NEVIDITELNÝ PES     //    EUROPE'S    //    ZVÍŘETNÍK    //    BYDLENÍ    //    REALITY    //    EKONOMIKA    //    VĚDA    //    SCI-FI    //    SWNET    //    BAZAR    //    PARAGRAF    //    ENCYKLOPEDIE
  
Středa 10.10.2001
Svátek má Marina

 Hledání:
 


 Výběr z vydání:

AKTUALITY: Úder na Afghanistán

PŘÍRODA: Případ globálního oteplování (1)

TEROR: Politici zatajili, že mír je spíše iluzí

KONFLIKT: Balistické rakety Afghánistánu

MROŽOVINY: Scénář protiteroristické války

RODINA A PŘÁTELÉ: Zatracená dvanáctková soustava

PSÍ PŘÍHODY: Není každý den veselo

FOTOMOMENTKA: Samota.

PENÍZE: Americký finanční trh dnes

ARMÁDNÍ DEBILISMUS : Ať nejedí a nespí, vždyť jsou to jen vojáci...

PENÍZE: Dobrý auditor se před ničím nezastaví

UMĚNÍ V SÍTI: Rád bych


PŘÍRODA: Vyznavači temnot

NÁZOR: Cigareta v klidu?

ZDRAVÍ: ZOO v nás
 Rubriky:
 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny

10.10. MROŽOVINY: Scénář protiteroristické války
František Novotný
Války provázejí člověka od samého počátku jeho vývoje a vojenství se postupně stalo důležitou disciplínou lidského poznání, která dnes od každého důstojníka vyžaduje vysokoškolské vzdělání. Zjednodušeně řečeno, vojenství učí jaký stanovit cíl války a jak tohoto cíle dosíci. Prvé patří do strategie, druhé do taktiky.

Strategie omezených cílů.
Cílem prvních válek bylo získat kořist (otroky, dobytek), pak území, neboť bylo primárním zdrojem předchozí kořisti. Navíc postupným záborem území byl protivník zbavován síly, klesal jeho ekonomický potenciál a tedy i další schopnost k odporu. Podle tohoto principu se vedly všeobecné války až do poloviny 20. století, kdy existence jaderných zbraní si vynutila nový pohled a existence zbraní dalekého dosahu s automatickým naváděním umožnila nové zásady realizovat. Vznikla strategie omezených cílů, v níž smyslem války už není obsazení protivníkova území, když se dá jeho útočnost omezit zbraněmi dalekého dosahu..

Tuto strategii pak USA velice zřetelně uplatňují v právě zahájeném konfliktu. Jejich strategické cíle v Afghánistánu se dají seřadit takto:
1. Zničit infrastrukturu teroristické organizace Al Kajdá - zničení jejích výcvikových základen a komunikačních center na území Afghánistánu, likvidace bin Ládina a dalších teroristů.
2. Zničit vojenskou infrastrukturu talibanského režimu - zničení vojenských základen, štábů, komunikačních center, v první fázi především letišť a prostředků PVO.
3. Přesvědčit islámskou světovou komunitu, že agrese nesměřuje proti ní, ale výhradně proti teroristům (proto byly nasazeny potravinové "bombardéry".) 4. Exemplárně potrestat režim, který podporoval světový terorismus - názorně předvést, co mohou v budoucnu jiné takové režimy očekávat.
5. Ověřit a dopracovat operační postupy (včetně diplomacie) pro budoucí konflikty tohoto typu - sestavit "kuchařku", podle které se bude "vařit" v dalších protiteroristických válkách.
Nelze tedy očekávat masové nasazení americké armády, vytvoření nějaké fronty, dobývání měst a postupnou kontrolu nad územím - to se ponechá místní Severní alianci.

Taktický postup.
Z vyneseného trumfu, jakým byl první americký útok v noci ze 7. na 8. říjen, lze usuzovat na další karty v americkém listu. Jako první krok k dosažení vytčených strategických cílů byly zahájeny operace k získání vzdušné nadvlády. Proto byl první útok proveden v noci a veden na stanoviště protivzdušné obrany, letiště a na příslušné štáby.
Jakmile průzkumné prostředky potvrdí, že talibanská protivzdušná obrana je zničena, dojde k druhé fázi, jíž budou téměř s jistotou vzdušné výsadky. Již v roce 1917 přišel britský generál Fuller s teorií "vertikálního obchvatu", tedy s myšlenkou odříznout nepřítele útokem ze vzduchu. Teprve ale konstrukce vrtulníku a jeho zdokonalení po 2. S. V. umožnilo, aby se vertikální obchvat uplatnil v praxi - byl to jediný způsob boje, který se ukázal jako účinný ve Vietnamu. Zde pak vznikl nový druh aeromobilního vojska. Jeho příslušníci jsou do akce dopravováni vrtulníky, za pomoci jiných vrtulníků palebné podpory se vysazují přímo do nepřátelských postavení, po jejichž zničení jsou opět vrtulníky vyzvednuti a dopraveni zpět na základnu.
Tento typ aeromobilních operací (vrtulníkových výsadků za vzdušné podpory) za účasti elitních výsadkářských a zde horských jednotek pak bude uplatněn i v Afghánistánu, přičemž cílem budou základny teroristů a Talibanu. Po jejich zničení se otevře cesta pro úspěšný plošný postup protitalibanských sil Severní aliance, který nebude muslimy chápán jako agrese "bílých ďaurů", ale jako osvobození Afghánistánu Afghánci.
Taktikou "hit and fly" se tedy Američané vyhnou pasti, do níž třikrát padli Britové a osudově i Sověti. V ideálním případě nesmějí vytvořit na území Afghánistánu žádnou vlastní základnu, žádnou pevnou frontu a tedy vlastní zápolí, což by poskytlo Talibancům možnost partyzánského boje. Naopak, budou to Američané, kdo povedou cosi jako partyzánskou válku naruby. Americké úderná komanda o maximálním počtu několika set mužů budou mít za úkol především likvidovat bin Ládinovy teroristy a jejich základny. Dále budou jejich cílem vojenské instalace a jednotky Talibanu, které budou napadat z léček v kombinaci se vzdušnými přepady, nikoli otevřeným bojem. Vzhledem k mezinárodní izolaci Talibanu jsou pak tyto instalace nenahraditelné.
Americký "bič" bude (už je) doprovázen "cukrem" potravinové pomoci. Již s prvním úderem bylo z letadel shozeno 37 tisíc potravinových balíčků pro prchající civilní obyvatelstvo, aby se manifestovalo rozlišování mezi muslimy a teroristy. Doražení talibanského režimu pak bude ponecháno spojené afghánské opozici, především Severní alianci. O budoucnosti Afghánistánu rozhodnou Afghánci, nikoli Američané.

Dva falešné mýty partyzánské války.
Skoro slyším hlasy, že taktika vzdušných útoků znamenala ve Vietnamu americké fiasko a totéž fiasko se bude opakovat i v Afghánistánu, kde opět Američané zabřednou do partyzánské války, jež se nedá vyhrát.
Toto je první falešný mýtus vehementně šířený levičáky a dalšími lidmi, kteří z různých důvodů nenávidí USA. Stačí si nalistovat jakoukoli knížku o vietnamské válce vydanou po roce 1989, a každý si může přečíst, že pověstná severovietnamská ofenziva "Tet", která v roce 1968 údajně zlomila Američanům vaz a přiměla Johnsona, aby nabídl Severnímu Vietnamu jednání v Paříži, nebyla žádným vojenským vítězstvím Vietkongu. Naopak, po počátečních úspěších Giapovy "ofenzivy proti městům" se podařilo americkým jednotkám situaci stabilizovat a udržet i obklíčenou základnu Khe Sang. 1. dubna 1968 pak 1. aeromobilní divize US Army prolomila obklíčení základny a 10. dubna americké síly dobyly zpět i základnu Lang Vei. Ačkoli Khe Sang dokázal severovietnamskému generálu Giapovi, že se nebude opakovat Dien Bien Phu, a americká armáda oprávněně slavila vítězství, vysoké ztráty podlomily americkou morálku doma. Míroví aktivisté rozleptali americké odhodlání pokračovat ve válce, jež právě překonala kulminační bod a přinesla by vítězství nad komunisty. Vojáci, hrdí na své vítězství, se náhle dověděli o opovržení, jež si vysloužili doma (přispěla k tomu aféra My Lai) za to, že bojují ve "špinavé" válce, a když došlo k mírovým jednáním v Paříži, pochopili, že bojovali nadarmo. Frustrace amerických veteránů pak nepochází z toho, že prohráli "zbytečnou" válku, ale že je připravili o vítězství jejich domácí lidé, kteří jim farizejsky právě namluvili, že to byla válka zbytečná a špinavá. Také nám komunisté vyprali mozky tak důkladně, že stále nepřestáváme vietnamskou válku vnímat zkresleně, z čehož levičáci nepřestávají těžit.

Druhý falešný mýtus partyzánské války tvrdí, že žádná okupační armáda nemůže porazit lidový odpor, natož inspirovaný militantním islámem. Z analýzy všech partyzánských válek však vyplývá, že oním faktorem, který rozhoduje o výsledku, není ani tak hloubka a šíře lidového odporu, ale především výcvikové a oddechové základny na bezpečném území a dodávky zbraní a munice třetí stranou. Dokonce i partyzánský vůdce par excellence Josip Broz Tito musel před německými jagdkomandy utéci z pevninské Jugoslávie na ostrov Vis, kde s britskou pomocí vybudoval před Němci bezpečnou základnu (spojenecké letectvo by každý německý pokus o vylodění rozbilo). Z Visu také operovala přidělená peruť Spitfirů, která poskytovala Titovým partyzánům leteckou podporu, o spojeneckých dodávkách zbraní a munice, bez nichž by se celé slavné jugoslávské partyzánské hnutí rychle zhroutilo, ani nemluvě. Němci pak vyklidili Jugoslávii ani ne tak pod tlakem partyzánů, ale z obavy, že budou odříznuti ze severovýchodu postupující Rudou armádou.
Tatáž situace se opakovala ve Vietnamu. Vietkong měl základny na bezpečném severu, který byl sice bombardován, ale pro americké a jihovietnamské pozemní síly zůstal nedostupný. Zásobovací trasa Vietkongu, tzv. Ho Či Minova stezka, dokonce vedla cizím státem (Laos, Kambodža) podél vietnamské hranice, aby ji opět Američané nemohli přerušit. Zbraně i s instruktory pochopitelně dodával SSSR.
V Afghánistánu se pak role obrátily, byl to Pákistán (a USA), kdo beztrestně dodávaly afghánským mudžáhidům zbraně a munici, včetně sofistikovaných střel Stinger, jež eliminovaly sovětskou vzdušnou nadvládu. Taktéž výcvikové základny mudžáhidů byly v nenapadnutelném Pákistánu a za takových podmínek opravdu partyzánské hnutí porazit nelze.
Avšak dnes obě důležité podmínky partyzánského boje hrají do ruky Američanům. Případným talibanským partyzánům chybí pro delší boj dodavatel zbraní (proto diplomatická ofenziva USA, která Taliban ponechala osamělý jako kůl v plotě) a navíc nebudou mít žádné cíle, neboť Američané si partyzánskou poučku přivlastnily pro sebe - ne talibanské, ale jejich základny budou na bezpečných místech, na územích třetích států, což bylo úkolem, který taktéž americké diplomacie beze zbytku splnila.
Ti lidé, kteří pak sýčkují, že Američané zabřednou do dlouhé války bez šance na vítězství, jako byl Vietnam, mají pouze jeden skutečný argument - a to nenávist k USA a k civilizačním hodnotám, které reprezentují. Budou zklamáni.

Psáno v Praze 8. 10. 2001


Další články tohoto autora:
František Novotný

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: