NEVIDITELNÝ PES    //    EUROPE'S    //    ZVÍŘETNÍK    //    BYDLENÍ    //    REALITY    //    EKONOMIKA    //    VĚDA    //    SCI-FI    //    SWNET    //    BAZAR    //    PARAGRAF    //    ENCYKLOPEDIE
  
Pondělí 17.9.2001
Svátek má Naděžda

 Hledání:
 Výběr z vydání:

MROŽOVINY: Konec snění

BURIANOVO KAFE: Lidé jsou v zásadě zdraví

TEROR: Konec západní civilizace?

TEROR: Braňme starý dobrý kapitalismus!

TEROR: Úměrný trest?

TEROR: Je třeba pochopit kořeny

TEROR: Názory našich čtenářů

TEROR: A co dál?

TEROR: Chce se po mně

TEROR: Krysy vylézají

TERORISMUS: Honí CIA své teroristické monstrum?

EKONOMIKA: Skandální přiznání pana premiéra

TEMELÍN: Co vlastně odhlasoval Evropský parlament

SLOVENSKO : Objevení Volfova čísla

POLITIKA: Pozván i ředitel Svazu obchodu
 Rubriky:
Svět
Politický cirkus
Rodina a přátelé
Bartovy příhody
Zábava
Kultura
Společnost
Politika
Ekonomika
Zdraví
Šamanovo doupě
Mrožoviny
Náš rybník
Litery
Slovenská kronika
Stručně
Kronika dne

TOP 50, TOP 100
Archiv vydání
Stálice

 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny

17.9. MROŽOVINY: Konec snění
František Novotný
Je-li člověk zprávou o činu, který svým barbarstvím nemá obdoby v moderních dějinách, zasažen na dovolené mezi turistickými vycházkami a sbíráním hub, nezbývá mu, než úporně stále dokola přemýšlet o tom, co se vlastně stalo, a kde hledat východisko.

Útok na "arsenál demokracie".
"Staňme se arsenálem demokracie", vyzval prezident Roosevelt Ameriku v jednom ze svých pověstných rozhlasových pořadů "Večery u krbu" v době, kdy Evropa již zápasila s Hitlerem, zatímco USA se držely stranou. Americký lid svého prezidenta poslechl a právě proti tomuto "arsenálu demokracie" byl jak doslovně (Pentagon) tak v přeneseném slova smyslu (WTC v N. Y.) podniknut bezprecedentní útok, který jen ze setrvačnosti mylně považujeme za "řadový" teroristický čin.
Nejen svým rozsahem, ale především výběrem cílů jde o válečný akt vůči celé euroatlantické civilizaci, jak tento čin správně vyhodnotila Bushova administrativa. Na rozdíl od jiných teroristických akcí útoku na USA nepředcházelo žádné vyhlášení požadavků a nikdo se k němu nehlásí. I přes všechnu brutalitu atentátů, jichž se kupříkladu dopouští ETA a IRA, nelze pochybovat o tom, že svobodné Baskicko či Ulster by se nepřestaly řídit principy západního světa, zůstaly by demokraticky spravovanými zeměmi, že tedy i baskičtí a irští teroristé v podstatě vyznávají tytéž civilizační zásady jako my. Proto napřed zveřejňují konkrétní cíle svých akcí a nepřekračují nám všem společný kulturní rámec tím, že by prováděli sebevražedné atentáty. Ty jsou domovem jinde.
Na rozdíl od toho, co platí pro celý západní terorizmus (včetně terorizmu izraelského po roce 1945), byl útok na USA napsán zcela jiným rukopisem. Nebyl avizován žádným politickým požadavkem, směřoval přímo do centra západní civilizace a volba symbolů vojenské a ekonomické moci jako cílů svědčí o jediném - o snaze otřást touto civilizací, zničit ji, likvidovat onen "arsenál demokracie", kterým, ať se to někomu líbí či ne, USA opravdu jsou.
Navíc byl útok proveden metodou, která je našim civilizačním hodnotám zcela cizí a svým barbarstvím nemá v dějinách obdoby, uvědomme si, že i v případě Pearlu Harboru japonští militaristé vedli úder na cíl vojenský.

Dilema islámu.
Tradice sebevražedných útoků vychází z filozofie pohrdání životem, která je nám cizí, respektive jsme se jí zbavili křesťanstvím (ani nacisté se neodhodlali rozeběhnout program sebevražedných útoků). Naopak je stále živá v islámu, jenž se tak stal ideovou výzbrojí i pachatelů útoku na WTC a Pentagon.
Tento útok právě svým gigantickým rozměrem pak znamená okamžik pravdy i pro islámský svět. Především se budou muset arabští státníci a političtí vůdci rozhodnout, s kým půjdou - zda dají přednost západním hodnotám, nebo se přikloní k náboženskému fundamentalismu. Po 11. září 2001 se totiž svět rozštěpil a není třetí cesty! Arabský svět je mezi mlýnskými kameny - na jedné straně probuzená zuřivost USA, bažících po odvetě, neboť utrpěly 4 x větší ztráty než při útoku na Pearl Harbor - na straně druhé náboženská tradice a fanatismus fundamentalistů. Jelikož tlak náboženské tradice je obrovský, nelze pochybovat o tom, že arabské státy budou spolupracovat s USA pouze ze strachu a pokud vycítí jakoukoli známku slabosti ze strany Západu, jejich podpora se vytratí.
Ještě důležitější rozhodnutí je v rukou vůdců duchovních. Jestliže argumentují (a s nimi obhájci islámu), že všechna náboženství mají své sekty a fundamentalisty, tak prostě lžou. Kupříkladu křesťanství si přinejmenším v posledních tisíci letech důsledně hlídá sektářství a sektáře nekompromisně exkomunikuje, buddhismu je pak princip násilí bytostně cizí. Podle mého soudu právě 5 000 nevinných obětí z minulého úterý dává euroatlantické civilizaci právo, aby žádala po islámu záruky. Jestliže je to nevinná a mírumilovná víra jako každá jiná, nechť vyhlásí islámští duchovní nad Usámou bin Ládinem a ostatními arabskými teroristy fatwu, je-li islám opravdu tak mírumilovný, nechť mullové, kteří formují veřejné mínění islámského světa, se veřejně distancují od arabského terorizmu a nechť místo Salmana Rushdieho dají do klatby a exkomunikují "Svatý džihád", "al Fatáh" a další arabské teroristické organizace, které svoje vraždění ospravedlňují právě islámem!
Jestliže tak neučiní, 5 000 mrtvých v N.Y. a ve Washingtonu dává euroatlantické civilizaci plné právo pokládat islám za nepřátelskou ideologii, která zaštiťuje násilí arabského terorizmu, neboť se od něho nedistancuje - a tu veřejně, tu skrytě tak souhlasí s cílem fundamentalistů zničit západní civilizaci.

Dilema zla.
Ihned po útoku na USA se objevily komentáře varující před eskalaci násilí, před slepou mstou, před rozštěpením světa, před omezením občanských a lidských práv, před mezicivilizačním konfliktem. Soudím, že na tyto obavy je již pozdě, že právě válečný akt z 11. září 2001 učinil všechny tyto úvahy bezpředmětnými, neboť jestliže něco svět rozštěpilo a zahájilo válku o jeho budoucnost, o civilizační hodnoty a omezilo naše lidská práva, pak to byl atentát na budovy WTC v N. Y. a na Pentagon.
Hrůznost tohoto činu nespočívá jenom v tisících nevinných obětí, ale i ve zlu, které z tohoto činu vyzařuje a které nás všechny zasáhlo. Aniž si to uvědomujeme, prošli jsme minulý týden školou nenávisti a vysvědčení z této školy se nedá jen tak odložit do zásuvky zapomnění.
Instinktivně si to uvědomujeme, a proto říkáme, že se svět změnil. Minul totiž čas tolerance a čas kompromisů. Bezprecedentní čin arabských fundamentalistů nás všechny nakazil zlem a právě útokem na nevinné civilisty učinil z každého z nás vojáka v zákopech, který už nemůže rozumovat nad motivy protivníka, či je dokonce omlouvat, neboť od 11. září 2001 platí pouze "zab, nebo budeš zabit".
Je proto demagogické a falešné varovat před eskalací násilí, když právě útokem na USA překročilo násilí všechny meze. Dnes zní otázka zcela jinak - máme se nechat i nadále trpně zabíjet jenom proto, aby neeskalovalo násilí?! Eskalovali snad násilí oni cestující letu č. 93, když se postavili únoscům na odpor a zmařili jejich plány?!
Ano, budeme se muset naučit žít se zlem v sobě a oprášit znalosti, jak zacházet s tak nebezpečným nástrojem, jakým je násilí. Na rozdíl od útočníků civilizační okruh, ke kterému přináležíme, dokáže tento nástroj odložit, když pomine čas jeho použití. Chtěl bych na tomto místě připomenout epizodu právě z amerických dějin. Když roku 1783 vtáhla vítězná Washingtonova armáda do New Yorku, obrátili se někteří štábní důstojníci na generála, aby rozehnal Kongres a prohlásil se vojenským diktátorem. Washington odmítl a založil tradici posvátnosti občanských práv, jež je zárukou, že osvobození od zla, které nám bylo vnuceno, a obnovení občanských práv, jež budou v důsledku útoku oklestěna, nikdo z našich rukou nevezme.
Dovedeme rozlišovat i mezi národem a ideologií. Tak jako ve 2. světové válce nebyli protivníky Západu Němci a Japonci, ale nacismus a japonský militarismus, a ve studené válce nikoli Rusové, ale komunismus, nejsou dnes našim protivníkem Arabové, ale islámský fundamentalismus a jeho ideologové.

Konec snění.
Všichni lidé, kteří se ztotožňují s civilizačními hodnotami euroatlantické civilizace, si kladou otázku jak se vypořádat s terorizmem, jak nad ním zvítězit. Podle mého soudu záleží vítězství jen na nás, jak rychle se dokážeme probudit z růžového snu o univerzálním mírovém světě, který činem z 11. září 2001 zanikl.
Především si nenechejme namluvit, že zničení budov WTC a poškození Pentagonu bylo "obyčejným" teroristickým činem, srovnatelným s akcemi západních teroristů. Naopak jej racionálně zhodnoťme jako to, čím ve opravdu byl - útokem na euroatlantickou civilizaci, na "arzenál demokracie", s úmyslem jej zničit.
Přijměme skutečnost, že jsme de facto ve válce, kde nebude žádných front a kde nebude rozdílu mezi civilisty a vojáky, že slepým přičiněným náhody se každý z nás může bez předchozího varovaní ocitnout na bojišti, jak se to stalo cestujícím unesených letadel.
Nesmíme ani propadnout pokušení, že se můžeme schovávat za Ameriku, že ona je "první na tapetě" a Evropa může říkat "já nic, já muzikant". Nesouhlasme s evropskými politiky, kteří budou hledat kompromisy a pokoušet se kráčet postranními cestičkami.
Hlavně se ale opřeme názorům těch, kteří nepřestávají snít o starém světě, stále nabádají ke smířlivosti a ústupkům a odmítají eskalaci násilí, kterého se, podle nich, dopouštějí USA. Vůči 5 000 mrtvých obětí je to odporné, stejně jako ospravedlňování útočníků a hledání naší spoluviny při objasňování jejich motivů, což také zaznívá z některých komentářů. Na to je již pozdě, cestu k těmto postojům právě 11. září 2001 uzavřelo, a pokud je někdo stále zastává, připomíná člověka, který místo vraha viní jeho oběť.
Ano, vítězství v této válce (tak jako v každé) bude vyžadovat přestavění mysli, jisté duševní sebeomezení, bez něhož západní člověk není schopen násilí. Ono přehodnocení pak znamená konec snění, jež nás přivedlo i k hekatombě na Manhattanu.
A že západní člověk se dokáže probudit, že není "degenerovaný" a neschopný bránit svůj život a hodnoty své civilizace, jak se po vzoru Hitlera a japonských militaristů domnívají i islámští fundamentalisté, dokládá čin cestujících jednoho ze čtyř unesených letadel. Cesta k vítězství a k bezpečnému světu totiž nevede přes katedrové moudrosti, smířlivé řeči a chápaní motivů útočníků, ale přes takové činy, jakým byl odpor těch obyčejných lidí v Boeingu 757-200 letu č. 93.

Psáno v Praze 16. 9. 2001 v hluboké úctě především k hrdinství cestujících letu č. 93




Další články tohoto autora:
František Novotný

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: