na straně jedné zakusili na vlastní kůži utrpení německé okupace, a na straně druhé ústrky a excesy vyhnání, valem ubývá a otázkou dne je především budoucnost. Připomínejme si, co se stalo, ale nemstěme se jako starozákonní Bůh potomkům viníků až do třetího kolena.
Za bolševika celé Brno sledovalo rakouskou televizi a tak jsem měl možnost se v šedesátých letech seznámit s přenosy německo-francouzského pořadu, který se jmenoval "Setkání na Rýně". Jednalo se o oběma státy subvencovanou sérii setkání mladých Francouzů a Němců na říčním parníku. Tančilo se tam a mladí lidé, jejichž předkové se po tři generace zabíjeli ve válkách, tak dostali možnost, aby našli při zábavě společnou řeč.
Opravdu by mne potěšilo, kdybychom dokázali totéž co Francouzi, kdybych se v budoucnosti mohl setkávat s pojmenováním Sudety jenom ve spojitosti s názvem obdobné akce "Setkání v Sudetech", na níž by se zase mladí Němci setkávali s českou mládeží.

Psáno v Praze 2. 7. 2001




Další články tohoto autora:
František Novotný

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: