Mýtus "ďábelského" plánu.
Bylo opravdu smutné sledovat, jak tento mýtus ožil již v ten den, kdy došlo k útoku na Twins a Pentagon. I v domácích médiích (především Velíškovy kulaté stoly v ČT) okamžitě zazněly názory, vycházející z mýtu "ďábelského" plánu, aniž by byly korigovány hlasem rozumu, řídícím se pravidlem Occamovy břitvy, říkajícím, že pokud existuje jednodušší řešení, je právě ono pravdivé.
Především se zdůrazňovala rafinovanost, s jakou byl útok načasován. Opak je pravdou!, co se týče načasování, byl teroristický útok dokonale zbabrán - naštěstí pro další desetitisíce eventuálních obětí. Z nesmělých poznámek pozorovatelů na místě (Petra Flanderková), které nechali komentátoři ve studiích trestuhodně padnout pod stůl, vyplynulo, že k prvnímu útoku došlo, když lidé teprve nastupovali do práce a Twins ještě nebyly otevřeny každodennímu přívalu desetitisíců turistů. Útok o dvě hodiny později by přinesl masakr s několikanásobně vyšším počtem obětí.
Atentátníci si prostě objednali letenky na ranní lety z východního na západní pobřeží a teprve rozbor letových řádů může prokázat, jak byl jejich výběr z hlediska načasování rafinovaný nebo naopak primitivní. Výsledky napovídají spíše tomu druhému.

Za stejně ďábelský je stále pokládán i výběr a zásah cílů. Mluví se o dokonalém provedení, o cíleném postižení symbolů západní ekonomické a vojenské síly atd. Podle mého soudu i toto je mýtus, vygenerovaný jenom proto, aby "zdůvodnil" doposud nepředstavitelnou a proto rozumem neuchopitelnou skutečnost, pokládanou až do osudného data za pouhou snovou hrůzu filmového hororu.
Z hlediska fanatika za řízením Boeingu je nejúspěšnější takový zásah, který trefí mrakodrap co nejníže, aby vzniklý požár odřízl co nejvíce obětí. První zásah do Twins byl tedy nezdarem, který zachránil stovky životů, teprve druhý, do sesterské budovy, vyšel "lépe" (nechť mi čtenáři prominou toto slovo, které není myšleno nijak cynicky, ale jako nezbytná ilustrace toho, co se skutečně stalo).

Velice blízko paranoidním představám je pak názor, že "teroristé museli dlouho studovat plány budov a mít přesné znalosti o jejich vnitřní konstrukci". Japonští kamikaze za 2. světové války měli největší problém se vůbec trefit, takže výběr konkrétního místa byl z říše nočních můr. Pravda, teroristé nebyli pod palbou, ale jejich "projektily" měly hmotnost 160 - 200 tun oproti 2,5 t u Zera v sebevražedné konfiguraci, respektive 2,1 t u Baky. Každý, kdo něco ví o setrvačných silách, nemůže pochybovat o tom, že zásahy Twins byly tedy náhodné (ve smyslu výběru konkrétního místa), o čemž svědčí i jejich "rozptyl", a nějaké znalosti vnitřní konstrukce budov by byly fanatickým pilotům k ničemu.
Dalším přesvědčením z říše mytologie je pak tvrzení, že teroristé jednali účelně tak, aby se Twins zřítily. Z výše uvedeného logicky vyplývá, že vědomou snahou útočníků bylo zasažením budov způsobit masakr a požár a jejich zřícení pak bylo jen nečekanou prémií, která šok Západu z útoku umocnila (a tím fakticky svět proti teroristům sjednotila, což si osnovatelé vůbec nepřáli).

Do světa mytologie také patří tvrzení, že cíle byly vybrány tak, aby jejich zničení ztrestalo pýchu Západu a otřáslo jeho prestiží, nikoli tedy galerie či jiné kulturní instituce, jak se nechal slyšet profesor Kohák.
Soudím, že kdyby v mrakodrapech Twins byla umístěna ona galerie a další kulturní instituce, kdežto finanční firmy by sídlily v komplexu plochých budov, utopených v betonových kaňonech Manhattanu, byla by 11. září 2001 zasažena galerie!
Každý, kdo někdy absolvoval vyhlídkový let na palubě sportovního letadla, si může vyzkoušet, jak rychle a zrádně dochází ke ztrátě orientace u nevycvičeného nebo málo zkušeného letce. Nejsnazší orientace je podle význačných terénních útvarů a podle nepřehlédnutelných budov. Takovými jsou v New Yorku právě Twins a ve Washingtonu svým unikátním půdorysem Pentagon. Ze vzduchu je rozezná i osmileté děcko, a proto se staly cílem útoku.
Důkazem je svědectví lidí, kteří viděli letoun, jenž později udeřil do Pentagonu, kroužit nad Bílým domem. Jeho nezkušený pilot, ač dobře naveden GPS nad cíl, jej nedokázal rozeznat, ale naprosto zřetelně mohl identifikovat pětiúhelník Pentagonu.
Naprogramování globálního navigačního systému GPS tak, aby navedl dopravní prostředek k danému cíli, je asi tak složité jako vyslání SMS z mobilu (mám s GPS desetiletou praxi). V případě Twins stačilo si koupit námořní mapu newyorského přístavu a obyčejný městský plánek, v dalším kroku sesouhlasením map získat zeměpisné souřadnice Twins a po zmocnění se letadla je zadat jako tzv. "waypoint" do GPS. Výběrem tohoto bodu a funkce "Head on" nebo "Go to" se pak na displeji kontinuálně zobrazuje kurz a vzdálenost k cíli. Opět práce pro osmileté dítě.
Braňme se tedy bludu, že máme co do činění s všemocnými démony a nikoli s lidsky omezenými fanatiky, jimž, a nikoli nám, je blud vlastní.

Mýtus "viny".
Kriminalisté a psychologové dobře vědí, že téměř každá přepadená a znásilněná žena nelogicky propadá pocitu (spolu)viny. Tento jev je součástí mnohem staršího psychického mechanismu, který se "zapíná" vždy, když je člověk konfrontován s frustrující situací, kterou nemůže ovlivnit. Příklad z řecké mytologie: V antických Thébách vypukl mor, který se tehdy nedal racionálně vysvětlit, natož zvládnout. Proto král Oidipus vyslal posla do věštírny k orákulu a ke svému úděsu se dověděl, že za situaci nese vinu on - dopustil se v minulosti incestu a zabil vlastního otce - přičemž nehrálo roli, že se těchto činů dopustil nevědomky.
Máme tedy v sobě psychický komplex, který nás nutí v situaci, se kterou si nevíme rady a neznáme racionální možnost, jak ji odvrátit, hledat mytické řešení v oblasti iracionálna. Spouští se představa, že jsme bezděky urazili nějakého Boha, porušili lidskost či morální pravidlo, prostě probudili Zlo. To nás teď trestá a žádá si oběť na usmířenou - v uvedeném příkladu, aby zachránil své město, se Oidipus oslepí a jako žebrák odejde do vyhnanství.
V našem případě je tím probuzeným Zlem teroristický útok na USA, iracionální spoluvinou pak údajná arogance a sobectví Západu, přehlížení zájmů těch ostatních a jejich ponížení. Nevím, jestli je prozíravé v době mikroskopů, kdy známe racionální příčinu moru, stále chodit o radu k orákulům, do jejichž role se sami pasují právě ti mudrcové, kteří tak rádi udílejí lekce z morálky.

Přiznám se, že se mi příčí, aby podle věštění profesora Koháka, Štampacha, pana Patočky a všech ostatních intelektuálů, komentátorů a novinářů, kteří varují před jednostranným pohledem a vyžadují po nás sebereflexi, tedy uznání (spolu)viny byť bezděčné za to, co se stalo 11. září 2001 v USA, se nechal Západ oslepit a "odešel" o žebrácké holi jako Oidipus!.

Ať tak či tak, je opravdu zarážející sledovat, jak i tak vzdělaní a moudří lidé jako profesor Kohák podléhají prastarému mýtu "viny", jak se nechají bez sebemenší stopy sebereflexe, kterou ale vyžadují po všech ostatních, vláčet archetypálním mechanismem vlastního iracionálna.
Je typické právě pro intelektuály, kteří mají přemýšlení v popisu práce, nehledat "vinu" u sebe, ale u těch druhých. Neříkají - to my jsme vinni, neboť politikové vždy jednají pod nátlakem našich koncepcí, ale viní právě ty politiky či jakýsi neadresní Západ. Nezkoumají svoji "vinu" na tom, jak pomohli na svět komunismu a fašismu (a kdo to udělá, toho společensky "ukamenují"), jak ovlivnili smýšlení západní veřejnosti v posledních 30 letech, jak se přičinili o politiku smířlivosti a uhýbání před násilím (Nobelova cena míru Arafatovi!), jak neustále posilovali a posilují u západní společnosti hrůzu z toho, že by Západ za svoje civilizační hodnoty musel prolévat vlastní krev, a mlčky souhlasili, když ke špinavé práci proti SSSR byl právě najat bin Ládin!
Kde zůstává v tomto případě jejich sebereflexe?
Hudou stále tu stejnou melodii a nesnaží se o nic jiného, než udržet si zděděnou pozici onoho povýšeného orákula, které vyhlásilo ortel nad Oidipem, neboť jsou přesvědčeni, že toto exkluzivní postavení nadřazeného "soudce", jenž si právě ve 20. století tak často "myl ruce", jim patří navěky. Sami sobě se stali mýtem, a proto vytvářejí i ty manhattanské.