Také v případě britských úředníků na ruzyňském letišti, jejichž konání mnozí moudří pokládají za rasismus, není jejich vinou, že to jsou z 90 % Romové, kteří jako azylanti hledají v Británii bezpracný život na úkor britských poplatníků, a nikoli bílí Češi! Průkazně to vyplynulo z faktu, že radikální pokles žádostí o azyl v důsledku kontroly téměř ideálně odpovídá počtu odmítnutých romských návštěvníků.
To je ta základní souvislost, skrytá za barvou pleti, která se ale mnoha lidem, především těm, jež neustále musejí proti něčemu bojovat, nehodí do krámu - a není vinou britských úředníků, že při třídění podle "dutosti" došlo k bezděčnému vytřídění podle "barvy", byť se statistickým rozptylem, jenž v podobenství chybí.
.
Díky zájmu médií, která nemají v okurkové sezóně do čeho píchnout, se tak česká veřejnost mohla seznámit s bezděčně provedeným sociologickým průzkumem. Prokázal fakt, že podle poměru odmítnutých návštěvníků připadá na jednoho bílého Čecha devět Romů, které lákají lukrativnější sociální dávky ve Velké Británii než ty doma.
Důvody, že utíkají před rasovým násilím, neobstojí. Právě letos na jaře se Británie šokujícím způsobem stala dějištěm tak krvavých rasových bouří, že i policie vyklidila pole a nechala ulice zasažených měst na pospas rasistickým bojůvkám. Takové rasové bouře naštěstí v Česku neznáme, což sice není důvod, aby se aktivity místních skinů braly na lehkou váhu, ale nasvědčují tomu, že Romové odcházejí především za luxusnějším životem bez práce a nikoli proto, aby prchli před rasovým násilím. To by utíkali nikoli z deště pod okap, ale přímo pod vodopád.

Politováníhodnější je ale skutečnost, že romští aktivisté a především ochránci lidských práv z nevládních organizací postrádají moudrost starého Mistra a ve svatém nadšení napadli (a likvidovali) systém britských kontrol za něco, za co nemůže, ale za co mohou právě jejich chráněnci!
Ponecháme-li stranou licoměrnost, jakou Britové svým chováním prokázali, když v případě zdi v Matiční ulici nám ústy jistého vládního funkcionáře kázali vodu, a nyní na Ruzyni ústy svých imigračních úředníků chlemtali víno (což samo o sobě stojí za zapamatování), vyplývají z ruzyňských kontrol přinejmenším tři poučení:

a) Romští aktivisté, jimž minulé pondělí tak žalostně nevyšly demonstrace před českými a jinými zastupitelskými úřady postkomunistických zemí, by si měli zamést před vlastním prahem a místo neustálého poukazovaní na rasové útoky (ne že k nim nedochází) by měli spíše svým rodákům vtlouci do hlavy známé přísloví, že bez práce nejsou koláče, ani v Británii ne! Kde to Romové už pochopili (Český Krumlov), tam k rasovým útokům nedochází a odtud nikdo po sociálních dávkách v librách nešilhá.

b) My ostatní, příslušníci většinové společnosti, bychom se měli opřít těm "mistrům", kteří se nám snaží vsugerovat pocit viny, když nás obviňují, že jsme prolezlí rasismem, přestože ve skutečnosti za současné negativní vymezení většinové společnosti vůči Romům nemůže jejich rasa, jejich barva pleti, ale jejich neochota se sociálně přizpůsobit a jejich lpění na kočovné životní normě, která hlásá, že žádoucím způsobem obživy je podraz na bílé gádže a jejich sociální stát, a nikoli vlastní poctivá práce podložená vzděláním (připomeňme si případ jinak sympatického romského TV hlasatele, jenž ani ve svém prominentním postavení neodolal, aby nespáchal podvod v oblasti sociálních dávek). Trvejme na tom, že když u Romů, bohužel, až příliš často splývá barva kůže s "dutostí", jsou to právě nemoudří "mistři", kdo optickým klamem vidí rasismus i tam, kde není. Braňme se pocitu frustrace, jež se v nás snaží "mistři" vyvolat, neboť budeme-li stokrát falešně obviněni z rasismu, po sto prvé se skutečnými rasisty staneme.

c) A konečně britská praxe na Ruzyni prokázala, že nejsme ani větší ani menší rasisté než Britové, a vlastně než kterýkoli jiný národ na světě. Zbavme se tedy komplexu provinilosti a vezměme si právě z Britů příklad, jak bezohledně dokáží hájit zájmy většinové společnosti, aniž by se na kohokoli ohlíželi, když dojde na lámání chleba u nich doma.