NEVIDITELNÝ PES    //    EUROPE'S    //    ZVÍŘETNÍK    //    BYDLENÍ    //    REALITY    //    EKONOMIKA    //    VĚDA    //    SCI-FI    //    SWNET    //    BAZAR    //    PARAGRAF    //    ENCYKLOPEDIE
  
Středa 11.7.2001
Svátek má Olga

 Hledání:
 Výběr z vydání:

STŘÍPKY Z AMERIKY: Proč slaví Američané čtvrtého července?

MROŽOVINY: Jedno z opomenutých jmen

ODSUN: Hovoříme o odsunu racionálně VI.

AFÉRA: Luxusní hotel

MEJLEM: O fízlovské televizi

RODINA A PŘÁTELÉ: Extrémní sport? Ne, extrémní reklama.

PSÍ PŘÍHODY: Velká noční hudba

SCI-FI NOVELA: Kristiania, část IX.

ARTFORUM: CESTOU POZNÁNÍ
(k fotografiím J.Mouchy Jan B. Hurych, Ontario, Kanada)


PROJEKT: Jeřáb Arnošt a čápice Judita

KAUZA ČESKO: Názvy států a zemí

SLOVENSKO : Nebude tady basa za sexharašení - ale asi ani Internet

LITERY: Razantní zadovka Pražskému hradu

POLITIKA: Vláda podporuje nespravedlnost v bydlení

PENÍZE: Řidiči, jezděte na červenou
 Rubriky:
Svět
Politický cirkus
Rodina a přátelé
Bartovy příhody
Zábava
Kultura
Společnost
Politika
Ekonomika
Zdraví
Šamanovo doupě
Mrožoviny
Náš rybník
Litery
Slovenská kronika
Stručně
Kronika dne

TOP 50, TOP 100
Archiv vydání
Stálice

 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny

11.7. MROŽOVINY: Jedno z opomenutých jmen
František Novotný
Expozice architektury 20. století je umístěna v Rothmayerově sále Pražského hradu, jenž upravil Josif Plečnik. Ovšem kromě jediného plakátku opomíjí expozice i tohoto architekta. Prezentované projekty, ať už brněnský hotel Avion a vila Tugendhat, Linhartova vila a vila Martina Friče v Praze či TV vysílač na Ještědu, jsou bezesporu podepsány jmény světového kalibru, ale i noční obloha s pouze několika nejjasnějšími stálicemi by působila chudě a nezajímavě bez dalších hvězd. A nelze pochybovat, že architekt, který vtiskl dnešní tvář budově nejstarší univerzity ve střední Evropě a prosadil raženou stavbu pražského metra místo podpovrchové tramvaje, na nebe české architektury patří, bez ohledu na režimní postoje v padesátých letech.

Vánoční dítě.
Jaroslav Fragner se narodil 25. prosince 1898 do pražské lékárnické rodiny. Výtvarný talent ho přivedl ke studiu architektury (a později do výtvarného spolku Mánes), ale pro neshody s pedagogy odešel ze školy bez absolutoria. Nemusel litovat, záhy získal první zakázky a mohl si založit vlastní ateliér. Jako avantgardní umělec rychle dospěl k funkcionalistickému pojetí, jež plně uplatnil na nejvýznamnější budově svého raného období, na dětském pavilonu nemocnice v Mukačevě.
Na přelomu dvacátých a třicátých let vyhrává soutěže na mnoho významných staveb (Zemský archiv v Praze) a kromě realizace soukromých vil (Barrandov, Kolín, Kostelec nad Černými lesy) je podle jeho návrhu postavena tepelná elektrárna ESSO v Kolíně a rodinná továrna na léčiva v Měcholupech.
V Kolíně se pak jeho projekty realizovaly i za války a posléze až do roku 1953. Jestliže se v české moderní architektuře staly pojmem Gočárův Hradec, Fuchsovo Brno nebo Karfíkův Zlín, neméně významným fenoménem je Fragnerův Kolín. Velký význam pro jeho tvorbu měla cesta do USA, k níž došlo v roce 1936. Pod vlivem F. L. Wrighta Fragner dospěl k maximální funkčnosti, k maximálnímu zjednodušení architektonické koncepce podle zásad čisté geometrie. Jedinečnou ukázkou jeho stylu je pak soubor vil v Nespekách.

Na straně levice.
Je třeba předeslat, že celá československá umělecká avantgarda předmnichovské republiky byla levicová. Patřilo to k době, která viděla v socialismu světlou budoucnost lidstva a vypuknutí světové hospodářské krize jen utvrdilo toto přesvědčení. Také Fragner nalezl svoje místo na straně těch architektů a intelektuálů, kteří se angažovali v sociálním hnutí a snili o přestavbě společnosti. Již od roku 1923 byl členem Devětsilu a k jeho přátelům patřili Karel Teige, Vítězslav Nezval, později Adolf Hoffmeister. V roce 1934 se stal předsedou Skupiny architektů S.V.U. Mánes a zasloužil se o založení Bloku architektonických pokrokových spolků. Blízké přátele nalezl i v sochaři Vincenci Makovském a malíři Vladimíru Sychrovi.
Jako architektonický tvůrce se oprostil od přílišné robustnosti funkcionalismu a snažil se o maximální odlehčení a zprůzračnění svých staveb. Reagoval tak na Le Corbusierovo pojetí a při realizaci budovy švýcarské pojišťovny Merkur v Revoluční třídě uplatnil rysy monumentalismu. S postupem času, jak se schylovalo k válce, se Jaroslav Fragner stále více zapojoval do spolkové činnosti. V roce 1936 se stal místopředsedou spolku Mánes a v osudném roce 1939 pak jeho předsedou. Aniž by si zadal, provedl pak S.V.U. Mánes celou německou okupací.
Po smrti Josefa Gočára (1945) byl za podpory architektonické veřejnosti vybrán na jeho místo profesora architektury na Akademii výtvarných umění. V roce 1947 předložil do soutěže na novou parlamentní budovu na Letné pozoruhodný návrh, jehož základní idea vznikla ve spolupráci s Vincencem Makovským. Nicméně hlavním těžištěm jeho práce se staly rekonstrukce historických budov. Nejvýznamnější a vysoce prestižní zakázkou, kterou převzal Fragnerův ateliér v roce 1946, se stala přestavba Karolina a přilehlého bloku univerzitních budov (byla dokončena až po autorově smrti v roce 1968). Vzhledem k těmto významným státním zakázkám (přibyla i rekonstrukce Betlémské kaple v letech 1949 - 54) si Jaroslav Fragner udržel svůj ateliér i po únoru 1948, napřed pod hlavičkou Stavoprojektu, a od roku 1954 v rámci Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů.

Na galéře komunismu.
Reálná tvář diktatury stalinského typu po roce 1948 vedla všechny předválečné levicové intelektuály, kteří vstoupili do KSČ s ideály, k rychlému a hořkému vystřízlivění. Vedlo se tak i Jaroslavu Fragnerovi. Místo svobodné tvorby podle vysněných sociálních hledisek se dočkal hrubých a diletantských zásahů do své práce. Může sloužit jako klasický příklad levicového umělce, který, když už v dobré víře vstoupil na palubu komunistické galéry a nyní musel veslovat podle taktu bubeníků z politbyra, se pokoušel zachránit alespoň něco.
Z funkcí ve spolku Mánes byl znám jako charakterní a noblesní člověk, a proto se stal vhodným kompromisním kandidátem na vedoucí funkce v nově vznikajících režimních strukturách. Od roku 1953 byl předsedou Svazu architektů Ústředního svazu českých výtvarných umělců a o rok později byl zvolen i rektorem AVU. Pochopitelně, a to je opět klasické, se stal zrnem mezi mlýnské kameny. Na jedné straně musel jako režimní funkcionář projevovat různé aktivity (cesta do SSSR a následný referát v roce 1953), na straně druhé v dobách nejtvrdší perzekuce mohl z titulu rektora chránit starší profesory AVU a stavět hráze přívalu ideologizace a vulgarizace architektury. Nezbývalo mu, než aby věřil ve vnitřní obrodu komunistického režimu, v to, co vyústilo do marné naděje Pražského jara 1968.
V té vlně násilí jsem ve svém exponovaném postavení přijal některé úkoly, které jsem splnil jako uložené mě etudy na dané téma, resignovaně okomentoval svoji roli v padesátých letech.

Mouřenín může jít.
V roce 1959 vnitrostranické půtky smetly Jaroslava Fragnera z jeho postů. Paradoxně teprve pak byl odměněn státními cenami a v roce 1965 titulem Narodní umělec. Zřejmě si uvědomil, jak bylo zneužito jeho dobré jméno a profesionální prestiž, neboť hořce bilancuje svoji životní dráhu výroky o tragické stínohře, ideologických černokněžnících, zlém snu a pod. I v tomto se zrcadlí klasický osud příslušníka československé umělecké avantgardy 20. století, která se en bloc nechala nalákat na vějičku komunismu.
Stále ale zůstal vedoucím samostatného mistrovského ateliéru ve Státním ústavu rekonstrukcí. Mohl tedy pokračovat v komplexní rekonstrukci Karolina a obdobných pracech na Pražském hradu (výdlažba II. nádvoří, 1962 - 66), mohl i učit. Fragnerovou specielní školou architektu na AVU prošla více než stovka studentů, jež se stali významnými osobnostmi české a slovenské architektury.
V roce 1966 profesor Fragner onemocněl nevyléčitelnou chorobou, snad jako důsledek těžkého zraněné hlavy, které utrpěl za 1. světové války na italské frontě. I v nemocnici ale nepřestal myslet na své poslání. Vypracoval memorandum o stavbě podzemní dráhy. Tehdy se rozhodovalo, zda se bude v Praze stavět klasické metro ražením důlních štol, nebo zda se výkopy otevřených stavebních jam vybuduje podpovrchová tramvaj, která by společně s jinými druhy dopravy překonávala Vltavu na stávajících mostech. Fragnerův hlas na smrtelné posteli (+ 3. 1. 1967) rozhodl pro sice dražší, ale v historické Praze jedině možné vybudování klasického metra ražením štol.

Život Jaroslava Fragnera názorně dokumentuje osudy českých umělců a intelektuálů 20. století. Nevím, jestli jako stranický funkcionář v padesátých letech někomu ublížil, nekontroloval jsem v Cibulkových seznamech, zda byl či nebyl agentem StB, a také nemohu posoudit, do jaké míry se zasloužil o chod komunistického režimu. Jedno ale vím jistě, kdybychom z české kultury 20. století exkomunikovali všechny umělce, kteří byli členy KSČ, nezůstal by kámen na kameni. A jestli tohle byl důvod, proč Fragnera autoři výstavy na Pražském hradě opomenuli, zavání to opět staronovým kádrováním.

Psáno v Praze 3. 7. 2001 za pomoci údajů z výstavního katalogu "Jaroslav Fragner, náčrty a plány", Praha 1999.




Další články tohoto autora:
František Novotný

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: