Dne 12. srpna 1981 se nestalo nic menšího a nic většího než to, že americká firma IBM dala do prodeje stolní elektronický přístroj pod názvem osobní počítač. Byl to v podstatě "výkřik do tmy", nikdo z prodejních manažerů firmy si od přístroje nesliboval nijak oslnivý prodejní úspěch. Předpokládalo se, že tu plechovou škatuli, která se dala postavit na stůl (což zdůrazňovalo další označení Desk Top), si koupí pár fajnšmekrů, a tím celá věc zhasne, neboť se jednalo spíše o programátorskou "hračku" než o přístroj schopný seriózní práce.
Ona škatule, jež se pak stala známou pod zkratkou "PC", se tehdy prodávala v základním provedení za 1 565 USD, což odpovídá dnešní ceně kolem 3000 USD. Nebyl to tedy vůbec laciný výrobek a přitom toho nabízel pramálo. K ukládání programů a dat se musel používat kazetový magnetofon a pouze dvakrát a více dražší modely skýtaly nebývalou extravaganci v podobě diskety, na níž se dalo uložit 160 kB dat. O pevném disku se nikomu ani nesnilo.
Nebývalý zájem trhu výrobce šokoval. Typy s disketovou mechanikou 5,25" se záhy staly standardem a rozšířený šestnáctibitový model XT (Extented) s pevným diskem (pokud mě paměť neklame s kapacitou do 8 MB) pak znamenal hotovou senzaci, když navíc byl počítač vybaven vlastním operačním systémem DOS o rozsahu pár set kB! Mikroprocesor s taktovacím kmitočtem 8 MHz se pokládal za více než slušný a počítač, jenž v režimu "turbo" chodil na 16 MHz, byl už "dělo".
Nikdo z IBM toho 12. srpna 1981 netušil, že si firma řeže větev pod vlastním zadkem. Kdyby tehdy někdo některému z firemních manažerů řekl, že tímto činem začal zvonit umíráček velkým sálovým počítačům, v jejichž produkci patřila IBM k vedoucím firmám oboru, tak by se mu srdečně vysmál.
Nikdo si totiž nedovedl představit jiný způsob zpracování dat a uplatnění výpočetní techniky než prostřednictvím výpočetních středisek s centralizovanými výpočetními kapacitami v podobě sálových monster. Osobní počítače pak znamenaly nejen technologickou revoluci v oboru výpočetní techniky a computerizaci všech oborů lidské činnosti (a zábavy), ale především sociální revoluci, zlomení monopolu na zpracování informací, který měli vlastníci výpočetních středisek. Aniž si to uvědomujeme, "písíčko" je jedním z nejmohutnějších nástrojů demokratizace společnosti, jaký kdy člověk vytvořil, a nepochybně se i zasloužilo o pád komunistických režimů.
Žádný totalitní režim totiž nemohl být nadšen jeho kvalitou, která jednotlivci, potažmo občanu, umožňuje soukromě si zpracovávat informace strojovým způsobem. Proto se od poloviny osmdesátých let začaly v komunistickém Československu objevovat první osobní počítače jen v exkluzivní síti prodejen Tuzexu a to v omezeném množství. Jednalo se o osmibitové strojky, které potřebovaly podporu kazetového magnetofonu (a podporu televizoru místo monitoru, pokud mě paměť neklame). K nejoblíbenějším patřila značka "Atari", jež se zasloužila i o vznik stejnojmenných klubů, které se spolu s dalšími spolky počítačových nadšenců ukryly pod fasádou Svazarmu. Tak vznikla střediska, kde si blázni do škatulí s mikroprocesory mohli navzájem vyměňovat programy a odkoukávat jeden od druhého patřičné programátorské grify. Zde má základ ona kvalitní programátorská škola, jež stojí za úspěchem dnešních českých softwarových firem.
Kocourkovské poměry normalizačního Československa dokládá fakt, že prvním domácím dodavatelem osobních počítačů (XT a pokročilejších AT) bylo - JZD Slušovice. Na základě ustanovení o přidružené zemědělské výrobě! se zde montovaly počítače z východoasijských komponentů. Dodnes zůstává tajemstvím Františka Čuby, tehdejšího předsedy družstva a nejkontroverznější postavy předlistopadové normalizační ekonomiky, jak ve státě s přísně obhospodařovanými valutami a centralizovaným zahraničním obchodem se toto mohlo dít.
Byl to ale skvělý kšeft. Slušovice prodávaly svoje počítače za 123 000 Kč/kus, což představovalo cenu jednoho a půl osobního auta Škoda Favorit. Podle dnešních cenových relací by slušovické písíčko stálo kolem 350 000 Kč. Jednalo se pochopitelně o cenu velkoobchodní, neboť osobní počítač směla vlastnit pouze organizace, takže maloobchodní cena nebyla vůbec vytvořena!!!
Ano, dnes to zní jako absurdní pohádka z dávných věků, že soukromá osoba oficiálně nemohla vlastnit osobní počítač, a přitom to není ani tucet let, co to byla samozřejmá realita. A také stačilo pouhých dvacet let, aby od okamžiku, kdy si první zákazník nesl domů krabici s nápisem "PC Desk Top", katapultovaly osobní počítače celý svět do věku informatiky.
Psáno v Praze 10. 8. 2001
Mrožoviny