NEVIDITELNÝ PES    //    EUROPE'S    //    ZVÍŘETNÍK    //    BYDLENÍ    //    REALITY    //    EKONOMIKA    //    VĚDA    //    SCI-FI    //    SWNET    //    BAZAR    //    PARAGRAF    //    ENCYKLOPEDIE
  
Středa 29.8.2001
Svátek má Evelína

 Hledání:
 Výběr z vydání:

VOJENSTVÍ: NMD - krok k jaderné apokalypse?

ARMÁDA: Kdyby tisíc klarinetů aneb proč má stát nechat jednoho houslistu hrát

FOTOMOMENTKA: Usměrňování

TECHNO: STROJE, KTERÉ TVOŘÍ (ale nejprve tvoření strojů)

MROŽOVINY: Zrod Hornblowera

ZAMYŠLENÍ: Pohádka o zdravém vzduchu

FEMINISMUS: Výrobní způsob určuje postavení žen aneb vznik patriarchátu

ALPINISTA : Jede to s ním z kopce, tak nepoleze na horu ?

VĚDA: Pražský kongres skeptiků

ZAJÍMAVOSTI: Střípky z Amerického západu

ZDRAVÍ: Ovlivňuje délka kojení inteligenci dětí?

LETECTVÍ: Steve Fossett a jeho rekordy

PRÁVO: STRÁŽCI ZÁKONA NEBO STÁTEM PLACENÍ MAFIÁNI ?

CESTY: Karibik 2001 - pokus o reportáž (2)

PENÍZE: Felix neexistuje!
 Rubriky:
Svět
Politický cirkus
Rodina a přátelé
Bartovy příhody
Zábava
Kultura
Společnost
Politika
Ekonomika
Zdraví
Šamanovo doupě
Mrožoviny
Náš rybník
Litery
Slovenská kronika
Stručně
Kronika dne

TOP 50, TOP 100
Archiv vydání
Stálice

 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny

29.8. MROŽOVINY: Zrod Hornblowera
František Novotný
Britský novinář a spisovatel Cecil Scott Forester (1899 - 1966), nedostudovaný medik, jehož kvůli slabému srdci neodvedli do zákopů 1. světové války a který se jistou dobu svého života živil jako profesionální hráč karet a gigolo, měl zajímavou teorii o vzniku literárních děl. Tvrdil, že autor musí mít v hlavě jakési "bahno" speciálních znalostí o prostředí, do něhož je třeba zarazit "kůl" nápadu. Pak je třeba trpělivě čekat, občas pomyslný "kůl" povytáhnout a podívat se, jak obrůstá "mušlemi" zápletek a dějových zvratů, a v okamžiku, kdy na "kůlu" není jediného volného místečka, může autor "kůl" definitivně vytáhnout a přikročit k vlastnímu sepisování knihy. Na to už podle Forestera žádná metoda není, je třeba si sednout za stůl k psacímu stroji a prostě začít.

Podivuhodný svět "Naval Chronicle".
To "bahno" námořního světa Royal Navy za napoleonských válek si Forester usadil v mozku roku1927. Kupoval nějaké čtivo do knihovničky malé plachetnice, na níž chtěl strávit několik měsíců. V antikvariátu narazil na tři díly svázaného měsíčníku "Naval Chronicle", který v letech 1790 až 1820 vydávala britská admiralita. Byla to poloúřední tiskovina, kterou psali námořní důstojníci zase pro námořní důstojníky. Časopis obsahoval raporty, výňatky z lodních deníků, hlášení o bitvách a úřední zprávy admirality. Forester se jako jachtař zajímal o mořeplavbu a celkem 18 čísel "Naval Chronicle" koupil.
V příštích měsících si je mnohokrát přečetl a podle vlastních slov nasákl jejich atmosférou...a dobře poznal specifický vztah námořních důstojníků té doby k různým aspektům jejich povolání. V jednom z čísel pak našel i článek o Gentské mírové smlouvě z roku 1814 mezi USA a Velkou Británií. Zaujalo ho, s jakou precizností smlouva stanovovala ukončení nepřátelství pro různé oblasti světa - 12 dnů po ratifikaci pro severní Atlantik, 40 dní pro Balt a až 120 dní pro odlehlá zákoutí Pacifiku. Tato skutečnost, dokumentující tehdejší úroveň komunikací, přivedla Forestera na zajímavou myšlenku. Kdyby někdo zajal obchodní loď u Jávy 119. den po ratifikaci, byla by to právoplatná kořist, ale kdyby ji dobyl 121. den, musel by ji vrátit. A co kdyby to bylo přesně 120. den? A kdyby k tomu došlo na nesprávné straně datové hranice (180. poledník v Pacifiku)?
V "Naval Chronicle" bylo dosti materiálu pro téma člověka, který zcela sám, aniž by mohl čekat pomoc zvenčí, byl nucen činit závažná rozhodnutí a z nedostatku informací třeba svést krvavou bitvu s někým, kdo už dávno není nepřítelem. Toto téma "osamělce", velitele válečné lodě, který v dobách před vynálezem radiotelegrafie je odkázán jenom na svůj úsudek, za nějž ručí vlastní hlavou, Forestera zaujalo, stejně jako historie napoleonských válek, neboť ve 20. letech bylo v Británii velmi populární historické dílo "A History of Peninsular War" (o Wellingtonově tažení ve Španělsku) oxfordského profesora Charlese Omana.
Zběh okolností ale způsobil, že v polovině 30. let Forester odjel do USA. Na doporučení Hugha Walpolea, jenž ho označil za nadějného autora, byl zaměstnán jako scenárista v Hollywoodu. Práce mu ale neseděla (scénář ke skvělému filmu "Africká královna" vytvořil až za druhého pobytu) a Forester prožíval životní krizi. Když se dočetl v novinách, že švédský nákladní parník "Margaret Johanson", který se přes přístavy Střední Ameriky a Panamský průplav vrací do Evropy, bere na palubu i cestující, z hodiny na hodinu se rozhodl Hollywood opustit.

Kůl je zaražen.
To harcování z jednoho malého středoamerického přístavu do druhého se mu velmi líbilo. Šest týdnů nic nedělal a hollywoodské napětí pomalu vyprchalo. Míjené pobřeží ho přimělo k přemýšlení o rozpadu španělského jihoamerického impéria a o britské intervenci, neboť pro Británii byli Španělé jako Napoleonovi spojenci nepřátelé. Kdyby se tehdy třeba v Panamě objevil místní diktátor, který by proti Španělům povstal, Britové by třeba poslali fregatu, aby jeho povstání podpořila, fabuloval Forester na palubě "Margaret Johanson". Nebyl dokonce mladý Nelson vyslán na podobnou výpravu na Pobřeží moskytů?
Švédský parník pokojně proplul Panamským kanálem, i úžinou Mona z Karibiku na Atlantik a po celou tu dobu Forester neustále vytahoval "kůl" svého nápadu z "bahna" vědomostí o Royal Navy v napoleonské éře a hledal další "mušle" zápletek. Vzpomněl si na článek o Gentské smlouvě a uvědomil si, že roku 1808 došlo k mnohem drastičtější vojenskopolitické změně, než bylo americko-anglické příměří. Když Napoleon dosadil na španělský trůn svého bratra, během jediné noci vzbouřené Španělsko změnilo stranu a stalo se spojencem Britů. Tohle by mohlo kapitána fregaty při plnění podvratného úkolu u pacifického pobřeží španělských držav zcela zaskočit, neboť povstalecký diktátor by se ze spojence náhle stal tvrdým protivníkem.
V půli Atlantiku měl již Forester hlavní zápletku pro román, který se mu rodil v hlavě. Rýsovali se mu před duševním zrakem i důstojníci fregaty, rozpracoval i jejich vzájemné vztahy, věděl, že v knize bude vystupovat i anglická dáma, sestra vévody Wellingtona, kterou napřed Španělé zajali a po změně stran propustili, a která kvůli epidemii žluté zimnice požádá kapitána fregaty, aby ji vzal na palubu. Věděl, že kapitán bude muset svést zbytečnou, ale o to zoufalejší bitvu, aby povstalcům vyrval z rukou španělskou válečnou loď, kterou před tím pro ně sám ukořistil. Jenom jednu věc stále netušil. Kdo bude tím kapitánem.

Zrod Hornblowera.
Postavu kapitána fregaty, který měl být hlavním hrdinou, nazýval Forester napřed "on". Když parník míjel Azory, autor už věděl, že "on" musí být právě velitelem fregaty, neboť menší loď by expedici kolem poloviny světa nezvládla, a řadové lodi se k tajným úkolům nepoužívaly. Znamenalo to, že "on" musí mít 3 až 10 let kapitánské stáže, že musí být tzv. "jmenovaným" kapitánem (Postcaptain), neurozeného původu, aby měl komplexy z vévodovy sestry na palubě, a ve věku před čtyřicítkou (což bylo i stáří autora). Také musel umět španělsky, aby dokázal jednat s povstalci (proto ona epizoda se zajetím ve španělském přístavu Ferrol, které zároveň způsobilo, že se poručík Hornblower, vyhnul bitvě u Trafalgaru a autor jejímu popisu). Především ale musel být oním "osamělcem", kterému nikdo nemůže pomoci a který se neustále podceňuje. Pokud se analyzuje, podsouvá si vždy ty horší motivy, ale ve chvílích zoufalství se projevuje jeho silný charakter.
Když se parník "Margaret Johanson" blížil k britským břehům, měl již Forester dosti přesnou představu o svém hrdinovi. Zbývalo doplnit jenom drobné detaily - vzhled štíhlého nemuzikálního a nesmělého nemotory, jemuž činí problém udržet se na koni, který je ale vynikajícím matematikem.
"Margaret Johanson" již vplula do kanálu La Manche, avšak ten podivný hrdina ještě neměl jméno. Muselo to být jméno snadné k zapamatování, přímo vystupující ze stránek knihy a nezaměnitelné s žádnou jinou postavou, přitom ale poněkud groteskní, aby ladilo s nesmělostí hrdiny. Foresterovi napřed napadlo křestní jméno Horatio. Podle jedné z postav "Hamleta", nikoli jako připomínka Horatia Nelsona, přičemž vyhovovalo i to, že se jednalo o běžné jméno za časů krále Jiřího V. a VI. Krok od Horatia k Hornblowerovi byl pak už přirozený a snadný.
Najednou to nebyl "on", ale kapitán Horatio Hornblower britského Královského námořnictva, a když Forester scházel po lodním můstku na přístavní molo, věděl, že se na "kůl" přichytila poslední "mušle" a že může začít psát.

Román "The Happy Return" vyšel v Anglii v roce 1937 a současně v USA přejmenovaný na "Bít na poplach" (česky roku 1947 pod původním názvem "Šťastný návrat", nakl. Sfinx, Bohumil Janda, v novém překladu L. Křížka roku 1998 ve spolupráci nakl. United Fans s Knižním klubem). Stal se bestsellerem po obou stranách Atlantiku a "kapitán Horatio Hornblower z britského Královského námořnictva" si vydobyl lásku desetitisíců čtenářů, k nimž se po nedávném uvedení TV seriálu "Hornblower" připojily miliony televizních diváků po celém světě.
To ale onen drobný muž s drátěnými brýlemi na úřednickém obličeji, který v roce 1936 cestoval na "Margaret Johanson", vědět nemohl. Netušil, že spouští lavinu, s níž se už nikdy nepřestane potýkat, že nutnost psát na požadavky nakladatelů další a další "hronblowerovky" se stane jeho doživotním úkolem.

P. S.: Za občanské války pracoval C. S. Forester ve Španělsku jako korespondent novin "Times". Jako novinář byl i 15. března 1939 přítomen okupace Prahy nacisty. Za 2. světové války mu britské a americké námořnictvo umožnilo pobyt na válečných lodí za bojových akcí. Unikátní zážitky pak zpracoval v knize "The Ship", česky "Křižník Artemis", nakl. ELK Praha 1948.

Psáno v Praze 27. 8. 2001 podle statě "Hrst osobních svěření" z knihy "The Hornblower Companion" C. S. Forestera.




Další články tohoto autora:
František Novotný

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: